V sedmdesátých letech se podobná scénka mohla odehrát na kterémkoliv prvoligovém stadiónu Československa. Z depa se už ozýval ryk zahřívaných plochodrážních motorů. Hlasatel se snažil překřičet jejich hluk a skrze chrchlající amplióny seznámit nově přicházející diváky, kohože to dneska uvidí. Když se dostal k žarnovickému družstvu, za těchto okolností se nezasvěceným mohlo zdát, že se spletl a opakuje jedno jméno. Startovní číslo devět Ján Daniel, startovní číslo deset Ján Danihel. Ostatní však měli jasno, byť pokud nebylo spíkrovi skutečně rozumět, museli si počkat na slavnostní nástup, aby viděli, kdo je vlastně kdo.

 

 

Zvolenští bratři opouštějí motokrosové sny kvůli plošině

S notnou dávkou nadsázky se říkává, že první motocyklový závod se konal pár minut poté, co byl sestrojen druhý motocykl světa. Každopádně v myslích chlapců se odehrávají motocyklové sny již více než století. Bratři Ivan a Ján Danihelovi nebyli výjimkou, navíc v osobě svého otce měli nejen chápající bytost, ale také zdroj inspirace.

„Otec měl vždycky motorky,“ upíjí Ján Danihel ze skleničky tureckou kávu během jednoho stejně tmavého večera letošního listopadu. „Třeba třistapadesátku péráka. Když jsem měl deset let, koupil nám pionýra, už v té době mně motory učarovaly.“

Oba bratři snili o závodní kariéře v terénu. „Začal Ivan,“ vysvětluje Ján Danihel, že jeho dříve narozený bratr měl před ním náskok díky věku. „On chtěl vždycky motokros, ale ve Zvoleně bydlel plochodrážník Vojto Mihálik, byl to kolega našeho otce. Dohodli se a on nás vzal do Žarnovice. Ivanovi bylo sedmnáct, mně patnáct.“

Návštěva žarnovické ploché dráhy byla pro oba bratry inspirativní. Slovenská scéna začínala ožívat závodnickým zájmem. Roku 1969 obnovili šampionát Slovenské socialistické republiky, který plnil úlohu kvalifikace pro federální šampionát, přesto si na rozdíl od podobných soutěží na druhé straně Váhu uchovával jistý díl autonomie národního šampionátu. Ivana Danihela v něm zastihneme na konečné čtrnácté příčce, zatímco jeho mladší bratr mohl o závodění ještě jen snít.

„Dva roky jsem mu dělal mechanika,“ vzpomíná. „Jak mi bylo sedmnáct, měl jsem řidičák, začal jsem závodit. To už bylo samozřejmé. Bylo to vzrůšo! Bavilo mě to už jen tím, že to byla motorka. Plochodrážka, to byla síla, i když do smyku jsme se s bratrem na hřišti pokoušeli dát i toho pionýra. Dvojka, plný plyn a šlo to!“

Byť už oslavil sedmnáctiny, musel si na svůj závodní debut počkat až na konec října 1971. „Na prvním tréninku v Žarnovici jsem si hned zlomil kotník,“ vysvětluje Ján Danihel, proč musel čekat až na závěrečné dva díly mistrovství Slovenska. Tehdy mu dominoval Jozef Tóth, který pouze v květnu v Břeclavi nestál na stupních vítězů. V Žarnovici neprohrál jedinou rozjížďku ani ve dvou červnových, ani ve dvou závěrečných říjnových kláních. A protože se jeden nejhorší výsledek škrtal, usedl na trůn bez ztráty květinky.

Jezdilo se speciálním rozpisem, v němž se každý ze třinácti závodníků dostal na ovál čtyřikrát. Ján Danihel byl poprvé dvanáctý, když za sebou nechal jen Ladislava Matušku z Bratislavy. Druhý den si polepšil. Skončil osmý a předčil i staršího bratra Ivana. V závěrečné klasifikaci mu patřila patnáctá příčka.

 

První vavřínový věnec předběhl oslavu osmnáctin

Senzací mistrovství Slovenska se tehdy v jednasedmdesátém stal Ján Daniel, který debutoval ve stejných závodech jako hrdina našeho vyprávění. První den byl čtvrtý, zatímco o čtyřiadvacet hodin později jej dokázal porazit jen novopečený šampión Jozef Tóth. Už tehdy oba skoro jmenovce spojilo pevné přátelství, které nenahlodaly ani čtyři desítky let.

„S Janom jsme začali naráz,“ vzpomíná Ján Danihel, kterak potkal Jána Daniela. „On se vrátil z vojny, já dostal ten řidičák. A od té doby jsme přátelé. Dost si nás pletli, ale tady v Žarnovici nás pozvali. On tady byl domácí, okolí ho znalo víc. Já jsem dojížděl ze Zvolena. Tam jsem chodil do školy, na střední a potom i na vysokou. Dokud jsem neodešel na vojnu, bydlel jsem tam.“

Již zkraje sezóny 1972 se projevilo, že oba muže spojí nejen takřka shodné příjmení a kamarádství, ale také aureola žarnovických plochodrážních es. Šampionát Slovenska startoval v květnu v Žarnovici, kde však závod pořádal AMK Speedway Bratislava, který ve svém městě neměl žádnou dráhu. Po tréninku, během něhož pršelo, vyrazil Jozef Tóth za obhajobou a neprohrál jedinou rozjížďku.

Třikrát vyhrál i Ján Danihel. Jednou však protnul metu až jako třetí nejen za Jozefem Tóthem, ale i Vladimírem Ceglédym. Ten však při svém posledním startu přetrhnul pásku a zaostal o jeden bod za Jánem Danihelem, který se svého prvního vavřínového věnce dočkal dříve než oslav svých osmnáctých narozenin.

„Bylo to osmého května,“ vybaví si Ján Danihel okamžitě datum svého prvního úspěchu a jedním dechem dodává příčinu. „Hned druhý den jsem totiž poprvé potkal svou ženu, která je už patnáct let minulostí. Detaily ze závodu už nevím, ale byl jsem šťastný. Na bedně a hnedka stříbro! Bylo to tak rychle po začátku.“

Jozef Treščák, před jehož kapacitou vzpomínek spojených se žarnovickou plochou dráhou by popraskaly závistí obvody leckterého počítačového serveru, nemohl výkon Jána Danihela opomenout. „Svým výkonem příjemně překvapil osmnáctiletý Janko Danihel, který si na kluzké dráze počínal neobyčejně rutinérsky a zaslouženě obsadil druhé místo,“ napsal roku 1973 ve své knížečce 20 rokov plochej dráhy v Žarnovici.

 

Šampión moc přemýšlí

Jozef Tóth nakonec usedl na slovenský trůn podruhé. Ján Daniel rychle zapomněl na úvodní závod, kdy třikrát neviděl kvůli pádu šachovnicovou vlajku, se dotáhl na post vicemistra. Bronz dobyl Vladimír Ceglédy. Ján Danihel zažil pódium ještě díky třetím místům v červnové Žarnovici a listopadové Břeclavi, kde mistrovství vyvrcholilo v rámci soustředění slovenských plochodrážníků. Celkově byl bez medaile, ale sezóna 1973 měla být jeho rokem.

Se stále stoupajícím počtem závodníků se mistrovství Slovenska dočkalo v třiasedmdesátém klasického rozpisu na dvacet rozjížděk. Začínalo se v květnu v Žarnovici a po třech pětinách vedl neporažený Vladimír Ceglédy. Ján Danihel podlehl nejen jemu v desáté, ale i předtím Ladislavu Eliášovi v páté jízdě. Avšak Vladimír Ceglédy v rozjížďce s číslem čtrnáct upadl.

Ján Danihel už neprohrál a takřka rok po svém prvním pódiu si v Žarnovici přišel pro první zlatý věnec své kariéry. Boj o šampióna však teprve startoval. Jozef Tóth vyhrál obě červnová pokračování v Žarnovici, aniž by ztratil bod. Jenže na zářijový závěr do Zohoru nemohl. Jánu Danihelovi se sice na Záhorí nepovedlo triumfovat, ale dvě druhé příčky jej stejně vysadily na mistrovský trůn.

„Tehdy jsem byl nejmladší mistr Slovenska, měl jsem jen devatenáct roků a všichni ostatní přede mnou byli starší,“ vzpomíná dnes. „Šlo mi to. Říkali, že jsem měl velmi pěkný styl a ta rychlost přišla. Možná jsem byl talent. Akorát Ruda Havelka říkal, že nikdy nebudu mistr světa, protože moc myslím. Já na to, ano, musím přemýšlet, abych se nedostal do špitálu. A Ruda argumentoval, že to je právě ono, co myslel.“

Jenže Ján Danihel si už na prahu své kariéry uvědomil zásadní věc. „Bral jsem to, že mě plochá dráha nikdy živit nebude, bral jsem to jako zábavu,“ svěřuje se, avšak jedním dechem dodává, že se navzdory svému postoji dokázal prosadit. „Od roku 1974 jsem byl v širším reprezentačním výběru Československa. Jezdil jsem Pohár čtyř zemí (utkání československého béčka se špičkami tehdejšího Maďarska, Rakouska a Jugoslávie – pozn. redakce) a jednou jsem byl nominován jako náhradník do prvního kola mistrovství světa jednotlivců. Ale nikdo z našich se nezranil, tak mě nepotřebovali.“

Přesto si na nedostatek cestování nemohl stěžovat. „Jel jsem v Rakousku, Jugoslávii, Polsku, Ukrajině, Rumunsku, Bulharsku a Maďarsku,“ vypočítává a popisuje, jak tehdejší reprezentační výjezdy vypadaly. „Měli jsme sraz v Praze na ÚAMK, kam jsem se dopravil. Odsud se vzaly motorky, naložili jsme je do dvanácetdvojky. Pak byly dvanácettrojky a potom měl Míla Verner Ford Transit.“

V té době nebyla výjimečná ani doprava po železničních kolejích. „Na Ukrajinu jsme jeli vlakem z Prahy do Lvova,“ vypráví Ján Danihel. „I motorky v něm byly naložené. Ve Lvově si nás převzali domácí. Nás vozili autobusem, motorky náklaďákem a jezdili jsme po závodech. Přes hranice nebyl problém, vlak jen vyměnil podvozky na širší rozchod kolejí. Celníci se ptali, co máme na proclení. Samozřejmě, že nic. To byly tak pětidenní zájezdy, tak tři závody jsme tam odjezdili, Pohár čtyř zemí byla většinou sobota a neděle.“

 

Navzdory okolnostem se stoupá vzhůru

Nepočítáme-li celek na slovenské bázi v pravěku československé ligy, žarnovické družstvo debutovalo v sezóně 1970. Tehdy se naposledy jela dvojutkání. V jednasedmdesátém přišla reorganizace a s ní čtyřutkání čtyřčlenných týmů. Vyšší divize dostala poprvé název extraliga a Žarnovica jezdila první ligu, tedy po novu nižší divizi.

Její účinkování v první půli sedmdesátých let by šlo v zásadě charakterizovat jednoduše. Rozhodně nehrála druhé housle, nicméně ze stínu ambicióznějších družstev prahnoucích po extralize vystoupit nedokázala. V pětasedmdesátém se Slováci z Tekova prokousali do kvalifikace, kde však zůstali viset. Cestičku k extralize si nenašli ani ve druhé půli dekády, kdy získali štědrou podporu z Preglejky a začali si v první lize pískat dle svých not.

„Extraligové kluby měly možná lepší techniku a vybavení,“ zamýšlí se Ján Danihel. „A asi i víc trénovaly. Já za celou svou kariéru trénoval málo, musel jsem plochou dráhu přizpůsobit s vysokou školou. O víkendech bývaly závody, tak jsem se během nich učil.“

V ploché dráze byl však samoukem. „V Žarnovici jsme nikdy neměli trenéra, jen vedoucího družstva pana Messerschmidta, ale nebyl nikdo, kdo by nás odborně vedl,“ vysvětluje. „Závodníci, co jezdili před námi jako Ivan Dedina, Pavol Krč, Vojtech Bartfay nebo Vojto Mihálik odešli a vraceli se jen se dívat na závody. Možná by nám něco poradili, ale byli mimo. Jezdili s námi, když jsme začínali, ale potom odešli.“

Problémem byla i technická příprava. „Motorky jsme si dělali sami, jak jsme uměli, vyškolený mechanik v Žarnovici nebyl,“ popisuje Ján Danihel tehdejší praxi. „Takže výměna vaček na každý závod neexistovala. Tehdy jsme koukali, aby motorka byla čistá, nebyly zadřené kroužky a hotovo.“

Za těchto okolností se postup z první ligy do prolínací kvalifikace o extraligu na další sezónu jevil jako maximum možností Žarnovičanů. „Byli jsme mimo, abychom tehdy závodili s Rudou hvězdou nebo Pardubicemi,“ pokračuje Ján Danihel. „Oni měli mechaniky, co jim uměli motorky připravit. Až někdy v roce 1976 jsme dostali nové motorky. Do té doby nám dávali jen repasované stroje přes ÚAMK SSR. A čtyřventila jsem dostal až někdy v sedmdesátém osmém.“

Navzdory okolnostem však žarnovičtí plochodrážníci představovali stále výraznější hrozbu pro soupeře. První lize anno domini 1975 kralovala Kopřivnice, jíž se konečně plnil sen o extraligovém comebacku. Zpočátku se zdálo, že ji do kvalifikace o vyšší divizi doprovodí Březolupy, které využily volného losu svých moravských sousedů a v úvodním kole na domácím ovále vyhrály.

Postupně se však před ně dostala Žarnovica, která celkovou druhou příčku umocnila závěrečným triumfem před zraky domácího publika. Pravda Kopřivnice měla druhý vypadávací závod a Březolupy odstoupily na znamení smutku s tragickým osudem Josefa Trojáka, avšak Ján Danihel a Ján Daniel excelovali dvanácti body. Jen oni dva vyjeli více než kompletní zbývající celky Chabařovic a Čakovic, o náhradním družstvu místo Březolup ani nemluvě.

„Byl jsem vpředu,“ vrací se Ján Danihel ve svých vzpomínkách o den dříve, když v Kopřivnici stanul na startovním roštu nešťastné rozjížďky s číslem sedm, v níž se uzavřela životní pouť Josefa Trojáka. „On údajně šel venkem po mně. Dostal se až na ten svah a tam narazil. Nevím, jestli to bylo ve třetím kole. Mě odmávali jako prvního. Až ve chvíli, kdy jsem projel cílem, jsem viděl, že se tam něco děje.“

 

Série osudových čtrnáctek skončila na stupních vítězů

Dva roky po tragické nehodě Josefa Trojáka uspořádali v Březolupech první ročník jeho memoriálu. Na sklonku října se sešlo vcelku vyrovnané jezdecké pole včetně československých reprezentantů. O mezinárodní konkurenci se měli postarat tři Maďaři, avšak skončili v poli poražených. A indispozice Janose Szökeho dokonce v šesté jízdě pustila na start náhradníka Petra Brhela, staršího bratra pozdějšího multinásobného českého šampióna. A Ján Danihel měl o sobě dát pořádně vědět.

Po třech sériích se dělil o vedení s Petrem Ondrašíkem, přičemž oba neprohráli jedinou jízdu. Emil Ondrašík, nejlepší z jezdců pořádajícího klubu, Jiří Jirout a Aleš Dryml na ně ztráceli už dva body. „Vytvořil jsem tam traťový rekord, který vydržel možná dalších pět roků,“ vybaví si Ján Danihel okamžitě. „Byla tam parta se čtyřventily a nešlo jim to do hlavy. I Aleš Dryml byl za mnou a ptal se ‚vole, co tam máš za motor, co máš za převod, co máš za gumu‘. Nemohli pochopit, že jsem tak rychlý. Trefil jsem převody a langhub dvouventil mi seděl, byl takový měkoučký.“

Do konce závodu prohrál Ján Danihel s Jiřím Jiroutem a poté i s Petrem Ondrašíkem, aby nakonec podlehl Jiřímu Jiroutovi ještě jednou v rozjezdu o stříbrný věnec. „V poslední jízdě jsem odešel na fyzičku,“ nehledá po více než pětatřiceti letech žádné výmluvy. „Už jsem to nezvládal udržet, byl bych se zranil. Já vůbec netrénoval, jedině ještě jako středoškolák jsem hrával hokej a pětkrát do týdne byl na ledě. A pak lyže, jiná fyzická příprava nebyla. Musel jsem všechno řešit technikou jízdy, ne silou, protože jsem žádnou sílu neměl.“

S Trojákovým memoriálem 1977 jsme poněkud předběhli tok našeho vyprávění. O dva roky dříve se na sklonku srpna Ján Danihel mohl chlubit třemi starty na Zlaté přilbě SNP, při nichž však pokaždé obsadil čtrnáctou příčku. „Čtrnáctka je moje osudové číslo,“ usmívá se, když mu tuto sérii připomenete. „I nyní ji sázím do Kena. A to se mi ještě čtrnáctého narodila dcera!“

Koncem srpna 1975 se však měl zapsat do historie závodu, který dodnes nenechává v klidu žádného žarnovického plochodrážníka, mnohem výraznějším způsobem. O den dříve se vracel ze Zohoru z podobně obsazeného mezinárodního Poháru přátelství coby devátý muž závěrečné klasifikace, když mu pád v jedné z rozjížděk sebral prakticky jisté dva body. V Žarnovici byla dráha rozmoklá po předchozích deštích a Ján Danihel se probil až do finále. A když se Petru Ondrašíkovi roztrhnul řetěz, stál na nejnižším stupínku pódia spolu s Dieterem Tetzlaffem z NDR a vítězným Jiřím Štanclem.

„Byla to velká sláva,“ vybaví si. „Byl jsem rád, že jsem skončil třetí. Ještě se jelo finále na čtyři kola, šest zavedli až později. Jenom je mi líto, že nikdy, když jsem ve své kariéře stál na stupních vítězů, nehráli slovenskou hymnu.“

Ve finále nechyběl ani v prvním ročníku Zlaté stuhy v Pardubicích, v němž skončil pátý. „Atmosféra byla něco!“ rozzáří se mu oči. „Do Pardubic jezdím i nyní skoro každý rok. Je to zážitek vidět hvězdy. A potkat se s bývalými závodníky jako je Jirka Štancl, Vernerové nebo Milan Špinka. Samozřejmě i Evžen Erban, ten jezdí i k nám na Přilbu.“

 

Déšť v Zohoru sebral druhý slovenský titul

Když roku 1876 dostalo ředitelství státních lesů pobídku od Anglicko – uherské banky na výstavbu parní pily v Žarnovici na zpracování dřeva, nemohl nikdo tušit, jaký významný mezník město čeká. Rozvoj zpracování dřeva šel ruku v ruce s dalšími obchody a na sklonku listopadu 1896 sem přivedl i první vlak. Díky výskytu kvalitní bukové kulatiny v okolních lesích rozhodl o výstavbě závodu na zpracování překližky již ve třicátých letech. V období slovenského státu vznikla Preglejka, kterou po znárodnění čekal další rozvoj, a jež se pro sezónu 1975 stala významným partnerem žarnovického AMK.

„Pan Šovčík jako ředitel Preglejky měl zájem o plochou dráhu a dal něco do sportu,“ vypráví Ján Danihel. „Zaplatil nám kombinézy, jeli jsme do Liberce dát si je ušít. Když jsme začínali, měli jsme jen dotaci osm tisíc z ÚAMK SSR. S Janom Danielem jsme si museli kupovat pneumatiky za svoje. Ale tehdy byly gumy na čtyři závody, ne jako dneska. Abychom je zlepšili, nařezávali jsme je, aby hrany byly ostré.“

Podpora Preglejky se zúročila v triumfu Žarnovice v první lize 1976, kde Slováci v konečném součtu za sebou nechali Březolupy o více než padesát bodů. Jenže v kvalifikaci o extraligu na nich Plzeň, Pardubice a Kopřivnice nenechaly niť suchou. Ve čtyřech závodech nasbírali Žarnovičané pouhopouhých devětadvacet bodů. Historie se opakovala i napřesrok, s tím rozdílem, že Kopřivnice při snížení počtu extraligových týmů na čtyři závodila v první lize.

„Byl to osud,“ krčí dnes Ján Danihel rameny, že se Žarnovici tehdy nepovedl kvalifikační průlom. „Na Slovensku nás bylo málo, nejezdilo se ani mistrovství Slovenska. Nespekulovalo se s rozpisem, ale kdyby jel v jízdě jen jeden jezdec, diváky by to nebavilo. Asi proto mistrovství Slovenska pauzovalo.“

Roku 1977 se však mistrovství Slovenské socialistické republiky, jak zněl jeho oficiální název, vrátilo čtyřmi podniky v Zohoru a v Žarnovici opět na scénu. Stalo se kořistí Jána Daniela, který unikl o dva body Zdeno Vaculíkovi, na nějž Jánu Danihelovi chyběl jediný bod. V osmasedmdesátém byl boj o slovenský trůn ještě více strhující.

Zdeno Vaculík přestoupil ze Zohoru do Žarnovice a poslední květnovou sobotu řádil v prvním kole čtyřdílného seriálu jako černá ruka. Vyhrál pět rozjížděk, zato Ján Danihel pouze jednu. Jenže jeden nejhorší výsledek se škrtal. A na druhý den byl na řadě s patnáctibodovým maximem Ján Danihel, zatímco Zdeno Vaculík se v rozjížďce s číslem dvě skláněl nejen před ním, ale i před Jozefem Tužinským.

Červen se překulil jako velká voda a počátkem července se slovenští závodníci utkali ve dvou zbývajících podnicích v Zohoru. Na dráze, která ještě před rokem byla jeho domácí, měl Zdeno Vaculík zpočátku pech. V jedenácté jízdě podlehl Jánu Danihelovi, aby však hned v další sérii přetrhnul pásku.

Ján Danihel sice při svém čtvrtém výjezdu na ovál prohrál s Jaroslavem Drahošem, ale triumfoval v rozjezdu se Štefanem Eliášem a z nejvyššího stupínku pódia spřádal myšlenky na rozhodující útok na titul.

Verdikt musel padnout druhý den. Zdeno Vaculík větřil šanci a vyhrával jednu jízdu za druhou, ovšem Ján Danihel nezůstával v hromadění trojek nikterak pozadu. Až přišla rozjížďka s číslem devatenáct, v níž oba pretendenti slovenského trůnu narazili sami na sebe. Zdeno Vaculík proburácel opět vítězně cílem a vyhrál první ze svých čtyř slovenských titulů. Ján Danihel vyšel naprázdno a v konečném součtu se stal vicemistrem se ztrátou dvou bodů.

„V Zohoru začalo pršet,“ vybavuje si Ján Danihel. „Já žádal pořadatele, ať to ukončí, aby se nestal úraz. Oni nesouhlasili a pokračovalo se. A já už nevím, jestli jsem spadnul nebo dostal bordel do brýlí. A už bylo po titulu. Mrzelo mě to, protože ještě před tou poslední jízdou jsem byl mistr já. Ale po ní už ne.“

 

Těžký tréninkový pád končí nejen vojnu, ale i kariéru

Sezóna 1978 nebyla pro žarnovickou Preglejku vůbec optimální. Třináctého května si při tréninku v Žarnovici Ján Daniel poranil páteř. Šestnáctého července při domácí první lize přišel Jozef Tužinský při děsivém pádu o obě nohy. Nešťastné události se odrazily na psychice družstva, které v první lize nakonec skončilo až třetí a namísto snění o extralize se muselo bránit pádu do druhé ligy. Ján Danihel však měl jiné starosti, protože v září putoval na vojnu.

Coby vysokoškolák měl strávit v zeleném sukně jediný rok minimálně v poddůstojnické hodnosti s vyhlídkami na povýšení až na poručíka. „Slíbili mi, že nastoupím do Benešova a pak mě šoupnou do Pardubic a tam budu závodit,“ svěřuje se, že se plochodrážních řidítek rozhodně nemínil vzdát, a to tím spíše, pokud se poprvé ve své kariéře dostal až do závěrečného patra o federální mistrovství republiky jednotlivců.

„Když se ty závody jely, byl jsem už v Benešově,“ připomíná, že absolventi vojenských kateder vysokých škol rukovali o měsíc dříve než branci s nižším vzděláním. Nicméně v Žarnovici se stále drželi naděje, že by poprvé ve své historii měli svého stálého zástupce v nejelitnější československé soutěži.

„Žarnovičtí naložili moje motorky a kombinézu a přijeli pro mě do kasáren,“ vypráví Ján Danihel. „Byli za náčelníkem, jestli mě pustí, ale on nepustil. Nechtěl jsem utéct, bál jsem se, že by mě zavřeli jako dezertéra. A nakonec z kvalifikace nebylo nic.“

Nicméně v říjnové kvalifikaci o udržení se v první lize se už objevil a své žarnovické publikum potěšil svým dvanáctibodovým maximem. „Měl jsem tichý souhlas náčelníka štábu, že mě pouštěli na trénink a závody na opušťák, a do půlnoci jsem se musel vrátit,“ vysvětluje. „Jezdil jsem autem. Ruda Havelka mi ho garážoval u sebe doma v rodinném domku.“

Pro Jána Danihela se tak mnohdy odehrával další závod na cestě do pardubických kasáren. „Bylo to náročné, když třeba v Žarnovici skončily závody o šesté,“ souhlasí. „Dálnice nebyly, jen kousek za Brnem a embéčko tisícovka dostávala záhul. Měl jsem obavy, že kdybych to nestihl do půlnoci, příští týden by mě nepustili. Tak jsem musel dodržovat večerku.“

Své páky však nasadila i Preglejka. „Mezitím se klub pokoušel přeřadit mě do Levic,“ říká Ján Danihel, že tím by se přiblížil Žarnovici na nějakých čtyřicet kilometrů. „Až ve třetí instanci to zamítlo ministerstvo obrany, že jsem důstojník západního vojenského okruhu a plochá dráha je nebezpečná.“

Jenže trénink v Žarnovici poslední červnový den vyřešil veškeré snahy, ale bohužel hodně nešťastným způsobem. „Rozmlátil jsem se,“ konstatuje Ján Danihel věcně. „Měl jsem dvojitou zlomeninu čelisti, otřes mozku a zlomenou navikulárku. Na stomatochirurgii v Bánské Bystrici mi čelist zdrátovali až za dva dny. Ptal jsem se proč a oni, že nepotřebují pěknou mrtvolu. Nevěděli totiž, co je s hlavou, nejdřív řešili ji a teprve potom čelist.“

Léčení v nemocnici a doma ve Zvoleně se protáhlo, takže se Ján Danihel do kasáren vrátil až v létě. „Otec mě převezl do Pardubic,“ vypráví. „Tam to prošlo, druhý den mě lékař zavezl do ústřední vojenské nemocnice do Prahy. Tam jsem byl posledních čtrnáct dnů v srpnu, potom mě poslali do kasáren odevzdat mundůr a do civilu.“

Tehdy Ján Danihel nebyl ještě skálopevně rozhodnutý pověsit kombinézu na hřebík. „Ještě jednou jsem se na tom v říjnu svezl, jestli jsem to nezapomněl,“ připouští. „A nezapomněl. Když jsem pak šel žádat o licenci, lékař mi řekl, že mám jít navštívit Joža Tužinského, co měl amputované nohy, a pak se mám vrátit, jestli od něho to potvrzení chci. Navštívil jsem Joža a pak se vrátil za doktorem, že chci. Potvrdil mi to, vyřídil jsem si licenci, ale už jsem nejel. Měl jsem pětadvacet roků, bylo potřeba se usadit a založit rodinu.“

 

Touha poslouchat slovenskou hymnu z pódia přetrvává

Z voňavé kávy zbývá jen lógr na dně sklenice. Rado Fuska se zpoza výčepu ptá, jestli si Ján Danihel přeje ještě něco dalšího. Odpovědí mu je jen zakroucení hlavou. Čas utekl rychle, stejně jako vyprávění o devíti závodních sezónách. A on musí do Zvolena za svou starou maminkou, aby si nedělala starost.

„Přestat závodit bylo těžké,“ říká Ján Danihel, ještě než z hospůdky vedle kuželny žarnovického stadiónu odejde. „I dnes mě svrbí dlaně, když se na to dívám. A hodněkrát si myslím, že bych byl rychlejší než oni.“

Z plochodrážního dění načas zmizel, nicméně nyní je opět jeho součástí. „Od roku 1985 jsem pracoval v Bratislavě a do Žarnovice jsem ani nejezdil,“ upřesňuje. „Až v roce 2005 jsem se vrátil, pracuju v Banské Bystrici. Jezdím sem na všechny závody a dělám environmentálního komisaře. A závidím jezdcům, co tam jsou. A já jsem na tribuně nebo na svahu.“

Ještě než si podáme ruce na rozloučenou, Ján Danihel vystihne svou kariéru. „Těch devět sezón byly krásné roky,“ říká upřímně a prakticky rovnou se svěřuje s touhou ještě krotit plochodrážní speciál ve smyku. „Víckrát jsem přemýšlel, že ti veteráni to jezdí nic moc. Chtělo by to trochu peněz. A trochu odvahy. A možná bych tu slovenskou hymnu na stupních vítězů slyšel. Ale už mám přece jen jednašedesát let…“

 

Naše vyprávění o plochodrážní kariéře Jána Danihela proto možná zatím ještě žádný závěr nemá.

 

Plochodrážní kariéra Jána Danihela (*28.5.1954) v zrcadle času:

1971	v pátek 29. října debutoval v Žarnovici v seriálu mistrovství Slovenska dvěma body a dvanáctým místem v třináctičlenném poli, druhý den byl osmý a v celkové klasifikaci pěti závodů třináctý
1972	Žarnovica druhá v 1.lize skupiny B (Ján Danihel 18 bodů z 89 bodů klubu celkem), postup do finálové skupiny C, v němž Žarnovica skončila čtvrtá (Ján Danihel 2 body ze svého jediného závodu v Žarnovici); v mistrovství Slovenska čtvrtý s jedním druhým a dvěma třetími místy; 14. ZP SNP
1973	Žarnovica druhá v 1.lize skupiny B (Ján Danihel 20 bodů z 94 celkem), postup do finálové skupiny C, v níž Žarnovica obsadila třetí místo (Ján Danihel 11 bodů z 82 celkem); vítěz mistrovství Slovenska s vítězstvím v Žarnovici, dvěma druhými místy v Zohoru a jedním třetím místem v Žarnovici; 14. ZP SNP; účast ve třech kontrolních závodech juniorů v Čakovicích, dvakrát druhé, jednou první místo
1974	Žarnovica třetí v 1.lize skupiny B (Ján Danihel 28 bodů z celkových 98); čtvrtý v mistrovství republiky juniorů (třetí místa v Liberci a Břeclavi, vítěz v Žarnovici); mistrovství Slovenska nebylo dokončeno a pořadí vyhlášeno od zeleného stolu – Ján Danihel třetí (vítěz v Zohoru); 14. ZP SNP
1975	Žarnovica druhá v 1.lize (Ján Danihel jednička týmu s 68 body z 208 celkového zisku klubu) a postup do kvalifikace o extraligu 1976, kde Žarnovica obsadila čtvrtou příčku (Ján Danihel 10 bodů ze 40 celkem); 9. při mezinárodním Poháru přátelství v Zohoru; 3. ZP SNP; 5. při prvním ročníku Zlaté stuhy v Pardubicích
1976	Žarnovica vítězem první ligy (Ján Danihel 64 bodů z 274 celkem), postup do kvalifikace o extraligu 1977, v níž skončila čtvrtá (Ján Danihel 11 bodů z 29 celkem); vítěz březnového závodu na závěr soustřední jezdců Žarnovice a Březolup v Žarnovici; 4. při Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru; 6. ZP SNP
1977	Žarnovica druhá v první lize (Ján Danihel 62 bodů z celkových 231), postup do kvalifikace o extraligu 1978, kde skončila čtvrtá (Ján Danihel 16 bodů z 52 celkem); 3. v mistrovství Slovenska; 6. ZP SNP; 3. při Memoriálu Josefa Trojáka
1978	Žarnovica třetí v první lize (Ján Danihel 49 bodů ze 179 bodů celkem), místo kvalifikace o extraligu čekala klub kvalifikace o udržení se v první lize, v ní skončila druhá a zachránila se (Ján Danihel jel kvůli zářijovému nástupu na vojnu jediný závod ze čtyř v Žarnovici, kde vyhrál všechny své jízdy, tedy 12 bodů ze 130 celkem; vicemistr Slovenska (vítězství v Žarnovici a Zohoru, druhé místo v Zohoru); spolu se Zdeno Vaculíkem vyřazeni ze semifinále mistrovství republiky dvojic v Kopřivnici a Březolupech; kvůli vojně absentoval ve finále kvalifikace o mistrovství republiky jednotlivců 1980; 4. ZP SNP
1979	Žarnovica druhá v 1.lize (Ján Danihel 51 bodů z 231 celkového zisku klubu); vážné zranění z 30. června ukončilo jeho aktivní kariéru; v pořadí mistrovství Slovenska vyhlášeného od zeleného stolu figuruje jako sedmý

Foto: archív Jána Danihela, Ján Danihel, archív Jána Daniela, archív autora a Martin Búri