Mariánské Lázně – 18. září 1983
Když se Jiří Štancl se zkraje roku 1983 chystal na svou sedmnáctou aktivní sezónu, mohl se chlubit famózním devátým místem ve finále mistrovství světa jednotlivců v kalifornském Los Angeles v srpnu předchozího roku. Nový nástěnný kalendář na zdi přinesl pro pražského borce nové výzvy. Předně se světové finále jednotlivců konalo v německém Nordenu, kde se plným právem cítil hodně silný v kramflecích. Ale navíc se po čtyřech letech do Mariánských Lázní vrátilo světové dlouhodrážní finále a náš nejúspěšnější plochodrážník všech dob ve svých třiatřiceti letech začal dávat této disciplíně přednost. Nakonec si nesplnil letitý sen o titulu mistra světa, ale ze západočeských lázní se vracel se stříbrnou medailí. Závodnické osudy Jiřího Štancla přináší jeho autobiografie, jež se poprvé na prodejní pulty dostane příští víkend při jubilejním padesátém ročníku ZP SNP v Žarnovici a již se dá objednat v internetovém obchodě vydavatelství Oftis. Nicméně jeho medaili z před třiceti let rozhodně nezaškodí připomenout ani na stránkách magazínu speedwayA-Z. A to tím spíše, získali-li kromě něho cenné kovy z mistrovství světa na dlouhé dráze pouze Aleš Dryml starší a Josef Franc.

Na dlouhé dráze je cesta mezi elitu mnohem delší
Jiří Štancl se na dlouhé ovály dostal již na počátku své kariéry. V osmašedesátém se jeho starší kolegové z pražské Rudé hvězdy Antonín Šváb, Luboš Tomíček, František Ledecký a Jaroslav Machač pustili naplno do závodění v SRN a rozvadovská hraniční závora pouštěla do svobodnějšího světa také jeho.

Reprezentace na něho zavolala už roku 1969, kdy se ovšem z kvalifikačního kola v jihoslovanské Gornej Radgony vracel s třemi body a šestnáctým místem. „Dlouhou dráhu jsem se pořád ještě učil,“ vypráví Jiří Štancl dnes. „Motorka je delší, zadní kolo odpružené a stroj má dvoustupňovou převodovku. Zkoušel jsem, kde by se dalo předjíždět, snažil jsem se jezdit po celé dráze a hledat rychlou stopu. I na dlouhé, kde to jde mnohem rychleji než na klasické, jsem se snažil, aby zadní kolo mělo záběr. Dlouhá dráha je totiž hodně specifická. Člověk musí ovládat motorku. To na krátké samozřejmě taky, jenže třeba v Mariánských Lázních máš v nájezdu rychlost 180 km/h.“

Zkušenosti hrály svou roli. Zatímco do světového finále jednotlivců se Jiří Štancl dostal už v páté sezóně své kariéry roku 1971, na dlouhé dráze mu to trvalo o tři roky déle. Jedenáctá příčka v Scheesselu ani nenadchla, avšak ani nezklamala. Nikdo ovšem nemohl tušit, že Jiří Štancl nebude mezi osmnácti nejlepšími dlouhodrážními borci světa chybět ani jednou až do roku 1985. A že ho o prodloužení série připraví až byrokratický zásah Svazarmu.

Umístění ve spodní polovině výsledkové listiny měl Jiří Štancl velice rychle vylepšit. V září 1976 dostal do rukou jednu z nových čtyřventilových strojů Jawa, v jehož sedle skončil čtvrtý. O rok později v dánském Aalborgu měl medaili na dohled. Sotva si pro finálovou rozjížďku vybral startovní pozici číslo šest, odebral se do svého depa. Jenže vzápětí dorazil steward FIM, že si měl postavení na startu vybírat až po Hansi Sieglovi, který při stejném počtu bodů ovšem v semifinále skončil až za ním.

Jiřího Štancla vyhnal na dvojku. Zatímco Hans Siegl z šestky triumfoval a vyrazil na pódium pro stříbrnou medaili, československý závodník skončil čtvrtý. Prazvláštní počínání funkcionáře FIM ho přitom v sedmasedmdesátém poškodilo rovněž ve finále světových dvojic v Belle Vue, kde s Janem Vernerem měli nakročeno na pódium, o něž přišli především neregulérním startem Němců ve vzájemné jízdě. Do třetice se série funkcionářských přehmatů uzavřela při finále mistrovství světa na dlouhé dráze v Mariánských Lázních v září 1979.

Jiří Štancl skončil čtvrtý, avšak vicemistr Anders Michanek použil nepředpisový tlumič výfuku a karburátor s větším průměrem, než předepisovaly tehdejší reglementy. Steward FIM byl Švéd, takže zjevně nechtěl svému krajanovi ublížit. Nechal sice zabavit jak výfuk, tak karburátor jako doličné předměty, ale rozhodnutí nechal na delegátech prosincového kongresu mezinárodní motocyklové federace v Montreux.

„Vím od lidí z komise CCP, že než se to mělo projednávat, soudruh Jan Křivka protest sáhnul, aby si Československo nedělalo špatné jméno,“ slyšíme hořkost v hlase Jiřího Štancla ještě dnes po více než třiceti letech. „Důkazy se ututlaly a já přišel o bronzovou medaili. Nebylo to férové, mrzelo mě to. A přesně stejná věc se přihodila Jardovi Faltovi, když ho podobné jednání soudruha Křivky v roce 1974 připravilo o titul mistra světa v motokrosu.“

Roku 1980 připravil Jiřího Štancla o lepší umístění v mistrovství světa na dlouhé dráze defekt. V dalším období stavěl náš nejúspěšnější závodník všech dob dům a dle svých slov si mnohdy po celotýdenní dřině jel o víkendu na závody odpočinout. Přesto však nevypadl ze světové elity, o čemž svědčí zmiňované deváté místo z Los Angeles. Přitom na dlouhé ho o lepší umístění s největší pravděpodobností připravila jen mlha ve finále v Korskro. Za daných okolností mu přišlo riskovat zbytečné, a to tím spíše čekala-li ho Zlatá přilba Československa, jíž tradičně přičítal velkou váhu. V třiaosmdesátém se však hvězdy dostaly do správné konstelace.

Letitý sen se začíná měnit v realitu
S vidinou světového finále v Mariánských Lázních se Jiří Štancl rozhodl dát vale britské lize a zaměřit se na dlouhou dráhu. Plánoval co nejvíc přípravných závodů, ale jeho itinerář dostával trhliny. Řada německých pořadatelů totiž v evidentní snaze prospět svým reprezentantům jeho přihlášku odmítla.

Do mistrovství světa vstoupil sedmou příčkou v kvalifikačním kole v Herxheimu, odkud postoupil do semifinále v Mühldorfu. V jeho předvečer se místní deník Moosburger Zeitung rozplýval nad německými účastníky, zatímco Jiřího Štancla nepodepsaný redaktor odbyl strohým konstatováním, že v Herxheimu skončil ‚nur Siebter von dem Deutchen Heinrich Diener‘. V referátu o vlastním průběhu semifinále už ovšem jméno československého borce skloňoval ve všech čtyřech pádech, který německý jazyk má.

„V Herxheimu jsem skončil sedmý, ale v Mühldorfu už druhý,“ vzpomíná Jiří Štancl na semifinále, kde na stupních vítězů stál výše jen Alois Wiesböck. „Byla tam taková hodně tvrdá dráha. Moje výsledky byly ovlivněny, že jsem ty ovály znal a připravoval si na ně motorky. Můj mechanik Standa Dvořák věděl, co nás čeká, jaké jsou kde záludnosti a jak se dráha obvykle připravuje, takže jsme nešli do neznáma.“

Mezitím se v západočeských lázních chystali na vyvrcholení světového šampionátu s pracovitostí a svědomitostí sobě vlastní. Odstranili 4 100 krychlových metrů staré pískové vrstvy, místo níž navezli 3 150 kubíků nové. Položili přesně tisíc obrubníků a 756 metrů kanalizace. Navařili 1 100 metrů trubek na zesílení nosné konstrukce ohrazení dráhy, na němž vzápětí spočinul čtvereční kilometr nových bariér. Vnitřní plocha stadiónu byla vyrovnána 18 500 kubíky nové zeminy a první z 23 500 dostupných vstupenek našly svého majitele.

Třetí zářijovou neděli se největší pozornost upírala do druhého boxu zprava. Dělili se o něj Jiří Štancl a Aleš Dryml, který sem jako druhý československý reprezentant postoupil z druhého semifinále v Scheesselu.

Během sobotního tréninku se v motoru Jiřího Štancla ozývalo při vysokých otáčkách klepání, proto ho raději se Stanislavem Dvořákem celý rozebrali. Jejich úsilí korunovala rozjížďka s číslem tři, kdy se ve druhém kole přehnal okolo Aloise Wiesböcka jako když ho potká, plochodrážním slangem řečeno.

V páté jízdě Jiří Štancl prohrál s Finn Rune Jensenem, aby mu v rozjížďce s číslem osm Alois Wiesböck vrátil úvodní prohru. Třináct bodů zvyšovalo naději, že se letitý medailový sen změní v realitu. V té chvíli měli více jen Shawn Moran, jenž se po pádu v Hackney již šestý týden pohyboval se zlomenou levou nohou, a Alois Wiesböck.

Dlouhé čekání před semifinálovými jízdami Jiří Štancl bytostně nesnášel. „Dlouhé čekání před losováním mě rozhazovalo,“ nezastírá. „Vesměs přineslo minimálně půlhodinovou pauzu. Dělala se úprava dráhy, někomu to pomohlo, někomu ne. Ale člověk vychladnul.“

Start semifinále byl vysvobozením. „Vyhrál Shawn Moran,“ vypráví Jiří Štancl. „Pak byl Ivan Mauger a my se s Alešem Drymlem střídali na třetím místě. Aleš se mnou nechtěl prohrát. Navíc toužil porazit Ivana, ale ten viděl, že se pereme mezi sebou. Oba jezdili kolej, kde jsem potřeboval jet já. I když jsem je v nájezdu dohnal, musel jsem jet prostředek dráhy a ten nebyl ideální. Bylo to vyházené, jel jsem stejně rychle jako oni a nemohl je předjet. Jel jsem, kudy jsem musel a holt jsem byl jen čtvrtý.“

Věřte dánské držgrešli!
Semifinálový triumf vynesl Shawna Morana na čelo průběžné klasifikace. Měl na svém kontě devatenáct bodů, o tři více než Finn Rune Jensen, o čtyři než Jiří Štancl a Alois Wiesböck, o pět než Karl Maier a o sedm než Aleš Dryml.

Do konce lázeňského dramatu zbývala jedna jediná finálová jízda, po jejíchž třech kolech měla jít divákům zamávat nejlepší trojice ze stupňů vítězů. „Něco jsem si čistil šroubovákem na motorce, když se v mém boxu zničehonic objevil Ole Olsen,“ vrací se Jiří Štancl ve svých vzpomínkách o třicet let zpátky. „Závodil poslední sezónu a tentokrát se nedostal ani do semifinále. Povídá mi ‚Jiri, startmaršál dá ruce dolů. Dlouho se nic nebude dít. Pak se rozsvítí zelené světlo. Řekni si jen einundzwanzig, pus spojku a jeď.“

Sotva vyřkl poslední slovo, otočil se a šel pryč. Vnitřní vesmír Jiřího Štancla byl rázem jako po výbuchu supernovy. Dánského borce za léta závodění poznal opravdu po všech stránkách. Otevřel mu dveře do anglické ligy a tím umožnil další výkonnostní růst. Na druhou stranu mu započítal všechny sebenesmyslnější výdaje do posledního penny. Jiří Štancl se tak po sezóně 1976 vracel domů s prázdnou peněženkou, ale s o to větší křivdou v srdci. Připomněl si dohady, jež ho nakonec zavedly z Coventry do Readingu, a na druhé straně společně strávené chvíle. I to, jak na turné v Austrálii vytáhl z bazénu jeho topícího se syna Jacoba. Co když se mu teď chtěl dobrou radou svým způsobem revanšovat?

„Stále jsem si v duchu opakoval, jestli mu můžu věřit,“ vypráví. „Nakonec mi vyšlo, že nemám co ztratit a zkusil jsem to! Odstartoval jsem a byl jsem tam stejně jako Shawn Moran. Půlku zatáčky mi svým předním kolem jel po mojí levé ruce. Kdybych jenom trošku uhnul, byl jsem třetí, možná čtvrtý. Ale já držel, držel a držel. Shawn samozřejmě taky, ale neměl místo, jel pouze tam, kde jsem mu to v první zatáčce dovolil.“

Jiří Štancl na čele jízdy neudělal sebemenší chybičku a v čase 87,47 sekund projel po třech kolech, na něž se tehdy dlouhá dráha standardně jezdila, vítězně cílem. Shawn Moran klesl ještě za Karla Maiera, ale tři body ho korunovaly za mistra světa. A Jiří Štancl o chvíli později létal nad hlavy přátel jako vicemistr světa!

„Když stojíš na stupních, v tu ránu se ti promítne všechno odříkání, které jsi tomu za celou kariéru podstoupil,“ prožívá Jiří Štancl skvělý okamžik znovu. „Co jsi musel udělat, kolik hodin jsi strávil v přípravě, v tréninku a v dílně. A pak se ti splní sen.“

Nicméně každá třpytivá mince má i svůj rub. „Druhý den jsem v novinách zjistil, že na mém stříbru má zásluhu i Jaroslav Rataj, trenér RH Praha,“ říká. „Ani jsem nevěděl, že ho tam vůbec mám. Viděl jsem ho, jak si s roztaženýma nohama u startu píše program. Po sezóně jsme byli pozváni k místopředsedovi vlády. Měl jsem dostat odměnu pět tisíc, ale on patnáct. Tak jsem to odmítnul a odešel. Bylo z toho obrovské pozdvižení, jenomže já to bral jako velkou urážku a křivdu.“

Nebyla to náhoda
Hodnotu stříbrné medaile Jiřího Štancla záhy začaly snižovat hlasy škarohlídů, které tvrdily, že šlo o náhodu, protože mu k úspěchu hodně pomohla domácí dráha. „Ano, domácí prostředí bylo fantastické,“ tvrdí samotný první český dlouhodrážní medailista. „Měl jsem tam kamarády a příbuzné.“

Nicméně skvělé umístění v jakémkoliv světovém finále nemůže být za souhru náhody označeno ani omylem. Jiří Štancl dal kritikům pádnou odpověď, když další stříbro přivezl z dánského Korskro o dva roky později. V sezóně 1986 odešel na komerční styk, což svazarmovskou terminologií označovalo závodění na vlastní pěst na svobodné straně železné opony.

Důsledkem bylo vyřazení nejen z domácích šampionátů, ale pro naši plochou dráhu i z reprezentace. O co jsme přišli, svědčí nejen triumfální tažení Jiřího Štancla německými ovály v šestaosmdesátém, ale i triumf ve světovém poháru World Allround Super Cup, který zahrnoval mítinky na krátké, dlouhé a travnaté dráze. Němci si ho považovali více než mistra světa, o čemž svědčí i poznámka měsíčníku Bahnsport Aktuell, že bez ohledu na výsledky světového finále v Pfarrkirchenu by se zlatá medaile měla rovnou štandopéde poslat do pražského Motola na adresu Jiřího Štancla.

Finále MS na dlouhé dráze 1983 – Mariánské Lázně (CS)
1. Shawn Moran (USA) 22, 2. Jiří Štancl (CS) 20, 3. Karl Maier (D) 18, 4. Alois Wiesböck (D) 16, 5. Finn Rune Jensen (DK) 16, 6. Aleš Dryml (CS) 14, 7. Egon Müller (D) 11, 8. Simon Wigg (GB) 11, 9. Ivan Mauger (NZ) 11, 10. Georg Hack (D) 9, 11. John Titman (AUS) 9, 12. Hans Nielsen (DK) 7, 13. Bobby Schwartz (USA) 4, 14. Les Collins (GB) 3, 15. Ole Olsen (DK) 3, 16. Marcel Gerhard (CH) 3, 17. Hans-Otto Pingel 2, 18. Heinrich Diener 1, náhradníci Klaus Lausch a Mike Lee DNR.

Účast Jiřího Štancla ve finálových závodech mistrovství světa na dlouhé dráze: