Marmande – 8. května 1994
Celkem třiašedesát závodníků zasáhlo roku 1936 do prvního mistrovství světa jednotlivců na ploché dráze. Vedle početného kontingentu Angličanů mělo jedenáct Australanů, tři Američané, dva Švédové, tři Dánové, dva Španělé, dva Němci, Kanaďan, Jihoafričan a Novozélanďan na začátku kvalifikačního procesu minimálně teoretickou šanci stát se mistrem světa. Poválečným rozšířením kvalifikačních kol z Britských ostrovů do Skandinávie s kontinentální Evropy se počet startujících adekvátně zvyšoval. Vyhlídku stát se světovým šampiónem v jediné sezóně měli naposledy před dvaceti lety, kdy mítinkem v dánském Vojensu skončila éra jediného finále. Podívejme se na nástrahy kontinentálních kol očima Jana Holuba.
Léty zaběhaný kvalifikační model
Podoba kontinentální části kvalifikace světového šampionátu jednotlivců se ustálila roku 1979. Tehdy byl počet předkol zvýšen na čtyři, aby z každého z nich postoupila osmička závodníků do čtveřice kvalifikačních kol. Jejich startovní listiny doplnili přímo nasazení závodníci, přičemž do předkola nesměl závodník, který se o rok dříve kvalifikoval do kontinentálního semifinále.
Dvojice kontinentálních semifinále, kam se z každého kvalifikačního kola kvalifikovala nejlepší osmička, předcházela kontinentálnímu finále, které otevíralo brány finále světového. Vezmeme-li v úvahu náhradníky každého pořadatele, do mistrovství světa jenom z kontinentální zóny zasáhla více než stovka závodníků.
Přitom každý z nich mohl postoupit do světového finále a potenciálně se stát světovým šampiónem. Tady by bylo na místě užití příslovce teoreticky, protože v praxi se takový kousek podařil pouze Egonu Müllerovi v severoněmeckém Nordenu v září 1983.
Jerzy Szczakiel, který roku 1973 usedl na trůn vládce světové ploché dráhy, se do finále v Katowicích dostal z titulu polského pořadatelství. Světové finále se cyklicky střídalo mezi Anglií, Švédskem a Polskem, přičemž pět jejich zástupců bylo do startovní listiny zařazeno automaticky, takže nejezdilo kvalifikaci své zóny.
Právě slabší výkony kontinentálních závodníků ve světovém finále stály za zrušením kontinentálního finále a jeho interkontinentálního protějšku v sezóně 1991. O světových finalistech se rozhodlo ve dvou světových semifinále, v nichž se střetli nejlepší ze zámořské, skandinávské a kontinentální zóny.
Hladký postup z Krška
Na rozdíl od současné praxe se před dvaceti lety o majitelích reprezentačních vest rozhodovalo v kontrolních závodech reprezentantů. Jejich podoba však byla v průběhu let stejně stálá jako 
kulička rtuti z rozbitého teploměru. Vrcholem byly okázalé seriály zjara 1967 a 1968 či dvoustupňová kvalifikace z třiasedmdesátého.
Ekonomické poměry a otevřená cesta do zahraničních lig však na počátku devadesátých let počet kontrolních závodů reprezentantů výrazně stlačila na jeden či dva. V sezóně 1994 se ovšem nekonal žádný. Viníkem se však stalo deštivé počasí, jež nemělo slitování s drahami ve Slaném a Plzni. Plochodrážní komise České motocyklové federace tím pádem musela určit reprezentanty od zeleného stolu.
Jan Holub o rok předtím vypadl v kontinentálním semifinále ve Wiener Neustadtu, a tudíž mohl do předkola v Kršku. „Já byl až pátej‘?,“ nezapře v sobě věčného šprýmaře, když dnes nahlíží do výsledkové listiny, aby si však záhy vzpomněl na podrobnosti. „Jo, pravda už vím, to byla ta jedna moje jízda.“
Míní tím rozjížďku s číslem osm, v níž Sandor Tihanyi vyhrál podruhé v řadě, a kde on skončil za Gašparem Forgáčem. „Den před závodem chcalo a dráha stále za prd,“ vypráví. „A když jsem se potkal s Gažem, šouchli jsme do sebe.“
Nicméně incident se obešel bez pádu i dalšího osočování. „Gažo jel jednu jízdu na mojí motorce, jeho se mu rozlítla,“ svěřuje se Jan Holub se svým gestem fair play. Gašpar Forgáč nakonec putoval s Andrea Maidou a Gaborem Rothem do rozjezdu o stříbrný věnec, který nakonec nedokončil. Janu Holubovi k němu chyběl bod, avšak důležitý byl postup do kvalifikačního kola v Marmande.
Řetězec problémů v Akvitánii
Historické akvitánské město Marmande se vedle dlouhé dráhy zapsalo rovněž do historie světového šampionátu jednotlivců. Osmého května roku 1994 se na oválu uvnitř svérázné dlouhodrážní trati konalo kvalifikační kolo již podruhé.
„Měl jsem obrovskej‘ problém s kombinézou,“ vzpomíná Jan Holub. „Měla silonovou podšívku a na přejímce mi tvrdili, že to nesmí bejt‘. Až pan Mach (tehdejší dealer divišovské Jawy – pozn. redakce) mě zachránil, že řek‘, že je to italská cornerka. Motorku mi asi čtyřikrát vážili.“
Problémy však měli i soupeři. „Jacek Gollob na dlouhý dráze vedle zkoušel motorku,“ vypráví Jan Holub. „A praskla mu duralohliníková přední vidlice. Jako když se vezme laser a uřízne se.“
Na svých zádech vozil startovní číslo čtyři. Závod tím pádem rozehrával v rozjížďce stejného čísla. Triumfoval v ní Tomáš Topinka, jemuž coby dvacetiletému mladíkovi měl nakonec roku 1994 jen o pověstný vlásek uniknout postup do světového finále ve Vojensu a potažmo i do premiérového ročníku Grand Prix.
Za zády pražského juniora protínala metu maďarská dvojice Sandor Tihanyi – Gabor Roth, zatímco Jan Holub inkasoval nulu. Do konce závodu stihnul jen trojici třetích míst, když v šestnácté jízdě nedojel do cíle kvůli patáliím mechanického rázu. Suma sumárum čtrnáctá příčka, když hůř dopadli jen jednačtyřicetiletý Heinrich Schatzer a Gašpar Forgáč.
„Je to menší dráha, ty jsem měl rád, ale že mi to tam takhle nešlo…“ kroutí hlavou o to víc, když si vybaví své další výsledky zpřed dvaceti let. „To byl dobrej‘ rok, jel jsem v Polsku, s Plzní jsme vyhráli extraligu, ale v mistrovství světa jsem takhle vykvet‘. Přitom Marmande je menší dráha, ty jsem měl rád, ale že mi to tam až takhle nešlo?!“
Konzultace s otcem Janem, který tehdy doprovázel svého syna stejně jako dnes svého vnuka, však do jeho tápání vnese přece jen kapku světla. „Rozlítla se mi motorka,“ vybaví si. „Jeli jsme na dvojce a dvojka mi málokdy jela. Asi byl problém ten japonskej‘ tištěnej‘ spoj mezi řidítkama a sedačkou (smích).“
Marné čekání na světového finalistu:
Na kalendáři stál datum 29. srpna roku 1992. Zdeněk Tesař ve Wroclawi projel poslední cílem rozjížďky s číslem osmnáct za třetím Ronnie Correyem, druhým Samem Ermolenkem a vítězným Brianem Kargerem. Vůbec poprvé vyšel během světového finále, které drasticky přerušila průtrž mračen naprázdno.
Stejně jako Tony Rickardsson nasbíral pět bodů, avšak v Čechův prospěch promluvil lepší vzájemný výsledek z patnácté jízdy, v níž skončil druhý za Henrikem Gustafssonem, zatímco pozdější majitel šesti světových titulů skončil poslední za Tommy Knudsenem.
Zdeněk Tesař tím pádem obsadil čtrnáctou pozici, když hodně tratil z konzistentnosti startovní listiny. Kelvin Tatum měl jen o jeden bod víc a skončil devátý, Jimmymu Nilsenovi stačilo sedm bodů na sedmou příčku. Gert Handberg se z bronzu radoval s deseti body na kontě, vicemistr Per Jonsson jich měl jedenáct. Čtrnáct bodů šampióna Gary Havelocka, jehož k velké radosti domácích příznivců porazil pouze Slawomir Drabik, bylo luxusním náskokem.
Zdeněk Tesař už navždy zůstal posledním českým závodníkem, který se dostal do jednodenního finále světového šampionátu. V sezóně 1994 zasáhlo do mistrovství světa celkem čtrnáct našich borců plus dva rodilí Slováci s českým občanstvím, ale slovenskou licencí.
Předkola se stala konečnou pro Jana Schinágla, Vladimíra Višvádera (oba Krško), Bořivoje Hádka a Antonína Švába (oba Pila). Pikantní se stalo vyřazení Antonína Švába, jemuž lékař po pádu v rozjížďce s číslem jedna zakázal další start, čímž se otevřela vrátka do závodu pro místního Rafala Dobruckeho.
Kvalifikační kola přinesla vyřazení nejen Janu Holubovi, o čemž byla řeč v hlavní stati, ale i Gašparu Forgáčovi (oba Marmande), Zdeňku Schneiderwindovi (Neustadt/Donau) a Karlu Průšovi (Diedenbergen).
V kontinentálních semifinále uvízli Marián Jirout (Bydhoš), Petr Vandírek, Jiří Štancl a Václav Milík (Miskolc). Poslední šance zhasla ve světových semifinále. Roman Matoušek se v Bradfordu z pozice náhradníka vůbec nedostal do akce a Bohumil Brhel byl jedenáctý, bod od rozjezdu o náhradníka. Ve stejný den v Praze po třech jízdách odstoupil Antonín Kasper, jenž bojoval s následky zranění po pádu z kola. Nejblíže k postupu měl ve stověžaté matičce Tomáš Topinka. Jak se seběhlo, že mu jej v dodatkové jízdě sebrali Greg Hancock a Billy Hamill nám příště bude vyprávět on sám.
předkolo 1 mistrovství světa jednotlivců 1994 – Krško (SLO):
1. Sandor Tihanyi (H) 14, 2. Andrea Maida (I) 12+3, 3. Gabor Roth (H) 12+2, 4. Gašpar Forgáč (CZ – SMF) 12+E, 5. Jan Holub (CZ) 11), 6. Rainer Selb (A) 10, 7. Heinrich Schatzer (A) 9, 8. Krešo Omerzel (SLO) 9, 9. Gerhard Lekše (SLO) 8, 10. Jan Schinágl (CZ) 7, 11. Christophe Dubernard (F) 4, 12. Thomas Stadler (A) 4), 13. Stephane Tresarrieu (F) 3, 14. John Barbetta (I), 15. Vladimír Višváder (CZ – SMF), náhradníci Tomaž Drnač (SLO) a Artur Horvat (SLO) DNR.
kolo A mistrovství světa jednotlivců 1994 – Marmande (F):
1. Grzegorz Rempala (PL) 12, 2. Roman Matoušek (CZ) 11+3, 3. Massimo Mora (I) 11+2), 4. Laszlo Bodi (H) 11+1, 5. Tomasz Gollob (PL) 10, 6. Jacek Gollob (PL) 9, 7. Andrea Maida (I) 9, 8. Tomáš Topinka (CZ) 8+3, 9. Sandor Tihanyi (H) 8+2, 10. Gabor Roth (H) 8+1, 11. Rainer Selb (A) 7, 12. Philippe Berge (F) 4, 13. Krešo Omerzel (SLO) 3, 14. Jan Holub (CZ) 3, 15. Heinrich Schatzer (A) 2, 16. Gašpar Forgáč (CZ – SMF), náhradníci Mickael Manceaux (F) DNR, Frederic Brisseau (F) 0 a Christophe Goret (F) DNR.
Foto: archív Jana Holuba, Mirek Horáček a Karel Herman