Přiškrcení počtu postupujících ze závodu challenge do dalšího ročníku Grand Prix na tři bylo spolu s omezením celkového počtu jezdců v závodě na patnáct jednou z rozporuplných změn, kterými FIM v posledních letech znovu a znovu ohýbá léta zažitá pravidla tohoto sportu v zoufalé snaze vylepšit strádající světový šampionát na dlouhé ploché dráze. Malá šance na postup z kvalifikace je nejen demotivující pro mnoho jezdců, ale nezbytně vede k utváření uzavřené jezdecké společnosti finálové série, která ve výsledku podobně jako na klasické ploché dráze přináší nudné závody.
Jako pozitivní krok se i přes počáteční odpor konzervativních dlouhodrážních fanoušků naopak ukázala být redukce počtu závodníků v jedné jízdě z šesti na pět. V první zatáčce nevzniká taková tlačenice, která pravidelně nutila minimálně dva závodníky ubrat plyn. Na tom, že jízdy jsou nyní atraktivnější, se shodují jezdci i diváci.
Co se naopak neosvědčilo, byla snaha dostat závody dlouhodrážního šampionátu na ovály pro klasickou speedway. By má tento směr své zastánce, jednoznačně bere dlouhé dráze to, co ji odlišuje od krátké dráhy, tedy rychlost a styl jízdy. To, co však Thierry Bouin nedomyslel, bylo, že takový experiment může připravit dlouhou dráhu o to nejcennější – o poslední fanoušky.
Problematická komunikace FIM a neúměrné finanční náklady vedly k odporu mnoha pořadatelů a ztrátě zájmu o konání závodů světového šampionátu. Postupně tak z kolotoče Grand Prix vypadly nejkrásnější kilometrové dráhy ve Pfarrkirchenu nebo Scheesselu. K těm se před začátkem letošní sezóny přidaly kluby ve finské Forsse, norském Forusu nebo tradiční a divácky jedna z nejnavštěvovanějších drah v německé Vechtě.
V souvislosti s odstoupením silného pořadatelského kolektivu z Vechty, který jako důvod uvedl špatnou spolupráci a komunikaci ze strany FIM, vznikla před zahájením letošní sezóny 
paradoxní situace. V kalendáři světového šampionátu zbyly pouze tři finálové závody, nizozemský Eenrum a po dvou závodech ve Francii – Marmande a Morizes. Podtrženo sečteno – ani jeden závod na dlouhé dráze. A kvalifikace? Tayak a Bielefeld. Dráhy jsou buď krátké, nebo travnaté. Výjimku tvoří jen Challenge v Mariánských Lázních. Doslova za pět minut dvanáct a po velkých ústupcích ze strany FIM se uvolily kluby z Herxheimu a Mühldorfu uspořádat první a poslední závod finálové série a zachránit tak důstojnost šampionátu.
Změny nastartované rokem 1997, kdy došlo k spojení závodů na dlouhých a travnatých drahách, vedly mimo jiné i ke změně skladby jezdeckého pole. Do popředí se dostali jezdci z Francie či Nizozemska. Zároveň však měly za následek odliv špičkových jezdců věnujících se klasické ploché dráze, kteří vždy dodávali dlouhodrážním závodům na atraktivitě.
Úpadek ploché dráhy jde ruku v ruce s úpadkem dalších motoristických sportů. Dlouhá dráha však představuje malou disciplínu, pro kterou může být špatně nastoupený trend likvidační.
Člověk se může zabývat smutným obrazemdlouhých drah, kde se již závody nepořádají vůbec jako například v Jübeku, Haarsewinkelu nebo Vilshofenu nebo může přemýšlet nad budoucností.
Je snad možným řešením návrat k jednodennímu světovému finále? Na jednu stranu by takový závod mohl snadno zlákat nejednoho jezdce z klasické ploché dráhy. Snáze by se zajistilo finanční i mediální pokrytí. Ubylo by i termínových kolizí. Na stranu druhou by takový závod upřednostnil jednoho pořadatele. A co ti ostatní? Šampionát kdysi trpěl i v této podobě. Jedna kvalifikace, dvě nebo tři semifinále a jediné finále. Se zajímavým řešením přišel svého času Simon Wigg. Navrhoval koncepci seriálu velkých závodů na dlouhé dráze, slavné travnaté ovály typu Marmande s bohatou diváckou návštěvou nevyjímaje, které by představovaly určitou formu kvalifikace. Vyvrcholením sezóny by pak bylo světové finále na kilometrové dráze.
Další skloňovanou možností je rozšíření závodů světového šampionátu v podobě seriálu na klusácké dráhy do velkých městv Dánsku, Velké Británii nebo Itálii. Jak Británie, tak skandinávské země jako Dánsko nebo Švédsko představují ohromnou jezdeckou základnu, kterou je lákavé pro dlouhé dráhy využít.
Co říci závěrem? Budoucnost dlouhé dráhy je nejistá. Bude-li světlá či temná a jaká rozhodnutí byla ta správná, ukáže čas. Prozatím však můžeme děkovat za to, co nám zbylo a co pro nás rok co rok s vypětím všech sil zachraňují Míra Musil a parta obětavých lidí z Autoklubu Mariánské Lázně. Protože dlouhá plochá dráha vždy byla něčím extra a speciálním. A především proto by dlouhá plochá dráha měla zůstat dlouhou dráhou.
Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV) a Jiří Bayer
