Uplynulý týden čekali čeští fandové jaro, které mělo na české ovály vtrhnout společně s třemi úvodními podniky Speedway Mini Cupu. Jenže nakonec přišel sníh a se závody byl amen. Podobný osud postihlo i spoustu závodů v zahraničí včetně tradiční velikonoční ouvertury polských lig. Přesto se však čeští závodníci dostali do akce. Matěj Kůs a Zdeněk Simota dokázali vyhrávat rozjížďky pro své kluby v Anglii, Zdeněk Holub si vydřel triumf v Osterpokalu v Güstrowě a Tomáš Suchánek s Hynkem Štichauerem triumfovali v úvodním díle mezinárodního šampionátu dvojic v Lublani, aby dnes startovali v prvním podniku slovinsko – chorvatského šampionátu.
Zdeněk Simota ve vítězném týmu
Zdeněk Simota v kulichu s týmem Plymouthu
Ve čtvrtek dorazil Redcar k duelu League Cup Premier League do Sheffieldu, který si připsal vítězství 47:40. Matěj Kůs sice zaznamenal vítězství ve své poslední rozjížďce, avšak třikrát neviděl cíl (E – E – 1 – E – 3). Dohromady tedy čtyři body.
Na Velký pátek bylo na Britských ostrovech naplánováno hned dvanáct závodů. Avšak při špatném počasí byl odvoláván jeden za druhým jako na běžícím pásu. Osud rain-off potkal také odvetu ligového poháru Redcar vs. Sheffield.
Duel Somerset vs. Plymouth se však uskutečnil. Domácí si udrželi vrch a skóre se nakonec zastavilo na stavu 59:31. Zdeněk Simota si do svých individuálních statistik připsal šest bodů s jedním bonusem (1 – 1 – 3 – 1 – 1 – 0). Jeho vítězství v desáté jízdě přineslo jeho Plymouthu remízu.
Sobotní odveta v Plymouthu přinesla mnohem větší drama. Zdeněk Simota si sice připsal nulu ve třetí jízdě, aby ob jednu rozjížďku již zvítězil. Do konce mítinku jej porazili již jen Richie Worrall v deváté a Paul Starke ve dvanácté jízdě. Plzeňský závodník zaznamenal sedm bodů (0 – 3 – 2 – 2), které pomohly Plymouthu k těsnému vítězství 46:43.
Jediný Čech nechal rozeznít tóny české hymny
Zdeněk Holub v duelu s Kai Huckenbeckem
Počasí se sněhem a deštěm mělo do ideálu velikonočních svátků hodně daleko. A v Německu se podepsalo na zrušení celé řady závodů. Na seznamu jeho obětí se ocitly pouťáky v Pockingu, kde měl startovat český pár Zdeněk Holub – Hynek Štichauer, i v Neuenknicku s Filipem Šiterou ve startovní listině. Dnes v Landshutu neodstartovala ani bundesliga.
Němečtí fanoušci tím pádem mohli spatřit pouze Velikonoční pohár v Güstrowě. Na malé dráze se předvedli kolibříci, osm borců bojovalo ve vloženém klání držitelů licencí B, v němž Richard Geyer skončil těsně pod pódiem. Největší pozornost logicky poutala dvacítka účastníků hlavního závodu.
Mítink v Güstrowě si rozhodně nemohl stěžovat na nedostatek diváckého zájmu
„Počasí se povedlo, dráha nádherná, dalo se i předjíždět,“ vypráví Zdeněk Holub starší, který samozřejmě doprovázel svého syna. Ten se nejprve v rozjížďce s číslem dvě musel sklánět před Kai Huckenbeckem, aby mu vzápětí v rozjížďce s číslem deset ukázal výfuk Mathias Schultz. V cíli dvanácté a devatenácté jízdy byl ovšem pražský junior první. Stejně tak v semifinále, kde za sebou nechal Rasmuse Jensena, Kevina Wölberta a Denise Gizatulina.
„Od začátku bojoval, výborně startoval,“ hodnotí Zdeněk Holub starší výkon svého potomka. „Vnitřní dráhy byly vždycky maličko handicapem, i když Zdenda zrovna z modré odstartoval a dojel druhej‘ před Wölbertem a Härtelem. Když jel z červené, tak dokonce vedl, ale po pádu Mělničuka bylo přerušeno a při druhým startu neodjel tak dobře. Mělničuk měl ale docela drsný pád, jel skoro rovně do mantinelu. Všechny čtyři ostatní jízdy jak z bílé, tak žluté, Zdenda vyhrál, i když ta finálová byly asi o tloušťku papíru.“
Kai Huckenbeck, Zdeněk Holub a Rasmus Jensen na stupních vítězů
Po startu finále vystřelil Zdeněk Holub dopředu. Ovšem za sebou měl Kai Huckenbecka, který mu nedopřál ani vteřinku klidu. Jak se počet kol do cíle snižoval, intenzita Němcových útoků rostla. Cílová vlajka v rukou startmaršála je nakonec přivítala prakticky současně.
„Kai Huckenbeck jel parádně celý závody, ale naštěstí se ve finále rozhodčí přiklonil za Zdendovu stranu, podle videa to asi bylo nerozhodně,“ říká otec pražského juniora, jehož oslavné wheelie na protilehlé rovince skončilo pádem. „Tři tisíce platících diváků bylo i přes větrné a chladné počasí výbornou kulisou a nakonec se hrála česká hymna, i když se zúčastnil jen jediný Čech. Myslím si, že svým vítězstvím asi ledaskoho z Němců asi překvapil.“
Vedle vítězného Zdeňka Holuba a druhého Kai Huckenbecka si na stupně vítězů vyskočil ještě Rasmus Jensen, zatímco na Christiana Hefenbrocka tam už místo nezbylo.
Bahenní lázeň ve slovinské metropoli
Aleksander Čonda, Žiga Kovačič, Hynek Štichauer, Tomáš Suchánek, Ondřej Smetana, Michal Škurla a Zdeněk Schneiderwind na stupních vítězů
Mezinárodnímu šampionátu dvojic už stejně navzdory dalšímu novému názvu již zřejmě nikdo neodpáře přezdívku jadranská liga. Jeho letošní ročník odstartoval v sobotu v hlavním městě Slovinska Lublani za podmínek, které měly daleko k optimálnímu stavu.
Předpověď počasí slibovala na odpoledne deště a meteorologové se dnes v krátkodobých předpovědích nemýlí. Pořadatelé proto dělali maximum, aby stihli alespoň čtrnáct rozjížděk, které jsou potřeba pro uznání výsledků.
Patrik Búri začal sezónu smolně
V prvních dvou jízdách došlo ke dvěma pádům, ale rozhodčí po poradě se všemi manažery týmů se rozhodl pokračovat. Slovenský tým, který vyrazil poprvé na mezinárodní závod bez zkušenějšího seniora jen s trojicí mladíků, se však rozhodl odstoupit.
Motocykl Michala Škurly po návratu do Prahy
„Po první jízdě jsme další pokračování kvůli zdraví vzdali,“ vysvětlil Patrik Búri. „A už jen Adam Čarada jel jednu jízdu, díky níž SC Žarnovica získala v závodě svůj jeden bodík… Sezóna pro nás začala pády. Dráha katastrofa, pro mě další Debrecen (narážka na loňské semifinále evropského šampionátu dvojic, kde si zlomil ruku a dva měsíce stál – pozn. redakce), rozdíl byl jedině v tom, že jsme se poučili a odmítli startovat na dráze, která byla nebezpečná.“
Ovál se nelíbil ani ostatním. Denis Štojs se dostal po svém pádu ve třetí jízdě do ostré konfrontace se sudím, za což si vykoledoval ústní napomenutí.
Pardubičané připravovali motocykly v šatně
Mítink opanovali Pardubičané Tomáš Suchánek s Hynkem Štichauerem. Již v rozjížďce s číslem jedna se vypořádali s nebezpečnou Lendavou. Aleksander Čonda však upadl s přivodil si lehčí zranění na prstu u ruky. Pokračoval v závodě, který vskutku skončil čtrnáctou jízdou, a měl podíl na celkové druhé příčce svého klubu.
Třetí skončili Ondřej Smetana a Michal Škurla, který v rozjezdu porazil Nicka Škorju z domácího družstva. „Na závody pršelo a dráha byla hodně těžká, ale závodníci i pořadatelé se s těžkýma podmínkama celkem dobře vyrovnali,“ konstatoval jejich kouč Zdeněk Schneiderwind.
„Kluci pardubický byli hodně vyrovnaný, Tomáš výborně startoval a Hynek bojoval úspěšně zezadu. Michal se s dráhou vypořádal trochu později, ale pro něho i Ondru to byla dobrá zkušenost.“
Daniel Gappmaier 3 (0 – 1 – 1 – 1), Jaka Kovačič 1 (1 – E – E – 0)
7. Žarnovica 1
Patrik Búri 0 (F – – -), Adam Čarada 1 (F – – 1), Michal Tomka DNR
Hynek Štichauer na stupních vítězů
Po závodě v Lublani pardubické duo zůstalo ve Slovinsku. Ubytovalo se v šatně na stadiónu v Kršku, kde mechanici Pavel Fuksa a David Vrtáček, připravili oba motocykly se zelenými prvky na dnešní první podnik společného slovinsko – chorvatského šampionátu.
Hynek Štichauer se na dnešek evidentně dobře vyspal
Zatímco v Lublani přišlo asi tři sta diváků, v Kršku jich dorazily bratru dvě tisícovky. Nechyběl mezi nimi déšť, jenž si po dvanácti rozjížďkách vynutil krátce po sedmnácté hodině kratší přestávku. Podle kusých informací, které prozatím ze Slovinska dorazily, triumfoval Matej Žagar (13).
Ve finálové rozjížďce za sebou nechal Aleksandra Čondu (12), Hynka Štichauera (11) a Juricu Pavlice (15). Tomáš Suchánek (10) se blýsknul skalpem Mateje Žagara a nakonec skončil šestý.
Slovenské juniorské duo Patrik Búri – Michal Tomka získalo po bodu a obsadilo patnáctou, resp. šestnáctou příčku.
Foto: archív Zdeňka Simoty, Frank Hedrich, Zdeněk Holub st., Radek Smetana, Patrik Búri, Michal Škurla a David Vrtáček
Mohl připomínat srpnový meteor, který sice na obloze jasně zazáří, ale vzápětí se jednou provždy vypaří v zemské atmosféře. Jenže to by se v něm plochá dráha nemohla zaseknout svým drápkem tak hluboko. Jedenáct let poté, co ukončil slibně rozběhnutou kariéru, znovu začal jezdit s motocyklem ve smyku doleva. Bolavý kotník jej opět sestřelil ze sedla, po němž už pošilhával jeho syn Ondřej. Příběh jablka, které nepadlo daleko od stromu, je všem fanouškům dostatečně známý. Jak to ovšem bylo s oním stromem čtenářům magazínu speedwayA-Z bude vyprávět Radek Smetana osobně.
Úspěch hned v prvním tréninku
Radek Smetana v absolutních počátcích své kariéry
„Odmala jsem byl všestrannej‘ sportovec, hrál jsem za Mořinu fotbal,“ pouští se Radek Smetana do vyprávění, které nás záhy přivede do prostředí sportu levých zatáček. „Strašně mě bral veškerej‘ motoristickej‘ sport. S tátou jsme se jezdili dívat na Tomíčkův memoriál. Později jsme navštěvovali i další závody jako je Zlatá přilba v Pardubicích nebo mistrovství světa v Mariánských Lázních.“
V osmdesátých letech bývaly ochozy motoristických kolbišť vrcholných podniků natřískané k prasknutí. Nejeden dospívající mladík snil s přivřenými víčky o kariéře slavného závodníka. Ani Radek Smetana nebyl ve svých čtrnácti letech žádnou výjimkou.
„Časem mě chytla plochá dráha, že už jsem nechtěl dělat nic jinýho, a chtěl jsem se stát plochodrážníkem, i když rodiče s tím moc nesouhlasili,“ pokračuje. „Někdy okolo roku 1986 byl na Markétě nábor a tím to všechno začalo.“
Mezi třiceti experimentálními motoristickými oddíly talentované mládeže vznikly i tři plochodrážní. Vedle pražské Markéty začaly s mladými adepty pracovat rovněž ve Slaném a v Žarnovici. Chlapci mezi třinácti a patnácti lety měli v hlavním městě k dispozici osmdesátky s motory ze Simsonů. Pro jejich starší kamarády ve věku do sedmnácti let byly připravené klasické plochodrážní půllitry, jimž ovšem menší průměr karburátoru přidušoval výkon. Dnešní malá dráha, kde se prohánějí stopětadvacítky, byla ještě hudbou budoucnosti. Škvárová plocha na místě dnešního baseballového hřiště však skýtala spoustu prostoru a možností.
Se Simsony se na plácku na místě dnešního baseballového hřiště odehrávaly nesmiřitelné souboje
„Na první trénink jsem přišel v teplákách,“ vzpomíná Radek Smetana. „Zúčastnilo se hodně lidí. Spousta mladejch‘ závodníků už měla kombinézy a vybavení. Sešla se komise, určitě v ní byl Milan Špinka a ještě asi tři lidi. Vzpomínám si, že tam byli synové Honzy Vernera a Emila Sovy (ve skutečnosti to byl Miroslav Domalíp z Brodců nad Jizerou, sousední vesnice, jehož výchovy se Emil Sova z Horek nad Jizerou tehdy ujal – pozn. redakce).“
Konkurence byla vskutku veliká. „Tenkrát měli z čeho vybírat,“ souhlasí Radek Smetana. „Přišlo asi třicet talentů. Nábor byl bodovanej‘ a zůstalo nás tam asi patnáct. Byl jsem z toho nadšenej‘. Nedělalo mi problém se hned v prvním tréninku předvést ve smyku a tak podobně. Už jsem věděl, že plochá dráha je můj jedinej‘ životní cíl.“
Odložený debut
Jiří Svoboda byl náročný, avšak uznávaný trenér
Od té doby teenager z Mořiny, vesnice poblíž Karlštejna, pravidelně dojížděl na pražskou Markétu. „Byly pro nás připraveny osmdesátky Simson,“ přibližuje atmosféru tehdejších tréninků. „Dělali je mechanici z Markéty. Problém byl, že na čtyři nebo pět Simsonů nás bylo patnáct zájemců. Zezačátku jsme se střídali a společně se o motorky i starali.“
Výchovy nových závodníků se ujal Jiří Svoboda. „Už pomalu končil kariéru a byl na Markétě jako instruktor,“ vypráví Radek Smetana. „Byl na nás hrozně přísnej‘, ale mělo to smysl. I úroveň. Lajnoval různý velikosti dráhy a startovali jsme ve třech. Škoda, že tehdy nebyly závody typu Speedway Mini Cup, kde začínal Ondra. Ale v době toho experimentu to nebylo možný.“
Osmdesátka byla jen začátek. „V patnácti jsem fasoval svýho prvního půllitra,“ pokračuje hrdina našeho vyprávění. „První rok byl pouze tréninkovej‘. Tenkrát na první závody byla licence až od šestnácti.“
Závodní debut Radka Smetany se měl odehrát v rámci předkvalifikace československého juniorského šampionátu v Březolupech v září roku 1988. „Ta měla bejt‘ můj první závod,“ říká. „Ale dva dny předtím mi na pražském tréninku táta toho šikovnýho stopětadvacítkáře Pavlíka Kuchaře přejel přes záda. Bylo hodně vody, měl jsem náskok, uklouzlo mi přední kolo a upadl jsem. Seděl jsem v půlce zatáčky a čekal, až projede. A on mě napálil. Celý měsíc jsem si nemoh‘ sednou na zadek, až nedávno mi na CT vyšetření zjistili staré zlomeniny na kostrči. Po krátké pauze jsem opět trénoval a první moje závody byly až ve Svitavách.“
Pravěký předchůdce dnešního Speedway Mini Cupu
Praha na sklonku osmdesátých let stavěla hned tři ligová družstva. Áčko a béčko v extralize bylo výkonnostně rovnoměrně rozložené a nasměrované za nejvyššími cíli. Céčko poskládané z juniorů bojovalo v první lize. Roku 1989 začalo svou pouť ve skupině B, kde jeho soupeři byly Březolupy, ZP Pardubice, VTJ Racek Pardubice B, Žarnovica a Kopřivnice.
Radek Smetana se dostal do akce až v posledním šestém závodě skupiny. Nebylo divu, protože kromě něho se v sestavě vystřídalo hned jedenáct dalších závodníků. A musíme si uvědomit, že se bavíme o závodech čtyřčlenných družstev s jedním náhradníkem a jedním juniorem navíc. Právě jím byl Radek Smetana. Čekaly jej dvě rozjížďky, tu první vyhrál, ve druhé jej předčil jen pardubický Rostislav Bureš.
Nejmladší ledař
Radek Smetana před svým debutem v mistrovství republiky na ledové dráze
Zeptáte-li se Radka Smetany na jeho pocity po prvním závodě před pětadvaceti lety, dočkáte se prakticky stejné odpovědi jako v případech jiných závodníků. „Moc si nevzpomínám,“ vraští čelo. „Ale dobře si vzpomínám na předkvalifikaci ve Slaném.“
Ta byla v devětaosmdesátém jeho stěžejním závodem. Do finále první ligy sice zasáhl v jejích obou závodech v Březolupech i Liberci. Avšak mladí Pražané v tuhé konkurenci s Chabařovicemi, Březolupy a Libercem neměli ani náznak šance. Ve Slaném se však rozhodovalo, zda se Radek Smetana objeví v juniorském šampionátu republiky anno domini 1990.
„Bylo tam asi pětatřicet závodníků,“ říká. „Odjely se tři skupiny A, B a C a já v áčku obsadil druhý místo, vyhrál to Karel Kouba z Plzně.“ V tomto ohledu slouží Radku Smetanovi paměť dokonale.
Až na skutečnost, že plochodrážníků se tehdy devátý zářijový den ve slánském depu tísnilo rovnou osmačtyřicet a devětačtyřicátý Libor Holub naskočil do béčka jako náhradník. A jistě není bez zajímavosti, že ve skupině s Radkem Smetanou závodil i Vladimír Višváder. Dnes se už stěží dopátráme, zda spolu vůbec prohodili nějaké slovo. O dvanáct let později však oba vozili vestu Mšena.
„Na motorce jsem se cítil dobře,“ směřuje Radek Smetana tok svého vyprávění k zimě na přelomu let 1989 a 1990, v níž osedlal ledařský speciál. „Bylo mi jedno, na jaký motorce sedím a na jaký dráze jedu. Pan Špinka potřeboval rozšířit řady závodníků na ledy, tak jsem se přihlásil. Jedinej‘! Byl jsem nejmladší účastník a s mazákama jsem byl na soustředění na Lipně.“
Ohřebovaný speciál ovšem přinesl svá úskalí. „Chvilku jsem jezdil rovněž až na německou stranu a zpátky, protože jsem s tím nemoh‘ praštit,“ usmívá se. „Po hodinovém tréninku s panem Špinkou už to šlo. Sednul si za mě, nevzal si ani rukavice. Řídil a to byl kalup. Měl jsem snad jen padesát kilo, dělal se mnou malý kolečka, ale naučil jsem se to.“
Vstříc jedenácté příčce v ledařském mistrovství republiky
Sedmý lednový den roku 1990 jej očekával ostrý závodní debut v mistrovském závodě ve Svratouchu. „Honza Verner mi půjčil motorku,“ vzpomíná Radek Smetana. „Už sám nezávodil, ale motorku tam měl. Ve Svratouchu byl nádhernej‘ stadión na rybníku. Jeli jsme kvalifikační rozjezdy, z kterejch‘ jsem postoupil do závodu. Skončil jsem jedenáctej‘. Svezení na leďáku je nádhera, jen je potřeba větší síla. A když jsem na jaře přešel na klasiku, bylo to takový lehký.“
Nicméně jeho kariéra na ledových zrcadlech by asi nepokračovala, i kdyby nepřišlo nešťastné zranění o čtyři měsíce později. „V ledech bych asi nepokračoval,“ uvažuje. „Je to nádhera se svézt, ale leďáci jsou specifický závodníci. Musí v sobě mít něco víc. Nebo míň. Nevím přesně, co to je.“
Květnem devadesátého roku nahoru s formou
Závodní comeback Radka Smetany začal nákupem přilby při Zlaté přilbě
Po listopadové změně poměrů zůstal název Rudá hvězda pražským celkům jen v extralize, v první lize družstvo bojovalo pod názvem Markéta. „Prošel jsem si závody první ligy,“ vypráví Radek Smetana. „Byla tehdy hodně vyrovnaná. Klidně bych ji přirovnal k roku 2014. Mělo to úroveň a Praha stavěla jen juniory. Ostatní týmy měly dobrý závodníky. Za nás jeli třeba Roman Vandírek, Martin Paták, Jirka Hurych, Standa Cikánek, Honza Fejfar nebo Martin Švestka a střídali jsme se.“
V sezóně 1990 jela Markéta západní skupinu, v níž udávaly tón Liberec se Slaným. Radek Smetana se blýskl na prvního máje na plzeňských Borech, odkud si odvezl deset bodů. Nicméně ze závěrečného třetího místa tabulky vedla cestička jen do malého finále první ligy, které však nakonec bylo zrušeno.
Bylo jasné, že se z pražské líhně klube další talentovaný borec. „Viděl jsem, že mi to závodění celkem jde docela dobře a výkonnost stoupala,“ uvědomuji si Radek Smetana s odstupem čtvrtstoletí. Že se nejedná o plané vychloubání, svědčí jeho vstup do semifinálové skupiny A mistrovství republiky juniorů. V Čakovicích byl pátý, Liberec druhý den vyhrál, v konečném součtu skončil druhý a hladce postoupil do finálové části.
„V Liberci jsem vyhrál v rozjezdu s Honzou Hádkem,“ svěřuje se. „Mezitím proběhly soustředění ve Mšeně a ve Svitavách a hodně tréninků. Mšenský soustředění byly perfektní. Praha se Mšenem spolupracovala vždycky s půjčováním dráhy. Bylo nás hodně závodníků, jezdilo se celej‘ den a startovalo se na pásku i v pěti.“
Zážitků byla samozřejmě fůra. „Vzpomínám si na jednu pěknou jízdu,“ nezklame Radek Smetana očekávání. „Od lajny stál Roman Vandírek, Libor Holub, strejda mladýho Jéni a Martin Paták. Po startu šli na hubu. Já jel venkem, trefili mě u prken. Ležel jsem až za mantinelem. To byla doba, než ke mně někdo přišel, protože nejdřív ošetřovali ty, co leželi na dráze.“
Na pražské Markétě po svém comebacku
Konec dobrý, všechno dobré. „Dneska to nebolí,“ usmívá se Radek Smetana. „Tak vzpomínám, jaká to byla hrozná sranda, když jsme jeli tři sanitkou do nemocnice do Střešovic. Martinu Patákovi koukala klíční kost, měl otřes mozku a celou cestu se ptal, jestli vyhrál. Ještě jsme vezli Daniela Pflégera, kterej‘ z předchozí jízdy měl zlomený zápěstí. Řídil Honza Hruška, kterej‘ byl zrovna na Markétě na vojně. Já měl frakturu nártní kosti o ty mantinely. Všechno srostlo, všechno bylo v pohodě, jelo se dál.“
Květen roku 1990 přinesl další výzvy. Juniorský kontrolní závod byl v Pardubicích přeložen nejprve kvůli dešti a později na znamení smutku se skonem Jiřího Marxe definitivně přeložen do Prahy. Radek Smetana si čtvrtým místem řekl o reprezentační vestu. Dával o sobě vědět i ve finále juniorského šampionátu. V Kopřivnici skončil devátý, druhý den v Žarnovici sedmý a do celkové klasifikace inkasoval šestnáct bodů.
„V osmnácti letech jsem si oťukával ty nejlepší,“ přibližuje Radek Smetana svůj tehdejší postoj. „Soustředil jsem se na ně a pohyboval se okolo šestýho místa. Přede mnou byli už jen vojáci z Prahy a z Racku. Oťukával jsem si je a říkal si, že na ně si počkám příští rok. Poved‘ se mi i kontrolák, byl jsem čtvrtej‘ a těšil se, že se dostanu vejš a podívám se někam za hranice.“
Ve svém předposledním, čtvrtém extraligovém závodě zamířila extraliga ročníku 1990 na pražskou Markétu. SVS Pardubice, které na sklonku dubna vyhrálo v Chabařovicích, si vybíralo volný los. Lubomír Jedek byl zraněn, avšak v sestavě pražského áčka jej nahradil Roman Matoušek, jenž se živil v britském Coventry. Béčko Rudé hvězdy bylo oproti dřívějším zvyklostem přece jen slabší, nicméně šikovný junior se hodil vždycky. Volba nemohla padnout na nikoho jiného než Radka Smetanu.
Jeden z kosích bratrů už do sedla nemůže
Při semifinále MR Jednotlivců v Pardubicích v červnu 2001 prožívá Radek Smetana svou jízdu ještě jednou
V úterý 22. května se áčko pražské Rudé hvězdy hodlalo soustředit na zisk co největšího počtu bodů a předstihnout pardubické SVS, byť po třech předchozích závodech bylo jasné, že se oba celky potkají rovnou ve finále mistrovství republiky družstev. VTJ Racek, pátý celek průběžného pořadí, měl již jisté poslední místo, zatímco Chabařovice a RH Praha B se praly o třetí příčku, byť je v nadstavbové části čekalo semifinále šampionátu Československa družstev.
„Jel jsem juniora za béčko,“ vrací se Radek Smetana o pětadvacet let nazpátek. „Za áčko jel Honza Fejfar, za Pardubice Martin Rybenský a za Chabařovice Jarda Zobal. Honzovi Fejfarovi, pozdějšímu mistru republiky juniorů, jsme říkali Pepíček, protože jeho starší brácha byl Pepa. V tréninku se mi jelo strašně lehce.“
Trénink skončil, z nástupu se závodníci odebrali rovnou do depa, přičemž junioři na svůj první výjezd na ovál ve zvláštní jízdě museli čekat plných osm jízd. Během nich potvrdila RH Praha A své dominantní postavení, když ztratila všehovšudy dva body. Racek paběrkoval, zatímco pražské béčko marně stíhalo Chabařovice. Když Radek Smetana mířil k první juniorské jízdě, jeho celek na Severočechy ztrácel již čtyři body.
Avšak Jaroslav Zobal při vylétnutí pásky hrozně zaspal. Do čela se dostal právě Radek Smetana, jenže v prvním výjezdu převzal vedení Jan Fejfar. Spolu s ním se vnějškem přes hrdinu našeho vyprávění přehnal i Martin Rybenský, jenž však upadl hned ve druhé zatáčce. Záhy chyboval i vedoucí Jan Fejfar. Když si najel moc vpravo, Radek Smetana z druhé strany pronikl zpátky do vedení. Jenže Jan Fejfar kul odvetu, při níž ovšem do svého přemožitele vrazil a oba spadli.
„Asi dvakrát jsme se předjeli,“ vybavuje si Radek Smetana. „Pak mě ve třetím kole v nájezdu u depa přímo trefil. Ani nevím, jestli ty moje zlomeniny proběhly přímo, jak do mě vrazil, nebo až o ty mantinely. Měl jsem rozstříštěnej‘ levej‘ kotník a zlomenou holenní kost, kam mi dali sedm šroubů.“
Rozhodčí Petr Ondrašík již blikal červenými světly. Jan Fejfar byl diskvalifikován, zraněný Radek Smetana k repete nemohl, ani kdyby chtěl. Tehdejší předpisy tvrdošíjně nelpěly na opakování přerušené jízdy i s jediným závodníkem, proto Jaroslav Zobal inkasoval tři technické body. A také ony pomohly Chabařovicím ke druhému místu. Nicméně vyhlašování vítězů se již Radek Smetana neúčastnil.
Dlouhých jedenáct let uplynulo, než se Radek Smetana vrátil do sedla po svém nešťastném zranění
„Bylo to špatný,“ říká dnes již vyrovnaným hlasem. „Okamžitě operace ve Střešovicích. Potom znovu re-operace. Pořád jsem věřil, že za pár měsíců budu zase závodit. Ležel jsem v nemocnici, měl otevřený okno a poslouchal, jak kluci na Markétě trénujou. A pořád jsem měl cukání.“
Jenže comeback nebyl vůbec snadný. „Léčba se protahovala,“ pokračuje Radek Smetana. „Mezitím si Roman Vandírek ve Svitavách zlomil holenní kost. Spolu jsme absolvovali lázně v Kladrubech. Já kulhal na levou nohu, on na pravou. Říkali nám kosí bratři, byla to docela sranda.“
Ta však končila, když se Radek Smetana chtěl do sedla plochodrážního motocyklu vrátit. „I po roční léčbě byla situace špatná,“ povzdechne si. „Jak jsem začal, tak jsem skončil. A byl konec kariéry.“
Comeback bezpočtu překážek navzdory
Radek Smetana se ještě v sezóně 1991 objevil na soupisce pražské Markéty, avšak se závoděním byl kvůli kotníku konec. „Narodil se Ondra, potom Barbora, rekonstruovali jsme dům,“ líčí, kterak prožíval devadesátá léta. „Ani na plochou dráhu jsem úplně nezanevřel. Jezdili jsme se dívat na závody, od tý doby pořádám každoročně zájezd na Zlatou přilbu.“
Ondřej Smetana doprovázel tátu na závody už od dětství
Avšak plochodrážní štírek se svým drápkem zasekl hluboko pod jeho kůži. „Jak jsme se jezdili dívat na závody, začal jsem přemýšlet, jestli bych si nezkusil se svézt,“ objasňuje důvody, díky nimž se nakonec jeho závodní kariéra přece jen definitivně neuzavřela ono nešťastné květnové úterý v devadesátém. „Ale věděl jsem, že mám problém s tím kotníkem. Hecovali jsme se s Martinem Švestkou, Boříkem Haďasem a dalšíma, že bychom si jen ze srandy zkusili první ligu. A hlavně z těch zájezdů na Zlatou přilbu jsem byl nadšenej‘ a říkal si, že se ještě jednou musím svýzt. Doopravdy to začalo, když jsem si od Karla Voborníka ve stánku koupil přilbu a celej‘ závod v ní seděl na tribuně.“
Na přelomu tisíciletí se k závodění vrátila celá řada plochodrážníků. Příklad Karla Kadlece je notoricky známý, ovšem vedle plzeňského nezmara se po oválech začali prohánět kupříkladu František Liebezeit, Jiří Petrásek, Roman Pergler, bratři Bořivoj a Jan Hádkovi či Michal Šnajberk. Společným jmenovatelem řady z nich bylo Mšeno, kde pro sezónu 2000 vůbec poprvé vzniklo ligové družstvo.
„K mýmu comebacku dopomoh‘ Zdeněk Schneiderwind,“ vypráví Radek Smetana. „Na pražský rozlučce mi půjčil motorku, abych se svezl. K Vánocům jsem si pod stromeček za padesát tisíc v Jawě koupil motor. Na jaře jsme začli.“
Staré známé tváře z boxů Ondřeje Smetany s jeho otcem v ponděku mladším vydání
Mšeno se v roce 2001 dostalo do extraligy po odstoupení Březolup a jeho prvoligový tým nabízel spoustu prostoru. „Začátky byly těžký,“ směje se Radek Smetana. „Chudák Bořík si zlomil nohu už při tréninku v Plzni. Roman Pergler přijel do Mšena na trénink, z výjezdu ho chytla kolej a hned těžká zlomenina kotníku. Martin Švestka to vydržel celou sezónu a já dvě. Kdyby to jen trochu zdravotně šlo, pokračoval bych dál.“
Aby mohl závodit, podstupoval nevídaná martýria. „S tím kotníkem to byl extrém,“ nezastírá. „Po každým závodě jsem musel do Motola k doktorovi na opichy. Do toho přibyla plotýnka na pravý straně. Brněla mě noha, nemoh‘ jsem stát v háku. Když nemůžeš běhat, nemůžeš se připravovat fyzicky.
Memento z Chabařovic
Comeback Radka Smetany se odehrál ve středu 23. května roku 2001 na plzeňských Borech. Hrdina našeho vyprávění oblečený do vesty Mšena absolvoval jen dvě jízdy, jelikož jej pravidelně střídal náhradník René Juna. Na svém kontě měl nakonec dva body za dvě třetí místa. Jednou získal skalp pražského juniora Jana Vondry, podruhé ukázal záda pardubickému Petru Kotkovi, který navíc ve druhém kole upadl.
Patrik Linhart, aktér děsivého pádu z Chabařovic, při práci na motocyklu Romana Čejky minulý měsíc v Chemnitz
„Ve Mšeně to v tý době ještě ved‘ Vladimír Wasyliw,“ vypráví Radek Smetana. „Byli jsme výborná prvoligová parta, scházely se ty naše ročníky jako Franta Liebezeit, Renda Juna, Vlado Višváder nebo Martin Švestka. Za Pardubice samozřejmě Jarda Petrák a starší Karel Průša a Petr Vanďa za Plzeň.“
Do paměti Radka Smetany se zaryl zejména druhý prvoligový závod v Chabařovicích, kde našla azyl Markéta vzhledem k rekonstrukci svého stadiónu. „Dráha byla dost rozbitá,“ říká. „Manažer a trenér byl František Ledecký. Jediný, co mně poradil, bylo držet plnej‘ plyn.“
Celé dopoledne panovalo v severních Čechách krásné počasí. Jenže hodinu před nástupem se kde se vzala, tu se vzala letka zlověstně černých mraků. Vmžiku se na ovál snášel těžký náklad dešťové vody. První dvě rozjížďky se díky omylu startmaršála konaly na pět kol. Avšak pohromu přinesla rozjížďka s číslem tři.
„Patrik Linhart se z výjezdu odrazil od mantinelu a trefil tři pořadatele včetně startmaršála, kteří se dohadovali kvůli těm pěti kolům,“ vypráví Radek Smetana. „Srazil i lajnovačku s vápnem a všude bylo bílo. Byl to strašnej‘ pohled, přemejšlel jsem, jestli byl dobrej‘ nápad znova začínat.“
Tři těla ležela bezvládně na trávníku poblíž roštu. Nikdo nemohl tušit, že krev řinoucí se z úst šestnáctiletého závodníka nevěstí vnitřní zranění, ale zaplaťpánbůh jen prokousnutý jazyk. Minuty se vlekly jako nákladní šneci. Než tři sanitky odhoukaly do ústeckého centra, uběhla učiněná věčnost.
Radek Smetana s dvacítkou na zádech své vesty nahrazoval od šesté jízdy právě nešťastného Patrika Linharta. Rozhodně nebyl sám, komu se zpátky na ovál nechtělo. Mítink se však nakonec uskutečnil celý, byť na jeho konci už hodinky ukazovaly půl deváté večer.
„Nějak jsem to nakonec skousnul,“ krčí Radek Smetana rameny. „A absolvoval jsem dvě sezóny mezi dobrou partou lidí.“
Definitivní konec v pátek třináctého
S třicítkou na krku, problematickým kotníkem a po jedenácti letech přestávky mu bylo nad slunce jasné, že na proražení díry do plochodrážního světa se mu nedostává potenciál. „Od comebacku jsem neočekával žádný velký výsledky,“ připouští. „Jezdili jsme to fakt jen pro zábavu. Nemělo by cenu se v extralize honit s těma Kasperama, Brhelama a Drymlama, i když jsem ji taky absolvoval.“
Mšeno se za časů comebacku Radka Smetany v první lize rozhodně neztratilo
V letech 2001 a 2002 se jeho hlavním závodnickým chlebem stala první liga, v níž dohromady absolvoval třináct mítinků. Objevil se rovněž v šampionátech jednotlivců a dvojic. A ve středu 11. září 2002 se dočkal druhé extraligy svého život. Na poslední chvíli v mšenské sestavě nahradil Ronnyho Weise, ale ani jeden ze svých čtyř výjezdů na ovál nepřetavil v bodový zisk. Jenže to už mu bylo jasné, že bude muset svému závodění opět říci good bye.
„Jeli jsme první ligu v Praze,“ vrací se do září 2002, kdy však sedmý závod nižší divize vzala voda již po dvanácti rozjížďkách. „Řekli mi, že ještě musím jet druhej‘ den do Pardubic na extraligu. Ale já už měl velký bolesti, s kterejma se potýkám dodneška. Věděl jsem, že kvůli nim už musím skončit, a že se už nikdy nesvezu.“
Rozpoložení, v němž mířil do Svítkova, nebylo vůbec ideální. „Kotník na pravý noze oteklej‘, nemoh‘ jsem v autě přidávat plyn,“ líčí. „Tak řídil mechanik Céďa (vlastním jménem Martin Šťastný – pozn. redakce). Poslední jízdu v extralize jsem skončil zase pádem. Neměl jsem v noze sílu, jak byly v nájezdu díry, musel jsem to položit.“
Ještě o dva dny později, v pátek třináctého z pozice náhradníka dvakrát zaskočil za Michala Pospíšila při první lize ve Mšeně. „Věděl jsem, že se už nikdy nesvezu,“ říká. „Vyklidil jsem si garáž, všechno rozdal nebo rozprodal. A doufal, že Ondra bude hrát fotbal nebo hokej.“
To by ovšem Ondřej Smetana nesměl poznávat plochodrážní prostředí spolu se svým otcem. „Absolvoval ty výlety na Zlatou přilbu, Tomíčkův memoriál a podobně,“ popisuje Radek Smetana. „Pak jezdil se mnou při tom mým comebacku, tak v něm asi něco zůstalo. Už se tomu nedalo vyhnout, chtěl už bejt‘ jen závodníkem.“
Autobus z Mořiny míří na Zlatou přilbu do Pardubic každoročně
Kruh se uzavřel zjara 2008, kdy takřka dvaadvacet let po svém vlastním začátku Radek Smetana přivedl na Markétu svého potomka. „To už je známej‘ příběh,“ usmívá se. „Přišli jsme na první Markéta Cup, Zdeněk Schneiderwind nám půjčil motorku a Ondra v tom lítal stejně jako já. Jen to máme obráceně, já jsem začínal v Praze a skončil ve Mšeně. On ve Mšeně začínal a skončil na Markétě, to je asi osud.“
A jaký je rozdíl začínat v roce 1986 nebo v roce 2010? „Hlavně v technice a ve financích,“ má ihned jasno. „Dřív jsme jezdili na motoru celou sezónu. Vše jsme dostali od klubu a tím pádem mohli závodit i ti, co třeba neměli peníze, ale měli benzín nebo metyl v krvi. Trenéři, když měli čtyřicet juniorů, si měli, z čeho vybírat. Dneska to maj‘ těžký, vybírat není z čeho. A nemůžou si moc vyskakovat, protože jiný závodníci už nejsou. A to je pro vývoj plochý dráhy špatný. To je asi jedinej‘ rozdíl, co vidím. Mechanici Céďa a Standa, kteří se mnou absolvovali comeback, si to dneska opakujou s Ondrou.“
Zmizelá generace
Po třech dekádách víme, že projekt experimentálních motoristických oddílů z poloviny osmdesátých let nepřinesl kýžené výsledky a to především díky změně společenského, politického a zejména ekonomického klimatu po sametové revoluci.
Jan Fejfar již bohužel není mezi námi
„Přemejšlím, kde jsou závodníci v našich letech dnes,“ uvažuje Radek Smetana. „Když jsme začínali na půllitrech, bylo nás na Markétě strašně moc. Boxy byly plný, na trénink se stála fronta až pod kopcem. Je mi divný, že z tý party, z toho množství závodníků o nikom pak nebylo slyšet, že se nedostal nikam dál do světa. Teď z toho budou čtenáři znát jen Jardu Petráka, Vlada Višvádera, Hanze Boháče a Káču Kadlece. Ten je starší, ale bude jezdit asi do sta let.“
Přitom generační obměna za vlnu plochodrážníků narozených okolo roku 1950 se v polovině osmdesátých let povedla. „Před námi byli profíci jako Tonda Kasper, Bohouš Brhel, Petr Vandírek nebo Zdeněk Schneiderwind, z jinejch‘ klubů Roman Matoušek nebo Zdeněk Tesař,“ zamýšlí se Radek Smetana. „Pak jsme byli my, z toho moc nezůstalo. Dva roky po nás se objevil Topas, pak přišla éra synů závodníků, jako jsou Švábové, Štanclové, Tomíčkové, Drymlové. Nevím, co jsme byli za slabé ročníky, kde ty lidi jsou?!“
Samotný Radek Smetana ovšem může nabídnout odpovědi. „Hodně se nás zranilo,“ říká. „Nebyly nafukovačky, a proto byly velký ztráty. Dneska to kluci s nafukovacíma mantinelama maj‘ jednodušší. Asi jsme byli nějakej‘ ztrátovej‘ ročník i v dalším životě. Třeba Patáka syn hraje hokej za Kladno, Cikánka syn jezdí bikros v Řepích a syn Romana Vandi hraje hokej za Spartu. Ale ti ostatní?“
Celá řada z nich už není bohužel mezi námi. „Jirka Hurych, nehoda na trávě,“ vypočítává Radek Smetana. „Jsem rád, že Ondra může občas jet jeho memoriál. Honza Fejfar, od kterýho mám dodnes razítko na kotníku, se zabil v autě. Dušan Kšir z Plzně špatně skočil do bazénu a už taky není mezi náma. A Tonda Hrubant se zabil v autě v pražským tunelu na Smíchově. Tak nevím, musím na sebe dávat pozor, jsme asi nějakej‘ špatnej‘ ročník…“
S vysílačkou v roli vedoucího depa ve Mšeně
„Věnuju se pořadatelský činnosti vedle závodění a manažerování Ondry. S tím jsem začal po skončení kariéry. A teď, když strávím hodně času s Ondrou, bych se tomu chtěl z časovejch‘ důvodů vyhnout, ale nemůžu to panu Greplovi udělat, nezaslouží si to. Ze mšenských původních pořadatelů tam už prakticky chodí jen málokdo, kdyby se z nás čtyř hlavních pořadatelů na to ještě někdo vykašlal, tak už by to fungovalo jen těžko. Proto tam ještě docházím, protože ubývaj‘ i pořadatelé.“
Plochodrážní kariéra Radka Smetany (*11. 9. 1972) v zrcadle času:
1986
začátek tréninku v pražském motoristickém oddíle talentované mládeže
1988
kvůli zranění nestartoval v březolupské kvalifikaci pro mistrovství republiky juniorů 1989
1989
závodní debut proběhl při šestém závodě prvoligové skupiny B ve Svitavách a jako junior RH Praha C získal pět bodů ve dvou jízdách, RH Praha C sice skončila v závodě poslední, avšak z celkového druhého místa skupiny postoupila do finále první ligy; ve finále první ligy byla RH Praha C poslední a z dalšího průběhu mistrovství republiky družstev vypadla; druhý ve skupině A předkvalifikace juniorského mistrovství republiky 1990
1990
Markéta Praha 3. ve skupině A první ligy (Radek Smetana 26 bodů ze 145 bodů týmu); druhý v semifinálové skupině A mistrovství republiky juniorů, přičemž liberecký závod vyhrál, ve finále absolvoval dva závody ze čtyř a skončil jedenáctý; čtvrtý v kontrolním závodě reprezentantů juniorů v Praze; debut v extralize za RH Praha B mu však přinesl komplikované zranění kotníku; jedenáctý v mistrovství republiky na ledě
2001
Mšeno 3. v první lize (Radek Smetana 9 bodů z 242 bodů týmu), 12. v semifinále mistrovství republiky jednotlivců v Pardubicích, 18. v Memoriálu Emila Sovy, 16. při červnovém pouťáku ve Mšeně
2002
Mšeno 4. v extralize (Radek Smetana jel čtyři jízdy bez bodového zisku); Mšeno 5. v první lize (Radek Smetana 27 bodů z 177 bodů týmu); 11. v semifinále mistrovství republiky jednotlivců dvojic v Pardubicích; spolu s Michalem Pospíšilem a Marco Müllerem šestí v semifinále mistrovství republiky dvojic v Pardubicích
2008
jeho syn Ondřej v sedle stopětadvacítky zahájil svou vlastní plochodrážní kariéru
Foto: archív Radka Smetany, Karel Herman, Mirek Horáček a Pavel Fišer
Píše se rok 2008 a Ondřej Smetana začíná se stopětadvacítkou psát svůj vlastní závodnický příběh
Sezóna pro něho prakticky nikdy nekončí. Sotva se nad plochodrážními kolbišti usadí zvířený prach letní sezóny, přemýšlí o přípravě motocyklu na šroubky. Jejich konec připadá pokaždé na březen, v němž se opět začíná rozbíhat termínový kalendář ploché dráhy. S loňským rokem nebyl příliš spokojený, především v souvislosti s šampionátem jednotlivcům neváhá použít slůvko propadák. Na prahu nové sezóny je však Michal Dudek plný optimistické naděje, což je patrné i z odpovědí v exkluzivním rozhovoru s magazínem speedwayA-Z.
speedwayA-Z: „Jsi již prakticky stálým inventářem Speedway-on-Ice pod taktovkou Ronnyho Weise, takže sezóna pro tebe de facto ani nekončí. Pořád své starty na saských kluzištích vnímáš pozitivně? Obzvlášť, když porazíš Ronnyho Weise jako naposledy v Chemnitz?“
Michal Dudek poskytl magazínu speedwayA-Z exkluzivní rozhovor
Michal Dudek: „Určitě je pozitivní, že sedmí na motorce. Ronny má svoje podmínky, nechci se na to vymlouvat, když se povede start, dá se porazit. Laborujou s převodama, já mám svůj převod. Jednašedesátku, když se povede start, dal jsem mu čtvrt kola jako teď v Chemnitz. Ronny je možná těžší než my, líp mu to zabírá. Dá se porazit, ale dělá si to pro sebe, aby vyhrával. Ale je dobrý, že člověk není zalezlej‘ doma a jede se někam podívat. Jezdí tam Hynek a Zdeněk Holub, je sranda. Když se to jelo na celej‘ víkend, přespali jsme v autě, byla sranda. Je to celkem dlouhý, závod je třeba od třech a trénink už od jedný. Kdyby to udělal půl hodiny předem, stačilo by to. Každej‘ si stejně zkusí tři kola, je nás dvacet plus ty malí a motokáry, netrvalo by to dlouho.“
speedwayA-Z: „Při šroubkařských závodech je pro tebe charakteristické, že nikdy netrénuješ. Tvrdíš, že mistři trénovat nemusí, což je samozřejmě nadsázka. Trénink by v tomto specifickém prostředí tvé výsledky asi nevylepšil, že?“
Michal Dudek: „Jasný, když vidím, že dráha je menší, člověk si to vyzkouší. Jinak je to pokaždý stejný, převody se neměněj‘, přijde
Michal Dudek v akci
mi to zbytečný. Motorka se tady ovládá plynem, když dáš moc, je jasný, že to bude mydlit, když míň, bude to strkat dopředu. Takže takhle. Ronny má výhodu, že mu chodí dost lidí, dá vstupný osm éček za dospělýho a pět za dítě, má sponzora a zaplatí led. U nás to nejde, už vidím, jak jedu do Slanýho, ať nám půjčí stadión. Čejen to tady jednou zkoušel a nekoukali na to dobře. Asi by tolik lidí jako v Německu nepřišlo, kdy když to člověk nezkusí, neví. Abys do toho dal nějakou částku, to se nechce. Určitě by závodníci přijeli, ale je potřeba mít na to peníze, udělat reklamu, vytisknout plakáty, dát ceny pro jezdce a zaplatit cesťáky. Do toho se nikomu nechce. Kolikátej‘ rok se bavíme, že to uděláme v Ledcích na rybníku, ale teď bychom potřebovali ploutve nebo museli dávat na motorky vodní banány. Jinak nevím…“
speedwayA-Z: „Závodů už ani zdaleka nemáš tolik jako v juniorských časech. Není potom škoda takových nedorozumění, jako jsi měl s Milanem Machem, když jsi před domácí extraligou proti Pardubicím odletěl na dovolenou do Egypta, a pak jsi další závody stál?“
Michal Dudek: „To se nedořešilo. Bylo mi řečeno, že mě Milan
Na saských šroubcích bývá také spousta švandy
nenasazoval ne kvůli tomu Egyptu, ale že se mu Piotr Dziatkowiak líbil víc. Beru to jinak, ale nechce se k tomu vyjadřovat. Jednou jsem za ně jel, přistoupil na jejich podmínky a udělal jedenáct bodů. Plácali mě po ramenách a už to bylo dobrý.“
speedwayA-Z: „Slaný nevstoupil do extraligy rozhodně špatně. Play-off však bylo jisté tak či onak a ani v jeho semifinále jste nepatřili k outsiderům. Možnost vrátit Pardubicím porážku na vlastním ovále se ovšem už nenaskytla. Nebyla to škoda?“
Michal Dudek: „Určitě byla. Myslím si, že bychom na ně měli. Byla by výhoda domácí dráhy. Ale nešlo na tom jet. Kdyby byla hlubší, bylo by to velký plus, protože hodně Pražáků má na hlubině problém. Stalo se, stalo. Nenašel se termín, odpískalo se
Michal Dudek (bílá) se pere o vedení v extraligové rozjížďce s Martinem Gavendou, Ondřejem Smetanou a Romanem Čejkou
to. Ale kdyby se jelo, třeba bychom je neporazili, ale hodně velkej‘ rozdíl by to nebyl.“
speedwayA-Z: „Zato první liga se nevyvíjela dle slánských představ. Pár vítězstvím vám těsně uniklo, domácí závody se nikdy nedojely, avšak nakonec jste bronzoví. Jak bys to okomentoval?“
Michal Dudek: „Celkově to byly hezký závody, jedou tam výkonnostně stejný jezdci. Bylo to zajímavější, když jezděj‘ čtyři týmy. Byl pech, na jednu stranu za to můžu já. Zezačátku sezóny jsem měl blok, nedokázal se soustředit a upad‘ i z prvního místa. Začalo to ve Mšeně, pak se ve mně něco cvaklo a přijel jsem ze závodů a měl jeden bod. Pak se do toho člověk
Extraligovým inventářem se loni rozhodně nestal
dostal, ale vím, že bych měl na víc. Mělo to vliv i na ten výsledek týmu. Musel jsem se uklidnit, pomohla mi i ta dovolená, že jsem všechno vypustil. Zničehonic se to stalo, pády začaly ve Svitavách, kde to bylo kvůli technice. Rozeta mi shazovala řetěz, to tomu moc nepomohlo. Od tý doby se to odvíjelo, jak se člověk ale uklidnil, bylo to lepší. U mě je nejhorší, když se mi nepovede první jízda. Strašně moc si to beru, že jsem to posral celýmu týmu. Jsem nervák, když se povede první jízda, je to lepší. Ale v první lize jsme si zajezdili pěkně. Letos bych chtěl, aby to bylo lepší. Jdu do toho, aby byla lepší sezóna než ta loňská. Začínám na Prague Open.“
speedwayA-Z: „Podle modelu čtyřčlenných družstev se letos pojede také extraliga. Líbí se ti tento krok? Sice se snížila kvóta pro cizince, nicméně pět míst v sestavě je přece jen méně než sedm.“
Michal Dudek: „Je to šance, že každej‘ může něco udělat. Pamatuju si ten systém, když jsem začínal. Nebude to roztahaný
Michal Dudek stojí na prahu nové sezóny
po dráze, budou všichni vyrovnaný a každej‘ bude mít větší šance něco udělat. Když se tam vejde, to doufám, že se vejdu. Myslím si, že čtyřky budou lepší. Hlavně aby všechno vyšlo, jak má, nepršelo a podmínky byly dobrý. Aby nebyly neshody a domluva by byla dobrá.“
speedwayA-Z: „Tvůj otec Antonín původně do mistrovství republiky přihlásil svou vlastní dvojici. Z plánu ale sešlo. To tě Miletice přeplatily, abys jel s Romanem Čejkou?“
Michal Dudek: „Ne, to ne. Bylo to tím, že jsem sháněl jezdce. Bavil jsem se s Piotrem Dziatkowiakem, slíbil, že se ozve do čtrnácti dnů a nedal ani vědět. Přišel pan Vilde, jestli bych to nechtěl jet s Romanem. Tak jsem mu řek‘, že jestli bude
Spolupráci s Romanem Čejkou si náramně pochvaluje
možnost, určitě. Byli jsme trochu domluvený s Edou, ale přišel Slaný, že pojede s Martinem Vaculíkem. S Romanem to bylo v pohodě, stačí se dohodnout, aby člověk jel na dráze dvojici, a potom už to jde samo. S Romanem jsme dvojka, že nám to jednou jde, jednou nejde. V Pardubicích se nám jelo dobře, byl jsem tam já, jel jsem, byl tam on, jel on. Škoda, že nebylo finále, první jízda se nám povedla, porazili jsme Filipa s Jéňou Holubem. Dráha je dlouhá a tvrdá, musí se to sladit s převodem. Měl jsem silnej‘ motor a nedokázal jsem ho zkrotit. Jel jsem malý převody a trhal gumu. Byla vařící, přijel jsem a nebyly tam špalky. Skončili jsme třetí ve skupině, žádnej‘ zázrak, ale špatný to nebylo.“
speedwayA-Z: „Loni jsi hovořil o ambicích vylepšit své výsledky. V mistrovství republiky jednotlivců se ti to však nepovedlo. Alespoň soudě dle poklesu z osmého na dvanácté místo…“
Michal Dudek: „To byl hroznej‘ propadák! Bylo to asi tou
S mechanikem Zdeňkem Uhlem tvoří nezaměnitelnou dvojici
psychikou, byl jsem roztěkanej‘ a nedokázal se soustředit. Jedna věc k druhý a už jsou z toho dvě věci. A pak se daří. To mě nasralo, mrzelo, teď musím jet semifinále, loni jsem se do osmičky dostal v pohodě. Nedá se nic dělat, stalo se, stalo. Letos to musím zase dotáhnout, abych byl v první osmičce. Praha a Plzeň, to je v pohodě, Prahu znám, v Plzni jsem dva roky nejel, ale pořád je to ten samej‘ ovál. Hlavně, aby sedlo všechno, jak má. A nebyly problémy s technikou nebo se mnou.“
speedwayA-Z: „S výjimkou Plzně jsi pravidelně objížděl přeborové podniky. V Liberci jsi vyskočil na pódium. Seriál se však nedokončil, litoval jsi toho hodně?“
Michal Dudek: „Jako určitě, že bylo zase o tři závody míň, to člověk nese špatně. Je to hodně dobrej‘ trénink, jedeš pět jízd se čtyřma jezdcema na pásce. Měl jsem málo závodů, to mě mrzelo. Nebylo přáno, stalo se to. Bedna dobrá, v Liberci je dráha taková zvláštní a nevyzpytatelná. Vypadá to hluboký a pak se to
Šroubky udržují ve formě
vyhází a je tvrdá. Není špatná, malinkatá a rychlá. Člověk musí vědět, kudy jet, a hlavně nesmí pršet. I když při přeboru se to otočilo a proschlo a dráha byla dobrá.“
speedwayA-Z: „Jak ses přes zimu připravoval, se již záhy zeptá přímo jarní sezóna sama. Co bys jí na to odpověděl právě nyní?“
Michal Dudek: „Připravenej‘ jsem. Koupili jsme krosku, teď na ní lítám, kde se dá. Když mám čas, jezdím. Radim, Chod si vyjezdil v lese dráhu, byl jsem u něj. Jsem domluvenej‘ s Edou, že tam bude taky jezdit. Takže sezóna může jakž takž přijít. Cíl je určitě bejt‘ v lepší formě než loni se dostat se vejš v mistráku. Aby lidi na mě koukali jinak než v loňský sezóně, kdy jsem měl tyhlety problémy.“
Michal Dudek děkuje:
„Děkuji rodině, že se mnou je, a tátovi, že má se mnou trpělivost a moc mi pomáhá. Pak městu Smečno, rodině Langových, že mi pomáhají. Fandovi Moulisovi za pomoc s autem a Radkovi Hartmannovi. Mechanikovi Zdeňkovi Uhlovi a všem ostatním, co mně pomohli ve všech směrech v týhle sezóně.“
Michal Dudek v duelu s Jaroslavem Petrákem
Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV), Mirek Horáček a Antonín Škach
Svého otce Vladimíra, který v osmdesátých letech patřil k oporám žarnovické Preglejky, nikdy v akci nezažil. Narodil se totiž až osm let poté, co pověsil svou kombinézu na hřebík. Přesto se vydal v jeho šlépějích. Ostrý závodní debut prodělal loni a zítra jej ve slovinské Lublani čeká start do druhé závodní sezóny své kariéry. Žarnovický junior Michal Tomka se magazínu speedwayA-Z svěřil, že závodnické geny ve šroubovici své DNA objevil již dávno.
Nepopsatelné pocity při jízdě na ovále
Michal Tomka si povídal s magazínem speedwayA-Z
„Jasně, že jsem to věděl,“ reaguje Michal Tomka na připomínku oněch osmi let, které dělí jeho narození s koncem kariéry svého otce. „Mnohokrát mi vyprávěl, jak poctivě chodili pracovat na dráhu, aby mohli trénovat. Jak cestovali na závody, jaké vzpomínky má, a jaké příhody zažil na závodech. Ale v akci jsem ho bohužel nikdy neviděl.“
Když býval malý, plochá dráha se do Žarnovice vracela dvakrát, třikrát do roka. „Už jako malý chlapec jsem s otcem chodil na závody,“ vypráví. „Vždy jsme se sázeli, která přilba vyhraje. Já jsem vždycky podle jména vsadil na toho, o kterém jsem slyšel. Otec ale znal všechny a věděl, kdo asi vyhraje. Proto jsem vždycky prohrál.“
Dětská fantazie Michala Tomky pracovala naplno. „Jako malý jsem s otcem chodil na každý závod, který tady byl,“ netají se. „Vždy jsem si představoval, jak tam mezi nimi jezdím i já. Tehdy se mi tak příjemně rozbušilo srdce a věděl jsem, že něco z ploché dráhy po otcovi v sobě mám.“
Plochodrážní sen se začal plnit v roce 2011. „Začal jsem s AMK Žarnovica, který mi poskytl starší motorku na první rok,“ dostává se Michal Tomka k prvním řádkům svého opravdivého plochodrážního životopisu. „Ale větší podporu mi poskytl Speedway Club, tak jsem k nim nakonec přestoupil. Splnil se mi sen a konečně jsem mohl říct, že jezdím plochou dráhu. A ten pocit na dráze byl a je nepopsatelný.“
Stopětadvacítky na Slovensku neexistují a mladí adepti plochodrážního řemesla začínají rovnou na půllitrech. Výjimkou nebyl ani Michal Tomka, který ve třinácti zahájil intenzivní trénink.
„Tréninky ve Speedway Clubu byly a jsou každou středu a pondělí,“ přibližuje. „Probíhaly bez problémů. Vždy předem určená služba roznesla fukary na nafukovací mantinely. Každý si nachystal svoje vybavení, cisternista polil dráhu a trenéři si postupně pouštěli jezdce na dráhu.“
Skvělý debut napotřetí
Čas utíkal jako voda, do druhé poloviny letopočtu se dostala čtrnáctka a Michal Tomka se měl v červnu postavit v českém šampionátu do devatenácti let na pražské Markétě na start svého
Michal Tomka v akci
prvního závodu. „Byl jsem rozhodně nastartovaný, ale i mírně ve stresu, když jsem zjistil, že mě čekají první závody,“ líčí žarnovické své pocity před svým debutem, který se nakonec nestal.
„Byli jsme připravení a motorky jsme měli naložené v autě,“ pokračuje. „Všechno jsme si připravili, abychom druhý den ráno mohli už jen nasednout. Ale když jsme to naložili, zavolal předseda našeho Speedway Clubu, že se nikam nejede. Žádné nervy se nekonaly. Zasmáli jsme se nad tím, ale bylo nám to určitě líto, protože jsme oba dva už byli připravení.“
Mistrovství republiky do devatenácti let se na pražské Markétě odložilo vzhledem k malému počtu přihlášených závodníků. Michal Tomka se tím pádem svého závodního debutu dočkal až koncem července. Na programu bylo nejprve sobotní utkání jadranského poháru družstev Slovensko vs. Slovinsko a druhý den národní šampionát našich východních sousedů.
„Moje první závody zrušili v půlce kvůli špatnému počasí,“ povzdechne si. „Bylo mi to velmi líto, protože jsem měl na kontě tři body a věřím, že bych ještě něco vybojoval. Ale dráha se dala do kupy a na druhý den jsme to na mistrovství Slovenska rozbalili.“
Do světa letěla neuvěřitelná zpráva, že se domácí mladík vyšvihnul na jedenáctou příčku dvacetičlenného startovního pole. „Nečekal jsem, že se dostanu na jedenácté místo, ale jezdilo se mi super a přálo mi štěstí,“ komentuje svůj výkon. „První jízdu jsem narazil do mantinelu kvůli jámě ve výjezdu. Ale vstal jsem a odkráčel. Všichni si mysleli, že už pojedu se strachem, ale mě to nakoplo a nakonec jsem dosáhl podle mě skvělé jedenácté místo, což je na první závody skvělé.“
Vidina progresu na prahu nové sezóny
V polovině letních prázdnin nabízel termínový kalendář Michalu Tomkovi další možnosti. Absolvoval rovněž Zlatou přilbu SNP, legendární podnik, který jel i jeho otec Vladimír. Ten si ovšem na post náhradníka musel počkat až do svých třiadvaceti, když mu povinná vojenská služba sebrala dva roky kariéry.
„Jet Zlatou přilbu byl pro mě zážitek,“ neskrývá. „Protože vím, že Zlatá přilba má dlouholetou tradici. Bylo mi řečeno, že jestli dosáhnu dobrý výsledek, pojedu na Zlatou stuhu do Čech. To bylo pro mě překvapení. Ale protože jsem po hustém dešti neustál problém se slídami a dost si narazil hlavu, nic víc si nepamatuju.“
První letošní trénink v Žarnovici
V rámci české juniorky se konečně představil také českým divákům. „V Liberci jsem si závody užil,“ vypráví. „Dosáhnul jsem pět bodů, když jsem se shořelou spojkou jel jedno kole a dojel do cíle ještě před Jannikem Kleinem a tak jsem získal dva body za druhé místo. Celkově jsem byl se svým debutem v české juniorce spokojený.“
Hodně se mu musel líbit především závěrečný dvojzávod ve Svítkově. „Pardubická dráha nemá daleko od naší, protože je široká,“ říká Michal Tomka. „Jezdilo se tam super. Zklamala spojka mojí chybou, když jsem na sedadle motorky nechal položenou hadru, a jak jsme nakopli motor, spadla na spojkový koš. Později se nám vznítil vzduchový filtr. Tak jsme byli nuceni pokračovat na Jawě. Sice se nemůže GM rovnat, ale příjemně překvapila v jízdě, když jsem odstartoval na prvním místě před Václavem Milík. Ale potom zvítězil zkušenější.“
Po Pardubicích nastala plochodrážní zima, která však již nyní dospěla ke svému konci. „Zimní přípravě jsem se věnoval pod palcem mého bratra, který cvičí už více než pět let,“ svěřuje se Michal Tomka. „První trénink v této sezóně byl skvělý. Super jsem si zatrénoval bez technických problémů nebo pádů. V této sezóně už musí být vidět nějaký pokrok, je už totiž třeba něco namlít. Už to musí být jen lepší a lepší.“
Michal Tomka děkuje:
„Nakonec bych chtěl poděkovat všem lidem, co ve mně věří, všem, co mi pomáhají a dodávají mi odvahu. Také mému otcovi jako skvělému trenérovi a koučovi a Speedway Clubu za dobré podmínky na ježdění a skvělou podporu. Na závěr bych chtěl dodat, že se těším na sobotní závody v Lublani a pondělní v Kršku.“
Michal Tomka v akci
Foto: Mirek Horáček, Antonín Škach a archív Michala Tomky
Slovenští závodníci při loňské ZP SNP: Adam Čarada, Martin Vaculík, Michal Tomka a Patrik Búri
Václav Milík měl coby úřadující mistr republiky právo volit si lokalitu jako první, proto z logistických důvodů sáhl raději po prvomájovém Debrecenu. Tady se měl představit Martin Málek, jenž do šampionátu starého kontinentu dostal od VV SPD divokou kartu. Nakonec tedy zamíří do Daugavpilsu, což mu umožní zasáhnout do české první ligy, jež má na počátku května mítinky ve Mšeně a Slaném.
Změna semifinálové lokality v evropských dvojicích se však naší reprezentace nedotkne, jelikož z titulu obhajoby loňského zlata je nasazena rovnou do debrecínského finále. Semifinále se místo Červenogradu nakonec bude konat 4. července v Güstrowě.
Petr Moravec, předseda VV SPD, na téma jezdecké výměny:
Změna míst ještě před přihlášením jezdců je možná. Nebylo by spravedlivé, aby Václav Milík jako nejlepší byl znevýhodněn při změně, která šla mimo něj.“
Martin Málek pojede evropské semifinále v Daugavpilsu
Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV)
Speedway Mini Cup stopětadvacítek nezačne ani dnes odloženým závodem z úterka, ani o víkendu. Krátce po půl jedenácté dospěli v Praze k rozhodnutí svůj závod přeložit na příští čtvrtek 9. dubna. Současně byly odvolány také plánované mítinky seriálu kolibříků v Chabařovicích a v Divišově.
„Přestalo pršet, ale nemá cenu riskovat,“ svěřil se Zdeněk Schneiderwind magazínu speedwayA-Z, avšak než dokončil větu, situaci na nebi nad šestým pražským obvodem se opět radikálně změnila. „Jak se spolu bavíme, jsou na okně zase kapky.“
Malá dráha na Markétě zatím zůstává pustá – na ilustračním snímku z loňského června jsou zleva Adam Fencl, František Klier, Pavel Kuchař a Zdeněk Schneiderwind v roli startmaršála
Ilustrační foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV)
