AKTUALIZOVÁNO – FOTO
Mariánské Lázně – 10. května
Bezmála sedmdesát závodníků se svými motocykly zaplnilo všechny prostory mariánskolázeňského depa. V celodenní podívané, jež se na západočeské tisícovce odehrála, hrálo prim mezinárodní mistrovství republiky. Josef Franc nedal sebemenší důvod k pochybám o obhajobě svého loňského titulu. Při absenci Andy Appletona se okruh jeho nejvážnějších rivalů smrskl na Richarda Wolffa, jemuž ukázal výfuk již v rozjížďce s číslem sedm. V klíčovém finále Josef Franc si posléze vybral pozici od mantinelu, odkud triumfoval ve stylu start – cíl. Richard Wolff se během úvodního okruhu probil před Markuse Eibla, ovšem příslovečný klobouk dolů si zasloužil Karel Kadlec. Jednapadesátiletý plzeňský nezmar pokračoval po bedně ve veteránských čtyřventilech nadchnul zejména tirumfem v rozjížďce s číslem osm, jenž mu otevřel brány finálové jízdy a startu v kvalifikačním kole mistrovství světa.
Neporažení jsou jen oba závodníci pražského klubu
Veteráni končili svůj lázeňský program a účastníci mezinárodního dlouhodrážního šampionátu republiky, jenž byl přece jen hlavním chodem lázeňského menu, si urovnávali tréninkové dojmy. Že v Mariánských Lázních včera pršelo, bylo evidentní již na první pohled.
V garáži vedle Karla Kadlece ošetřovali ruku Francesco Barbettovi. Ovšem mnohem větší díru ve startovní listině způsobila absence Andy Appletona. „Dostal nejvíc, 250 euro, v Lübbenau řek‘, že pošle podepsanou smlouvu, kterou chtěl jako jedinej‘,“ vysvětloval Karel Kadlec, který měl podobu startovní listiny na triku. „Teď asi tři dny před závodem napsal, že se omlouvá, že má motory u ladiče. Aspoň tuten ročník mistrovství republiky bude opravdový mistrovství republiky bez účastníků mistrovství světa.“
Místo Itala s českou licencí dostal příležitost další dobře známý veterán Bill Haynes, zatímco rozhodnutí Andy Appletona otevřelo dveře debutu Jana Klatovského. Český ledař číslo jedna se v lázeňském prostředí orientoval více než dokonale, vždy sem coby mechanik svého staršího bratra Antonína poprvé dorazil před osmi lety.
Nicméně jízdu za řidítky dlouhodrážního speciálu si poprvé vyzkoušel při volném tréninku předevčírem, kdy ho vedle staršího sourozence instruoval i Karel Kadlec. „Kluci mi vysvětlili, jak na tom sedět,“ svěřoval se Jan Klatovský.
Josef Franc naproti tomu není na dlouhých oválech nováčkem, avšak letos seděl na dlouhodrážním motocyklu vůbec poprvé. Za své největší konkurenty v boji o obhajobu loňského zlata považoval především Richarda Wolffa a Markuse Eibla.
Nicméně vstříc finálové rozjížďce, v níž se lámal chleba, vykročil nejrazantněji on sám. Z výjezdu z první zatáčky v rozjížďce s číslem jedna měl už bratru padesátimetrový náskok před Angličanem Anthony Bougourdem, který postupně navýšil o celou rovinu.
Stejným způsobem změřil o tři rozjížďky později i Paula Evittse, zatímco nevyzpytatelný Australan Rodney McDonald už podruhé kvůli defektu neviděl cíl prvního kola. Když lázeňský kilometr už podruhé ovládly mechanismy upravující dráhu, mohl se osmi body pochlubit jen Richard Wolff.
Obvyklé srandičky v Pražanově depu byly možná přece jen o kapánek strojenější než jindy. Poté, co jej o pódium v Lübbenau připravily zavřené kohoutky přívodu paliva, nemohl dnes cílit výše než na nejvyšší stupeň. Věčný perfekcionista v otázce nastavení svých motocyklů však neprožil zrovna klidnou noc. Jeho starší syn Sebastian zrovna prodělával jakousi virózu, hodně blinkal a jeho tatínek měl na nerušený spánek zhruba hodinu od pěti do šesti.
Přesto jeho start do rozjížďky s číslem tři byl slibný. Leč vnějškem první zatáčky se dopředu hnal Markus Eibl. Rcihard Wolff měl ovšem před sebou ještě Sjoerda Rozenberga, jehož se ale definitivně zbavil na počátku druhého okruhu. V jeho druhé zatáčce přišel na řadu i Marcus Eibl. Pražan jej podjel, jako když ho potká.
V rozjížďce s číslem šest se Richard Wolff setkal na startovním roštu s Markusem Eiblem znovu. Nyní vystřelil dopředu Němec, avšak pražský závodník se jej držel jako ono příslovečné klíště. Tlačil se na něho po spodní straně ve všech zatáčkách. Z druhého výjezdu Markus Eibl nepovolil, by Richard Wolff kousal až do cíle úvodního kola.
Stejně tak odrazil i Pražanův nájezd po spodní straně druhé zatáčky druhého okruhu. Úspěch slavil i v první zatáčce třetího okruhu, v rámci dlouhodrážního šampionátu republiky tradičně posledního. Jenže Richard Wolff byl ochotný skládat zbraně stejně jako ukrajinští separatisté po přečtení výzev politiků evropské unie. Na protilehlé rovince závěrečného okruhu se prohnal do čela jako žíznivá čára.
Josef Franc II.
Vzhledem k náročnému časovému harmonogramu dnešního dne, byla třetí série jízd poslední možností nahromadit body nutné k postupu do finále. Magnetem se stala rozjížďka s číslem sedm lákající duelem obou neporažených závodníků pražského klubu. Jenže on se vlastně vůbec nekonal.
Josef Franc vystřelil do čela, zatímco Richardu Wolffovi výhled na jeho záda zakrýval Sjoerd Rozenberg. „Ten start jsem zkurvil já,“ sypal si popel na svou hlavu později. Nicméně nyní neměl čas 
plakat nad rozlitým mlékem. Ve druhém okruhu se po protilehlé rovině přehnal okolo Nizozemce jako žíznivá čára. Ovšem Josef Franc byl v té chvíli už stejně dosažitelný asi jako Proxima Centauri.
Sjoerd Rozenberg se s Richardem Wolffem paradoxně setkal třikrát a ve všech případech dojížděl do cíle jako třetí. O bod přišel o start finále. Vedle trojice favoritů Josef Franc, Richard Wolff a Markus Eibl sem postoupili i borci, jimž přál rozpis více. V tomto směru překvapil Angličan Marcus Bisson, jenž v rozjížďce s číslem dvě uhlídal v úvodní zatáčce zle dotírajícího Paula Evittse, který rovněž v rozjížďce šesti nejlepších mohl bojovat o český titul.
Ve finále nechyběl ani Karel Kadlec. By měl za sebou program ve veteránech, nechtěl si ujít mistrovství republiky již jen kvůli jako kvalifikačního charakteru pro reprezentaci. Ve druhé jízdě mu oba Angličané ujeli. Třetí skončil rovněž v rozjížďce s číslem pět, avšak o tři rozjížďky později se postaral, aby i línější diváci vstali ze svých sedaček či dek.
Na let startovní pásky reagoval nejrychleji Jan Klatovský, avšak plzeňský nezmar jej ve vedení vystřídal vnější stranou první zatáčky. Rozhodně však neměl vyhráno, protože na čtyři body si brousil zuby i Anthony Bougourd.
Celá tři kola nedopřál Karlu Kadlecovi klidu, avšak na předjetí mohl rovnou zapomenout. „Chtěl jsem ukázat, že nejsem žádnej‘ sráč a nejedu blbě,“ nechal se slyšet Karel Kadlec v depu, přičemž znovu připomněl náročný povrch lázeňské tisícovky. „I Eibl říkal, že už nemůže a nepojede Plattling, aby si odpočinul.“
Zbývající česká trojice sice na finále nedosáhla, avšak atmosféru závodu si užívala plnými doušky. Jan Boháč dokonce ve společnosti členů svého holandského fanklubu. Jan Klatovskému se debut líbil a hovořil o dalších pokračováních. Jeho starší bratr Antonín si zase vyčistil hlavu od každodenního zápřahu úspěšného podnikatele.
Přitom mu finále uniklo doslova o vlásek! V rozjížďce s číslem jedna mu sice Klaus Peter Gerdemann záhy zmizel natolik, aby se mohl obávat o své třetí místo. V páté jízdě mu ovšem jihočeský ledový muž všechno vrátil i s úroky. Nejprve v první zatáčce vyřešil Karla Kadlece, aby ve druhém okruhu na stejném místě objel i vedoucího Němce.
Klaus Peter Gerdemman se sice na protilehlé rovince vrátil zpátky, šlo ovšem o epizodní záležitost, protože Antonín Klatovský záhy znovu opanoval dění na hrotu. Sedmá jízda však byla z těch těžších, jak již bylo řečeno. Navíc dravci se s ním v první zatáčce nikterak nemazlili. „Dostal jsem cejchu,“ komentoval jejich počínání Antonín Klatovský. „Než si vyčistíš slídu, je to jedno s druhým. Je to jako když se učíš jezdit na kole.“
Když dokončil metaforu o svém dlouhodrážním comebacku, kniha příběhu letošního dlouhodrážního šampionátu měla jedinou bílou stránku. Pera se ve finále chytil Josef Franc. Od 
prken skvěle odstartoval a jeho záměr objet všechny své protivníky vnějškem první zatáčky, klapnul rovněž dokonale. Jeho druhý titul se stal realitou během jedné minuty a 53,59 sekund a o nejpomalejší čas šlo jenom kvůli skutečnosti, že klíčová jízda měla o jedno kolo navíc oproti základnímu rozpisu.
Richard Wolff v prvním oblouku za sebou nechal Markuse Eibla, aby si už na své stříbro nenechal sáhnout. „Když jsem setřás‘ Eibla, snažil jsem se atakovat Pepu,“ vyprávěl. „Přišlo mi, že ho doklepávám. Byl ale rychlej‘, je to přece jen grandprista. Věděl jsem, že když ho nechytnu po startu, bude to těžký.“
Karel Kadlec ve druhé zatáčce vyjel příliš daleko na venek, což si oba Angličané vyložili jako pozvánku k předjetí. „Finále jsem vypustil, než abych si někde rozbil držku,“ nehledal Karel Kadlec vůbec žádné výmluvy.
Hlasy z depa
„Pro mě to byl spíš takovej‘ trénink k tomu mýmu hlavnímu seriálu mistrovství světa na dlouhý dráze,“ říkal Josef Franc. „Na dlouhý to letos pro mě byla premiéra a odzkoušení, a nám z motorky něco neupadne. Závodit se dnes dalo s Andy Appletonem, kterej‘ nepřijel, s Ríšou a Eiblem. Kdybych nevyhrál, byla by to ostuda. Všechno fungovalo úplně perfektně, jsem rád, ale ty nebudeš 
mít, o čem psát. O tréninku byly kaluže, kdyby to byly závody, bylo by to hodně na fyzičku. Pak to vysychalo a bylo to perfektní, cejchu jsem nedostal, tak o tom nemůžu vyprávět.“
„Dobrý,“ odtušil Richard Wolff. „Byl jsem rychlej‘, Pepa taky. Rozhodly starty, Pepa je měl lepší, mně tam něco chybělo a on vyhrál. Po Lübbenau jsem se cejtil v pohodě a chtěl jsem na nejvyšší stupínek. Udělal jsem všechno, ale nevyšlo to. O tréninku byla dráha dost nezávodivá. Pak to jelo, byla pořád těžká, vypadalo to jako tvrdý, ale prosychalo to jen nahoře. Dalo se předjíždět. Eibl na mě vždycky odstartoval. Na finále jsem udělal změnu k lepšímu, ale pořád to na Pepu nestačilo a po startu mi něco chybělo, i když motorka byla rychlá. Na Lübbenau jsem si předělával převodovku, vyplatilo se a v obou případech se ukázalo, že to funguje. Neříkám, že tu nejsou mouchy, teď je to větší alchymie, ale já podal ze sebe maximum. Zlato jsem si přál, byl jsem nervózní jak es, i když jsem si říkal, že takhle sezóna by měly bejt‘ ve znamení pohody.“
„Ráno bych na sebe nevsadil ani zlomenou grešli,“ připouštěl Karel Kadlec. „Dráha mi neseděla, hlubočina, sice jsem se uklidnil veteránama, ale trošku si zase vzal síly. Už jsem na tom jen visel, ale pak jsem se vybláznil. Dvě finále za den není nic špatnýho. Ohlasy na to byly dobrý, všichni viděli, že to nebylo zadarmo. Mohly bejt‘ snad ještě dva body navíc, kdyby člověk nejel veterány a byl vybuzenej‘. Finále jsem vypustil, po startu jsem byl čtvrtej‘, pak jsem je nechal jet. Nechtěl jsem hodit tlamu, aby to stálo peníze. Jsem rád, že jsem i bojoval a jen se nevozil. S tím Gerdemanem jsem chytil asi deset cejch, motorka byla opískovaná, prasklej‘ kšilt na helmě a modrej‘ ksicht, ale musíš pro lidi udělat show pro lidi. Jel jsem na Jawě, byl jsem spokojenej‘, a asi jedinej‘, co s ní byl až ve finále.“
„Chtěl jsem se svýzt a máme Teterow,“ vyprávěl Antonín Klatovský, co ho motivovalo k návratu za řidítka dlouhodrážního motocyklu. „Asi se vykašlu na podnikání, člověk se všeho přejí a závodění mi chybí. Myslel jsem si, že člověk přiveze vědomosti ze světa a lidi to ocení, ale ono ne. To závodění mě naplňuje, kdybych mu dal tolik jako podnikání, jsem mistr světa. Spíš se budu věnovat závodění, chci Teterow a sháním nějakou trávu. Pořád na něčem sedíš a je to příprava i pro ledy. Klukovi je šest let, hraje dobře hokej, je hubenej‘, malej‘ a vzteklej‘. Srdcař po mým tátovi a trošku odrzlej‘ člověk po tchánovi. Chtěl bych, aby jezdil škváru. Ze závodu mám radost, první jízdu jsem to měl šoupnout nad toho Němčoura. Dnešek beru jako únik od stereotypu, sedm dnů jsem v práci, plány jsou totiž jedna věc, realita druhá. Jsem rád, že začal brácha, když jsme dva, jeden druhýho hecujeme a výkony jdou nahoru.“
„Dobrý dojmy,“ hodnotil Jan Klatovský svoji dlouhodrážní premiéru. „Motokros je dobrej‘, ale tohle je lepší. Starty a bejt‘ s motorkou v kontaktu, což je lepší k ledům. I kvůli sponzorům, aby to v létě vypadalo. Škoda, že je tak málo jezdců. Líbí se mi to. Hlavně chci Teterow, i když dlouhá je zajímavější. Bylo super, že jsem se dostal do závodu. Poprvý jsem na tom seděl ve středu, Káča a brácha mi to tady vysvětlili, jak na tom sedět. Chci sehnat nějakou trávu, zkusit něco domluvit a příští rok se na to zaměřit víc.“
| FIN | |||
| 1. Josef Franc, Praha | 4 4 4 | 12 | 1. |
| 2. Richard Wolff, Praha | 4 4 3 | 11 | 2. |
| 3. Markus Eibl, D | 3 3 4 | 10 | 3. |
| 4. Marcus Bisson, GB | 4 2 1 | 7 | 4. |
| 5. Paul Evitts, GB | 3 3 2 | 8 | 5. |
| 6. Karel Kadlec, Liberec | 2 2 4 | 8 | 6. |
| 7. Anthony Bougourd, GB | 3 1 3 | 7 | |
| 8. Antonín Klatovský | 1 4 1 | 4 | |
| 9. Sjoerd Rozenberg, NL | 2 2 2 | 6 | |
| 10. Klaus-Peter Gerdemann, D | 2 3 E | 5 | |
| 11. Andy Ter Schurr, NL | 1 1 2 | 4 | |
| 12. Rodney McDonald, AUS | E E 3 | 3 | |
| 13. Jan Klatovský, CZ | 0 1 1 | 2 | |
| 14. Jan Boháč, Divišov | 1 0 0 | 1 | |
| 15. Billy Haynes, GB | – 0 E | 0 |
Poznámka: Francesco Barbetta nenastoupil kvůli poranění ruky
Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV)
