Tento článek obsahuje 21 000. publikovanou fotografii magazínu speedwayA-Z

Může se pochlubit vavřínovým věncem hned z druhého závodu své kariéry, dvěma tituly mistra Slovenska či finálovou účastí při Zlaté přilbě SNP v dobách, kdy do klíčové jízdy o krásnou trofej postupovali pouze čtyři závodníci. Léta byl žarnovickou prvoligovou jedničkou a při svém debutu v mistrovství světa jednotlivců prošel do čtvrtfinále. Na druhou stranu nikdy se v kvalifikaci neprokousal do mistrovství Československa jednotlivců a plochodrážní kariéru mu zkomplikovalo sedmnáct různých fraktur. První prosincový večer neměl Rado Fuska ve své hospůdce Kolkáreň na žarnovickém stadiónu příliš mnoho hostů, takže jsme to s Jánem Danielem mohli probrat všechno od počátku.

Mezi slovenskou elitu rovnou při debutu
„Můj nájezd do kariéry byl rychlý, ale nebezpečný,“ vrací se Ján Daniel na samý práh své aktivní kariéry. „Nepamatuju si nikoho jiného, kdo by v jednom roce sednul na plochodrážní motorku a hned jel závody.“

A to současný trenér Speedway Clubu Žarnovica za svůj život potkal bezpočet plochodrážníků. Přitom jeho debut za širokými řidítky nebyl rozhodně tuctový. „V květnu jsem si sednul na motorku a pak v desátém měsíci jel závody,“ vzpomíná. „V sobotu jsem skončil čtvrtý a v neděli druhý. Všichni čuměli a já nejvíc!“

Psal se rok 1971 a na konci října už byla naprostá většina závodů v kalendáři odškrtnuta tlustým fixem. Zbývalo vyřešit otázku slovenského šampióna. Na rozdíl od přeboru ČSR, jehož historie se začala psát až v pětasedmdesátém, si slovenské mistrovství uchovávalo autonomii národního šampionátu. Sice šlo o kvalifikační stupeň pro mistrovství Československa, avšak na rozdíl od české soutěže v jejím slovenském protějšku startovala i absolutní elita země, s níž jsme většinu dvacátého století prožili ve společném státě.

Konec konců rozdíl mezi slůvky přebor a mistrovství má v tomto ohledu slušnou vypovídací hodnotu. V jednasedmdesátém kráčel za svým prvním titulem bratislavský Jozef Tóth. Květnový mítink v Břeclavi, kde plochodrážníci ze slovenské metropole našli azyl před výstavbou dráhu v Zohoru, mu nevyšel. Ale jeden nejhorší výsledek se tak či onak škrtal a po dvou červnových maximech v Žarnovici byl Jozef Tóth na nejlepší cestě za titulem.

V říjnu jej také potvrdil, ale jak již bylo řečeno, velký díl pozornosti na sebe strhnul Ján Daniel. V prvním závodě nešel na pódium jen proto, že při bodové rovnosti s Bratislavanem Dušanem Rybanským měl horší pomocná kritéria a rozjezdy se tehdy nevypisovaly. Druhý den jej ovšem porazil jen Jozef Tóth, takže se stříbrným věncem okolo krku předčil i Vladimíra Ceglédyho, v jednasedmdesátém žarnovickou ligovou jedničku, jenž si ten den pojistil titul slovenského vicemistra.

Takový vstup na plochodrážní scénu samozřejmě nemohl přijít jen tak. „Odmalička jsem byl takový teenager, jak se říká dnes,“ vysvětluje Ján Daniel. „Chlapci běhali za babami a já byl pořád v garáži. Měl jsem zetku a chtěl jezdit motokros. Ale kluby tady krachovaly, až jsem se setkal s Vladem Ceglédym.“

Ten po jejich schůzce nemohl v žádném případě tušit, že jej jednadvacetiletý mladý muž porazí hned ve svém druhém závodě. „Dal mi klubové díly, zvl᚝ rám, všechno rozebrané,“ konstatuje Ján Daniel, že svůj první plochodrážní motocykl dostal v rozebraném stavu. „Ale byl jsem zběhlý v opravách. Plochodrážka je sice něco jiného, ale i tak.“

Nicméně zručný mechanik nemusí automaticky být talentovaným závodníkem. „Já za to nemůžu,“ reaguje Ján Daniel se smíchem nad další otázkou, proč před více než čtyřiceti lety nechal za sebou řadu mnohem zkušenějších soupeřů. „Naučili mě jezdit s plným plynem. Tak jsem ho tam držel a nedíval se, proč ostatní byli za mnou. Nikdy jsem se nedíval na jména, šel jsem na pásku a šel na to. Plný plyn, nikdy jsem se nenaučil s ním vrkat.“

 

Překvapení pro Antonína Švába
Plochodrážní bacil se Jána Daniela chytil pořádně ostrým drápkem. „Možná tomu předcházelo ještě něco jiného,“ vybavuje si. „V třiapadesátém se tady v Žarnovici jela plochá dráha a já si na to pamatuju. Pořád jsem měl před očima, jak hoří plochodrážní motorka. Byl jsem tam s otcem, a jak říkám, pořád se mi to objevovalo v hlavě. Ale tříleté dítě si může zážitky vybavovat jinak. Až mi potom pan Nigrédy z Bánskej Štiavnice potvrdil, že to tak skutečně bylo. Možná už tady byl nějaký podnět z podvědomí…“

Každopádně setkání Jána Daniela s plochou dráhou bylo osudové. „Zažrala se mi pod kůži,“ souhlasí. „Tolik, že když jsem se v roce 1973 ženil, říkal jsem manželce, a pamatuje, že nejdřív je plochá dráha a teprve pak ona.“

Sezóna 1972 byla jeho první kompletní. Československé ligy se již druhým rokem jely stylem čtyřutkání. Novinkou se však stalo, že z prvoligových skupin A a B se nepostupovalo rovnou do kvalifikace o extraligu, ale do skupiny C, jež byla víceméně jakýmsi finále prvním ligy.

Žarnovica měla v béčku za soupeře Břeclav, Bratislavu a České Budějovice, jež trojice Jan Holub, Antonín Šváb a Stanislav Kubíček pasovala do role favoritů. Jihočeši jí vskutku dostáli, když vyhráli všechny čtyři mítinky. Žarnovica začala tristně. V úvodním kole v Březolupech, jehož prvních osm jízd se jelo v sobotu, zatímco zbytek byl kvůli dešti přeložen na neděli, skončila poslední.

Na vlastní dráze však skončila třetí a o postupu se v půli července mělo rozhodnout dvěma koly v Českých Budějovicích, protože Bratislava stále neměla k dispozici vlastní dráhu. Jihočeská metropole přivítala účastníky měkkou, rozmočenou dráhou. V sobotu se Žarnovica nedostala před druhou Břeclav, ale v neděli ano a na tabulkové body postoupila. Lví podíl patřil Jánu Danielovi, jenž v obou případech inkasoval po deseti bodech.

„Byla to strašně veliká dráha,“ vybavuje si Ján Daniel budějovickou Dlouhou Louku. „Dostala se mi noha pod hák a já se celou rovinu modlil, a už je zatáčky a já si ji mohu uvolnit. Před závodem pršelo, strkalo to hodně dopředu, držel jsem jen plyn, motorka se jen hnala dopředu. Já měl síly dost, to mi vyhovovalo. Trenéra jsme neměli, rostli jsme jako samorosty. Moje první jízdy byly rychlé, ale nebezpečné.“

Finálová skupina C začínala koncem července shodou okolností opět na Dlouhé Louce. „Celé družstvo mělo třináct bodů, z toho já deset,“ vzpomíná Ján Daniel. „I Tonda Šváb se divil, kdo vlastně jsem.“ Díky výkonu hrdiny našeho vyprávění, skončila Žarnovica třetí. Ovšem o měsíc později, kdy na starém ovále v Pavlovicích pořádala jedno kolo Plzeň a druhé Liberec, inkasoval slovenský tým dohromady všeho všudy devět bodů. A poslední skončil i před domácím publikem v Žarnovici. Inu, aby se stal elitou československé první ligy, muselo Hronem ještě pár hektolitrů vody protéct.

 

Zraněním se nelze vyhnout
Sport levých zatáček pomohl Jánu Danielovi i ke skvělé životní partnerce. „Se ženou jsme od sebe bydleli jedenáct kilometrů a poznali jsme se na ploché dráze v Praze,“ odvíjí ni dalšího příběhu, který nemohl napsat lepší scénárista než sám život. „Švagr Milan Černek, který taky jezdil, jel do Berouna něco řešit. Jeho manželka vzala i svoji sestru a zastavili se v Pardubicích podívat se, jak Daniel jezdí kvalifikačku do mistráku. A už byla ruka v rukávě. A drží nám to už čtyřicet let. Jsem věrný, když sport tak na celý život, když žena tak taky.“

Křivka výkonů Jána Daniela si v průběhu sezóny 1972 udržovala stále vzestupný trend a vyvrcholila v listopadu druhým místem při mistrovství Slovenska. „S Efou (přezdívka Jozefa Tótha, kterou získal podle nosu, který připomínal pověstnou skobu herce Karla Effy – pozn. redakce) jsme jeli o mistra Slovenska,“ vytasí se s další historkou. „Zastavila mu motorka, tak jsem zastavil taky. Šel jsem do depa, pomohl mu ji opravit a jeli jsme znovu. Šlo mi o to, abych ho porazil na dráze.“

V dvaasedmdesátém se mu to ovšem ještě nepovedlo, protože Jozef Tóth triumfoval ve čtyřech ze sedmi závodů, zatímco Ján Daniel se prosadil až počátkem listopadu v Břeclavi. Chybělo však málo, aby se poprvé dostal do finálové jízdy Zlaté přilby SNP.

Kdyby v rozjížďce s číslem sedm nezůstal stát, doprovodil by do klíčové jízdy Jozefa Tótha, Dietera Tetzlaffa a Clemense Bevera. Nakonec však musel vzít zavděk pátou příčkou, protože při stejném bodovém zisku postoupil další východní Němec Clemens Bever na pomocná kritéria. „Defekt pneumatiky byla běžná věc,“ konstatuje. „Neměli jsme haltry, ventilek šel bokem pneumatiky. Když se utrhnul, dalo se na tom jet, ale nejelo to tolik dopředu.“

České Budějovice jezdily v sezóně 1973 extraligu, ale v béčkové skupině první ligy je nahradila neméně zdatná Kopřivnice, jež z elitní ligy vypadla. Kvartet Ján Daniel, Vladimír Ceglédy, Milan Černek a Ján Danihel zacílil na druhou příčku před Bratislavou a Břeclaví. Jenže hrdina našeho vyprávění se v půli května během úvodního podniku slovenského šampionátu zranil.

„Měl jsem dohromady sedmnáct fraktur a to je nějaká doba léčení,“ skládá smutný účet své závodní kariéry. Loni jsem našim mladým závodníkům posílal SMSky k novému roku, a dřou, že když mají vypracované tělo, je menší šance na zranění. Když nejezdíš, ztrácíš sebedůvěru a máš psychický blok.“

Naštěstí se stačil uzdravit včas, aby první červencový den svými jedenácti body přispěl k domácímu triumfu v posledním závodě prvoligové skupiny na domácí dráze. Čtyřiatřicet bodů dosáhla ovšem i Kopřivnice. A že rozjezdy byly ještě v plenkách, svědčí i skutečnost, že k němu na ovál vyjeli dva jezdci z každého týmu. Ján Daniel s Vladimírem Ceglédym však dokázali zajet 4:2 proti kopřivnickým Jindřichu Dominikovi a Miloši Dudovi.

V prvoligovém finále však Kopřivnice a Plzeň byly nad síly Žarnovice, která za sebou nechala Liberec. I když nepostoupila, pozvánku do kvalifikace o extraligu 1974 stejně dostala. Budějovická plochá dráha totiž zpívala svou labutí píseň. Avšak po jediném výjezdu se Kopřivnice odhlásila.

Ani v třiasedmdesátém nemohl Ján Daniel chybět ve startovní listině Zlaté přilby SNP. Nechybělo však mnoho a diváci si jej ze svých programů škrtali. „Dopoledne jsme měli trénink,“ přebírá opět úlohu vypravěče. „Od jezdce přede mnou něco odletělo. Dostal jsem to do oka, viděl jen červenou nitku a odvezli mě do nemocnice.“

Vrchol slovenské sezóny si však nemohl nechat ujít alespoň jako divák. „Cestou zpátky jsem se stavil v motelu,“ pokračuje. „Seděl tam Jéňa Verner a já mu říkám, že je to na hovno, protože nevidím, takže nejedu. Za chvíli se mi to ale zdálo lepší. Koukám přes ten fáč a vidím, že vidím. Tak jsem jel a o týden později na Strahově taky. Kdeže paní doktorko Straková, že týden nebudu jezdit.“

 

Pod křídla Preglejky
Heroické výkony plochodrážníků, kteří nastupují k závodům navzdory zraněním, nejsou jen výsadou elitních profesionálů současné éry. „Plochá dráha je pro tvrdé chlapy,“ souhlasí Ján Daniel. „Jel jsem se dvěma zlomenýma navikulárkami. V sobotu jsem si v Žarnovici brnknul a šel přes hák. Dopadl jsem na zápěstí, praskly mi navikulárky, a po kotoulu do prken jsem měl dobyté paty. A druhý den jsem jel do Kopřivnice, body byly potřeba, tak jsem musel jet.“

Prvoligová skupina B se roku 1974 nesla v duchu nástupu březolupského družstva. Kralovala Kopřivnice stále toužící po návratu mezi extraligovou elitu. Ze čtyř závodů nevyhrála jediný, ten úvodní v Břeclavi, který se stal kořistí Březolup. Již druhým rokem bral vítěz závodu pět tabulkových bodů, o něž se ostatní v pořadí dělili dle klíče 3-2-1. Postup do kvalifikace o extraligu 1975 Žarnovičanům unikl právě o jediný bod. Šance proniknout do vyšší ligy byla přitom vyšší, jelikož vzhledem k jejímu rozšíření na pět účastníků postupovaly tři týmy a ze čtveřice Slaný, Pardubice, Liberec a Kopřivnice zůstal černý Petr v moravských rukou.

Na ligové scéně se však odehrávaly převratné změny. Jak již bylo zmíněno, počínaje pětasedmdesátým zápolila v extralize pětice družstev a stejný počet se představil i v první lize. Tady padly skupiny, takže se stejně jako o ligové patro výše jelo na deset závodů. Ten poslední v Březolupech byl odvolán po tragické nehodě Josefa Trojáka v Kopřivnici, přičemž březolupský tým na znamení smutku vynechal i výjezd do Žarnovice.

Po dlouhé době nebyl Ján Daniel na špici individuálního pořadí žarnovických závodníků. Ján Danihel, s nímž si ho pletla nejen spousta diváků, ale i hlasatelů nasbíral o devět bodů více. Lepší byl i v kvalifikaci o extraligu 1976, kam Žarnovica z druhého místa doprovodila vítěznou Kopřivnici. Nicméně ani oni dva, ani nikdo jiný z jejich klubu nedokázal ve čtyřech podnicích překonat hranici šesti bodů.

Klub však měly čekat mnohem lepší časy. „V sedmdesátém čtvrtém přebírala Preglejka celou plochou dráhu,“ ohraničuje Ján Daniel jejich počátek, když si výrobce překližky převzal nad klubem patronát, jak se dobovou terminologií označovalo titulární sponzorství.

Progres byl nasnadě především po finanční stránce. „Jak jsem nastoupil, skončili Bartfayovci a družstvo vedl pan Messerschmidt,“ pokračuje. „Byl to zlatý chlap a financoval to ze svého. A tak těch peněz nebylo dost. Velký fanda Jožo Maruška dělal řidiče šéfovi Preglejky Herkovi a začal působit, aby nad námi převzali patronát. Začalo to být lepší, koupila se Avie, která se předělala, aby se dali vozit jak jezdci, tak motorky. A nakonec jsme v osmdesátých letech po vzoru RH Praha koupili autobus. I na stadiónu se dost udělalo. Nové mantinely, v roce 1979 nová dráha, třímetrová bezpečnostní zóna, nová tribuna, rozšířilo se depo.“

 

Titul od zeleného stolu, ale naprosto zasloužený
„V lize jsem byl několik let nejlépe hodnocený závodník,“ říká Ján Daniel. „Víc se mi dařilo v ligách než v závodech jednotlivců.“ Archívy mu v tomto ohledu dávají za pravdu. Jeho pou do mistrovství republiky jednotlivců končila v kvalifikacích se stejnou pravidelností, s jakou Ježíšek každoročně zvonil svým zvonečkem. Ligové výkony mu však paradoxně pomohly k prvnímu titulu mistra Slovenska.

V sezóně 1974 se v něm totiž uskutečnila jen dvě dubnová kola v Zohoru. Mistr nebyl vyhlášen ani napřesrok. Ani roku 1976 se o slovenského šampióna nezávodilo, avšak na základě výsledků jím od zeleného stolu byl vyhlášen právě Ján Daniel.

„Nevím, co za tím bylo, že se nejezdilo,“ komentuje dnes netradiční způsob, kterak ke své zlaté koruně přišel. „Místo mistráku se podle výsledků z ligy udělal seznam a já vyšel jako nejlepší.“ A nebylo divu.

První liga startovala třetí dubnový den v Žarnovici. Teplé počasí přilákalo asi pětistovku diváků, která se dokázala uvolnit ze zaměstnání, jelikož sobota byla pracovní. Mítink probíhal v režii Březolup, které ze své dráhy odstraňovaly asfaltový povrch a náhradní lokalitu našly na druhé straně současné státní hranice.

Ján Daniel inkasoval dvanáctibodové maximum. Zopakoval jej nejen druhý den, kdy už do žarnovických ochozů dorazila jednou tolik fanoušků, ale rovněž v dalších dvou mítincích v Liberci a v Chabařovicích. Měly dvojnásobnou cenu, protože od roku 1976 byly v československých závodech včetně ligových zrušeny mistrovské body. Za bernou minci sloužily výhradně body z jízd a to až do sezóny 1996, kdy se české ligy vrátily k tabulkovým bodům.

„Nevzpomínám si, ale programy mám doma, tak se podívám,“ směje se Ján Daniel, když vidí důsledky věty, kterou historik slyší strašně nerad, a již se snaží kompenzovat alespoň svým receptem, jak neprohrát šestnáct rozjížděk v řadě. „Co se týká fyzičky, nikdy jsem neměl problémy. Jako chlapec jsem vyrůstal na dědině, nebyl jsem z paneláku, kde děti nemají co dělat.“

Žarnovica, jejíž tým poprvé nesl jméno Preglejka v názvu, celou první ligu nakonec vyhrál. Protože se vznikem třetího ligového patra, jímž se roku 1977 stala druhá liga, však v kvalifikaci o extraligu narazil na trojici družstev, jež se sem dostala rovnou z vyšší soutěže. S Plzní, Pardubicemi a Kopřivnicí však ještě nemohl hrát vyrovnanou partii.

„Škoda byla tolika zranění, nebylo víc závodů,“ zamýšlí se Ján Daniel nad svou kariérou. „Vrátit se to nedá. Jsem rád, že jsem pro plochou dráhu v Žarnovici něco udělal. A budu se snažit, abych to dělal i nadále.“

Slovenskou jedničkou i na dráze
Přestože sezóna 1976 v jeho podání byla jako víno, opět uvízl v kvalifikačních osidlech procesu mistrovství Československa jednotlivců. Ovšem na sklonku srpna se postaral o svůj nejlepší výsledek při Zlaté přilbě SNP. V rozjížďce s číslem sedmnáct za sebou nechal Poláka Norberta Ciombera a po dvaaosmdesáti sekundách na čele inkasoval svůj třetí triumf dne.

S dvanácti body se mohl začít chystat na finálovou rozjížďku, do níž doprovodil oba bratry Vernerovy a Karla Voborníka. Rozhodně nebyl prvním domácím borcem, který pronikl až do rozhodující rozjížďky, nicméně je nutno kvitovat, že štědrá podpora Preglejky se pozitivně odrážela na kvalitě startovní listiny tradičního vrcholu slovenské sezóny.

Jeho finálové působení bylo ovšem krátké, jelikož upadl ve druhé zatáčce prvního okruhu. „Za tu dobu, co jsem jezdil, jsem musel vynechat jednu nebo dvě Zlaté přilby a to kvůli zranění,“ uvědomuje si Ján Daniel. „Škoda, že se nepodařila aspoň jednou ta bedna.“

Slováci rozhodně nebyli špatnými plochodrážníky, navíc pod patronátem Preglejky se jim otevíraly nové možnosti, přesto však prim na československé scéně udávali závodníci ze západní části federativního státu.

„Chtěli jsme se rovnat Rudé hvězdě, kde ale věděli, co dělat s motory,“ pouští se Ján Daniel do srovnání. „My jsme o nastavení nevěděli tolik. Kdy dát jakou trysku pro mě byla španělská vesnice. Až po školení u Standy Dvořáka v Divišově jsem se naučil nastavit magnety. Kolikrát jsme roztlačovali motorku z depa a nechytlo to. Když se nastavení nastavilo samo, byly úspěchy, ale když ne, neuměli jsme to zkorigovat.“

Výsledky na dráze dávají tvrzení Jána Daniela za pravdu. Roku 1977 se do první ligy vrátila Kopřivnice, která vypadla z extraligy, i když nikdo nemohl tušit, že už jednou provždy. Žarnovický duel s ní skončil triumfem Moravanů. Ján Daniel opět hrál ve svém celku prim. Ve druhé polovině soutěže zaznamenal tři po sobě jdoucí dvanáctibodová maxima v Žarnovici, Čakovicích a Březolupech.

Bodově produktivnější než on byl v první lize 1977 jen kopřivnický Jan Jaša, jenž však jel o závod víc. Exceloval i v kvalifikaci o extraligu 1978, v níž však kromě Kopřivnice Žarnovicu porazily Pardubice a Plzeň, které musely potvrzovat svou příslušnost mezi ligovou elitou Československa.

Výsledky z ligy však v sedmasedmdesátém nehrály žádnou roli ve slovenském šampionátu, který se vrátil jako plnohodnotný seriál se čtyřmi koly. Rovným dílem se o ně podělila Žarnovica se Zohorem. Ján Daniel svedl vyrovnaný duel se Zdeno Vaculíkem, jehož nakonec v součtu třech nejlepších výsledků nechal za sebou o pouhopouhé dva body.

„Dá se říct charakteristická sezóna,“ přemítá. „Zdeno jako kdyby mě vystřídal. Když jsem končil, on začínal jít nahoru. Těšilo mě, že on, Dušan Morávek či Pavol Tonhauzer přišli a vzali mančaft po mně. Já jel v roce 1982 poslední závody a pak jsem trénoval až do roku 1992. Padli komunisti, padla Preglejka a nebyly peníze.“

 

Pověrčivé mohou být staré báby
Ján Daniel přeskočil hezkých pár listů ve svém vyprávění, takže nezbývá, než je zase přelistovat zpátky k sezóně 1977. Tehdy koncem srpna se vůbec poprvé od startu své kariéry se neúčastnil Zlaté přilby SNP koncem srpna 1977. O den dříve při mezinárodním podniku v Zohoru totiž upadl již ve své druhé jízdě. Ze závodu odstoupil a nemohl nastoupit ani v Žarnovici. Přestávka byla krátká, již o tři týdny později měl mamutí podíl na vítězství Preglejky v mezinárodním test matchi proti polskému Lublinu.

O necelého tři čtvrtě roku později si však sudičky slovenského mistra načasovaly pohromu mnohem hrubšího zrna. „Dostali jsme nové čtyřventily a šli je zkoušet,“ líčí Ján Daniel, co se odehrávalo před prvním dílem mistrovství Slovenska v Žarnovici v květnu 1978. „Na dráze byla suchá místa, pak zase louže a tak dokola. Na podzim jsme dávali nové mantinely a nedomysleli dilatace. Do jara se zkroutily.“

Nepříznivých okolností bylo naráz ažaž. „Přetočil jsem se na louži a vletěl do hrany vytvořené vypouklým mantinelem,“ vybavuje si Ján Daniel osudný moment, který z jeho kariéry vymazal rovnou celý rok. „A čtyři obratle jsem měl uaté jako sekerou.“

Veškeré plochodrážní ambice se během sekundy zřítily jako domeček z karet. „Druhý den se mě manželka v nemocnici ptala, jestli vím, který den se mi to stalo,“ pokračuje. „Divil jsem se a odpověděl, že mám přece úraz páteře a ne hlavy, takže to bylo třináctého května.“

Příčiny manželčina dotazu mu probleskly mozkem s malým zpožděním. „Roku 1973 jsem měl jet mistrovství světa v Krumbachu,“ rozmotává Ján Daniel klubíčko souvislostí. „A předtím třináctého května bylo v Žarnovici mistrovství Slovenska a Efa to dal pode mě. Měl jsem zlomené obě ruce a místo mě jel do Krumbachu právě Efa. Dodnes půl Žarnovice věří, že mi to udělal schválně a on jim to vyvrací.“

Pořekadlo, že třikrát všeho dobrého i zlého by mohlo platit i pro číslo se špatnou pověstí, jíž svými třinácti stříbrnými začal budovat biblický Jidáš. „Třináctého května 1973 ruce, třináctého května 1978 páteř,“ vypočítává Ján Daniel. „Pak mě na podzim v Rumunsku sestřelil místní mistr s číslem třináct. Samozřejmě se vynořila polemika, jestli to je nešastné číslo. Ale já když jsem mohl, vybíral jsem si startovní číslo třináct. Nejsem přece pověrčivý!“

 

Černý rok přinesl alespoň prvoligovou záchranu
Sezóna 1978 nepatřila k těm šastnějším ani pro tým Preglejka Žarnovica. Na prvoligové scéně se vynořilo juniorské béčko pražské Rudé hvězdy se slibnými juniory formátu Zbyška Holého, Zdeňka Dominika, Pavla Karnase či Josefa Jůzy. Ambice Kopřivnice přes zimu rozhodně nevychladly. V úvodním kole v Žarnovici Ján Daniel sice vyhrál svou první jízdu, jenže pak upadl a posléze dvakrát zůstal stát s poruchou.

V Kopřivnici měl již osm bodů, avšak o měsíc později byl již na marodce. Nejlepším výsledkem Žarnovičanů se stalo jediné druhé místo v červencovém závodě na své domácí dráze. Jenže i nad ním visel pochmurný stín.

„Celý rok jsem stál a jak Jožo Tužinský přišel o nohy, jsem viděl jako divák,“ pouští se Ján Daniel do vyprávění o tragédii mladého žarnovického juniora. „Začátky jsou vždycky nebezpečné. Byl jeden z mála, co jezdil venkem. Bylo to rychlé. V této jízdě byl Jožo vpředu po rovině po startu. Během zatáčky se k němu dostal Pavel Karnas.“

Bitva o vítězství pokračovala. „Na protilehlé rovince šel Pavel Karnas přes Joža a ve druhé zatáčce byl první o motorku,“ pokračuje. „Udělal nájezd. Zadní kolo k mantinelu, kudy jel Jožo, který do něho narazil pod depem. Vrazil do brány, která se otevřela. A on narazil na hranu mantinelu. To mu ualo obě nohy.“

Jozef Tužinský se pral se svým osudem statečně. „Měl frajerku, zůstala s ním, vzali se a měli tři děti a on doma vyráběl malotraktory,“ pokračuje Ján Daniel v příběhu, který bohužel nekončí pohádkovým, pokud nezemřeli, jsou šastní dodnes. „Tři roky dozadu ho našli v lese, kde se zastřelil. Na kameni ležel lístek se vzkazem, že nebude nikomu na obtíž.“

Týden po osudném závodě mířilo na víkendové prvoligové mítinky v Čakovicích a Mšeně jen čtyřčlenné torzo žarnovického družstva. Náladu na bodu mrazu nezlepšila dvojice čtvrtých míst. Po srpnových závodech v Praze a v Čakovicích jej konečná klasifikace zastihla na třetí příčce se zívající tlamou kvalifikace o udržení se v první lize.

Dominovaly jí Březolupy, které se právě odlepily z druhé ligy na cestu vzhůru až ke stříbru v extralize 1996 pod mistrovskou taktovkou Miloše Plzáka. Žarnovica se však zachránila, protože Chabařovice na svůj boom ještě čekaly a Čakovice po vítězství v Poháru Světa motorů 1967 ještě v barvách žižkovské Viktorie prakticky mířily jen dolů.

 

Po mistrovství světa kariéra trenéra
V neděli 22. dubna 1979 se Žarnovica oblékla do svátečního. Na ovále s novým dolomitovým povrchem se vůbec poprvé na slovenském území konal závod mistrovství světa a to nejen na ploché dráze, ale ve všech motocyklových disciplínách vůbec. Do předkola světového šampionátu jednotlivců zasáhl i Ján Daniel.

„Byla to z nouze ctnost,“ vysvětluje svou nominaci po nešastné sezóně, jejíž větší část strávil rekonvalescencí zraněné páteře. „Nepřijeli Rumuni a Míla Verner ze mě ptal ‚Jano, pojedeš?‘ Proč bych nejel?! Po delší pauze se mi závodilo dobře, komplexy jsem neměl.“

Nakonec z toho bylo šesté místo a postup do prvního kola ve Slaném. „Tam jsem to pěkně posral,“ nebere si Ján Daniel servítky ani po pětatřiceti letech, komentuje-li svou velkou nulu a šestnácté místo. „Nemohl jsem ten motocykl dostat dopředu. Měl jsem to ostrá, dráha byla tvrdá a já to za boha nemohl doladit. V poslední jízdě se přede mnou motal Jugoslávec Vlado Kocuvan. Dal jsem to pod něj, spadnul jsem a natáhl si vazy v koleni. Takovej‘ závod jsem neposral nikdy.“

V první lize se Žarnovica umístila na druhé příčce za Kopřivnicí, od níž ji po osmi závodech dělilo pouhých deset bodů. Ján Daniel ovšem vestu Preglejky oblékl pouze ve třech závodech. Nestartoval ani v kvalifikaci o extraligu 1980, ani ve dvou závodech slovenského šampionátu v Zohoru. Nicméně ranking pořadí slovenských plochodrážníků vznikl opět u zeleného stolu a jemu byla přiznána osmá pozice.

„Už byli jezdci, co mě zastoupili, já byl na ústupu a dával přednost mladším,“ vysvětluje, aby vzápětí mimoděk svá slova o ústupu přece jen uvedl na pravou míru. „Někdy okolo toho Slaného jsme v Žarnovici měli nějaký volný závod. V jedné jízdě jsem dvakrát spadnul a ještě jsem vyhrál.“

A jak Ján Daniel prožíval, že se už na oválech prohánějí jiní? „Ani mně to nechybělo,“ odpovídá. „Dělal jsem trenéra a tím si to po emoční stránce vynahrazoval. Horší je být trenérem než jezdcem, protože jako trenér prožíváš závod s každým. Snažíš se jezdit na každý závody.“

Něco takového je samozřejmě náročné na čas. „Tehdy se to dalo,“ přibližuje Ján Daniel atmosféru počátku osmdesátých let. „V zaměstnání to uměli tolerovat. Šéf se mě ptal, co mi je přednější, jestli práce nebo plochá dráha. Odpověděl jsem, že plochá dráha. Ale peníze byly potřeba, tak jsem chodil dřít po nočních směnách, abych se mohl přes den věnovat ploché dráze.“

Rozdíl třiceti let od současnosti je v tomto ohledu propastný. „Dneska je to jiné,“ souhlasí Ján Daniel. „Tehdy jsem na kolchoze dělal energetika a po nocích si chodil přivydělávat, aby bylo víc peněz. Byl jsem jedním ze třech zemědělců na ploché dráze. Kromě mě to byli Venca Milík a Pepa Rybář.“

 

Žarnovica jezdí extraligu
Zatímco v sedmdesátých letech Jánu Danielovi sekundoval jeden, možná dva kluboví kolegové, o dekádu později se Žarnovica konečně pyšnila vyrovnaným kádrem, který rázně zabušil na extraligová vrata. Systém kvalifikace se měnil. By čtyřčlenná družstva měla zůstat ještě pár pátků běžnou československou realitou, počínaje sezónou 1981 se o postup a sestup mezi trojicí ligových pater vypisovala dvojutkání mezi posledním celkem vyšší a vítězem nižší soutěže.

V neděli 4. října 1981 se AMK ČSAD Plzeň vracel domů s pracně vydřenou remízou 48:48. Následující sobotu však na Borech porazil Slováky 46:50, takže v konečném součtu chyběly Žarnovici jen čtyři body k postupu do extraligy. O rok později to v duelu se Slaným byly pouze body dva!

Tehdejší čtyřky však nebyly čtyřčlennými týmy dle filozofie současného světového poháru. Družstvo vedle čtyř členů stabilního kádru mělo i náhradníka a juniora, který absolvoval dvě zvláštní jízdy proti svým vrstevníkům. I tak byl rozdíl oproti osmičkám nezbytným pro kvalifikaci znát, takže na ovál nastoupil i Ján Daniel. A právě v duelech proti Slanému v říjnu 1982 se jeho závodní kariéra definitivně uzavřela.

V třiasedmdesátém Žarnovica na kvalifikaci o extraligu proti Plzni rezignovala, avšak postupu se dočkala napřesrok. To již byly prolínací kvalifikace zrušeny ve prospěch filozofie přímého postupu a sestupu.

„Osmdesátá léta pokládám za zlatou éru ploché dráhy a my se v ní dostali až do extraligy,“ je Ján Daniel na postup mezi čtyři nejlepší československé týmy náležitě hrdý i dnes. „To už je na malou Žarnovicu, co říct a mě těší, že to bylo pod mojím vedením. Bylo to znát, měli jsme širší základnu, kluci se hlásili. Bylo to jediný sport, kde mohli přijít s holým zadkem a dostali všechno.“

Objeví-li se v dnešním kalendáři lokalita vzdálenější centru České republiky než jsou Svitavy, nevzbudí mezi závodníky zrovna příval nadšení. Jisté není bez zajímavosti, že stejné pocity se objevovaly i před třemi desítkami let.

„Pamatuju si závody v Plzni, kde rozhodoval každý bodík,“ usmívá se Ján Daniel. „Stáli tam Vernerové a Štancl a stěžovali si, že by měli na extraligu do Žarnovice jezdit čtyři sta kilometrů. Ale my jsme to měli, a jsme jeli kamkoliv. Nejblíže jsou Březolupy, sto třicet kiláků, i Bratislavu jsme měli dál, ta je sto padesát.“

 

Veteránské mítinky jsou závody se vším všudy
Od jediné sezóny Žarnovice v extralize uběhlo již bezmála třicet let. Areál Preglejky je v troskách a drnovická plochá dráha přežila většinu devadesátých let bez vlastního týmu. Nicméně AMK Žarnovica pořádal závody a upřímně řečeno, nebýt jeho aktivit, asi by v pohronském okresním městě jen vzpomínali na dobu, kdy se na místním fotbalovém hřišti konávaly plochodrážní závody. Jeden z nich vrátil do centra dění i Jána Daniela.

„Na jaře 2000 přišel za mnou do firmy Zdeno Repiský (předseda AMK Žarnovica – pozn. redakce),“ vybavuje si okolnosti. „A že dělají závod veteránů, jestli pojedu. Osmnáct roků jsem na tom neseděl navíc jsem měl tolik fraktur. Zmínil jsem se o tom doma a žena mi řekla, že jsem starý somár. Šel jsem za Vladem Tomkou a on, že to bude ostuda, když jsem na tom tak dlouho neseděl. A tak jsem si šel zatrénovat.“

Kdo četl naše vyprávění pozorně až sem, jistě tuší, jak to dopadlo. „Dal jsem si osm tréninků,“ vypráví Ján Daniel. „V pátek si zrepasoval motor a v sobotu vyhrál s náskokem roviny. A to jsem týden před závodem spadnul a měl na zadku velké odřeniny. Jel jsem jen v montérkách a musel to čistit rejžákem. Ve firmě jsem si sednul nad konferenční stolek a měnil si obvazy, dokud se mi prcka nezahojila.“

Ján Daniel ovšem nezaznamenal comeback jen coby veteránský závodník. „Informovali se u mě chlapci, jestli bych je netrénoval,“ popisuje. „Začal jsem se čtyřmi, AMK to nepodporoval, všechno šlo z mých peněz. Vybral jsem si Jána Halabrína a až do roku 2004 s ním vegetoval. Zdeno Vaculík zrovna začínal s Matěm, říkal, že on to dělá pro svého syna a ptal se, proč to dělám já. Až se rodina postavila na zadní, přestal jsem. Ani se jim nedivím, dneska na baráku dodělávám, co mělo být už tehdy.“

Na závodech veteránů však Jána Daniela bylo možné potkávat i nadále. „Roku 2003 jsem si řekl, že pojedu veterány naposledy a vyhraju,“ svěřuje se. „Skončil jsem druhý, proto jsem odchod musel odložit až na rok 2004, kdy jsem vyhrál. V sezóně 2005 jsem už nejel, až předloni a loni.“

Kdo viděl závody starých pánů, bude souhlasit, že nejde o žádnou jízdu pravidelnosti. „Vozit se jako veterán, je paráda,“ přibližuje Ján Daniel svůj přístup. „Slýchám, že to není žádná soutěž, že si jdeme jen zajezdit. Ale to je podle mě blbost, já tam jedu, abych vyhrál. Zajezdit si můžeme jindy. Každopádně si to užívám.“

 

Psychika je potřeba
Speedway Club Žarnovica v roce 2011 vrátil Jána Daniela do manažerského křesla svého družstva, které je pravidelnou součástí jadranského poháru. „Když vznikl Speedway Club, přizvali mě jako trenéra,“ popisuje, kterak ke své nové roli přišel. „Samozřejmě jsem pro, aby se vychovali mladí závodníci. Bylo nám vytýkané, že využíváme cizí jezdce, ale než vychováš závodníka, trvá to tři nebo čtyři roky. Nikdy nevíš, jak to skončí. Chlapec, co se zdá jako talent, za pár týdnů skončí. Na druhou stranu přijde totální dřevo a dá se z něho vychovat jezdec.“

Během své trenérské kariéry obou případů zažil spoustu. „V roce 1979 nebo 1980 jsem si dělal trenérský kurz,“ přibližuje svou kvalifikaci. „Potom jsem se tomu věnoval téměř na profesionální úrovni. Tehdy byla nová technika a náhradní díly na úrovni. V letech 1985, 1986 nebo 1987 jsme měli šestnáct, sedmnáct vlastních závodníků. Já jsem jim dělal motory a pořádal tréninkové závody. To je nejlepší forma tréninku, tam máš všechno. I tu rivalitu.“

Jenže současnost je době osmdesátých let na hony vzdálená. „Ta doba se bohužel nikdy nevrátí, ty podmínky, co byly, nikdo nevytvoří,“ stojí Ján Daniel oběma nohama na pevné zemi. „Náklady na provoz ploché dráhy jsou nepředstavitelné. Všechno je o penězích, kdo chce něco dosáhnout, snaží se jít do Polska, jinak je to živoření.“

Přesto však slovenská plochodrážní scéna nestojí pouze na fenomenálním Martinu Vaculíkovi, jak mohli čeští fanoušci vidět v mistrovství republiky juniorů. „V osmdesátých letech mohl jezdit chlapec z vesnice bez peněz,“ uvažuje Ján Daniel. „Dneska tohle není reálné, proto vznikl Speedway Club, aby začátečníkům zajistil podmínky. Letos jsme zorganizovali více než třicet tréninků a to už něco stojí. Ale je to vidět.“

Klub se snaží svým závodníkům zajistit dostatek závodních příležitostí. „Jezdci, který se naučí jezdit, tréninky nestačí,“ konstatuje Ján Daniel. „Chce to závody a závody, aby mu stouplo sebevědomí a zjistil, že i ten nejlepší je porazitelný. Začátky jsou vždycky rozpačité, pak nehraje roli vyježděnost, ale psychika. Plochá dráha je sprint a psychika hraje větší roli než ve vytrvalostních závodech.“

Plochodrážní příběh nikdy nekončí
Od roku 1953, kdy tříletý Ján Daniel viděl na žarnovické dráze požár plochodrážního motocyklu až k letošní sezóně s pravidelnými starty tří žarnovických mladíků, urazila planeta Země na své dráze okolo Slunce milióny kilometrů.

„Celý život jsem u ploché dráhy,“ uzavírá Ján Daniel naše setkání. „Nebyl čas na barák. Koupil jsem firmu, kde jsem čtyřicet let dělal a bydlím v bytovce na druhé straně. Ve své bývalé kanceláři mám starobinec, jak tomu říkám s babkou. A tam, kde jsem dělal emtézetkáře máme jídelní kout.“
Četli-li jste vyprávění Jána Daniela pečlivě, určitě předvídáte jeho plány na sezónu 2015. „Příští rok zase budu koučovat,“ usmívá se. „Pokud mě budou chtít…“

 

 

Plochodrážní kariéra Jána Daniela v zrcadle času:

1971	na sklonku října debutoval v Žarnovici v závěrečných dvou podnicích mistrovství Slovenska. V sobotu skončil čtvrtý, zatímco v neděli si přišel pro stříbrný věnec za druhé místo, když se lépe umístil pouze Jozef Tóth
1972	Žarnovica ve skupině B první ligy skončila druhá (Ján Daniel nasbíral 30 bodů z jejích 89), ve skupině C byla čtvrtá (Ján Daniel 23 bodů ze 41); v mistrovství SSR skončil Ján Daniel druhý, když 5. listopadu vyhrál v Břeclavi svůj první závod v šampionátu vůbec; boj o MR jednotlivců 1973 skončil v předkvalifikaci; ZP SNP jej zastihla na konečném pátém místě
1973	ve skupině B první ligy skončila Žarnovica druhá (Ján Daniel 29 bodů z jejích 94), ve skupině C třetí (Ján Daniel 28 bodů z 82), v kvalifikaci o extraligu 1974 nahradila České Budějovice, avšak po prvním závodě v Kopřivnici odstoupila a závod místo ní nakonec pořádaly Pardubice; z boje o MR jednotlivců 1974 vypadl v předkvalifikaci; při prvním závodě mistrovství SSR se zranil, musel vynechat další dvě kola, celkově mu patřila devátá příčka, když vyhrál mítink v Zohoru; zranění jej stálo i debut v mistrovství světa, který si vybojoval ve dvoudílné kvalifikaci skládající se z šesti závodů; při ZP SNP skončil sedmý
1974	v první lize skupiny B skončila Žarnovica třetí a nikam nepostoupila (Ján Daniel 32 bodů z 98 dosažených klubem); proces o MR jednotlivců uzavřel vyřazením v předkvalifikaci; mistrovství SSR bylo po dvou závodech přerušeno a nedokončeno v momentě, kdy byl na druhé příčce průběžné klasifikace; při ZP SNP skončil desátý
1975	první ligu dokončila Žarnovica na druhém místě tabulky (Ján Daniel 59 bodů z 208), v kvalifikaci o extraligu 1976 poslední (Ján Daniel 6 bodů ze 40); do kvalifikačního procesu pro MR jednotlivců nezasáhl; mistrovství SSR nebylo vypsáno; šestý při ZP SNP
1976	Žarnovica vyhrála první ligu (Ján Daniel 79 bodů z 274 celkem), v kvalifikaci o extraligu 1977 obsadila čtvrtou příčku (Ján Daniel 7 bodů z 29 dosažených klubem); ze semifinále kvalifikace o MR 1977 postoupil do finále, kde však vypadl; mistrem Slovenska od zeleného stolu; vítěz květnového závodu slovenských závodníků; při ZP SNP skončil čtvrtý, když ve finále upadl
1977	v první lize skončila Žarnovica druhá (Ján Daniel 75 bodů z 231 dosažených), v kvalifikaci o extraligu 1978 čtvrtá (Ján Daniel 26 bodů z žarnovických 52); ze semifinále kvalifikace o MR jednotlivců 1978 postoupil do finále, kde vypadl; mistr Slovenska
1978	Žarnovica se umístila třetí v první lize (Ján Daniel ve dvou závodech 11 bodů z celkových 135), v kvalifikaci o udržení se v 1. lize 1979 druhá (Ján Daniel nestartoval)
1979	v předkole mistrovství světa jednotlivců v Žarnovici skončil Ján Daniel šestý, v prvním kole ve Slaném šestnáctý a byl vyřazen; Žarnovica skončila druhá v první lize (Ján Daniel startoval ve třech závodech s získal 15 bodů z 231 dosažených klubem celkem), v kvalifikaci o extraligu 1980 Žarnovica druhá (Ján Daniel 10 bodů ze 104); v umělém pořadí mistrovství SSR vyhlášen osmý, když ani jeden z dvojice podniků v Zohoru neabsolvoval; třináctý při ZP SNP
1980	coby trenér AMK Preglejka Žarnovica se na závodech objevoval jen sporadicky, přesto neváhal celek posílit v kvalifikacích o extraligu 1982 a 1983, protože ta se v rozporu od běžné praxe čtyřutkání konala jako dvojutkání; roku 1983 Žarnovica z kvalifikace o extraligu 1983 odstoupila a dostala se sem po vítězství v první lize 1984, když byl zaveden přímý postup a sestup mezi trojicí tehdejších ligových soutěží; trénovat přestal až roku 1992, když se předtím žarnovický tým rozpadl
2000	triumf v závodě veteránů vrátil Jána Daniela do centra dění. Absolvoval jich několik, významnější byl ovšem jeho comeback v roli trenéra nejprve Jána Halabrína a posléze družstva Speedway Clubu Žarnovica, který roku 2012 dovedl až k triumfu v jadranském poháru

Foto: Mirek Horáček, archív Jána Daniela a archív autora