Klakovský potok toho na svém dvacetikilometrovém toku moc nestihne. Od pramene v nadmořské výšce okolo kilometru nad mořem má však pořádný sešup o více než sedm set výškových metrů dolů. V Žarnovici se v jeho proudu koupou kachny a máte-li štěstí, uvidíte i ledňáčka. Poblíž ústí potoku do řeky Hron žije muž, který byl ve svých dvaceti letech osmým nejlepším juniorem Československa. Přesto v následujících čtyřiadvaceti měsících si mohl o ploché dráze pouze nechat zdát. A když svým snům dal reálný rámec, riskoval pobyt v obávané východoslovenské vojenské věznici Sabinov. V hospůdce Kolkáreň na žarnovickém městském stadiónu servírují výborný topolčianský alibernet, takže s Vladimírem Tomkou můžeme probrat celou jeho závodní kariéru.
Debut ve stověžaté matičce
„Nebydlel jsem vždycky u stadiónu, ale kousek dál na hlavní cestě,“ začíná Vladimír Tomka svůj příběh, díky němuž se ale záhy ke sportu levých zatáček dostaneme. „Motorky a motory mě bavily odjakživa. Na každých plochodrážních závodech v Žarnovici jsem býval už jako dítě. Snažili jsme se dovnitř dostat různě, třeba přes plot nebo jsme ho podlézali.“

Na sklonku sedmdesátých let čekaly Žarnovicu nejlepší plochodrážní časy a stadión v centru pohronského města nedával spát celé řadě chlapců. „Měl jsem možná čtrnáct let, když jsem tam začal chodit,“ říká Vladimír Tomka. „V patnácti jsem se poprvé svezl.“

Jenže před třemi desítkami let šlo nastartovat závodní kariéru až v sedmnácti. „Dělal jsem mechanika Jožovi Tužinskému, dnes už je nebohý,“ pokračuje. „Bavilo mě to, ale rodiče mi plochou dráhu nechtěli dovolit. Ve dvanácti jsem totiž měl zlomenou nohu ve stehně. Za rok se to zlomilo znovu a lékaři mi tam museli dávat dlouhý hřebíky a já měl kratší nohu.“

Když rodiče viděli, že zájem jejich syna o plochou dráhu je nefalšovaný, přestali mu bránit. „Nakonec mi to podepsali a od té doby, jsem byl u toho,“ říká Vladimír Tomka. „Začínalo nás hodně kluků, postupně se to ale vytříbilo a zůstal se mnou jen Jožo Belica. Už taky nežije. Rozvedl se a nová družka ho zabodla. Když jsme my dva šli na dráhu, jednoho z nás museli odvézt. A většinou to byl Jožko, který to odnesl.“

Prvním závodem se stala juniorská předkvalifikace, která počátkem května 1981 na pražské Markétě měla dodat šestnáct závodníků k šestnácti přímo nasazeným účastníkům mistrovství republiky. Oproti původním předpokladům nedorazila do československé metropole osmička plochodrážníků. Ze známých jmen také Dušan Višváder a Pavel Málek, Martinův otec, kteří si oba svorně začínali kroutit povinnou vojnu. Z nedostatku jezdců padla myšlenka na dvojici sobotních semifinálových závodů s nedělním finále.

Dopolední závod se stal kořistí Petra Vandírka, jemuž společnost na pomyslném pódiu dělali Karel Kadlec, který závodí dodnes, a Ladislav Šifalda, jenž v současnosti doprovází svého syna Filipa na klání stopětadvacítek. Vladimír Tomka měl poměrně smůlu. Skončil devátý, když od přímo postupující osmičky jej dělil jediný bod. Přitom o šestou příčku před ním se dělili současný ledařský reprezentant Jan Pecina, juniorský šampión republiky z roku 1984 Ivan Pacák a slánský Jiří Brož, který to o tři roky později dotáhne až do finále mistrovství Evropy juniorů v King’s Lynn.

„Když jsem přijel do cíle, byl jsem tam o rovinku před ostatními, ale málokdy jsem dojel,“ vybavuje si Vladimír Tomka svůj ostrý křest ohněm. „Byl to můj vůbec první závod. Zapomněl jsem si třeba otevřít kohoutky. Pak mi Jožo Ďurica půjčil svoji motorku a já šel dál jako náhradník.“

Přitom se mu ovšem otevřela ještě jedna šance. Závodníci na devátém až třináctém místě dopoledního závodu startovali ještě v odpoledním klání, kam byli nominováni další adepti. Cestu dál si našli kupříkladu současný plzeňský funkcionář Martin Voráček, liberecký šéf Věroslav Kollert nebo Zdeněk Schneiderwind, jehož našim čtenářům není rozhodně třeba představovat.

Vladimír Tomka byl třináctý. Jistě není bez zajímavosti, že stejný počet třech bodů získal i Pavel Fišer, nyní vedoucí fotograf magazínu speedwayA-Z, a v poli vyřazených skončil i dnešní březolupský tajemník Josef Mizera.

Hrdina našeho vyprávění však již měl jisté místo náhradníka z dopoledne. Skupinu A absolvoval kompletní se zastávkami v Chabařovicích, Liberci a dvěma podniky v jednom dni v Pardubicích, aby v ní skončil šestnáctý.

Extraliga se těsně mihnula okolo Hronu
Trojstupňový model československého mistrovství republiky juniorů nebyl zrovna optimální pro závodníky vyřazené na jeho nižších úrovních. Onoho roku 1981 jelo áčko své čtyři závody o dvou víkendech v časovém rozpětí jednoho jediného týdne mezi devátým a šestnáctým květnem. A otázka zněla, kde závodit dál.

Liga sice měla tři patra, avšak to týmu se vešli pouze čtyři závodníci základní sestavy, jeden náhradník a jeden junior, jehož čekaly dvě extra rozjížďky jen se svými vrstevníky. Připočteme-li soutěživou atmosféru, musíme připustit, že model čtyřčlenných družstev nebyl v dobách velikánského jezdeckého zájmu a relativního svazarmovského dostatku zrovna tím pravým ořechovým.

Na počátku osmdesátých let se Žarnovica vypracovala na špičku první ligy a začala pošilhávat po extralize. Trenér Ján Daniel si dobře uvědomoval potenciál talentovaného mladíka, avšak na postu juniora se střídali Pavol Tonhauzer a Jozef Belica. V červenci však měla soutěž vyvrcholit třemi podniky ve třech dnech a létající Zdeno Vaculík nebyl k dispozici. A tak se v předposledním závodě v Pardubicích objevil v akci i Vladimír Tomka.

Konto svého klubu zatížil šestibodovým maximem. Dlužno ovšem podotknouti, že oba triumfy nebyly příliš složité. Kopřivnický Oldřich Macíček a domácí Zdeněk Schneiderwind ani jednou nedojeli až do cíle, což se pražskému Heřmanu Uvírovi podařilo jen jednou. Avšak Žarnovica slavila v sedmém klání první ligy svůj pátý triumf.

O oba zbývající ovšem přišla jen velice těsně. V dubnu v Kopřivnici zajistil triumf Tatry až Jan Jaša, když v rozjezdu porazil Jaroslava Danka. A první závod v Pardubicích přerušila bouřka již po rozjížďce s číslem devět, kdy domácí SVS vedlo o bod před Slováky. Avšak na konec seriálu se Žarnovica ozdobila triumfem v Praze, kde pro ni Vladimír Tomka dodal opět dvě vítězství v juniorských jízdách.

Celkový prvoligový triumf byl o to cennější, že počínaje rokem 1981 se v prolínacích soutěžích o postup a udržení se v konkrétním ligovém patře neobjevovala první dvě družstva, ale pouze vítěz. V kvalifikačních mítincích ustoupil ligový rozpis pro čtyřčlenná družstva klasickému modelu dvojutkání.

Žarnovica dostala za soupeře Plzeň, která v extralize neprožila zrovna povedený rok. První říjnovou neděli skončil závod na plzeňské dráze remízou 48:48, o níž se nejvíce zasloužil Zdeno Vaculík vítězstvími ve všech svých šesti jízdách. Následující sobotu byla odveta na plzeňských Borech očekávána s o to větší pozorností.

„Už tehdy se dělaly zákulisní tahy,“ ujímá se slova opět Vladimír Tomka. „Nechtěli nás v extralize, aby necestovali tak daleko. Když jsme dojeli do Plzně, nepřebrali nám tři motorky. Vymysleli, že máme velké difuzory. Tak jsme přeskakovali z motorky na motorku a nakonec jsme to odjeli na čtyřech strojích.“

Západočeský celek se opřel především o konzistentní trio Jan Hádek – Jaromír Bartoš a Jindřich Dominik, jež největší mírou pacifikovalo houževnaté Slováky. Ti nakonec podlehli 46:50, takže je postup do extraligy minul o čtyři body.

Skvěle budované jméno
Plochodrážní sezóna 1982 začínala pro Vladimíra Tomku setsakramentsky brzy. Juniorskou předkvalifikaci v Březolupech pořádali již poslední víkend v březnu. „Licence měla zpoždění,“ dostává se žarnovický závodník ke zdroji problémů. „Stejně jsme do Březolup jeli. Mysleli jsme, že na začátku sezóny nebudou dělat cavyky. Ale v sobotu mě nepustili do závodu.“

Záchranné lano však hodila neděle. V sobotu bylo totiž osmadvacet uchazečů rozděleno rovným dílem do dvou skupin. Z každé se kvalifikovalo po šesti závodnících, ostatní dostali příležitost na druhý den. Na milost byl vzat i Vladimír Tomka.

„Jano Daniel v sobotu říkal, že nevadí, protože se druhý den vrátíme a vyhrajeme,“ usmívá se Vladimír Tomka. „Pamatuju, že jsem i tam spadnul z prvního místa, ale nakonec jsem doopravdy vyhrál.“

O vítězství se však dělil s domácím Dušanem Šefránkem a Rostislavem Čichoněm z Kopřivnice, jelikož všichni nasbírali po jedenácti bodech a rozjezd mezi nimi nebyl vypsán. O čtrnáct dnů později začínal program skupiny A, odkud se přes zastávky ve Slaném, Praze, Plzni a Chabařovicích Vladimír Tomka dostal do finále.

Hned v jeho prvním závodě v Pardubicích zaskočil mnohé svým pátým místem. Ve Mšeně byl devátý. V Žarnovici o jednu příčku horší, když mu body sebrala mechanická závada. Kvůli diskvalifikaci neviděl dvakrát cíl ani na druhý den v Zohoru. Tím pádem mu sedmé místo sebral Roman Matoušek, jenž do seriálu naskočil až v jeho druhé polovině.

„Celkem dobře mi to letělo,“ komentuje dnes své osmé místo při svém debutu mezi československou juniorskou elitou. „V Pardubicích jsem předjel Ivana Pacáka (liberecký odchovanec vojákoval v pražské Rudé hvězdě a o dva roky později se stal mistrem – pozn. redakce). Z posledního místa jsem dojel první. Hlasatel hlásil, že závody jsou kvůli mně vzrušující. Starty jsem neměl dobré, ale pan Plzák mi tehdy říkal, že takové srdce, co mám já, by chtěl sám mít. Je to dobrý chlapík, s Jožo Maruškou, naším vedoucím, se uměli štengrovat.“

Zasvěcené však výsledky Vladimíra Tomky nemohly překvapit. V květnu skončil třetí v mistrovství Slovenska a již dávno měl stálé místo juniora v žarnovickém prvoligovém týmu. „Jožo Belica šel na vojnu,“ vysvětluje. „A já zůstal jako junior.“

V úvodním závodě na Markétě však na juniorském postu začínal Lubomír Jedek. Ten se však mohl lépe uplatnit coby stálý člen sestavy, takže druhý den v Pardubicích čekaly dvě juniorské jízdy už Vladimíra Tomku. Po úvodní poruše podruhé nebodoval, avšak v šesti následujících mítincích ztratil pouhopouhé dva body.

Žarnovica se rychle etablovala na čele průběžné tabulky. Porazit jí dokázala jen Kopřivnice ve třetím závodě na obří severomoravské dráze a to jen o bod. Druhý den v Žarnovici už opět slavili Slováci. Červencové výjezdy do Pardubic a Mšena přinesly zranění Lubomíra Jedka ve Svítkově a dvojici čtvrtých míst. O měsíc později se doma prosadila Kopřivnice, ale závěrečným triumfem doma Žarnovica pojistila celkové prvenství.

Překážku na cestě do extraligy vytvořil Slaný. Kvalifikace začínala první říjnový den ve středních Čechách a domácí uhájili těsně vítězství v poměru 50:44. Slovácí tudíž v odvetě potřebovali triumf alespoň o sedm bodů.

„Doma jsme dost prohrávali,“ popisuje Vladimír Tomka. „Jel jsem s Jaro Dankem a proti nám Josef Minařík. A ještě jeden, toho si už nepamatuju. Já toho Minaříka porazil a to nás vrátilo do hry. Kdyby Jaro Danko tehdy zatáhl, postoupili jsme.“

Závody na zapřenou
Žarnovica odvetu kvalifikace o extraligu 1983 vyhrála 50:40, ale jak bystří čtenáři již spočítali, v nejvyšší soutěži se o dva body udržel Slaný. Vladimír Tomka si navždy bude tento závod pamatovat, protože doma mu ležel povolávací rozkaz. Podle jeho příkazu se v pondělí 4. října měl hlásit u vojenského útvaru železničního vojska číslo 1901 v Olomouci, kde mu bylo souzeno prožít následujících 730 dnů.

„O páté skončily závody,“ vrací se k oné říjnové kvalifikaci, na základě jejíhož výsledku Žarnovici již podruhé v řadě těsně minula extraliga. „Odevzdal jsem motorku, odcupkal domů, sebral batožinu a šel na dva roky na vojnu. Tehdy jsme jeli vlakem spolu s Lubošem Jedkem. On rukoval do Prahy do Rudé hvězdy, já do Olomouce.“

Před třiceti lety se po československých oválech prohánělo více šikovných mladíků než v současnosti, nicméně přesto zůstává otázkou, proč se oddíl spravovaný ministerstvem vnitra nesnažil o slovenského závodníka. A to tím spíše, prokázal-li svým excelentním nástupem v roce 1982 své schopnosti více než dokonale.

„Do Rudé hvězdy byl velký přetlak vždycky,“ krčí Vladimír Tomka rameny. „Možná chyběl rok a byl bych tam. Ale i tehdy jsi potřeboval někoho, kdo by tě tam protlačil.“

Přesto stále věřil, že se najde cestička, aby mohl dál pokračovat v závodění. „Velitel roty nadporučík Štyndl byl zarytý sportovec,“ vzpomíná. „Jednou si mě zavolal do kanceláře, že do Žarnovice pro mě přišla nominace na mistrovství Evropy juniorů. Šlo to dál na útvar, ale jeho velitel to hodil do koše. Ještě slibovali, že by zařídili převelení do Levic, kousek od Žarnovice, ale ani to nedopadlo.“

Nezbylo než zatnout zuby a odpočítávat dny od vytouženého civilu. Zimu v Olomouci v obrovských prastarých neútulných kasárnách střídaly letní pobyty ve středočeské Dobrovici, kde útvar rekonstruoval železniční tratě. Československá lidová armáda se tehdy udržovala v bojové pohotovosti i v období míru, což platilo nejen pro bojové, ale i pracovní jednotky. Opušáky byly řídké, dovolená deset dnů za rok.

Ve druhém roce své vojenské služby se Vladimír Tomka odhodlal ke kroku, který mohl vzbudit i pozornost vojenského prokurátora, kdyby vyšel najevo. Jeho dovolenka vyšla přesně do termínu, kdy v Žarnovici pokračovala svým šestým dílem první liga.

„Řekl jsem Janovi Danielovi, že chci jet,“ svěřuje se. „Bylo to načerno, hlasatel byl pan Vanek, učitel. Do rozhlasu tvrdil, že se představím poprvé po dvou letech. Kdyby to slyšel někdo kompetentní, byl by průser.“

Od jeho posledního závodu přitom uplynuly bez třech měsíců celé dlouhé dva roky. „Trošku jsem si zatrénoval, ale to se nedá zapomenout,“ vytuší Vladimír Tomka směr otázky. „Byl jsem mladý a pořádně zažraný. Když si to vezmeš, a to byl Petr Vandírek, Zdeněk Schneiderwind nebo další reprezentanti, před vojnou jsem s nimi jezdil vyrovnanou partii.“

Přitom se neubrání srovnání se současným stavem. „Dneska těm mladým chybí více srdíčka,“ netají se svým názorem. „Mně otec nikdy nepomohl, já bych svému synovi snesl modré z nebe. Měl jsem deset dnů dovolené, hned jsem šel do dílny a skládal motorku, protože jsem na nic jiného nemyslel než, že se tady svezu aspoň jednu jízdu. Pro mě to byl pocit k nezaplacení, vrchol dovolenky.“

Oběma nohama do extraligy i na slovenské pódium
Ján Daniel přání svého závodníka vyhověl. Vladimír Tomka nastoupil s náhradnickou sedmnáctkou, jednou vystřídal Pavla Kaliaka a dovezl dva body. Stejný příběh se opakoval i druhý den v Kopřivnici s tím rozdílem, že hrdina našeho vyprávění při svém jediném výjezdu na ovál upadl. Přesto opět mířil se svým celkem na stupně vítězů.

Žarnovica se v první lize anno domini prala především s juniorským béčkem pražské Rudé hvězdy opírající se o Miroslava Prágera, Petra Kubíčka, Františka Moulise či Ivana Pacáka. Po osmi závodech měli Pražané o pouhý bod více než Žarnovica. Změnily se reglementy a zrušily se postupové kvalifikace. Slaný měl v extralize o jediný bod méně než třetí Plzeň, takže rovnou spadl do první ligy a v elitní divizi byl pro rok 1985 nahrazen právě Žarnovicou.

„Skočil jsem rovnou mezi střelce jako Jiří Štancl, Aleš Dryml nebo Pavel Karnas,“ odvíjí Vladimír Tomka ni svého plochodrážního příběhu po návratu z vojny na podzim 1984. „Nestačili jsme jim technikou. Ani Zdeno Vaculík, Palo Tonhauzer nebo Dušan Morávek, ale škola to byla dobrá.“

Že to Slováci nebudou mít mezi československou elitou jednoduché, ukázala již trojice úvodních červnových závodů. V Pardubicích nasbíral celek pouhé tři body, v Praze sedm a v Plzni šest. Nakonec však dokázali jezdit vyrovnanou patrii s Plzní. V srpnu ji na domácím ovále porazili, avšak druhý den byl závod bez náhrady zrušen. Na stupně vítězů se podívali ještě na Markétě, ve Svítkově a na Borech jim na Západočechy chybělo pár bodů. V konečném součtu však zaostali o plných čtyřicet a museli se vrátit zpátky do první ligy.

„Za ty dva roky mi vrstevníci hodně utekli a bylo dost těžké je dohánět,“ přemítá Vladimír Tomka. Se čtyřmi body ze sedmi utkání byl žarnovickou čtyřkou a nebýt jeho čtyřiadvaceti měsíců u železničního vojska, Žarnovica by Plzni zatopila dozajista mnohem více.

„Měli jsme dost silnou generaci, byl problém se někam dostat, později můj bratr šel rovnou do Racku,“ připomíná, jakým požehnáním byl vznik druhého vojenského sportovního oddílu v Pardubicích. Nicméně on sám měl vojnu odkroucenou a po třech letech opět stanul na pódiu slovenského šampionátu.

V Zohoru jej od stupňů vítězů dělil jediný bod. Všechno si však vynahradil o týden později, kdy šampionát v Žarnovici vyvrcholil rovnou dvěma podniky. Absencí Pavla Tonhauzera, který reprezentoval v dlouhodrážním šampionátu, ubyl jeden z favoritů. Dušan Morávek se nakonec z titulu radoval až v cíli vítězného rozjezdu se Zdeno Vaculíkem a Vladimír Tomka skončil celkově třetí.

„Jelo mi to, i Vaculíka jsem fouknul,“ pochlubí se a dodává další historku ze slovenského šampionátu. „Jednou jsem pouštěl Dušana Morávka. Podruhé se ženil, on za mnou přišel, a neblbnu, že to bude svatební dar. Byl jsem první a pořád se ohlížel, kde je, až sem spadnul. Přišel za mnou pan Šovčík. Když jsem mu to vysvětlil, jen kroutil hlavou, jaký jsem vůl, protože jsem mohl být první já. Ale když do dneska Dušanovi připomenu, neví o tom.“

Zlatá osmdesátá
Ještě než se Vladimír Tomka v pětaosmdesátém postavil na bronzový stupínek, vyzkoušel si i dlouhou dráhu. „První rok jsem byl ve finále mistrovství republiky, další rok jako náhradníka a třetí rok vůbec ne,“ bilancuje své působení na dlouhém ovále v Mariánských Lázních. „Šel jsem tam dolů, ale tehdy to jezdili střelci a měli úplně jinou techniku. Když mě předjel Palo Tonhauzer, myslel jsem, že se mu motorka rozpadne, ale když jel kolem Jirka Štancl, ani jsem si toho nevšimnul.“

V půli července se v Mariánských Lázních sešlo jednadvacet československých závodníků. Dvanáct mělo jistý odpolední závod, zbývajících devět se pustilo do kvalifikace o šest volných míst. Přitom jich původně dorazilo ještě více.

„V sobotu jsme měli trénink,“ vysvětluje Vladimír Tomka. „Jožo Belica dobře odstartoval. V prvním výjezdu zůstal stát. A že je konec s jeho kariérou na dlouhé dráze, protože se nenechá zabít. Byla to střelba, když se mi motorka rozjela, úplně se roztřásla.“

Nicméně běžným chlebem žarnovických plochodrážníků zůstávala samozřejmě klasická dráha. „Spadli jsme zpátky do první ligy,“ dostává se Vladimír Tomka k sezóně s letopočtem 1986. Její prim udávalo béčko pražské Rudé hvězdy. Stoupala chabařovická hvězda. Severočechy nakonec od celkového triumfu a tím pádem od postupu do extraligy dělily pouhopouhé tři body. A dlužno dodat, že body z jízd, protože tabulkové body se v československých ligách vrátily na scénu až roku 1996.

„Byly to dobré závody,“ hodnotí Vladimír Tomka úroveň tehdejší první ligy, která už Žarnovici zůstala souzená až do kolapsu klubu. „Jezdil jsem rád Markétu a Pardubky, ale Svitavy jsem neměl rád vůbec. Ale to asi nikdo.“

Stadión Cihelna ještě svítil novotou, když sem v tropickém odpoledni druhého srpnového dne roku 1986 přijeli Slováci poprvé. O den dříve ještě v Chabařovicích šlapali tvrdě na paty domácím, ale tady pouze Vladimír Tomka a Josef Belica alespoň jednou dojeli jako první do cíle. Přes šestibodovou hranici se ovšem nedostal nikdo a Žarnovica byla ráda za třetí místo.

„Celý mančaft jsme tam udělali málo bodů,“ vybaví si Vladimír Tomka. „Nikomu z nás to nesedělo. Dráha byla krátká a za roh a my se tam nemohli trefit. Ale třeba v Plzni jsem neměl problém. Jeli jsme dvojice s Tono Bluskem, dvakrát mě sestřelil, vyhrály to Březolupy a mně se zdá, že já je v rozjížďce tehdy porazil.“

Pro správné vročení musíme uvést, že šlo o semifinále mistrovství republiky dvojic v červnu 1988. „Byla to těžká dráha,“ pokračuje Vladimír Tomka. „V prvním nájezdu všichni klapali. Před námi totiž jeli přebor ČSR a toho, kdo tam přidal, odvezli. Byly to závody v šesti a já tam Jara Gavendu předjel po zadním kole. Chtěl vědět, jak jsem to udělal, ale já mu nedokázal odpovědět. Prostě se to zvedlo.“

Potřetí třetí muž slovenské ploché dráhy
Československé ligy v sezóně 1987 provedly neuvěřitelný looping. Druhá liga padla, dnes už víme, že definitivně. Namísto toho deset týmů bojovalo ve dvou skupinách první ligy po pěti o postup do finále a malého finále. Extraliga rovněž v pěti byla jen kvalifikační stupeň pro finále a semifinále v mistrovství republiky, do něhož se postupovalo i z finále první ligy. Dle modelu, který v naší ploché dráze vydržel až do roku 1990, nebyl poprvé a naposledy vítěz extraligy automaticky šampiónem země.

„Ve skříňové Avii jsme jezdili sem a tam,“ reaguje Vladimír Tomka, že žarnovické družstvo to za jeho aktivní éry mělo daleko všude. „Byla v ní stěna a lavice z dvanácettrojky. Vešlo se tam šest, sedm lidí a jezdili jsme v pohodě. Až potom jsme měli ten autobus. Vzpomínám si, že když jsme jeli do Plzně na kvalifikaci o extraligu, chtěl s námi jet jeden fotograf z Levic. Jenže nebylo místo a Jožo Maruška mu nechtěl dovolit, že by si vzal svoji vlastní židličku do chodbičky. A tak si našel vlak a byl na stadiónu na Borech dříve než my!“

Ale vrame se k první lize roku 1987. Skupině B kraloval tým SVS Pardubice B s Václavem Milíkem a slibnými juniory na čele s žarnovickým odchovancem Miroslavem Forgáčem. Za svůj jej přijal AMK Svitavy, jehož vesty oblékal. Žarnovica vyhrála jeden závod. A to shodou ve Svitavách, domácím prostředí suveréna, kde o rok dříve propadla!

Béčko pardubického SVS stínovala i ve velkém finále první ligy. Její pou skončila v semifinále mistrovství republiky družstev, v němž byla třetí, ale nechala za sebou extraligový Slaný! Napřesrok se žarnovická prvoligová historie opakovala v bleděmodrém.

Vítěz skupiny VTJ Racek Pardubice dokázal nasbírat v celkovém součtu jen o čtyři body víc. Ve finále první ligy byl odstup vojenského oddílu vyšší, nicméně Žarnovica do semifinále mistrovství republiky pronikla. Její odstoupení z důvodu velké marodky však mělo předznamenat počátek horších časů.

V osmaosmdesátém se Vladimír Tomka potřetí ve své kariéře postavil na nejnižší stupínek v mistrovství Slovenska. „Nebyly to špatné závody, ale bylo nás málo,“ naznačuje počátek personální krize slovenské ploché dráhy. Roku 1985 skončil Zohor a Žarnovica zůstala na mapě plochodrážních stadiónů u našich dnešních východních sousedů sama.

„Jezdili si zajezdit i závodníci z jiných klubů, ale nebyli klasifikování,“ říká Vladimír Tomka. „Když byli Zohoráci, bylo závodníků dost, ale když skončili, byl slovenský mistrák jen mezi námi Žarnovičany.“

Roku 1988 se dvou závodů v jediném dni v půli července sešlo v žarnovickém depu jen osm závodník, avšak hodnotu titulu to rozhodně nesnižovalo. „Závody to nebyly zlé, jako domácí jsme si nic nedarovali,“ pokračuje Vladimír Tomka. „Diváci chodili, i na trénincích jich bylo dost. U motorestu stavěly dálkové autobusy a cestující z nich se chodili dívat. Dneska tolik lidí nepřijde ani na některý závod.“

Publikum se rozhodně mělo, na co dívat. „Zdálo se mi, že to bylo víc na tělo,“ porovnává Vladimír Tomka dnešní plochou dráhu s obdobím před čtvrtstoletím. „Nebyly takové rozdíly, že se to roztrhá po startu, ale bojovalo se až do konce. Nechci to dnešní závodění dehonestovat, ale bylo to vyrovnanější. Dnes ti, co na to mají, odskočí.“

Zpátky se synem v závodním kolotoči
Konec osmdesátých let nebyl pro Žarnovicu tak skvělý jako jejich počátek. Řada závodníků končila své kariéry, čehož se stalo odrazem až páté místo ve skupině B první ligy 1989. Napřesrok sice bylo lépe, avšak přidaly se problémy ekonomického charakteru. V prvoligovém finále se už Žarnovica neobjevila, padlo mistrovství Slovenska a labutí písní žarnovického ligového družstva se stala skromná účast v koalici s Kopřivnicí v první lize anno domini 1991.

„První se toho vzdal Jožo Maruška, vedoucí družstva, ještě před tím končil Palo Tonhauzer,“ popisuje Vladimír Tomka, jenž naposledy závodil roku 1989. „Končil Zdeno Vaculík, končili všichni. Zůstal můj bratr, Tono Blusk a Marian Šebian. Já převzal autobus a vedoucího družstva. S Kopřivnicí jsem to koučoval, ale to jsme jeli asi dva závody a skončilo to úplně.“

A co vedlo jeho samotného pověsit tehdy ještě koženou kombinézu na hřebík? „Už se to rozpadlo,“ odpovídá. „Neměl pomalu, kdo závodit. Já zůstal v té partě poslední. I Palo Kaliak skončil. No, všichni. Motorku jsem přenechal mladšímu bratrovi Jožovi, přišel z vojny. U ploché dráhy jsem zůstal, dělal jsem dráhu. Nejdřív s Jánem Danielem, pak sám. Ale bylo jen pár závodů, maximálně dva do roka. Pomalu odcházeli pořadatelé a pak začal nový klub, to už jsem s tím seknul i já.“

Speedway Club Žarnovica se objevil na scéně zjara 2011. „Chlapci jako Mao Búri, Jakub Zliechovec a Roman Bielik chtěli něco více než jen Zlatou přilbu,“ komentuje jeho vznik Vladimír Tomka. „Ale AMK nechtěl, proto vznikl nový klub, což si myslím, že je dobře. Jinak by tady těch šest závodů nebylo.“

Nicméně jeho syn Michal své první plochodrážní krůčky podnikal pod křídly AMK Žarnovica. „Odmalička si prohlížel moje fotky, seděl u nich a odmalička jsem ho brával na závody,“ popisuje Vladimír Tomka. „Když to tady začalo znovu, padlo, že by na to možná měl. Sehnal jsem mu motorku, to už jezdil Pao Búri a i mladý Janči Mihálik. Byl jsem rád, že Michal chce. Přišel za mnou Zdeno Repiský (předseda AMK – pozn. redakce), že mají volnou motorku po Jánu Halabrínovi, že nám ji půjčí. Tréninky jsme jezdili i se Speedway Clubem, po první sezóně jsme přestoupili k nim a od té doby jsme tam.“

Michal Tomka měl svým závodním debutem projít při červnových devatenáctkách v Praze. „Už jsme měli večer naloženo,“ popisuje jeho otec. „Volal jsem Maovi, jaké máme číslo. A on, že zrovna dostal mail od pana Moravce, že se nejede. Další závod jsme měli jet do Abensbergu, kvalifikaci o SGP místo Maa Vaculíka. Když jsme to dolaďovali, padlo to, protože mu nebylo šestnáct.“

Začínající plochodrážník se křestu ohněm dočkal při posledním červencovém víkendu s jadranskou ligou a slovenským šampionátem. „Liga se zabalila kvůli průtrži a v neděli jsem byl mile překvapen,“ netají se Vladimír Tomka nadšením nad jeho jedenáctým místem. „Lepší start si ani nemohl přát. Pak přišly Pardubice, Liberec. Moc závodů se odložilo, o nějaké čtyři jsme přišli. Doufám, že další sezóna bude lepší. Budeme makat, abychom každý jeden závod, co můžeme jet, jeli.“

Nicméně Vladimír Tomka rozhodně není nekritickým rodičem. „Plochá dráha ho chytila,“ říká na adresu svého nejmladšího potomka. „Možná je to tím, že jsou mladší, než jsme byli my, když jsme začínali, ale chybí mi tam víc zápalu. My jsme byli jiní, my jsme chtěli, jim tam, myslím, jiskřička chybí. Ale to je problém celé mládeže dneska. Chtěli by stihnout všechno, ale to se nedá.“

Plochodrážní kariéra Vladimíra Tomky v zrcadle času:

1981	debutoval v sobotu 2. května, když se na Markétě objevil ve dvoudílné předkvalifikaci mistrovství republiky juniorů a postoupil jako náhradník, v semifinálové skupině A posléze skončil šestnáctý; Žarnovica vyhrála první ligu, v kvalifikaci o extraligu 1982 podlehla Plzni 94:98.
1982	z předkvalifikace mistrovství republiky juniorů v Březolupech postoupil do skupiny A, v níž mu patřila devátá pozice, ve finále byl osmý; Žarnovica vyhrála první ligu a v kvalifikaci o extraligu 1983 podlehla Slanému 96:94; třetí v mistrovství Slovenska; v říjnu narukoval na dvouletou povinnou vojenskou službu.
1984	v rozporu s vojenskými řády absolvoval během dovolené po jedné rozjížďce ve dvou prvoligových závodech a měl svůj podíl na druhém místě Žarnovice, která se po zavedení přímého postupu a sestupu mezi ligami kvalifikovala do extraligy 1984.
1985	Žarnovica ve své jediné extraligové sezóně skončila čtvrtá a sestoupila zpátky do první ligy; v mistrovství Slovenska skončil třetí; šestým místem z kvalifikace postoupil do mistrovství republiky na dlouhé dráze, v němž obsadil devatenáctou příčku; náhradník při ZP SNP.
1986	Žarnovica skončila třetí v první lize; sedmý v mistrovství Slovenska; osmé místo v kvalifikaci jej dostalo jen na místo náhradníka mistrovství republiky na dlouhé dráze; náhradník při ZP SNP.
1987	Žarnovica druhá ve skupině B první ligy, druhá ve finále první ligy a třetí v semifinále mistrovství republiky družstev; čtvrtý v mistrovství Slovenska; v mistrovství republiky dvojic spolu s Jozefem Belicou coby AMK Žarnovica B nahradili Kopřivnici a v semifinále v Žarnovici skončili poslední.
1988	Žarnovica druhá ve skupině B první ligy, druhá ve finále první ligy, ovšem na semifinále mistrovství republiky družstev rezignovala a nakonec se nekonalo; třetí v mistrovství Slovenska; s Antonem Bluskem devátí v semifinále mistrovství republiky dvojic v Plzni; 20. při ZP SNP.
1989	Žarnovica pátá ve skupině B první ligy; osmý v mistrovství Slovenska; 19. při ZP SNP.

Foto: archív Vladimíra Tomky a Mirek Horáček