Sovoluská Lhota – 19. prosince
Když se poprvé při předloňském Becheru svezl po svítkovském oválu za řidítky motocyklu Hynka Štichauera, přišel onen poslední impuls, aby si splnil svůj klukovský sen. Zatímco pro ostatní mechaniky jsou podobné akce spíše zpestřením a do jisté míry také odměnou za jejich dřínu v sezóně, on sám začal trénovat a letos v dubnu se postavil na start svého prvního závodu. Martin Mejtský se magazínu speedwayA-Z svěřil, že když už šance závodit na ploché dráze přece jen přišla, využívá ji naplno.
Hokejista míří do kombinézy přes montérky
„Jezdit plochou dráhu, byl můj sen odmalička,“ svěřuje se Martin Mejtský. „Ale neměl jsem na to peníze a hrál jsem hokej. Můj strejda je Petr Málek (pardubický závodník počátku tisíciletí – pozn. redakce). Na závody jsem s ním bohužel nejezdil, protože jsem hrál ten hokej. A moc toho volnýho času jsem neměl. Ale pamatuju si, že jsem s ním byl na soustředění ve Mšeně. A taky jsem tam s ním byl na závodech, když měl zrovna pád a šel přes mantinel. Může to bejt‘ tak už asi deset let.“
Vzhledem k okolnostem se tak náctiletý Martin Mejtský představil světu ploché dráhy v úloze mechanika Hynka Štichauera. „Jako mechanik jsem začínal u něho,“ popisuje. „Dostal jsem se k němu právě přes strejdu, dřív jsem pomáhal taky trošku Davidu Štěrovskýmu. Veškerý věci okolo motorek mě naučil Hynek, jak se o ně starat a připravit je na závody. Musím říct, že jako začátek to pro mě byla dobrá škola.“
Jenže mechanik toužil posadit se sám do sedla. „Chtěl jsem začít jezdit už odmalička,“ připouští. „Dřív, když jsem byl malej‘, tak jsem si na plochou dráhu pořád hrál. Jednou jsme si se strejdou řekli, že si postavíme motorku na šroubky. Ale to jsem hrál ještě hokej a tak jsem se tomu moc nevěnoval.“
Jenže všechny střípky mozaiky potřebné k nastartování vlastní kariéry směřovaly k sobě, až do sebe zapadly loni. Martin Mejtský začal ve Svítkově pravidelně trénovat a letos už figuroval na pardubické soupisce jako regulérní plochodrážník.
„V sedmnácti jsem skončil s hokejem a začal se o to víc zajímat nejdřív jako mechanik a následně jsem začal jezdit,“ popisuje okolnosti, které bezprostředně předcházely rozhodnutí začít závodit. „Kdy se to zlomilo, bylo na konci sezóny na Becheru. Hynek mně půjčil motorku.“
Okamžik z října 2013 nikdy Martinu Mejtskému nevymizí z paměti. „Byl to nepopsatelnej‘ okamžik, když jsem se moh‘ projet,“ líčí. „Srdíčko neskutečně hřálo a to mě asi nakoplo dopředu. Začátky ale byly těžký, když se chcete věnovat tomuto sportu. Kór když vám na začátku nikdo finančně nepomůže, proto jsem začal až ve dvaceti letech. Není to jako fotbal, kde vám stačej‘ jenom kopačky.“
Kvapík při slánském debutu
Letošní duben ve své půli vyčaroval v Čechách studené počasí. Martin Mejtský ještě v pátek večer šrouboval u Hynka Štichauera, který se při extralize ve Svítkově však vzhledem k hostování ve Slaném musel stěhovat na druhou stranu boxů. Hned nazítří ve Slaném začínal juniorský šampionát a Martin Mejtský vyložil svůj vlastní motocykl. Ne já, ale my, skvěl se nápis na dečce na řidítkách.
„Heslo NE JÁ, ALE MY je heslo našeho týmu,“ reaguje Martin Mejtský, jehož samozřejmě čeká otázka po důvodech. „Proč? Protože jestli chceš bejt‘ úspěšnej‘, tak k tomu potřebuješ mít správný lidi kolem sebe. I když to jsou maličkosti, tak ty maličkosti jsou občas rozhodující.“
Slánská ostrá závodní premiéra byla vskutku nezapomenutelná v mnoha ohledech. „Byl jsem neskutečně nervózní, protože jsem vůbec nevěděl, co mě čeká,“ nezastírá. „Měl jsem za sebou asi jenom pět tréninků. Nestartoval jsem ani na pásku, ani jsem ještě nejel čtyři kola. Takže začátek byl opravdu rychlej‘. Ale jsem za to rád.“
Ve Slaném nakonec skončil desátý. Jenže při personální krizi české juniorky za sebou nechal prakticky jen Jannika Kleina, který se dostal do hlavních titulků jen díky svému leteckému dni, Adama Fencla s dvěstěpadesátkou a Josefa Nováka. Ten však prohrál především se svými vlastními motory. Nicméně Martin Mejtský cítil, že se vydal po správné cestě a nevynechal prakticky žádnou další příležitost k závodění.
„Byl to můj sen,“ zamýšlí se. „Proto svýho rozhodnutí nikdy nebudu litovat, ať se stane cokoliv. Vím, že třeba nebudu tak dobrej‘, ale dělám to proto, že to miluju. A s tím budu k tomu tak přistupovat. Když už mám možnost jezdit plochou dráhu, tak to chci dělat naplno. Za každou příležitost závodění jsem rád a vážím si jí. Každej‘ závod vás posouvá dopředu.“
Působí docela vyrovnaným dojmem. O závodech jej evidentně jen tak něco nerozhodí. A tak by v jeho depu létal spíše létající talíř se zelenými mužíčky na palubě než vercajk, a když se něco nepovede, plechové stěny rozhodně neduní. Ovšem v Březolupech při první lize to tak úplně neplatilo. Piotr Dziatkowiak už nepokračoval, Mathias Bartz se lapil do pásky a Martinu Mejtskému stačilo k prvnímu vítězství kariéry dojet jen do cíle. Jenže zažil svinský pech, když ujel jen pár metrů.
„Když se na tím člověk zamyslí zpětně, může se tomu jenom zasmát,“ reaguje Martin Mejtský. „Je to trošku jiný tady. Na hokeji, když jsi měl nerva, tak jsi někoho sundal a byl klid. Ale tady v plochý dráze to nejde. A po tam fatálním defektu jako je vykopnutá fajfka, by se asi málokdo udržel v klidu. Ale jak se říká, chybami se člověk učí a o to ta příprava je teď důkladnější.“
Za závody až do Bulharska
V české juniorce letos nakonec vynechal jen Plzeň. Na západ Čech jej nepustily následky kolize s Radkem Podhadským při tréninku pardubického přeboru. Celkově skončil devátý.
„Nebudu ti lhát,“ říká Martin Mejtský na rovinu. „Pro mě je celá loňská sezóna zklamáním. Pokaždý jsem se vracel ze závodů zklamanej‘. Když se podívám zpětně, věřím, že ta sezóna mohla bejt‘ úplně jinde. Když se nebudu koukat na to, že jsem na jaře neuměl ještě ani zatočit, mrzí mě jedna věc. Člověk se o něco snaží čtvrt až půl sezóny, jak jezdit, pak ale přijde na trénink člověk, co je vám ochotnej‘ poradit. A zjistíte, že jste to celou dobu dělali špatně. Proto budu rád, když se na příští sezónu najde někdo, co by byl ochotnej‘ mi pomoc a věnoval se mi trošku s trénováním. Bez trenéra se nikam neposunu. O to větší motivace pro příští sezónu.“
Za těchto okolností by se za větší zklamání mohla jevit juniorská družstva v Divišově, kde jej spolu s Josefem Novákem přeskočili Slováci ze Žarnovice. „Kompletně se mně ten závěr sezóny vůbec nepovedl,“ svěřuje se Martin Mejtský. „Na posledních šest závodů jsem si nechal udělat oba motory za dvacet tisíc. Jeden motor vydržel čtyři jízdy. Poslední závody jsem jezdil pouze s jednou motorkou. Doplatil jsem na to právě v Divišově. Byl jsem špatně připravenej‘ a hned jsem za to byl potrestanej‘. Budu to mít v hlavě celou zimu, ale jak se říká, něco zlý je pro něco dobrý. O to se budu líp připravovat na příští sezónu.“
Vedle juniorky se Martin Mejtský objevoval v prvoligovém přeboru a nakouknul i do extraligy, byť na hostování ve Mšeně. „Nemůžu si stěžovat na závody,“ uvažuje. „Bylo jich i vcelku dost, ale kdybych jich bylo víc, jedině dobře pro mě. Hrozně si vážím příležitosti v extralize. Je to úplně někde jinde, co se týče jezdecké úrovně. Přebor a liga byly asi nejlepší závody pro mě. Určitě jsem rád, že jsem to mohl jezdit.“
Vzhledem l jeho aktivnímu postoji vůči závodění nepřekvapí, že se na samém sklonku října vydal do bulharského Šumenu. „Výlet do Bulharska byl super, sice cesta byla dlouhá, ale nelituju toho,“ komentuje Martin Mejtský. „Když to srovnám s plochou dráhou u nás, tak se to srovnat nedá. Je to hrozný kongo tam. V sobotu byl trénink a v neděli závody. O tréninku jsem jezdil rozetu 58, zdálo se mi to dobrý. V neděli ta dráha byla tvrdá jako beton. Měl jsem tam i na závody 58 a než jsem se odhodlal dát tam 57, už jsem jel poslední jízdu. V poslední jízdě mě sundal zezadu jeden Bulhar. Postoupil jsem do semifinále, ale už to nebylo ono. Měl jsem prasklej‘ rám a ohnutou přední vidlici. Odstartoval jsem a po dvou kolech jsem to musel zabalit, hrozně to brnělo a chvělo se to.“
Příprava na maximum
V minulosti vesměs junioři litovali oslav svých jednadvacátých narozenin, jelikož po přechodu mezi seniory jim ubylo hodně závodních možností. Avšak příští rok to už tolik platit nebude vzhledem k brutální kastraci české juniorky ze strany pořadatelů.
„I já toho lituju, že už nemám juniorskej‘ věk, ale dřív jsem nezvládal začít,“ reaguje Martin Mejtský. „Je to taková výhoda na závody, ten juniorskej‘ věk. Když jsem se podíval na kalendář a viděl tam dva juniorský závody, nevěděl jsem, jestli se tomu smát nebo brečet.“
Úbytek juniorských závodů kopíruje demografický vývoj české scény a na druhou stranu se zdá být vyvážen devítidílným přeborem a návratem samostatné první ligy. „Pro mě je určitě výhoda, že bude víc přeborů,“ říká Martin Mejtský. „Uvidíme, jestli se svezu v lize. Byl bych rád, kdyby jo. Uvidíme, jak to celý dopadne vůbec.“
Rok s patnáctkou na konci bude držet žezlo vlády již jen pár dnů a Martin Mejtský už pomýšlí na jaro s novou sezónou. „Příští rok chci, aby byl úplně někde jinde,“ líčí. „Od toho se odvíjí i zimní příprava. Snažím se trénovat po práci každej‘ den, dvakrát týdně posilovna, bazén, běh, ve středu chodíme na florbal a o víkendu nějakej‘ hokej. Plán na příští rok je sehnat trenéra, pak už to bude jenom na mně. Byl bych taky rád, kdyby se mi podařilo sehnat sponzora. Už se na něčem pracuje, uvidíme, jestli něco dopadne. Už začínám pomalu stavět motorky, budou zase nový dečky. Chci tomu dát přes zimu všechno.“
Martin Mejtský děkuje:
„Teď to bude nejdelší odstavec, protože bez těch lidí bych plochou dráhu asi nejezdil. Chci poděkovat týmu, manažerovi, Radkovi a tátovi, odjezdil se mnou celou sezónu, za co mu moc děkuju, má to u mě schovaný. Děkuju celý rodině za podporu. Mirče. Auto pneu servis Málek. Hynkovi, kdykoliv jsem za ním přišel, tam mi pomohl, za to mu moc děkuju. Taky chci poděkovat lidem, co mi byli ochotní poradit – Adrianovi, panu Drymlovi, panu Špinkovi, panu Rosůlkovi a všem, co mě podporujou. Vážím si toho moc.“
Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV), Mirek Horáček a Antonín Škach