Pardubice, sedmadvacátý den měsíce září roku 1970. Ole Olsen právě v čase o čtyři sekundy překračujícím dvě minuty protnul vítězně metu velkého finále Zlaté přilby Československa. Miloslav Verner v souboji s pěti světovými finalisty končí druhý a za chvilku se opět po roce vydá na stupně vítězů závodu všech závodů. Třetí místečko dobyl Vladimir Gordějev. Nechal za sebou čerstvého světového šampióna Ivana Maugera. Nešetří nadšením a chce se o svou radost podělit se svým mechanikem. Čtrnáctiletý Martin Kratochvíl přelézá hrazení a usedá na tandem ruského borce. Přitom netuší, že si tohle čestné kolo snímané kamerami Československé televize večer doma pořádně odskáče!

 

Rychlá cesta k plochodrážníkům

Důvody, proč se lidé pustí do závodění na ploché dráze, jsou vlastně stejně pestré jako příčiny, proč se jiní zase v sedle plochodrážní speciálu neobjeví. A to, i když by jim všechny předpoklady na první pohled hrály do karet.

„Přes strejdu,“ reaguje Martin Kratochvíl, jak se on sám dostal do plochodrážního prostředí. „Vyrůstal jsem na vesnici, máma pochází z Broumova. Její brácha Franta jezdil motokros. Jezdil se i v Jetřichově, kde jsem vyrůstal. Jetřichovskej‘ kotel byl jen krajskej‘ přebor, ale jezdily ho mraky závodníků. Když jsme přišli do Pardubic, přitáh‘ mě k plochý dráze Franta Lišků, kamarád mýho táty. Nikdo mu ale neřek‘ jinak než Fána. Ale to už nezávodil, jezdil motokáry. A taky Zdeněk Seinerů a jeho brácha Jirka.“

„Při Zlatý přilbě 1963 jsem stál s Tondou Kasperem na bedně. Bylo mi sedm let. Fána Lišků mě vzal na závody a díky němu jsem se až na tu bednu dostal. Fána se na vojně hodně kamarádil s Oldřichem Klaudingerem. Všechny holky před nima prchaly skrz ostnatej‘ drát.“

A tak se Martin Kratochvíl ještě jako kluk začal pohybovat okolo plochodrážních motocyklů. „Franta mě dotáh‘ za Čůďou (přezdívka Rudolfa Havelky – pozn. redakce),“ vzpomíná. „Na motorkách mu dělal mechána Láďa Kalhous, byl to vyučenej‘ optik.“

Vlastní závodní kariéra však vzala záhy za své. „Zkoušel jsem to,“ připouští. „V dílně v Rybitví, kde Jarda Petrák starší dělal auta, jsem měl po Frantovi motorku. Klasický ESO. Řádili jsme na písáku a já si zlomil ruce. A tak mi to táta zakázal.“

Nicméně Martin Kratochvíl ani po úraze neopustil ani sport, ani plochou dráhu. „Dělal jsem mechanika a do toho plavání a hokej,“ vypočítává. „Dělal jsem Pepíkovi Laštovkovi, když byla Zlatá přilba tak Zdeňku Majstrovi, Tondovi Švábovi i Milanu Špinkovi. Byl jsem u toho, když vyhrál pětadvacátou Zlatou přilbu, když jel finále na Evženový motorce.“

 

Mechanikem při závodě všech závodů

Zlatá přilba před čtyřmi desítkami let nebyla o nic menším svátek, než jakým je dnes. Událostí žilo celé město a mladí mechanici o to víc. „Když závodníci přijeli do Pardubic na závody, Ćůďa nás vždycky k někomu dal,“ vzpomíná Martin Kratochvíl. „A tak jsem byl tři Přilby u Tondy Švába, dvě u Zdeňka Majstra.“

„V Rybitví v autoklubu upravili potápěčům Garanta z pojízdný prodejny na auto na závody. Občas si ho půjčili i motorkáři. Fána řídil, já seděl vedle, když povídá, že nás předjíždí nějaký kolo. Vzápětí dodal: ‚A ono je to naše!‘“

V sedmdesátém měli tehdejší Sovětský svaz při Zlaté přilbě reprezentovat tři světoví finalisté Gennadij Kurilenko, Valerij Klementěv a Vladimir Gordějev. Jenže ten první se právě v závodě o individuálního mistra světa, který tehdy viděla poprvé Wroclaw a vůbec celé Polsko, zranil. Zastoupil jej Grigorij Chlinovskij.

„Rusi přijeli ve Volze a neměli mechanika,“ vybavuje si Martin Kratochvíl. „Šli jsme jim pomoct. V depu jsme se motali vždycky, kór při závodech.“

Dvacetiletý rodák z turkmenského Mary se již mohl pochlubit třináctou příčkou ze světového finále, ale také stříbrem z domácího šampionátu. „Padli jsme si tak nějak do oka,“ vzpomíná Martin Kratochvíl. „Rusky jsem uměl ze školy.“

Vladimir Gordějev procházel závodem, jehož systém se ustálil na podobě, jaký známe dnes, ovšem ještě jen s dvaatřiceti závodníky bez větších problém. Z vylučovacích skupin se probil do čtvrtfinále, kde v jeho skupině vypadl i čtyřnásobný světový šampión Barry Briggs. V semifinále Rusa očekávali Sören Sjösten, Ivan Mauger, Ole Olsen a Ove Fundin, přesto si našel cestičku do velkého finále. Na roštu mu patřilo páté pole.

Nejlépe odstartoval Ivan Mauger, jenže ještě v úvodním nájezdu jej předčil Ole Olsen. Více než třináct tisícovek hrdel se rozjásalo, když se na druhou příčku prosadil Miloslav Verner. Ivana Maugera nakonec dokázal překonat i Vladimir Gordějev.

 

Facka a pochvala

„Přijel a hned na mě, ať s ním jedu čestný kolo,“ vybavuje si Martin Kratochvíl, jak se dostal do centra pozornosti televizních kamer, což se záhy ukázalo jako kámen úrazu. „Udělal jsem těžkej‘ průser ve škole,“ přiznává se Martin Kratochvíl. „Táta mě zakázal jít na Zlatou přilbu. Musel jsem bejt‘ doma.“

Jenže kdyby čtrnáctiletý teenager u závodu všech závodů chyběl, musela by se naše modrá planeta přestat otáčet! „Táta odjel na potápěčský závody,“ spatřil hrdina našeho vyprávění jiskřičku naděje, jak zeměkouli zase dát do pohybu. „Přemlouval jsem mámu, až povolila a pustila mě nejen v sobotu, ale i v neděli.“

Hlava rodiny se vrátila domů s touhou zjistit, jak dvaadvacátá Zlatá přilba Československa vlastně skončila. Nebylo nic snazšího, než si pustit večerní Televizní noviny. V přehledu sportovních událostí hrál pardubický mítink prim a režisér neváhal pustit také záběry čestného kola.

„Přišel jsem večer domů,“ dostává se Martin Kratochvíl k vrcholu našeho příběhu. „Hned jsem dostal pohlavek, že jsem neposlech‘ zákaz. Zároveň mě ale táta pochválil, že jsem asi dělal dobře, když byl Vladimir třetí.“

„Starý depo v Pardubicích byly kabiny fotbalistů a altánek, kde se dělaly přejímky. Plot okolo hřbitova bylo dřevený depo. Měl jsem nastartovanou motorku Tondy Švába na stojánku, přelejzal jsem ji a ona mi spadla ze stojánku. Jak to mělo grády, motorka se mnou projela tím plotem a já najednou byl u hřbitovní zdi. Nic se mi nestalo, akorát jsem byl samá tříska!“

Tátův zákaz plochodrážního závodění ovšem platil i nadále. „Absolvoval jsem sportovní školu v Pardubicích,“ dostává se Martin Kratochvíl ke své vlastní sportovní činnosti. „Hrál jsem hokej, do toho lyže. Jenže na nich jsem si rozbil hubu a ležel v Trutnově půl roku ve špitále.“

A pak se vydal v otcových šlépějích. „Táta mě vzal do mančaftu na potápění,“ odvíjí niť svého vyprávění. „Měl jsem silný nohy z hokeje a lyžování. Byl jsem patnáct let v nároďáku. Dělal jsem vrcholovej‘ sport jako rehabilitaci, proto jsem nešel ani ne vojnu. Coby invalida jsem v potápění byl druhej‘ na světě, vyhrál Evropu, přišly světový poháry. Ale ty motorky pro mě byly pořád droga.“

 

Potápěč na ploché dráze

Právě proto nemohl Martin Kratochvíl opustit sport levých zatáček. „U plochý dráhy jsme byli pořád jedna komunita,“ svěřuje se. „Třeba Míla Vernerů mně dodnes říká potápko. Já byl ve vrcholu potápění, v Pardubicích bylo plochodrážní SVS. Kamarádili jsme se. Petr Kučera, Emil Sovů, Vláďa Kalinů, jho první žena Pavlína byla sestra mýho kámoše z potápění. V bejvalým systému ty prachy do sportu šly. Mladý přišli, dostali, co potřebovali. Dneska prd.“

Jako mechanik se Martin Kratochvíl pohyboval po depech i nadále. „Byl jsem v nároďáku na potápění, jezdil jsem s ním po závodech, ale když byl čas, jezdil jsem po závodech,“ líčí, že se nakonec stal i součástí mediální scény. „Začal jsem fotit, mluvit do rádia a psát do novin, tehdy ještě do Záře. Nebyl problém, když tě závodníci znali, komunikovali s tebou jinak než s pisálkem, co se objevil jednou za rok na Zlatý přilbě.“

„Třeba u Milíků bylo dobrý, že jsem byl mezi nima jako hromosvod. Starej‘ moc tlačil, chtěl hned superhvězdu. Samozřejmě jeho rady zlatý, ale tlačil moc. Jeho žena Iveta kolikrát říkala, že je dobře, že s nima jedu já, protože se nepohádaj‘.“

Potápěčská sportovní kariéra Martina Kratochvíla vyvrcholila rázně. „S nároďákem jsem musel skončit, když bejvalka odešla do západního Německa,“ krčí rameny. „Život šel dál a já měl pořád blízko k plochý dráze. Jezdil jsem po ledech s Jirkou Jiroutem, pak začala mladej‘ Mário. Makovák, Smolík, Král… Helfneš tady, helfneš támhle. Pak jsem začal se starším Vaškem Milíkem, sehnal jsem mu i sponzora. S Vaškem jsem toho najezdil mraky, dělal u něj hlavně Olda Šmahelů, Olda Řezníček a Pepík Suchánků, hodně se to střídalo. A pak jsem jezdil s malým Vaškem.“

Zkušeností Martin Kratochvíl nasbíral plné rance. „Teď jezdím s Pepou Novákem,“ vypráví. „Víš, co kde je, znáš stadióny. Naučil jsem se hodně u jinejch‘ závodníků. U Pepíka jsem zůdrazňoval, že dojede, odevzdá motorku a už se o nic nestará. Ale že si na přilbu musí dát hnedka futrál, ať na něj před další jízdou nezapomene. Za Tomem Suchánků jsem jednou v Plzni letěl přes celý hřiště s vestou.“

A tak dnes Martina Kratochvíla nejčastěji potkáte v pracovním oděvu u motocyklu, coby mechanika jako před nějakými pětačtyřiceti lety. „Dodneška jsem přítel Holubovejch‘,“ bilancuje své působení. „A dalších. Petr Kučerů, Pavel Karnasů, oba Kaldové, jsem taky z Dukly jako oni. Haďasové, Vlado Višváder, s ním jsem jezdil na ledy. Všechny vyjmenovat nejde…“

Foto: Pavel Fišer, Mirek Horáček a archív autora

Zabrousíte-li do plochodrážního depa a popřejete sluchu vyprávění pamětníků, budete žasnout nad informacemi v mnohém připomínající staré pověsti české. Jako třeba o libereckém borci, který se zdravou dávkou drzosti v sedle dvouventilu měřil technicky skvěle vybavené členy pardubického SVS, když kdysi počátkem osmdesátých let přijeli na soustředění do Pavlovic. Půjdete-li po stopách tohoto příběhu, užasnete nad náhodami, jimiž je lidský život ovlivňován. Kdyby totiž otec Věroslava Kollerta neměl někdy před čtyřmi desítkami let velkou chuť na pivo, o liberecké plošině bychom s největší pravděpodobností hovořili v minulém čase. Podobně jako milovníci tramvají nostalgicky vzpomínají na elegantní té-dvojky prohánějící se okolo novorenesanční radnice, jejíž skvostnou architekturou se Vídeňák Franz von Neumann na sklonku devatenáctého století postaral o stejně nezaměnitelný symbol města jako Karel Hubáček se svým Ještědem o nějakých osmdesát let později.

 

Příslušník Veřejné bezpečnosti otevírá bránu

„V Pavlovicích jsem se objevil úplně náhodně,“ vzpomíná Věroslav Kollert. „Jezdili jsme sice na všem možném, ale plochou dráhu jsem neznal. Chtěl jsem být hokejovej‘ brankář. Jednou chtěl jít táta na Rapid na fotbalovej‘ stadión na pivo a nechal mě tady v depu, kde mě měli hlídat.“

Atmosféra plochodrážního depa někdy okolo půle sedmdesátých let dospívajícímu chlapci učarovala. „Líbilo se mi to,“ usmívá se blaženě ještě dnes. „Když někdo řek‘, že chodí na stadión dělat plochodrážníka, bylo to něco. Depo krásně vonělo a já zapad‘ mezi kluky.“

Maminka Kollertová ovšem z prvního setkání svého syna se sportem levých zatáček byla nadšená o poznání méně. „Měl jsem úplně nový tepláky s lampasama a kolo,“ vrací se Věroslav Kollert k první návštěvě Pavlovic, jejichž plochodrážní osud měl později výrazně ovlivňovat. „Od táty jsem dostal instrukce přijet domů. A tam jsem dostal vyhubováno, protože z tepláků byla jedna mastná hadra.“

Před válkou zažil Liberec, nebo tehdy ještě Reichenberg, několik ročníků travnaté dráhy na místě současného supermarketu Makro, o níž sudetská média záhy začala psát jako o sandbahn. Zlatý věk místní plošiny začal až v padesátých letech, kdy místní motoristé dostali do užívání současný stadión v Pavlovicích otevřený roku 1898 především pro koně.

Od roku 1970 jezdil AMK Liaz Liberec ligové soutěže a kvalifikoval se až do extraligy 1975. Jenže ve druhé polovině dekády přišel klub o podporu ostašovské slévárny, aby v sezóně 1978 vůbec nestartoval. A hrdina našeho vyprávění tolik toužil stát se plochodrážníkem!

„Problém byl, že nás nenechali jen tak jezdit,“ líčí své začátky. „Nebyly motorky. Liberec vždycky pod někoho spadal. Krajský město bylo Ústí nad Labem. Když jsme dostali motorky, přijeli z Ústí a na nás zbyl jen šrot. Naštěstí jsme měli v klubu šikovný lidi, co je uměli udělat.“

I tehdy věděli, že když začínající borec udělá hup na krávu, tele z toho nemusí vůbec být. „Když jsem chodil do devátý třídy, nechávali nás ohřívat motorky,“ přibližuje hrdina našeho vyprávění tehdejší praxi. „Na stadiónu jsme žili denně, naháněli nás i policajti.“

Jeden policista, nebo vlastně tehdejší příslušník Veřejné bezpečnosti se stal vůbec prvním divákem jízdy Věroslava Kollerta v sedle plochodrážního motocyklu v Chomutově. „Auta stály venku a motorky se dovnitř vozily,“ popisuje samotný aktér. „Já už ani nevím, komu jsem jí vez‘. Ale policajt, co by mě měl honit, že jezdím bez řidičáku na plochodrážní motorce po silnici, mi otvíral bránu!“

 

Problémů není málo

Kdy se tak stalo samozřejmě zmizelo pod tlustou vrstvou dalších historický událostí. Veškeré indicie však ukazují na rok 1977. Libereckým soupeřem ve druhé lize, kam se severočeský klub propadl jen dvě sezóny po svém extraligovém účinkování, byl také AMK Mariánské Lázně, který stadión v Chomutově používal jako domácí dráhu. Jeden závod tu pořádal 3. července, druhý přesně o dva měsíce a jeden den později, avšak po tragické nehodě Karla Červenky byl zrušen.

„Tréninky jsme jezdili úplně do poslední mrtě. A pak jsme na těch motorkách museli odjet domů. Karel Matějíčků jel doprava, Jirka Mizerů rovně a já nalevo. V určitým okamžiku jsme to nastartovali, aby nás nemohli chytit policajti. Rybka, když neměl na benzín, jezdil na nákupy z domova do Osečné na plochodrážní motorce.“

Ovšem zpátky k příběhu našeho hrdiny. „Začal jsem trénovat,“ dostává se k vlastnímu počátku své jezdecké kariéry. „Na jednu motorku nás bylo osm, devět kluků. Já byl ve skupině s Petrem Kubíčkem (roku 1982 se už v barvách RH Praha stane mistrem republiky juniorů a bohužel zemře již ve věku nedožitých padesáti let v květnu 2011 – pozn. redakce). Nejdřív jel on, já po něm a měl jsem za úkol předstírat poruchu, aby nám ostatní tu motorku neničili. Kubajs šel nahoru, byl to pytel plnej‘ blech a já se ho držel.“

Byla jen otázka času, než jim tehdejší legislativa umožní vstup na ovály v závodním rytmu. „V šestnácti jsme spolu na výjimku dělali řidičák,“ vzpomíná Věroslav Kollert. „Propadli jsme oba a já hned dostal distanc. Ale Kubajs byl starší a moh‘ hned na opravky. Jízdy z autoškoly se dělaly na stadióně, když byly tréninky. Učitel dělal cavyky, ale Kubajs se domluvil s Pepíkem Kalousem (liberecký plochodrážník oné doby – pozn. redakce). A řek‘ mu, že ví o tý blondýně, tak dal pokoj.“

Liberečtí mladíci prožívali bezstarostné dospívání, avšak jejich klub se musel prát o svou existenci. Na pozemek se stadiónem si brousil zuby autokemp ze sousedství. A zmiňovaná ztráta podpory od ostašovského Liazu způsobila, že v sezóně 1978 se v lize vůbec neobjevil. Kromě květnové juniorky pořádal již jen dva pouťáky.

„Každou sezónu jsme končili s tím, že jsme museli stadión vystěhovat a nevěděli jsme, jestli po zimě bude zase plochodrážní,“ přibližuje Věroslav Kollert atmosféru doby. „Zažíval jsem ještě pana Tomaševiče a jeho partu. Bojovali o stadión a nám ukázali, jak si ho chránit. Doba byla jiná s jinejma lidma.“

Měnil se i jezdecký kádr. „Jezdci, co si vyjeli extraligu, se rozprchli,“ připomíná Věroslav Kollert borce typu Josefa Kalouse, Josefa Minaříka, Petra Šafaříka, Jaroslava Špinky či Jiřího Kaly. „Začal se objevovat Ivan Pacák. Měl zajímavýho človíčka, s kterým se tady pohyboval, a on ho dostal do Rudý hvězdy. Tam si vzali i Kubajse, ten tady dostal jako první čtyřventilovej‘ motor. Ruďáci si ho přetáhli, udělal jim juniorskej‘ titul, výsledky měl a je škoda, že skončil. Byl to talent, a když byl vedle Tondy Kaspera nebo Honzy Limporta, málokdo dokázal pochopit, co dělali jak na dráze, tak mimo. Měli holky z Liberce, a i když byli lepší, kamarádili jsme s nima.“

Přátelství z mládí vydrželo léta. Když si Antonín Kasper po skončení kariéry otevřel obchod stavějící na motorech GM, Věroslav Kollert se svým synem patřil mezi první klienty. A byly to právě Pavlovice se svým rekonstruovaným stadiónem, kde při Posledním nalévání v říjnu 2005 prohnal Antonín Kasper plochodrážní motocykl v závodním tempu.

 

Premiéra při druhé lize

V devětasedmdesátém se kvůli oslavám slavných májových dní, na nichž si komunistický režim tolik zakládal, měnil pracovní kalendář. Po pracovní sobotě a neděli startoval víkend až v pondělí 7. května. V Chabařovicích pořádali úvodní kolo skupiny A druhé ligy, jímž se Liberec po roce vracel na československou ligovou scénu. Na ústecké předměstí dorazil jen ve čtyřech bez náhradníka a juniora. Po boku Václava Záruby, Jiřího Němečka a Petra Kubíčka se na svůj debut chystal i Věroslav Kollert, který na svých zádech vozil startovní číslo čtrnáct.

„Nasazení do ligy bylo překvapení,“ vrací se Věroslav Kollert ke svému debutu. „V Liberci nás bylo čtrnáct. Pan Tomaševič rozhod‘, že pojedou dva mladý, což jsem byl já a Kubajs. Neměli jsme povlaky, neměli jsme rukavice, ty nám půjčili. Vesty byly tvrdý, že se nedaly ohnout. Zákon schválnosti je, když nic neumíte, něco se vám podaří a můj skalp byl Bohouš Poláků. To byl úžasnej‘ výsledek a tím jsem si otevřel cestu, že mě pravidelně nasazovali.“

Osm tehdejších druholigových klubů bylo rozděleno podle geografické polohy do dvou skupin. Liberec patřil spolu s Plzní, Čakovicemi a Mariánskými Lázněmi do áčka. V Chabařovicích se vedle Věroslava Kollerta objevili ještě Petr Kubíček, Václav Záruba a Jiří Němeček. Od druhého závodu v Plzni už nastupoval Josef Rybář, dědeček Kryštofa, a Karel Matějíček, současný liberecký startmaršál.

Po sérii čtvrtých míst se Severočeši objevili ve skupině D, kde je kromě Čakovic, očekávaly ještě Zohor a kopřivnické béčko, jež skončily na třetí a čtvrté příčce ve skupině B. Program déčka se po zrušení posledního mítinku v Zohoru smrsknul na tři závody. Liberec byl celkově opět poslední, nicméně doma se postavil na nejvyšší stupínek pódia.

Druhá liga, v níž Věroslav Kollert spolu s Libercem prožil celou podstatnou část své vlastní jezdecké kariéry, přiváděla závodníky na ovály po celém Československu. „Jezdili jsme na stadiónech tady okolo,“ říká. „Žarnovicu jsme brali jako odměnu, Kopřivnici jako trest. Když se jelo do Kopřivnice, měli jsme kopřivku už předem. Vždycky se tam něco stalo. Rád jsem měl Zohor. Ráno byl stadión plnej‘ vody a cikánů ze sousední kolonie. Odpoledne svítilo sluníčko, v dráze byly natlučený klacky, voda odtékala a mohlo se závodit. Ale nádherná záležitost byly závody v Žarnovici. To pro nás byla top třída jezdců a špičkovej‘ stadión. Jen jste nevěděl, jestli ty Slováci nemaj‘ místo plochodrážní licence pilotní průkaz. Jak byli zvyklí na širokou dráhu, drželi všude a někdy to pěkně lítalo.“

Začínající liberečtí závodníci museli překonat nejednu nesnáz. „Neměli jsme ještě oboustranný kola, muselo se to převlíkat,“ přidává Věroslav Kollert. „Mně se povedlo, když jsem tam dával asi pět let starý a strašně tvrdý kolo, že jsem ho tam dal obráceně. Zjistili jsem to, až bylo nasazený. To byly salvy smíchu. Řetězy se braly z kombajnů, když jezdily po poli. Kubajs přišel na to, že když klepne do kladky, řetěz kombajnu spadne. Popadli jsme ho a už jsme utíkali. Daly se sehnat i plochodrážní řetězy, ale neměli jsme ani druhořadý, ale asi až desetiřadý. Když se objevil Saša Kopecký, pomáhal nám dělat všechny věci. Bez něj by asi celá česká plochá dráha už neexistovala vůbec. Není člověk, aby nepoužil jeho znalosti a schopnosti.“

 

Neštěstí klubového kolegy otevírá vrátka do československé juniorky

V mistrovství republiky juniorů se Věroslav Kollert debutoval již v prvním roce své kariéry. V neděli 8. července 1979 pod Ještědem vrcholila semifinálová skupina B a díry ve startovní listině měli zaplnit domácí mladíci. Jenže Liberec měl pověst místa, kde při ploché dráze většinou prší nebo leje, už před více než pětatřiceti lety.

„Osmá jízda byla zastavena a pro neregulérní trať s hlubokým blátem pro juniory nebezpečnou byl závod předčasně ukončen,“ čteme z oficiálního zápisu rozhodčího Karla Baboráka. Hrdina našeho vyprávění stačil na ovál vyjet dvakrát. Svůj jeden bod bral z rozjížďky s číslem pět, v níž jeho souputník Petr Kubíček upadl a byl vyloučen. V sezóně 1980 už Věroslav Kollert pošilhával po pravidelné účasti v juniorském šampionátu. Jenže vynořil se problém.

„Akce okolo juniorskejch‘ závodů byla napínavá,“ usmívá se Věroslav Kollert. „Bylo nás hodně. Z vojny se vrátil Karel Matějíček a v posledním roce juniorský kariéry to měl upřednostňovaný. Poprvý a naposledy jsem byl na něj naštvanej‘.“

„Protože jsem bydlel nejdál, vozil jsem kluky domů po závodech. Kolikrát jsem je musel uložit se zlomeninama. Pecka je neskutečnej‘ tvrďák, já ho sundával z mantinelu se zlomenou pánví. Odvezli jsme ho do nemocnice. Na chodbě jsem slyšel, jak na rentgenu zařval na doktora, jak se jmenuje. On si myslel, že mu bude chtít děkovat, a řek‘ mu to. A Pecka jen sykal bolestí, že až bude zdravej‘, přijde ho kopnout do prdele.“

Skupina A startovala třetí květnový den v západoslovenském Zohoru. Věroslav Kollert měl na svých zádech startovní číslo sedmnáct. Na slavnostním nástupu za ním stáli už jen místní Dušan Višváder a pak jakýsi Pavel Málek z Březolup, jehož však napřesrok bude v poštovní schránce očekávat povolávací rozkaz. A tak mnohem větší díru na oválech udělá až jeho syn Martin, jehož kariéra odstartuje juniorským závodem ve Mšeně v září o dvacet let později.

V Zohoru se Věroslav Kollert dostal do akce až v rozjížďce s číslem dvacet, do níž chabařovický Martin Morávek nenastoupil kvůli předchozímu pádu. Do cíle se první přihnal Antonín Kasper před Pavlem Mrňou a Jaroslavem Gavendou, zatímco na Věroslava Kollerta zbyla jen kulaťoučká nula. Avšak již o čtrnáct dnů později v Pardubicích už byl na koni.

„Moje škodolibost je maximální,“ odvíjí niť dalšího vyprávění už samotný Věroslav Kollert. „Karel si zlomil kličku a já nastoupil místo něho. Ne, že bych to přál, ale člověk se musí chytit toho, co je.“

Body ztracené neúčastí v závodě v Zohoru však chyběly. V Pardubicích byl Věroslav Kollert devátý, přičemž sedm bodů měl i Jaroslav Gavenda. Mšeno mu druhý den přineslo opět sedm bodů a zase sedmou příčku. Celkově byl jedenáctý, tedy o jednu příčku a pět bodů za postupem do finále v roli náhradníka.

„Ve finále jsem už asi neměl, co dělat,“ filozofuje a vytahuje ze své kapsy další historky svědčící, že tehdy měl junior v lecčems mnohdy tvrdší chlebíček než dnes. „Dostat se na závody, byl problém. Na ligu jel klubovej‘ autobus, ale na juniorák jsem musel jet starou oktávkou. Nebo nám Saša Kopecký půjčil svoje auto. Když jel s náma, ani ty příběhy nemůžu komentovat.“

 

Namakaný Arnold investuje pojistku do plochodrážní výstroje

V osmdesátém roce odešel Josef Rybář do Slaného. Druhá liga začínala již na sklonku března v Zohoru. Nepřijely Mariánské Lázně, které se v soutěži neobjevily vůbec. Liberecký kvintet Petr Kubíček, Bohumil Dolenský, Karel Matějíček, Věroslav Kollert a náhradník Petr Vacek se napříč republikou vracel ověnčený hned dvěma triumfy.

Avšak v dalším průběhu druhé ligy se prosadily Chabařovice profitující z konzistentní formy rutinérů Bohuslava Poláka, Milana Toběrného či Miloslava Čmejly a dravosti mladého Ladislava Šifaldy. Liberec nakonec skončil čtvrtý. Podoba seriálu vydržela nejnižší československé soutěži i v roce 1981, když v libereckém družstvu debutovali Jan Pecina a Jiří Mizera. Prvního není třeba představovat, protože se v sedle ohřebovaného speciálu prohání po zamrzlých oválech dodnes, druhého zastihnete ve funkci ředitele mítinků v Pavlovicích.

„Abychom mohli jet ligu, dělal se v tejdnu rozstřel,“ komentuje Věroslav Kollert nárůst konkurence na pět míst v ligovém družstvu. „Nepamatuju si trénink, když se rozhodovalo o nominaci, že by pro někoho nepřijela sanitka nebo neskončil na rentgenu.“

Druholigový duel Chabařovic a Čakovic nakonec rozhodly pouhopouhé čtyři body ve prospěch severočeského družstva. Vyrovnanost však neplatila pro ostatní kluby. Liberec skončil čtvrtý o téměř sto čtyřicet bodů za vítězem, více než devadesát bodů za třetími Březolupy a o takřka sto deset bodů před posledním Zohorem. Nutno ovšem podotknout, že na rozdíl od dnešních tabulkových bodů se počítaly výhradně body z jízd.

Věroslav Kollert se vypracoval na libereckou jedničku a svému klubu dovezl nejvíce druholigových bodů. Ve svých devatenácti letech nemohl chybět ani v juniorském šampionátu. Ten vůbec poprvé začínal předkvalifikací, která se konala na Markétě. A on v ní skončil šestý, když o jeden bod překonal Zdeňka Schneiderwinda, tehdy ještě s pardubickým koníkem na vestě. „V jedný jízdě jsme se Zdendou Schneiderwindem spadli,“ vybavuje si Věroslav Kollert. „To jeho ‚do prdele‘, když padal, slyším dodnes.“

V semifinálové skupině A si oba pořadí prohodili a dnešní pražský trenér v seriálu skládajícím se ze závodů v Chabařovicích, Liberci a dvou v Pardubicích nasbíral o dva bodíky více. Oba šli do finále jako náhradníci. Věroslav Kollert tento post neopustil a nakonec bilancoval sezónu jako osmnáctý junior republiky.

„Největší příběh se odehrál mezi Ivanem Pacákem a Láďou Šifaldou,“ vytane na mysli Věroslava Kollerta vzpomínka z finále juniorky z jednaosmdesátého. „Ivan byl z Liberce, ale za Liberec už nejezdil, byl v Praze. Zlomil si ruku, ale aby se nic nepoznalo, chodil v palčákách.“

Po úvodu v Kopřivnici a v Žarnovici se třetí finálový díl odehrával v Pardubicích. „Proto jsme Ivanovi chtěli pomoct,“ ujímá se Věroslav Kollert znovu úlohy vypravěče. „Šifi měl v přilbě díru na cigaretu, kterou před jízdou vyflus‘. Řek‘ jsem Ivanovi, že Šifiho podržím, ať maže. Ale všechno bylo jinak. On byl pode mnou a u depa se Šifalda rozhod‘, že to co jsem měl udělat jemu, udělá on mně.“

Rána to byla obrovská. „Přeletěl jsem až do ochrannýho pásma, zlomil jsem si pár žeber, motorka byla úplně zdemolovaná,“ popisuje incident Věroslav Kollert. „Druhej‘ den jsem měl jet ve Mšeně a já se nemoh‘ ani nadechnout. Jirka Mizera oznámil, že mi přes noc připraví motorku. Já se ve stahovacím obvazu bál vylézt z auta. Ve Mšeně to bylo strašný, ale závody se mi podařilo odjet.“

Nicméně ne všechno končilo happy endem. „Když mně bylo devatenáct, myslel jsem si, jakej‘ jsem už mistr,“ náhle Věroslav Kollert zvážní. „Při posledním tréninku jsem se vyhejbal Peckovi. Motorka mě chytla za nohu, překroutila ji a potrhala. Honzovi jsem ani nemoh‘ vynadat. Několik tejdnů jsem strávil v nemocnici.“

Nicméně nezdolný šprýmař a optimista si i ze špatné situace dokázal vzít něco pozitivního. „Berle dokázaly svoje,“ dodává. „Stal se ze mě Arnold. Posiloval jsem a měl svaly jako blázen. Obešli jsme sportovního doktora. Ten mi řek‘, ať si dělám, co chci. Z peněz za pojistku jsem si koupil přilbu a kombu, co byla na motokáry, šili ji v Mostě. A kromě vatelínu tam nebyly chrániče.“

Psal se rok 1981, kdy McLaren ve formuli 1 vzbudil senzaci svým modelem MP4, který využíval kompozitový kokpit. „Udělal jsem si zvláštní botu,“ popisuje Věroslav Kollert, jaké starosti tehdy trápily naše plochodrážníky. „Dlouho jsem jezdil ve fotbalovejch‘ nahrávačkách, než mi Kubajs dovez‘ zvenku první plochodrážní rukavice. Další věci jsme si mohli pořídit na černo od kluků, co jezdili na západ.“

 

Období nedostatku vylepšuje svépomoc

„Měli jsme tady spousta šrotu,“ vrací se Věroslav Kollert do období, kdy jeho závodní kariéra startovala. „Nikdo totiž nevěděl, jestli se tady další rok na jaře bude ještě vůbec závodit. Saša Kopecký začal kouzlit a dvouventily, který připravil, byly rychlejší než čtyřventily. Kolečko na motoru jsme měli jedno na sezónu, rozety vzadu dvě. Vše se honilo tryskou, co připomínala trubku od umyvadla. Lamely jsme měli i zlomený na tři kusy, ale v tý době se dalo ještě najíždět do pásky.“

V tomto prostředí začal Alexander Kopecký provádět své technické čáry. „Tisíckrát jsem u něj seděl v dílně,“ vypráví Věroslav Kollert. „On mě nechával jen leštit a brousit. S tím svým výrazem a čígem u pusy říkal, ať radši na nic nesahám. Kluci v Liberci drželi pohromadě. Myslím, že ale i na jinejch‘ stadiónech byly klubový vesty závazný.“

Ještě ve čtyřicátých letech byla dvoudenní příprava na světové finále v garáži britským tiskem vynášena do nebes jako příkladná. Jenže plochá dráha se měnila a o tři desítky let později již dávno jezdecké umění nebylo všechno. Paradoxní je, že Československu, které produkovalo plochodrážní speciály v tomto směru jel vlak. Přítomnost člověka formátu Alexandra Kopeckého byla pravým požehnáním.

„Jednou motorka nechytla,“ prezentuje Věroslav Kollert další příběh. „Saša s cigárem v koutku shodil ventilový víka a začal štelovat. Díval se na něho pan Červinka. A Saša se jen tak ptá, co je to vlastně za chlapa. Tak jsem mu vysvětlil, že to je chlap, co tu motorku dal do kupy.“

„Zažil jsem přechod z dlouhejch‘ sedaček na krátký. Jestliže je pod zadkem padesát centimetrů nebo pětadvacet, je rozdíl, kde sedíte, a kam vás to posune. Krátký sedla nešly sehnat, tak se prostě ty dlouhý u koziček uřízly. Stalo se, že jste se za ně zachytil a zjistil, že se nemůžete posunout.“

Za socialismu nebylo možné kupovat stroje ani díly rovnou z divišovské továrny, a proto se nabízel prostor pro šikovné ruce. „Čtyřventily s bočním vývodem se tady v Liberci předělávaly na centrály,“ přibližuje Věroslav Kollert, do čeho všeho se Alexander Kopecký neváhal pustit. „Saša to uměl, byl problém jen s karburátorem.“

Postavy liberecké plochodrážní historie se ve vyprávění Věroslava Kollerta střídají jedna za druhou. „Jirka Němečků chtěl jezdit enduro,“ povídá dál. „Neměl plochodrážní styl, ale byl, ale velkej‘ bojovník. „Nejstarší náš závodník, je mu osmdesát, je pan Herda. V éře, když šel Liberec nahoru, měl hák až někde vzadu u zadního kola.“

Úspěch libereckých závodníků měl vliv i na jejich kolegy. „Pecka byl v Pardubicích, tak jsme měli z SVSka informace, jek si zlepšit motorky,“ říká Věroslav Kollert. „Ohejbat řidítka jsme uměli snad ještě líp než v Divišově. V Plastimě nám kluci dělali blatníky. Obuvníci nám dělali dečky a motorky vypadaly hezky. Firma, co opravovala boty, řezala podrážky a my jsme jejich odpad používali na chrániče zad. A ty fungovaly až náramně dobře po celý republice.“

 

Zranění zvedá formu nahoru

Na kalendáři se změnil letopočet, začal se psát rok 1982. „Už to mělo glanc,“ vrací se Věroslav Kollert ve svém vyprávění zpátky v čase do sezóny, do níž se vracel na ovály po podzimní komplikované fraktuře nohy. „Bál jsem se upadnout. Navíc neměli rádi, když závodník chodil po depu o berlích. Fanda Ledeckej‘, kterýho si vážím, v Březolupech chtěl, ať mě vyloučej‘ ze závodu. Musel jsem udělat pár dřepů, až jsem si ohnul šroub v kotníku a musel jsem si ho potom na podzim nechat vyndat.“

Liberecký tým se dočkal svého ztraceného syna Josefa Rybáře, jenž se rychle stylizoval zpátky na post klubové jedničky. O spolehlivý střed se vedle Věroslava Kollerta starali Karel Matějíček, Jiří Šmíd a Josef Iker. Jan Pecina zmeškal úvod sezóny kvůli zranění, ale za družstvo nastupovali ještě Aleš Černý, Jiří Mizera a Jiří Matějíček.

„Úraz mě posunul nahoru,“ konstatuje Věroslav Kollert. „Dostal jsem sebevědomí. A věděl jsem, jak zranění bolí. Liberecká parta držela při sobě. Pecka byl bojovník, Šmíd zase klasickej‘ vyčůránek, co na dráze vymejšlel věci, který nikdo nepochopil. Já dokázal spoustu věcí vymyslet a Jirka Mizerů byl hodně obětavej‘ člověk. Byl schopnej‘ si motorku připravovat doma pod postelí.“

Liberecká plochá dráha dostala správný směr jako na počátku sedmdesátých let, kdy se tehdejší tým probil až do extraligy. „Důležitý bylo, že vedení v Liberci nás dokázalo prosazovat,“ uvědomuje si Věroslav Kollert. „Tehdy byla větší míra odpovědnosti za to, co provádíte, ale taky větší sranda. Já byl libereckej‘ jezdec s možností cestovat po Československu, ale nesměl jsem nikdy vyjet ven.“

Na svůj první start za hranicemi si Věroslav Kollert musel počkat dlouho. „Jednou jsem měl jet na Pohár míru a přátelství (juniorská soutěž pro juniory ze socialistických zemí – pozn. redakce) do NDR,“ vypráví. „Ale místo toho mě poslali do Bulharska. Pubertálně jsem prohlásil, že místo východního Německa si mám jet pařit prdel do Bulharska. A tak jsem nejel ani tam. Teprve když mi bylo šestadvacet, přišel můj první výjezd v Leszně.“

V té době se ovšem po plochodrážních oválech jako jezdec pohyboval již jen sporadicky. „Poláci zjistili, že nejsou jezdci,“ vypráví, kterak se všechno schumelilo. „Když řekli, že by za Liberec jel Polák, prohlásil jsme, že ne. Všechno mi půjčili, já měl libereckou vestu a motorku od Romana Holocha, která byla křivá na všechny strany. Trénoval jsem před pěti tisíci lidmi, naštěstí to ale dopadlo dobře a naskočil jsem do závodů jen jako nejezdící trenér.“

Zážitků si Věroslav Kollert vybavuje bezpočet. „Jednou jsme provedli lumpárnu Tondovi Kasperovi,“ vybavuje si jeden z nich. „Pecka do něj strčil a já mu přišláp‘ hák. Než Tonda zjistil, co se děje, páska šla nahoru a my byli pryč. Všechno bylo v pohodě. Až do chvíle, než jsme přijeli do depa a starej‘ pan Kasper si to s náma vyřídit.“

Na druhou stranu, přátelství fungovalo a přetrvalo léta. „Když si březolupskej‘ Mizera v Liberci zlomil obratle, libereckej‘ Mizera se o něj staral,“ uvádí Věroslav Kollert jeden příklad za všechny. „Tak kamarádčoft fungoval.“

 

Vojna v Pardubicích, ale za kasárenskou zdí

Oblíbenou zimní zábavou na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let byla ledová dráha. „Přes zimu, kdo měl ruce a nohy, moh‘ jezdit ledy,“ vypráví Věroslav Kollert. „Liberec neměl přidělenej‘ žádnej‘ leďák, ale Ivan Pacák a Kubajs dostali z Rudý hvězdy nabídku ledy jezdit. Přivezli několik motorek a já u nás na přehradě udělal dráhu.“

Mníšek se tak stal dějištěm ledařských tréninků. „Paní Pacáková vařila čaj,“ líčí jejich atmosféru Věroslav Kollert. „Nejdřív se pil a pak se do něj strkaly prokřehlé ruce. Já jsem jezdil s nima, aby měli koho honit a otloukat.“

Nicméně přesto měl liberecký závodník udělat díru do světa ledové ploché dráhy. „Později dostal jednoho leďáka Pecka a jezdil mistrovství světa,“ pokračuje hrdina našeho vyprávění. „Já mám ještě po likvidacích část Peckovy a část Pacákovy motorky, snad se mi to podaří dát jednou do kupy. Mám k nim i originál dvouventilový OHC motory z Chabařovic. Na první pohled jsou nerozeznatelný od čtyřventilů, v Chabařovicích s nima jezdili. Motor byl dobrej‘, ale hrozně hlučnej‘.“

V podmínkách uzavřeného trhu s plochodrážními motocykly se však dalo improvizovat. „Za začátku sezóny jsme neměli díly,“ popisuje Věroslav Kollert. „Potřebovali jsme, aby Rudá hvězda začala jezdit a něco rozbili. Od nich se dalo něco sehnat. Paradox nastal s licencema závodních motocyklů, když jsem je moh‘ vystavovat sám a nemusel chodit na technický kontroly. Jednou takový technik přišel, že nám musí otestovat plochodrážní motorky. Dělal důležitýho, jestli blatník má jeden šroubek nebo dva. Ale že motorka kolikrát ještě neměla ani kliku, to ho nezajímalo.“

Nedostatek náhradních dílů stál rovněž za stavbou trialového speciálu. „Když jsem neměl, na čem jezdit, chodil jsem hrát hokej a lyžovat, což u nás řídil Ivan Pacák,“ líčí Věroslav Kollert. „Posilovat mě nebavilo, tak jsem vymyslel, že jsme z devadesátky jawskýho motoru udělali šlapačku. Pokud se nejezdila plochá dráha, moh‘ jsem na ní blbnout. Na šlapačkové soutěže to samozřejmě nebylo, ale za pár šupů jsme měli motorku a mohli na ní něco dělat.“

„Moje oblíbený startovní číslo bylo sedmnáct. Na plochý dráze ho ale vozí náhradník. Tak jsem vymejšlel kraviny, že jsem si třeba se čtrnáctky udělal sedmnáctku nebo si dal na záda 14+3. Párkrát jsem tím rozhodčího přived‘ do šoku.“

Roku 1982 se Josef Rybář opět vrátil ze Slaného do Liberce, nicméně ani tentokrát se celku nepodařilo zlepšit svou čtvrtou příčku ve druhé lize. Ve finále juniorského šampionátu republiky měl být původně náhradníkem. Nakonec absolvoval kompletní čtveřici závodů v Pardubicích, Mšenu, Žarnovici a Zohoru. Šestnáctá příčka byla jeho nejlepším umístěním. A to nejen protože se věkem dostal mezi seniory, ale protože se od třiaosmdesátého jako závodník objevoval na oválech již jen sporadicky.

„Poslední závod jsem jel někdy okolo roku 1986,“ vybavuje si maně, avšak o příčině má jasno. „Šel jsem na vojnu až dýl, měl jsem sedm odvodů. Měl jsem nedoléčenej‘ úraz a dělal všechno pro to, abych ho nemoh‘ doléčit. A odvodní komisi se těžko vysvětluje, že nemůžete na vojnu, ale jezdíte plochou dráhu.“

Zelené sukno jej neminulo, byť z nekonečných 730 dnů nebyla nakonec ani polovina. „Byl jsem v Pardubicích, ale zavřenej‘ v kasárnách,“ popisuje trpký úděl mnoha tehdejších plochodrážníků. „Měl jsem další úraz, tak se mnou šibovali, což mně vyhovovalo, nesnášel jsem uniformy. Olda Řezníček mi ve Svítkově půjčil motorku a Evžen Erban mě nechal svýzt. Naštěstí jsem byl po deseti měsících doslova vyhozen a po roce si slavnostně přebral modrou knížku. Když jsem se vrátil z vojny, absolvoval jsem iks operací kolene, nebylo to jen z plochý dráhy, všechno bylo vesměs tím, že jsme se předváděli. Nepovažuju plochou dráhu za jatka, člověk musí mít hlavu srovnanou.“

 

Liberecký patriotismus

S řidítky plochodrážního motocyklu se ovšem člověk loučí jen nerad a Věroslav Kollert se všem okolnostem navzdory pokusil o comeback. „Začal jsem znovu,“ popisuje. „Začal jsem s těma svejma nohama běhat. To bylo strašný! Po několika tréninkách jsem ale zjistil, že klukům sice stačím, ale neuměl jsem s nima závodit.“

Nicméně Věroslav Kollert liberecký klub neopustil. „V roce 1989 mě zvolili předsedou,“ vypráví o nové kapitole svého plochodrážního curriculum vitae. „Nepravidelně jsem se vozil. Poslední záchvěv byla sázka o flašku koly s Jirkou Mizerou. Předjel jsem ho a levou rukou mu naznačil, jak jsem dobrej‘. Následoval pád, zlomená ruka a převoz do nemocnice. Zase jsem na to sednul a zase se potkal s manťákem. Připadal jsem si jako v komediálním filmu, jenže tady se řehtali všichni ostatní a mě to bolelo. Tak jsem řek‘ dost a dnes se svezu jen občas na šroubkách. Nikdo nezapomene, co se jednou naučil, ale člověk už to tak neumí.“

Jenže Věroslav Kollert měl komu své zkušenosti předávat. „Závodil Věrouš,“ připomíná, že jablko ani v jeho případě nepadlo daleko od stromu. „Dobře jezdí i ten můj malej‘ kluk. Ale nechci, aby byl plochodrážník. Plochou dráhu mám rád, dopad‘ jsem, jak jsem dopad‘. Po nějakých úspěších a neúspěších okolo týmu se nám podařilo předělat stadión. Spoustu věcí jsme udělali dobře, spoustu špatně. Chybama se člověk učí.“

Takové tvrzení by si ovšem zasloužilo hlubší rozbor. „Za svůj největší plochodrážní úspěch považuju, že náš stadión na rozdíl od jiných funguje dál,“ bilancuje Věroslav Kollert. „A budeme tady mít dobrý závody. Jsem zklamanej‘ z přístupu kluků, díky minimální konkurenci maj‘ větší šanci na výsledek. A největší zklamání byla Míša Krupičková. V osmi letech jsem jí vytáh‘ z motokrosu. A nepodařilo se. Člověk nemůže zůstat sám, musí bejt‘ parta okolo a to jí sežralo.“

Závodníků je nedostatek a libereckou vestu dnes obléká jen Daniel Šilhán ve stopětadvacítkách. „Nevím, jakým způsobem sem dostat mladý,“ krčí Věroslav Kollert rameny. „Abych jim předváděl, že jsem jezdil a měl o třicet kilo míň, by nepomohlo. Do plochý dráha musí nastoupit celá rodina. Dnes už nemůže fungovat jako za mě, že naši nebyli na závodech ani jednou. Jenže tenkrát byla parta, co vás podržela.“

Přesto se GRS Liberec před deseti lety pustil do velké investiční akce s rekonstrukcí svého stadiónu. Něco podobného naše plochá dráha naposledy zažila roku 1990, kdy se znovu otevřely divišovské brány. A předtím v červnu 1986 premiérovým závodem ve svitavské Cihelně.

„Asi největší šance dát to dohromady byl Tonda Kasper,“ přemítá Věroslav Kollert. „Hodně mě nabudil. Pomoh‘ mi s firmou v Praze. A když jsem měl problém s dráhou, jeho otec dokázal všechno dostat do větší pohody. Lidi mně přišli se stadiónem pomoct. Díky šílenství, které okolo ploché dráhy je, se vždycky ukáže někdo, kdo vám chce pomoct. A že k tomu patří legrace, je fakt.“

Pro příklad nemusí Věroslav Kollert chodit daleko. „Když jsem těžce sháněl sponzora, narazil jsem na člověka, co o plochý dráze nevěděl vůbec nic,“ říká. „Rozhodoval o spoustě peněz. Pozval jsem ho na kafe. A jak jsem byl nervózní, tím kafem jsem ho polil. Druhý už vypil, ale víckrát jsem ho už neviděl. Pochopil jsem, že to není, jestli člověk má rád plochou dráhu nebo ne, ale jestli chce pomoct nebo ne. Jako asi poslední jsme vstoupili do AČR, kterej‘ nám kvůli kempu chtěl stadión vzít, ale teď nám to pomohlo.“

Asi žádný jiný plochodrážní klub na světě nemusel o svůj stadión bojovat více než třicet let. „Začal se budovat autokemp,“ vrací se Věroslav Kollert do problematického roku 1987. „Plochá dráha přišla o pozemek a slévárna ji přestala financovat.“

Problémy se záhy nakupily. „Kemp udělal zónu,“ líčí Věroslav Kollert. „Část sezóny jsem museli mít depo i uvnitř oválu. Tlaky byly různý. Jednou jsme neměli vodu, pak zase jsme měli svou bránu, ale neměli k ní cestu. Po změnách v roce 1989 skočily ceny pozemku z dvou korun padesáti haléřů na tři tisíce korun za čtvereční metr. To byl průšvih.“

Provoz autokempu ovlivňoval i kalendář akcí. „Proto jsme měli v devadesátejch‘ letech půst,“ říká Věroslav Kollert. „Nejdřív jsme nesměli jezdit v červnu a v červenci. Pak nám zakázali jezdit i v srpnu. Vymejšlelo se, že tady bude nákupní centrum. S panem Pacákem jsme statečně bojovali a sedm let trvalo, než jsme to dokázali.“

V sobotu 23. července 2005 se konečně na rekonstruované dráze konal první závod. A od té doby jsou Pavlovice pravidelnou destinací nejen samotných závodníků, ale i plochodrážních fanoušků. V srpnu 2009 se liberecký tým triumfem v soutěži dvojic vůbec poprvé zapsal na seznam mistrů republiky.

„Chtěl jsem titul do Liberce,“ nezastírá Věroslav Kollert. „Byl jsem rozhodnutej‘, že podle toho uděláme dvojici. Domluvili jsme se s Martinem Vaculíkem, objevil se Grzegorz Walasek. Když viděl, jak to tady lítá vzduchem (pád Martina Gavendy – pozn. redakce), měl už skoro naloženo, že jede domů.“

Vrcholem činnosti klubu GRS Liberec se příští květen stane mistrovství Evropy jednotlivců. „Doufám, že se v klubu sejdou další lidi, co pochopí, že je naše povinnost stadión s tak velkou tradicí udržet i do budoucna.“

 

Pravý poklad v zážitcích

Plochodrážní sudičky v březnu dvaašedesátého roku v Kollertovic domě malému novorozeněti nepřisoudily příliš mnoho vavřínů v sedle motocyklu. Mnohem víc medailí a pohárů získal za své funkcionářské období. Život u sportu levých zatáček však nebyl nudný ani náhodou.

„Velká liberecká figurka byl Pepa Kalous,“ vypráví. „Přišel sem z Polep, dělal ve slévárně Liaz Ostašov. Měl cit, ale byl trošku nerozumnej‘. Třeba umyl motorky hadicí z kropičky. Jednou ho trenér pan Tomašovič poslal do jízdy jako náhradníka. Pepa si nezap‘ přilbu. Pérko mu ji otevřelo, a jak si do ní ve výjezdu cvak‘, ulítla mu z hlavy. Dali červenej‘ prapor, černej‘ prapor, ale Pepa jel bez přilby dál a tu jízdu vyhrál. Ale rozhodčí vůbec nekoukal, že tu jízdu jede člověk na prvním místě bez přilby.“

Jiná nezapomenutelná příhoda se stala o tréninku. „Pepa Kalous nosil kalhoty do zvonu a košili podle tehdejší módy,“ směje se Věroslav Kollert už dopředu. „Přišel na to, že ten čtyřventil ohřeje. Ale to podle něho znamenalo, že pojede jen o malinko pomalejc‘, než kdyby jel o mistra světa. Jenže motorka se mu postavila, Pepa spadnul a byl rozervanej‘, jako kdyby prošel bucharem.“

Nicméně naštěstí vyvázl z incidentu bez větší újmy a odešel domů po svých. „Za chvilku přiběhla na stadión jeho žena,“ dostává se Věroslav Kollert teprve k pointě příběhu. „Ať okamžitě zavoláme policajty! Pepa totiž doma řek‘, že jej cestou ze stadiónu srazilo auto, aby vysvětlil, proč je tak potrhanej‘.“

„V Pardubicích mě vyfotili a já jsem byl na jednom propagačním materiálu. Shodou okolností moje mamka tu fotku uviděla ve výloze pohřební služby směrem k hotelu Grand.“

Báječné vzpomínky zůstávají i na závodníky z ostatních klubů. „Krásný věci jsme zažili s klukama z Chabařovic,“ otevírá hrdina našeho vyprávění stavidla další plochodrážní story. „Startmaršál tam byl pan Novotný. Byl na nás přísnej‘. Liberec spadal pod Ústí a my jsme je proto chtěli porážet. Já tam jednou dostal pokutu padesát korun. Dneska je to směšný, ale tehdy bylo deset korun za bod, takže mi nezbylo ani na gulášek.“

Vedle pokuty si ovšem Věroslav Kollert z Chabařovic jednou odvezl i pohár fair play. „Šlo nám o vítězství, byla to rozjížďka, kde jsme potřebovali jet co nejrychlejc‘,“ přibližuje okolnosti. „Každá zatáčka v Chabařovicích se jezdí jinak. Chtěl jsem vybláznit Martina Morávka. Jel přede mnou stejnou stopu jako já.“

Nepsaný plochodrážní zákon je v takové situaci stále neměnný. „Bál jsem se sice spíš víc sám o sebe, ale malinký místo tam ještě bylo,“ zní úleva z hlasu Věroslava Kollerta ještě po letech. „Narazil jsem si ruku o mantinel, ale vyhnul jsem se. Po závodech najednou rozhlas hlásil, že mám ke stupňům. Čekal jsem zase nějakou pokutu, proto jsem tam odmít‘ jít. A tak mi ten pohár přinesli až do depa.“

Než všechny klubové autobusy skončily rozřezané na šrotištích, mohly by vyprávět zkazky, co se na jejich palubách odehrávalo. „Oslavovali jsme cestou domů,“ usmívá se Věroslav Kollert. „Nepilo se, ale stavovali jsme se na jídlo v hospodě. Snědli jsme půlku, pak ho vraceli, že nám nechutná, abychom nemuseli platit a mohli si dát druhej‘ chod v další hospodě. Největší práci dalo odtrhnout od jídla Ivana Pacáka.“

 

Plochodrážní kariéra Věroslava Kollerta (* 24. 3. 1962) v zrcadle času:

1979	Liberec 4. ve 2. lize skupiny A (Věroslav Kollert 10 bodů z celkových 80 klubu); klub postoupil do skupiny D, kde skončil 4. (Věroslav Kollert 6 bodů z celkových 74), závod doma Liberec vyhrál; v Liberci byl traťovým náhradníkem třetího závodu semifinálové skupiny mistrovství republiky juniorů a v předčasně přerušeném závodě získal bod
1980	Liberec 4. ve 2. lize (bližší detaily nejsou známy); v mistrovství republiky juniorů byl nominován jako náhradník skupiny A, nakonec v ní skončil jedenáctý a do finále nepostoupil
1981	Liberec 4. ve 2. lize (Věroslav Kollert 42 bodů, nejvíce z celého týmu, z celkových 162 klubu); v mistrovství republiky juniorů začal šestým místem ve druhém předkvalifikačním závodě na Markétě, ve skupině A skončil devátý, do finále postoupil jako náhradník a skončil v něm nakonec osmnáctý
1982	Liberec 4. ve 2. lize (Věroslav Kollert 26 bodů z celkových 176 klubu); v mistrovství republiky juniorů osmý ve skupině B, do finále postoupil jako náhradník a skončil v něm šestnáctý
po 1983	dvouletá vojenská služba zkrácená na deset měsíců, funkcionář libereckého klubu; závodil jen příležitostně, naposledy se objevil v sestavě Liberce v sobotu 6. dubna roku 1991 v prvoligovém duelu Markéta Praha vs. GRS Liberec, avšak z pozice náhradníka do jeho vývoje nezasáhl

 

Foto: archív Věroslava Kollerta, archív autora, Pavel Fišer, Antonín Škach a Mirek Horáček