Landshut – 11. července
Když jsem v sobotu ráno stával v půl šesté ráno, bylo už nádherné počasí. Čekal mě zajímavý den. Celý život se snažím věci srovnávat, abych pak věděl, co je správné a nejlepší. Když jsem se dozvěděl, že je možnost se přifařit k partě lidí, kteří jeli na plochou do Landshutu na finále Evropy, okamžitě jsem pojal myšlenku, podívat se jak to dělají jinde. A protože mám v rodině třináctiletého vnuka, který fandí ploché dráze, byli jsme hned dva.

 

Věděli jsme, že bude závodit i náš nejlepší jezdec současnosti Václav Milík, proto rozhodnutí bylo okamžité. Vnuk Martin nemohl dospat. V sedm ráno nás naložili kluci z Pardubic v Praze na Černém mostě, o kousek dál přistoupily dvě dívky a pak už tradá směr Rozvadov, kde nastoupila poslední část výpravy.

Devět lidí odjelo do historicky známého Regensburku,kde byla příjemná pauza s prohlídkou a posezením. Moc hezké místo, hudební slavnosti a pěnivý mok, dobrá kombinace. Pivo bylo vychlazené, přišlo vhod, ale málo platné, naše je naše. Do Landshutu jsme přijeli v patnáct hodin, závod byl od  devatenácti, takže na všechno čas a pohoda.

Vyběhal jsem si akreditaci, a protože člověk, který je vydával, mě poznal coby spíkra z Mariánek, stal se na jeden večer novinář i z  mého vnuka Martina. Byl šťastný, že může jít pozdravit Vendu Milíka a Martina Vaculíka. Nakonec se pozdravil snad se všemi, co v depu byli.

Stadión v Landshutu je velmi pěkný a praktický. Kolem dokola je lehká střecha pro diváky, na kterých jsou přidělané panely foltajky. Ó jak chytré a jednoduché. V depu i mezi diváky jsme se potkávali z mnoha známými lidmi. Každou chvíli zaznělo: „Hallo, du bist Sprecher von Marienbad“ a já jenom „ja ja“.

Je to velmi příjemné, potkat tolik známých lidí. Protože řízky z domova zmizely už během dopoledne, došlo i na ušetřená eura. Do vnuka to padalo, jak do propasti. Od zmrzlin a pití až po speciality. Najedení a napití jsme čekali na první jízdy.

Gollob,Nicki, Vakulík, jak ho jmenoval místní hlasatel, Sajtfudinov, Kildemand, Vašek Milík, to vše byla záruka velké podívané. A byla. Od prvních jízd jsem sice v duchu proklínal polského rozhodčího, že je slepý, protože tolik prachu, co jsme byli nuceni spořádat, už dlouho nepamatuji. Vodu měli, ale málo ji používali.

Zhruba pět tisíc diváků vidělo moc hezký závod. Byli jsme jako ve snu, když Vašek Milík po dvou jízdách získal plný počet šest bodů. Pak se mu nedařily starty, ale bojovník je to k pohledání. Věděli jsme, že má hodně naraženou ruku. Přesto odvedl super výkon. Než jsme se nadáli, byla tu finálová jízda, do které se těsně neprobojoval Martin Vaculík.

Pedersen, Gollob, Sajtfudinov a Lindbäck. Sestava jako hrom. Hned po startu se na Golloba zahákl Nicki a bohužel upadl. Nicki je známý tím, že si po pádu dokáže poležet. Sanita, hodně lidí, lékař, to vše na dráze. Po delší době se ale Dán zvedl a v pohodě dokráčel do depa. Celý stadion čekal, že se jízda bude opakovat se všemi jezdci, neboť se pád odehrál v první zatáčce po startu, ale kdeže.

Polský rozhodčí nevyužil této možnosti a vyloučil Golloba z jízdy. Reakce publika byla evidentně proti. A tak bylo finále ochuzeno o Poláka, který měl obrovskou formu, a všichni se shodli, že by závod vyhrál.

Nový start a nádherná bitva, z níž vyšel právem jako vítěz rus Emil Sajtfudinov,který za sebou nechal Nickiho i Antonia. Po slavnostním vyhlášení jsme poseděli v depu na pivečku ve společnosti Vaška Milíka i jeho otce a všechno jsme probrali. Náročný, ale krásný den byl za námi a tak jsme se odebrali směr ček ripablik.

Foto: Miloslav Čmejla