Vídeň – 10. srpna
Časy se v ploché dráze mění proklatě rychle. Když se předloni poprvé objevil ve startovní listině divišovské zastávky českého juniorského šampionátu, všichni se ptali, kdo to je. Nyní se po dvou letech naše juniorská scéna potýká s historickým minimem závodníků mladších jednadvaceti let. A tak bychom se mohli ptát, kde je, aby doplnil zoufale proděravělé startovní listiny domácích jednadvacítek. Jannik Klein si o tom s magazínem speedwayA-Z popovídal osobně.

 

Jak se žije dlouholetý sen

„Byl jsem tříletý kluk, když jsem začal závodit na své tříkolce,“ pouští se jednadvacetiletý Rakušan do vyprávění o svých absolutních počátcích. „Miloval jsem to. Vždycky se mi líbila rychlost. Když mi byl asi rok, když mě otec a strýc začali s sebou brát po celé Evropě, kam se jezdili dívat na plochodrážní závody.“

Vzpomínky z nejútlejšího dětství se většinou vytrácejí jako první, avšak Jannik Klein si dodnes vybavuje, kterak vnímal plochodrážní kulisu. „Moc jsem si to užíval,“ vzpomíná. „I když jsem stále ještě seděl v kočárku, věděl jsem velmi brzy, že to je sport, který bych rád jednoho dne. Mám rád tu vůni a ten rámus. A pocit, který dostaneš, když slyšíš, že motory dělají to svoje vrrr.“

Psal se rok 2011 a Jannik Klein sám poprvé usedl do sedla plochodrážního motocyklu. „Začal jsem…“ odtuší, aby se jedním dechem rozhovořil. „Začal jsem žít svůj sen. Měl jsem své první tréninky v Natschbachu a Murecku. Jsem velmi vděčný za pomoc Manuelu Hauzingerovi, býval velmi dobře známý rakouský plochodrážník (není neznámý ani českému fanouškovi, startoval v počátcích tisíciletí i za Pardubice v první lize – pozn. redakce). Dal mi mnoho dobrých rad v začátcích mé kariéry. Několikrát jsem mu pomáhal jako mechanik a on mi ukázal, jaký skvělý sport je plochá dráha.“

Nicméně v zásadě je Jannik Klein plochodrážní samouk. „Ve skutečnosti jsem se učil všechno sám,“ souhlasí. „Měl jsem pouze tři tréninky s trenérem, abych se neučil první základy pro ježdění na plochodrážní motorce. Jak víš, v Rakousku není snadné sehnat trenéra nebo učitele. Pracoval jsem na své technice velmi pilně a zlepšoval jsem se po každém tréninku. A v roce 2013 jsem se už cítil dost připravený, abych začal závodit. A užíval si je, protože to bylo, proč jsem v předchozích letech tolik trénoval každý volný den.“

 

Každý závod přináší zlepšení

Na konci května se Jannik Klein poprvé představil českým divákům v Divišově a od té doby se stal stálým inventářem našich juniorských závodů. „Jak jsem byl pozván, abych se zúčastnil českého juniorského mistrovství, byla to pro mě velká radost,“ svěřuje se. „A také velmi vzrušující zkušenost. Diváci byli úžasní a já jsem potkal spoustu milých lidí a získal spojení, abych začal svou kariéru na evropské scéně.“

Konec konců v Rakousku mnoho plochých drah nemají, takže musel hodně cestovat. „Pro mě není ani nejhorší nebo nejlepší mítink,“ v duchu rychle prochází seznamem absolvovaných závodů. „Každý je dobrá zkušenosti, protože se můžu zlepšovat a trénovat s každým dalším kolem.“

Takže výsledek není pro něho až tak klíčový? „Samozřejmě každý závodník jde do závodu, aby přivezl domů co nejvíce bodů,“ reaguje. „Ale já myslím, že to není jediná důležitá věc. Měl bys vždycky vědět, že každý jeden mítink je zároveň dobrý trénink. A že jsi schopný se zlepšovat s každou další zatáčkou.“

Málo se ví, že si jeho sestra vzala syna Marka Uzzella, Angličana, který se kvůli ledové ploché dráze přestěhoval do Švédska, odkud několikrát přijel i na české rybníky. Nicméně Jannik Klein nechce profitovat z tohoto spojení, aby se vydal ve šlépějích Franze Zorna.

„Ano, můj švagr je jeden z Uzzellova klanu,“ směje se. „Přemýšlel jsem, že bych zkusil ledy. Ale za prvé, není to snadné v Rakousku, není tu žádná trať k tréninku. A za druhé, zaměřuji se na speedway, protože to je můj sen. Utrácím každý cent a trávím každou minutu, abych si vylepšil své motocykly a své výkony.“

 

První tréninky v říjnu

Naposledy jsme Jannika Kleina viděli v dubnu ve Slaném, kdy vyděsil osazenstvo u startu a cíle. „Měl jsem hodně spektakulární a těžký pád a jsem velmi vděčný, že se nic opravdu špatného nestalo,“ připomíná. „Už za týden jsem si zase dokázal sednout na motorku, což bylo to nejdůležitější. V první chvíli jsem byl rozzlobený, protože moje motorka byla úplně zničená. Pak jsme si, ale pomyslel, že když nespadneš, nejsi asi dost rychlý. A také se musíš naučit zvládat situace, jako byla tato. Musíš stále myslet pozitivně a po pěti minutách musíš být připravený se posadit znova na motorku. Tohle je pěkně stresující situace pro celý tým, ale taky důležitý trénink pro nás všechny.“

Jenže při italském šampionátu poslední květnový den už to tak zlehka nešlo. „Vypadla mi noha z háku a ztratil jsem kontakt se sedlem,“ popisuje Jannik Klein, co se v Lonigu přihodilo. „Proto jsem dostal highsider a zlomil si pravou klíční kost. Měl jsem přitom štěstí, kdo ví, co se všechno mohlo stát?! Jenže to také znamenalo konec sezóny. Tato situace není lehká pro žádného sportovce, ale je to prostě risk, který podstupuješ pokaždé, když sedíš na motorce.“

Termíny závodů v jeho diáři byly seškrtány a nahrazeny lékařskými vyšetřeními. „Pracujeme velmi pilně, aby se kost dostala zpátky na místo, kde byla,“ líčí Jannik Klein. „Trénuji každý den, abych získal zpátky sílu. Je to těžká práce, ale nepochybuji, že se vrátím silnější, než jsem byl předtím. Už se těžím, až budu zase v příští sezóně závodit. Někdy v říjnu si dám několik tréninků, abych byl fit a připravený na sezónu 2016. Mám stejné plány jako každý jiný plochodrážník na světě, tedy zůstat zdravý, vyhrát titul mistra světa a bavit se na motorce, když ji složím do smyku v každé zatáčce.“

---

Jannik Klein děkuje:

„Chci poděkovat svým sponzorům: Auner, K&N Airfilters, Wd40, jkspeedwayservice, Eppinger, Zielgerade, TheTubeStation. A samozřejmě svojí rodině, přátelům, fanouškům a v neposlední řadě své úžasné přítelkyni. Jsem velice vděčný a šťastný za podporu, co dostávám. Vítězíme a prohráváme společně.“

---

 

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV), Mirek Horáček a Jan Kobzáň (Bikeracing)