Ostrava – 14. dubna 1973
Zažil to asi každý. Míříte na závody a nemůžete si pomoci, abyste čas od času neupřeli pohled na zamračenou oblohu, která neslibuje nic jiného než pořádný slejvák. Potom vám začne poskakovat mobilní telefon v kapse a tušená neblahá zpráva o odvolaném závodu se pro vás stane realitou. Možná vám přes rty uklouzne nadávka, jejíž jadrnost je přímo úměrná vzdálenosti, kterou jste již stačili ujet. Na nejbližší benzínové pumpě občerstvíte sami sebe i svůj vůz a vrátíte se domů. Jenže před čtyřiceti lety živá mobilní komunikace probíhala maximálně na stránkách vědeckofantastických románů a sí čerpacích stanic připomínala spíše noty na buben. Svět motorů pravidelně přinášel mapy těch, které měly otevřené non stop, přičemž čtení jejich seznamu vás o mnoho času nepřipravilo. A těch, u nichž byl motorest, kde by vám uvařili obyčejné kafe, bylo ještě méně. V těchto podmínkách se v dubnu před čtyřiceti lety Miroslav Rosůlek vydával na sever Moravy vstříc dvěma podnikům mistrovství republiky jednotlivců a ani v nejdivočejším snu by ho nenapadlo, že zažije pocity trosečníků na kře ledové a přitom si ještě zničí frajerské kalhoty.


Paní Smůla si už konečně dává pohov
V sedmdesátých letech nebylo žádnou výjimkou, když se otáčky československé ploché dráhy začaly roztáčet již na přelomu března a dubna. Nejinak tomu bylo i v třiasedmdesátém, kdy se první z osmi podniků mistrovství republiky jednotlivců konal již v sobotu 31. března a pokračoval hned druhý den v Čakovicích.

V předcházejícím ročníku se Miroslav Rosůlek dočkal svého prvního umístění na pódiu mezi elitou, avšak sezóna 1972 pro něho nakonec byla smolná, o čemž již v historické rubrice magazínu speedwayA-Z byla řeč.

„Měl jsem dobrý vstup do sezóny třetím místem ve Slaným,“ uvádí čtenáře, jemuž se nechce příliš klikat myší, do obrazu samotný hrdina našeho vyprávění. „Druhý závod se jel v Chomutově na rozbité dráze. V poslední jízdě jsem upadl a byl to dost těžký pád. Ani jsem se pořádně nedoléčil a odjel na první kolo mistrovství světa v Gorzowě. Neměl jsem rozum, měl jsem radši zůstat doma a doléčit zranění. Ale byla jiná doba a my to brali jinak. Dráha byla těžká, předtím hodně pršelo. Měl jsem kolizi s Rakušanem Pepi Scharlem a zlomil si ruku.“

Bezprostředním důsledkem obou zranění se staly vynechané mistrovské podniky v Českých Budějovicích a v Praze. I když se dva nejhorší výsledky škrtaly a patnáct tabulkových bodů ze Slaného dávalo Miroslavu Rosůlkovi slušný základ do tabulky, skončil až desátý. V praxi to znamenalo jediné, absolvovat podzimní kvalifikaci, jelikož právo vyhnout se jí měla jen nejlepší osmička.

„Kvalifikace se mi moc nepovedla,“ krčí rameny. V Čakovicích ho v rozjížďce s číslem čtyři porazil klubový kolega a velký kamarád Jan Klokočka a o čtyři jízdy později také kopřivnický Josef Plíšek. Mnohem horší ovšem byly dva pády, při nichž dostala dříve poraněná ruka zabrat.

Nejenže nedokončil závod, ale nemohl startovat ani nazítří v Liberci. Nic nebylo ztraceno, jelikož jeden závod se stejně škrtal. Avšak další týden v Pardubicích jej v rozjížďce s číslem sedm nechal na holičkách motocykl. Bylo to o to více k vzteku, protože ho na ovále dokázal porazit pouze kopřivnický Miloš Duda v první jízdě. Zatímco prvních osm se kvalifikovalo do šampionátu anno domini 1973, on zůstal desátý a mohl se utěšovat místem náhradníka.

„Ona ta kvalifikace nebyla žádná procházka rájem,“ vidí dnes své tehdejší vystoupení. „Bylo nás tenkrát hodně a každej‘ se chtěl do mistráku dostat. Byl to bratrovražednej‘ boj, žádná sranda.“ Nicméně na počátku sezóny 1973 se zdálo, že ošklivá paní Smůla konečně nechá Miroslava Rosůlka na pokoji.

„První mistrák se jel u nás ve Slaným,“ ujímá se opět úlohy vypravěče. „Mohl jsem nastoupit, protože Václav Verner byl zraněný.“ Oblékl proto vestu se startovním číslem tři a na domácí asfaltové dráze se rozjel ke svému nejlepšímu výsledku v mistrovství republiky jednotlivců vůbec. Hned v rozjížďce s číslem jedna ukázal výfuk Jiřímu Štanclovi, který se v předchozí sezóně po roční pauze vrátil na trůn, jenž měl opustit až roku 1983.

O vyrovnanosti tehdejšího šampionátu svědčí, že Miroslava Rosůlka ten den porazil pouze Karel Voborník, jenž triumfem v sedmé jízdě inkasoval takřka plnou polovinu ze svých sedmi bodů. „Pro mě skončil závod velice dobře,“ vrací se Miroslav Rosůlek o čtyři desítky let zpátky. „Získal jsem čtrnáct bodů jako Jiří Štancl a měli jsme rozjezd. Jirka vyhrál a odvedl mi porážku z rozjížďky, kdy jsem ho porazil. Druhé místo byl hezký rozjezd do sezóny.“

Trosečníci na sněhu Oderských vrchů
Druhý den v Čakovicích skončil Miroslav Rosůlek osmý. Jistě ho hřála slova Antonína Kaspera, tehdy trenéra RH Praha, který závod na tvrdé a rychlé dráze na pražském předměstí, kudy cesta kupředu vedla většinou po vnějších obloucích, glosoval pro Svět motorů. „Jistě se ještě zlepší Rosůlek,“ stálo v článečku sedmnáctého čísla populárního motoristického týdeníku.

Příležitost se naskytla hned o čtrnáct dnů později, kdy mistrovství republiky jednotlivců pokračovalo dalšími dvěma koly v Ostravě a Kopřivnici. „S Honzou Klokočkou jsme se hodně těšili,“ vzpomíná Miroslav Rosůlek. „Připravili jsme si motorky a naložili je na vlek. Ale v noci ze čtvrtka na pátek napadlo až dvacet centimetrů sněhu. Mysleli jsme, že se nepojede, ale když jsme do Ostravy volali, řekli nám, že tam je krásně.“

Jediné, co mohlo oddálit odjezd, byly pracovní povinnosti, protože v období reálného socialismu se člověk bez razítka zaměstnavatele v občance mohl dočkat onačení příživníka i trestního stíhání. „Byli jsme normální zaměstnanci, žádní profíci,“ objasňuje Miroslav Rosůlek, že se mezi domácí elitu mohl vydat, až když vrátil píchačku do kastlíku u vrátnice. „V pátek po práci jsme za auta zapřáhli vleky s motocykly. Naložil jsem svýho mechanika Honzu Kemra, Honza Klokočka svoje děvče Jarku a ještě s námi jel jeho mechanik Miloš Hort taky se svým autem.“

Bohyně Vesna jim sice nezasypávala cestu náručemi květin, avšak důvod k optimismu se našel. „Asi dvacet kilometrů za Prahou už sníh nebyl,“ líčí slánský závodník. „Říkali jsme si ‚paráda, teď se nám pojede dobře‘. Párkrát jsme se zastavili na občerstvení, jenže čím víc jsme se blížili na Moravu, byla větší zima. Měli jsme na sobě trička s krátkým rukávem a silonovou bundu, to tenkrát hrozně letělo. Když jsme zastavili před Olomoucí, padal zase sníh a byla pěkná zima. A já už taky měl málo benzínu.“

Ovšem žádný důvod k panice. „Říkali jsme si, že v Olomouci najdeme nějakou pumpu, kde budou mít otevřeno,“ musel by nad slovy Miroslava Rosůlka žasnout každý dnešní řidič. „Už bylo dost pozdě večer a tenkrát se benzínky zavíraly dost brzo. Ale ve větším městě měla bejt‘ aspoň jedna otevřená. Jenže my jsme nic nenašli.“

Slánští závodníci proto museli dál. „Klokan mi povídá ‚hele, až ti dojde benzín, trochu ti ho dám, já mám dost‘,“ odvíjí Miroslav Rosůlek ni svého vyprávění. „Pokračovali jsme v cestě, ale v autě už byla pěkná zima, dříve to topení tolik nehřálo. Samozřejmě mi benzín došel na tom nejhorším místě, přímo v jednom kopci Oderských vrchů.“

Miroslav Rosůlek a Jan Kemr vystoupili a čekali na vůz Jana Klokočky, který jel za nimi kdesi vzadu. „Na silnici už bylo skoro deset centimetrů sněhu,“ vzpomíná dnešní slánský trenér. „Stáli jsme a čekali na Klokana, dokud se konečně neobjevil. Mával jsem na něj, že už jsme bez benzínu, ale on na mě řval, že nemůže zastavit, protože by se už nerozjel. Já bych ho, vola, v tu chvíli zabil.“

Ovšem nyní z jeho automobilu viděl pouze červené koncovky jeho vozíku a slánský závodník se svým mechanikem si museli připadat jako Robinson, když se probral na pláži neobydleného ostrova. S tím rozdílem, že padající vločky studené sněhu hrdina známého románu Daniele Defoea rozhodně řešit nemusel.

Směr Ostrava, přískokem vpřed s riflemi pod kolem
„Vůbec nikdo nejezdil,“ popisuje Miroslav Rosůlek, jak rychle klesala jejich naděje, že jim pomůže posádka nějakého vozu projíždějícího okolo. „Všichni měli rozum, zůstali v té vánici doma, akorát my blbci jsme museli jet.“

Teplota klesala pronikavě dolů. „V noci byla hrozná zima, až jsem si svlékl rifle a tričko a oblékl si kombinézu a závodnický boty,“ věděl si Miroslav Rosůlek rady, ovšem starosti mu dělal jeho mechanik. „Honza neměl nic akorát montérky na převlečení. Cvakal zubama, jak hrozná zima to byla.“

A ani náznak vysvobození. „Asi ve čtyři ráno jsme viděli v dálce světla od auta,“ je v hlase Miroslava Rosůlka slyšet úleva ještě po více než čtyř desítkách let. „Vylezli jsme ven a mávali, dokud u nás nezastavil gazík s vojákama. Prímoví kluci měli s sebou dobrýho lampasáka a dali nám nějakej‘ benzín. Byli jsme šastný jako blechy, ale to jsme netušili, co nás ještě čeká.“

Motor sice naskočil, ale auto se vůbec nechtělo dát do pohybu. „Sněhu už napadalo pětadvacet čísel,“ objasňuje Miroslav Rosůlek. „Vůbec jsme se nerozjeli, jen jsme se smekali. Tehdy žádný zimní pneumatiky nebyly, jezdilo se, na čem se dalo. A já blbec ještě před tejdnem namontoval gumy, který mi za dvacku sehnal kamarád z práce. Netušil jsem, ale že to byly pneumatiky ze zemědělskejch‘ postřikovačů. Měly rychlost do dvaceti kilometrů a někdo je vymontoval přímo na poli. Já byl rád, že alespoň vypadaly pěkně.“

Nezbylo než improvizovat. „Moje rifle, co jsem si sundal, jsme dali pod kola,“ popisuje Miroslav Rosůlek jediné spásné řešení. „Honza si vlezl na zadek a zkoušeli jsme se rozjet. Vůbec to nešlo a po pěti metrech jsme zase stáli. Taky jsme neustále museli hledat ve sněhu ty rifle. Pořád jsme se v něm hrabali, až jsme byli mokrý a hrozně zmrzlí, ale nakonec se nám podařilo Oderský vrchy vyjet, ale to už bylo světlo.“

Patálie měli ovšem i ostatní. „Viděli jsme Mílu Vernera, jak ho tahaly krávy, protože někde taky zapad‘,“ usmívá se hrdina našeho příběhu, jemuž už mohlo být do zpěvu. „Konečně jsme dorazili do Ostravy na hotel. Tam už skoro všichni závodníci seděli a měli hroznou srandu, když jsme se tam objevili špinaví a na kost zmrzlí.“

Miroslav Rosůlek pochopitelně sháněl Jana Klokočku. „Hned mezi dveřma jsem zařval, kde je Klokan, protože ho na místě zabiju,“ dnes už mu cukají koutky úst, ovšem tehdy měl ke smíchu daleko. „On se jenom smál jako blázen. Jirka Štancl na mě volal: ‚Míro, závod je odložen, nejede se to!‘. A já na to: ‚i kdyby se to jelo, tak na to seru, jdu se vykoupat a spát.“

Nicméně víkend plný dobrodružství neměl ještě ani zdaleka skončit. „Třicet kilometrů před Prahou se nám rozsypala převodovka, asi jak jsme ji v noci dali zabrat,“ svěřuje se Miroslav Rosůlek. „Mechanik musel jet stopem do Slaného za trenérem Frantou Moulisem a ten pro nás poslal auto, aby nás odtáhlo domů. Byl to hroznej‘ víkend, ale zase jsme měli, o čem vyprávět. Brali jsme to s humorem, i když si z nás ostatní dělali srandu.“

Doba zkrátka a dobře byla taková. „Neměli jsme taková auta, jako jsou dneska,“ souhlasí Miroslav Rosůlek. „Ty už měla svoje dávno za sebou, ale my byli rádi, že máme aspoň je. Žádný problémy jsme si nepřipouštěli, vždycky jsme to nějak vyřešili a nic nás nemohlo na cestě překvapit.“

A nebyl by to ani Miroslav Rosůlek, kdyby nedodal další veselou historku. „Jednou jsme se vraceli ze závodů z Budějic,“ usmívá se. „Klokan měl Spartaka, zastavil ho a povídá ‚kluci, mě už tam nějakou dobu svítí žlutý světýlko‘. Na to Karel Voborník: ‚ty vole, to je mazání, nemáš tam olej!‘ Klokan tam něco nalil a jelo se dál. Po pár kilometrech mu upadl chladič. Jeho brácha Ládík musel sedět na blatníku a držet ho. Za chvíli vytekla voda, zastavili jsme u rybníka a dolili ji. Chladič se zatřásl a tak to šlo až domů. Nic nás nevzrušilo, vždycky jsme si nějak poradili, i když byly ještě horší chvíle.“

Znovu vstříc kvalifikaci
Stejný osud jako ostravský závod měl i podnik plánovaný do Kopřivnice na druhý den. Série různých pohrom se ovšem Miroslava Rosůlka nechtěla pořád pustit a neskončila závadou na převodovce cestou z Ostravy. Hned v neděli se ve Svítkově konal šestý ročník Memoriálu Františka Hladěny, jehož poválečnou tradici obnovili pardubičtí pořadatelé o dvacet let později.

Závodilo se systémem odvozeným od legendární Zlaté přilby a Miroslav Rosůlek se probil až do velkého finále. Společně s ním stanuli u pásky pozdější vítěz Dieter Tetzlatff, Miloslav Verner, Zdeněk Majstr, Bedřich Mareš a Clemens Bever.

Divoké bylo už předchozí malé finále. Než se Petr Kučera dostal vítězně do cíle, v posledním kole se srazili Karel Voborník a pardubický Zdeněk Hakl. Mnohem divočejší kolize se však odehrála po vylétnutí pásky velkého finále a Miroslav Rosůlek na ni doplatil těžkým otřesem mozku.

Na sklonku května, kdy počasí na severní Moravě skládalo reparát za nešastný duben, byl však v pořádku. V Kopřivnici skončil osmý, když mu body jednou sebral defekt, druhý den se mu ale Kopřivnice nepovedla, jelikož ze stálých účastníků seriálů za ním skončili jen Jan Hádek a náhradník Jindřich Dominik.

Praha jej v červenci zastihla na čtrnáctém místě, Pardubice druhý den na jedenáctém. Seriál končil jedenáctým místem ve Svitavách a osmým v Březolupech. Celkově skončil devátý, přičemž od umístění v elitní osmičce ho dělilo jen pouhých pět tabulkových bodů na svého velkého kamaráda Jana Klokočku.

Opět jej neminula kvalifikace, by jej rozhodnutí plochodrážní podkomise poslalo stejně jako ostatní náhradníky šampionátu republiky 1973 Jana Hádka, Jozefa Tótha a Jindřicha Dominika už do předkvalifikace. V trojdílném seriálu zahrnujícím podniky v Žarnovici, Zohoru a Plzni byl lepší jen Jiří Jirout, zrovna vojákující v RH Praha.

Postup jej neminul ani z hlavní části kvalifikace, by poslední mítink seriálu v Čakovicích nedokončil kvůli divokému pádu v rozjížďce s číslem jedna. Mezi elitou republiky tím pádem nechyběl ani ve čtyřiasedmdesátém. V červenci pak ukořistil zelený věnec ve Slaném a měl svůj podíl, proč Milan Špinka nakonec neusedl na mistrovský trůn, by mu zpočátku karty náramně vycházely. Ale o tom nám hlavní aktéři třeba povědí napřesrok…

Mistrovství republiky jednotlivců 1973:

		SLA	ČAK	KOP	OST	PHA	PCE	SVI	BŘE	TOT
		31.3.	1.4.	30.5.	31.5.	13.7.	14.7.	11.8.	12.8.
1.	Jiří Štancl	20	15	20	20	15	20	17	17	97
	RH Praha	14	12	15	14	13	14	13	14
2.	Petr Ondrašík	5	17	17	8	20	17	13	20	91
	RH Praha	4	14	11	9	14	14	12	15
3.	Milan Špinka	13	20	7	17	17	15	20	15	83
	RH Praha	12	13	8	14	13	14	14	13
4.	Zdeněk Majstr	11	13	6	15	3	10	15	13	67
	Slaný	10	11	7	13	5	10	12	12
5.	Václav Verner	NS	NS	15	13	11	11	8	11	61
	RH Praha			11	12	9	11	8	11
6.	Jan Holub	6	9,5	13	11	13	4	10	10	57
	České Budějovice	6	8	10	11	9	4	11	10
7.	Jan Verner	10	7	10	9	9	13	11	5	53
	RH Praha	10	8	9	9	8	11	12	5
8.	Jan Klokočka	15	6	8	10	7	9	9	9	52
	Slaný	13	7	9	9	8	10	10	9
9.	Miroslav Rosůlek*	17	8	9	1,5	2	5	5	8	47
	Slaný	14	8	9	3	4	4	4	8
10.	Miloslav Verner	9	9,5	4	3	6	8	NS	NS	36,5
	Pardubice	9	8	5	3	8	8
11.	Miloš Duda	NS	NS	11	7	5	0	7	4	34
	Kopřivnice			9	6	5	1	6	3
12.	Karel Voborník	7	4	2	4	10	3	NS	NS	28
	Slaný	7	5	3	4	9	4
13.	Jan Hádek*	4	5	0	0	8	7	4	2	27
	Plzeň	4	6	1	1	8	7	3	3
14.	Petr Kučera	3	2	1	5	4	2	6	7	25
	Pardubice	3	2	3	4	5	2	4	5
15.	Evžen Erban	NS	NS	3	6	1	6	0	5	21
	Pardubice			4	5	2	5	1	5
16.	Jozef Tóth*	8	11	DNR	DNR	NS	NS	NS	NS	19
	Bratislava	8	10
17.	Josef Plíšek	0	0	5	1,5	NS	NS	3	1	10,5
	Kopřivnice	0	1	6	3			3	1
18.	Jindřich Dominik*	1	0	DNR	0	NS	NS	1	5	7
	Kopřivnice	2-R	0-R		0			2	5
19.	Stanislav Kubíček	0	3	NS	NS	0	1	NS	NS	4
	České Budějovice	1	5			0	1
20.	Zbyněk Novotný	2	1	NS	NS	NS	NS	NS	NS	3
	RH Praha	3	1
NS	Jaroslav Lucák*
	Plzeň
TR	Zdeněk Kudrna, RH Praha					DNR
	Aleš Dryml, Pardubice						DNR
	Jiří Jirout, Pardubice							2
	Emil Sova, Pardubice							3-R
	Stanislav Kučera, Březolupy								1
	Jan Matýsek, Březolupy								1-R
	Václav Zajíc, Březolupy								DNR

Poznámka: z osmidílného seriálu na oválech ve Slaném, Čakovicích, Kopřivnici, Ostravě, Praze, Pardubicích, Svitavách a Březolupech bylo započítáno pět nejlepších výsledků. Za umístění se dávaly mistrovské body dle klíče 20-17-15-13-11-10-9-8-7-6-5-4-3-2-1. Náhradníci jsou označeni hvězdičkou; za náhradníka byl považován i Jindřich Dominik, by neabsolvoval kvalifikaci.

Foto: archív autora, archív Miroslava Rosůlka, Václav Vítek a Eva Palánová