Zohor – 30. ledna
Už ve svých dvanácti letech proháněl po oválech stopětadvacítku, ale i pětistovku. Nicméně od konce roku 2009 o něm nebylo příliš slyšet. Až na sklonku loňské sezóny naskočil v rámci českého přeboru do ostrého závodění.I když jej bohužel odvážela ze svítkovského oválu sanitka, mnohem větší překážkou jeho další kariéry mohou být finance, jak se zohorský plochodrážník Dominik Slezák svěřil magazínu speedwayA-Z.
Zohor má opět plochodrážníka
„Nejezdil jsem moc na tréninky, nevěděl jsem, co bude,“ vysvětluje Dominik Slezák, proč se po něm před čtyřmi lety slehla zem. „Pak jsem začal trénovat až v roce 2011. S rodinou jsme se dohodli, že zkusíme závodní kariéru. Snažil jsem se, až to nakonec dospělo k tomu, že jsem začal hodně trénovat a připravovat se na závody.“
Končila sezóna 2012 a na veřejnost pronikla zpráva o jeho třetím místě ve vloženém závodě amatérů při žarnovické rozlučce. „Chtěl jsem závodit a rozvíjet se, akorát na to nebyly prostředky,“ objasňuje své tehdejší rozpoložení. „Přijel jsem do Žarnovice na ukončení sezóny. Nikdy nezapomenu, že jsem první jízdu vedl před Patrikem Búrim a ve třetím kole se mi rozletěl spojkový koš, takže jsem nakonec dojel až na posledním místě. Další jízdu jsem byl druhý a třetí vyhrál. Ve čtvrté jízdě jsme jeli s Patrikem jen taková čtyři čestná kolečka. A až po závodech, když to všechno skončilo, jsem se dozvěděl, že to byly normální závody o pohár. Mám na to pěkné vzpomínky a byl to odraz v mé kariéře.“
Její ostrý start ovšem přišel až loni. Po srpnovém veteránském kempu ve Svitavách přišel přebor v Žarnovici, během něhož Dominik Slezák absolvoval první oficiální mítink své kariéry. Původně byl jen náhradník, jehož měly čekat rozjížďky s pěti účastníky, avšak nakonec absolvoval celý závod a obsadil patnácté místo.
„Před závodem moc stresu nebylo,“ vzpomíná. „Psychickou oporou byl Vlado Višváder, který mi dával rady co a jak. V ten den jsem jel poprvé na novém výfuku. Začal trénink a já se s ním prvé kolečka jen oukával. Nevěděl jsem, že to je až takový rozdíl. V první jízdě jsem po technické poruše Pepy Nováka jel na třetím místě. V nájezdu do poslední zatáčky mi ale praskla osička na háku. Nedokázal jsem udržet motorku ve smyku a ve výjezdu ji položil pod mantinel. Další rozjížďku jsem nenastoupil, protože jsme nestihli opravit motorku. Následující jízdu jsem dojel poslední, tu další také. Poslední rozjížďku přeboru jsem tři kola bojoval s Krzysztofem Nowackim o třetí místo, které se mi podařilo vybojovat. Pak přišla jízda s výměnou zadního kola, kde jsem se v prvním kole přetočil a spadl. Byl jsem zklamaný ze svého výkonu, čekal jsem od sebe víc…“
Ovšem ještě než zamířil na startovní rošt rozjížďky s číslem čtyři, čekala ho ještě jedna zvláštní jízda. Těsně před závodem totiž zemřel Dušan Višváder. Robo Grigorov dodal sugestivní atmosféru svým hitem oslavující rebely a slovenští závodníci se zvukem svých motorů postarali o jedinečný doprovod.
„Dušana jsem poznal skoro odmalička,“ vzpomíná Dominik Slezák na svého zohorského souseda. „Jezdíval jsem s ním po závodech a on mi pomáhal svými radami. I poslední závody jsem od něho měl půjčené zadní kolo. Odjel jsem s ním první čtyři rozjížďky a dodnes mám ten pláš na stěně v dílně jako vzpomínku na něj. Dušanův bratr Roman mi dal jeho přední dečku z motorky a já ji měl na přeboru v Pardubicích jako vzpomínku na Dušana. Byl to dobrý člověk. Když mohl, pomohl, měl jsem ho rád a na posledním rozloučení s ním jsem měl čest tlačit jeho motorku. Na pohřeb mu přijeli kamarádi z České republiky a spolubojovníci z dráhy z Rakouska, aby se s ním mohli rozloučit. Já měl tu čest tlačit motorku a přivézt ho s motorkou na poslední rozloučení.“
Sezónu ukončil poslední přeborový mítink v Pardubicích, ovšem účinkování Dominika Slezáka skončilo díky divokému pádu už ve čtvrté jízdě… „Do Pardubic jsem přijel už den předem,“ vypráví slovenský závodník. „Spali jsme u Vláda Višvádera. Od chvíle, co jsme dojeli, byla super atmosféra a vzpomínání na staré časy. Když jsme přijeli na stadión, všechno super. 
Jakoby se mi splnil jeden se snů ‚někdy si zajezdit na pardubické dráze‘. O tréninku bylo všechno dobré, Vlado mi poradil, co a jak mám změnit. Přišla první jízda a po technické poruše Pepy Nováka jsem jel třetí. Z výjezdu mi to v posledním kole srovnalo u mantinelu motorku. Čelně jsem narazil do prkem, chtěl jsem pokračovat v závodě, ale lékař mi to nedovolil a poslal mě na vyšetření do nemocnice. A v ní se moje vyvádění na pardubické dráze skončilo.“
Speedway Club Žarnovica se rozhodl nepokračovat v koalici s Březolupy, čímž zavřel slovenským závodníkům dveře do české první ligy. Nebylo by lepší nadále závodit s českou licencí, už jen díky tomu, že ze Zohoru to není do Březolup příliš daleko?
„Je pravda, že během sezóny 2013 jsem začal jednání s panem Trojánkem z Divišova,“ komentuje situaci Dominik Slezák. „Nebyl by problém, abych za ně startoval. Všechno záleží na mně. Jenže teď je druhá věc, kde sebrat peníze na sezónu. Sháním sponzory, ale zatím nic. Zvažuji proto konec, protože bez sponzorů se tak náročně drahý sport nedá utáhnout.“
Dominik Slezák děkuje:
„Chtěl bych poděkovat hlavně celé své rodině a konkrétně mému dědečkovi, který mi umožnil jezdit, a ujovi Jozefovi, který mi pomáhal od začátku kariéry. Dále bych chtěl poděkovat svému otcovi a mámě, že to se mnou zvládají. A velké děkuju patří Abrozovi Kovaričovi, díky kterému jsem se odrazil ve svých výkonech ještě výš. Pomáhá mi u motorek. A druhému mechanikovi Martinu Sabolovi. Velké děkuju patří i Autofolie SwatWrap Malacky, kteří mi během celé sezóny 2013 pomáhali jako sponzoři. Děkuju!“
Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV), Wojta Zavřel, Michal Kohout a Antonín Škach
Nešastný pardubický pád se šastným koncem:
