Protože potřebuji dát do kupy veterána Jawa 897, prodávám motorku za Kč 33 tisíc, k tomu jako bonus 3 litry oleje Castrol a nějaký díly. Má za sebou tři závody a asi pět tréninků a to ve veteránském tempu. Případní zájemci mohou psát SMS na 606950367 a já se jim ozvu.
AKTUALIZOVÁNO – FOTO
Zkraje týdne se zdálo, že se ledaři konečně dočkají tradiční zimy. Ovšem stihli jen jeden jediný trénink ve čtvrtek v Chrastné, kde na místním rybníku ale síla ledu nepřesáhla dvanáct centimetrů. A opět jim nezbývá než čekat, jelikož v sobotu začal do Čech proudit teplý vzduch. Na většině území vystoupaly teploty na jedenáct až šestnáct stupňů Celsia a čtyřicet ze 138 stanic Českého hydrometeorlogického ústavu sledující teplotu alespoň třicet let hlásilo nejteplejší desátý leden a šest z nich dokonce absolutní rekord prvního kalendářního měsíce. Přesto se však čeští závodníci dostali do akce na ledu. Hynek Štichauer nahradil Michala Dudka a spolu se Zdeňkem Holubem a Romanem Čejkou zasáhli do třetího dílu seriálu Speedway-on-Ice. A Antonín Klatovský dorazil za svým mladším bratrem Janem do Švédska a společně odjeli dva ligové závody.
Richard Geyer dosáhl hattrick
Michal Dudek má v práci obtížné období, během něhož jej čekají tři týdny složené výhradně z nočních směn. V Jonsdorfu jej ve třetím díle saské šroubkařské série zastoupil Hynek Štichauer. Chyběl mu jediný bod, aby se dostal do velkého finále.
„Ve druhý jízdě jsem se přetočil z prvního místa a to rozhodlo,“ vysvětloval, proč mu na rozjížďku třech nejlepších chyběl jediný bod. Nakonec triumfoval alespoň v malém finále, aby se stal nejlepším českým zástupcem ve startovním poli.
„Mně se jelo dobře, ale výsledek vypadal jinak,“ komentoval Zdeněk Holub své sedmé místo, zatímco Roman Čejka skončil poslední. „Oni se snad zlepšili ještě víc,“ přemítal nad skutečností, proč má letos ke stupňům vítězů poněkud daleko. „Ani jsem se ještě nerozjel a oni byli už metr přede mnout. Nechybělo málo a přivez‘ jsem si ze šroubků další audinu, tentokrát z Německa (smích).“
Již potřetí za sebou se jako vítěz pod šachovnicovou vlajkou prohnal Richard Geyer, který tak logicky udržel postavení leadera před únorovým pokračováním v Schönheide a Drážďanech. Na stupních vítězů mu opět sekundoval Ronny Weis a premiérově rovněž Mathias Bartz.
Speedway-on-Ice – PRO TEC Cup 2015:
finále: 1. Richard Geyer (8 bodů v základní části), 2. Ronny Weis (6), 3. Mathias Bartz (5); malé finále: 4. Hynek Štichauer (4), 5. Christian Hefenbrock (4), 6. Wojciech Lisiecki (4); další pořadí: 7. Zdeněk Holub (3), 8. Piotr Dziatkowiak (1), 9. Roman Čejka (1), náhradník Alon Tripke DNR.
Jihočeští bratři ve stejném dresu
Švédská Isracingserien pokračovala o víkendu dvěma odloženými koly, která přinesla další dva triumfy celku ze Strömsundu. V sobotu v Gävle dal dohromady pětatřicet bodů. Rundbana Örnsköldsvik a Bockarna Bollnas skončily s devětadvaceti a Gävle s pětadvaceti body.
Dodatková jízda o druhé místo se však nekonala. „Bylo hrozný počasí,“ vysvětlil Jan Klatovský magazínu speedwayA-Z. „Asi za tři hodiny napadlo třicet centimetrů sněhu. Hrůza, hrozně sněhu a žádná viditelnost. Rozjezd se nejel kvůli špatné dráze, nemělo cenu už to jet.“
Antonín Klatovský (3 – 3 – 2 – 3) ztratil bod jen v rozjížďce s číslem čtrnáct, do jejíhož cíle dorazil dříve Mats Järf z vítězného celku. Jan Klatovský (3 – X – 3 – 2) prohrál až ve dvacáté jízdě s veteránem Per Olof Sereniusem ve vestě z Gävle, avšak mnohem více bodů jej stál pád.
Oba jihočeští bratři byli klíčovými muži Bockarny také včera v Örnsköldsviku. Jan Klatovský (3 – 2 – 3 – 3) se skláněl pouze před Stefanem Svenssonem. Jeho bratr Antonín dodal dalších devět bodů (2 – 3 – 3 – 1) a Bockarna obsadila opět třetí příčku.
Pro úplnost výsledky: Strömsund 39, Örnsköldsvik 35, Bollnas 33 a Gävle 10 a průběžnou tabulku: Strömsund 9, Örnsköldsvik 4, Bollnas 3 a Gävle 2.
Foto: Zdeněk Holub starší a archív Jana Klatovského
Mšeno – 1. května 1964
V padesátých letech se pod vlivem zlepšujících se výkonů plochodrážníků, kteří se nenarodili ve Velké Británii či některé zemí jejího drolícího se impéria, zlomil ostrovní monopol na mistrovství republiky jednotlivců. Už v sezóně 1951 byli Švédové Olle Nygren, Bertil Carlsson, Eskil Carlsson a Sune Karlsson spolu s Norem Leifem Basse Hveemem rovnou nasazeni spolu se 136 závodníky obou britských ligových divizí do druhého kola trojpatrové kvalifikace pro světové finále. Napřesrok se kontinent poprvé dočkal své vlastní kvalifikace, jejíž podoba se ustálila na sklonku dekády. Díky tomu dostali příležitost nejen noví závodníci, ale rovněž pořadatelé, kteří by si v jiné branži motoristického sportu mohli o podniku ranku mistrovství světa jen zdát. Před padesáti lety se mezi ně poprvé zapsalo i Mšeno, o čemž nám bude vyprávět Jan Holub, by tehdy ve svém druhém reprezentačním roce uvízl v kvalifikační síti.
Plochodrážní premiéry ve výkladní skříni československého motocyklového sportu
V kalendáři vládla neděle 29. dubna 1956, když se v polské metropoli Varšavě vůbec poprvé českoslovenští plochodrážníci postavili vůbec poprvé na start závodu mistrovství světa. Dodávat, že v soutěži jednotlivců nebylo třeba, protože jiné se tehdy na oválech nejezdilo. Složení startovní listiny nebylo vůbec pestré.
Tvořilo ji osm Poláků a osm československých borců. Rovněž výsledky byly těžce jednotvárné. Reprezentanti bílé orlice si mezi sebou rozebrali prvních devět míst, přičemž jejich hegemonii narušil pouze šestý Hugo Rosák. Desátý Josef Kysilka měl již o polovinu bodů méně než Waldemar Szwendrowski, který skončil před ním.
Příčina neúspěchu se našla v nevhodných pneumatikách a skutečně již napřesrok bylo lépe. Do druhého kola již postoupila trojice československých reprezentantů, přičemž pardubický Rudolf Havelka dokonce ve Varšavě mával z druhého místa pódia.
Další mezník československé účasti v mistrovství světa přinesl rok 1958. V neděli 20. dubna davy nadšených diváků doslova oblehly slánský stadión, který hostil první kolo. Luboš Tomíček skončil druhý a do druhého kola se kvalifikovali rovněž Liboru Dušánek, Jaroslav Volf starší a František Richter.
Svět motorů nadšeně referoval, že motocykly ESO obuté pneumatikami Barum na celé čáře předčily konkurenční produkty JAP a Dunlop. Poněkud opomněl historický moment, kdy se na našem území konal vůbec první podnik mistrovství světa v motoristickém sportu vůbec.
Tehdy se kromě ploché dráhy bojovalo o mistra světa již jen na silničních okruzích a v motokrosové kubatuře 500 ccm. Jenže Grand Prix Československa dostala status mistrovství republiky až v sezóně 1965 a první světový motokros pořádali v Přerově roku 1961. Československo hostilo do té doby čtyři ročníky šestidenní, nicméně ani vítězný Trophy Team nebyl oficiálním mistrem světa. V automobilovém sportu si naši fanoušci museli na závod světového šampionátu počkat až do srpna 1987, kdy na brněnský autodrom zavítal světový šampionát cestovních automobilů.
Každopádně československé plochodrážní kluby se v organizaci světového mistrovství neztratily. Po Slaném přibyl Liberec (1959), Plzeň (1960 a 1961) nabídla novoučký borský stadión premiérovým ročníkům světového šampionátu družstev. V dvaašedesátém se mistrovství světa konalo v Ostravě a napřesrok na pražském Strahově. Mšeno tedy bylo již šestou tratí u nás, jež se mohla pochlubit pořadatelstvím mistrovství světa.
Termín nebylo potřeba příliš obtížně hledat. První máj byl v městečku na půl cesty mezi Mělníkem a Mladou Boleslaví stejně tradičním termínem, jako je dnes. A navíc dokonale zapadal do konceptu tehdejší kontinentální kvalifikace.
Ten se ustálil v osmapadesátém, shodou okolností roce slánského a potažmo československého debut. Po květnové čtveřici prvních kol následovala dvě druhá kola a nakonec kontinentální finále. Odsud se postupovalo do evropského finále, kam se kvalifikovali i nejlepší Seveřané, zatímco britská kvalifikace vrcholila až ve světovém finále.
Zánět oka sebral vidinu kontinentálního finále
Jan Holub si poprvé o reprezentační vestu se lvíčkem řekl v třiašedesátém. V půlce dubna nechyběl mezi jednadvaceti účastníky soustředění na pražském Strahovském stadiónu, kteří chtěli přesvědčit trenéry Karla Těšínského a Václava Stanislava, že právě oni jsou ti praví.
Všichni jezdci byli rozděleni do čtyř skupin, z nichž každou vedli jako instruktoři naši nejlepší borci Luboš Tomíček, Antonín Kasper, Bedřich Slaný a František Richter. Po dopoledních tréninkových jízdách přišlo odpoledne s nácvikem taktiky a techniky, instruktáží o údržbě motocyklů a radami o doplňkových sportech.
Strahov se nakonec stal dějištěm premiéry jednadvacetiletého Jana Holuba v mistrovství světa jednotlivců. „Strahov jsem jel třikrát, jednou při spartakiádě spřátelených armád,“ uvědomuje si. „Udělala se dráha na jeden závod. Byla perfektní, jezdili tam i motokrosáci a přitom tam nebyly díry. A po závodech se ta dráha vyvezla. Co to muselo stát peněz! A našly se!“
Nicméně spartakiádní závod obnovil tradici strahovských plochých drah po dlouhých deseti letech a zároveň ji jednou provždy ukončil v roce 1973. A my hovoříme o podniku z května 1963, kdy Praha vůbec poprvé hostila plochodrážní mistrovství světa. Kromě toho diváci viděli motokros a cyklisty při Závodě míru.
„Jel tam se mnou Tonda Kasper a Fanda Ledecký, ten si tam zlámal klíční kost,“ vzpomíná Jan Holub. „V poslední jízdě mě sundal Henryk Žyto. Pak jsem mu to i s úrokama vrátil, i když jsme byli kamarádi pořád.“
Jenže incident z rozjížďky s číslem devatenáct stál Jana Holuba přímý postup do druhého kola ve Lvově, protože mu osmou příčku o jediný bod sebral Zdeněk Kovář. Nakonec však shodou okolností zastoupil Františka Ledeckého. „Jeli jsme tam s garantem s vlekem,“ vypráví Jan Holub o peripetiích cesty do někdejšího Sovětského Svazu. „Nebyly tam pumpy, a buď se tankovalo v kolchozu, nebo u vojáků.“
Jenže mnohem větší problém pro Jana Holuba představoval zánět oka. „Doktoři mi dali s sebou mastičky,“ říká. „Před závodem jsem musel na kontrolu. Zapřel jsem jim, že umím azbuku. A jen jsem kejval, že vidím. Nastoupil jsem jen proto, aby nemohl jet ruskej‘ náhradník Valentin Mojsejev.“
Jeden bod od postupu
V sezóně 1964 byl Jan Holub opět mezi dvanácti reprezentanty, kteří na čtyřech stadiónech zasáhli do prvních kol světového šampionátu. Nominace jej poslala do Mšena, v jehož ochozech se tísnilo deset tisícovek diváků, kteří si nechtěli nechat ujít jedinečnou podívanou.
„Ved‘ to tam nějakej‘ Cejp, potom byl manažer soutěžáků ve Škodovce,“ ujímá se Jan Holub opět slova. „Když odešel ze Mšena, plochá dráha tam skončila. Za něj jsme se tam dostali na jarní soustředění, kdy jsme museli nejdřív odházet sníh. Borek Řípa nám usmažil řízky na ricinovým oleji, ale neposral se nikdo. Spalo se na hotelu, kde netekla voda. Bylo tam umyvadlo, ráno byl na něm led, ale nikdo si nestěžoval.“
Prvního května však již byly mrazy dávno minulostí. „Mistrovství světa byl svátek,“ pokračuje. „Přijal nás starosta a lidí byl plnej‘ stadión. Dráha byla škvárová, černá, ale tehdy se moc neřešila. Mívali jsme i soustředění reprezentace, že se motorky všech účastníků daly na tatru, my sedli do autobusu a objížděla se republika. To si dneska neumím představit, že by všechno vešlo na tatru, to by musely jet čtyři! I když pršelo, jelo se, pamatuju Josefa Mičána, když někdo řek‘, že nepojede, poslal ho rovnou, a si sbalí věci a vrátí se domů.“
Jedenácté číslo Světa motorů psalo o trati s uznáním. Její tvrdý, drsný a naprosto rovný povrch bez nebezpečných výmolů označilo za obdivuhodný. S obdivem psalo rovněž o triumfu Antonína Kaspera, jenž měl v konečném součtu o jeden bod více než Zbigniew Podlecki, s údivem o Rudolfu Havelkovi, který se po několika letech vrátil do reprezentace třetím místem. Pochválilo Miloslava Wágnera a Františka Ledeckého za postup. Ovšem v souvislosti s hrdinou našeho vyprávění litovalo jeho vyřazení a to i proto, že jej označilo za nadějného borce.
„Asi jsem to posral,“ krčí dnes rameny v marné snaze vybavit si nějaký detail a nad otázkou po příčinách jeho odstoupení z rozjížďky s číslem dvě se po pěti desítkách let jen pousměje. „V první jízdě jsem nedojel, pak asi nervy pracovaly šeredně a na postup do nestačilo. Ale co, takovej‘ je život…“
Se sedmi body skončil nakonec jedenáctý, zatímco kupříkladu šest bodů stačilo Miloslavu Wágnerovi na šesté místo. „Plechovka dělal taky osm bodů,“ upozorňuje na umístění Igora Plechanova, který o čtyři měsíce později předjede Ove Fundina v rozjezdu o titul světového vicemistra. „Byl to dobrej‘ kluk, Viktor Trofimov taky. Rád jsem měl Borise Zacharova, ale ten se zabil. Jednou mi půjčil v Rusku kola na leda. Já vyhrál a oni my ty kola zase sebrali. A bylo po hezkým ježdění na ledě.“
V mistrovství světa jednotlivců 1964 byl Jan Holub vyřazen již v prvním kole. Jeho velká chvíle však měla přijít o tři roky později. Prokousal se až do evropského finále ve Wroclawi. V dodatkové jízdě o poslední postupové místečko do světového finále sice podlehl Jochenu Dinsemu, však i tak měl být ve Wembley náhradníkem. Avšak týden před ním si při Zlaté přilbě v Pardubicích zlomil ruku. Atmosféru světového finále ve Wembley ovšem v letech 1968 a 1970 zažil s českým národním týmem.
Poprvé až do světového finále:
S dvanácti nominovanými závodníky v mistrovství světa anno domini 1964 se Československo mohlo rovnat pouze Polsku a Sovětskému Svazu. Jugoslávie a oba německé státy měli šest zástupců, Rakousko pět, Maďarsko tři a Bulharsko dva.
Čtveřice úvodních kol se stala osudná jen Janu Holubovi. Miroslav Šmíd postupoval z Neubrandenburgu jako náhradník, avšak nakonec se ve druhém kole ve Lvově dostal do hlavní šestnáctky.
Druhá kola však řady našich prosila mnohem výrazněji. Varšava byla konečnou stanicí pro Františka Ledeckého, Antonína Švába, Miloslava Wágnera a Bohumíra Bartoňka, Lvov pro Karla Průšu a de facto i Pavla Mareše. Ten obsadil devátou příčku, což znamenalo náhradnický post kontinentálního finále ve Slaném, kde se ovšem příležitost ke startu nenaskytla.
Ve Slaném skončila kvalifikační pou Miroslava Šmída a Rudolfa Havelky. Na evropské finále ve Wroclawi zamířili tři zbývající Čechoslováci. Stanislav Kubíček se s osmnáctkou na zádech ani jednou nedostal ke slovu. Antonín Kasper prohrál rozjezd s Göte Nordinem a Rune Sörmanderem o místo náhradníka světového finále.
Mezi šestnáctku nejlepších plochodrážníků modré planety se však probil Jaroslav Volf mladší, což se do té doby nikomu z našich nepovedlo. A samozřejmě by to nebyl magazín speedwayA-Z, kdyby své čtenáře s tímto polozapomenutým plochodrážním příběhem ve své historické rubrice někdy příště neseznámil.
1. kolo mistrovství světa jednotlivců – Mšeno:
1. Antonín Kasper (CS) 14, 2. Zbigniew Podlecki (PL) 13, 3. Rudolf Havelka (CS) 12, 4. Joachim Maj (PL) 12, 5. František Ledecký (CS) 10, 6. Miloslav Wágner (CS) 8, 7. Igor Plechanov (SU) 8, 8. Gabdrachman Kadyrov (SU) 8, 9. Viktor Trofimov (SU) 8, 10. Mieczyslaw Polukard (PL) 7, 11. Jan Holub (CS) 7, 12. Damijan Klasnetič (YU) 4, 13. Jože Visočník (YU), 14. Alois Frach (D) 2, 15. Otto Lantenhammer (D) 2, 16. Heinrich Sprenger (D) 1, náhradníci Zdeněk Kovář (CS) a Miloslav Verner (CS) oba DNR.
Foto: archív autora
Mies – 10. ledna
S nedostatkem ledu se nepotýkají nejen čeští ledaři, jimž pokračování jejich tréninku v Chrastné překazil déš a příliv teplého vzduchu. Teplý průběh dosavadní zimy se rovněž podepsal pod přesun kvalifikačního kola světového šampionátu. Příští sobotu se totiž nepojede v Hallstaviku, ale v severněji položeném Stromsundu.
Foto: Jan Klatovský
Slaný – 10. ledna
Spousta plochodrážníků nezahálí ani během zimní přestávky. To už dnes není nic neobvyklého, ale že nespí plochodrážní stadion nikoliv ve smyslu zdokonalení zázemí, to už je od zániku zimních plochých drah v sedmdesátých letech věc takřka raritní. Dnes dopoledne se ovšem do závodního rytmu dostal slánský stadión.
Před velmi slušnou diváckou návštěvou se tady uskutečnil závod mistrovství republiky v cyklokrosu. Závodníci na kolech zcela využili k namotání trati plochodrážní stadion. Tra vedla po trávě uvnitř oválu, na diváckých svazích i na samotné dráze.
Teplota okolo patnácti stupňů nad nulou připravila velmi těžkou blátivou tra. Cestou z tratě přes depo bylo vidět přes okno dílny, že slánský Eda Krčmář začal s přípravou techniky na letošní sezonu.
Foto: Michal Kohout
Bořice – 3. ledna
Po předloňském titulu se stopětadvacítkou se loni už plně soustředil na pětistovky, v nichž neodmítl jedinou příležitost ke svezení. A kromě nich si vyzkoušel dvěstěpadesátky, kde se během necelého týdne stal dokonce českým reprezentantem. Čtvrtlitrovou budoucnost má zatím ve hvězdách, avšak pilně se připravuje na klasickou kubaturu, kde by se chtěl stále zlepšovat a šlapat špičce na paty. O všem hovoří pardubický junior Josef Novák v exkluzivním rozhovoru pro magazín speedwayA-Z.
speedwayA-Z: „Roku 2013 jsi vyhrál mistrovský titul ve stopětadvacítkách. Splnil jsi svůj cíl a rozhodl ses dát kolibříka z domu. Bylo to dobré řešení? Přece jen se stopětadvacítkou jsi mohl dál kralovat, zatímco na půllitru jsi především sbíral zkušenosti.“
Josef Novák: „Myslím si, že to bylo dobrá rozhodnutí. Na stopětadvacítku jsem už byl velkej‘ a těžkej‘. Kdyby mě to jelo, bylo by to lepší, ale nechtěl bych těm malejm‘ klukům vybírat ceny. Moh‘ jsem se zaměřovat na půllitry, už jsem na nich trénoval a jel první závody. Zkušenosti už nějaký byly a já se chtěl hlavně rozvíjet. To si myslím, že se povedlo, závodů jsem měl moc, během roku jsem se zlepšil a nějaký zkušenosti jsem nasbíral. Určitě to byl krok správným směrem.“
speedwayA-Z: „Nicméně nižší kubatury pro tebe nebyly uzavřenou kapitolou ani v loňském roce. Ve světovém poli světového poháru dvěstěpadesátek jsi skončil jedenáctý. Co tě vedlo k tomu, abys do tohoto závodu na poslední chvíli naskočil?“
Josef Novák: „V pondělí o Tomíčkově memoriálu na mě před školou v Chrudimi čekal táta. Řekl, že volal pan Křikava, že Adam Fencl nechce jet dvěstěpadesátky na dlouhý dráze. A jestli bych nechtěl jet já. Říkal jsem si, že je to výborná příležitost se na tom svýzt a podívat se do Francie. Jeli jsme do Prahy pro motorku. Základově byla jen spojená, byly tam kola a zbytek jsme museli dostavět. Dostali jsme klasickou dvěstěpadesátku a motor museli přehodit do dlouhána. Museli jsme to složit do středy, měli jsme na to den. Zkusili jsme si to v Pardubicích, jaký by tam mohly bejt‘ převody a druhej‘ den jsme odjížděli do Francie. V Pardubicích kolem nás lítali pan Dryml a Zdeněk Schneiderwind. Bylo hodně rádců, co se snažili pomoct. Já ještě neřídím, cesta pro mě byla pohoda, ležel jsem v autě. Dorazili jsme v pátek večer a stihli jsme kus tréninku pětistovek, pak se jeli ubytovat na hotel. Dopoledne jsme se podívali po městě a odpoledne se jelo na závodiště. Byl trénink, dvakrát volnej‘ a dvakrát na pásku. Zkusil jsem si, jak to jede, a až o závodech jsme přišli na to, že mě z výjezdu všichni předjížděj‘. První tři rozjížďky jsme nevěděli, co s tím, až jsme s Honzou Hlačinou zkusili hnout s předstihem. Najednou se to zlepšilo, dojel jsem na třetím místě. V poslední jízdě jsem dobře odstartoval a vyhrál. Říkal jsem si, že to není špatný, kdyby to bylo od začátku, bylo by to jiný. Takhle to stačilo jen na céčkový finále. Tam jsem ne špatně odstartoval, ale Polák byl přede mnou. Pořád jsem na něj dorážel, až se mi ho z výjezdu podařilo předjet a vyhrál jsem. Určitě to bylo něco novýho, zkusil jsem si to a zbytečně jsme tam nejeli.“
speedwayA-Z: „A pak přišel Jawa Cup, jemuž jsi dal přednost před Zlatou stuhou. Důvody jsou nabíledni, s Adamem Fenclem jste klidně mohli vyhrát, kdežto při Zlaté stuze bys asi záhy vypadl. A tak se spíš chci zeptat na tvou čtvrtlitrovou budoucnost.“
Josef Novák: „Letos bych určitě chtěl jet Zlatou stuhu. Minulej‘ rok jsem se rozmejšlel. Ve Zlatý stuze bych asi vypad‘ po třech jízdách, ale v Jawa Cupu bych jel všechno. Povedlo se to, škoda že Adam z prvního místa upad‘ a mě v cíli z druhýho místa předjel Igor. Byla to velká smůla. A jestli letos pojedu dvěstěpadesátky, nevím, to je ještě ve hvězdách.“
speedwayA-Z: „Avšak těžiště tvé činnosti přece jen spočívalo v závodech pětistovek. V nich ses dokonce podíval i mezi elitu do extraligy. Jak své působení v celku Pardubic hodnotíš?“
Josef Novák: „Byla to výborná příležitost svýzt se s výbornými jezdci. Když jsem jel první extraligu, neodpadlo to špatně. Bylo překvapení, když jsem odstartoval a dokázal se držet za Romanem Čejkou. Ale přece jenom je to o třídu vejš, takže je to hodně těžký. Z finále v Praze si pamatuju maximálně něco před závodama. Ale z tý první jízdy a opakovačky maximálně jen nějaký záblesky. Letos bude 
záležet, jestli Patrik Mikel bude u nás v Pardubicích. Bude záležet i na juniorech a dalších výsledcích. To je ještě dost času, než bude sezóna.“
speedwayA-Z: „Nechybělo mnoho a do špičkového šampionátu ses dostal i vlastním přičiněním. Chyběly dva body ze srpnového semifinále mistrovství republiky jednotlivců, aby ses dostal alespoň na post náhradníka pro finále…“
Josef Novák: „Ten den se mi v Pardubicích vůbec nedařilo. Dráha byla hlubší než obvykle a nemoh‘ jsem přijít na to, jak to jet. Přišel jsem na to až v poslední jízdě, že jsem měl jezdit venek, kde byl materiál a tahalo to. Jezdil jsem po vnitřku, kde to mydlilo a to byla chyba. Snad to letos bude lepší, budu se víc snažit, abych se do toho finále dostal.“
speedwayA-Z: „Konec mistrovství republiky juniorů tě zastihnul na desátém místě závěrečné klasifikace. Nebýt technických patálií v závěrečném dvojzávodě v Pardubicích, bylo by to ještě lepší. Jsi spokojený?“
Josef Novák: „Nejsem. Kdyby nebyly technický problémy v Pardubicích, bylo by to lepší. Prasknul mi ojniční čep a jeden motor byl na odpis. První závod jsem jel s druhou motorkou, co nebyla dopasovaná. Během pauzy jel táta domů pro další motor. Dali jsme to tam a při první jízdě se zadřel. 
A další motor byl na odpis. Nakonec mi ten motor, co mi nejel, podařilo dopasovat. Ale do toho mi dvakrát prasknul primár. Byl to docela den blbec. Bedna v junioráku není nic jednoduchýho, jsou tam skvělí jezdci jako Zdeněk, Eda a Václav. Mají toho spoustu najezděnýho a já nic. Srovnávat se s nima nemůžu, ale určitě bych se chtěl zlepšovat, abych se jim jednou moh‘ rovnat. Uvidíme, jaká bude technika a jak budu připravenej‘ já.“
speedwayA-Z: „Kde bys ale mohl být výše, je mistrovství republiky do devatenácti let, v jehož finále B byl ovšem Patrik Mikel jiného názoru. Jak se ti zamlouvala myšlenka šampionátu složeného ze čtyř rozjížděk?“
Josef Novák: „Myslím, že se to ani nemuselo konat. Někdo získá titul, že tam má málo soupeřů a sjede si pár jízd. Přišlo mi to blbý, předloni nás bylo o něco víc. Uvidíme letos, jestli nás zase bude víc nebo jestli přijede někdo ze zahraničí. Uvidíme. S Patrikem to máme tak, že někdy je lepší on, jindy já. Jak to bývá, někdo může bejt‘ ten den lepší, někomu ta dráha sedne víc, je to jak kdy. A malý finále už byla jen jízda před první ligou, ta byla ten den důležitější.“
speedwayA-Z: „A když už se bavím, čeho bys mohl litovat, napadá mě mistrovství republiky juniorských družstev v Plzni. Jak jsi sám dokázal odsunout žarnovickou dvojici na poslední pozici?“
Josef Novák: „Kdo ví, jak by to bylo, kdybychom byli dva. Nebylo to špatný, že jsem byl sám a neskončil poslední. Je škoda, že nikoho nesehnali a musel jsem jet sám. Uvidíme letos. Zezačátku, když jsme přijeli do Plzně, jsem ani nevěděl, jestli nakonec nebudu nějakýho paráka mít. Ale před tréninkem jsem se dozvěděl, že ne. Byl jsem zklamanej‘ a bral to jako trénink. A nakonec to nebylo špatný, dráha byla výborná a parádně jsem si zajezdil.“
speedwayA-Z: „Sezónu 2014 doplňovaly tvoje starty na mezinárodní úrovni. Byl jsi členem týmu, který vyhrál jadranskou ligu, absolvoval MACEC Cup v Zielonej Goře, jezdil slovinsko-chorvatský šampionát. Jsou podobné závody cestou k dalšímu závodnickému rozvoji?“
Josef Novák: „Určitě jo. Poznávám jiný dráhy, než máme v Česku, nový soupeře. Sbírám zkušenosti, když můžu jet do Slovinska nebo Chorvatska, je to výborný. I v tom Polsku. Když to shrnu, bavily mě 
všechny závody, ale hlavně jadranská liga v Pardubicích. Nebylo to nejhorší a pěkně jsem si zajezdil. Ale bavily mě všechny, bylo to zajímavý, letos záleží, jestli budou chtít nějaký jezdce a jestli pozvou mě.“
speedwayA-Z: „Předevčírem jsme přepsali letopočet a zimní přestávka se víceméně dostává do své poloviny. Jak se připravuješ do nové sezóny, v níž by pro tebe mohla být lákavá dvě volná reprezentační místa v juniorských šampionátech světa a Evropy?
Josef Novák: „Chodím do posilovny, cvičím doma. Mám permanentku z Pardubic a jezdím do akvaparku, snažím se pořádně připravit. Pan Řehounek nám chystá motorky. Budu se co nejvíc snažit zabodovat o to místo v mistrovství světa juniorů. Budu se snažit ze všech sil, je velká šance se tam dostat. A taky v dalších českých soutěžích, to je samozřejmý, hlavně v v jednadvacítkách a zkusit se dostat do finále republiky.“
Josef Novák děkuje:
„Chci poděkovat rodině za podporu, panu Řehounkovi, že nám pomáhá s motory a se vším, když něco potřebujeme vyrobit. ZP Pardubice, Autodoprava Tetřev, mechánovi Martinu Kratochvílovi, věřím, že nám zachová věrnost. Vladovi Višváderovi a doufám, že budeme spolupracovat i příští rok. A všem příznivcům plochý dráhy.“
Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV), Mirek Horáček, Michal Kohout a Antonín Škach
