Chabařovice – 26. listopadu
Chabařovičané po slavnostním předávání cen v budově Autoklubu ČR neusnuli na vavřínech. Jednou se do Polska rozloučit s plochodrážní sezónou 2015 za řidítky svých motocyklů, protože je čeká Mikulášský závod ve Stanowicích. Snad si je neodnesou polští čerti a závod se jim vydaří jako loni.
Foto: Jiřina Šifaldová
Míšeň – 26. listopadu
Zimní šroubkařský seriál pod taktovkou Ronnyho Weise měl mít za sebou už jeden závod. Jenže nebývale teplý listopad zabránil připravit led v bruslařském středisku ve Freitalu. Na druhé straně Krušných hor nedaleko české hranice však přesto začne seriál ještě v letošním roce. Náhradní termín byl totiž stanoven na sobotu 19. prosince, přičemž zahajovací show odstartuje přesně úderem osmnácté hodiny.
Foto: Mirek Horáček
Chabařovice – 25. listopadu
Patří do vlny mladých chlapců, jež se mohou měřit s americkými motokrosaři, kteří v osmdesátých letech šokovali evropské novináře prohlášeními o svých patnácti a více závodních sezónách, aniž by přitom překročili teenagerovský věk. Ve svých dvanácti letech je totiž již dobře známou veličinou českých stopětadvacítek. A to byl přitom letos ještě příliš mladý, aby zasáhl do reprezentace. Chabařovický kolibřík Milan Dobiáš se magazínu speedway svěřil, že než přišel do Chabařovic, neměl o ploché dráze ani ponětí.
„Byla to náhoda,“ říká druhý závodník letošního Speedway Mini Cupu na otázku, kterak vlastně potkal plochou dráhu. „Můj motocyklový začátek byl na dvoutaktu padesátce crossce. Potom jsem přešel na stopětadvacítku crossku a to jsem se dostal do Chabařovic, kde se vlastně jezdí plochá dráha. Do té doby jsem ani netušil, že plochá dráha existuje. Předtím jsem dělal bojový sport muay thai asi tak rok a půl. A také florbal, ten mi zůstal doteď.“
Bylo mu osm, když v září roku 2011 absolvoval první plochodrážní závod své kariéry. Při Speedway Mini Cupu dojel druhý ve finále C za Filipem Hájkem. „Ano, vzpomínám si, byl to můj první úspěch,“ vybaví si Milan Dobiáš okamžitě. „Předcházelo tomu hodně dřiny, spoustu tréninků a hodně času věnovaného tomuto sportu. Nebylo to lehké, ale nevzdával jsem to. Bylo spoustu pádů. A upadlých blatníků (smích). Můj první pocit po tom, co jsem dojel, byla radost. Ani jsem tomu nechtěl uvěřit. Během závodu se přiznám, byl i strach a nervozita. Bylo to pro mě něco nového a neznámého.“
V sezóně 2012 už závodil naplno. Plochá dráha je však náročný koníček, avšak škola si ovšem žádá také svoje. A tak při večerních návratech ze závodů dědeček Milan Linek, který mu dělá mechanika i řidiče v jedné osobě, často dá blinkr před první benzinkou. A mladý plochodrážník si na ní musí udělat domácí úkoly na druhý den.
„To si piš, že to za to stojí!“ reaguje Milan Dobiáš na narážku, jestli jej baví podstupovat takový maratón. „Plochá dráha mě chytila a zaujala svou rychlostí. A stylem. Je to náročný sport nejen finančně, ale i časově. Ano, je pravda, domácí úkoly si musím někdy udělat i na benzínce cestou domů ze závodů. Jinak by mě mamka dala, kdybych je neměl hotové (smích).“
Křivka výkonnosti Milana Dobiáše stoupala nahoru a předloni přišly vavříny. V květnu se v Chabařovicích postavil poprvé na pódium. Vyhrál Filip Hájek a on skončil třetí. A na sklonku sezóny se radoval z bronzu při Speedway Mini Cupu.
„Ano, vybavím,“ odpovídá Milan Dobiáš, zda si ještě pamatuje na své první stupně vítězů. „Radost byla veliká, byl to můj první úspěch na ploché dráze a samozřejmě první pohár na poličku. Ve třetí místo v Mini Cupu jsem vůbec nevěřil. Hlavně jsem chtěl odjet všechny kola, ale tohle jsem fakt nečekal.“
Až do loňského července se proháněl na malých oválech, než debutoval v klasickém šampionátu stopětadvacítek v Pardubicích. „Ještě jsem nebyl připraven na tu rychlost,“ vysvětluje, proč na velkou dráhu čekal tak dlouho. „I tohle přišlo nečekaně a neplánovaně. Bylo to vlastně proto, že bylo málo jezdců a aby se to odjelo, tak mě poprosili, ať to zkusím a odkroužím do počtu. Výsledek byl nečekaný a překvapil nás všechny. Krátká dráha je rychlejší než malá a zatáčky jsou delší a plynulejší. Baví mě obě dráhy, ale na krátké je lepší ta rychlost (smích).“
Speedway Mini Cup 2014 jej zastihl opět na konečném třetím místě. „Mířil jsem výš, ale bohužel to nevyšlo,“ krčí rameny a raději komentuje svůj první vyhraný závod letos v červnu na Markétě a rovnou s osmnáctibodovým maximem. „Pocit za první místo? To je nepopsatelný, no prostě super.“
Před posledním pohárovým závodem na sklonku října ztrácel na druhého Pavla Kuchaře dva body, ale stříbro nakonec patřilo jemu. „Jel jsem do Prahy s tím, že musím zabodovat,“ vrací se Milan Dobiáš o měsíc zpátky. „Napětí trvalo po celý závod. Rozhodnuto bylo až teprve ve finálové jízdě. Takže celý závod jsem byl nervózní, jak to dopadne. A měl jsem velkou radost, že to skončilo bednou za druhé místo.“
Talentovaný závodník neuniknul pozornosti Jiřího Štancla a Miroslava Rosůlka. Jenže plzeňský evropský pohár se musel obejít bez jeho aktivní účasti, jelikož mu do dvanáctých narozenin zbývaly ještě necelé tři týdny. Co ale není letos, může být napřesrok.
„To jo, škoda to byla, ale nedá se nic dělat, určitě udělám vše, abych se tam dostal,“ zachovává Milan Dobiáš klidnou hlavu. „Mé plány na příští sezónu jsou co nejlepší umístění v závodech. Budu se snažit o lepší umístění než v této sezóně. Silnější kubaturu jsem ještě nezkusil, na sezónu připravujeme dvěstěpadesátku, chceme začít trénovat už od začátku sezóny.“
„Obrovské poděkování je dědovi Milanovi Linkoví. Pomáhá mi se vším, jak s přípravou, dopravou tak i financováním. DĚDO, MOC DĚKUJI. A taky děkuji mamce za podporu, a že to se mnou vydrží a pouští mě, i když má o mě strach.“
Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV), Mirek Horáček, Kiril Ianatchkov a Antonín Škach
Dvakrát po skončení české juniorky skřípal zuby nad vyloučením, které pokládal za nespravedlivé, a díky němuž slevoval ze svých aspirací minimálně jednu příčku v závěrečné klasifikaci. Letos však nastal jeho rok. Na úvod profitoval ze smůly Eduarda Krčmáře. Vybudoval si důležitý náskok, takže jej z hrotu průběžné klasifikace neodstranila ani chyba v liberecké závěrečné jízdě. Kvůli extraligovému pádu nemohl na start v Plzni, nicméně tlak ze strany Eduarda Krčmáře v Březolupech ustál. Zdeněk Holub získal juniorský titul v páté sezóně v sedle pětistovky, avšak přemožený Eduard Krčmář stále drží rekord v rychlosti získání svého prvního zlata.
Na kalendáři byl třiadvacátý den měsíce dubna roku 2011. Ve Slaném se k prvnímu závodu české juniorky chystalo osmnáct závodníků. Dvanáct z nich mělo jistou účast v hlavním závodě, šest muselo do kvalifikace, která byla vypsána poprvé po dvou letech.
Mezi nimi byl i Zdeněk Holub, který ten rok ještě střídal pětistovku s kolibříkem. Debut mu rozhodně nevyšel podle představ, protože na startu kvalifikační rozjížďky s číslem jedna rozsvítil ukázkovou svíci. „Bolí mě prdel,“ utrousil cestou do boxů.
Ve třetí jízdě složil reparát, když dorazil do cílem za Rolandem Benkö. V hlavním závodě posléze skončil desátý a kvalifikace se zbavil jednou provždy. V první juniorce svého života skončil dvanáctý, avšak napřesrok se už jeho jméno skloňovalo mezi adepty na stupně vítězů. Nejblíže k nim měl v půlce července v Liberci, kde mu na třetího Michala Škurlu chyběl jediný bod. Přitom nechybělo mnoho a získal ho na úkor Jana Holuba, který právě pod Ještědem oživil své zlaté ambice.
„Pěkný, dobrý,“ shrnoval Zdeněk Holub tehdy své pocity. „Čtvrtý místo je nejhorší, ale jsem spokojen. Na bednu mi jeden bod chyběl. Holubína jsem trápil, ale byl rychlejší. Má to víc v ruce než já. Budu se snažit ho příště porazit a nedat mu to zadarmo.“
V průběžné klasifikaci si oproti roku 2011 polepšil o celých sedm příček a skončil pátý. Vysněného vavřínového věnce v juniorce se Zdeněk Holub dočkal 24. července 2013 v Pardubicích. Tehdy šel Václav Milík od vítězství k vítězství a Pražan prohrál nejen s ním, ale i s Michalem Škurlou.
„Parádní,“ jásal po návratu do boxů s pohárem v rukou. „Dobrý to bylo. V tréninku se mi dráha nelíbila, nesedla mi, ale překopal jsem motorku a pak to šlo. Škoda dvou jízd, v první byl Venca, ve druhý Škurlík. Jel jsem, dával to na lajnu. Škurlič se přetočil a já do něj ťuknul.“
Stříbro zopakoval i o měsíc později v Praze a rázem byl ve hře o titul vicemistra. Jenže pád ve Mšeně, za nějž dle svého soudu pykal nevinně, přihrál druhou příčku Romanu Čejkovi. Za podobných okolností skončil šampionát i loni v Pardubicích. Zdeněk Holub mohl v závěrečném dvojzávodě pomýšlet na titul. Jenže místo toho se zvedal opět z prachu s pocitem křivdy na duši.
Letos však nastal jeho rok. Ve Slaném pykal Eduard Krčmář za jeho pád diskvalifikací, ve Svitavách zase zůstal stát vinou technické poruchy. Zdeněk Holub se tím pádem dočkal svého prvního vítězství v juniorce, ale i postavení průběžné jedničky.
Z řady jeho letošních triumfů kromě slánského prvenství Michaela Härtela vybočuje jen Liberec, kdy jej pád na poslední chvíli připravil o patnáctibodové maximum. A na stupních vítězů jej musel zastoupit bratranec, protože on sám se v té chvíli podroboval vyšetření v nemocnici. A Plzeň, kde nestartoval vinou předchozího pádu při pražské extralize.
Před posledním závodem v Březolupech vedl před Eduardem Krčmářem o tři body. Ani jeden z pretendentů mistrovského titulu neudělal chybu. Při vzájemném duelu v rozjížďce s číslem jedenáct si vrch udržel Pražan a stal se mistrem republiky. A co že to trvalo pět let?
„Nevím,“ odtuší Zdeněk Holub. „Forma stoupá postupně. Už jezdím líp než v roce dva jedenáct, dva dvanáct, dva třináct a dva čtrnáct. Konkurence slábne, už není ani deset Čechů na startu, ale forma stoupá. Letos nebyly pády, i když jsem párkrát spadnul jako v Liberci, kdy jsem chtěl dostal na bednu bratránka (smích).“
Rozhodně není bez zajímavosti, že si Zdeněk Holub a Eduard Krčmář rozdělili nejen dvě nejcennější medaile z juniorky, ale nepustili nikoho jiného na mistrovský trůn ani v jiných mládežnických soutěžích. Eduard Krčmář vyhrál liberecké devatenáctky, zatímco juniorská družstva se v Divišově stala jejich společnou kořistí.
Oba čekají v juniorce ještě dvě sezóny, během nichž bude zajímavé sledovat, zda padne stále víc a víc vousatější hattrick Josefa France z let 1998 – 2000. Eduard Krčmář by jej mohl dvěma triumfy překonat, Zdeněk Holub vyrovnat.
Sám Eduard Krčmář se však o obtížně překonatelný primát již postaral. Byť debutoval ve stejném závodě jako Zdeněk Holub, na mistrovský trůn se posadil již předloni. Vezmeme-li za bernou minci juniorky od roku 1999, kdy v nich poprvé mohli bojovat patnáctiletí mladíci, ještě nikdo nedokázal dobýt zlato ve druhé kompletní sezóně své kariéry. Miroslavu Fenclovi to trvalo tři roky, ostatním minimálně čtyři a Michaelu Hádkovi dokonce šest let.
| debut: | 23. dubna 2011 ve Slaném |
| první pódium: | druhé místo 24. července 2013 v Pardubicích |
| první vítězný závod: | 8. května 2015 ve Svitavách |
| první medaile v celkové klasifikaci: | bronz 2013 |
| první titul: | 2015 |
| rok: | umístění: | jednotlivé závody: |
| 2011 | 12. | Slaný 10. – Plzeň 11. – Divišov 14. – Mšeno 12. – Praha 10. – Pardubice 13. – Liberec 13. |
| 2012 | 5. | Slaný 7. – Plzeň 7. – Liberec 4. – Mšeno 7. – Pardubice 6. |
| 2013 | 3. | Slaný 5. – Divišov 5. – Pardubice 2. – Praha 2. – Mšeno 4. |
| 2014 | 3. | Slaný 4. – Praha NS – Liberec 2. – Pardubice 3. – Pardubice 4. |
| 2015 | mistr | Slaný 2. – Svitavy 1. – Pardubice 1. – Liberec 3. – Žarnovica 1. – Praha 1. – Plzeň NS – Březolupy 1. |
| první titul v sezóně: | závodník: | debut: | tituly celkem: |
| 2. | Eduard Krčmář | 2011 | 2012, 2014 |
| 3. | Miroslav Fencl | 1999 | 2001, 2004 |
| 4. | Tomáš Suchánek | 1999 | 2002, 2003 |
| 4. | Filip Šitera | 2003 | 2006, 2007 |
| 4. | Jan Holub | 2007 | 2010 |
| 4. | Matěj Kůs | 2004* | 2008, 2009 |
| 5. | Martin Málek | 2000* | 2005 |
| 5. | Václav Milík | 2008* | 2013 |
| 5. | Zdeněk Holub | 2011 | 2015 |
| 6. | Michael Hádek | 2006 | 2011 |
Poznámka: v přehledu figurují pouze závodníci, kteří v mistrovství republiky juniorů debutovali nejdříve roku 1999, kdy byla věková hranice snížena na patnáct let
* debutoval v juniorském šampionátu během rozjeté sezóny, která není ve statistice zohledněna
Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV) a Mirek Horáček
Březolupy – 23. listopadu
Byl první z oněch motokrosařů, o jejichž tréninku v Březolupech se letos zjara začaly šířit informace, který si vyzkoušel na vlastní kůži plochodrážní závod. Při žarnovické juniorce se šestkou na zádech své vesty bral třikrát po bodu v jízdách, kde chyběl čtvrtý závodník. To se záhy změnilo, dočkal se skalpů soupeřů a vrchol přišel počátkem října, kdy juniorský šampionát vrcholil v Březolupech. Nicméně Štěpán Řezníček se magazínu speedwayA-Z svěřil, že už v plochodrážních závodech nebude pokračovat.
„Asi v devíti letech mi taťka koupil malou minikrosku jen na vyblbnutí,“ vypráví Štěpán Řezníček o své cestě za řidítka závodního motocyklu. „Nijak jsem neplánoval začít jezdit aktivně na motorce. A mimochodem jsem se na ní začal učit na ploché dráze v Březolupech. Nebylo tam do čeho narazit.“
Nakonec však přesto skončil coby motokrosař. „Asi dva roky jsem hrál fotbal, ale to mne vůbec nebavilo,“ obrací další list svého sportovního životopisu. „Motokros jsem si přímo nevybral, ale zjistili jsme, že tam minikroska je nějak moc malá. A tak jsme koupili pitbika. S touto motorkou jsme si sem tam zajeli na motokrosovou trať. A po krátké době jsme přešli už na ostrou motokrosovou motorku. Úspěchy v motokrosu se ani tak nedají počítat vzhledem k tomu, že jezdím jen rekreačně v seriálu závodů Slováckého poháru. Jezdím ve třídě hobby, ve které jsem byl letos celkově třetí.“
„Nikdy by mne nenapadlo, že plochá dráha může být až tak zajímavá a náročná, dokud jsem si to nevyzkoušel.“
Motokrosařů, kterých se shlédli v ploché dráze, zažila historie již bezpočet. Na pomyslném piedestalu samozřejmě stojí Zdeněk Kudrna, jehož sedmé místo ze světového finále vyrovnal až po devíti letech Roman Matoušek, aby se až na prahu nového milénia předčil Lukáš Dryml. Nicméně dále bychom mohli namátkou jmenovat Věroslava Kollerta mladšího, Jakuba Hejrala či Pavla Pučka jako příklady z posledních let.
„Plochou dráhu jsem si chtěl vyzkoušet na návrh Petra Popelky, který hledal nové jezdce,“ odpovídá Štěpán Řezníček na otázku, proč cestu z terénu na ovály vyzkoušel on sám. „Chtěl jsem si vyzkoušet i jiný motocyklový sport. A plochá dráha tím, že je v Březolupech, a Petr mi to umožnil, tak se přímo nabízela. Také mě zajímalo, jaké je to jet na motorce ve smyku na oválu.“
A jaké to tedy je, hodily se mu jeho zkušenosti posbírané v sedle terénního motocyklu? „Z motokrosu jsem si vzal cit do plynu a spojky,“ popisuje. „Co se týká techniky jízdy, je samozřejmě úplně jiná, takže jsem na ploché dráze začínal od píky.“
Den D přišel druhou srpnovou sobotu, kdy ve slovenské Žarnovici pokračoval český juniorský šampionát. „Žarnovicu jsem dostal tak trochu rozkazem,“ směje se Štěpán Řezníček nad tlakem, který na něj Petr Popelka vyvinul. „Ale na druhou stranu už jsem se na nějaké ty závody těšil a žarnovická trať se mi líbila. Je široká a všichni říkali, že bývá pěkně upravené a vhodná pro první závod.“
V té chvíli měl za sebou dost motokrosových závodů, ale tento byl přece jen první plochodrážní… „Měl jsem z něj celkem respekt,“ nezastírá Štěpán Řezníček. „Chtěl jsem si ho zajet jenom pro radost a vyzkoušet si atmosféru plochodrážního závodu. Na prvním startu jsem byl dost nervózní, ale zároveň natěšený, jak tuto jízdu zvládnu a jestli vůbec dojedu do cíle. Do dalších jízd jsem se celkem těšil a i ta nervozita trochu opadla. Dokonce jsem získal i pár bodů, což mě potěšilo a nabudilo do dalšího závodu. Celkově svůj první závod v Žarnovici hodnotím úspěšně.“
Štěpán Řezníček ještě do konce sezóny stihnul juniorské mítinky v Praze a doma v Březolupech, kde se dočkal svého prvního triumfu v jízdě. Celkově skončil šestnáctý, když pět závodů vynechal. A mezitím stihnul i pardubický přebor.
„V Praže jsem jel úplně poprvé,“ vzpomíná. „Netušil jsem, jaká je tam dráha, a toho jsem se vcelku bál. Po tréninku se mi dráha líbila a dalšími jízdami jsem si ji více užíval. Získal jsem svůj první vybojovaný bod po předjetí soupeře a to mě dost potěšilo. Závod se mi líbil a dost jsem si ho užíval. Do Pardubice jsem si jel pro zkušenosti a zajezdit si s výbornými jezdci. Vůbec se mi nedařily starty a pořád jsme bojovali s technikou. Nakonec se zjistilo, že je přidřený motor.“
A pak přišla březolupská koncovka letošního mistrovství republiky juniorů. „Na domácích závodech mi říkali, že budu daleko nervóznější než na ostatních,“ vypráví Štěpán Řezníček. „Ale ani mi to nepřišlo, protože jsem si zvykl z motokrosu na domácí publikum. Na první start jsem se těšil. A hned po startu mi spadl řetěz. Další rozjížďky na domácí dráze jsem si už ale užíval. Z mé první vyhrané rozjížďky jsem měl obrovskou radost, i když jsme bojovali jenom dva (smích). Březolupy, celkově můj největší úspěch.“
Avšak Štěpán Řezníček na něho v sezóně 2016 nenaváže. „Po dlouhodobém zvažování jsem se rozhodl ukončit jezdit plochou dráhu,“ odpovídá na dotaz ohledně své další plochodrážní budoucnosti. „Ne z důvodu, že by mě to nebavilo, ale pokud bych se chtěl věnovat ploché dráze naplno, tak by to vyžadovalo hodně času a byl by to určitý závazek. Motokrosu se věnuji pouze hobby, takže si můžu zajezdit, kdy se mi to hodí a jen pro radost z jízdy.“
„V první řadě bych chtěl poděkovat Petru Popelkovi, který mi zajistil techniku a věnoval svůj volný čas jak na tréninky, tak závody. Dále Martinu Gavendovi pro jeho trpělivost a rady na trénincích i závodech. Pak bych chtěl také poděkovat mechanikům Jožovi Blahovi a Davidu Grygarovi. A také mé babičce za zašívání věčně prodřené kombinézy. A všem, co mne podporovali, velké díky.“
Foto: Mirek Horáček, Antonín Škach a archív Štěpána Řezníčka
Depo plochodrážního stadiónu na Borech rozhodně nepatří k těm titěrným. Jeho ošidným místem může být výjezd na dráhu, kde by se opozdilec pospíchající za dvouminutovým limitem mohl srazit s protivníky vracejícími se z oválu. Jsou tu proto dva pruhy jako na silnici včetně značek. A o pořádek se tu stará tým na čele s mužem nanejvýš povolaným. Jaroslav Lucák se totiž nejen v roli manažera podílel na nezapomenutelném plzeňském extraligovém zlatě ze čtyřiadevadesátého, avšak pražský velkoklub dokázal porazit už o dvě desítky let dříve. Ani jemu samotnému se za řidítky plochodrážního motocyklu nevedlo špatně, byť jeho závodní kariéru ukončily následky pádu v Čakovicích.
Motocyklové opojení zasáhlo Jaroslava Lucáka už v mladém věku. Psal se rok 1960, kdy absolvoval svou první motocyklovou soutěž. Vedl si pečlivě záznamy, takže víme, že jich odjel sedmnáct. Dalších sedm let strávil závoděním v motokrosu, v němž jej diváci viděli v akci dohromady v jednaosmdesáti mítincích.
„Jel jsem pionýra, bylo mi šestnáct,“ vzpomíná Jaroslav Lucák na dobu svých začátků před více než půlstoletím. „První závod jsem jel v Liticích a ten jsem vyhrál. Jezdil jsem osm sezón v terénu a pak jsem závodil v motokrosu jako veterán až do roku 1996, kdy jsem naposledy jel ve Stříbře. Ruplo mi v zádech, to byl signál, že mám skončit. Za osmnáct sezón jsem v motokrosu odjel 126 závodů. Na plochý dráze jsem dojel deset sezón a dohromady i s motokrosem jsem odjel 214 závodů.“
Nicméně tímto způsobem bychom se na konec našeho vyprávění dostali poměrně hopem. Proto nyní musíme koordináty navigace našeho stroje času nastavit na rok 1967. V neděli 12. listopadu se na Homolce v Plzni konal závod do strmého vrchu. Jaroslavu Lucákovi patří osmá příčka v kubatuře 250 ccm, zatímco v půllitrech je o jednu pozici horší. V té chvíli už ale věděl, že jeho další závodnická budoucnost se bude odvíjet ve sportu levých zatáček.
„Skončil jsem s motokrosem, ale měl jsem pořád chuť závodit,“ vypráví. „Na silnici to vzhledem k mým možnostem nešlo. Nejdostupnější pro mě byla plochá dráha. A tak jsem na podzim 1967 přišel na stadión sem v Plzni.“
Brány současného stadiónu na Borech se otevíraly již roku 1960. Poslední červencovou neděli tady československý nároďák vyhrál středoevropskou kvalifikaci prvního ročníku světového šampionátu družstev. O čtrnáct dnů dříve tady ligový KAMK Plzeň o jedenáct bodů podlehl pražské Rudé hvězdě a v září porazil KAMK Ústí nad Labem vysoko 66:42.
Plzeň zůstávala na ligové scéně až do zániku šampionátu republiky družstev po sezóně 1962. O pět let později stála u jeho renesance a ve skupině A Poháru Světa motorů skončila třetí. Tým opírající se především o Miroslava Šmída a Václava Hejla si svůj výsledek vysloužil porážkami Českých Budějovic doma na Borech i na výjezdu na Dlouhou louku.
V osmašedesátém se liga opět jela jako oficiální šampionát republiky. Plzeň byla zařazena do druhé ligy spolu s Pardubicemi a Českými Budějovicemi, avšak nakonec ze soutěže odstoupila. Hrdina našeho vyprávění však měl zbrusu jiné starosti, protože na borském stadiónu usilovně trénoval.
„Začal jsem trénovat, odjeli jsme deset tréninků,“ říká a dodává, že první zkušenosti s atypickým motocyklem nebyly zrovna nejlepší. „Nebyl nikdo, kdo by ti poradil. Našli se rádci, že máš projet zatáčku na plnej‘ plyn a nedávat nohu na zem. Skončil jsem většinou v kotrmelcích, až pak jsem do toho zapojil i hlavu.“
Jaroslav Lucák se své ostré závodní premiéry dočkal ještě na podzim roku 1968. Semifinále kvalifikace v Pardubicích vidělo hladký patnáctibodový triumf debutujícího mladíka Milana Špinky. Na nástup dorazilo hned šest náhradníků, kteří se dočkali své zvláštní jízdy. Vyhrál ji Bedřich Mareš před otcem Špinkou, zatímco začínající plzeňský plochodrážník dojel do cíle jako šestý.
V devětašedesátém se druhá liga nekonala, ale na Jaroslava Lucáka čekaly individuální závody. Ten první byl juniorský šampionát ve Slaném. Sedmadvacetiletý hrdina našeho vyprávění pohodlně splnil věkový limit, jenž byl stanoven na třicet let. Se sedmi body skončil devátý. Druhý den si ve Slaném ještě o jednu příčku polepšil.
Tehdejší juniorka sloužila jako předkvalifikace do kvalifikace o mistrovství republiky jednotlivců 1970, do níž se Jaroslav Lucák kvalifikoval jako náhradník. První dvě kola v Třinci a Vracově proběhla bez něho, ale představil se ve třetím závodě, kde ze dvou výjezdů na ovál vytěžil tři body.
Během své první kompletní sezóny poznal ovály ve Slaném, Pardubicích, Plzni, Olomouci, Vracově, Liberci a Polepech. „Mám vzpomínku na Vracov,“ vybavuje si. „Hrozná dráha. Měli jsme takový motorky, že ti prasknul řetěz nebo odešla svíčka. Vyjeli jsme čtyři, tamty popadali. Mně prask‘ řetěz v poslední zatáčce, ale ještě jsem doběh‘ do cíle pro tři body.“
V sezóně 1970 se československá liga stala opět dvoustupňovou soutěží. V první lize startovaly RH Praha, Bateria Slaný, Tatra Kopřivnice, Ústí nad Labem a ZP Pardubice. Ve druhé LIAZ Liberec, Žarnovica, Matador Bratislava, koalice Břeclav – Březolupy, Viktoria Žižkov a ČSAD Plzeň.
Zatímco při dubnové národní kvalifikaci, nejnižším stupni kvalifikace o šampionát republiky, našel Jaroslav Lucák v Liberci rozbahněnou a těžkou dráhu, o čtrnáct dnů později ji vysušilo sluníčko. Motocykl osadil převodem 18:59, ale inkasoval dva body a Plzeň prohrála 42:36.
Nicméně záhy přišla vítězná kampaň Plzeňanů. V rychlém sledu za sebou vyřídili na Borech Žarnovicu, Bratislavu i žižkovskou Viktorii. V srpnu se vraceli s vítězstvím rovněž z Březolup, doma vrátili prohru Liberci. Zvítězili i v Bratislavě, kde Jaroslav Lucák se čtrnácti body dosáhl svého prozatím nejlepšího výsledku. Další body do tabulky jim přidalo i kontumační vítězství nad Žarnovicou.
„Vyhráli jsme druhou ligu, ale změnili systém a jely se čtyřky,“ krčí rameny nad sportovní nespravedlností, že se vítězný druholigový klub oproti dosavadním zvyklostem nedočkal postupu do vyšší divize. Přechod na čtyřčlenná družstva měl odstranit latentní ligové neřády. Jenže v době, kdy deset týmů nemělo výraznější potíže postavit sedmičlennou sestavu, šlo zároveň o kontraproduktivní krok.
Změny na ligové scéně sezóny 1971 byly vskutku převratné. Vyšší divize poprvé nesla název extraliga a její čtyři celky čekaly jen čtyři závody. První ligou se nazývala nižší soutěž, jejíchž osm účastníků bylo rozděleno do dvou skupin. Její vítěze čekala podzimní kvalifikace o další extraligový ročník, jíž se účastnily také dvě poslední družstva extraligy. Uvážíme-li, že sestavu tvořili jen čtyři závodníci a náhradník, pochopíme, co přinesly snížené příležitosti pro závodníky ruku v ruce s nižším počtem závodů.
Plzeň svoji skupinu vyhrála na pomocná kritéria při shodném počtu tabulkových bodů s Českými Budějovicemi, ale v kvalifikaci o extraligu shořela. Historie se opakovala i napřesrok. S tím rozdílem, že Západočeši po hladkém triumfu v áčku narazili na Jihočechy až ve skupině C, jež plnila funkci prvoligového finále. České Budějovice byly lepší, v kvalifikaci o extraligu posléze vyřadily z elitní společnosti Kopřivnici, avšak Plzeň opět skončila poslední.
„Šlo nám to na stadiónech jako Plzeň nebo Pardubice,“ vzpomíná Jaroslav Lucák na ligové boje před čtyřiceti lety. „Ale Kopřivnice a Budějice, kde byly hluboký dráhy, nám to. V Budějicích jsi jel do zatáčky a vnitřek byl vejš‘ než trať. Když tam někdo upad‘, neviděl jsi ho.“
Jaroslav Lucák se však na prahu své třicítky více a více prosazoval i na individuální bázi. Počátkem sedmdesátých let se ustálil kvalifikační proces mistrovství republiky jednotlivců na trojstupňovém modelu. Z národní kvalifikace a mistrovství Slovenska se postupovalo do předkvalifikace a odsud do kvalifikace. Do ní se zapojili závodníci, kteří v šampionátu republiky skončili hůře než osmí, zatímco elitní osmička se udržela i napřesrok.
Počátkem března rozesílal František Ulrych z podkomise ÚAMK pro plochou dráhu nominační listiny pro národní kvalifikaci. Jaroslav Lucák měl dvanáctku na své domácí dráze. Nepoznal hořkost porážky. „První věnec na ploché dráze,“ zapsal si do svého sešitku a na zdůraznění své radosti si předchozí větu podtrhnul. Ve druhém kole ve Slaném skončil druhý, ve třetím v Liberci třetí.
V předkvalifikaci mu chyběly body z Kopřivnice, kde po pádu v rozjížďce s číslem tři vzdal. Přesto stačil postoupit do kvalifikace. Po čtrnáctých místech v Praze a Pardubicích zatáhl v Plzni. Jedenáct bodů stačilo na pátou příčku a celkový součet na místo náhradníka v mistrovství republiky jednotlivců anno domini 1972!
Příležitost v nejstarším motoristickém šampionátu naší země se naskytla již v prvním závodě ve Slaném. Zaskakoval za Pavla Buštu a bral tři mistrovské body za třinácté místo. Druhý den na děravé dráze v Chomutově byl šestnáctý. V Českých Budějovicích přišla repríza slánského třináctého místa. Nejlepším výsledkem Jaroslava Lucáka v individuálním šampionátu se stalo desáté místo z červnové Prahy, protože poslední dva závody šestidílného seriálu již neabsolvoval.
„Ve Slaným udělali program na mistrovství republiky a na titulní straně jsem byl já,“ vybavuje si. „Ukázka, jak se má jezdit smykem! Tenkrát bylo dvacet jezdců, co jelo mistrovství republiky, ale dalších deset, patnáct, co byli vyrovnaný. Nestačili na Štancla a první trojku, ale těch třicet závodníků mělo výkonnost dobrou. Tenkrát nás, jezdců bylo hodně.“
Coby finalista mistrovství republiky nemusel v sezóně 1972 do národní kvalifikace, ale dostal se rovnou do předkvalifikace. Její první mítink v Žarnovici vynechal, aby následující sobotu v Plzni nasbíral patnáct bodů a hladce vyhrál. Druhý den v Liberci skončil sedmý. Osmými místy v Čakovicích a Liberci a desátým v Pardubicích potvrdil postavení náhradníka i pro šampionát jednotlivců 1973.
Jenže po jarních nominačních závodech o majitele reprezentačních vest se diváci dočkali pohledu na Jaroslava Lucáka až v srpnu. Nešlo však o ledasjaký záskok, protože ve dvou závodech finále první ligy na Borech pomohl své Plzni deseti body k postupu do kvalifikace o extraligu 1974.
„Začal jsem dělat trenéra,“ vysvětluje svou absenci. „Harry Tajče tady zlikvidovali, měl nějaký šmeliny. Když jsem v sedmašedesátým na podzim přišel a vyfasoval motorky, bylo tady bezvládí. Já a Jirka Nový jsme sháněli, kdo by nám dělal trenéra. Nikdo to nechtěl dělat, ani Karel Polák, ani Káča Kadlec. A tak jsme přemluvili Tajče, aby to vzal.“
První plzeňské úspěchy sedmdesátých let jsou dílem tohoto dobrodruha. „Od devětašedesátýho tady začal organizovat,“ vypráví Jaroslav Lucák. „Jezdily se čtyři kola, start a čtyři kola, bylo to přínosný a Harry nás drezíroval. Já jsem v tom třiasedmdesátým víceméně skončil jako závodník, vzal jsem toho trenéra a zbláznil jsem kluky.“
A vskutku Jan Hádek, Jiří Hladík, Václav Hejl, Karel Červenka, Miloslav Motl, Lumír Volín a Ladislav Drobný, kteří se ve čtyřech kvalifikačních závodech v plzeňské sestavě vystřídali, vzali očekávání svého nového kouče vážně. V Kopřivnici sice postrádali čtyři body na domácí a osm na Pardubice, ale doma vyhráli. V dvojici pardubických podniků skákal nejvýše bílý koník, ale Západočeši dvěma druhými místy zpečetili svůj postup do extraligy 1974. Jenže to byl teprve počátek všech překvapení!
Nováček si ve vyšší soutěži nepočínal nikterak rozpačitě. Do kvalifikace spadly nejen Pardubice, ale i Slaný, s nímž měli Plzeňané stejný počet tabulkových bodů. Západočechy tak v jejich první extraligové sezóně čekal finálový duel s Prahou o mistrovský titul.
„Koupili jsme Honzu Holuba,“ uvědomuje si klíčový tah černým koněm na šachovnici extraligy 1974. „Zaplatili jsme ho, stálo to dvacet tisíc. On si za to pořídil koberce do baráku.“ Na rozdíl od základní části se finále jelo v sedmičlenných sestavách, v nichž nechyběl ani on. Mohl si tak na vlastní kůži vychutnat pocity vítězů, protože Plzeň při prvním závodě předčila Pražany 58:50.
„Dali jsme jim dardu,“ zní z úst Jaroslava Lucáka spokojenost i po čtyřiceti letech. „To bylo ještě na asfaltu. Oni se ho báli jako čert kříže. Tak jsme je tady zdrtili. V novinách psali, že jsme štika ligy a já nejmladší trenér v extralize. Tehdy byl Ruda Havelka v Pardubicích, Tonda Kasper v Praze a Jaroslav Průša ve Slaným.“
Při odvetě v Praze však Rudá hvězda vrátila Plzeňanům porážku i s úroky. Skóre se zastavilo na 77:30, takže Pražané vyhráli titul poměrem 127:88. Západočeši se však mohli radovat ze stříbra. A až do pardubického nástupu v sezóně 1978 zůstávali vedle Slaného jediným týmem, který v extraligovém závodě dokázal uštědřit porážku pražskému velkoklubu.
Jaroslav Lucák však dlouho nevydržel sledovat své svěřence, kterak se prohánějí po ovále. „Trochu jsem trénoval a svezl se při tréninku na extraligu a jel pár rozjížděk náhradníků a přebor střediska,“ dočteme se v jeho poznámkách. O jeho účasti při finále extraligy 1974 již víme, o rok později se v roli náhradníka objevil v sestavě Plzně při závodě na Markétě. Rýsoval se závodní comeback.
„Nedalo mi to,“ vysvětluje svou touhu po návratu do závodního sedla. „Měl jsem chuť na motorku. Když jsi jako trenér vyprávěl klukům, co maj‘ dělat, na tý motorce sis to sám ověřil.“ I když si svůj účet ve svém závodním notýsku uzavřel již po sezóně 1973, stránka s nadpisem 1976 se začala rychle zaplňovat dalšími závody.
Bez jakéhokoliv tréninku vletěl do národní kvalifikace a v březnovém závodě na Borech jej porazil pouze Zdeněk Smoček v březolupské vestě. Z pódia nesestoupil ani v dalším pokračování ve Slaném, kde byl třetí, zatímco ve Mšeně vyhrál, když v rozjezdu porazil libereckého Karla Bláhu. V celkové klasifikaci vyhrál.
Nejvyšší příčku neopouštěl ani v dalších kvalifikačních stupních vedoucích k mistrovství republiky jednotlivců 1977. Semifinále předkvalifikace začal maximálním ziskem v Kopřivnici a třetím místem druhý den v Ostravě, kde v dodatkové jízdě za sebou nechal Miloslava Čmejlu a Ladislava Frydrýška. Předkvalifikaci nakonec vyhrál také, byť byl dvakrát druhý, v Liberci za Jaroslavem Hauptmannem a v Čakovicích za Miloslavem Černým.
„V roce 1976 začal největší rozkvět plochý dráhy u nás,“ uvažuje. „Začaly se jezdit juniorský jízdy v lize.“ Za pravdu mu dává stoupající počet závodníků a vznik druhé ligy. Jaroslav Lucák koučoval Plzeň, za níž čtyřikrát nastoupil v extralize jako náhradník. Více se realizoval s béčkem ve druhé lize.
V roli dráhového náhradníka absolvoval plzeňský závod ranku mistrovství republiky jednotlivců, kde mu k bronzu chyběl jediný bod. Na podzim začala rozhodující bitva, zda se v něm Jaroslav Lucák napřesrok objeví jako stálý účastník. Dobrá forma byla skvělým příslibem, avšak úvod v Březolupech jezdícímu plzeňskému kouči nevyšel.
Druhý den v Kopřivnici se však vrátil čtvrtým místem do hry. Třetí zářijovou sobotu byl na Markétě pátý a chleba se měl lámat druhý den v Čakovicích. „Už bylo rozhodnuto, že postoupí Aleš Dryml a Luboš Tomíček, jinak nikdo,“ vybavuje si závod, kde jeden bod z rozjížďky s číslem osm měl zůstat posledním, který vyválčil na domácím kolbišti.
V desáté jízdě narazil na Luboše Tomíčka, který doposud prohrál jen s Alešem Drymlem. „Závodil jsem s ním,“ vzpomíná Jaroslav Lucák. „Já ho objel, on mě předjel. Já mu to vrátil, ale on už byl drzej‘ a jezdil mi po noze. Nahoře na vidlici byly příčky, dělali pod tím rouru, ale já jí neměl. Pustil jsem malýho Tomíčka pod sebe, chyť jsem ale díru. Kolo se uhnulo a šel jsem na držku do prken. Praštil jsem se do zad, bolely mě, ani na tom motokrosu jsem pak nemoh‘ závodit.“
Myšlenku, že by jeho comeback skončil zrovna v tom nejlepším, si Jaroslav Lucák nechtěl příliš připouštět. Jaro roku 1977 jej zastihlo opět v plném tréninku. V půlce dubna vyrazil na pouťák družstev do NDR. „Udělal jsem si takovej‘ delší rám,“ říká, ale záhy zjistil, že plochodrážní kombinéza musí na hřebík. „Nešlo mi to, musel jsem skončit. Měl jsem po tom pádu na podzim v Čakovicích velké bolesti v kříži.“
V nominační listině národní kvalifikace pro Kopřivnici, Čakovice a Chomutov ještě figuroval, ovšem propiskou dopsaná poznámka „zanechal aktivní činnosti“ je výmluvná. Nicméně v osmdesátých letech se vrátil k motokrosu na veteránské úrovni.
„Jako veteráni jsme brali motokros vážně,“ nezastírá. „Hodně se závodilo. V roce 1988 jsem skončil čtvrtej‘ ze čtyřiačtyřiceti jezdců, jezdil jsem ČZ 250 a závodil až do padesáti. Pořád jsem trénoval plochodrážní mančaft. Mimo dvou sezón, kdy trénoval Honza Holub, jsem to dělal třicet let.“
Na extraligovém stříbru a bronzu Plzně se podílel také jako závodník, ale zlato roku 1994 mu patří plně coby koučovi. „Díky Jirkovi Štanclovi jsme získali Simona Wigga,“ vzpomíná. „Prohráli jsme jen v Chabařovicích a v Pardubicích. Rozhodující závod se jel v Praze. Na jaře jsme je doma porazili, teď jsme přijeli na Markétu. Pražáci říkali, že jsme přivezli Simona, že nám to nepomůže, protože tady krátce předtím při mistrovství světa neujel ani bod. Ale porazili jsme je a Pražákům se pak jen protáhla huba.“
Plzeň musela vyhrát ještě na diplomatickém poli. „Bylo popotahování, že Venca Verner měl cizí licenci,“ popisuje Jaroslav Lucák. „My říkali, je Čech, má českou licenci, jede za nás. Ale Mičán to nechtěl připustit. Pořád se mu nezdálo, že Plzeň porazila Prahu. Ale musel se s tím nakonec smířit.“
| 1960 – 1967 | sedmnáct motocyklových soutěží a jednaosmdesát motokrosových závodů |
| 1968 | deset tréninků na ploché dráze; Plzeň odstoupila z 2. ligy; náhradníkem semifinále kvalifikace o MR jednotlivců 1969 v Pardubicích, kde absolvoval zvláštní jízdu náhradníků, v níž dojel poslední |
| 1969 | účast v juniorském přeboru republiky, postup do kvalifikace o MR jednotlivců 1970, bližší výsledky nejsou známy |
| 1970 | Plzeň vyhrála 2. ligu (Jaroslav Lucák měl nejlepší závod v Bratislavě se čtrnácti body); nepostoupil z národní kvalifikace |
| 1971 | Plzeň vítězem první ligy skupiny A, v kvalifikaci o extraligu 1972 čtvrtá; z národní kvalifikace postoupil přes předkvalifikaci až do kvalifikace o mistrovství republiky jednotlivců 1972, z níž se coby náhradník kvalifikoval do mistrovství republiky 1972 |
| 1972 | Plzeň zvítězila v první lize skupiny A, ve skupině C skončila druhá a v kvalifikaci o extraligu 1973 opět čtvrtá; v mistrovství republiky jednotlivců sedmnáctý (Slaný 13., Chomutov 16., České Budějovice 13., Praha 10., Svitavy a Kopřivnice NS); v předkvalifikaci pro MR 1973 pátý, v kvalifikaci jedenáctý a s tím i postup do MR 1973 jako náhradník |
| 1973 | Plzeň vyhrála prvoligovou skupinu A, ve skupině C druhá, v kvalifikaci o extraligu 1974 druhá, Jaroslav Lucák se v sestavě objevil jako náhradník až ve dvou závodech céčka srpnu (10 bodů z celkových 108 bodů klubu; jarní kontrolní závod o nominaci do mistrovství světa – devátý v prvním kole, sedmnáctý ve druhém |
| 1974 | z pozice manažera dovedl Plzeň ke stříbru a ve finále sám nastoupil, z celkových 88 bodů svého klubu nasbíral dva body |
| 1975 | stejně jako o rok dříve trénoval a závodil při tréninkových závodech v rámci klubu, na jaře však absolvoval přátelské utkání RH Praha vs. Plzeň; Plzeň skončila v extralize čtvrtá |
| 1976 | Plzeň třetí v extralize (Jaroslav Lucák získal bod z 214 bodů celku); Plzeň B třetí ve druhé lize (Jaroslav Lucák 27 bodů ze 133 celkem); dráhový náhradník pro závod skupiny B MR jednotlivců v Plzni, skončil 4.; vítěz národní kvalifikace (Plzeň 2., Slaný 3., Mšeno 1.), vítěz semifinálové skupiny A předkvalifikace (Kopřivnice 1., Ostrava 3.), vítěz předkvalifikace (Liberec 2., Čakovice 2.), v semifinálové skupině A kvalifikace osmý (Březolupy 11., Kopřivnice 4., Praha 5., Čakovice 16.); druhý při prvním ročníku Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru |
| 1977 | dva pouťáky v Rostocku a Neubrandenburgu; později závody motokrosových veteránů; činovník, trenér a manažer plzeňského klubu, jenž v roce 1994 dovedl k extraligovému titulu |
Foto: archív Jaroslava Lucáka a Antonín Škach