Jan Boháč se k ploché dráze vrátil jako praporkář a skončil s reprezentační vestou

Praha – 8. dubna
Expres ze Žiliny brzdí na pražském hlavním nádraží a rozdováděné společnosti starších pánů se z pohostinné paluby jídelního vozu příliš nechce. Minimálně sto kilometrů od Pardubic vydrželi konzumaci točeného piva prokládané vodkou doprovázet zpěvem písničky Věry Nerušilové z televizního seriálu Hříšní lidé města pražského o zaběhlé kočce ze Záběhlic. Melodie je navzdory svému stáří pořád chytlavá. ‚Von pořád čekal, že něco přijde, von pořád čekal, že něco přijde‘ rotuje hlavou stále dokola stejně jako briskní pokračování ‚Nepřišlo vůbec nic‘. Jan Boháč, s nímž mám schůzku na konci své cesty, by ovšem mohl směle oponovat. Když se v roce 1993 definitivně rozpadly Čakovice přímo na svém pochodu tehdejší první ligou, pokládal plochodrážní kapitolu knihy svého života za definitivně uzavřenou. Jenže to nejlepší mělo teprve přijít. Že se bude jednoho dne chystat na mistrovství Evropy, by ho nenapadlo ani v nejodvážnějších snech.

Závodnické kořeny zahrnují i babičku hraběnku s papíry na náklaďák
„Nikdy jsem nejel na kole“ usmívá se Jan Boháč, sotva se posadí ke stolu naproti mně. „Motorkama žiju od svejch‘ deseti let, kdy mě bráchové naučili jezdit na pionýru. Šel jsem prakticky z koloběžky rovnou na motorku. Těch u nás bylo vždycky dost. Táta je vyučenej‘ u Janečka na Pankráci a ve Waltrovce se vyučil ještě na náklaďáky.“

Rodinných předpokladů, aby jeho srdce bilo v jedné stopě, bylo ažaž. „Můj děda Bohumil Gresser jezdil plochou dráhu i na Strahově,“ vysvětluje. „S babičkou Miladou von Lipowitz alias česky Lipovskou z Lipovic jeli i sajdkáry. Děda pocházel z Rakouska, babička byla hraběnka. Moje matka s tím měla dost problémy, nesměla studovat a babička hraběnka nakonec jezdila i s náklaďákem. A strejda Bohumil Gresser jezdil v sedmdesátejch‘ letech za Čakovice. Takže nějaký kořeny máme.“

Z bratrů Boháčových se ploché dráze upsal nejprve Daniel. „Brácha se dostal na Markétu, že chodil s holčinou z Kerhanic,“ začíná Jan Boháč odvíjet ni z klubíčka svého vlastního příběhu. „Její táta se jmenoval Bočan, byl funkcionářem na Rudý hvězdě. Bráchovi bylo sedmnáct, svez‘ se a už tady zůstal. Potom odešel do Slanýho, jezdil taky dlouhou a trávu. Měl nějaký problém, že mu něco nechtěli zaplatit. Asi to cejtil jako křivdu, naštval se a skončil.“

Příklad o pět let staršího sourozence přivedl k levým zatáčkám rovněž Jana Boháče. „Když byl brácha ještě tady v Praze, dozvěděl jsem se o náboru novejch‘ závodníků,“ pokračuje hrdina našeho vyprávění. „Přišel třeba Tomáš Topinka, z těch známějších třeba Radek Smetana a mladej‘ Vandírek, Roman. Bohužel si oba zlomili nohy. Nebyli by asi takoví fenoméni jako Topas, ten byl malej‘ a rychlej‘, ale byli by dobří. Tihle tři byli asi největší hvězdy, my ostatní jsme byli vyrovnaní.“

V sobotu 9. září roku 1989 se Jan Boháč postavil na start svého prvního závodu, jímž byla předkvalifikace juniorského mistrovství republiky ve Slaném. Celkem osmačtyřicet mladíků se ve třech samostatných závodech pokoušelo o jednadvacet volných míst v semifinále mistrovství republiky 1990. Přímá cesta vedla především pro sedm nejlepších z každého ze třech závodů, zatímco zbývající museli doufat v přízeň osudu z pozice náhradníka. A to byl i případ Jana Boháče.

„Vyjel jsem si náhradníka,“ komentuje své desáté místo ve skupině B. „Ještě jsem jel za Markétu, ale v devětaosmdesátým jsem si zlomil nohu a v devadesátým jsem už byl v Čakovicích. Jezdil jsem vzadu, nebylo to ono. Kromě nohy jsem si zlomil lopatku. Měl jsem toho víc. Do roku 1994 mě dvakrát operovali, měl jsem sedm šroubů, tři umělé zuby, oko oteklé jako tenisák, dva zlomené obratle, dvakrát nohu, zápětí, předloktí, kostrč, žebra, prsty u ruky, vykloubenej‘ kotník, vykloubený rameno, vodu v koleni, krev v moči, několikrát otřes mozku a nespočet naraženin, odřenin a spálenin. Po roce 2012 natržený kolenní vaz, natržený stehenní sval a zlomenou lýtkovou kost.“

To jsme se však v našem příběhu přece jen dostali přespříliš daleko. A protože magazín speedwayA-Z necílí na čtenáře z řad mediků, ale na plochodrážní fandy, vrame se raději na československé ovály roku 1990. V semifinále juniorského šampionátu se na Jana Boháče přece jen dostalo. Skupina B měla na programu dva závody v Čakovicích a v Liberci. Čakovický závodník v nich narazil kupříkladu na Jana Hádka, strýce Michaela a Daniela, či Radka Smetanu, otce Ondřeje. Závodnické ostruhy si tu odbýval i Jaroslav Petrák, jenž od té doby nevynechal jedinou sezónu.

Jan Boháč skončil devátý a pro finálovou sérii si zajistil post náhradníka. Když vypadl Martin Švestka, s nímž se loni po letech opět sešel v depech veteránských závodů, absolvoval celou sérii. Když se dělal konečný účet po Kopřivnici, Žarnovici, Svitavách a Pardubicích, Jan Boháč byl patnáctým nejlepším juniorem naší země.

O peníze jde až v první řadě
Kromě juniorského šampionátu absolvoval kompletní čakovický program v první lize. Ten však nebyl příliš obsáhlý, jelikož družstvo z pražského předměstí skončilo páté ve své skupině a brány nadstavbové části se jí uzavřely. Na pražském předměstí se konal přehršel pouáků, takže jméno Jana Boháče nalezneme ve výsledkových listinách Ceny ZPA či Ceny Avie. Absolvoval i Zlatou stuhu v Pardubicích, která se naposledy konala jako ryze národní podnik.

By byl v létě finalistou domácího juniorského šampionátu, v půli září jej na Markétě očekávala předkvalifikace, v níž si musel vybojovat postup do semifinále anno domini 1991. „Byl jsem třetí,“ vybavuje si Jan Boháč své umístění za pardubickým Josefem Laštovkou a vítězným Pražanem Danielem Pflégerem, na něž mu scházel jediný bod.

„Hodně kluků padalo,“ vzpomíná. „Já dojížděl a skončil třetí. Byla to klika. Třeba Topas se přetočil na startu, ale dotáh‘ to na postup, protože byl pátej‘. Někteří říkali, že dráha byla hodně děravá, ale myslím, že nebyla. V mojí poslední jízdě upadl Petr Strasenský. Byly to náročný závody na fyzičku, psychiku a všechno, závodníků tenkrát bylo ještě hodně.“

V sezóně 1991 se obě československé ligy vrátily k systému dvojutkání. Jan Boháč nechyběl při dubnové premiéře, k níž Čakovice přijely do Plzně. Jednoznačný favorit postupu do extraligy je rozdrtil 65:25, avšak již o čtyři dny později se doma vypořádaly s koalicí Kopřivnice – Žarnovica. Šlo o jejich jediný triumf, v tabulce skončily páté, avšak diskvalifikace Liberce za nedodržení pravidel o hostování je posunula na čtvrtou příčku.

„V Čakovicích byla bezvadná parta,“ vybavuje si Jan Boháč. „Měl jsem tu dráhu rád. I Roman Matoušek říkal, že je to tam hezký, a další závodníci taky. Bylo to tam kamarádský, bohužel ale chyběly finance. Třeba konkrétně Radek Štefan měl hrozně hezkej‘ styl, byl na vojně v Racku. A kdyby měl možnosti, dostal by se dál.“

Platnost známého výroku tehdejšího ministra financí Václava Klauze, že o peníze jde až v první řadě, si záhy měla na vlastní kůži ověřit i celá naše plochá dráha. A to tím spíše, zasáhl-li po sametové revoluci poměrně značný odliv diváků z ochozů motoristických ochozů také sport levých zatáček. „Bylo to o penězích,“ souhlasí Jan Boháč s odstupem více než dvaceti let. „Když člověk neměl, na čem jet, těžko porážel kluky na lepších motorkách. To jsi poznal, co je to amatérismus.“

Přestože byl před rokem finalistou československého juniorského šampionátu v sezóně 1991 skončil v semifinálové skupině předposlední se třemi body ze tří závodů. O rok později v juniorce nestartoval, takže říjnová kvalifikace v Pardubicích byla nevyhnutelná. „Sčítaly se výsledky obou dnů,“ nezapomněl na její systém. „Proto nula byla víc, když někdo upad‘. A já si tam zlomil dva obratle. Pak už to šlo dolů a jen jsem se vozil.“

Traový maršál pokukuje po návratu do sedla
Podobný sešupem však prošly i Čakovice. V první lize 1992 nevyhrály ani jeden ze svých šesti závodů. Napřesrok se nižší liga přiklonila zpátky ke stylu čtyřutkání, přičemž důvody nápadně připomínaly podzimní argumentaci zastánců, aby se stejným směrem vydala rovněž letošní extraliga. Čakovice v ní zpívaly svou labutí píseň.

„Předseda klubu pan Vondra řek‘, že už to dál nemá cenu, že se končí,“ říká Jan Boháč. „Že jsou kluci na vojně a ve třech se liga jezdit nedá. Odcházely motory, člověk byl třeba první po startu, ale přestalo to jet. To je sportovní tragédie. Když člověk prohraje, nedá se nic dělat, ale tohle je tragédie. V lize pan Vondra nechtěl, abych byl v týmu, ale jezdil jsem juniorský jízdy. A v září se v Čakovicích jel poslední závod vůbec a já se rozloučil s kariérou.“

Jan Boháč ovšem neodcházel snadno. „Bylo to rozčarování,“ vybavuje si své tehdejší rozpoložení. „Chtěl jsem jít taky do Slanýho za bráchou Danielem. Ale tam byla spousta dobrejch‘ jezdců. Takže jsem si tam jen jednou zatrénoval a pochopil, že to nemá cenu.“

Konec aktivní kariéry ovšem neznamenal, že by Jan Boháč nechal motocykly na pokoji. „S motorkama jsem cestoval,“ usmívá se spokojeně. „Druhej‘ brácha Lálin má klub RED EYED CRÜE Czech. Hodně cestujou, hlavně po východě, kde je to větší dobrodružství než na západě. Na plochodrážní závody jsem se chodil dívat a někdy v roce 2007 jsem začal v Plzni pomáhat jako praporečník a vrátnej‘. Potom jsem se skamarádil s Honzou Trojánkem. Na netu psal, že každej‘ jenom kecá, a přijde radši pomoc. A já mu napsal a on řek‘ ‚dobře, přijď‘.“

Nicméně traoví komisaři běžně nekončí v české reprezentaci. „V roce 2012 vyhrál Fanda Liebezeit veteránskej‘ závod v Žarnovici,“ vysvětluje Jan Boháč svůj comeback do sedla plochodrážního motocyklu. „Se Zdeňkem Pešou a Ríšou Bergerem jsme slintali a řekli si, že bychom taky měli něco udělat.“

Kromě exhibic a mariánskolázeňských akcí vidělo české publikum veterány v ostré akci pouze v rámci jednoho jediného závodu pouze ve Svitavách před Zlatou stuhou 1994. Předloni se ovšem ledy začaly hýbat výrazněji. „Můj první trénink byl ve Svitavách,“ vypráví Jan Boháč o svých druhých počátcích. „Měl jsem motorku po Filipu Šiterovi, na který jsem si předtím párkrát zatrénoval v Plzni. Nakonec sezóny byl kemp a já překecal i bráchu Daniela, aby se taky svez‘. To byl výkon! Šel mi zahřát motorku, pak s ní vjel na dráhu a nakonec tam v tričku a v teniskách jezdil smykem, dokud mu neřekli, když už blbne, a se oblíkne. Vzal si endurácký hadry a po Fandovi Liebezeitovi byl nejlepší.“

Závodící motorkář se dostal až do reprezentace
Loni už měli veteráni na programu nejen Žarnovicu, ale i svitavský kemp ve větším měřítku a nakonec i Liberec. Jenže Jan Boháč se začal objevovat rovněž ve startovních listinách mistrovských klání. „Potkal jsem se s Káčou,“ vysvětluje svůj další krok. „Zavzpomínali jsme na mládí a já se ho zeptal, jestli by nevěděl o nějakým dlouhánovi. A on, že má doma jednoho po Romanu Tomanym. Bejvalá manželka mi půjčila třicet tisíc a já jel na mistrovství republiky do Mariánek.“

Po dlouhých deštích však dráha zrovna nebyla ve stavu, že by závodníkovi přilívala sil. „I Míra Musil se ptal, jestli to radši nechci vzdát,“ uznává Jan Boháč. „Ale jel jsem. Tek‘ mi karburátor, odkvet‘ jsem i fyzicky, tak jsem dvě jízdy vynechal. Navíc jsem pár dnů předtím upad‘ v Chabařovicích. Měl jsem zlomenou zadní lýtkovu kost a natržený stehenní sval. Spadla na mě motorka a blatník mi roztrh‘ ten sval. Šel jsem přes hák a celochrániče mi zachránily kličku. Naštěstí jsem to měl bez sádry, jen omotaný, takže to nikdo nevěděl.“

Mistrovství republiky na dlouhé dráze je tradičně odrazovým můstkem do reprezentace. „Udělal jsem bodíky a byl klasifikovanej‘, takže jsem se dostal na mistrovství Evropy do Holandska a skončil osmnáctej‘ z dvaceti,“ pokračuje Jan Boháč. „Pro mě to bylo úplně z říše snů. Jel jsem i mistrovství světa v Mariánkách, Australan se zranil a já udělal tři body a byl šestnáctej‘. Začal jsem Mariánky milovat, jak člověk přidá, na rovince se to nadnese. Teď jsme byli s Káčou na tréninku v Pfarrkirchenu trénovat a to je taky nádhera. Zase jsem se zapotil, v první jízda jsem nestih‘ najet včas na start a ve čtvrtý jsem jel bez plechový boty, ale odkroužil to. Káča mi se svým charakteristickým humorem říkal, že jsem blb.“

Jan Boháč však ve svých dvaačtyřiceti let přesně ví, která bije, pojímá závodění spíše stylem motorkáře. „Na plochý dráze nemám ambice, jsem šastnej‘, že se můžu svýzt,“ svěřuje se. „Doteď jsem měl osm tréninků, devět závodů, dva veteránský kempy a se vším všudy mě to přišlo na tři sta tisíc. Díky tom, že jsem prodal jsem nějaký svý cestovní motorky a něco dostal od známých, jsem to moh‘ ufinancovat.“

Pracuje jako řidič autobusu pražské hromadné dopravy, kde mu dispečer vychází vstříc s turnusem, aby se mu volant nekřížil s řidítky plochodrážního motocyklu. „Před vejplatou jsem kolikrát už neměl na jídlo,“ přibližuje náročnost svého koníčku. „Pak jsem dostal peníze a šel si koupit blatník. Potom jsem sice byl na pečivu a polívkách, ale ta zažranost musí bejt‘. Vašek Matuna prodával motorku, chtěl za ni 40 tisíc. Měl jsem jen deset, došel jsem za kamarádkou, půjčila mi zbytek a já jí to splácím. Byl jsem za Sašou Kopeckým, dával mu motor, on slíbil, že mi ho udělá. Potřebuju to dát do kupy, abych moh‘ jezdit. Když budu mít závody, myslím, že bych moh‘ bejt‘ rychlejší.“

A jaké plány má Jan Boháč na letošní sezónu? „Teď bude dlouhá dráha hlavní,“ odpovídá. „Je šance si zazávodit, na krátký jsem čekal, že mi to půjde, ale bylo to horší. Ale dlouhá není jen o motoru, ale musíš si koupit vejfuk, kryt a kryt přes kolo, co stojí sto euro. Měl jsem možnost loni v únoru zkusit leďáka, co mi půjčili Honza Klauzů a Míra Kottů. Nemám rád zimu, ale na leďáku je nádhera se svýzt. Ale ty kluci, co na tom závoděj‘, musí bejt‘ šílenci nebo nadšenci. Ale je to krása. Možná si ho v budoucnu koupím, vím o několika na prodej od šedesáti to sto dvaceti tisíc. Jsou udělaný a nemusí se na nich nic dělat.“

Avšak ani krátká dráha z jeho myšlenek nezmizí. „Letos bude hlavně dlouhá,“ opakuje. „Ale do bych nechtěl na krátký vynechat jsou veteráni v Žarnovici. Tam je super parta kolem Martina Búriho. Stavil jsem se i u příbuznejch‘ v Kremnici. To je ono, i mistrovství Evropy v Holandsku jsme pojali jako vejlet a mrkli se na větrný mlejny a na přístav v Groningenu. Je to potom hezčí, když si člověk s něčím ty závody spojí. Loni jsme na konci sezóny jeli poslední závod veteránů do Terenzana. Z dvaceti jezdců jsme byli oba dva na bedně, pro mě to bylo jako z říše snů. Druhej‘ den jsme se podívali do Benátek a zpříjemnili si to.“

Jan Boháč děkuje:
„Největší dík samozřejmě Káčovi Kadlecovi za velkou pomoc na dlouhé dráze a jeho přítelkyni Hance Ditingerové za catering na závodech. Honzovi Trojánkovi za náhradní díly na motorky, Honzovi Klauzovi a Mírovi Kottovi za půjčení motocyklů na ledovou dráhu. Všem mechanikům, bratrům Lálinovi a Danielovi, Paovi Búrimu, Tondovi Malinovi, Vendovi Sedláčkovi, překladatelce Ditě. Auto Moto Bohdan za údržbu motocyklů, RED EYED CRÜE CZECH za logistickou pomoc. Za super fotky Jackovi Kobzáňovi, Markovi Petrovičovi, Martině Boháčové, Ivetě a Pedro Čapkovým, Hanušovi Kovárníkovi a Radkovi Habartovi z DPP Kačerov za přizpůsobení pracovní doby. A obrovský dík za finanční pomoc Jirkovi Mickovi, Veronice Kučerové a Tondovi Langerovi.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV), Jiří Bayer a archív Jana Boháče