Pardubice, sedmadvacátý den měsíce září roku 1970. Ole Olsen právě v čase o čtyři sekundy překračujícím dvě minuty protnul vítězně metu velkého finále Zlaté přilby Československa. Miloslav Verner v souboji s pěti světovými finalisty končí druhý a za chvilku se opět po roce vydá na stupně vítězů závodu všech závodů. Třetí místečko dobyl Vladimir Gordějev. Nechal za sebou čerstvého světového šampióna Ivana Maugera. Nešetří nadšením a chce se o svou radost podělit se svým mechanikem. Čtrnáctiletý Martin Kratochvíl přelézá hrazení a usedá na tandem ruského borce. Přitom netuší, že si tohle čestné kolo snímané kamerami Československé televize večer doma pořádně odskáče!

 

Rychlá cesta k plochodrážníkům

Důvody, proč se lidé pustí do závodění na ploché dráze, jsou vlastně stejně pestré jako příčiny, proč se jiní zase v sedle plochodrážní speciálu neobjeví. A to, i když by jim všechny předpoklady na první pohled hrály do karet.

„Přes strejdu,“ reaguje Martin Kratochvíl, jak se on sám dostal do plochodrážního prostředí. „Vyrůstal jsem na vesnici, máma pochází z Broumova. Její brácha Franta jezdil motokros. Jezdil se i v Jetřichově, kde jsem vyrůstal. Jetřichovskej‘ kotel byl jen krajskej‘ přebor, ale jezdily ho mraky závodníků. Když jsme přišli do Pardubic, přitáh‘ mě k plochý dráze Franta Lišků, kamarád mýho táty. Nikdo mu ale neřek‘ jinak než Fána. Ale to už nezávodil, jezdil motokáry. A taky Zdeněk Seinerů a jeho brácha Jirka.“

„Při Zlatý přilbě 1963 jsem stál s Tondou Kasperem na bedně. Bylo mi sedm let. Fána Lišků mě vzal na závody a díky němu jsem se až na tu bednu dostal. Fána se na vojně hodně kamarádil s Oldřichem Klaudingerem. Všechny holky před nima prchaly skrz ostnatej‘ drát.“

A tak se Martin Kratochvíl ještě jako kluk začal pohybovat okolo plochodrážních motocyklů. „Franta mě dotáh‘ za Čůďou (přezdívka Rudolfa Havelky – pozn. redakce),“ vzpomíná. „Na motorkách mu dělal mechána Láďa Kalhous, byl to vyučenej‘ optik.“

Vlastní závodní kariéra však vzala záhy za své. „Zkoušel jsem to,“ připouští. „V dílně v Rybitví, kde Jarda Petrák starší dělal auta, jsem měl po Frantovi motorku. Klasický ESO. Řádili jsme na písáku a já si zlomil ruce. A tak mi to táta zakázal.“

Nicméně Martin Kratochvíl ani po úraze neopustil ani sport, ani plochou dráhu. „Dělal jsem mechanika a do toho plavání a hokej,“ vypočítává. „Dělal jsem Pepíkovi Laštovkovi, když byla Zlatá přilba tak Zdeňku Majstrovi, Tondovi Švábovi i Milanu Špinkovi. Byl jsem u toho, když vyhrál pětadvacátou Zlatou přilbu, když jel finále na Evženový motorce.“

 

Mechanikem při závodě všech závodů

Zlatá přilba před čtyřmi desítkami let nebyla o nic menším svátek, než jakým je dnes. Událostí žilo celé město a mladí mechanici o to víc. „Když závodníci přijeli do Pardubic na závody, Ćůďa nás vždycky k někomu dal,“ vzpomíná Martin Kratochvíl. „A tak jsem byl tři Přilby u Tondy Švába, dvě u Zdeňka Majstra.“

„V Rybitví v autoklubu upravili potápěčům Garanta z pojízdný prodejny na auto na závody. Občas si ho půjčili i motorkáři. Fána řídil, já seděl vedle, když povídá, že nás předjíždí nějaký kolo. Vzápětí dodal: ‚A ono je to naše!‘“

V sedmdesátém měli tehdejší Sovětský svaz při Zlaté přilbě reprezentovat tři světoví finalisté Gennadij Kurilenko, Valerij Klementěv a Vladimir Gordějev. Jenže ten první se právě v závodě o individuálního mistra světa, který tehdy viděla poprvé Wroclaw a vůbec celé Polsko, zranil. Zastoupil jej Grigorij Chlinovskij.

„Rusi přijeli ve Volze a neměli mechanika,“ vybavuje si Martin Kratochvíl. „Šli jsme jim pomoct. V depu jsme se motali vždycky, kór při závodech.“

Dvacetiletý rodák z turkmenského Mary se již mohl pochlubit třináctou příčkou ze světového finále, ale také stříbrem z domácího šampionátu. „Padli jsme si tak nějak do oka,“ vzpomíná Martin Kratochvíl. „Rusky jsem uměl ze školy.“

Vladimir Gordějev procházel závodem, jehož systém se ustálil na podobě, jaký známe dnes, ovšem ještě jen s dvaatřiceti závodníky bez větších problém. Z vylučovacích skupin se probil do čtvrtfinále, kde v jeho skupině vypadl i čtyřnásobný světový šampión Barry Briggs. V semifinále Rusa očekávali Sören Sjösten, Ivan Mauger, Ole Olsen a Ove Fundin, přesto si našel cestičku do velkého finále. Na roštu mu patřilo páté pole.

Nejlépe odstartoval Ivan Mauger, jenže ještě v úvodním nájezdu jej předčil Ole Olsen. Více než třináct tisícovek hrdel se rozjásalo, když se na druhou příčku prosadil Miloslav Verner. Ivana Maugera nakonec dokázal překonat i Vladimir Gordějev.

 

Facka a pochvala

„Přijel a hned na mě, ať s ním jedu čestný kolo,“ vybavuje si Martin Kratochvíl, jak se dostal do centra pozornosti televizních kamer, což se záhy ukázalo jako kámen úrazu. „Udělal jsem těžkej‘ průser ve škole,“ přiznává se Martin Kratochvíl. „Táta mě zakázal jít na Zlatou přilbu. Musel jsem bejt‘ doma.“

Jenže kdyby čtrnáctiletý teenager u závodu všech závodů chyběl, musela by se naše modrá planeta přestat otáčet! „Táta odjel na potápěčský závody,“ spatřil hrdina našeho vyprávění jiskřičku naděje, jak zeměkouli zase dát do pohybu. „Přemlouval jsem mámu, až povolila a pustila mě nejen v sobotu, ale i v neděli.“

Hlava rodiny se vrátila domů s touhou zjistit, jak dvaadvacátá Zlatá přilba Československa vlastně skončila. Nebylo nic snazšího, než si pustit večerní Televizní noviny. V přehledu sportovních událostí hrál pardubický mítink prim a režisér neváhal pustit také záběry čestného kola.

„Přišel jsem večer domů,“ dostává se Martin Kratochvíl k vrcholu našeho příběhu. „Hned jsem dostal pohlavek, že jsem neposlech‘ zákaz. Zároveň mě ale táta pochválil, že jsem asi dělal dobře, když byl Vladimir třetí.“

„Starý depo v Pardubicích byly kabiny fotbalistů a altánek, kde se dělaly přejímky. Plot okolo hřbitova bylo dřevený depo. Měl jsem nastartovanou motorku Tondy Švába na stojánku, přelejzal jsem ji a ona mi spadla ze stojánku. Jak to mělo grády, motorka se mnou projela tím plotem a já najednou byl u hřbitovní zdi. Nic se mi nestalo, akorát jsem byl samá tříska!“

Tátův zákaz plochodrážního závodění ovšem platil i nadále. „Absolvoval jsem sportovní školu v Pardubicích,“ dostává se Martin Kratochvíl ke své vlastní sportovní činnosti. „Hrál jsem hokej, do toho lyže. Jenže na nich jsem si rozbil hubu a ležel v Trutnově půl roku ve špitále.“

A pak se vydal v otcových šlépějích. „Táta mě vzal do mančaftu na potápění,“ odvíjí niť svého vyprávění. „Měl jsem silný nohy z hokeje a lyžování. Byl jsem patnáct let v nároďáku. Dělal jsem vrcholovej‘ sport jako rehabilitaci, proto jsem nešel ani ne vojnu. Coby invalida jsem v potápění byl druhej‘ na světě, vyhrál Evropu, přišly světový poháry. Ale ty motorky pro mě byly pořád droga.“

 

Potápěč na ploché dráze

Právě proto nemohl Martin Kratochvíl opustit sport levých zatáček. „U plochý dráhy jsme byli pořád jedna komunita,“ svěřuje se. „Třeba Míla Vernerů mně dodnes říká potápko. Já byl ve vrcholu potápění, v Pardubicích bylo plochodrážní SVS. Kamarádili jsme se. Petr Kučera, Emil Sovů, Vláďa Kalinů, jho první žena Pavlína byla sestra mýho kámoše z potápění. V bejvalým systému ty prachy do sportu šly. Mladý přišli, dostali, co potřebovali. Dneska prd.“

Jako mechanik se Martin Kratochvíl pohyboval po depech i nadále. „Byl jsem v nároďáku na potápění, jezdil jsem s ním po závodech, ale když byl čas, jezdil jsem po závodech,“ líčí, že se nakonec stal i součástí mediální scény. „Začal jsem fotit, mluvit do rádia a psát do novin, tehdy ještě do Záře. Nebyl problém, když tě závodníci znali, komunikovali s tebou jinak než s pisálkem, co se objevil jednou za rok na Zlatý přilbě.“

„Třeba u Milíků bylo dobrý, že jsem byl mezi nima jako hromosvod. Starej‘ moc tlačil, chtěl hned superhvězdu. Samozřejmě jeho rady zlatý, ale tlačil moc. Jeho žena Iveta kolikrát říkala, že je dobře, že s nima jedu já, protože se nepohádaj‘.“

Potápěčská sportovní kariéra Martina Kratochvíla vyvrcholila rázně. „S nároďákem jsem musel skončit, když bejvalka odešla do západního Německa,“ krčí rameny. „Život šel dál a já měl pořád blízko k plochý dráze. Jezdil jsem po ledech s Jirkou Jiroutem, pak začala mladej‘ Mário. Makovák, Smolík, Král… Helfneš tady, helfneš támhle. Pak jsem začal se starším Vaškem Milíkem, sehnal jsem mu i sponzora. S Vaškem jsem toho najezdil mraky, dělal u něj hlavně Olda Šmahelů, Olda Řezníček a Pepík Suchánků, hodně se to střídalo. A pak jsem jezdil s malým Vaškem.“

Zkušeností Martin Kratochvíl nasbíral plné rance. „Teď jezdím s Pepou Novákem,“ vypráví. „Víš, co kde je, znáš stadióny. Naučil jsem se hodně u jinejch‘ závodníků. U Pepíka jsem zůdrazňoval, že dojede, odevzdá motorku a už se o nic nestará. Ale že si na přilbu musí dát hnedka futrál, ať na něj před další jízdou nezapomene. Za Tomem Suchánků jsem jednou v Plzni letěl přes celý hřiště s vestou.“

A tak dnes Martina Kratochvíla nejčastěji potkáte v pracovním oděvu u motocyklu, coby mechanika jako před nějakými pětačtyřiceti lety. „Dodneška jsem přítel Holubovejch‘,“ bilancuje své působení. „A dalších. Petr Kučerů, Pavel Karnasů, oba Kaldové, jsem taky z Dukly jako oni. Haďasové, Vlado Višváder, s ním jsem jezdil na ledy. Všechny vyjmenovat nejde…“

Foto: Pavel Fišer, Mirek Horáček a archív autora