Pardubice – 20. dubna
Už na počátku jeho kariéry bylo jasné, že mu sudičky do kolébky nadělily pořádně tlustý lihový fix, aby se s ním viditelně zapsal do českých plochodrážních dějin. Z Lublaně se na sklonku srpna 2000 vrátil jako evropský šampión devatenáctiletých juniorů a na počátku tisíciletí dal pádnou odpověď, kdy budeme mít stálého účastníka ve světě velkých cen. To byl však pouze začátek. Ještě neskončil juniorský věk a chlubil se dvěma pódiovými umístěními v Grand Prix, kde ani předtím, ani potom žádný Čech nestál, a titulem juniorského mistra světa. Šampióny celé planety se už předtím sice stali Antonín Šváb a Milan Špinka, ovšem na klasické dráze byl z našich on prvním a doposud jediným. V sezóně 2003 se dokonce dělil o vedení v seriálu Grand Prix, avšak přišla zranění. Přesto se vrátil, znovu se pral jako lev, sbíral vavříny v reprezentaci a v domácích šampionátech. Styl velkého závodníka si zachoval i v úterý, když na tiskové konferenci v budově AČR v pražské Opletalově ulici ohlásil konec své kariéry, jež by vydala na objemnou knihu.

Těžké rozhodnutí
Sotva Lukáš Dryml skončil s čtením svého prohlášení, hlavou probleskla vzpomínka na Angličanku Susan, do níž se stylizoval na sklonku roku 2006. Tehdy předčasně ukončil sezóny, aby byl oporou vážně zraněnému bratru Alešovi. Věroslav Kollert v Liberci ještě neopustil myšlenku konání rozlučkových akcí zvaných Poslední nalévání, při nichž se mohli svést i příchozí odvážlivci. Půjčit závodní půllitr neznámé dívce se zdráhal, ale když se nenechala odbýt, svolil. Když ji viděl na ovále, už počítal, kolik mu u soudu mohou přišít, ale když přišel dokonalý průjezd zatáčkou, lumpárničku prokoukl. Když motocykl zastavil, spěchal odmaskovat Lukáše Drymla, který tady ještě před oficiální tiskovou konferencí dal nad slunce najevo, že spolu s bratrem Alešem jedou dál.

„To není apríl,“ maří Lukáš Dryml poslední naději, že bychom jej ještě spatřili s pardubickým koníkem či českou trikolórou na vestě, čemuž by ostatně nenapovídal ani jeho předchozí emotivní projev na úterní tiskové konferenci. „Je to finální rozhodnutí, který ve mně vyrůstalo nějakej‘ čas. Konkrétně od zimy, od půlky února. Dal jsem si dohromady plusy a mínusy a převážilo se to k tomu skončit.“

Lukáš Dryml se pohyboval v plochodrážních depech prakticky již od svého narození. „Těžký, hodně těžký,“ souhlasí, že nešlo zrovna o snadné rozhodnutí. „Já se v plochý dráze prakticky narodil. Bylo mi půl roku nebo rok, to si už přesně nepamatuju, ale bylo to v tátovejch‘ nejlepších letech. Plochá dráha byla součást mýho života. Proto to bylo těžký, člověk tomu obětoval všechno. S bráchou jsme se tomu věnovali odmala, v patnácti letech jsme poprvý jezdili s licencí DMSB. S odstupem času můžu říct, že by byla škoda čekat tady ještě rok do šestnácti. Díky tátově manažerce, kamarádce a téměř člence naší rodiny Monice Gosch, se to všechno vyřídilo. Byli jsme pod jejími křídly čtyři, pět let. Monika nám dokázala sehnat sponzory a závody díky dlouholetým kontaktům táty. Až když jsem postoupil do Grand Prix, AČR chtěla, abych jezdil s českou licencí. Od tý doby to jelo. Reprezentoval jsem vždycky sám sebe, měl jsem radost ze závodění.“

Asi nikomu z přítomných nevymizí z paměti okamžik, když Lukáš Dryml vyskočil počátkem září 2002 na nejvyšší stupínek pódia finále juniorského mistrovství světa ve Slaném. Excelentně se vypořádal s tlakem domácího prostředí, jelikož jakýkoliv jiný výsledek než titul mistra světa, by publikum neslo
velice těžce. Lukáš Dryml jej nezklamal a do cíle dodatkové jízdy o zlatou medaili dorazil před Krysztofem Kasprzakem.

„Ve Slaným to byl těžkej‘ závod,“ vybaví si okamžitě po téměř dvanácti letech. „Měl jsem angínu. Už v úterý jsem se vracel ze Švédska a už tam jsem se cejtil blbě. Ve středu jsme jeli v Oxfordu a ve čtvrtek jsem přiletěl domů úplně na kaši. Využil jsem toho, že táta dohod‘ trénink na stadiónu, takže jsem nemusel absolvovat oficiální trénink v pátek a moh‘ se léčit.“

Srdcař každým coulem
Během závodění se Lukáš Dryml dokázal pekelně soustředit. Otočil si v depu židličku směrem ke zdi a opěradlem zády k okolnímu světu. V pravý čas usedl na motocykl, aby za jeho řidítky odvedl maximum. Takový obrázek nabízel kupříkladu ve Svitavách v září roku 2009, kdy dokázal zlikvidovat tříbodový náskok Josefa France v průběžné klasifikaci mistrovství republiky jednotlivců.

Pražana poté odvedl od startu dodatkové jízdy a obhájil primát z předcházejícího roku. Užil si pódium, ovšem emoce z prožitého závodu v něm vibrovaly ještě o notnou chvíli později. Jako vždy se při odpovědích do novinářského bloku opět dostal do víru závodu, by vždy nechával adrenalin opadnout a konkrétně ve Svitavách před zpovídáním se sedmé velmoci tehdy neodmítl jediného zájemce o podpis či fotografii.

Nebude mu atmosféra plochodrážních dep a vydřených triumfů nyní scházet? „To už je minulost, kterou ovšem nikdy nezapomenu,“ konstatuje Lukáš Dryml. „Nebude mi to chybět, jednou jsem se rozhod‘. Nikdy neříkám nikdy, ale přistoupil jsem k tomu profesionálně a musel si to vyřídit
sám v sobě, než jsem to pustil ven. Rozhod‘ jsem se skončit profesionální závodní činnost. V plochý dráze jsem získal maximum. Můj čas se naplnil, nevidím nic, co aby mi to mohlo dát. Den, kdy končí kariéra, jednou musí přijít. Rozhod‘ jsem se, protože jsem necejtil vášeň dobývat další cíle. Ty jsem si vydobyl a nevidím perspektivu, kam dál. Proto odcházím na vrcholu, loni výsledky byly. A než abych se tam jen plácal, to ne. Já byl vždycky závodník, ne jezdec. Chtěl jsem získávat vítězství a bez stoprocentního nasazení a cíle to není možný. Proto končím.“

Finále světového poháru družstev na pražské Markétě loni v červenci tedy zůstává posledním zápisem v kariéře Lukáše Drymla. Ten ovšem ani náhodou nevzhlíží vstříc dalším dnům s prázdnýma rukama a bezradnou hlavou, co dělat.

„Chci se věnovat budoucnosti,“ odhaluje své priority. „Chci si užít dcerku Terezku, chci se věnovat rodině, to je na prvním místě. A profesně se chci dlouhodobě věnovat rodinné firmě. Má dobrou minulost i současnost. Teď se láme chleba, jestli se tomu budu chtít věnovat a já se rozhod‘ tam vstoupit a věnovat se tomu. Chceme dávat více než konkurence, z plochý dráhy jsem byl naučenej‘ dělat všechno na sto procent a teď to tak chci dělat i ve firmě.“

Lukáš Dryml vypráví o svých pracovních plánech se stejným zápalem, s nímž dříve rozebíral své závodní ambice. „Chci mít k zákazníkům osobní vztah a přístup,“ pokračuje. „Dát tomu sto procent. Věřím tomu, že se bráška Aleš ke stejnýmu kroku odhodlá taky. To je důležitý, rodiče dřeli a dřeli. Vybudovali to od malý dílny až po teď velkej‘ showroom. A pro mě je to další challenge. Chceme se zlepšit. I když jsme na dobrý pozici, chci to ještě zlepšit.“

Čas ukáže
Komplikovaná rekonvalescence fraktury klíční kosti zabránilo, aby se Lukáš Dryml zapojil do loňské Zlaté přilby města Pardubic. Do historie legendárního závodu všech závodů se naposledy zapsal předloni. V malém finále rozjásal tribuny svou stíhací jízdou za Nicki Pedersenem, jenž měl plnou hlavu starostí, aby uhájil první pozici.

Sotva Lukáš Dryml odstavil svůj motocykl v nejkrajnějším ze svítkovských boxů, pospíchal dolů. Přelezl plot depa, aby na hlavní tribuně po boku své přítelkyně sledoval, kterak se jeho bratrovi Alešovi povede ve velkém finále. Když už nyní jeho kombinéza visí na hřebíku, stane se z něho jen zasvěcený divák? Vždy zkušeností má na rozdávání, o čemž se přesvědčil nejen Karel Kadlec a angličtí veteráni ochotně naslouchající jeho radám při loňské premiérové zastávce ELVS v Pardubicích.

„Ohledně plochý dráhy to ukáže čas,“ tvrdí. „Svým způsobem se na tom budu podílet. Ale to rozhodne vedení, a už pardubickýho klubu nebo Autoklubu. Nikam se necpu a cpát se nebudu. Budu třeba fanoušek, budu si závody užívat. Když bude možnost a uvidím v tom perspektivu v klubu, reprezentaci či výchově mladejch‘ kluků, šel bych do toho. Ale teď je dost brzo, abychom se o tom bavili. Osobně bych rád něco dělal, ale musí to směřovat k dobrýmu cíli a ne k vychcávání s lidma. Moje priorita je rodina a rodinná firma, ostatní jen, že se tím budu bavit.“

By samotný Lukáš Dryml nemá o přesné podobě svého případného dalšího plochodrážního dění vyhraněnou představu, jedna věc je jistá. Určitě bude oporou svého bratra Aleše. A své místo si vedle dějin českého motoristického sportu našel ve vzpomínkách a srdcích bezpočtu plochodrážních fanoušků. V tomto ohledu již neomylný čas zaúřadoval více než spolehlivě.

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV), Wojta Zavřel a archív autora

Praha – 8. dubna
Expres ze Žiliny brzdí na pražském hlavním nádraží a rozdováděné společnosti starších pánů se z pohostinné paluby jídelního vozu příliš nechce. Minimálně sto kilometrů od Pardubic vydrželi konzumaci točeného piva prokládané vodkou doprovázet zpěvem písničky Věry Nerušilové z televizního seriálu Hříšní lidé města pražského o zaběhlé kočce ze Záběhlic. Melodie je navzdory svému stáří pořád chytlavá. ‚Von pořád čekal, že něco přijde, von pořád čekal, že něco přijde‘ rotuje hlavou stále dokola stejně jako briskní pokračování ‚Nepřišlo vůbec nic‘. Jan Boháč, s nímž mám schůzku na konci své cesty, by ovšem mohl směle oponovat. Když se v roce 1993 definitivně rozpadly Čakovice přímo na svém pochodu tehdejší první ligou, pokládal plochodrážní kapitolu knihy svého života za definitivně uzavřenou. Jenže to nejlepší mělo teprve přijít. Že se bude jednoho dne chystat na mistrovství Evropy, by ho nenapadlo ani v nejodvážnějších snech.

Závodnické kořeny zahrnují i babičku hraběnku s papíry na náklaďák
„Nikdy jsem nejel na kole“ usmívá se Jan Boháč, sotva se posadí ke stolu naproti mně. „Motorkama žiju od svejch‘ deseti let, kdy mě bráchové naučili jezdit na pionýru. Šel jsem prakticky z koloběžky rovnou na motorku. Těch u nás bylo vždycky dost. Táta je vyučenej‘ u Janečka na Pankráci a ve Waltrovce se vyučil ještě na náklaďáky.“

Rodinných předpokladů, aby jeho srdce bilo v jedné stopě, bylo ažaž. „Můj děda Bohumil Gresser jezdil plochou dráhu i na Strahově,“ vysvětluje. „S babičkou Miladou von Lipowitz alias česky Lipovskou z Lipovic jeli i sajdkáry. Děda pocházel z Rakouska, babička byla hraběnka. Moje matka s tím měla dost problémy, nesměla studovat a babička hraběnka nakonec jezdila i s náklaďákem. A strejda Bohumil Gresser jezdil v sedmdesátejch‘ letech za Čakovice. Takže nějaký kořeny máme.“

Z bratrů Boháčových se ploché dráze upsal nejprve Daniel. „Brácha se dostal na Markétu, že chodil s holčinou z Kerhanic,“ začíná Jan Boháč odvíjet ni z klubíčka svého vlastního příběhu. „Její táta se jmenoval Bočan, byl funkcionářem na Rudý hvězdě. Bráchovi bylo sedmnáct, svez‘ se a už tady zůstal. Potom odešel do Slanýho, jezdil taky dlouhou a trávu. Měl nějaký problém, že mu něco nechtěli zaplatit. Asi to cejtil jako křivdu, naštval se a skončil.“

Příklad o pět let staršího sourozence přivedl k levým zatáčkám rovněž Jana Boháče. „Když byl brácha ještě tady v Praze, dozvěděl jsem se o náboru novejch‘ závodníků,“ pokračuje hrdina našeho vyprávění. „Přišel třeba Tomáš Topinka, z těch známějších třeba Radek Smetana a mladej‘ Vandírek, Roman. Bohužel si oba zlomili nohy. Nebyli by asi takoví fenoméni jako Topas, ten byl malej‘ a rychlej‘, ale byli by dobří. Tihle tři byli asi největší hvězdy, my ostatní jsme byli vyrovnaní.“

V sobotu 9. září roku 1989 se Jan Boháč postavil na start svého prvního závodu, jímž byla předkvalifikace juniorského mistrovství republiky ve Slaném. Celkem osmačtyřicet mladíků se ve třech samostatných závodech pokoušelo o jednadvacet volných míst v semifinále mistrovství republiky 1990. Přímá cesta vedla především pro sedm nejlepších z každého ze třech závodů, zatímco zbývající museli doufat v přízeň osudu z pozice náhradníka. A to byl i případ Jana Boháče.

„Vyjel jsem si náhradníka,“ komentuje své desáté místo ve skupině B. „Ještě jsem jel za Markétu, ale v devětaosmdesátým jsem si zlomil nohu a v devadesátým jsem už byl v Čakovicích. Jezdil jsem vzadu, nebylo to ono. Kromě nohy jsem si zlomil lopatku. Měl jsem toho víc. Do roku 1994 mě dvakrát operovali, měl jsem sedm šroubů, tři umělé zuby, oko oteklé jako tenisák, dva zlomené obratle, dvakrát nohu, zápětí, předloktí, kostrč, žebra, prsty u ruky, vykloubenej‘ kotník, vykloubený rameno, vodu v koleni, krev v moči, několikrát otřes mozku a nespočet naraženin, odřenin a spálenin. Po roce 2012 natržený kolenní vaz, natržený stehenní sval a zlomenou lýtkovou kost.“

To jsme se však v našem příběhu přece jen dostali přespříliš daleko. A protože magazín speedwayA-Z necílí na čtenáře z řad mediků, ale na plochodrážní fandy, vrame se raději na československé ovály roku 1990. V semifinále juniorského šampionátu se na Jana Boháče přece jen dostalo. Skupina B měla na programu dva závody v Čakovicích a v Liberci. Čakovický závodník v nich narazil kupříkladu na Jana Hádka, strýce Michaela a Daniela, či Radka Smetanu, otce Ondřeje. Závodnické ostruhy si tu odbýval i Jaroslav Petrák, jenž od té doby nevynechal jedinou sezónu.

Jan Boháč skončil devátý a pro finálovou sérii si zajistil post náhradníka. Když vypadl Martin Švestka, s nímž se loni po letech opět sešel v depech veteránských závodů, absolvoval celou sérii. Když se dělal konečný účet po Kopřivnici, Žarnovici, Svitavách a Pardubicích, Jan Boháč byl patnáctým nejlepším juniorem naší země.

O peníze jde až v první řadě
Kromě juniorského šampionátu absolvoval kompletní čakovický program v první lize. Ten však nebyl příliš obsáhlý, jelikož družstvo z pražského předměstí skončilo páté ve své skupině a brány nadstavbové části se jí uzavřely. Na pražském předměstí se konal přehršel pouáků, takže jméno Jana Boháče nalezneme ve výsledkových listinách Ceny ZPA či Ceny Avie. Absolvoval i Zlatou stuhu v Pardubicích, která se naposledy konala jako ryze národní podnik.

By byl v létě finalistou domácího juniorského šampionátu, v půli září jej na Markétě očekávala předkvalifikace, v níž si musel vybojovat postup do semifinále anno domini 1991. „Byl jsem třetí,“ vybavuje si Jan Boháč své umístění za pardubickým Josefem Laštovkou a vítězným Pražanem Danielem Pflégerem, na něž mu scházel jediný bod.

„Hodně kluků padalo,“ vzpomíná. „Já dojížděl a skončil třetí. Byla to klika. Třeba Topas se přetočil na startu, ale dotáh‘ to na postup, protože byl pátej‘. Někteří říkali, že dráha byla hodně děravá, ale myslím, že nebyla. V mojí poslední jízdě upadl Petr Strasenský. Byly to náročný závody na fyzičku, psychiku a všechno, závodníků tenkrát bylo ještě hodně.“

V sezóně 1991 se obě československé ligy vrátily k systému dvojutkání. Jan Boháč nechyběl při dubnové premiéře, k níž Čakovice přijely do Plzně. Jednoznačný favorit postupu do extraligy je rozdrtil 65:25, avšak již o čtyři dny později se doma vypořádaly s koalicí Kopřivnice – Žarnovica. Šlo o jejich jediný triumf, v tabulce skončily páté, avšak diskvalifikace Liberce za nedodržení pravidel o hostování je posunula na čtvrtou příčku.

„V Čakovicích byla bezvadná parta,“ vybavuje si Jan Boháč. „Měl jsem tu dráhu rád. I Roman Matoušek říkal, že je to tam hezký, a další závodníci taky. Bylo to tam kamarádský, bohužel ale chyběly finance. Třeba konkrétně Radek Štefan měl hrozně hezkej‘ styl, byl na vojně v Racku. A kdyby měl možnosti, dostal by se dál.“

Platnost známého výroku tehdejšího ministra financí Václava Klauze, že o peníze jde až v první řadě, si záhy měla na vlastní kůži ověřit i celá naše plochá dráha. A to tím spíše, zasáhl-li po sametové revoluci poměrně značný odliv diváků z ochozů motoristických ochozů také sport levých zatáček. „Bylo to o penězích,“ souhlasí Jan Boháč s odstupem více než dvaceti let. „Když člověk neměl, na čem jet, těžko porážel kluky na lepších motorkách. To jsi poznal, co je to amatérismus.“

Přestože byl před rokem finalistou československého juniorského šampionátu v sezóně 1991 skončil v semifinálové skupině předposlední se třemi body ze tří závodů. O rok později v juniorce nestartoval, takže říjnová kvalifikace v Pardubicích byla nevyhnutelná. „Sčítaly se výsledky obou dnů,“ nezapomněl na její systém. „Proto nula byla víc, když někdo upad‘. A já si tam zlomil dva obratle. Pak už to šlo dolů a jen jsem se vozil.“

Traový maršál pokukuje po návratu do sedla
Podobný sešupem však prošly i Čakovice. V první lize 1992 nevyhrály ani jeden ze svých šesti závodů. Napřesrok se nižší liga přiklonila zpátky ke stylu čtyřutkání, přičemž důvody nápadně připomínaly podzimní argumentaci zastánců, aby se stejným směrem vydala rovněž letošní extraliga. Čakovice v ní zpívaly svou labutí píseň.

„Předseda klubu pan Vondra řek‘, že už to dál nemá cenu, že se končí,“ říká Jan Boháč. „Že jsou kluci na vojně a ve třech se liga jezdit nedá. Odcházely motory, člověk byl třeba první po startu, ale přestalo to jet. To je sportovní tragédie. Když člověk prohraje, nedá se nic dělat, ale tohle je tragédie. V lize pan Vondra nechtěl, abych byl v týmu, ale jezdil jsem juniorský jízdy. A v září se v Čakovicích jel poslední závod vůbec a já se rozloučil s kariérou.“

Jan Boháč ovšem neodcházel snadno. „Bylo to rozčarování,“ vybavuje si své tehdejší rozpoložení. „Chtěl jsem jít taky do Slanýho za bráchou Danielem. Ale tam byla spousta dobrejch‘ jezdců. Takže jsem si tam jen jednou zatrénoval a pochopil, že to nemá cenu.“

Konec aktivní kariéry ovšem neznamenal, že by Jan Boháč nechal motocykly na pokoji. „S motorkama jsem cestoval,“ usmívá se spokojeně. „Druhej‘ brácha Lálin má klub RED EYED CRÜE Czech. Hodně cestujou, hlavně po východě, kde je to větší dobrodružství než na západě. Na plochodrážní závody jsem se chodil dívat a někdy v roce 2007 jsem začal v Plzni pomáhat jako praporečník a vrátnej‘. Potom jsem se skamarádil s Honzou Trojánkem. Na netu psal, že každej‘ jenom kecá, a přijde radši pomoc. A já mu napsal a on řek‘ ‚dobře, přijď‘.“

Nicméně traoví komisaři běžně nekončí v české reprezentaci. „V roce 2012 vyhrál Fanda Liebezeit veteránskej‘ závod v Žarnovici,“ vysvětluje Jan Boháč svůj comeback do sedla plochodrážního motocyklu. „Se Zdeňkem Pešou a Ríšou Bergerem jsme slintali a řekli si, že bychom taky měli něco udělat.“

Kromě exhibic a mariánskolázeňských akcí vidělo české publikum veterány v ostré akci pouze v rámci jednoho jediného závodu pouze ve Svitavách před Zlatou stuhou 1994. Předloni se ovšem ledy začaly hýbat výrazněji. „Můj první trénink byl ve Svitavách,“ vypráví Jan Boháč o svých druhých počátcích. „Měl jsem motorku po Filipu Šiterovi, na který jsem si předtím párkrát zatrénoval v Plzni. Nakonec sezóny byl kemp a já překecal i bráchu Daniela, aby se taky svez‘. To byl výkon! Šel mi zahřát motorku, pak s ní vjel na dráhu a nakonec tam v tričku a v teniskách jezdil smykem, dokud mu neřekli, když už blbne, a se oblíkne. Vzal si endurácký hadry a po Fandovi Liebezeitovi byl nejlepší.“

Závodící motorkář se dostal až do reprezentace
Loni už měli veteráni na programu nejen Žarnovicu, ale i svitavský kemp ve větším měřítku a nakonec i Liberec. Jenže Jan Boháč se začal objevovat rovněž ve startovních listinách mistrovských klání. „Potkal jsem se s Káčou,“ vysvětluje svůj další krok. „Zavzpomínali jsme na mládí a já se ho zeptal, jestli by nevěděl o nějakým dlouhánovi. A on, že má doma jednoho po Romanu Tomanym. Bejvalá manželka mi půjčila třicet tisíc a já jel na mistrovství republiky do Mariánek.“

Po dlouhých deštích však dráha zrovna nebyla ve stavu, že by závodníkovi přilívala sil. „I Míra Musil se ptal, jestli to radši nechci vzdát,“ uznává Jan Boháč. „Ale jel jsem. Tek‘ mi karburátor, odkvet‘ jsem i fyzicky, tak jsem dvě jízdy vynechal. Navíc jsem pár dnů předtím upad‘ v Chabařovicích. Měl jsem zlomenou zadní lýtkovu kost a natržený stehenní sval. Spadla na mě motorka a blatník mi roztrh‘ ten sval. Šel jsem přes hák a celochrániče mi zachránily kličku. Naštěstí jsem to měl bez sádry, jen omotaný, takže to nikdo nevěděl.“

Mistrovství republiky na dlouhé dráze je tradičně odrazovým můstkem do reprezentace. „Udělal jsem bodíky a byl klasifikovanej‘, takže jsem se dostal na mistrovství Evropy do Holandska a skončil osmnáctej‘ z dvaceti,“ pokračuje Jan Boháč. „Pro mě to bylo úplně z říše snů. Jel jsem i mistrovství světa v Mariánkách, Australan se zranil a já udělal tři body a byl šestnáctej‘. Začal jsem Mariánky milovat, jak člověk přidá, na rovince se to nadnese. Teď jsme byli s Káčou na tréninku v Pfarrkirchenu trénovat a to je taky nádhera. Zase jsem se zapotil, v první jízda jsem nestih‘ najet včas na start a ve čtvrtý jsem jel bez plechový boty, ale odkroužil to. Káča mi se svým charakteristickým humorem říkal, že jsem blb.“

Jan Boháč však ve svých dvaačtyřiceti let přesně ví, která bije, pojímá závodění spíše stylem motorkáře. „Na plochý dráze nemám ambice, jsem šastnej‘, že se můžu svýzt,“ svěřuje se. „Doteď jsem měl osm tréninků, devět závodů, dva veteránský kempy a se vším všudy mě to přišlo na tři sta tisíc. Díky tom, že jsem prodal jsem nějaký svý cestovní motorky a něco dostal od známých, jsem to moh‘ ufinancovat.“

Pracuje jako řidič autobusu pražské hromadné dopravy, kde mu dispečer vychází vstříc s turnusem, aby se mu volant nekřížil s řidítky plochodrážního motocyklu. „Před vejplatou jsem kolikrát už neměl na jídlo,“ přibližuje náročnost svého koníčku. „Pak jsem dostal peníze a šel si koupit blatník. Potom jsem sice byl na pečivu a polívkách, ale ta zažranost musí bejt‘. Vašek Matuna prodával motorku, chtěl za ni 40 tisíc. Měl jsem jen deset, došel jsem za kamarádkou, půjčila mi zbytek a já jí to splácím. Byl jsem za Sašou Kopeckým, dával mu motor, on slíbil, že mi ho udělá. Potřebuju to dát do kupy, abych moh‘ jezdit. Když budu mít závody, myslím, že bych moh‘ bejt‘ rychlejší.“

A jaké plány má Jan Boháč na letošní sezónu? „Teď bude dlouhá dráha hlavní,“ odpovídá. „Je šance si zazávodit, na krátký jsem čekal, že mi to půjde, ale bylo to horší. Ale dlouhá není jen o motoru, ale musíš si koupit vejfuk, kryt a kryt přes kolo, co stojí sto euro. Měl jsem možnost loni v únoru zkusit leďáka, co mi půjčili Honza Klauzů a Míra Kottů. Nemám rád zimu, ale na leďáku je nádhera se svýzt. Ale ty kluci, co na tom závoděj‘, musí bejt‘ šílenci nebo nadšenci. Ale je to krása. Možná si ho v budoucnu koupím, vím o několika na prodej od šedesáti to sto dvaceti tisíc. Jsou udělaný a nemusí se na nich nic dělat.“

Avšak ani krátká dráha z jeho myšlenek nezmizí. „Letos bude hlavně dlouhá,“ opakuje. „Ale do bych nechtěl na krátký vynechat jsou veteráni v Žarnovici. Tam je super parta kolem Martina Búriho. Stavil jsem se i u příbuznejch‘ v Kremnici. To je ono, i mistrovství Evropy v Holandsku jsme pojali jako vejlet a mrkli se na větrný mlejny a na přístav v Groningenu. Je to potom hezčí, když si člověk s něčím ty závody spojí. Loni jsme na konci sezóny jeli poslední závod veteránů do Terenzana. Z dvaceti jezdců jsme byli oba dva na bedně, pro mě to bylo jako z říše snů. Druhej‘ den jsme se podívali do Benátek a zpříjemnili si to.“

Jan Boháč děkuje:
„Největší dík samozřejmě Káčovi Kadlecovi za velkou pomoc na dlouhé dráze a jeho přítelkyni Hance Ditingerové za catering na závodech. Honzovi Trojánkovi za náhradní díly na motorky, Honzovi Klauzovi a Mírovi Kottovi za půjčení motocyklů na ledovou dráhu. Všem mechanikům, bratrům Lálinovi a Danielovi, Paovi Búrimu, Tondovi Malinovi, Vendovi Sedláčkovi, překladatelce Ditě. Auto Moto Bohdan za údržbu motocyklů, RED EYED CRÜE CZECH za logistickou pomoc. Za super fotky Jackovi Kobzáňovi, Markovi Petrovičovi, Martině Boháčové, Ivetě a Pedro Čapkovým, Hanušovi Kovárníkovi a Radkovi Habartovi z DPP Kačerov za přizpůsobení pracovní doby. A obrovský dík za finanční pomoc Jirkovi Mickovi, Veronice Kučerové a Tondovi Langerovi.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV), Jiří Bayer a archív Jana Boháče