Pardubice – 15. srpna 1993
Titul juniorského mistra Evropy, s nímž se Antonín Kasper vrátil z bavorského Pockingu v červenci roku 1982, byl úžasným úspěchem, ale zároveň na dlouhou dobu nepřekonatelnou hranicí. Bohumil Brhel skončil v ukrajinském Rovně v roce 1986 čtvrtý, Gašpar Forgáč v Zielonej Goře napřesrok šestý a Vladimír Kalina sedmý, čímž vyrovnal výkon Romana Matouška z Abensbergu 1985. V osmaosmdesátém byl šampionát povýšen na mistrovství světa, nicméně slánské prostředí našim nesvědčilo. Začal postupný sešup, v sezóně 1989 cestoval Jan Holub do finále v Lonigu, jen aby s osmnáctkou na vestě zastoupil Ukrajince Viktora Gajdyma. Dalším světovým finalistou, jehož mateřštinou byla čeština, se stal až Jiří Šovíček, jenž ovšem v srpnu 1992 třikrát v roli náhradníka neviděl cíl. S nástupem nové generace plochodrážníků narozených okolo poloviny sedmdesátých let nastal výkonnostní zlom. Dvojice kvalifikovaných závodníků se v srpnovém finále v Pardubicích rychle rozšířila na trojici a navíc nebyla ve startovní listině jen do počtu. Tomáš Topinka dokonce dlouho živil medailové naděje.
Čeští junioři opět mezi světovou špičkou
Pražský závodník se dostal do juniorské reprezentace už v sezóně 1992. Úvodní kolo v německé Míšni vyhrál Tomasz Gollob. Polského šampióna není nutno blíže představovat, avšak jména Maďara Zsolta Kovacse a Nora Larse Gunnestada, kteří stanuli po jeho boku, už tolik všeobecně povědomá nejsou.
Tomáš Topinka měl pódium na dohled a přišel o něj až v dodatkové jízdě s Larsem Gunnestadem. V semifinále v polském Tarnowě jej ovšem už na startovním čísle třináct zastupoval Robert Sawina.
„Dostal jsem střevní problémy,“ popisuje současný pražský trenér, proč si s ním magazín speedwayA-Z nepovídal o jeho debutu světovém finále juniorů už třeba o minulý rok. „Nemoh‘ jsem se ani hnout. Opravdu to nešlo, muselo to počkat.“
Rok se sešel s rokem a s devatenáctiletým borcem, který stihnul získat domácí titul a už si to namířil za kanál La Manche, už bylo nutno počítat jako s horkým favoritem. Do šampionátu vstoupil jeho prvním kolem v půli května v německém Pfaffenhofenu.
„Horko,“ zní první slůvko z úst Tomáše Topinky, sotva se o závodě zmíníte. „Byl tam Jason Crump, Joe Screen a hlavně si pamatuju Carla Stonehewera. Byl tam se mnou Tonda Šváb. A Robert Kessler, byl ještě německej‘ Němec a nehrál si na Poláka (smích).“
Startovní listina byla vskutku nabitá, jelikož šest z osmi postupujících se nakonec prokousalo až do pardubického finále. „Dráha byla hodně hluboká,“ ujímá se Tomáš Topinka opět role vypravěče. „Dneska ti každej‘ řekne, že je to blbost, že Pfaffenhofen je tvrdá, ale tenkrát jsme měli problém vyvolat smyk. Tvrdý to bylo ještě o tréninku, ale o závodech to byla extrémní hlubina.“
Vítězství si odvezl Mikael Max, by před dvaceti lety závodil ještě pod svým původním příjmením Karlsson. Jason Crump byl druhý, zatímco Tomáš Topinka si poprvé vyskočil na pódium v závodě ranku světového šampionátu. Antonín Šváb byl sedmý a dobré zprávy dorazily i z Loniga. Marián Jirout se při svém debutu v mistrovství světa postavil na stupně vítězů pod Poláky Adama Labedzkeho a vítězného Piotra Protasiewicze a do semifinále se kvalifikoval i Jiří Štancl.
Z šestice reprezentantů skončili vyřazení jen Jiří Šovíček a Robert Král v severoněmeckém Brokstedtu. Přitom právě druhý jmenovaný se musel ještě v dubnu ve zvláštní rozjížďce poprat s pražským Martinem Kubešem a plzeňským Tomášem Boučkem o jediné volné místo ve startovním poli kontrolního závodu. Nakonec měl nejvíce bodů, avšak celková klasifikace byla ovlivněna předčasným odjezdem sanitky ze závodiště po rozjížďce s číslem devatenáct.
Celá česká čtveřice se sešla v semifinále v bavorském Olchingu. „Přijeli jsme na trénink a pršelo fest,“ vzpomíná Tomáš Topinka. „Trénink se konal, ale já netrénoval. Říkal jsem si, že to nemá smysl, protože dráha bude jiná. Trénovalo jen pár jedinců, tři čtvrtiny ostatních závodníků ne. Dráha byla extrémně mokrá. Ale mně se to povedlo a tím jsem postoupil do Pardubic.“
Tomáš Topinka obsadil pátou pozici a z postupu do finále se mohl radovat i osmý Antonín Šváb. Marián Jirout postrádal jediný bod do postupové osmičky a na finále na své domácí dráze se chystal v úloze náhradníka, třináctý Jiří Štancl byl vyřazen.
Půlmiliónový deficit a zraněné rameno Tomáše Topinky trápilo Evžena Erbana
Dnešní fanoušek by se nedivil, pakliže by se světové finále juniorů v Pardubicích konalo den před Zlatou přilbou, čehož jsme již byli několikrát bezprostředními svědky. Nicméně myšlenka třídenního super víkendu spatřila světlo světa až o pár let později. Realitou se stala roku 1998, kdy sobotu mezi páteční Zlatou stuhou a nedělní jubilejní padesátou Zlatou přilbou vyplnilo challenge o postup do Grand Prix.
Světové finále juniorů 1993 bylo do Svítkova plánováno na polovinu srpna. Ve čtvrtek se pardubičtí pořadatelé vypravili na tiskovou konferenci do stověžaté matičky Prahy. Evžen Erban, jenž před dvaceti lety plnil úlohu ředitele závodu, si postěžoval na postoj České televize. Díky jejímu nezájmu odhadoval vzniklou ztrátu z titulu odlivu sponzorů o reklamu na půl milionu korun. Diváků neočekávali na základě zkušeností ze světových podniků první poloviny devadesátých let přehršel. Jenže zájem je mile překvapil, avšak problémem se stal nedostatek programů. Jejich drtivá část skončila rozprodána již během sobotního tréninku a mnozí opozdilci museli v neděli odpoledne vzít zavděk jen okopírovanou startovní listinou.
Na pražské tiskové konferenci čelil Evžen Erban logicky i otázkám po ambicích jednotlivých účastníků. Za favority číslo jedna určil Joe Screena, jenž si o týden dříve ve švédské Vetlandě otevřel triumfem ve světovém semifinále dveře do světového finále v Pockingu. Rozhodně nechtěl podceňovat ani Mikaela Karlssona či pětici Poláků na čele s Piotrem Baronem. Ten si kvůli možnosti testovat svítkovský ovál domluvil angažmá za Zlatou přilbu v české extralize. A že v ní tehdy cizinci připomínali bílé vrány, svědčí i skutečnost, že byl v naší vyšší soutěži roku 1993 jediným zahraničním účastníkem.
Na přímý dotaz po šancích české dvojice po první medaili od triumfu Antonína Kaspera, reagoval Evžen Erban povzdechem nad skutečností, že si Tomáš Topinka před čtrnácti dny opět zlomil klíční kost. „Stalo se to v King’s Lynn, kdy jsem si stejnou klíční kost zlomil ten měsíc už podruhý,“ ohlíží se za dobou před dvaceti lety samotný český reprezentant. „Nebylo to zhojený, jak mělo a já si to zase ulomil.“
Světové finále je však světové finále, takže Tomáš Topinka neměl ani čas, ani náladu plakat nad rozlitým mlékem. „Stalo se mi to v sobotu, tak jsem v pondělí, v úterý a ve středu jezdil do Ipswiche ke specialistovi Brianu Simsonovi. Ten mi řek‘, že budu fit, že nebude problém, tak jsem se vesele připravoval na finále.“
Žádné veselé historky z cesty do Pardubic se nedočkáme. „To už nevím, jestli jsem letěl nebo jel autem,“ vraští čelo v marné snaze vybavit si detaily, avšak o svých motocyklech se nám přece jen zmíní. „Měl jsem motory od Weisse, ale v Anglii se mi jeden rozlít‘. Zbyl mi jen jeden a on mi říkal, že mi druhej‘ nestihne udělat, ale že mi půjčí jeden svůj. Radši jsme ho dali do náhradní motorky, že ho pojedu jen, když to bude nutný.“
Rozčarování a zklamání místo medaile
Český dvojlístek se v neděli ráno rozrostl na trojici. Jason Crump, jenž byl před dvaceti lety ještě známý spíše díky otci Philovi, se omluvil kvůli angíně. Marián Jirout se vrhnul do závodu, jehož nedostatkový barevný program zdobila jeho titulní fotografie, se stejnou razancí, s jakou zjara otevřel nepopsanou knihu své závodnické autobiografie. Zatímco Američan Josh Larsen neviděl cíl v rozjížďce s číslem jedna, sedmnáctiletý Pardubičan triumfoval před Antonínem Švábem a Švédem Stefanem Ekbergem.
Ochozy bouřily, a by Marián Jirout své konto až do konce závodu nerozšířil, už tak početný kontingent jeho příznivců se ještě rozšířil. Kdyby ho Antonín Šváb porazil, mohl se po dvou sériích chlubit čistým skórem, protože šestou jízdu vyhrál před Rune Holtou a Piotrem Protasiewiczem, když Piotr Baron odstoupil vinou mechanické poruchy.
Úlohu české jedničky však postupně přebíral Tomáš Topinka. Ve třetí jízdě se skláněl před stále ještě nepříliš proslulém Rune Holtou, jehož by tehdy v jeho dvaceti letech rozhodně ani v nejdivočejších snech nenapadlo, že si jednoho dne požádá o polský pas a s bílou orlicí na hrudi to dotáhne až ke třem zlatým medailím ve světovém poháru družstev.
Rozjížďku s číslem osm poznamenala diskvalifikace Adama Labedzkeho za předčasné kočkování s páskou. Na ovál vyjel náhradník Ben Howe a vypálil rybník nejen Stefanu Ekbergovi a Jacobu Olsenovi, ale i Tomáši Topinkovi. Pražan protínal metu opět jako druhý.
„První dvě jízdy si moc nepamatuju, vzpomínám si až na tu třetí,“ nebude nám po dvaceti letech příliš hovorným průvodcem po úvodních fázích závodu. Musel by však trpět absolutní amnézií, aby mu z paměti vymizela desátá jízda, v níž to začalo jít z kopce s ambicemi Antonína Švába. Vedle něj a Tomasze Bajerskeho, jehož jsme později vídali i v extralize, jej totiž u startovního roštu očekával Joe Screen, který zatím před sebe ještě vůbec nikoho nepustil.
„Byl pode mnou a v nájezdu do první zatáčky se rozhod‘, že nezatočí,“ vypráví Tomáš Topinka. „Učinil tak a už jsem ležel. S tím svým ramenem byla moje největší obava, jestli je ruka dobrá. Rozhodčí nikoho nevyloučil a já se rozčílil, protože z mýho pohledu to bylo čistý sestřelení.“
Nejpádnější argument směrem k věži i anglickému sokovi však vyslal hned při repete. „Na opakovačku jsem skočil na tu rezervní motorku,“ dostává se do ráže i po dvaceti letech od inkriminované události. „A vyhrál jsem.“
V té chvíli se nikdo ve svítkovském areálu nemusel stydět, že je Čechem. Joe Screen se o čelo průběžné klasifikace rázem dělil s Mikaelem Karlssonem, by jej v rozjížďce s číslem tři porazil. O jeden bod pozadu byli Rune Holta a Tomáš Topinka. Jenže ledovou sprchu rozjížďky s číslem třináct si navzdory srpnovému vedru nepřál nikdo.
„Dojel jsem poslední,“ komentuje Tomáš Topinka skutečnost, že jej šachovnicová vlajka v rukou nedostižného startmaršála Ladislava Živného zastihla na čtvrté příčce za Joshem Larsen, druhým Piotrem Protasiewiczem a vítězným Mikaelem Karlssonem. „Asi jsem se nechal unést, že jsem vyhrál a myslel si, že jsem šampiónem.“
Slůvko kdyby ve výpovědích závodníků slýcháte minimálně stejně často jako hlášku, že se na žádné kdyby na ploché dráze nezávodí. Jenže KDYBY Tomáš Topinka vyhrál rozjížďku s číslem devatenáct, rozjížděl by se o bronzovou medaili.
„Byl jsem druhej‘ nebo třetí,“ líčí. „Ještě v prvním kole jsem to v nájezdu do druhý zatáčky dal pod Piotra Barona. Bylo tam místo pro průjezd třech závodníků, ale on upad‘. Můj dojem byl, že na stadiónu ze tří čtvrtin naplněným Poláky, rozhodčí než by vyloučil Poláka, vyloučil mě.“
Rozjezd o bronz nakonec čekal Piotra Barona, avšak Rune Holta jej změřil stejně jako hned vzápětí Joe Screen Mikaela Karlssona v dodatkové jízdě o titul. „Pro mě byl závod ztracenej‘,“ bilancuje Tomáš Topinka své konečné osmé místo. „Nebylo to zklamání, spíš rozčarování nebo naštvání, že jsem byl vyloučenej‘, když jsem neměl bejt‘. Když na to koukám, bod mi scházel na pátý místo, moh‘ jsem se rozjíždět o třetí místo. Těžko dnes říkat, jak by to bylo, je to už dávno.“
Po letech s Joe Screenem
Na medaili v juniorském mistrovství světa nedosáhl Tomáš Topinka ani v norském Elgane 1994, ani finském Tampere o rok později. „V každým případě pro mě to finále v Pardubicích přišlo brzo,“ filozofuje a připomíná, že se mezi šestnáctku nejlepších juniorů světa dostal před dvaceti lety vůbec poprvé. „Kdyby to bylo o rok dýl, bylo by to lepší. V třiadevadesátým jsem ještě neměl tolik zkušeností jako ve čtyřiadevadesátým, když jsem v Anglii závodil celej‘ rok. Jezdil jsem už líp a ta domácí dráha by byla výhodnější než Elgane. To byla radikálně odlišná dráha a já tam jako tři čtvrtiny závodníků byl poprvý.“
Před dvaceti lety mu nezbylo než si vyzvednout finanční náhrady, jež se pohybovaly od 1600 švýcarských franků pro šampióna až po 450 za poslední příčku. Závod mu samozřejmě dlouho ležel v hlavě a na přetřes před naším vyprávěním přišel ještě jednou.
„Po letech jsme se někdy v sezóně 2000 nebo 2001 sešli s Joe Screenem ve Švédsku,“ usmívá se Tomáš Topinka. „Závody se zrušily, tak jsme krafali o všem možným. Jezdil jsem za stejnej‘ tým jako Jason Crump a došli jsme až na ty Pardubice. Scríňák mi říká: ‚to si pamatuju, tak jsi mě poslal v tom nájezdu a pak mě v opakovačce porazil. To jsem netušil, že si to bude pamatovat ještě takhle dlouho, i když on tam poslal mě!“
Domácí prostředí zužitkoval beze zbytku pouze Lukáš Dryml:
Finále evropského či světového šampionátu juniorů se na českém území konalo dohromady devětkrát. Jeho nejčastějším dějištěm se staly Pardubice (1993, 2008, 2010, 2011 a 2011), třikrát se jelo ve Slaném (1981, 1988 a 2002) a jednou ve Mšeně (1997).
Před zavedením vícedílného seriálu zažily české stadióny šestkrát vyhlašování evropského či světového šampióna. Směle bychom ovšem mohli napsat, že sedmkrát, jelikož roku 2010 seriál končil v Pardubicích.
Avšak pohled na české borce na stupních vítězů rozhodně nebyl příliš častý. Roku 1981 se ve Slaném těšil Antonín Kasper ze stříbra a Jiří Hnidák z bronzu. Šlo ještě o mistrovství Evropy, jelikož se šampionát dočkal povýšení na světový až o sedm let později. Historicky první světové juniorské finále se konalo ve Slaném.
Slánskému stadiónu zůstává ještě jeden primát, protože tady čeští diváci viděli poprvé a prozatím naposledy českého závodníka na stupních vítězů finále juniorského mistrovství světa. Lukáš Dryml se tu v sobotu 7. září 2002 stal mistrem světa.
finále MS juniorů 1993 – Pardubice:
1. Joe Screen (GB) 14+3, 2. Mikael Karlsson (S) 14+2, 3. Rune Holta (N) 10+3, 4. Piotr Baron (PL) 10+2, 5. Piotr Protasiewicz (PL) 8, 6. Josh Larsen (USA) 8, 7. Tomasz Bajerski (PL) 8, 8. Tomáš Topinka (CZ) 7, 9. Grzegorz Rempala (PL) 7, 10. Antonín Šváb (CZ) 7, 11. Niklas Klingberg (S) 7, 12. Jacob Olsen (DK) 6, 13. Rene Madsen (DK) 4, 14. Marián Jirout (CZ) 3, 15. Adam Labedzki (PL) 2, 16. Stefan Ekberg (S) 1, res Ben Howe (GB) 3, traové rezervy pořadatele Lubomír Batelka (CZ) a Martin Paták (CZ) oba DNR.
Foto: archív Tomáše Topinky, archív autora a Petr Makušev
