Před 50 lety: životní osudy začínajícího mladíka a zkušeného dělníka plochodrážních oválů se nešastně prolnuly v podhůří Orlických hor

Dolní Čermná – 23. srpna 1964
Dnes je uznávanou osobností nejen naší, ale i světové ploché dráhy. A to nejen tím, co dosáhl s přilbou na hlavě a řidítky v rukou, ale i na poli trenérském, diplomatickém a organizačním. Před půlstoletím však byl nezkušený mladík, který profitoval z rad svého strýce Miloslava Špinky. Pardubického velikána doprovázel na závody se svým motocyklem. Pokud se naskytlo místo ve startovní listině, ochotně jej zaplnil. V Dolní Čermné se stal bezprostředním účastníkem incidentu, který jihočeského Josefa Slunéčka stál to nejcennější. Evžen Erban se prostřednictvím magazínu speedwayA-Z vrátil k onomu nešastnému srpnovému dni roku 1964.

Místo Plavky plochodrážní Eso
Evžena Erbana dnes spojujeme zejména s plochou dráhou, nicméně jako správný dospívající kluk vyzkoušel pestrou škálu sportů. „Dělal jsem fotbal, hrál hokej a jezdil na koni,“ vypočítává své aktivity, z nichž mu největší úspěchy mu přineslo jezdectví.

„Měl jsem klisnu Plavku,“ pokračuje. „Jezdil jsem na ní dostihy. Vyhrál jsem mistrovství republiky dorostu v military, všestranný způsobilosti.“ Před polovinou šedesátých let ovšem své úsilí napřel směrem k ploché dráze. V Pardubicích to ostatně nemohlo být jinak a to tím spíše, byl-li jeho strýcem populární Miloslav Špinka.

„Už jako kluk jsem chodil ke strejdovi mejt‘ motorky a koženky,“ říká Evžen Erban. „Pak jsem dělal všechno možný, až ve čtyřiašedesátým jsem se vrátil.“ Na okamžik, kdy se roku 1963 poprvé svezl v sedle plochodrážního motocyklu, nikdy nezapomene.

„Šel jsem z tenisu a ve Svítkově byl trénink,“ vrací se o půl století zpátky. „A mně se povedlo hned první trénink jet ve smyku.“ Bylo rozhodnuto. V sezóně 1964 začal devatenáctiletý Evžen Erban závodit na ploché dráze.

Jeho dnešní následovníci ve stejném věku jsou již mnohdy ověnčeni bezpočtem titulů. Jenže v polovině šedesátých let to plochodrážní nováček neměl rozhodně snadné. Ligová soutěž byla po sezóně 1962 poněkud nepředloženě zrušena. Krajské přebory nastartované o rok později příliš velký boom nečekal. Trojstupňový šampionát jednotlivců byl vůči vyřazeným v nižších patrech nemilosrdný, juniorka měla ještě léta být písní budoucnosti a volných závodů jako šafránu.

Jejich pořadatelé logicky lákali diváky na závodníky zvučných jmen, avšak dávali šanci i svým vlastním. A tak se Evžen Erban v sobotu 2. května 1964 postavil na start mítinku, kde československou elitu očekávali kupříkladu Igor Plechanov, Farit Šajnurov, Zbigniew Podlecki či Gabdrachman Kadyrov.

Naši měli svůj den. Antonín Kasper nepoznal jediného přemožitele a na stupních vítězů měl po stranách druhého Luboše Tomíčka a třetího Rudolfa Havelku. Nejlepším cizincem byl Zbigniew Podlecki, jenž se ve stejném roce dostal až do světového finále. O bod za ním skončil Miloslav Špinka. Igora Plechanova, který o čtyři měsíce později ve švédském Göteborgu připravil v rozjezdu Oveho Fundina o titul vicemistra světa, čekalo v Pardubicích až sedmé místo.

Hrdina našeho vyprávění měl na své vestě náhradnickou sedmnáctku. Poprvé však vyjel na svítkovský ovál již v rozjížďce s číslem pět. Vrátil se bez bodu stejně jako ve dvanácté a patnácté jízdě. Až v poslední sérii se dočkal. V rozjížďce s číslem devatenáct Antonín Kasper zkompletoval své maximum. Farit Šajnurov však zůstal stát a Evžen Erban si připsal bod.

Hvězdy plochodrážního nebe pokračovaly ve svém turné. O tři dny později se s nimi na českobudějovické Dlouhé louce shodou okolností potkal i Josef Slunéčko. Se čtyřmi body skončil třináctý. Evžen Erban zase hledal závody jako onu pověstnou jehlu v kupce sena.

„Měl jsem motorku a jezdil se strejdou po závodech,“ popisuje. „Nastupoval jsem, když někdo nepřijel.“ Společně v ruské Volze Miloslava Špinky zamířili i předposlední srpnovou neděli k mistrovskému závodu do Dolní Čermné. A vskutku pro Evžena Erbana se uvolnilo místo druhého náhradníka.

Plochá dráha pod Orlickými horami
Z jihočeského Tábora do Dolní Čermné dorazil také Josef Slunéčko. „Pepa byl takovej‘ udělanej‘, plešatej‘,“ vybavuje si ho Evžen Erban. A jak si jej pamatuje česká plochodrážní historie?

Josef Slunéčko nikdy nepatřil mezi hvězdy nejjasnější velikosti, ale coby spolehlivý dělník plochodrážních oválů za sebou poměrně širokou brázdu zanechal. S jeho jménem se ve výsledcích setkáváme již od padesátých let.

S premiérou ligy na bázi utkání krajských reprezentací roku 1956 patřil k pravidelným oporám družstva KAMK České Budějovice. S jihočeským klubem zažil triumf ve druhé třídě v osmapadesátém i bronzovou medaili z vyšší divize o rok později.

V sezóně 1959 se objevil v Přerově ve druhém podniku čtyřdílného seriálu mistrovství republiky jednotlivců. Zaskakoval však za Jaroslava Volfa staršího a Miloslava Špinku, kteří ve stejném termínu reprezentovali při dlouhodrážním mistrovství Evropy v bavorském Dingolfingu.

V ostatních případech však svou pou nejstarším motoristickým šampionátem naší země skončil již v kvalifikaci. O trojstupňové organizaci mistrovství republiky jednotlivců 1964 již v historické rubrice magazínu speedwayA-Z byla řeč před týdnem v souvislosti s premiérovým věncem Jana Holuba.

Josef Slunéčko se prokousal úvodním kolem se závody v Pardubicích, Plzni a Krupce o patro výše. První podnik skupiny D v Českých Budějovicích ukončil s šesti body jako jedenáctý. Kralovali Antonín Šváb s Jaroslavem Volfem mladším, jimž sekundovali Karel Polák, Stanislav Kubíček, Antonín Novák či Miloslav Verner.

Boj o osm volných míst ve finále nebyl v Dolní Čermné rozhodnut ani náhodou. Východočeská obec ležící mezi Ústím nad Orlicí a Lanškrounem se dnes v motoristických kruzích vzpomíná především jako rodiště automobilového závodníka Čeňka Junka, který v půli srpna 1928 zahynul ve svých čtyřiatřiceti letech za volantem své závodní bugatky při Velké ceně Německa na Nürburgringu.

Na jeho počet začali v Dolní Čermné pořádat memoriál nejprve na travnaté a od roku 1950 na škvárové dráze. Věhlas Junkova memoriálu rostl, by jeho třetí ročník padl na vrub celostátního zákazu pořádání plochých drah v dvaapadesátém. Plochá dráha v podhůří Orlických hor vábila davy diváků a posléze se stala pravidelnou zastávkou mistrovství republiky.

„Vyvolat smyk bylo umění,“ popisuje Evžen Erban místní prostředí. „Byla to zem a na ní trošku škváry. Ve vrchní zatáčce nebyly mantinely, jen hráz a za ní se pěstovaly brambory. Standa Svoboda vyjel ven, těsně minul stolek časoměřičů a ještě se vrátil zpátky. V depu byl svah, že se sjíždělo dolů, a proti startu pole. Byla to džungle, ale chodilo tam deset tisíc diváků. Kdyby na takovou dráhu přijeli závodníci dneska, nejedou.“

Závěrečná tragédie rozhodnutého závodu
Hned v rozjížďce s číslem jedna potvrdil Jaroslav Volf mladší excelentní formu, jež jej jako prvního československého plochodrážníka dostala mezi nejlepší šestnáctku světa. V Českých Budějovicích v úvodním podniku skupiny zůstal jednou stát s poruchou motocyklu a triumf mu sebral Antonín Šváb.

Nyní byl Jaroslav Volf mladší jako první v cíli úvodní jízdy a další trojku přidal v rozjížďce s číslem sedm. V jedenácté jízdě se dočkal porážky od Antonína Nováka a Miloslava Špinky, jenž právě dosáhl svého druhého triumfu.

Závěr závodu však měl Jaroslav Volf mladší plně pod svou kontrolou. Vyhrál patnáctou jízdu, v níž doposud neporažený Zdeněk Kovář upadl. A protože v rozjížďce s číslem devatenáct ukázal záda i Antonínu Švábovi, mohl se těšit na zlatý věnec. Tehdy se na naší scéně rozjezdy nepěstovaly a v případě stejného bodového zisku rozhodovala pomocná kritéria.

Sotva skončila devatenáctá jízda, bylo obsazení pódia kompletní. Třetí příčku si totiž pojistil Zdeněk Kovář, když v sedmnácté jízdě porazil Miloslava Špinku. Do konce závodu již zbývala jedna jediná rozjížďka. V depu se k ní chystali Josef Blecha, Antonín Novák, Josef Slunéčko a Evžen Erban.

Hrdina našeho vyprávění se stejně jako první náhradník Pavel Šilha dostal záhy do akce. „Ruda Havelka spadnul hned v první jízdě a já jezdil místo něho,“ vybavuje si nad vyplněným programem i po dlouhých padesáti letech. Příležitost pro oba rezervní závodníky zvýšilo i odstoupení Stanislava Svobody a skutečnost, že Pavol Krč přijel na startovní rošt jen dvakrát.

Do konečné klasifikace se tehdy počítaly velké mistrovské body, jež si závodníci rozebírali od osmdesátky pro prvního až po jeden pro patnáctého v pořadí. Josef Slunéčko jich z Českých Budějovic měl pět. Nyní pomýšlel na umístění v půlce výsledkové listiny, jenž by mu do konečné klasifikace mohlo dodat osm až deset bodů. Finále, alespoň v roli náhradníka, by nemuselo být ztraceno.

„Pepík odstartoval a nade mnou jel Tonda Novák,“ vzpomíná Evžen Erban. „V půlce zatáčky se Pepík přetočil a upad‘. My jsme šli na držku přes jeho motorku a spadnul i čtvrtej‘ Pepík Blecha.“ O repete, v němž Josef Blecha porazil Antonína Nováka, nám však současný šéf pardubického klubu vyprávět nemůže.

„Byl jsem v sanitce, měl jsem koleno, ale nebylo to na umření,“ vysvětluje a dodává, že stav Josefa Slunéčka byl ovšem podstatně horší. „Odvezli ho. Nevěděli jsme, jak dopad‘, až později jsme se dozvěděli, že v nemocnici odešel. Měl krvácení do mozku. To víš, helmy byly Kovona Karviná…“

Počátek kariéry mladého závodníka poznamenala tragická událost, nicméně právě mládí mu pomáhalo se s ní vyrovnat. „Moment to příjemnej‘ nebyl,“ říká Evžen Erban slova, s nimiž se nedá nesouhlasit. „Tenkrát jsem byl mladej‘ kluk. Bažant, bylo mně devatenáct. Dnes bych to bral jinak.“

Mistrovství republiky jednotlivců – 2. závod skupiny D (2. kolo třístupňového systému):
1. Jaroslav Volf ml. 13, 2. Antonín Šváb 13, 3. Zdeněk Kovář 12, 4. Miloslav Špinka 11, 5. Stanislav Kubíček 11, 6. Jan Knedlík 10, 7. Josef Blecha 10, 8. Antonín Novák 9, 9. Karel Fojtík 6, 10. Miloslav Verner 5, 11. Josef Slunéčko 5, 12. Karel Polák 4, 13. Jaroslav Machač 4, 14. Stanislav Svoboda 1, 15. Pavol Krč 0, 16. Rudolf Havelka 0, náhradníci Pavel Šilha 3 a Evžen Erban 2.

Foto: archív autora

Phil Morris nahrazuje Tony Olssona

Londýn – 5. prosince
Tony Olsson, který od roku 2010 nahradil Ole Olsena na postu ředitele závodů velkých cen, se rozhodl svázat svou další kariéru těsněji se švédskou federací SVEMO. Počínaje první SGP ročníku 2015 jej nahradí Phil Morris. Někdejší britský plochodrážník po skončení aktivní činnosti na konci roku 2009 působil jako manažer Birminghamu a věnoval se též juniorům a dvěstěpadesátkám.

Foto: tiskový servis IMG Worldwide

Češi v akci 126

Václav Milík jedná s extraligovou Wroclawí o angažmá pro rok 2015. Matěj Kůs si přípravu v Austrálii zpestřil účastí v Memoriálu Roba Woffindena. A Martin Vaculík v pondělí na své rodném Slovensku odstartoval fyzický trénink. To jsou v kostce nejdůležitější události uplynulých dnů, jež magazín speedwayA-Z servíruje svým čtenářům v pravidelném týdenním přehledu, by kvůli vydavatelově dovolené v netradičním pátečním termínu.

Pátý ročník Memoriálu Roba Woffindena na velice krátké stopadesátimetrové dráze v Pinjar Parku v Perthu se konal v pondělí. Matěj Kůs nasbíral v základní části jedenáct bodů a postoupil do semifinále.

„Závody probíhaly v pořádku,“ svěřil se magazínu speedwayA-Z. „První dvě jízdy jsem nemohl nabrat rychlost, ani poskládat se na půjčené motorce, ale pak už to bylo dobrý. Našel jsem si zase optimální stopu na těžký dráze. S přehledem jsem vyhrál dvě nejsilnější jízdy a pak druhý v semifinále.“

V semifinále byl před pražským závodníkem Kyle Newman, z prvního semifinále našli cestu do finále Rasmus Jensen a Kyle Howarth. „Před finálem mi na startu chcípla motorka,“ ujímá se role vypravěče opět Matěj Kůs. „Nemohl jsem ji nastartovat. Nakonec se to podařilo, ale nejela stoprocentně a víc jak na třetí místo to nebylo.“

Do cíle dojeli závodníci v pořadí Rasmus Jensen, Kyle Newman a Matěj Kůs, zatímco Kyle Howartha postihl defekt. „Vzhledem ke všem podmínkám, s kterými jsem musel bojovat, jsem spokojený.“

Martin Vaculík se připravuje doma v Žarnovici. „Budu trénovat jako loni,“ uvedl v exkluzivním rozhovoru, který vyjde na stránkách magazínu speedwayA-Z. „Přibudou vylepšení, které jsem z vlastní zkušenosti poznal, že tam ještě můžu zapracovat.“

Slovenský závodník také prozradil, že je rád, že otázku své klubové příslušnosti na příští rok uzavřel před pondělním startem své tříměsíční fyzické přípravy. Na nich pracuje i Václav Milík, jehož kontrakt s Wroclawí by měl být projednáván příští úterý.

Foto: Matěj Kůs Racing a Martin Vaculík Racing

Dánové budou obhajovat titul doma

Londýn – 4. prosince
Kalendář světového poháru družstev je již rovněž z větší části hotov. Londýnská společnost BSI Speedway totiž včera potvrdila, že jeho vyvrcholení v podobě race-off a finále uvidí zkraje října dánský Vojens. Úřadující šampióni, jimž zlatou medaili letos v Bydhošti zajistil Niels Kristian Iversen doslova v hodině dvanácté, se budou těšit z výhody přímého nasazení.

Foto: Petr Makušev

Mistr přichází úderem desáté

Před pětapadesáti lety se stal plochodrážním mistrem Československa. Rok na to se jeho pou kvalifikačním pavoukem světového šampionátu jednotlivců zastavila až v evropském finále v polské Wroclawi, odkud šlo šest nejlepších z mimo britské zóny do Wembley. Ze stejné sezóny má i bronzovou medaili z mistrovství světa družstev. A výčet jeho úspěchů by byl pořádně dlouhý. Je deset hodin a přátelé v kavárně Markétka ve Františkových Lázních již čekají.

František Richter bývá přesný. Žije v Chebu, kde dodnes opravuje motocykly od pařezů až po jawské třistapadesátky. Uzdu své zručnosti popustil, když si sestrojil miniaturní Jeep Willis. Samozřejmě pojízdný.

Stále vitální a příjemný pád hodinku posedí se svými přáteli. Stále vzpomíná na kouzlo levých zatáček a je rád, když si s ním někdo trošku zasvěcený o něm popovídá. Moc vzpomíná zejména na Antonína Kaspera, Antonína Švába, Františka Ledeckého, Miloslava Špinku i jeho syna Milana a další borce ze své éry.

Foto: Jan Kobzáň

Roman Čejka po přechodu mezi seniory skloňuje častěji slovní spojení dlouhá dráha

Ledce – 3. prosince
Početní stavy českých závodníků, kteří jsou ochotni se pouštět i do dlouhé dráhy, letos klesly shodou nešastných okolností na historické minimum. Národní tým musel ve finské Forsse zachránit Jan Klatovský, když se předtím svezl jen o květnovém domácím šampionátu v Mariánských Lázních. Michaela Krupičková přestala závodit, Aleši Drymlovi long track nezachutnal a Michael Hádek v souvislosti se svým comebackem hovoří jen o klasické ploché dráze, přesto by mohlo její dlouhé sestřičce svítat na lepší časy. Kromě Michala Škurly totiž láká i Romana Čejku, jenž se magazínu speedwayA-Z svěřil, že by si na ni příští rok mohl najít více času.

„Mám koupený rám a šáska,“ vypráví slánský závodník. „Ale k tomu musíš mít milión dalších věcí, na co jsou potřeba prachy.“

Nicméně řešení přece jen není nedostupné. „Mám možnost si půjčit motorku z Prahy,“ odhaluje Roman Čejka. „Měl jsem ji doma letos, ale nedostal jsem se k tomu. Teď už nejsem junior, moh‘ bych mít víc času.“

Takže debut proběhne při mistrovství republiky? „Uvidíme,“ odpovídá Roman Čejka. „Hlavně si musím zatrénovat. Dlouhou jsem viděl jen jednou v Mariánkách, takže musím poznat, o co jde.“

Foto: Mirek Horáček