Pardubice – 3. března
V neděli nad ránem se v Pardubicích nenasnídáte nikde jinde než na nádraží. Nad šálkem čaje a talířem s pečenou slaninou s vejci by si ho ledaskdo nezasvěcený mohl splést se studentem medicíny. A to tím spíše, pakliže z jeho úst plynuly chirurgické termíny týkající se zásahů v oblasti kolene a ramene. Až když se hovor stočil k motocyklům, muselo být patrné, že onen obrýlený mladý muž je plochodrážní závodník. Hynek Štichauer se totiž v exkluzivním rozhovoru pro magazín speedwayA-Z nemohl vyhnout otázkám na své problematické tři sezóny, nicméně celé povídání nakonec vyznělo optimisticky.

speedwayA-Z: „Svou první otázkou se musím vrátit ještě do roku 2011. Všeobecně se tvrdí, že k ploché dráze patří nejen stupně vítězů, ale také pády, které střídají okamžiky slávy se stejnou pravidelností jako noc a den. Tobě se však už potřetí v řadě o letních prázdninách přihodil nepříjemný úraz. Dá se z černé série Miskolc – Scunthorpe – Plymouth v letech 2009 – 2011 vzít ponaučení?“
Hynek Štichauer: „Určitě dá. Nikdy se nic neděje bez příčiny. Pády se nedaj‘ spojovat dohromady. Každej‘ má svou příčinu. Je to dávno, nerad bych se v tom vrtal. Ani jednou jsem si nedal do hlavy, jen s výjimkou Scunthorpe, takže si to pamatuju. Před Miskolcem jsme jeli ve středu v Lublinu, spali u Staszka Burzy, udělali si motorky a přejížděli do Maďarska. V pondělí jsem potom měl letět z Budapešti do Anglie. Takže docela záhul. Nebyl jsem koncentrovanej‘, jak bych měl. V první jízdě jsme jeli s Rempalou na 4:2 a já si ve třetím kole splet‘ kola. Najednou do nájezdu koukám, že všichni ještě držej‘. Chtěl jsem to dohnat, a jak sem za to vzal, tak sem se přetočil. Za mnou jel Semjon Vlasov, nestihl se mi vyhnout a přejel mi záda. V roce 2010 jsem byl v nejlepší formě, co jsem kdy měl. Scunhorpe byl první závod po mistráku v Pardubicích, kde jsem byl na bedně. V první jízdě mě porazil jen David Howe a pak jsem dělal samý trojky. Nakonec jsem ve finálový neodstartoval a jezdil třetí. V poslední zatáčce jsem to pustil trošku dál, než by to chtělo. Byl tam materiál a natáhlo mě to. Mantinely jsou ve Scunthorpe ze svodidel. Nepustil jsem se včas, chytil o ten manák a vyhodilo mě to až do cíle. Dal jsem si do hlavy, a spadnul si nešikovně na levačku. V sanitce byl se mnou Luboš Tomíček. Musel mi překládat, já úplně zapomněl anglicky. To mi vyprávěl on, to si vůbec nepamatuju, prej‘ mě nakládali asi dvacet minut. Vystříhali mě z kombinézy a zlomeninu ruky mi odoperovali druhej‘ den. Jen jsem se vyspal a další ráno šel na operaci. Operoval mě nějakej‘ Arab, ale ve chvíli kdy mi nastřelili nějakou dobrotu do žíly, mi to bylo už jedno. Udělal jsem si to sám svou nerozvážností. Nedokázal jsem se spokojit se dvanácti body, chtěl jsem jich udělat čtrnáct. Touhle chybou sem se možná připravil i o českej‘ titul. Ten rok mi to šlo a byl jsem bod za Matějem, ale druhej‘ finálovej‘ závod na Markétě to po té pauze už nebylo ono. V Plymouth už byla sezóna pokažená od začátku, v dubnu sem si subluxoval rameno v Berwicku. Bylo to bez pádu, dráha tam je hlubší, jel jsem první, natáhla mě díra a vypadlo mi rameno. Ještě sem tu jízdu dojel na dva body. Fyzioterapeutka ve Wolverhamptonu mi doporučila třítýdenní pauzu. Udělala mi tejping a já to zkusil už za tejden ve Workingtonu. Ale rameno šlo zase ven. Už bylo jasný, že to nebude dobrý. Rehabilitoval jsem v Čechách, šel na magnetickou rezonanci a pan doktor Brož mi doporučil, abych na operaci nechodil. Postoupil jsem v mistrovství Evropy z Braily, odjel nějaký extraligy v Čechách a rozhod‘ se jít zpátky do Anglie tentokrát závodit za Plymouth. Měl jsem ten rok novou anglickou dodávku, která byla na dluh, tak jsem na ní potřeboval vyjezdit. Atmosféra v klubu nebyla, jaká bych si představoval. Forma byla taky pryč a já závodil proto, že jsem musel, a ne protože jsem chtěl. Týmovej‘ kolega Jesper Kristensen jel lajnu, jel na double body. Před jízdou jsme se domluvili, že když budu před ním, v posledním kole ho pustím. Jenže ve druhým kole mi dal z výjezdu takovou kotvu, že sem šel až za plot. Mantinely tam opravovali ještě tejden po tom. Vzpomínám si, že jsem najednou ležel, diváci se nade mnou skláněli a řvali: ‚Are you OK, are you OK?‘ Já řval taky ale trochu jinak, myslím, že to bylo něco jako ‚fucking hell, you danish cunt‘ (smích). Odletěl jsem domů, kde mi bylo doporučeno, že můžu závodit. Ale po konzultaci s panem doktorem Holibkou se ukázalo, že koleno je nestabilní. Pravda je taková, že já jsem už ten rok ani závodit nechtěl. Neměl jsem chu. Tím pádem jsem na operaci šel a sezóna 2011 skončila.“

speedwayA-Z: „Loni v zimě jsi odletěl na Nový Zéland, absolvoval pár závodů, ale také jsi bohužel upadl na zraněné rameno. U protinožců ti doporučili operaci, ale ty ses rozhodl závodit. Jaké byly tvé motivy?“
Hynek Štichauer: „Na podzim jsem zase závodit chtěl. Věděl jsem, že když jsem jezdil v Argentině, měl jsem famózní sezónu. Jason Bunyan mi to nabíd‘, chodil jsem jezdit na krosce, koleno bylo fajn, měl jsem taky hodně nacvičeno. Rameno nebylo stoprocentní, ale šlo to. Nový rok jsem tedy trávil už na Novým Zélandě. Odjeli jsme první závod v Moore Parku. To je evropská dráha, šlo mi to. Druhej‘ den v Ruapuně nic moc. Třetí závod jsme jeli ve Waikaraka Park, to už je zpátky na Severním ostrově. Dráha malinká něco jako Herxheim. Začal jsem trošku trojčit, chtěl jsem moc. Předtím padal d隝 a bylo to hluboký. Honil jsem shodou okolností Jespera Kristiansena a možná v tom byla i zloba, že mě sundal v tom Plymouthu. To v tobě zůstane, a si každej‘ říká, co chce. Ale jinak jsme od těch dob, co jsme spolu strávili na Zélandu dobrý kamarádi. Chytil jsem kolej, vyskočil z motorky, ale stačil jsem si jen rukou škrtnout o zem. A rameno bylo venku. Většinou skočilo zpátky samo, tomu se říká automatická response. Ale teď jsem nešastně chodil po staďáku s vykloubeným ramenem a nevěděl, jak si ho dát zpátky. Nakonec tam skočilo zase samo. To byla úleva. Chtěl jsem se vrátit domů, abych stihnul operaci. Jenže pojišovna nechtěla zaplatit přebukování letenky, ani uhradit operaci tam. Promotér McCallun si taky přál, abych seriál dojel. Měl jsem si stát za svým a udělat pro sebe to nejlepší což byla operace. Na speciální klinice Adidas na Zélandu mi řekli, že to rameno nikdy nebude v pořádku, ale se správnou terapií bych moh‘ sezónu dokončit. Vypadalo to v pohodě, naučili mě speciální tejping, co mají i ragbisti, co maj‘ taky problémy s rameny. Ještě mně udělali speciální ortézu. Odjel jsem ještě jeden závod. Vlastně dvě jízdy na motorce, co sem měl půjčenou, protože ta moje už byla prodaná. V třetí jízdě jsem to zadřel, ale na motorce sem se cejtil dobře.“

speedwayA-Z: „Absolvoval jsi šroubky v Telfordu a později závod maďarského šampionátu v Debrecenu. Přihlásil ses do přeboru v Pardubicích, ale po tréninku jsi měl jasno, že to nepůjde. V té chvíli musel být svět stejně černý jako z pohledu zavaleného horníka, že?“
Hynek Štichauer: „To bylo hodně blbý období. Když jsem se vrátil z Novýho Zélandu a odjel tam ty poslední dvě jízdy, myslel jsem si, že když pánbůh dá, dokončím celou sezónu. V Debrecenu jsem měl zatejpovaný rameno a odjel dvě jízdy. V tý třetí jsem závodil s Cukanovem. Byl na venku a mně nezbylo nic jinýho, než podržet pod ním po lajně přes díry. Byla tam jáma, že jsem o ní zvingloval ráfek zadního kola. Samozřejmě jsem si vyhodil rameno a hned si říkal, co tady dělám, že nemám zapotřebí kazit si jméno tím, že budu odstupovat v půlce závodů. Hned z Maďarska jsem volal panu doktoru Holibkovi, jestli mi to rameno udělá. On mě pozval na vyšetření, jenže se hrálo mistrovství světa v hokeji ve Švédsku, takže mě upozornil, že to nebude hned. Musel jsem čekat. Na vyšetření jsem šel 30. března a operace byla až 24. dubna. Ta doba bylo dlouhý čekání. Přijdeš domů, v tašce máš zabalenej‘ župan a kartáček na zuby a čekáš, kdy tě zavolaj‘ na operaci. Přitom v normálním životě jsem moh‘ fungovat. U babičky mám udělanou malou tělocvičnu, tak jsem chodil aspoň cvičit, ale nejhorší bylo to věčný čekání. Cejtil jsem se dobře, chtěl jsem si zkusit přebor v Pardubicích. Samozřejmě, že už jsem tomu ramenu nevěřil, takže jsem to zatejpoval jako prase a ještě se narval do ortézy. Zkusil jsem si start, dal to do hrany, z výjezdu se trochu vyklonil z motorky a rameno bylo zas venku. Nakonec mě doktor Holíbka operoval až v Orlové u Ostravy. Hned to bylo veselejší. Byly vyhlídky, že se uzdravím. Sice až za čtyři měsíce, ale s vidinou toho, že to zas bude dobrý. Ale celý období od toho Maďarska bylo hnusný a pochmurný. Závodím odmala, mám sice ňákou školu, ale ani se mi nechtělo přemejšlet o ničem jiným.“

speedwayA-Z: „Zatímco ostatní plochodrážníci závodili o sto šest, ty ses mohl na ně koukat a o závodění si nechat jenom zdát…“
Hynek Štichauer: „Je to pravda. Tejden po operaci to bolelo tak, že jsem musel spát v sedě. Pan Holíbka se u mě stavoval na nemocničním pokoji, kde se mnou ležel ještě jeden hokejista ze Sparty. Toho měl hotového za půl hodiny, ale já tu manžetu měl hodně rozsekanou, takže to musel skládat ze třech kusů dohromady, aby to drželo. Dal si záležet a měl mě v práci hodinu a půl. Osm tejdnů jsem musel mít ruku v ortéze a pořád ji držet u těla. Na druhou stranu to ale byla levačka. Ostatní závodili, a mě hodně podržela máma. Se svým přítelem má byznys na elektrokola. Dostal jsem firemní telefon a přijímal objednávky. Řídil jsem jim dva měsíce ten jejich kšeft. Aspoň jsem měl co dělat a vydělal si nějakou kačku. Nakonec se firma ECOTECH stala mým generálním partnerem na tuto sezónu. Hodně mi to pomohlo, žil jsem normální život. Mám spoustu známejch‘ a kámošů, přes den jsem měl ECOTECH, pak jsem se stavil na staďáku a večer jsme šli na pivo. Později jsem se mohl i koupat takže jsme hodně jezdili na písák a ve finále to bylo takový docela příjemný léto. Člověk měl dost času přemejšlet a srovnat si věci v hlavě, co je pro mě lepší a co ne. A tím se odteďka snažím řídit.“

speedwayA-Z: „V rámci rekonvalescence tě bylo dost často vidět v pardubickém depu. Vzhledem k tvým závodnickým zkušenostem muselo jít o nesmírně zasvěcený pohled. Prozradíš nám svůj názor na plochou dráhu z druhé strany barikády?“
Hynek Štichauer: „Nevím, jestli jsem úplně objektivní osoba, co by mohla posuzovat plochou dráhu. Pořád mě o sto procent víc baví plochou dráhu jezdit, než se na ní koukat. Obzvl᚝ na tu českou. Jsem na plochý dráze jako doma. Když se projdu po tribuně, šedesátkrát řeknu ahoj, a co dva metry se zastavuju a s někým si povídám. Když nezávodím, můžu si dát pivo, pokecat s fanouškama a pak někomu i rád pomůžu v boxu. Na plochý dráze se cejtím jako ryba ve vodě, protože už o tom za ty roky něco vím. Jednou bych hrozně rád napsal o plochý dráze knížku, ale spíš o tom jak žijeme. Cestujeme, potkáme hodně lidí, ale na to je brzo, abych se do toho pouštěl v pětadvaceti letech.“

speedwayA-Z: „Trablů jsi zažil za poslední tři sezóny ažaž a rozhodně to nebylo jenom takové nic, které by slona utrápilo v opakovaných dávkách. Přesto jsi dál vytrvale směřoval zpátky do sedle. Skutečně ti nikdy nepřišlo na mysl se vším skončit?“
Hynek Štichauer: „Budeš tam pro mě mít nějakou pozitivní otázku aspoň na konec (smích)? To tě napadá ikskrát. Po každým pádu tě to napadá. Po každým velkým pádu si kladeš otázku, jestli to má cenu. A já to taky dělám. Jenomže to doplňuje další otázka. Co bych dělal? Co jinýho bych uměl. A pak přijde ta poslední otázka. Byl bych šastnej‘, kdybych skončil‘? Plochá dráha už pro mě není taková priorita, jako když jsem byl junior. Chci bejt‘ pořád dobrej‘. Ale nechci bejt‘ dobrej‘ za každou cenu. Plochou dráhu budu jezdit dál, ale pomáhám i takovi ve firmě. Baví mě to a navíc, proč bych mu nepomoh‘, když přijdu já s čímkoliv za ním, nikdy mi neřekne ne. V létě proběhly ty elektrokola. Dělám do toho další věci, konzultuju s manažerem projekt PPJ, což je přímá podpora jezdců. Jedná se o přímou podporu jezdců založenou na prodeji drobného reklamního a upomínkového materiálu, jako jsou trička, mikiny, čepice a mnoho dalšího. Financuje to můj manažer Vláďa Pešek. Věříme, že PPJ bude jednou soběstačný projekt. V současnosti jsem v něm já, Venca Milík a Eda Krčmář a bude se rozrůstat o další závodníky. Je to založený na myšlence, aby zisk šel jednotlivým závodníkům a ne stánkařům, kteří se obohacují na obchodování s našimi jmény, a jezdci z toho nic nemají.“

speedwayA-Z: „V sobotu 8. září pokračovala ve Mšeně první liga, což není závod, který by ostříleného kozáka vyvedl z míry. Jenže v boxech nebyl obvykle rozesmátý a žertující Hynek, ale jeho jakési druhé já. Uzavřené do sebe, s pevně sevřenými rty a hlavou sklopenou někde pod motorem. Jak jsi svůj comeback prožíval?“
Hynek Štichauer: „Měl jsem za sebou asi tři tréninky v Pardubicích a těšil jsem se na závod. Směřoval jsem všechno, abych zajel dobře Zlatou přilbu. A to bez závodů předtím nejde. Přijeli jsme do Mšena, kde jsem nečekal rovnej‘ stůl, ale tohle bylo šílený. Moje poslední závodní zkušenosti byla, že jsem vymet‘ díru a vypadlo mi rameno. Možná jsem se ti zdál zakřiknutej‘, ale spíš to bylo tím, že jsem se hodně soustředil. Nechtěl jsem, abych si tam ublížil. Vím, co to dá práce dostat se zpátky. Zazávodil jsem si. Párkrát mě změřili mladý kluci, ale mně se jelo dobře. Prostě byli v tu chvíli rychlejší. Dopadlo to, jak jsem čekal. Možná se to nezdá, ale určitě ten comeback byl vydařenej‘. O dráze jsem do mikrofonu řek‘, co jsem si myslel. Kdyby se traktor projel po dráze o pár koleček víc, nebylo by to na škodu. Vím, že nafta něco stojí, ale zlomená motorka o prkna a pak to zranění ovšem něco stojí taky. A taky bych jim na to klidně i pár kaček přidal. Řek‘ jsem, že šiděj‘ sami sebe, protože diváci na takový dráze neuvidí pěkný závody. Když je dráha připravená, dá se na ní závodit, ale když je připravená akorát na sázení brambor, pořádnýho závodu se tam nedočkaj‘. Nedělaj‘ to pro nás, nás nepotrestaj‘. Potrestaj‘ sami sebe. Fanoušci se nepřijdou podívat na závody, který nejsou hezký. Mimochodem extraligoví závodníci na stejný dráze na jaře odmítli jet. My jeli.“

speedwayA-Z: „Do konce loňské sezóny už toho moc stihnout nešlo. Další dvě ligy v Liberci během jednoho dne, prvoligové vyvrcholení v Březolupech a konečně Zlatá přilba. Jak bys tyto závody ohodnotil?“
Hynek Štichauer: „Uteklo to rychle. První ligu jezdím rád. Uvolníš se, máš čas na sebe a vyzkoušíš si věci, co by sis o velkejch‘ závodech netrouf‘. Jestli pan Vozár bude chtít, pojedu první ligu i letos. V Liberci dva závody v jednom dni byly náročný. Hezky jsem si zazávodil, na konec jsem už začal i startovat. Byl tam jeden lehkej‘ pád ve finálový jízdě, když jsme s Vencou jeli na 5:1. A taky nás to stálo vítězství. Druhej‘ závod jsem odjel tři jízdy a do nájezdu se mi otvíraly ruce a byl jsem hotovej‘. Měl jsem toho plný kecky. Když člověk čtyři měsíce nezávodí a do toho ty narkózy, a si každej‘ říká, co chce, ale tělo to odnese. Tak jsem panu Vozárovi řek‘, že už nepojedu. Ale super, bejt‘ za den jedenáctkrát na dráze je skvělý. Březolupy hodnotím jako nejlepší závod loňský sezóny. Dal jsem do rámu pořádnej‘ motor a udělal jsem třináct plus jedna. Prohrál jsem jen s Gavendíkem. Postoupil jsem do finále Slováckýho oválu. Vybral jsem si jedničku. Dobře jsem odstartoval, byl jsem před Vencou, ale z výjezdu jsem mu to tam nedal. Řek‘ jsem si, že budu druhej‘, to je taky dobrý. Do příští sezóny to s tou ctižádostivostí bude chtít trochu zase zapracovat. Byla to první liga, tam se ode mě čeká, abych dělal dvouciferný čísla. Užil jsem ti to, zved‘ si sebevědomí a byla to super generálka před Zlatou přilbou. A to je buď a nebo. Letos se kvalifikačky jely všechny až v neděli. Vstaneš, hodíš motorky do depa a koukneš na dráhu… No, tak tam teda něco dáme. Asi nějakou rozetu, asi nějakou trysku a asi nejakej‘ předstih a uvidíme. První jízdu jsem pěkně odstartoval a dojel druhej‘. Z výjezdu jsem jel pod ním, abych nežral cejchu. Měl jsem motor po repasi a říkal si, že by to chtělo to mít trochu rychlejší a něco zkusíme, změnili jsme převod, což byla chyba. Navíc jsem zkusil start a zasmrděla spojka. Mechanik mi ji přitáh‘. Špatný rozhodnutí. Dojel jsem pátej‘. Nejelo to, motorka se nesbírala a bylo to špatný. Pořád jsem tomu motoru ale věřil. Udělali jsme změnu, ale zase špatný. Netrefili jsme se do toho a vypad‘ jsem. Mám radost z první jízdy. Nemyslel jsem si, že bych se dostal někam daleko, ale čtvrtfinále bejt‘ mohlo. Jenže nebylo.“

speedwayA-Z: „Na podzim jsi vyrazil do Anglie jednat o svém angažmá a vrátil ses poměrně se špatnými zprávami. Jak se tedy bude pro tebe letošní sezóna vyvíjet?“
Hynek Štichauer: „Jel jsem hlavně navštívit rodinu, kde jsem v roce 2010 a 2011 bydlel. Trošku mě adoptovali, šel jsem dokonce jejich dětem za kmotra. Pořád se navštěvujeme a taky jsem se tam byl učit na zkoušku z angličtiny. A nakoupit dárky na Vánoce. Angažmá jsem ani neřešil. Byl jsem v jednání s Van Straatenem z Wolverhamptomu. Byla nabídka i z Plymouthu, ale tam jsem se nevešel s average. Já jsem rád, nejsem si jistej‘, jestli by všechny kolečka zapadly do sebe, abych tam mohl závodit na úrovni. Plánuju jarní soustředění. Těším se letos na extraligu, myslím, že to je dobrej‘ systém. Hlavně pro fanoušky je tohle správná cesta, jsou tvrzení, že by se měly vrátit čtyřutkání. Jsou to pěkný závody, ale kdo se tam sveze?! Nikdo. Jestli chceme rozvíjet plochou dráhu, proč by každej‘ tým měl mít jenom čtyři závodníky? Tenhle systém funguje všude na světě a věřím, že bude i u nás. Uvidíme, třeba bych v půlce června do Anglie šel, když budou akceptovatelný podmínky. Rozhodně tam nepůjdu jen proto, abych byl v Anglii. Chci si sezónu načasovat tak, aby mě to bavilo. Nechci lítat po letištích a závodit od nuly k nule. Jestli se dostanu do rutiny a budu závodit ve formě, tak jo. Ale chci, aby mě plochá dráha stimulovala a bavila mě. Nedělá mně problém jet první ligu nebo pouák, kde se mi zaplatí alespoň cesta. To mně nedělá problém. Problém mně dělá závodit a nebejt‘ šastnej‘. Chvilku jsme flirtovali v Polsku Krosnem. Nabídka byla, ale jim bylo trochu jedno, jestli podepíšu nebo ne. A mně vlastně taky. Letos se to v Polsku otevírá koncem května, takže třeba šance ještě přijdou. Chci dokázat, že to pořád ještě umím, a užívat si to. Vždycky je lepší, když je zájem ze strany klubu, než když se někam cpeš. Jak jsem tři roky nezávodil, dostal jsem se na spodní laku a musím se dostat zpátky, kde jsem byl. Možní to potrvá rok, možná dva. Mám čas a chu na sobě pracovat, abych se tam vrátil. Hlavní je se z toho neposrat.“

speedwayA-Z: „Stojíme prakticky na prahu nové sezóny. Jak se na ní chystáš a co bys rád za řidítky plochodrážního motocyklu dosáhl?“
Hynek Štichauer: „Přípravy probíhaj‘ poklidně. Musím se pokárat, že jsem motorky ještě nedělal. Anglický motorky jsou v kupě, vloni jsem na nich odjel jen pět závodů, jen je oprášit. Český motorky budou hotový v průběhu sezóny, přijde novej‘ design. Byl bych rád, aby se povedly peníze na jeden fungl novej‘ motor, plus mám objednaný díly od Luboše Tomíčka. Třikrát tejdně chodím k Ivanu Svědíkovi, to je můj kondiční trenér, kámoš a fyzioterapeut v jedné osobě. Cvičím atypicky, ale baví mě to, myslím, že budu připravenej‘ dobře. Jezdím na běžky, když je čas, tak squash a kámošema na horolezeckou stěnu. Dělám věci tak, jak jsem zvyklej‘, snažím se žít tak nějak normálně. Běžnej‘ život. Jsem smířenej‘ s věcma, co byly, a smířím se s těma, co budou. Těším se na sezónu. Byl jsem na čtyři dny v Amsterdamu na konferenci blackberry. To byla taková moje dovolená. Je to úžasný město a určitě se tam rád zas pojedu zrelaxovat a načerpat nové nápady. To byla moje psychická příprava.“

Hynek Štichauer děkuje:
„Chci moc poděkovat všem, co mi pomáhaj a to jakýmkoliv způsobem. Chtěl bych poděkovat rodině, tátovi, mámě a prarodičům. Generálnímu partnerovi pro letošní sezónu ECOTECH – elektrokola a elektropohony. Zdeňkovi a Jardovi do HT Kovo, Pardubické realitní kanceláři JORK, Vláďovi Peškovi a firmě FOMPEX GROUP + projektu PPJ a všem dalším sponzorům, mechaniky a fanoušky nevyjímaje.“

Foto: Wojta Zavřel, Michal Kohout a Eva Palánová