Hynek Štichauer se jako jediný oprostil od všech postupových starostí

AKTUALIZOVÁNO – FOTO

Liberec – 13. července
Poklidný průběh tréninku semifinále českého šampionátu jednotlivců narušila rána. Naštěstí pole mantinelu a motocykl Michala Kleina doznaly mnohem větší újmy než samotný mšenský závodník. Ambice jiných borců se však řítily s mnohem větším rachotem. Zdeněk Simota kvůli přetrženému sekundárnímu řetězu nestihnul dvouminutový limit v rozjížďce s číslem čtyři. A protože nedal dohromady větší počet bodů, ocitnul se přesně tam, kde legendární obuvník Baa se svými dřeváky v zlidovělém rčení. Body k postupu chyběly kupříkladu Danielu Hádkovi a také Michalu Dudkovi, jehož ze seznamu finalistů škrtnul nulový zisk z nabité čtyřiadvacáté jízdy. O přesném pořadí postupujících v libereckých Pavlovicích nakonec rozhodly tři rozjezdy. S bohorovným klidem procházel závodem jedině Hynek Štichauer. Svých pět hladkých vítězství dokonce nakonec okomentoval slovy, že kdyby šlo pokaždé všechno tak hladce, plochá dráha by jej zřejmě přestala bavit.

Trio suverénů
Sluníčko zalévalo Liberec ze své nebeské báně a svými teplými paprsky rozpouštělo všechny pochybnosti, že by se po dvou propršených dnech mělo semifinále šampionátu jednotlivců znovu posunovat na jiný termín. Klid a pohodu v Pavlovicích narušila až hlasitá rána.

Za jejím vznikem stál Michal Klein, který při tréninku poslal svůj motocykl rovnou do bariéry těsně před startovacím zařízením. Incident se naštěstí obešel bez vážnějších následků. Mšenskému borci přispěchal na pomoc otec Roman a o poznání kratší stroj odnesli do boxů. Pořadatelé vyměnili celé jedno pole mantinelu a spíkr Roman Hájek představil účastníky při nástupu během nečekaně vzniklé mezery v tréninkovém programu. что такое ягоды годжи

Michaela Krupičková z pozice první kvalifikované náhradnice zastoupila nemocného Tomáše Jůzu, avšak díra po Michaelu Hádkovi zůstala nezacelena. Ke všemu David Štěrovský nedorazil na místo, kde ho měl nakládat Hynek Štichauer, a o příčinách jeho absence neměli tušení ani přítomní pardubičtí funkcionáři.

I s pouze osmnácti převzatými závodníky se řešení kvalifikační rovnice nemělo nikterak zjednodušit. A to tím spíše, nabízelo-li se k mání pouhých šest míst ve finále a uchazečů bylo mnohem více. Obvyklé bodové cifry, které většinou stačí na postup v šestnáctičlenném poli, dnes neplatily. Systém na pětadvacet rozjížděk ke všemu postrádá objektivní princip střetnutí každého s každým a vedle klasických atributů plochodrážního úspěchu je nutno počítat i s přízní Štěstěny při losování startovních čísel.

Nejpřímější, by samozřejmě tou nejméně snadnou kvalifikační strategií, je permanentně vítězit. Po dvou pětinách na tom v tomto směru byli nejlépe Zdeněk Holub, Hynek Štichauer a Michal Škurla, kteří se do té doby nemuseli sklánět vůbec před nikým. Pouze Zdeňka Holuba v rozjížďce s číslem jedna zastavil letmý start, avšak při repete opět ukázal rychle záda pardubické dvojici Jaroslav Petrák – Luboš Velinský. V šesté jízdě podle svého receptu na rychlý start uvařil i Romanu Čejkovi, jenž se prve ve třetí jízdě zpočátku škorpil s Ronny Weisem. Když se druhé místo stalo jeho majetkem natrvalo, proháněl vedoucího Jana Holuba, avšak ten si nenechal tři body už vzít.

Stejně pohodlně jako Zdeněk Holub proplouval mítinkem Hynek Štichauer. V páté jízdě minul Michala Dudka již v úvodním nájezdu, o dalších pět jízd později připravil Eduarda Krčmáře a Jana Holuba o punc jejich neporazitelnosti již s vylétnutím pásky.

Nejtěžší cestu za úvodními šesti body musel ujít Michal Škurla. V rozjížďce s číslem dvě si na něho totiž vyšlápl Daniel Hádek, jenž se na vnějšku první zatáčky ukázal jako rychlejší. Pražan ale zůstával ve střehu, protáhl nájezd do následujícího oblouku a do čela se rychle vrátil. V osmé jízdě se zase musel bránit nájezdům Ronnyho Weise, avšak i v tomto případě si rychle sjednal vrch.

Smůla nosí číslo jedenáct
Zato Zdeněk Simota měl během druhé přestávky málo důvodů ke spokojenosti. Všeobecně se mu přisuzovaly ambice sehrát v dnešním mítinku jednu z hlavních rolí. To se mu ostatně povedlo, jenže místo úlohy vítězného dobyvatele stupňů vítězů musel vzít zavděk osudem tragického hrdiny.

Z časového limitu rozjížďky s číslem čtyři uběhlo již notných pár sekund, když Zdeněk Simota odstavil svůj motocykl na začátku startovní rovinky s přetrženým sekundárním řetězem. Jeho mechanik byl ve střehu, reagoval briskně na pokyn svého závodníka, ale k všeobecnému překvapení nevyjel z depa v sedle druhého motocyklu. Místo toho donesl nářadí a náhradní řetěz, který začal měnit přímo na ovále.

„Trošku jsem to podcenil, neměl jsem připravenou druhou motorku,“ přiznával Zdeněk Simota později. Limit logicky nemohl stihnout ani náhodou. Nebýt osudného pádu ze svého pitbike v předvečer říjnového mšenského finále, s největší pravděpodobností by byl již mezi finalisty. Avšak takto se musel o právo startovat v závěrečné části šampionátu poprat. Avšak ono se nedařilo a nedařilo.

V rozjížďce s číslem sedm ho odvedl Michal Dudek, který se po úvodní prohře s Hynkem Štichauerem posunul na pět bodů. Spolu s Ondřejem Smetanou e Eduardem Krčmářem tak bezprostředně dýchali na záda neporaženého triumvirátu.

Světélko postupové naděje Zdeňka Simoty sice nezářilo odstínem bezstarostně zelené, avšak na házení hraček do kanálu bylo přece jen proklatě brzy. Rozjížďka s číslem jedenáct však měla bochník chleba jeho ambicí přece jen už přelomit. Již tady byla řeč o výhodě šastné ruky při losování startovních čísel. A při něm Zdeňku Simotovi Fortuna rozhodně nepřála, jelikož na startovním roštu rozjížďky s číslem jedenáct stanul vedle Zdeňka Holuba, Michala Škurly a Jana Holuba.

Start vyšel nejlépe Janu Holubovi, jenž za sebou nechal svého jmenovce Zdeňka už prakticky ve chvíli, když rozhodčí Miroslav Topinka zmáčkl ve věži startovní tlačítko. Michal Škurla zaútočil vnějškem úvodního oblouku, ovšem jediným výsledkem jeho snahy se stalo, že ho podjel Zdeněk Simota. Ten se však dalšího progresu nedočkal. A když pod střechou depa posléze řešil otázku, zda devět bodů v případě svého triumfu v posledních dvou sériích bude stačit na postup, dospěl k negativní odpovědi.

Jedna jediná jízda dokonale prosila i seznam neporažených. Nicméně Hynek Štichauer se stále držel na hrotu průběžné klasifikace, by se mu Roman Čejka v rozjížďce s číslem patnáct postaral o poněkud rušnější momenty než jeho dosavadní rivalové.

Slánský závodník se mihnul kolem něho už v první zatáčce, avšak ve druhém oblouku se mu motocykl vzepjal na zadní takovým způsobem, že Roman Čejka musel porušit všechny fyzikální zákony najednou, aby se udržel v sedle. „Pěkně se mu to po venku rozjelo,“ vyprávěl Hynek Štichauer, který měl krizový moment přímo na dlani. „Už jsem to balil, protože jsem čekal, že se bude opakovat.“

Jenže Roman Čejka ze svého extempore vyvázl jen za cenu ztráty vedoucí příčky, o níž ho Hynek Štichauer promptně připravil. „Byl jsem zasedlej‘ v sedačce a pak se to zvedlo,“ vysvětloval, co se přihodilo. „Motorka šla na bejčka, pak jsem ji naštěstí sundal a zkrotil ji. Ta díra je dost hluboká a velká, ale nevšim‘ jsem si ji a už se viděl na držce.“

Za Hynkem Štichauerem se usadila trojice pronásledovatelů se ztrátou jediného bodu. O Zdeňku Holubovi již byla řeč. Stejně tak o štěstěně, jejíž přízeň byla v nastaveném semifinálovém systému vcelku užitečná. Ondřej Smetana s ní musel páchat pravé orgie, když mu nepřihrála do cesty zrovna obtížné jízdy. Na druhou stranu na ovále musel vyhrávat sám, což se mu s výjimkou úvodní prohry s Eduardem Krčmářem v rozjížďce s číslem čtyři dařilo přenáramně. A konec konců skalp Daniela Hádka nebyl také k zahození.

Jízdy zauzlovávající pořadí a vše řešící rozjezdy
Třetím v osmibodové partě byl po dvou pětinách Eduard Krčmář, který se sice v desáté jízdě skláněl před Hynkem Štichaurem, ale ve třinácté jízdě dokázal v první zatáčce objet Michala Dudka. „Zatím mám po dvou bodech, to by na postup mohlo stačit,“ přemítal na mikrofon Romana Hájka další Slaňák Roman Čejka.

Nicméně jistota je kulomet, proto v rozjížďce s číslem sedmnáct už od startu ujel Eduardu Krčmářovi. Ještě před tím Zdeněk Holub rychle zpacifikoval Michala Dudka, který se v rozjížďce s číslem šestnáct sápal před něho. Že ještě vůbec nic nemusí být ztraceno, přesvědčil Ronny Weis, když se vůbec nepáral se Zdeňkem Simotou a Danielem Hádkem. Oba Plzeňané ve mšenských vestách mohli už o finále jenom snít, avšak míšeňský závodník oživil naději.

V rozjížďce s číslem šestnáct Jan Holub předčil Ondřeje Smetanu, jenž ovšem nehodlal kapitulovat jen tak. Až do cílové mety útočil na vedoucího závodníka a dramatický rámec dodala jízdě také stejně nesmiřitelná bitva Jaromíra Otruby a Luboše Velinského o poslední bod. Předposlední série skončila dalším velkým sólem Hynka Štichauera. Michal Škurla se vnějškem první zatáčky dostal před Jaroslava Petráka, jemuž už byl jasný osud vyřazeného.

Před závěrečnou sérií se na čele průběžné klasifikace osaměle hřál Hynek Štichauer. Zdeněk Holub měl o bod méně, Ondřej Smetana, Eduard Krčmář a Jan Holub o dva. Devět bodů u svého jména měli Michal Dudek a Roman Čejka a osm Michal Škurla.

A hned rozjížďka s číslem jednadvacet začala vývoj závodu ještě víc zašmodrchávat. Zdeněk Holub si musel přiběhnout z dráhy do depa pro náhradní motocykl. „Urval se mi šteft na spojce,“ hlásil. Dvouminutový limit stihnul s přehledem, ale Eduard Krčmář měl výhodu většího sžití se s motocyklem a triumfoval stylem start – cíl. Pražane se alespoň v nájezdu do třetího kola dostal pod Daniela Hádka. V předposledním oblouku mu sebral druhé místo a srovnal bodový krok s Eduardem Krčmářem.

Na úroveň jejich třinácti bodů se vzápětí posunul i Jan Holub, s přehledem zvítězivší v dvacáté druhé jízdě. Otázku, o jaké místo pojedou rozjezd, však ještě neměla dojít svého řešení. Třiadvacátá jízda s velkým sólem Ronnyho Weise zvýšila Němcovy akcie, že mohl pomýšlet na náhradnický post.

Předposlední jízda obrátila šance všech svých účastníků naruby. Nejlépe sice odstartoval Roman Čejka, avšak z prvního výjezdu ho zprava minul Michal Škurla. Oba skončili na jedenácti bodech, které dosáhl i třetí Ondřej Smetana. Rýsoval se další rozjezd, jehož cenu zvyšovala skutečnost, že poslední v cíli bude ve finále pouhým náhradníkem. Michal Dudek projel cílem poslední a už balil, když ho do boxů vrátila informace, že si to právě on rozdá s Ronny Weisem o post druhého náhradníka.

Luxusem absolutní jistotu nejen postupu, ale také vítězství se mohl pochlubit pouze Hynek Štichauer. Závěrečnou rozjížďku proměnil v další hladké vítězství. Zatímco osm jeho soupeřů si losovalo místa na startovním roštu třech rozjezdů, on si mohl vydechnout.

Trojici dodatkových rozjížděk odstartoval Ronny Weis, který po špatném úvodu závodu prodloužil vítěznou sérii. Odvedl Michala Dudka a příležitost plnit roli druhého náhradníka ve finále již nepustil.

Stejně suverénně si počínal Ondřej Smetana v boji o páté místo. Za jeho záda v první zatáčce pronikl Michal Škurla, který se mezi postupujícími udržel navzdory unikajícímu vzduchu ze svého zadního kola. Romanu Čejkovi zůstaly oči pro pláč. Nejenže zůstal prvním náhradníkem, avšak ke všemu ještě zadřel motor.

A konečně na samotný závěr triumfoval Zdeněk Holub, který se tak postavil na pódium jen těsně pod nepřemožitelného Hynka Štichauera, s nímž se však na ovále nepotkal. Stupně vítězů nakonec neminuly ani Eduarda Krčmáře, jenž se v první zatáčce dostal před Jana Holuba.

Hlasy z depa
„Ani nevím, čím to bylo,“ přemýšlel Hynek Štichauer. „Přišlo mi to hrozně jednoduchý. I když tu byli dobří kluci, šlo mi to samo. Nelaboroval jsem s ničím, motorka fungovala perfektně. Teď to chce ještě zopakovat ve finále. Takovýhle závody přidaj‘ na chuti a psychice. Člověk má větší odhodlání pustit se do práce, aby přišly výsledky, protože ty nikdy nepřijdou samy od sebe. Ale kdyby to takhle bylo každý závody, možná by ta plochá dráha byla nuda.“

„Pěkný to bylo,“ usmíval se Zdeněk Holub s láhví šampaňského v ruce. „Až na ten defekt to šlo. Urval se mi šteft na spojce. Seď jsem na druhou motorku, sekala víc, hned v tý jízdě se zvedla. Pak jsem si dal pozor, jak jsem jel rozjezd. Liberec mi sedí, jsem určitě spokojenej‘. Krásný druhý místo, jenom škoda, že jsem nejel s Hynkem. To by bylo zajímavý.“

„Dobrý, akorát teď v tom rozjezdu jsem do toho nešel naplno,“ svěřoval se Eduard Krčmář. „Věděl jsem, že postup do finále už je, tak jsem na to prděl a jel na pohodu. V Liberci se mi líbí dráha, pořád se jede smykem. Tady by byla pěkná extraliga. Všechno šlapalo, teď ve finále udělat výsledek. Aspoň šestý místo by bylo dobrý.“

„Šlo to, šlo to,“ pochvaloval si Jan Holub. „Chtěl jsem vzít Hynkovi komplet, ale hlavní je postup. Škoda druhý jízdy. Neodstartoval jsem a pak to nebylo moc rychlý. Potom jsme dali jiný převody a bylo to lepší. Pomalu ji na nový GM začínám zvykat, uvidíme ve finále.“

„Výborně,“ odpovídal Ondřej Smetana na otázku magazínu speedwayA-Z, jak se mu dnes jelo. „Vydal jsem ze sebe úplně všechno. Cejtím velký zlepšení a už se těším na finále. Všechno bylo bez problémů, dneska mě to bavilo, jsem rád.“

„Dneska to bylo dobrý,“ pochvaloval si rovněž Michal Škurla. „V jedný jízdě jsem měl smůlu. Bylo to uchcaný, nebylo to ono. V rozjezdu jsem píchnul gumu a dojel na prázdným kole. Cíl je splněn, proto jsem se v rozjezdu nehnal za Smetákem, udělal jsem postup.“

„Závod pořád probíhal v pohodě,“ nemohl se Roman Čejka smířit s vyřazením z šestice přímo postupujících. „Nebylo hodně bodů, ale pořád jsem si myslel, že to bude stačit. Bohužel nestačilo. V rozjezdu jsem neodstartoval a ještě zadřel motor. Zaklepalo v tom, je to dole.“

„Přijel jsem s úmyslem, že postoupím a teď jsem nasranej‘ jako svině,“ ulevoval si Michal Dudek. „Pořád si říkám ‚pohodička, pohodička‘, ale pak poslední dvě jízdy motorka nejela, jak měla. Neodskočila od startu. V první jízdě jsem Ronnyho porazil, teď v rozjezdu nic…“

„Na hovno,“ nebral si Zdeněk Simota vůbec žádné servítky. „Už první jízda stála za prd. Neměl jsem připravenou druhou motorku. Ani jsem ji nepřezouval, trošku jsem to podcenil…“

1. Hynek Štichauer, Pardubice 3 3 3 3 3 15
2. Zdeněk Holub, Praha 3 3 2 3 2 13+3
3. Eduard Krčmář, Slaný 3 2 3 2 3 13+2
4. Jan Holub, Mšeno 3 1 3 3 3 13+1
5. Ondřej Smetana, Praha 2 3 3 2 1 11+3
6. Michal Škurla, Praha 3 3 0 2 3 11+2
7. Roman Čejka, Slaný 2 2 2 3 2 11+E
8. Ronny Weis, D – Slaný (ACCR) 1 2 0 3 3 9+3
9. Michal Dudek, Slaný 2 3 2 2 0 9+2
10. Zdeněk Simota, Mšeno M 2 1 2 2 7
11. Daniel Hádek, Mšeno 2 2 1 1 1 7
12. René Vidner, Pardubice 1 1 2 1 2 7
13. Jaroslav Petrák, Pardubice 2 1 1 1 1 6
14. Michal Klein, Mšeno 0 0 3 1 1 5
15. Jaromír Otruba, Pardubice 1 1 1 1 0 4
16. Michaela Krupičková, Divišov E 1 X 0 2 3
17. Stanislav Pouznar, Mšeno 0 0 2 0 M 2
18. Luboš Velinský, Pardubice 1 0 E 0 1 2

Poznámka: do finále postoupilo prvních šest a další dva jako náhradníci; z přímo nasazených semifinalistů se omluvil Michael Hádek, z kvalifikantů nedorazil David Štěrovský

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV)

Prozatím vítězí d隝

Czestochowa – 13. července
Kvůli nepříznivému počasí, které setrvává po několik posledních dnů nad Czestochowou, bylo nezbytné odložit dnešní první závod světového poháru družstev. Souboj Polska, Austrálie, Lotyška a Ruska začne až zítra úderem třetí odpoledne. Kvůli nezbytným úpravám dráhy se bude muset obejít bez tréninku.

Foto: tiskový servis IMG worldwide

S medailí se vrací vždy dobře

Opole – 6. srpna
Letošní evropský šampionát juniorských družstev zůstane zapsaný na předních stránkách historické kroniky české ploché dráhy. Po strhujícím závodě v Divišově, v němž čeští reprezentanti vyřadili Švédsko, se stejná pětice vracela z polského Opole s bronzovými medailemi. Přitom chyběl kousek, aby se jí na prsou houpalo stříbro. Magazín speedwayA-Z se za dramatickým závodem ohlíží s koučem Milanem Špinkou i všemi závodníky.

Jeden za všechny, všichni za jednoho!
„Vynikající bylo už to, že jsme porazili Švédy,“ vrátil se Milan Špinka ještě o dva týdny dozadu, kdy juniorský národní tým v Divišově za dramatických okolností porazil výběr třech korunek. „To byl první kousek, kterej‘ byl poměrně neočekávanej‘. Švédové jsou rozjetí, mají víc závodů než naši kluci.“

Nicméně postup se nezrodil sám od sebe. „Příprava byla dobrá, před závodem jsme v Divišově měli trénink a pomohlo nám, že byla dobrá parta,“ připomíná Milan Špinka další klíčový faktor úspěchu. „Před tou poslední sérií jsme prohrávali o dva body. Stál jsem s klukama u výjezdu a prodiskutovávali to. Říkal jsem ji, že nic není ztracenýho. A oni ‚jo, jdem‘ do nich‘. Semkli se a šli do toho všichni jako celá parta. Všech pět mělo podíl na vítězství. Jeden jel za všechny a všichni za jednoho. Myslím, že náš postup nikdo z odborníků nečekal.“

Boj o evropské medaili však naostro startoval až v Opole. „Nezačali jsme slavně,“ připouští reprezentační kouč. „Eda měl nulu, Zdeněk přijel druhej‘ za Polákem, ale Michal a Roman byli třetí. Poláci a Dánové nám cukli.“

Ve druhé sérii mohl nastoupit náhradník Václav Milík, s nímž Milan Špinka počítal i do závěrečné série nominačních jízd. Špatný výklad pravidel z Divišova, že rezervní závodník musí končit po rozjížďce s číslem šestnáct, byla totiž další hrubá chyba v podání rozhodčího Kristera Gardella.

„Velká škoda byla, že Vašek v šestý a osmý jízdě dělal dohromady jenom jeden bod,“ ujímá se Milan Špinka opět role vypravěče. „Měl problém se spojkou, ale nedá se všechno svalovat jenom na něj. On těma třema trojkama nakonec vyjel výsledek.“

O polském triumfu nebylo ani sporu, ale Dánové nám v konečném součtu unikli o pouhé tři body. „Nedá se říct, kdo za to může nebo nemůže,“ tvrdí Milan Špinka. „Ve dvanáctý jízdě bylo špatně vyloučení Zdeňka Holuba. Pomalu v nájezdu do zatáčky o Pawlickem nevěděl. Kdyby to bylo z výjezdu, ano, ale v nájezdu o něm nemoh‘ vědět.“

Tedy další chyba člověka, který ve věži řídí závod? „Nemůžu hodnotit rozhodčího,“ krčí Milan Špinka rameny. „Ale myslím, že to bylo neoprávněný. A navíc byl Zdenda první…“

Nakonec se však v pokladnici české ploché dráhy zaskvěly bronzové medaile. „To je nejdůležitější,“ hodnotí manažer naší reprezentace. „Stříbrná medaile by byla lepší, ale zase je to první placka v evropským šampionátu po třech letech od Divišova. Kluci bojovali, nikdo nedal nic zadarmo. A to víš, s medailí se vždy odjíždí dobře.“

Hlasy z depa
„Všechno bylo dobrý,“ pochvaloval si Václav Milík. „Akorát dva starty. Táhla mi spojka, vyměnili jsme lamely. Druhý místo nám uteklo o kousek. Sice jsem měl tu spojku a udělal deset bodů, ale nebylo to jen díky mně. Kdyby každej‘ z týmu dělal o kousek víc, stříbro by bylo. Za mnou přijel od nás fan klub, bylo jich jen šest, ale přeřvali Poláky. A na nástupu jsme největší aplaus měli my!“

„Takovej‘ normální závod, akorát tam byli silnější jezdci,“ zlehčoval Roman Čejka. „Budu muset ještě zapracovat, měl jsem zase problém s motorem. Zkoušíme něco na spojkách, takže uvidíme. Medaile je super, přivezli jsme ji! Byli jsme kousek od stříbra, Milda měl problém se spojkou. Potom vyloučení Zdeňka za pád, za to si moh‘ Polák sám. Ale vyloučili nás, stalo se.“

„Ale jo dobrý,“ reagoval Eduard Krčmář na otázku po svém hodnocení. „Zkazil jsem akorát jednu jízdu. Stalo se to kvůli nastavení. Mohli jsme bejt‘ druhý, ale aspoň je bedna. Tři body jsou málo, ale v pár jízdách jsme měli nulu, ale to se stane. Jsem spokojenej‘, aspoň to třetí místo.“

„Pěkný to bylo, mohlo bejt‘ ještě o kousek lepší,“ vyprávěl Zdeněk Holub, aby vysvětlil pád Piotra Pawlickeho ze svého úhlu pohledu. „Nevěděl jsem o něm a on pak ležel. Bronz je pěknej‘, stříbro by bylo lepší. Škoda, že jsme nedali ty Dány, nebylo k tomu daleko. Chybělo trochu štěstíčka.“

„Bylo to dobrý,“ nevypadl z konceptu superlativů ani Michal Škurla. „Chyběl nám kousek na Dány, škoda, že jsme je nedali. Jel jsem dvě jízdy, to bylo na prd, ale jinak to bylo dobrý. Mám první medaili na pětistovce, škoda že nebyla stříbrná. Snad ještě bude, snad příští rok.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV) a Wojta Zavřel

Michaela Krupičková věří, že jde správnou cestou

Jablonec nad Nisou – 13. července
Dlouhou dráhu poznala ještě se stopětadvacítkou a později dvěstěpadesátkou. S půllitrem se na ní poprvé svezla v Mariánských Lázních při dubnovém tréninku. Domácí šampionát kvůli věkovému limitu nestihla, takže před reprezentačními starty v St. Macaire a Noordowolde stihla jen dva německé pouáky. Michaela Krupičková se však magazínu speedwayA-Z svěřila, že dlouhou dráhu pokládá za dobrou cestu.

Debut ve světovém šampionátu přinesl Michaele Krupičkové tři body a devatenácté místo. „Luxusní dráze,“ pochvaluje si St. Macaire. „Bylo to rozbitý. Ještě nemáme nic vychytanýho a moc na tom neumím. Starty mi nešly, pak to bylo lepší a lepší, ale první tři starty byla katastrofa.“

O týden později zasáhla do evropského šampionátu v Noordwolde. „V poslední jízdě mi přední kolo spadlo do díry a nevyjelo,“ usmívá se nad svým pádem v rozjížďce s číslem deset. „Dala jsem si do hlavy a najednou kolem sebe viděla dvacet lidí. Ale bodíky byly, to je hlavní.“

Přesto ovšem nastoupila do finále C, kde protnula cíl jako šestá, takže suma sumárum šestnácté místo. „Dlouhá dráha je cesta,“ přemítá nad směřováním své další kariéry. „Dlouhá určitě, tráva zatím ne. Nemám natrénováno. První závody byly hned mistrovství světa a Evropy, to je špatný. Ale určitě to bude dobrá volba, půjde mi to. Musím se učit.“

V nejbližším časovém horizontu dívky v zeleném je ovšem spíše klasický speedway. „Teď nic,“ krčí rameny nad otázkou, kdy zase osedlá dlouhodrážní speciál. „Až v září je mistrovství světa na dvěstěpadesátce na dlouhý, jinak zatím nic. Musíme domluvit a najít nějaký volný závody.“

Foto: archív Michaely Krupičkové