Archiv pro měsíc: Únor 2015

MS družstev

Počátek května vyřeší tajenku soupeřů českého nároďáku

Londýn – 6. února
Londýnská společnost BSI včera oficiálně vložila poslední kamínek do pořadatelské mozaiky letošního světového poháru družstev. Druhý z úvodních podniků se pojede v polském Gniezně. Právě sem zamíří rovněž český národní tým. Střetne se tu s Poláky a Švédy, ovšem na svého posledního soupeře si bude muset počkat minimálně do devátého květnového dne. To se totiž v Landshutu uskuteční kvalifikace, jejíž vítěz postoupí do Gniezna.

Světový pohár družstev 2015:

podnik 1 – Gniezno (PL), 6. června: PL – S – CZ – vítěz kvalifikace v Landshutu: D – I – SLO – RUS
 
podnik 2 – King’s Lynn (GB), 8. června: GB – AUS – USA – LAT
 
race-off – Vojens (DK), 11. června: druzí a třetí z podniků 1 a 2
 
finále – Vojens (DK), 13. června: DK – vítězové podniků 1 a 2 – vítěz race-off

Rozhovory

Karel Kadlec: „Plochá dráha je moje životní láska, těžko by se odcházelo, i kdybys chtěl!“

Plzeň – 24. ledna
Tvrdíval, že bude jezdit do své padesátky. A přestože se s Abrahámem potkal už předloni, ani náznak konce kariéry nastartované již na sklonku sedmdesátých let. Loni mu situaci zkomplikoval vážný úraz, avšak o čtvrt roku později opět sedlal plochodrážní speciál. Nyní má už plnou hlavu plánů a to nejen závodních, ale i organizačních. Ostatně přesvědčte se sami, Karel Kadlec je totiž dalším českým plochodrážníkem, který magazínu speedwayA-Z poskytl během zimní přestávky exkluzivní rozhovor.

speedwayA-Z: „Padesát svíček na narozeninovém dortu zhaslo pod tvým dechem již předloni, avšak ty ani náznakem nedáváš najevo konec své závodní kariéry. Jakoby sis snažil kompenzovat devadesátá léta, kdy jsi nezávodil. Kde bereš motivaci pouštět se do plochodrážních závodů ve věku, v němž jsou už všichni tví dávní soupeři v motoristickém důchodu?“
Karel Kadlec: „Prostě co mě ne nutí, ale že se mi po plochý dráze stejská, je tím, že za prvý by mi něco chybělo. Člověk to přece jen jezdí dost let. Shází ti potom rytmus života. Druhá věc je, že třeba ve veteránech jezdíš zadarmo a ještě platíš startovný. Většinou to ale jezdí přátelský lidi. A tu energii, co tady ztrácím, načerpám zase zpátky tím, jak se ke mně chovají. Jezdím od čtrnácti let, asi by mi něco scházelo, zatím bez plochý dráhy nemůžu bejt‘ a těším se na další rok. I když teď to bude těžší, ten úraz, co se mi stal, byl opravdu vážnej‘ a následky jsou. Pomáhám s organizací v Mariánkách, člověk někam patří, někdy to potřebuje. S Heike organizuju veterány, zajišuju Mariánky a Pardubice, jsou s tím spokojený. Jsou to starosti, ale dělá mi to radost. Když se na tuto podívám, opravdu je plochá dráha moje životní láska a těžko se odchází, i kdybys chtěl.“

speedwayA-Z: „Plány, které sis dělala na loňskou sezónu, vzaly za své v červnu v Mulmshornu. Pád ve finále čtyřventilů evropské série veteránů jsi odskákal četnými zraněními…“
Karel Kadlec: „Začátek byl úplně perfektní. Jezdil jsem na tréninky do Prahy, byl docela dobře psychicky i fyzicky připravenej‘. První závody začala při mistrovství Evropy na trávě v Holandsku. Výsledek jsem neočekával, ale bral jsem to jako dobrej‘ trénink na vstup do sezóny. Přišly Mariánky, který se mi povedly. Ve veteránech jsem moh‘ bejt‘ lepší, ale nebyl jsem rozjetej‘, ale byl jsem ve finále mistrovství republiky, kam jsem se nedostal náhodně. Tím jsem si otevřel cestu do reprezentace, na kterou jsem se těšily. Byly tam zajímavý závody jak mistrovství světa družstev ve Finsku, tak jednotlivci ve Francii. Hlavně jsem už chtěl bejt‘ už konečně do třetího místa v Evropě ve veteránech. Viděl jsem, jak mi to jde a viděl stadióny, kde se jede, a říkal, že bych moh‘ něco dosáhnout. Měl jsem podepsanejch‘ spousta závodů, sezóna se vyvíjela dobře. Tím svým pádem jsem o tohle všechno přišel, všechno se zkomplikovalo nejen zdravotně, ale i finančně, protože jsem tři měsíce před úrazem začal dělat svoji vlastní práci soukromě a tím pádem jsem neměl žádnou nemocenskou. Člověk místo, aby marodil a ležel, když byl rozmlácenej‘ na kousky, musel chodit do práce a vydělávat peníze. I psychicky, když ležíš a víš, že ti přijde patnáct tisíc na účet, je to lepší, než když ležíš a víš, že ti nepřijde vůbec nic. Byl jsem nervózní, smutnej‘, s Haničkou to tady na nás padalo. Nevěděl jsem, co bude dál. Pár lidí mi pomohlo, dělal jsem nějaký kšefty, ale člověk se sotva držel nad vodou.“

speedwayA-Z: „Neuběhlo ovšem ani čtvrt roku a ty jsi stál opět na startu. V Liberci jsi naskočil do extra závodu doprovázející veteránský mítink. Stýskalo se ti po závodění hodně?“
Karel Kadlec: „Stejskalo. To je pravda. Jen v tej‘ době byl ještě fakt, že jsem blbě chodil. Doktor mně nadával, že chodím na kontrolu bez berlí, protože noha ještě není srostlá. Závod v Liberci jsem měl organizačně na starosti. Chtěl jsem se ještě předtím svézt na tréninku, abych věděl, co ta noha a krk. Nemoh‘ jsem otáčet hlavou a nevěděl, jestli nebudu mít zábrany. Nikdo neví, co ta hlava udělá. Plus jsem měl problém s Haničkou. Říkala, že už se mnou jezdit na závody nebude, když viděla, jak mě v bezvědomí sbíraj‘ z dráhy celýho od krve a s prasklou helmou. A když člověk není zrovna zdravej‘, tak jsi znova na dráhu! Ale protože jsem měl ty závody na kroku, chtěl jsem jet to tam organizovat, abych měl nějakou změnu a pomohlo mi to psychicky. Doma jsem řek‘, že si jen zatrénuju a zkouknu, jak na tom jsem. Měl jsem samozřejmě v hlavě, když mi to půjde, že bych se svez‘ i v závodě, ale to jsem doma nepřiznal. Došlo k tomu, že mi před závodem volal Petr Moravec, a dám pozor, aby všichni měli licenci, kdyby se něco stalo, protože je to oficiální závod a mohly by bejt‘ problémy. Většina pořadatelů to má vyřešený tak, že závodníci podepíšou, že jedou na vlastní odpovědnost. Ozval se mi i Fanda Kalina, pískal tam, a že má kontrolovat licence, a není průser. Já věděl, že kluci z Anglie licence mají, ale přijeli Rakušáci a tvrdili, že u nich ve veteránech licenci mít nemusí. Plus pár našich jezdců licenci taky neměli. Říkali jsme, že uděláme dva závody, jeden oficiální s licencema a druhej‘ jako exhibici, co by jeli kluci, co nemaj‘ licenci. Když přijel Fanda, domluvil jsem to a musel jsem udělat dvě startovní listiny a rozdělili jsme to do padesáti let a nad padesát let. Aby to vyšlo, udělal jsem čtyři jezdce nad padesát, kde jsem se napsal i já sám. Potom ostatní, kde jeli s licencema i bez nich, byli oficiálně napsaný jako exhibiční závody. Tím jsme splnili kritérium, že oficiálním závodem jsme byli my nad padesát let. Začal už trénink a já na nic neměl čas, byl jsem v organizačním výboru. Zjistil jsem, že dráha je v optimálním stavu a jede se mi normálně. Takže jsem řek‘, že ten závod pojedu. Samotný průběh závodu se poved‘, ten větší do padesáti let byl pěknej‘. Přišla průtrž, ale dráha zůstala dobrá, někdo dokonce tvrdil, že byla i lepší. Já vyhrál tři rozjížďky a Hanička měla strach, aby se mi něco nestalo. Za mnou byla propast, tak jsem ve čtvrtý jízdě ani nenastoupil. Nebylo pro mě rozhodující, že jsem vyhrál, ale potěšitelný bylo zjištění, že nemám žádný psychický zábrany v závodění pokračovat. Samozřejmě moje skupina byla lehčí, ale na to rozjetí a vyzkoušení, jestli se člověk nebude bát, to bylo perfektní. Jet třeba mistrovství světa a zkoušet, jestli vůbec zatočím, by byla blbost. A za tři dny mi doktor vynadal, proč jsem nepřišel na kontrolu o berlích. Nalhal jsem mu, že je mám v autě, ale on nadával stejně, že jsem těch pár metrů nešel s nima. Kdyby věděl, že jsem s tím jel závody a stál na tý noze v háku, asi by se mu to nelíbilo.“

speedwayA-Z: „Do Mariánských Lázní se vždycky ohromně těšíš, nicméně takřka každoročně tě tady provázely větší či menší patálie a pohromy. Až loni ses jich vyvaroval, ve veteránech skončil třetí a v republikovém šampionátu ses dostal do finále. Musel ses do Plzně vracet spokojený, že?“
Karel Kadlec: „No, přijeli jsme do Mariánek o den dřív večer, abychom nemuseli vyrážet brzo ráno. Pro mě v padesáti letech není jednoduchý jen v jeden den dva závody, na kterých mi záleží. Večer pršelo, celou noc pršelo, to byla předzvěst, že závody neproběhnou v klidu, protože když je dráha těžká, není to jednoduchý. Kdyby mi bylo dvacet, asi bych se tomu smál, ale v daný době jsem tušil, že ten výsledek třeba nebude takovej‘, abych byl spokojenej‘. Bylo dobře, že jako mechanik se mnou jel opět Michael Hádek, se kterým si velmi dobře rozumím. A vím, že je na něj spoleh, i když ho musím občas po depu shánět, když honí holky a já mám zrovna ject. Od zabezpečení mechanikem jsem byl v klidu, věděl jsem, že nebudu muset přehazovat a měnit rozety sám. V závodech veteránů musíš jet rozjížďky. Říkal jsem si, že nemusím vyhrávat, hlavní je postoupit do finále A, kde se začíná od nuly. Postoupit se mi povedlo úplně v klidu. Dráha byla po nočním lijáku těžká, namáhavá, ale mně se jelo dobře. Radši bych měl na úvod seriálu tvrdší dráhu, abych je technictějč‘ a nemusel se s tím tolik prát. Dostal jsem se tedy do dobře obsazený finále A, kde mými největšími soupeři byli Holanďané Snijder a Dijkema. I ty ostatní byli dobří. Celej‘ den jsem dobře startoval, i když na videu jsem viděl, že jsem hodně otevíral nájezdy a zbytečně si prodlužoval dráhu, což mi Aleš Dryml starší říkal před každou jízdou. Ve finále jsem dobře odstartoval a jel na stejný úrovni jako Arne Andersen. Předjel jsem ho v první zatáčce. Musel jsem s ním bojovat, abych se před něho dostal. První kolo jsem dokončil první, ve druhým se v nájezdu do druhý zatáčky pode mě dostal Henk Snijder, kterej‘ je velkej‘ bojovník. Další dvě kola jsem jel na druhým místa. Z předposledního výjezdu se Hylke Dijkema dostal na moji úroveň. Celou rovinu jsme jeli vedle sebe. Já byl v nájezdu před ním. On trošku ubral, ale já taky. Říkal jsem si, že Hylke je velmi dobrej‘ závodník, a že když upadnu, nebude nic a takhle budu druhej‘ nebo třetí. Byla to chvilka, on mě objel a v cíli byl o trošku rychlejší. A já skončil třetí. Byl jsem spokojenej‘, měl jsem dobrý výchozí postavení do dalších bojů série. Teď jsem věděl, že mě čeká mistrovství republiky. Byl jsem docela unavenej‘, říkal jsem, že mistrák jedu hlavně kvůli Mírovi Musilovi. Kvůli tomu, že jsem tady a v závorce abych dostal nějakou korunu. Samozřejmě jsem chtěl udělat nějakej‘ výsledek, ale moc jsem si nevěřil. První dvě jízdy jsem jel tak nějak, co jsem si představoval, jak to bude vypadat. Odstartoval jsem i lepší, ale nechal se dvakrát předject. Ale říkal jsem si, že po tom závodě dopoledne to nebude špatný, že bych se moh‘ umístit do poloviny, to tak nějak šlo. Vůbec jsem nepočítal body a do třetí rozjížďky nastoupil, a hlavně udělám nějakej‘ slušnej‘ výsledek a na nějakej‘ postup do finále vůbec nemyslel. Start se mi povedl, hned v první zatáčce jsem předjel Honzu Klatovskýho. Jel jsem v tu chvíli první. Kous‘ jsem se, řek‘ si, že se mi jede dobře a bude dobrej‘ výsledek. Jezdím si ty svoje venky, když najednou vidím nad sebou v zatáčce přední kolo. Pamatuju si, že jsem se divil, co je to za blázna, že jede ještě nade mnou! Až v cíli jsem zjistil, že to byl Angličan Bougourd, s kterým jsem tak jel tři kola. Ten chudák ode mě každou zatáčku dostával takovou cejchu, že když jsem mu gratuloval po projetí cílem, viděl jsem, jak mu z nosu teče krev. Až když jsme přijeli do depa, zjistil jsem, že díky tomu, že jsem ho porazil, jsem do finále postoupil já a ne on. A ještě k finále, jel jsem tam s tím, že se opravdu na motocyklu držím už jen silou vůle. Nechtěl jsem ti to pokazit pádem, rozhodl jsem se, že odstartuju a uvidím. Od startu jsem byl na čtvrtým místě, za mnou dva Angličani. Při nájezdu do druhý zatáčky jsem už viděl, že fyzicky na tom nejsem dobře. Tak jsem otevřel nájezd a nechal je projet. Dojel jsem finále na šestým místě. To, že jsem jel druhej‘ závod a byl ve dvou finále, mě uspokojilo.“

speedwayA-Z: „Stavy české dlouhodrážní obce se navzdory slibnému vývoji z posledních let dostaly na historické minimum. To tě nenechalo v klidu a během prosince jsi rozeběhl program pomoci české dlouhé dráze. Co tě k tomu vedlo a jaká je tvoje vize?“
Karel Kadlec: „Jak všichni vědí, celkově kvalita plochý dráhy v Český republice všeobecně upadá, natož potom na dlouhý, který se věnuje málo závodníků. Protože mám plochou dráhu plus dlouhou a Mariánky rád a mrzí mě, že ta základna se stále zmenšuje, tak jsem přemejšlel, co by se s tím dalo dělat, aby se to zlepšilo. Ke konci roku jsem dostal pár impulsů od lidí, co by chtěli s dlouhou začít anebo ji podporovat. Už nějakej‘ pátek vím, že by možná měl zájem Roman Čejka, skončil s juniory a bude mít míň závodů. Při Zlatý přilbě mi bylo naznačeno, že by ji chtěl jezdit také Hynek Štichauer. A při mistrovství Evropy dvojic v Divišově mě oslovil Vláďa Vopat s tím, že má takovou vizi, jestli bych nezorganizoval soustředění v Mariánkách, že by chtěl zabezpečit mladý jezdce. Začali by tím způsobem, že by jim finančně pomohl a já manažersky zajistil jejich první závody v zahraničí. Vize byla taková, že by byly aspoň dvě soustředění v Mariánkách, a když by byl od českejch‘ jezdců dobrej‘ ohlas, udělal by se v Mariánkách volnej‘ mezinárodní závod, aby se kluci rozjezdili. Na tom velmi intenzivně pracuju, máme s Mírou domluveno, že bychom udělali na začátku dubna první soustředění, aby to bylo ještě před sezónou. Protože já s Pepíčkem na konci dubna odjíždíme na mistrovství Evropy do Anglie, abychom se i my svezli a otestovali motory. Na začátku února se máme sejít s Vláďou Vopatem a Mírou Musilem a dojednat podrobnosti. Rádi bychom oslovili Petra Moravce, jestli by nám VV SPD byl nápomocen aspoň ňákým finančním zabezpečením. V tutom případě to organizujou amatéři a v minulých letech se na soustředění reprezentace taky nějaký peníze našly.“

speedwayA-Z: „Tradičně pomáháš s tvorbou startovní listiny v Mariánských Lázních, stojíš rovněž za myšlenkou ELVS v Pardubicích. Pořád se ti dlouhodrážní závodění ve Svítkově zamlouvá, i když FIM upustila od pořádání mistrovství světa na oválech pro klasický speedway?“
Karel Kadlec: „Je pravda, že to bylo myšleno tak, že na speedway jsou lidi zvyklí chodit, takže dlouhá dráha pro ně bude změna a přijdou taky. To se nepotvrdilo. Když jsem jel finále ve Rzeszowě, bylo tam minimum diváků. Nevím, jestli koncept FIM v tutom vyšel, ale já nemám problém udělat závod na dlouhý dráze v Pardubicích. Je to od těch závodníků velmi vítáno, protože milujou Českou republiky jak organizačně, tak i obecně se jim tady líbí a rádi se vrací. Pro ně je zážitek jet u nás závody, ale Pardubice jsou pro ně jedna z největších Mek plochý dráhy. Celej‘ život slyšeli o Zlatý přilbě, teď se tam mohli svýzt a říkat, že jeli v Pardubicích, kde jezdí osobnosti plochý dráhy. Navíc ta dráha je dobře udělaná, je široká. Když jsem Heike řek‘, že letos budou zase zajištěný jak Pardubice, tak Mariánky, skákala radostí. Můj názor je takovej‘, že dlouhá dráha by měla zůstat na dlouhodrážních stadiónech, jen mě mrzí, že do toho zakomponovali trávu. Mělo to bejt‘ rozdělený, ne to kombinovat, jsou to ústupky větším státům, aby se jelo u nich, ale je to takový míchání jablek s hruškama.“

speedwayA-Z: „V posledních letech také u nás ožila veteránská, nebo řekněme amatérská plochodrážní scéna a počet závodů roste. Nenapadla tě myšlenka pustit se do organizace jakési obdoby ELVS na krátké dráze?“
Karel Kadlec: „Napadlo. Už jsme to chtěli udělat loni, ale nějak jsme se tam nevešli termínama. Chtěl jsem to udělat celoevropský, jel jsem podruhý za sebou v Terenzanu, je tady Žarnovica, chtěli jsme Rakousko a dát se do kontaktu s klukama v Polsku. Nějakej‘ impuls to je, ale víš dobře, člověk chodí do práce, jezdí závody a zorganizovat něco takovýho není tak jednoduchý. Tím to nekončí, budu se snažit dál, možná že pomalu přejdu od závodění k organizování. Lidi to chtějí, měl bych i příslib od Slanýho, minule se závody tolik nepovedly, že nepřijeli závodníci, ale říkal jsem Tondovi Vildemu, že závody byly pěkný. Měli bychom čtyři stadióny, což je základ pro evropskou sérii. To by bylo pěkný.“

speedwayA-Z: „Vzhledem k okolnostem jsi loni v reprezentaci stihnul pouze dubnové mistrovství Evropy v Balkbrugu. Jak na ně vzpomínáš?“
Karel Kadlec: „Jak jsme o tom už mluvili, Balkbrug byl úplně na začátku sezóny. Bylo málo odjezděno, je to tráva, na který jsem v tý době měl dva těžký úrazy. Jel jsem, abych si zatrénoval a neudělal ostudu. Což si myslím, že se povedlo. V tý době jsem měl GM na repasi u Vládi Dvořáka. To by tam bylo lepší. Měl jsem Jawu naladěnou na Mariánky, měla sílu, což byl problém, e jsem ztrácel hned od startu. A to je problém, i když Holanďani říkali, že jsem jel techniky dobře, byli tam závodníci, co najížděli zatáčku čtyřikrát. Celkově ten den, co jsme ta, přijeli, bylo hnusně, jak začaly závody, začalo lejt a bylo to náročný. Výsledkama ne, ale svým pocitem začít sezónu mistrovstvím Evropy, byl dobrej‘ pocit pro mě.“

speedwayA-Z: „Mezi reprezentanty nechybíš ani letos. Opět zjara tě čeká mistrovství Evropy, tentokrát v Anglii. Jedna vesta pro mistrovství světa je stále volná. Láká tě?“
Karel Kadlec: „Mistrovství světa mě určitě láká víc než zajištěný místo v mistrovství Evropy na trávě. Po tom dalším, už třetím těžkým úrazu na trávě jsem zvažoval, zda tam jet. Ale stoprocentně chci udělat v Mariánkách výsledek na mistrovství světa. Myslím si, že bych se moh‘ dostat z českejch‘ reprezentantů do pátýho místa, což by mě mělo garantovat reprezentaci z toho důvodu, že dvě místa v Mariánkách jsou obsazený, jedno v Tayacu taky, jedno je volný. Dřív by mě to tam lákalo jako vejlet, ale po loňský sezóny, kdy jsem díky neúčasti v mistrovství světa nedostal podporu z AČR, bych byl rád, kdybych se dostal do Mariánek jako náhradník. Za prvý se můžeš dostat do závodu, za druhý tam dostaneš i nějaký peníze, což je blbý ze závodnickýho hlediska, že se nesvezeš, ale třeba ti to pomůže finančně. Zase bych jel radši v Mariánkách, jedou se v sobotu a v neděli je volnej‘ závod v Pfarrkirchenu, kterej‘ mám taky rád. A když se domluvím s Marcusem Eiblem, kterej‘ tam je ve výboru, moh‘ bych jet i tam.“

speedwayA-Z: „Začal jsi podnikat, organizuješ spousta věcí okolo ploché dráhy, navíc mulmshornská zranění nejsou ještě ideálně doléčena. Máš vůbec ještě čas na klasickou předsezónní přípravu?“
Karel Kadlec: „Je to složitý. Ale není to otázka toho vytížení, ale spíš zdravotního stavu, protože do týhle doby nemám hlezenou kost v noze srostlou. Tím pádem to je stále bolestivé, natejká to a to mě limituje ve sportovní přípravě, na kterou jsem byl zvyklej‘. Pravidelně jsem chodil běhat, což nemůžu, do posilovny můžu, plavat taky a na kole, kde bych jezdit moh‘, není počasí. Běhat jsem moh‘ i v mrazech a to se mi v mým věku na kole nechce. Příprava je proto horší, ale určitě se jenom neválím v posteli.“

Karel Kadlec děkuje:
„Děkuju Haničce, která se mnou loni při mým úraze vytrpěla všechny problémy, který s tím souvisely. Všem lidem, co mi pomáhali při tom úraze. Zdeňkovi, Pepovi a Ríšovi, že ta parta drží stále pohromadě. A lidem, který nám věří a podporujou plochou dráhu. A všem sponzorům, kteří jsou stále pozitivní i vzhledem k mýmu věku. Sezóna 2014 stála za hovno, ale z hlediska výsledků, že jsem jel sedm závodů a z nich měl pět pohárů, dopadla dobře.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV), Jiří Bayer, Antonín Škach a archív Karla Kadlece

Markéta Cup 125 ccm

Speedway Mini Cup by mohl prožít ještě úžasnější rok

Praha – 4. února
Neuvěřitelných čtrnáct zastávek měl loni Speedway Mini Cup. Letos stopětadvacítkářský seriál čeká ještě větší závodnická porce, jelikož na malých oválech v Praze, Divišově a Chabařovicích plánují dohromady jednadvacet mítinků. Zdeněk Schneiderwind, který kolibříky na mini dráhy před sedmi lety přivedl, se magazínu speedwayA-Z svěřil i s plány na renesanci zápolení družstev.

„Loni měly závody v Divišově, Chabařovicích a Praze výbornou úroveň, za což bych chtěl pořadatelům poděkovat,“ bilancuje Zdeněk Schneiderwind, který neskrývá naděje na ještě lepší zítřky. „Letos jsem přesvědčenej‘, že to bude ještě lepší. Jenom v Praze máme sedm závodníků, jsou od jedenácti až do šestnácti let.“

Po zkušebním závodě v říjnu 2007 odstartoval hned následující rok Markéta Cup, z něhož se posléze po vzniku malých oválů v Chabařovicích a v Divišově stal Speedway Mini Cup. Za tu dobu pomáhal profilovat hvězdy typu Václava Milíka či Eduarda Krčmáře, na druhou stranu ovšem řada ambiciózních mladíků se závoděním přestala jako třeba Jiří Brummer nebo Jakub Fencl.

„Možná spousta lidí bude říkat, že to nemá cenu, ale jsem přesvědčenej‘, že to cenu má,“ přemítá pražský trenér a vzápětí dodává argumenty. „Když budeme mít šest nebo sedm pražských závodníků, plus další z Divišova a Chabařovic, úroveň by mohla bejt‘ dobrá. A doufám, že ještě někdo přijde z Pardubic a ze Slanýho.“

Program malých drah na rok 2015 prozatím zahrnuje šest závodů mistrovství republiky E85 a jednadvacet podniků Speedway Mini Cupu. „V jednání jsou týmy,“ dává Zdeněk Schneiderwind najevo, že svůj nápad na jakousi kolibří ligu rozhodně nedal k ledu. „Některý z těch závodů by měly být jednotlivci a jiný týmy. Předloni byly družstva přidaný k jednotlivcům, ale letos bych chtěl, aby to bylo samostatně. A třeba další rok se z toho stalo mistrovství republiky.“

Idea Zdeňka Schneiderwinda je poslat do boje tři týmy. „Jsou zapojení tři výrobci,“ říká. „Stuha, Shupa a Jawa. Jsem přesvědčenej‘, že by tři týmy jely pod jejich hlavičkou, ale nechci nikomu vnucovat svoje názory.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV)

Historie

Před 20 lety: postup do seriálu velkých cen těsně minul Tomáše Topinku

Praha – 10. července 1994
Druhou červencovou neděli roku 1994 měli čeští plochodrážní příznivci ve svých diářích zakroužkovanou již dávno předem. Na pražské Markétě se o bezprostřední postup do světového finále jednotlivců bojovalo již v letech 1978 a 1981. V obou případech ovšem šlo o finále kontinentu, nicméně tentokrát světové semifinále nabídlo domácímu publiku vůbec poprvé spatřit na vlastní oči postupovou bitvu i za účasti plochodrážníků ze zámořské a skandinávské zóny. Ambice našich kalily zprávy o poraněné ruce Antonína Kaspera, protože od tehdy dvacetiletého Tomáše Topinky se očekávalo paběrkování na chvostu. Nicméně nakonec mu dráhu mezi nejlepší šestnáctku planety a potažmo i nominaci pro první ročník Grand Prix 1995 sebrali v rozjezdu ještě nepříliš proslulí Greg Hancock a Billy Hamill.

Pražská cesta k pořadatelství elitních závodů
První podnik plochodrážního mistrovství světa na území hlavního města Prahy zažil Strahovský stadión v květnu 1963. V té době již byla Markéta funkční, nicméně první kolo světového individuálního šampionátu zapadalo do kolosálních Závodů vítězství. Ty nahradily Velké ploché dráhy, jejichž tradice se začala psát roku 1933, a záplavám diváků nabídly rovněž motokros a v třiašedesátém i cyklistický závod míru.

Vyřešení vlastnických vztahů ke stadiónu pozdržely premiéru mistrovství světa na až na počátek sezóny 1971. Tehdy sebral Jiřímu Štanclovi vítězství v prvním kole jednotlivců spíše defekt motocyklu než Hans Jürgen Fritz, který s úřadujícím československým mistrem ve vzájemné jízdě prohrál.

Od té doby mítinky světového ranku na Markétě zakotvily prakticky natrvalo. S výjimkou semifinále světového šampionátu dvojic a družstev včetně mítinku finálové části v sedmaosmdesátém šlo ovšem o boje závodníků z kontinentální části plochodrážní světa. Absolutní elitu v naší metropoli nabízel jen Tomíčkův memoriál.

V podmínkách tržní ekonomiky se novému pražskému otevřely nové možnosti. Třetí pondělí v červnu roku 1991 ožila zapomenutí tradice Velké ceny Prahy. Ve startovní listině figurovali mimo jiné Simon Wigg, Mitch Shirra, Sam Ermolenko, Kelvin Tatum, Jan O. Pedersen, Gerd Riss či Armando Castagna. Sekundovat jim měli Antonín Kasper a Bohumil Brhel. Mezi účastníky se mělo rozdělit 26 tisíc tehdejších německých marek, přičemž vítěz měl být bohatší o sedm a půl tisíce.

Pro představu kurz tehdejší československé koruny k německé marce se pohyboval okolo 18:1, takže v přepočtu na koruny představovala vítězná prémie okolo 135 tisíc korun. Pro představu, průměrná mzda v Československu roku 1991 činila něco přes 3700 korun. Přitom kupříkladu jedna KWh elektrické energie stála v denní sazbě pětačtyřicet a v noční jednadvacet haléřů, bochník chleba čtrnáct korun a půllitr piva okolo osmi. Vstupné na Velkou cenu Prahy šlo pořídit již od třiceti korun na stání. Na tribuně se dalo sedět za čtyřicet a na exkluzivních místech za padesát korun.

Nakonec však měl hlavní slovo d隝. Dešové kapky jakoby symbolicky plakaly za Jiřího Hurycha, závodníka pražského klubu, který se o víkendu nevrátil z pouáku na travnaté dráze ve francouzském Miramontu. Velkolepá Velká cena Prahy 1991 musela být na poslední chvíli zrušena a své renesance se dočkala až v červnu následujícího roku.

Pražským pořadatelům se však nabídla šance na pořádání světového semifinále. Šlo o žhavou novinku reagující na stížnosti zámořských a skandinávských plochodrážníků, že pět kontinentálních závodníků postupujících rovnou do světového finále je až přespříliš. A to tím spíše, byl-li jejich posledním zástupcem, který udělal pověstnou díru do světa Egon Müller.

Od jeho titulu v září 1983 už uběhla hezká řádka dnů, navíc je dodnes řadou lidí znevažován za nespornou výhodu domácího prostředí. Před Němcem se na světové pódium naposledy postavil Zenon Plech v Katowicích roku 1979, po něm až Tomasz Gollob v éře velkých cen.

Zkrátka a dobře, v roce 1990 se tradiční kontinentální a interkontinentální finále jela naposledy. Počínaje následující sezónou se o světových finalistech rozhodovalo ve dvojici světových semifinále, v nichž vrcholila zámořská, skandinávská a kontinentální kvalifikace. Ve čtyřiadevadesátém se už mělo jezdit stylem velkých cen, avšak finanční potíže projekt o rok odložily. A tak pražská Markéta měla v červenci roku 1994 určit osm postupujících do světového finále v dánském Vojensu plus jednoho náhradníka.

Zdravý navzdory možnosti tučné nemocenské
Od svého ostrého debutu na podzim 1990 Tomáš Topinka stále stoupal vzhůru. Roku 1992 s rutinou vyhrál domácí juniorský titul. Napřesrok debutoval v britské lize a plným právem se řadil mezi juniorskou špičku světa. V Pardubicích mu těsně unikla minimálně bronzová medaile. A ve stejné sezóně debutoval rovněž v mistrovství světa jednotlivců.

Ve dvojici českých kontrolních závodů reprezentace v Pardubicích a v Praze v celkovém součtu získal stejný počet bodů jako Lubomír Jedek, jehož ovšem v rozjezdu o bronz porazil. Cesta na předkolo ve francouzském Marmande byla volná.

„To si pamatuju,“ reaguje Tomáš Topinka na připomínku svého debutu v mistrovství světa jednotlivců. „Mám doma pohár. Byly to první závody v Marmande, nikdo nevěděl, co od tý dráhy čekat. Jen se říkalo, že nájezdy jsou hrozně. Nikdo mi ale neuměl poradit, pro mě to ovšem bylo jedno, když jsem začínal.“

Devatenáctiletý český mladík nakonec mával za třetí příčky pódia a díky pátému místu v Gorzowě pronikl až do kontinentálního semifinále. „Gorzow byl na mokru,“ vybavuje si. „Někdo trénoval, někdo ne. Tonda Kasper řek‘, že nemusíme trénovat, že nemá cenu trénovat, že to druhej‘ den bude stejně jiný. Dal jsem na něj, na jeho zkušenosti a postoupili jsme oba.“

Počasí provázelo rovněž kontinentální semifinále v Zielonej Goře. „Závody se odložily na druhej‘ den,“ vypráví Tomáš Topinka. „Byl jsem s Jirkou Opočenským na společný večeři. Přišel za náma Morawski, co tam do toho klubu cpal peníze, a říká mi, že zítra budu nemocný.“

Tomáš Topinka se svým velkým příznivcem rychle pochopili, o co šéfovi polského klubu, který v lize závodil pod jeho jménem, jde. „Náhradník byl Marek Hučko,“ vysvětluje Tomáš Topinka, že pakliže by skutečně náhle onemocněl a uvolnil své místo ve startovní listině, dostal by pořádně tučnou nemocenskou.

Tomáš Topinka ovšem odmítl. Marek Hučko se dostal na ovál jen v jediném případě, když v rozjížďce s číslem sedmnáct zastoupil Valentina Furlanetta. Tomáš Topinka uzavřel svou pou světovým šampionátem anno domini 1993 dvanáctou příčkou.

„Dráha byla hodně těžká, trénink byl až těsně před závodem,“ ujímá se opět slova. „Já udělal snad jen čtyři nebo tři body (ve skutečnosti šest – pozn. redakce). Po závodech jsem se zase potkal s Morawskim. Říkal mi, že kdybych si vzal peníze, co mi nabízel, byl bych na tom líp. Jenže já jsem měl vizi světovýho finále. Pochopitelně, když závodíš, míříš co nejvejš.“

Ke svítící Eifelově věži se zabloudit dá, v kvalifikačním pavouku mistrovství světa nikoliv
Silvestr 1993 si podal ruku s Novým rokem 1994 a jméno Tomáše Topinky si pamatovali plochodrážníci stále zvučnějších jmen. „Bral jsem to stejně,“ tvrdí hrdina našeho vyprávění, že v otázce jeho postoje vůči světovému šampionátu jednotlivců se nezměnilo vůbec nic. „Chtěl jsem postupovat co nejdál. Anglie v roce 1993 nebyla žádná sláva, teprve jsem se otrkával, ale od čtyřiadevadesátýho už to začalo víc vypadat.“

Uspořádané aspirace v hlavě byly také nesporné výhodou. „Měl jsem podobný přístup jako Venca Milík teď,“ přemítá Tomáš Topinka. „Nepřemejšlel jsem, s kým stojím na startu, jezdil jsem s radostí. Dneska kluci mnohdy zbytečně přemejšlej‘ nad věcma, co odváděj‘ koncentraci na druhou stranu. Na startu se kluk musí soustředit na sebe, ne na to, co odvádí jeho pozornost mimo něj.“

V sezóně 1994 Tomáš Topinka jako kontinentální semifinalista z předchozího roku nemohl jet předkolo. Čekalo jej rovnou první kolo shodou okolností opět v Marmande. Zatímco o rok dříve proplouval kvalifikačními koly s rutinou, s níž ostřílený lodivod krouží kolem ostrých podmořských útesů, nyní by spíše potřeboval fasovat obvaz na odřené uši.

„V první zatáčce jsem zavadil o někoho nebo na mě někdo naleh‘?“ klade otázku sám sobě ve snaze vzpomenout si na okolnosti své diskvalifikace v rozjížďce s číslem pět, která ho stála cenné body. „Nevím kdo, kecal bych, nevím. Ale nebylo to, že bych ho poslal.“

Na osmé místo byli rázem tři aspiranti, vedle Tomáše Topinky ještě Maďaři Sandor Tihanyi a Gabor Roth. „Rozjížděli jsme se, už si nepamatuju podrobnosti, ale bylo to natěsno,“ komentuje skutečnost, že to byl právě on, kdo existenční jízdu vyhrál.

Přitom ještě netušil, jaké trable jej očekávají při cestě domů. „Táta jel autobusem do Calais, já ho tam nabíral, když jsem jel z Anglie,“ vypráví. „Zpátky jsme jeli spolu do Prahy. Roman Matoušek cestou do Marmande bloudil v Paříži. A tak říkal, že radši pojede za náma. A zabloudili jsme oba. V dáli pořád svítila maličká Eifelovka. A najednou jsme byli rovnou u ní!“

Důležité ovšem bylo, že Tomáš Topinka nezabloudil v kvalifikačním pavouku ani v kontinentálním semifinále v Bydhošti. Přímý postup do světového semifinále zachránil o jediný bod, shodou okolností na úkor Romana Matouška.

„Na tréninku byla dráha betonové, rovná jak stůl, ale na závody z toho udělali brambořiště,“ přibližuje jedno ze specifik polské ploché dráhy. „Jenže rozhodčí řek‘, že takovej‘ rozdíl mezi tréninkem a závodem bejt‘ nesmí. Snažili se dráhu ujíždět, ale neujeli ji. Byla hrozně těžká a stejně se houpala. Postup byl s odřenejma ušima, ale byl.“

Markéta dává svůj potenciál najevo celému světu
Los FIM poslal Tomáše Topinku do světového semifinále v Praze. Ve startovním poli figuroval i Antonín Kasper a Petr Vandírek s náhradnickou osmnáctkou. Ve druhém semifinále v Bradfordu nastoupil Bohumil Brhel, zatímco Roman Matoušek byl náhradníkem. Sice živil naděje, že nahradí Roberta Nagyho, jenž si léčil zlomeninu klíční kosti. Avšak otec Patrika, který před třemi lety jezdil s naší licencí, byl hvězdou skotského Glasgow.


A modrobílé vlajky stylizované od kříže svatého Ondřeje byly v hledišti severoanglického města nepřehlédnutelné. Transparenty s Maďarovým jménem v rukou jakbysmet. Robert Nagy je nechtěl zklamat, ale jak rychle ke třem svým jízdám nastoupil, tak zůstal stát.

Avšak zpátky do červencové Prahy! Od dvacátého května prodělával stadión na Markétě rozsáhlou rekonstrukci, která skončila kolaudací poslední červnový den. Stadión byl osazen novým osvětlením, jehož parametry asi třikrát předčily výkony jeho předchůdce. Televizní přenosy z večerních závodů dostaly zelenou, jelikož závodníci už nebyli ve stínu ani na protilehlé rovince.

Statika starých sloupů v horní části už nevyhovovala, takže musely být nastaveny. Ovál dostal nové mantinely z vodovzdorných překližek a vůbec poprvé plexisklo v prostoru startu a cíle, aby rozhodčí měl dokonalý přehled o dění u pásky. Krokem dopředu se stala i elektronická časomíra.

Sponzorské peníze od Chemopetrolu Litvínov, tehdy čtvrtého největšího podniku v celé České republice s čistým ziskem přes miliardu korun, a dalších sponzorů neputovaly jen na prémie pro závodníky. Mítink měl okázalou prezentaci a svou vlastní marketingovou tvář, jejímž vrcholem se stalo vlastní logo. Plochodrážník s nápisem Chemopetrol na nohavici a logem chemického gigantu na vestě zachycený ve smyku se siluetou pražských památek na perimetru za sebou se dostal na plakát, programy i samolepky. A také on pomáhal pražským pořadatelům dát světu najevo potenciál, jímž by mohli přispět světu velkých cen.

Scéna pražského závodu byla připravena dokonale, aby si fanoušek doposud nejkvalitnější závod užil včetně atraktivního doprovodného programu. Ideální tečkou by potom bylo, kdyby se na jeho konci radoval z postupu do světového finále rovněž nějaký český závodník.

„Ještě nikdy se v Čechách, a to ani na pardubické Zlaté přilbě, nesešla taková konkurence,“ čteme po dvaceti letech tisková prohlášení Antonína Kaspera, jenž byl logicky stylizován do role jednoho z favoritů. „Já sám jsem ve formě a věřím, že se na svém domácím stadiónu probojuji mezi nejlepší světovou šestnáctku.“

Tomáš Topinka se ve výsluní mediální slávy ještě ani zdaleka nevyhříval tolik jako v pozdějších letech. „Postup do světového semifinále je přímo životním úspěchem Tomáše Topinky,“ shodovala se většina deníkářů, kteří se tehdy vesměs shodli i na další jediné informaci, jíž o dvacetiletém borci mohli nabídnout. A sice, že jezdí za britský klub King’s Lynn.

A pokud se týká jeho šancí, největší naděje mu dával Blesk. „Vyrůstal na Markétě a v závodě nemá co ztratit,“ psal bulvární deník ve středu 22. června. Jenže během pár hodin mělo být všechno vzhůru nohama.

Tři kola jasným světovým finalistou
„Tonda si rozbil hubu na čtyřkolce, on říkal, že na kole, a udělal si něco s rukou,“ vybaví si okamžitě Tomáš Topinka. „Nevědělo se, jestli pojede, ale nešlo mu to, tak odstoupil.“ Ve čtvrtek před závodem denní tisk posílal do světa informace, že si Antonín Kasper při jízdě na horském kole poranil záprstní kůstky na pravé ruce, které mu zpevňují dva dráty.

Legendární borec čelil riziku, že při namáhání by zeslabená kost mohla prasknout, což by automaticky přineslo další operaci. Ještě ve středu měl ruku ztvrdlou natolik, že její prsty nemohl dát k sobě. Protože se mu však do soboty povedlo ruku rozhýbat, rozhodl se zkusit své štěstí. V rozjížďce s číslem tři nestačil na Grega Hancocka a vítězného Stefana Dannö, avšak Ryszarda Franczyszyna před sebe nepustil. Vzápětí však dvakrát předčasně zastavil a poznal, že nemá smysl pokračovat ve svém heroickém a bolestivém úsilí.

„Největší pozornost domácích fanoušků bude upřena ke dvacetiletému Tomáši Topinkovi,“ otočil list Svobodné slovo už ve čtvrtek, kdy nad Antonínem Kasperem předčasně zlomil hůl a mezi největšími favority vedle Tomáše Topinky označil Sama Ermolenka, Tommy Knudsena, Tonyho Rickardssona a Tomasze Golloba.

A co na to po letech on sám? „Bral jsem ten závod jako satisfakci, že jsem ve světovým semifinále,“ říká dvacet let po něm. „Na tu dobu to byl pro mě hodně dobrej‘ závod. Kdybych postoupil, byla by to bomba.“

Nechybělo málo, aby tato bomba skutečně explodovala. V rozjížďce s číslem čtyři neúnavně atakoval Jasona Crumpa, ale předjet jej neodkázal. „Rozjížděl jsem se s ním v Elgane (finále mistrovství světa juniorů – pozn. redakce) o třetí a čtvrtý místo,“ říká na adresu ryšavého Australana, který to později dotáhl až ke třem titulům individuálního mistra světa. „Tady měl nakonec jen o bod víc. V tý době jsme na tom byli stejně. Ale pak mi uskočil (smích)!“

V boji o postup do světového finále ve Vojensu pokračoval dvěma třetími místy. Pádný argument ovšem přidal v rozjížďce s číslem šestnáct. Jejím cílem se prohnal jako vítěz před Ryszardem Franczyszynem, Tommy Knudsenem a Simonem Wiggem.

Týdeník Speedway Star nebude příští pátek skrblit kritickými připomínkami na pražskou dráhu, kde se moc nepředjíždělo. „Markétě byla léta stejná dráha, co se od ní dalo čekat, nebylo žádný překvapení, aspoň si toho nejsem vědom,“ konstatuje a při připomínce, že plochodrážní týdeník dokonce psal o jednom jediném regulérním předjetí za první zatáčkou, s úsměvem doplňuje. „To bylo asi to, jak mě předjel Tomasz Gollob!“

Polský borec, který už lákal davy fanoušků, ačkoliv jej hvězdná sláva teprve očekávala, měl před rozjížďkou s číslem dvacet vítězství prakticky již v kapse. Čtyřikrát vyhrál a jeho dvanáct bodů vyrovnal jedině Tony Rickardsson, jenž ještě netušil, že se příští měsíc stane poprvé světovým šampiónem. Blonďatý Švéd na srovnání kroku s Polákem ovšem potřeboval o jízdu navíc.

Poslední jízda pražského odpoledne se musela opakovat kvůli pádu, za nějž diskvalifikací pykal Zoltan Adorjan. Při repete se na čele usadil Stefan Dannö, který mířil za postupem stejně jako druhý Tomáš Topinka. Leč přišlo poslední kolo a pražského juniora předjel Tomasz Gollob.

„Gollob mě v nájezdu do druhý zatáčky předjel tak, jak já ho tady potom předjel při Grand Prix v roce 2003,“ vzpomíná Tomáš Topinka. Tehdy však neměl na žádné úvahy čas. Osm bodů jako on dosáhli rovněž Američané Billy Hamill a Greg Hancock. Místo ve Vojensu však bylo jen pro jednoho z nich. Ke slovu přišel rozjezd. Tomáš Topinka si vylosoval vnější dráhu, odkud ten den vyhrál jen Tomasz Gollob. Našemu reprezentantovi vůbec nevyšel start a brány světového finále se mu definitivně zabouchly rovnou před nosem.

Grand Prix přišla za Tomášem Topinkou ještě blíže
„Pamatuju si, jak jsme šli losovat,“ říká Tomáš Topinka. „Když byl předloni na Markétě světovej‘ pohár, bavil jsem se o tom s Gregem i Billym a oni si na to vzpomněli taky. Účastníci finále byli v dalším roce účastníky Grand Prix. Vyhrál Hans Nielsen, ale rok na to Billy Hamill a po něm Greg.“

Česká vlajka mohla nad stadióny velkých cen zavlát o dva roky dříve, než do nich pronikla pražská Markéta. „Grand Prix šla kolem mě blízko, ale ta dálka!“ filozofuje Tomáš Topinka. „Tomasz Gollob prohrál poprvý až v poslední jízdě. Po závodech přišel, že jsme měli něco říct, že by radši ve světovým finále měl nějakýho Topinku než Hancocka a Hamilla. Ale já nikdy nikoho nepřemlouval. Jsou závody, tak se závodí. Když na to máš, vyhraješ, když nemáš, nevyhraješ. Já se vždycky snažil všechno vyzávodit všude, kde to šlo. I když je někdy lepší koukat, jestli dva body nejsou lepší, než se hnát za dalším bodem, když už postup máš. Ale já se vždycky snažil bodovat, co to šlo.“

Zklamání bylo velké, ale na druhou stranu závodníci v mladším věku podobnou smůlu neprožívají nikterak tragicky. „Bral jsem jako ohromnej‘ úspěch bejt‘ jen v tom závodě,“ přibližuje Tomáš Topinka své tehdejší rozpoložení. „Postup do finále by potěšil, ale když koukám na ty jména, špatnej‘ výsledek to nebyl. Jedinej‘, kdo tam výkonnostně nepatřil, byl Jan Staechmann. Tehdy v Anglii jezdil jenom druhou ligu, ale dráha na Markétě mu v ten den sedla a postoupil.“

Hrdina našeho vyprávění ale ještě nemohl tušit, že se mu regulérní působení ve velkých cenách dostane na dohled ještě blíže. A naneštěstí se stejným výsledkem. V červenci 1997 nabízelo kontinentální finále v Lonigu dvě vstupenky do Grand Prix 1998. Prvního se zmocnil Armando Castagna, o druhé místo se rozjížděli Tomáš Topinka a Zoltan Adorjan.

„Odstartoval jsem, motorka přestala jet, pak se to sebralo,“ líčí Tomáš Topinka průběh klíčové jízdy. „Nakonec se mi utrh‘ šroubek ze sedátka, viselo jen na půlce. Z posledního výjezdu jsem ho předjel. I Zoltan si toho byl asi vědom. Popřáli jsme si, jenže rozhodčí Polák to viděl obráceně. Jeden divák to natočil, a že musím za rozhodčím. Na jury jsme přinesli kameru. Nicméně rozhodčí řek‘, že ho to nezajímá, že jsem ještě mladej‘, a že se do Grand Prix ještě dostanu. Ten pohár z Loniga je největší trofej v mým kabinetě a já za třetí místo nebyl nikdy tak naštvanej‘!“

Rekordy odolaly:
Osud však zařídil, že Tomáš Topinka absolvoval dvě Grand Prix. Při premiéře české velké ceny na Markétě v květnu 1997 dostal divokou kartu. Se dvěma body skončil patnáctý. Po názorových rozepřích s pražským klubem mohl na další divoké karty pochopitelně zapomenout. Přesto se však objevil ještě jednou při Grand Prix České republiky v září 2003. Jako kvalifikovaný náhradník zastupující Lukáše Drymla skončil svou pou vyřazovacím KO systémem až v semifinále a celkově mu patřila šestá pozice.

Kdyby se ovšem v červenci 1994 probil do Vojensu, ve svých dvaceti letech by se stal nejmladším českým světovým finalistou všech dob. Primát v tomto ohledu drží Antonín Kasper mladší, který světové finále v Nordenu v září 1983 absolvoval v jednadvaceti. Jiřímu Štanclovi bylo v Göteborgu 1971 dvaadvacet a Jaroslavu Volfovi v Göteborgu 1964 třiadvacet.

Zároveň by vyrovnal další rekord Antonína Kaspera mladšího, jenž se do světového finále kvalifikoval ve své čtvrté kompletní sezóně.

světové semifinále mistrovství světa jednotlivců 1994 – Praha:
1. Tomasz Gollob (PL) 14, 2. Tony Rickardsson (S) 12, 3. Jan Staechmann (DK) 11+3, 4. Sam Ermolenko (USA) 11+2, 5. Stefan Dannö (S) 11+1, 6. Tommy Knudsen (DK) 11+0, 7. Jason Crump (AUS) 9, 8. Greg Hancock (USA) 8+3, 9. Billy Hamill (USA) 8+2, 10. Tomáš Topinka (CZ) 8+1, 11. Zoltan Adorjan (H) 5, 12. Ryszard Franczyszyn (PL) 5, 13. Dariusz Sledz (PL) 2, 14. Simon Wigg (GB – KNNV) 2, 15. Gert Handberg (DK) 2, 16. Antonín Kasper (CZ) 1, náhradníci Grigorij Charčenko (RU) 0 a Petr Vandírek (CZ) 0.

Foto: Petr Makušev a archív autora

Ostatní závody

Češi v akci 131

Po dvou týdnech pauzy se čeští plochodrážníci dostali opět do závodní akce. Bratři Klatovstí se po první dvojzávodě finálové série světového ledařského šampionátu uvelebili na osmé a deváté příčce průběžné klasifikace. V australské Milduře se v pátek loučil Mark Lemon se svou čtvrtstoletí dlouhou kariérou. Jeho farewell vyhrál Rohan Tungate a na stupně vítězů se dostali ještě Justin Sedgmen a Sam Masters. Matěj Kůs uzavřel svůj zimní australský program šestým místem (3 – 1 – 3 – 3 – 0 = 10). Před koncem víkendu byl ohlášen podpis Aleše Drymla v Lublinu. Eduard Krčmář se v pátek poprvé představil v Gdaňsku na setkání s fanoušky a novináři. Napilno má i Václav Milík, jenž se účastní programu fyzické přípravy se svou Wroclawí a tento týden jej čeká společné soustředění.

Foto: Eduard Krčmář Racing