Otrokovice – 1. února
Triumfem v evropském šampionátu nebo jeho pohárovém ekvivalentu se nemůže chlubit mnoho českých motocyklových závodníků. A ještě méně jich slavilo vítězství v sedle motocyklů českého výrobce. Jemu se to podařilo hned dvakrát za sebou, když svůj tovární stroj Shupa dovedl vítězně do cíle finálové jízdy nejen v Blijhamu, ale i loni v květnu v Pardubicích. Mezitím však sfouknul patnáct svíček na svém narozeninovém dortu a je mu jasné, že jeho plochodrážní budoucnost leží v klasických půlitrech. Letos se do nich pustí naplno ve zbrusu nové výstroji se symbolem agresivního žraloka, jelikož současně se stopětadvacítkou odložil i závodnické propriety po Eduardu Krčmářovi. Patrik Mikel o tom všem hovoří v exkluzivním rozhovoru, který magazínu speedwayA-Z poskytl.
speedwayA-Z: „Na konci sezóny 2012 jsi vskutku mohl být spokojený. Triumfoval jsi v Blijhamu, při Slováckém oválu v Březolupech potvrdil domácí titul, by onen závod vyhrál Igor Kopec. S rytířským mečem v ruce se bilancovalo dobře, co?“
Patrik Mikel: „Tož, to je nejlepší sezóna, co jsem kdy zažil. A asi i co zažiju, si myslím. Teď budu mít hodně učení a podobně. Přestup na pětistovku, jen jsem si to okusil na startovní pásce, a je to milión věcí, co musím umět. Učím se a zvykám si pomalu. V Blijhamu to bylo takové štěstí, že jsem zadřel o tréninku a dostal do závodění druhý motor. První mistrák ve Slaným jsem měl problémy s karburátorem, než mě Míša půjčila svůj a já vyhrál. Pak jsem nebyl první snad jen v Pardubicích a v Březolupech, jinak jsem všude vyhrál. Proč jsem nevyhrál v Pardubicích, nevím, těžko řéct, v Březolupech nejela motorka. Jak jsem ti říkal, byla to nejlepší sezóna. Dá se říct, že jsem to bral jako přelom v kariéře a loni jel stopětadvacítku jen Evropu a svět.“
speedwayA-Z: „Měl jsi za sebou rovněž závodní premiéru v závodě pětistovek, i když s dvěstěpadesátkou pod sedlem, protože jsi v rámci žarnovické rozlučky nastoupil za pardubický tým. Prožíval jsi obdobné pocity jako v červnu roku 2010, kdy jsi se stopětadvacítkou debutoval v Praze při Markéta Cupu?“
Patrik Mikel: „Vůbec ne, to bylo o něčem jiném. V Praze to bylo také jedinečné. Tož na malé dráze a celkově na stopětadvacítce to pro mě byl první závod. Všechno bylo poprvé. V Žarnovici se to s tím nedalo srovnat. V Praze jsem byl úplně poprvé a v Žarnovici jsem už na tréninku párkrát předtím byl. Dnes si závody jako takový už moc nepamatuju, až na starty. To dvěstapadesátka stíhala a letělo to. Pak už to jelo pěkně. Vyhráli jsme kvůli Václavovi a panu Petrákovi. Při výměně kola mi dovolili, že to může vyměnit taka. Udělal to rychle, já na to skočil a udělal tři body pro Pardubice.“
speedwayA-Z: „Zimní přestávka loni byla proklatě krátká, protože už zkraje sezóny jsi cestoval na evropský pohár dvěstěpadesátek do Teterowa. Rozhodně jsi mířil výš než na konečné osmé místo. Co se dělo?“
Patrik Mikel: „Ten závod to prostě nevyšlo. Prostě to nevyšlo. Bylo to moc brzo, netrénoval jsem moc, chtěli jsme tam trénovat den předtím. Ale chumelilo, bylo hrozné počasí. Druhý den byl lepší, rozjezdil jsem se. Zabodoval jsem, porazil Michalu, Richarda Geyera a málem i Michala Průchu. 
Kdybych nespad‘ první den, bylo by to lepší. Byla tma, držel jsem se Buddy Prijse. Říkám si ‚dobrý, aspoň se ho držím‘, ale spadl jsem v nájezdu. Nové šroubky na řidítkách a najednou jsem ležel. Pak jsem vstal a všechno se to se mnou zahoupalo. Škoda, že ty závody nebyly pozdějc‘, i po psychické stránce jsem na tom byl špatně. Mechanici dělali, co mohli, to jim nezapírám. Já měl zbytečně nervy, ale úplně zbytečně. Ponaučení z toho bylo zbytečně se nenervovat a být v klidu.“
speedwayA-Z: „Zatímco stopětadvacítky jsou poměrně živá disciplína, o dvěstěpadesátkách se to už tak říct nedá. Řada lidí je označuje jen za pomalejší půllitry a tím i zbytečný mezičlánek mezi kolibříkem a pětistovkou. Ani závodů není moc, ty se na ní svezl už jen jednou při červnovém pouáku v Olchingu. Jak se na čtvrtlitry díváš?“
Patrik Mikel: „Já bych je bral jako dobrou kubaturu. Není to o moc jiné než na pětistovce. Když jsem 
ze stopětadvacítky šel na pětikilo, zvykal jsem si, ale ze dvěstěpadesátky na půllitra to bylo lepší. Ve dvěstěpadesátkách to bylo o horších startech a mělo to i horší nájezdy. Myslím si, že je to potřebná kubatura. Přechod na pětistovku je lepší a celkově je dvěstěpadesátka srovnatelná s pětistovkou. Ve stopětadvacítkách tam každej‘ dává nohu a tlačí ji tam, ale na dvěstěpadesátce to jde samo. Podívej se třeba na takového Michaela Härtela. Jezdil dvěstěpadesátky a teďka letí jak sto čertů. To samé Daniel Spiller nebo Eda. Víc závodů jsem neměl, Německu šlo o to, že jsme měli českou licenci. V Olchingu nám to blblo, chtěli nás ještě párkrát, ale s českou licencí to nešlo. Ale vzít si německou licenci, nedostali bychom se na Evropu a svět.“
speedwayA-Z: „O jeden z nejvýraznějších momentů celé loňské české sezóny ses postaral právě ty při evropském poháru stopětadvacítek na dlouhé dráze v Pardubicích. Říká se, že obhajoba bývá těžší, ovšem v tvém případě to tak nevypadalo. Jak na svůj triumf vzpomínáš ty?“
Patrik Mikel: „Možná to tak vypadalo. Obhajoba mi přišla, že byla těžší než poprvé. Celkově to tak 
bylo. Taky tlak byl větší, že jsem byl obhájce a jel doma. Užil jsem si to maximálně, jel jsem bez nervů. Ve stopětadvacítkách jsem už něco dokázal, říkal jsem si ‚já jsem to už jednou vyhrál a teď si to zkuste vyhrát vy‘. Taka i mamka mi hodně pomáhali. Měl jsem sílu a žíval si to. Vyhrál jsem první jízdu s Igorem, tak tak jsem ho uštval. Pak s Darrelem jsem vyhrál jako v Blijhamu. Třetí jízdu jsem jel úplně zvenku a viděl, jak Mike Jacopetti letí. Byl k nezastavení. Udělal jsem čtrnáct bodů. Zach si vzal modrou. Hynek a Aďa mi říkali žlutou nebo bílou. Vzal jsem si bílou, odpinkl jsem, zased‘ jsem to. Zvedlo se to, naklepal jsem tam kvalty. Trojku jsem tam dal moc brzo, ale už bych se nenechal zastavit. Dobré, druhý titul. Hlavně jsem byl poprvé na vyhlášení na té věži. Ve třech letech jsem se díval na freestyle a nějaký Američan, když spadl, dělal kliky. Tak jsem to samé udělal v Blijhamu, když jsem vyhrál. V Pardubicích jsem zase viděl takového staršího pána. Mával, mával, tak jsem mu hodil čepku a pak už jsem ho neviděl (smích). Strašně moc lidí čekalo, že to obhájím. Obhájil jsem to a byl první, Zach obhájil svět až v září. Ale hattrick nebude, už nepojedu a do Plzně se přijedu jen dívat. Nebudu si tam brát ani motorku, ani věci, kdyby třeba přišel Jirka Benda, že ‚tady máš motorku‘ (smích).“
speedwayA-Z: „Na evropský trůn tě dvakrát dovezla tovární Shupa. Jak velký podíl na tvých medailích měla?“
Patrik Mikel: „Motorka hraje svoji roli taky, ale bylo to hodně ve mně. Motorka byla dobře připravená. V Holandsku bylo štěstí, měli jsme motor, co jsme jeli v Memmingenu a v tréninku jsem to zadřel. Pak ta Shupa byla připravená, byl jsem klidný, Škurlič lítal kolem nás v kombinéze a vyšlo to. V Pardubicích jsem měl čtyřventila a byl jsem rád, že jsem si vybral dlouhána než krátkou. O tréninku v pondělí se mi přehnul rám. Šli jsme na pásku, nemoh‘ jsem kopnout kvalt a všichni šli přede mě. Byl jsem blízko Adama, cuknul si o jeho kolo a šel jsem. Servis Shupy byl perfektní, jsem spokojený a chtěl bych jim ještě jednou poděkovat. Čtyřventil měl svoje změny, ale myslím, že k lepšímu proti dvouventilu. Nedá se to soudit, protože dvouventil v Blijhamu měl normální rám na normálních kolech. Ale v dlouhodrážním rámu jsem se automaticky rozhod‘ pro čtyřventil. Dolaďovali jsme to a na ten závod to bylo perfektní. Ladič pan Schmied říkal, že ještě jeden start a ten motor se rozstřelí, jak byl na maximu. Bylo to super.“
speedwayA-Z: „Na domácí scéně ses ovšem v sedle stopětadvacítky neobjevil ani v jednom seriálu. Nepočítáme-li evropské Pardubice, diváci tě s kolibříkem viděli již jen při exhibici Tomíčkova memoriálu. Nejslabší kubatura je tedy minulost?“
Patrik Mikel: „Mně už to nic nedalo. Nemělo to cenu, radši jsem potrénoval na pětistovce a dolaďoval to. Mám za sebou jednu sezónu na pětistovce a pořád to není ono. A nehledě na finance. Stopětadvacítka je pro mě už minulost, pro moje děcka ne, ty je budou jezdit, ale pro mě jo (smích). Dvěstěpadesátky bych chtěl jet, teď bude v Badia Calavena svět. Uvidím, jak bude motor. Bavili jsme se s Járou Gavendou, říkal, jaké to tam je.“
speedwayA-Z: „Spoustu energie jsi věnoval trénování, avšak s ostrým debutem s pětistovkou jsi vyčkával ještě dlouho po oslavě svých patnáctých narozenin. Nechybělo ti závodění?“
Patrik Mikel: „Ty jako jo, chybělo mi, ale zase jsem si to natrénoval. Měl jsem se, na co těšit a nikam jsem nespěchal. Je mi teprve patnáct roků a celá další sezóna je před námi. Nebyla potřeba to řešit stopětadvacítkou, bylo lepší počkat si a trénovat.“
speedwayA-Z: „Konečně přišel říjen a s ním tvůj oficiální ostrý debut s půllitrem. Při přeboru v Žarnovici jsi byl čtrnáctý, v Pardubicích třináctý. Jak na tyhle závody vzpomínáš?“
Patrik Mikel: „V Žarnovici jsme měli jednu věc jinak a já požádal Filipa Šiteru, jestli by mi s tím nemoh‘pomoct. On ‚zkus si to hlavně o tréninku‘. Start, zvedlo se mi to, dvakrát se mi to kleplo a už ležím. Došel ten Polák a hodil mě do stabilizovaný polohy. Pomohli odnést motorku, ale závod jsem odjel bez problémů akorát dvě jízdy, pak upadly ventily. Pardubice už bylo něco jiného, měli jsme půjčené GM od Martina Málka. První jízdu jsem nedojel, pak už to bylo lepší a lepší. Zkoušel jsem to a trénoval. Mělo to svůj přínos, zajezdil jsem si a hlavně si to zkoušel.“
speedwayA-Z: „Do přípravy na novou sezónu se už na počátku února pustili i ti největší opozdilci. Jak jsi na tom v tomto ohledu ty a chystáš nějaké novinky na plochodrážní rok 2014?“
Patrik Mikel: „Posiluju, mám kamaráda, co jezdí motokros, chodím s ním cvičit do posilovny, máme udělaný svůj plán. Fyzička se uvidí, jestli je v pohodě, byl jsem měsíc nemocný. To udělalo svoje a teď to doháním. Jak se to daří, se dozvím na začátku sezóny. Technická stránka bude dobrá. Snad… Budou dvě motorky a nové modro – růžovo – bílé barvy. Nejen kombinéza, ale i deky a podložky.
Všechno jsem si dělal sám i ty znaky mě napadly. Žralok je pro mě agresivní zvíře, tak ho mám na kombinéze. Dostal jsem ji pod stromeček od ježíška. Doteď jsem měl všechno po Edovi, teď budu mít svoje vlastní. Ptali se mě, co chci za znak, já že žraloka, což pro ně nebyl problém, protože to byl znak Rybniku. A Migel mi začali říkat jednou na soustředění a už mi to zůstalo.“
Patrik Mikel děkuje:
„Děkuju hlavně svému takovi, rodině za podporu, že se o mě pěkně starají. Bez nich bych nebyl nic. Shupě, že mi pomáhali, Petru Popelkovi z VANAPO, AK Březolupy a Pepovi Mizerovi a všem, co mě podporovali a věřili mně. Martinovi Gavendovi a Martinovi Málkovi, povlak jsem už vrátil.“
Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV), Wojta Zavřel, Michal Kohout a Antonín Škach
