Praha – 23. května
Dnes se na pražské Markétě odjel první podnik seriálu mistrovství republiky stopětadvacítek na krátké dráze. Takže aktovky letěly do kouta a šup, šup na závody do Prahy. K zajímavého závodu přijelo celkem deset závodníků, jimž tempo nakonec udávali chabařovičtí borci.
Hned při tréninku jsme si mysleli, že se dnešních závodů nezúčastní ani Václav Verner, při pohledu na jeho čmoudící motocykl. Ale upadlé víčko motoru se našlo a on mohl závodit.
Všichni čekali na rozjížďku s číslem pět, kde se potkali Filip Hájek, Adam Fencl a Václav Verner, vítězně a s přehledem z této jízdy vyšel Adam Fencl.
Hned v šesté jízdě jsme viděli ošklivý pád Daniela Šilhána, který to odnesl naraženou nohou, ale v závodu přesto statečně pokračoval.
Po odjetí základního rozpisu měli rozhodčí pořádně zamotanou hlavu, jelikož závod byl pořádně vyrovnaný a nejvíce bodů, jedenáct, měli hned čtyři závodníci a tři další po osmi. Nakonec musel rozhodnout los, který měl určit toho, kdo nepojede finále A, černého Petra obdržel Josef Novák z Pardubic a stal se z něho nedobrovolný účastník finále B.
Finálová jízda hned po startu vypadala nadějně pro Filipa Šifaldu, který měl skvělý start, ale svou pozici neudržel a Adam Fencl toho brzy využil a svou šanci, vyhrát, již nepustil. Stal se tak vítězem prvního letošního mistrovského podniku na krátké dráze, následován Václavem Vernerem a Filipem Šifaldou, všichni ze stejné líhně – Speedwayclubu Chabařovice, který dnes hodně slaví tento úspěch.
Lidé z tohoto světa odcházejí, ale jejich příběhy zůstávají. Miroslav Motyčka, s nímž se rodina a přátelé rozloučí zítra v 9:15, jich zanechal mnoho. Rozhodně nebude na škodu připomenout si jeho zlaté ruce ve vyprávění, které bylo sepsáno téměř na den před deseti lety.
Miroslav Motyčka s motocykly pro Jana Hořovského
Od soutěží na silnici
Motocyklové opojení zasáhlo Miroslava Motyčku, jenž se narodil 15. ledna 1934, poměrně brzy. Už roku 1951 se objevil na startu motocyklové soutěže ve svých rodných Svitavách. „Naši mně koupili motorku,“ vzpomínal po více než padesáti letech. „Jenže v tom jednapadesátém jsem nedokázal ani odstartoval. Naši mě utěšovali, nic si z toho nedělej, kašli na to, určitě se ještě něco pojede.“
A ono se jelo. Počátek padesátých let byl totiž přebohatý na motocyklové závody a diváci si mohli každý víkend vybírat hned z několika akcí. Nicméně ne vždy to bylo jednoduché. „Jednou jsem jel terén v České Třebové,“ nemohl zapomenout svérázný motokros nazývaný Motocyklem po lyžařských stezkách, jehož kolo měřilo hned několik kilometrů. „Byl tam takový umělý skok. Skočil jsem ho, ale jak jsem se držel řidítek, prasknul mi pásek u kalhot.“
Nicméně srdce táhlo Miroslava Motyčku spíše k motocyklové silnici. „Cestovní dvěstěpadesátku Jawu od rodičů jsem vyměnil za závoďáka,“ vypráví o svých silničářských prvopočátcích. „Když to zjistili naši, chtěli se málem zastřelit. Ale já jsem získal jednu z nejrychlejších dvěstěpadesátek. Byla od Jílka z Brna. Poprvé jsem na tom vyhrál i Svitavy. Pak mně místní závodníci ukradli klikovku a policajti mi chtěli motorku kvůli vyšetřování vzít. Řekl jsem jim, že to by mě nejdřív museli zabít!“
Ve svitavské garáži se záhy objevil Walter, tentokrát třistapadesátka. „To byl ale motocykl,“ vzpomínal uznale Miroslav Motyčka. „Koupil jsem ho od Pavla Slavíčka a byl po Robertu Jankovi. Ale furt trhal rámy a teprve až později jsem sehnal od Vojty Diviše ze Sloupnice rám, který vydržel.“
V sedle silničního motocyklu pak Miroslav Motyčka dokázal vydržet bezmála celé čtvrtstoletí. Jeho kariéra vyvrcholila v půli sedmdesátých let, kdy patřil k inventáři přeboru české části tehdejší československé federace.
Mechanikem i trenérem plochodrážníků
Start svitavského okruhu roku 1952, jehož se Miroslav Motyčka zúčastnil
Proč na stránkách plochodrážního magazínu píšeme o silničářovi, řeknou si možná mnozí ze čtenářů. Miroslav Motyčka sice zažil dvacetiletou slávu svitavského stadiónu U tabačky, kde se jezdilo bezmála do poloviny sedmdesátých let, avšak do závodů zasáhl jen jako pořadatel. A když se plochodrážní ovál kvůli stavbě krytého bazénu a koupaliště musel zrušit, zdálo se, že je sport levých zatáček pro Miroslava Motyčku uzavřenou kapitolou. Na motory ovšem nezanevřel a věnoval se závodním úpravám východoněmeckých dvoutaktů pro automobilové závody.
Jenže v šestaosmdesátém Svitaváci otevřeli nový plochodrážní areál v Cihelně. Kromě spousty diváků poutal pozornost i mnoha mladých chlapců, kteří to ještě před koncem dekády zkoušeli nejprve na Simsonech a později i plnoobjemových Jawách. „Lubomír Vozár z pardubického Racku do Svitav přihrál první pětistovky,“ vysvětloval Miroslav Motyčka, proč se objevil v plochodrážním depu jako mechanik. „Obrátili se na mě, protože to neuměli načasovat.“ A vyhlášený všeuměl, který uměl opravit snad cokoliv, jim pomohl.
Na svitavském ovále se postupně objevili Zdeněk Peša, Drahoslav Sauer a vnuk hrdiny našeho vyprávění Miroslav Hájek. Ten dokonce absolvoval několik závodů pod tehdejším věkovým limitem šestnácti let. Nikdo to ovšem nezaregistroval. První průkopníky následovali Richard Berger, Jan Marek a Jaromír Otruba. Miroslav Motyčka kromě mechanika působil rovněž jako trenér, který se neváhal postavit do zatáčky, aby tak s nasazením vlastního zdraví nováčkům ukazoval ideální průjezd.
Každý z nich profitoval z umu a zlatých rukou Miroslava Motyčky. Ovšem sám přiznával, že si jeho srdce nejvíc získal Jan Hořovský. Ještě dlouho o něm veterán motocyklové silnice hovořil jako o velikánském talentu, jenž však byl souhrou okolností promarněn. „Jednou přišel Zdeněk Peša s tím, že na sídlišti jezdí kluci na kole,“ vybavil si Miroslav Motyčka jejich první setkání. „Řek‘ jsem mu, přiveď je sem, zkusí Simsony! Honzovi bylo třináct a poprvé se na motorku dostal koncem roku. Měl jet jen tak, žádnej‘ smyk. To taky dělal. Jenže jen jsem se otočil, už tím smykem jel!“
Ze Simsona byl logický krok do sedla pětistovky. Ale to byl současně kámen úrazu. Psal se totiž rok 1995 a půllitra směli oficiálně krotit minimálně šestnáctiletí. K tomu však Janu Hořovskému dva roky chyběly. Na svitavské dráze byli tehdy častými hosty pardubičtí závodníci i s funkcionáři. A byť ani oni neměli v otázce dodržování věkového limitu právě nejčistší svědomí, svitavský chlapec s nimi na dráhu nesměl. Také zákaz ze strany svitavského klubu na sebe nedal dlouho čekat.
Pilník, děravé boty a rána do mantinelu
S dvěstěpadesátkou ČZ v sedmdesátých letech
Uběhly dva roky. Avšak Miroslav Motyčka se jen těžko smiřoval s myšlenkou, že by se Jan Hořovský nikdy neměl objevit na startu. Slovo dalo slovo, přátelé přispěli nějakou tou tisícovkou a sedmnáctiletý truhlářský učeň se na začátku osmadevadesátého mohl začít připravovat na sezónu.
Jenže během těch dvou oběhů naší planety kolem Slunce se situace pořádně změnila. Doba plochodrážníkům ve Svitavách nepřála. Když se tedy Miroslav Motyčka obrátil na představitele klubu se žádostí o finanční příspěvek na nákup dílů v Divišově, narazil na negativní postoj. „Nebyly žádný peníze,“ vzpomínal Miroslav Motyčka. „Přesto jsem se však rozhodl to risknout a udělat motor doma.“
Léta komunistického nedostatku, kdy si závodník musel všechno zajišťovat sám a mnohdy doslova na koleně, se paradoxně zúročila i demokratických časech. „Píst jsem dělal ve svěráku pilníkem,“ popisoval své sisyfovské úsilí svitavský všeuměl. „Na soustruhu to totiž nejde, protože je oválnej a do kužele. Má hodně měr a tak jsem každý šáhnutí pilníkem musel hned proměřovat. Tři dny jsem to dělal a přísahal, že už nikdy žádnej‘ píst nechci vidět!“
Když měl motor složený, bylo na svitavské dráze hluboké bahno. „A tak jsem se rozhodl, že ho zaběhneme na normální silnici,“ vyprávěl Miroslav Motyčka. „Tlačili jsme to s Honzovým tátou za město na silnici, která vede k lesu. Jenže ve směru na Javorník stáli policajti, takže jsme si raději dali v hospodě pivo a počkali, až odjedou. Pak jsme tam dvě hodiny jezdili. Musíš to brzdit nohama a dvoje boty šly na tom asfaltu do háje. Měli jsme v nich díry až na ponožky. Ale motocykl jel jak strhanej!“
Pak přišel konec dubna a s ním tehdy klasický dvojdílný začátek juniorské sezóny na pardubické škváře. Čtyři body v páteční kvalifikaci stačily plochodrážnímu novicovi na třináctou pozici a místo v prvém juniorském finále v sobotu. Tady se o bod pohoršil, ovšem celkové patnácté místo nebylo vůbec špatným počinem.
Juniorský šampionát roku 1998 byl upřímně řečeno podivný. Své podniky postupně odvolaly Chabařovice a Svitavy a tak se o mistru rozhodovalo pouze ve třech závodech. A ten druhý byl na programu bezmála dva měsíce po Pardubicích. Jan Hořovský se během této pauzy svezl pouze jedenkrát. Ve čtvrtfinále šampionátu jednotlivců v Pardubicích se blýskl, když dlouho statečně vzdoroval Tomáši Hejtíkovi z pražské Markéty. Nakonec však upadl.
Mnohem horší pád však přišel právě ve druhém závod juniorského šampionátu na pražské Markétě. Svitavský jezdec se v prvých třech jízdách na neznámé dráze rozkoukával. Avšak poté dokázal v rozjížďce s číslem patnáct odstartovat na Josefa France spěchajícího sesadit Radka Smolíka z pozice leadera průběžné klasifikace. Pražský borec se však brzy prosadil do čela. Když se však o předjetí pokoušel i slánský Miloslav Prokop, skončilo to hrozivým nárazem obou rivalů do mantinelu.
Jan Hořovský utrpěl zlomeninu pánve a do sedla plochodrážního motocyklu se již nikdy nevrátil. Jeho snaha závodit se ve svitavském klubu nesetkávala s pochopením. Ale nechme o tom vyprávět Miroslava Motyčku: „Dělali jsme všechno, ale podpora od klubu nebyla žádná. Opravovali jsme manťáky, a aby nám vyplatili cesťák, stavěli jsme zadarmo plot okolo stadiónu. Když jsme se nedoprosili o úpravu dráhy pro tréninky klubovým traktorem a nesehnali ani děvče ze sousední farmy, které nám nezištně pomáhalo, tahali jsme válec s vodou po dráze škodovkou. Samozřejmě jsme jí uvařili.“
Za těchto okolností se bohužel nedalo pokračovat.
Po letech
A jak prožíval závody Jana Hořovského jeho mechanik a rádce Miroslav Motyčka? „Měl jsem lufta, aby se to nekouslo,“ přiznával po více než pěti letech od popisovaných událostí. „Ale bylo to dobře otryskovaný, proto to tak dobře jelo. Motor odjel čtyři závody bez sebemenší závady a kromě pádů dojel všechny jízdy. Třeba v Pardubicích Honza neuhnul Hejtíkovi. A takovej‘ start, jako měl v Praze, jsem ještě neviděl!“
Postupem doby Miroslavu Motyčkovi nesloužilo zdravíčko, jak by mělo. Nicméně s nepřízní osudu se rval stejně zarputile jako kdysi se soupeři za úzkými řidítky závodních speciálů. Dlouho jsme jej potkávali v depu při každé ploché dráze ve Svitavách. A také každé ráno v restauraci Národní dům lidově zvané Kongo, kam docházel na svoje dvě točené desítky.
„Rajbovali kočce ocas,“ byla jedna z jeho oblíbených průpovídek, na kterou budeme vzpomínat napořád. Budiž mu země lehká!
Praha – 23. května
Sobotní termínová kolize mezi druhým dílem české juniorky v Divišově a evropským pohárem stopětadvacítek v Pardubicích se na první pohled jeví nešastně. Nicméně s jistým omlazením české kolibří reprezentace však postihne Filipa Hájka. Pražský závodník se však magazínu speedwayA-Z svěřil, že svého vyřazení z divišovského závodu příliš ani nelituje.
Svůj reprezentační debut si Filip Hájek vysloužil triumfem v kontrolním závodě, který zkraje minulého týdne završil dvoudenní soustředění stopětadvacítkářů na svítkovském ovále. Jeho vítězství ovšem nebylo nikterak jednoduché.
„V pondělí jsme dali motor, kterej‘ se hned v první rozjížďce rozsypal,“ netají se pražský závodník, že byl minulé pondělí spolu se svým týmem na pokraji zhroucení. „Odvezli jsme ho do Litomyšle panu Šmídovi.“
Renomovaný specialista na osminkové motory, který měl lví podíl na úspěšném tažení Michala Škurly, nezklamal ani tentokrát. „Udělal ho přes noc,“ pokračuje Filip Hájek ve svém vyprávění. „Dali jsme ho tam a já vyhrál. Všem jsem ujížděl, kluci říkali, že jsem jim dával rovinku.“
Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. „Sobota je důležitá,“ uvědomuje si. „Těším se hodně, uvidím. V Pardubicích mám natrénovaný, teď jsem trénoval taky na Markétě.“ A co nutnost zamávat šátečkem divišovskému mítinku? „Stojí za to vypustit Divišov,“ říká jednoznačně. „V junioráku bych neudělal to, co můžu v Evropě.“
Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II)
Mariánské Lázně – 11. a 12. května
Statečný boj s počasím i dráhou sváděli jezdci Evropské série veteránů při úvodním podniku šampionátu v Mariánských Lázních. V tradičním termínu, den před otevřeným šampionátem ČR na dlouhé ploché dráze, se na kilometrovém ovále v západních Čechách sešla téměř padesátka jezdců z celé Evropy.
Vysoký počet účastníků a délka závodu přiměly pořadatele k předsunutí prvních osmi jízd základního rozpisu do dopoledních hodin. Nepříliš optimisticky vyznívající předpověď počasíse prozatím na dráze nikterak neprojevila, nic tedy nebránilo, aby se po jedenácté hodině ke startovní pásce postavila první šestice jezdců.
V kategorii dvouventilových strojů se nekonalo žádné překvapení, když v prvních čtyřech jízdách se o vítězství podělili největší favorité Angličan Kevin Teager spolu s Němci Jürgenem Brücknerem, Franzem Greiselem a svůj comeback slavícím Hartmutem Ernstem.
Zato mezi čtyřventily se podle očekávání rozhořely líté boje, kde nouze nebyla ani o překvapení. Hned úvodní jízda nabídla hrstce diváků v ochozech mariánskolázeňského stadiónu napínavý souboj. V něm se o první body utkala britská dvojice Bob Dolman a Dave Hammond s německým favoritem Ulrichem Büschkem a nováčkem mezi veterány, bývalým světovým finalistou, Maikem Ebensingem. Ten se ukázal jako velký bojovník a by cílovou metu protnul až jako třetí za Büschkem a Dolmanem, bylo jasné, že Evropská série získala novou hvězdu.
Další jízdu bez zaváhání ovládl Paul Evitts s velkým náskokem před svým krajanem z Velké Británie Johnem Hartleym. Dříve než se diváci mohli přesvědčit, jak si v následující rozjížďce povede další nová tvář a bývalý reprezentant Německa Wolfgang Barth, o překvapení se postaral jeden z velkých favoritů závodu Holanďan Hylke Dijkema. V momentě, kdy od vylétnutí startovací pásky jezdce dělilo jen několik zlomků vteřiny, se z jeho motoru ozvala rána, kterou vystřídalo zlověstné ticho. Již první pohled ukázal fatální defekt. Utržená ojnice rozbila karter a odhalila klikový hřídel.
Po opakování startu se vedení ujal Dijkemův krajan Henk Snijder a své vedení uhájil až do cíle před zle dotírajícím Barthem a Rakušanem Antonem Wannaskem. Na jediného zástupce českých barev si diváci počkali až do osmé rozjížďky. V ní Karel Kadlec výborně odstartoval, ve výjezdu z první zatáčky se však do čela protlačil další výborný nizozemský jezdec Wim de Haas. Ten se však v posledním kole poroučel s defektem, vítězství tak nakonec přeci jen spadlo do klína našemu jezdci.
Tím byl vyčerpán dopolední program a za optimistického svitu slunce se všichni odebrali ke stánkům s jídlem, případně do nedalekých restaurací, nebo se blížil čas oběda. Vrásky na čele nikomu z počátku nedělaly ani kapky deště, které po poledni vystřídaly sluneční paprsky. Koneckonců přeháňky se očekávaly. Déš však neustával, ba dokonce získával na síle. Po hodině vytrvalého vodního přídělu, který by chvílemi snesl označení liják, se nálada v depu nesla již v poměrně skeptickém duchu. Dráha, jejíž tvář nyní hyzdily velké louže, sice byla sjízdná, ale dle interního vyjádření prezidenta zdejšího autoklubu Miroslava Musila spíše pro jezdce nedělního programu Mistrovství ČR než pro padesátku nadšenců, z nichž nejstaršímu je 78 let.
Rozhodnutí bylo odloženo na patnáctou hodinu a předcházela mu vášnivá debata závodníků s pořadateli. Že je sobotním závodům konec, již bylo jasné všem. Zbývalo však rozhodnout, co dál. Návrhy na definitivní zrušení závodu a anulování výsledků úvodních jízd nakonec nebyly vyslyšeny a zvítězila varianta s přesunutím závodu na nedělní dopoledne a jeho zkrácením o poslední dvě série základní části. Moudré rozhodnutí ocenila až na výjimky většina jezdců, kteří vážili do Mariánských Lázní dalekou cestu přes půl Evropy.
S navrženým řešením nesouhlasil třeba jeden z největších favoritů Kevin Teager, kterému pracovní povinnosti neumožňovaly zůstat do neděle, ale byl přehlasován většinou.
Čekání se vyplatilo a nedělní ráno bylo v mariánskolázeňském depu ve znamení slunce. Vzhledem k časové tísni se však muselo spěchat. Úderem deváté hodiny vyjely na ovál první motocykly. Dráha ztěžklá hektolitry vody tentokrát více než co jiného vyžadovala ke svému zdolání především odvahu a silné ruce.
Prořídlé pole dvouventilů přineslo jediné překvapení, když osmasedmdesátiletý Christoph Eichhorn porazil lehce zaskočeného Hartmuta Ernsta. Další vítězství si rozdělili podle očekávání Greisel, Brückner a jejich krajan Wolfgang Starr.
Ve finále A již Ernst nenašel přemožitele a potvrdil tak, že je stále mezi veterány králem. Greisel skončil druhý, třetí pak dravě jedoucí Miklos Nemeth.
V kategorii čtyřventilů k velkým škrtům ve startovní listině nedošlo. Kromě Dijkemy, který neměl na čem startovat, se z favoritů nedělního závodu nezúčastnil již jen Wim de Haas. Ztráty to byly sice citelné, ale z dramatičnosti soubojů nikterak neubraly.
V úvodu Dolman porazil Evittse a Ebensinga. Karlu Kadlecovi stačilo v další jízdě k postupu do finále A druhé místo za Snijderem. Naopak třetí příčka v této jízdě poslala do béčka jednoho z favoritů Antona Wannaska. Stejně tak zaváhal i John Hartley, když mu záda ukázali Ulrich Büschke, Dave Hammond i Mike Clarke. B finále neminulo ani sympatického Itala Francesca Barbettu, kterému do áčka nepomohlo ani osm bodů za dvě druhá místa. Ve finálové jízdě B se mu nepodařil start a tak mohl pouze profitovat z defektu Wannaska, když z vítězství se radoval Dave Hammond před Ebensingem a Hartleym.
Vyvrcholením celého závodu bylo jak jinak A finále čtyřventilových strojů. V něm se představil i náš Karel Kadlec, kterého odpoledne ještě čekal závodní maratón v podobě otevřeného šampionátu mistrovství republiky. Po startu se Káča držel na výborném třetím místě, ale po průjezdu první zatáčkou se dostal do skrumáže tří jezdců, která jen o milimetry neskončila hrozivým karambolem. Karel musel ubrat a propadl se na poslední příčku. Jako první se k šachovnicovému praporku přiřítil Bob Dolman a obhájil tak své loňské vítězství. Za ním dojeli Barth, Snijder, Evitts a suverén základní části závodu Ulrich Büschke.
Letošní veteránské klání sice nedopadlo úplně podle představ všech zúčastněných, ale jeho uskutečnění bylo dostatečnou odměnou za obětavou práci pořadatelů, vůli a vytrvalost závodníků a především lásku k tomuto sportu.
Hlasy z depa:
Karel Kadlec: „Start ve finále se mi poved‘, ale ve výjezdu se Snijder přetočil a já musel klapnout, byli jsme tam najednou tři. Pak už se nedalo nic dělat.“
Mušov – 22. května
Po dlouhé zimě a dvou závodech ve Svitavách, které bohužel spláchnul déš, konečně přichází historicky první mistrovství republiky ve flat tracku. Aby fanouškům a závodníkům nepřišlo posunutí termínu líto, v plánu jsou hned dva závody za sebou.
Jede se na přírodním stadionu v těsné blízkosti ATC Merkur Pasohlávky. Závody jsou součásti akce Eurobike fest 2013, kde vystoupí například i kapela Olympic. Také bude k vidění ukázka Hydro GP, výstava Bohemia Custom a spousta krásných holek.
V závodech se představí kategorie FT1, FT Clasic, FT Veterán a Hot Rod Eliminator. V závodním sedle flattrackového speciálu si odbude svojí premiéru Radek Podhadský, který nějakou dobu koketoval s klasickou speedway.
Dále se na startu představí z Čechů kromě mě například Roman Janošák či Jan Vondrášek. Z cizích zemí potvrdili účast Jan W. Hansen, Hanson Schruf a další.
A pokud chcete vidět, jak to v Mušově vypadalo loni, klikněte sem.
Londýn – 22. května
Londýnská společnost BSI dnes potvrdila, že se Aleš Dryml představí místo zraněného Darcy Warda rovněž v nadcházející velké ceně v Cardiffu. Ve velšské metropoli se pardubický kapitán představil už před osmi lety, kdy působil jako stálý účastník prestižního seriálu.
