Alken – 25. července 1992
V závodech na travnaté dráze za sebou nechali čeští závodníci výraznou stopu. Medaile vozili nejen ze současného mistrovství Evropy pod gescí UEM i z toho předcházejícího v režii FIM, které po sezóně 1996 splynul se světovým šampionátem na dlouhé dráze. Před dvaceti lety se z belgického Alkenu vrátil s titulem vicemistra Václav Milík, který magazínu speedwayA-Z vyprávěl, proč byl ze svého úspěchu posmutnělý, a nenechal si pro sebe ani, jak se vlastně k travnatým oválům dostal.

Rozhodnutí shora o trávařské kariéře
„Mě to nenapadlo, mně to v SVS Pardubice nařídili,“ objasňuje Václav Milík okolnosti, které ho zavedly na travnaté ovály. „Speciálně Václav Verner, kterej‘ trávu miloval. Když zjistil, že jsem na tom dobře fyzicky, usoudil, že by mě mohla vyhovovat taky. Z jedný vody načisto mě rovnou poslali na mistrovství Evropy. A díky tomu, že jsem se dostal až do finále, bylo rozhodnuto, že moje hlavní disciplína bude tráva, ale, stejně jsem víc miloval klasickou plochou dráhu.“

Psal se rok 1987 a na závody na trávě v Československu vzpomínali už jenom pamětníci, kteří tuhle disciplínu viděli nejen při Zlaté přilbě, ale také třeba v Poděbradech, Mělníce či Piešanech. Václav Milík proto musel při tréninku improvizovat.

„Za trávu nejvíc vděčím Petru Kučerovi, kterej‘ byl v tý době taky reprezentant SVS Pardubice,“ vzpomíná Václav Milík na své počátky v disciplíně, která mu měla přinést nejen titul domácího šampióna, ale také evropského vicemistra. „Protože mi všechno vysvětlil a naučil mě ji jezdit. Já ji v životě na vlastní oči nikdy neviděl. Tak jsme v Bernardově na poli, kde byla vojtěška, udělali tréninkovou dráhu. Poprvé jsem na ní jel stylem krátký dráhy a Petr měl v tu chvíli strach, že se během dvou zatáček zabiju. Vzal si mě do parády a za čtrnáct dnů jsem dokázal postoupit do evropskýho finále.“

V Nandlstadtu se Roman Matoušek stal mistrem Evropy a zdálo se, že se travnatá plochá dráha vrací i do Československa. Po volném pouáku v červnu 1987 se na louce u Pivovarské hory poblíž Vysokého Chlumce konal premiérový ročník mistrovství republiky, jehož termín musel být s ohledem na týden trvající deště odložen až na konec července.

Úřadující evropský šampión Roman Matoušek se omluvil kvůli nemoci, avšak jinak se na dohled Lobkowiczkého hradu sešla kompletní domácí špička, která se tehdy ještě tolik nespecializovala na klasickou dráhu. Antonín Kasper šel od vítězství k vítězství, avšak jeho ambicím se stal osudným pád v rozjížďce s číslem čtrnáct.

Díky výpadku Antonína Kaspera zvítězil Lubomír Jedek, který v konečném součtu srovnal bodový krok s Václavem Milíkem, jenž ho porazil v osmé jízdě. „A tak jsme jeli s Lubošem rozjezd o mistra republiky,“ ujímá se Václav Milík opět role vypravěče. „Já mu ujel o celou rovinu. Když jsem se v nájezdu do poslední zatáčky ohlíd‘ a viděl, že on teprve na druhý straně vjíždí do zatáčky, rázem ze mě spadnul veškerej‘ adrenalin.“

K titulu mu scházel už jen onen pověstný krůček. „Myslel jsem si, jak jsem mistr republiky,“ vrací se Václav Milík k osudné dodatkové jízdě. „Přestal jsem se naplno věnovat řízení motocyklu. Poslední dolíček před cílem mě rozhodil tak, že jsem zůstal ležet u cílový pásky. Nezbylo mně, než smutně koukat, jak mě Luboš objíždí a stává se mistrem republiky.“

Korunovace za mistra československé travnaté dráhy se Václav Milík dočkal až o dva roky později. „Napravil jsem to až na letišti ve Kbelích,“ vzpomíná na říjen 1990, kdy o mistrovskou korunu svedl nesmiřitelný duel se svým klubovým kolegou Janem Schináglem. „Jezdil jsem buď a nebo. Bylo mi jedno, jestli to dopadne nebo ne. Proto jsem měl tolik zlomenin, ale dneska mám radost, že můj mladej‘ takovej‘ není a víc uvažuje. Já jdu do všeho po hlavě, nebo spíš bezhlavě.“

Zlom v kariéře nejen na travnatých oválech
To jsme se už ovšem v našem vyprávění dostali příliš daleko a musíme jeho směr otočit ještě trošičku zpátky. Roku 1988 oslavil Václav Milík osmadvacáté narozeniny, ale kvůli pozdnímu začátku své plochodrážní kariéry kroutil teprve svoji čtvrtou kompletní sezónu. A nejlepší roky měly teprve přijít.

V evropském šampionátu na travnaté dráze byl přímo nasazený do semifinále ve francouzském La Reole. Obsadil desátou příčku, jež mu ve finále garantovala postavení náhradníka. Jenže do nizozemského Joure nepřijeli Němec Sebastian Rötzer, Dán Bengt Jörgensen a Pražan Jiří Svoboda. A hrdina našeho vyprávění si rázem oblékal vestu se startovním číslem dvanáct.

„Byl to největší zlom v kariéře,“ připouští dnes, když od závodu uběhlo prakticky již celé čtvrtstoletí. „Po určitým působení v SVS Pardubice jsem si myslel, že už všechno umím. Jenže teď jsem v první jízdě suverénně přijel poslední. Sám jsem z toho byl nešastnej‘.“

V rozjížďce s číslem pět skončil třetí, avšak Dán Kent Noer byl vyloučen, takže za sebou nechal pouze Francouze Patrice Blondyho, jenž se mihnul také v našich závodech, a Němce Bernharda Osterlohera. Ti ovšem do Joure při vší úctě nepřijeli dělat žádnou díru do světa. O přestávce si však Václav Milík nechtěně vyslechl rozhovor vedoucích výpravy, který se odehrával na druhé straně Avie Furgon, s níž do Nizozemí přijeli.

„O mý další kariéře se tam bavil Venca Verner s Honzou Hádkem starším a Venca doslova řek‘: ‚no co, vrátíme se do Pardubic a vyhodíme ho z vrcholu, takoví budou další‘,“ usmívá se dnes nad dialogem, který ho ovšem vyburcoval k excelentnímu výkonu. „Na to jsem si povídal: ‚tak jo, vy kurvy, já vám ještě ukážu‘ a od tý doby jsem vyhrál všechny jízdy i finálovou.“

Přesněji řečeno po triumfu v rozjížďce s číslem sedm se Václav Milík musel v semifinále sklánět před Frankem Kehlenbeckem, který nezadržitelně směřoval k evropskému titulu. Finálovou jízdu ovšem opět zcela opanoval. Frank Kehlenbeck byl v cíli hned za ním a se čtyřiadvaceti body mohl slavit zlatou medaili. Will James kvůli mechanickým trablům neviděl cíl, avšak osmnáct bodů mu stačilo na stříbro, zatímco Václav Milík se se sedmnácti body dělil o třetí příčku z Kentem Noerem.

„Díky těm dvěma prvním rozjížďkám mně scházely body,“ říká Václav Milík. „A tak jsem se musel rozjíždět o třetí místo. Rozjezd jsem prošvih‘, protože mně chyběla fyzická kondice, ale na druhou stranu se všechno otočilo k dobrýmu také u Vency a Honzy. Rázem jsem se stal jejich bůh a oni moje čtvrtý místo oslavili ještě líp než já.“

Křivka kariéry Václava Milíka nabrala vzestupný trend. Roku 1989 měl lví podíl na titulu SVS Pardubice na promočeném svitavském ovále a skončil bronzový v domácím dlouhodrážním šampionátu. Napřesrok svou třetí příčku obhájil a nadto triumfoval ve čtyřdílném Poháru Světa motorů, což byl seriál nejlepších extraligových individualit, a zapsal se mezi domácí šampióny zmiňovaným vítězným tažením ve Kbelích. V sezóně 1991 stál na prahu světového finále v Göteborgu, když vypadl ve světovém semifinále v Abensbergu, a počátkem září se v Březolupech zapsal mezi mistry republiky jednotlivců.

„Kdybych to neslyšel, vypustil bych to,“ uvědomuje si Václav Milík příznivou souhru náhod. „V Joure to bylo po dešti rozmoklý. Nechtěl jsem riskovat. Ten rozhovor Honzy s Vencou mě nažhavil. A hlavně mně pomohla moje hrdost, že mě někdo pomlouvá!“

Utržený hák stál na začátku nepříznivé souhry okolností
Roku 1992 byl už Václav Milík etablovanou personou na československém plochodrážním nebi. Ani tentokrát nechyběl v nominaci na evropský šampionát na travnaté dráze. „U trávy strašně záleží na fyzický kondici a zimní přípravě,“ svěřuje se. „To se snažím vštípit do hlavy mladýmu Vendysovi, že na plochý dráze musí mít závodník víc fyzický kondice, než potřebuje. Tehdy si je jistej‘ a dokáže risknout, co jinej‘ závodník ne. Na to musí bejt‘ perfektně připravenej‘. To je heslo, co říká Evžen Erbanů, že na rovný a tvrdý dráze dokáže zajet kdejakej‘ blbec, ale na hlubší a rozbitý dráze můžou jet jen ti, co se tomu věnujou a jsou dobře připravený.“

První kolo v německé Vechtě, kde byla tehdy ještě klasická travnatá dráha, ho zastihlo na třetí příčce pódia, ze semifinále ve Stadskanaalu postupoval jako pátý. Pokud se týká detailů z kvalifikace, nemůže bohužel sloužit.

„Nepamatuju si už přesně,“ krčí rameny. „Ale mně se nejlíp jezdilo ve Stadskanaalu. Tam jsem se těšil, i když jsem tam vyhrál pouze jednou a to byl volnej‘ závod, ne kvalifikace mistrovství Evropy. Cítil jsem se na tý dráze jak doma. Ostatním českým závodníkům to dělalo problém z jednoho prostýho důvodu, že když jsme tam dojeli, pokaždý jsme večer dávali kytičku k pomníku Zdeňka Kudrny, který je ve výjezdu na dráhu. Pro mě ale semifinále bylo pokaždý bezproblémový. Problémy vznikaly až při finále.“

A nejinak tomu bylo poslední červencový víkend, kdy do belgického Alkenu přijel vůbec poprvé. „Přijel jsem do Alkenu a dle tvaru dráhy a jejího tvrdýho podkladu pod trávou jsem si dopředu věřil, že tam uspěju,“ odhaluje hrdina našeho vyprávění své pocity z před dvaceti let. „A ještě z jednoho prostýho důvodu jsem si věřil. Byl to ovál tvaru klasickýho speedway, z čehož jsem celý závody těžil.“

Václav Milík vstoupil do závodu rozjížďkou s číslem tři. Do cíle dojel první Dán Kent Noer, o němž již tady byla řeč, a Rus Rif Saitgareev, přezdívaný Tatarská střela, který o necelé čtyři roky později podlehl vážným zraněním z utkání první polské ligy v Ostrowě. Pardubický závodník protnul metu hned za nimi.

„První jízda byla taková testovací,“ objasňuje. „Kvůli počasí nebyl trénink. Po první jízdě jsme doladili motor a převody. A od tý doby jsem všechno vyhrával až do osudný finálový jízdy.“ Tři úvodní body v kombinaci s trojicí pětek z rozjížděk s čísly čtyři, osm a jedenáct daly dohromady osmnáct bodů. Stejný počet dosáhl také Holanďan Anne van der Helm. Jeho krajan Paul Ellens nasbíral šestnáct bodů. Ostatní finalisté měli zisk ještě hubenější. Henk Snijder čtrnáct, Helmut Zapf třináct stejně jako Kent Noer, jehož hodně přibrzdil pád ve čtvrté jízdě.

„Rozhodovalo se mezi van der Helmem a mnou,“ objasňuje Václav Milík jednoduché zadání rovnice o dvou neznámých před finálovou rozjížďkou. „Záleželo, kdo z nás přijede vepředu. V první zatáčce byl hromadný pád, z kterýho jsem vyjel jako první. Želbohu jsem narazil do prken a urazil hák.“

Červená světla přerušila jízdu a protáhla drama. „Všichni jezdci měli šest minut na přípravu rozbitých motorek, což se nám stalo osudným,“ vzpomíná Václav Milík. „Jelo se v noci, v depu nebyly světla, my jsme neměli reflektory jako ostatní a dělali všechno při baterce. To zapříčinilo, že můj mechanik Olda Řezníček mi za pomoci trenéra Josefa Laštovky nestihnul vyměnit hák.“

Konec vymezeného časového limitu se ovšem neúprosně blížil. „Nezbylo nic jinýho, než vzít druhou studenou motorku, kde nebyly naladěný převody, a na poslední chvíli jet na finálovou jízdu,“ pokračuje Václav Milík. „Na rezervní motorce jsem měl hrozně lehkej‘ převod. Motorka hrabala a nešla dopředu.“

Václav Milík však boj o titul evropského šampióna nehodlal vzdát jen tak. Do čela se dostal Helmut Zapf, jemuž ani finálový triumf nepomohl na pódium, jelikož Paulu Ellensovi stačily k bronzu čtyři body za druhé místo. Pozornost všech přítomných poutal duel Václava Milíka a Anne van der Helma o třetí místo.

„Asi pětkrát jsme se vzájemně předjeli,“ vybavuje si Václav Milík urputnost jejich souboje. „Ale tím lehkým převodem byla moje motorka z výjezdů pomalejší. A on byl nakonec o půl předního kola v cíli přede mnou. Tím to bylo všechno v prdeli a já byl jenom druhej‘.“

Velká cena života naučila Evžena Erbana kouřit
Stříbrná medaile z mistrovství Evropy na travnaté dráze byla v očích české plochodrážní veřejnosti jako skvělý výsledek a to tím spíše, že vedle Romana Matouška, mistra Evropy 1987, se cenným kovem z této soutěže mohl v té době z českých závodníků pochlubit jedině Václav Verner, stříbrný v Eenrumu v srpnu 1984. Nicméně Václav Milík si dobře uvědomoval, jak blízko kolem něj letělo zlato.

„Pro českou reprezentaci to byl úspěch, pro mě neúspěch, protože jsem na titul měl,“ zní dnešní verdikt z jeho úst. „Částečně to byla moje chyba, že jsem neměl připravenou druhou motorku. Mrzí mě to dodnes. Šance byla a do tý doby byl mistr Evropy jenom Mates. A já moh‘ bejt‘ druhej‘.“

Václav Milík je však svým založením nezdolný optimista, proto nechce ani své vyprávění uzavřít smutným tónem. „Stejně pro mě na trávě byly nejlepší závody mezinárodní mistrovství Itálie v Montanagně,“ usmívá se a v reakci na tázavý pohled dodává důvody. „Vyhrál jsem suverénně všechny rozjížďky a cením si ho víc než mistrovství Evropy.“

Během cesty si totiž uvědomil, že stačí chvilka a všechno může být naprosto vzhůru nohama. „Do Itálie jsme jeli furgonem,“ vzpomíná. „Před odjezdem se na něm měnila náprava. Brzdy byly neodvzdušněný, brzdila jen zadní náprava, což jsme nevěděli. Řídil jsem a jel přes Alpy střelbu. Přehoupli jsme se přes poslední vrchol, jeli dolů. uknul jsem na brzdu a zjistil, že Avie nebrzdí.“

Filmoví fanoušci si vzpomenou na známou scénu z Fantomase, kdy se Jean Marais v roli novináře Fandora s blonďatou Mylene Demongeotovou v podobné situaci řítí dolů křivolakou horskou silničkou. Triky poplatné době vzniku filmu výmluvně hovoří o věrohodnosti dramatické situace, nicméně Pardubičané si tehdy jako v kině vůbec nepřipadali.

„Řítili jsme se dolů,“ pokračuje Václav Milík. „Furgon se přetáčel. Zrychloval až na sto deset. A před náma ostrá zatáčka. ‚Držte se, chlapi‘, zařval jsem. Měl jsem to naplánovaný, že to fouknu do roští vlevo. Když jsem se blížil k zatáčce, uviděl jsem, že tam vede malá cestička k nějaký chatě.“

Tonoucí se stébla chytá a Václav Milík za volantem reagoval bleskurychle. „V těch sto deseti jsem tam furgona šoupnul,“ dostává svůj strašidelný zážitek vstříc šastnému konci. „Bylo to do kopce, furgon chvilku skákal a nakonec zastavil. Zařadil jsem jedničku, aby to necouvalo. Vedle seděl Evžen Erban. Díky tomu, že se znova narodil, šáhnul po mejch‘ cigaretách a od tý doby kouří. Teď už ale jenom doutníky.“

Posádka vozu zůstala bez újmy, ovšem s jejich vozidlem to bylo horší. „Oprava trvala hodně dlouho,“ říká Václav Milík. „Do Montagnagny jsme dojeli večer, kdy už bylo po tréninku. Řekli nám, že mě nepřipustěj do závodu, načež jim Evžen vysvětlil, co se nám cestou stalo. Tak mu to povolili, že můžu jet bez tréninku, ale všechno na jeho triko. A Evžen odpověděl, že mu to nevadí, protože po tom zážitku je tam vyseknu všechny. A druhej‘ den se to potvrdilo, vyhrál jsem všechny rozjížďky. Před závodem jsem se znova narodil a teď jsem vyhrál závod. A mám doma ohromnej‘ pohár, nejhezčí, co jsem kdy vyhrál.“

Osud však Václavu Milíkovi dopřál ještě jeden zážitek, který mu zatahal za nervy. „Vůbec nejlepší, že mi mechanika dělal Marián Jirout, kterej‘ se v tý době ještě učil závodit,“ směje se Václav Milík. „Po vyhlášení vítězů jsem mu dal motorku a na čestný kolo jsem si sed‘ za něj. Ani jsem si to neužil. Jel se mnou takovou střelbu a přitom mával na diváky, že jsem se nestačil držet a byl ještě víc vyjukanej‘ než v Alpách v tom furgonu!“

Finále ME na travnaté dráze 1992 – Alken:
1. Anne van der Helm (NL) 21, 2. Václav Milík (CS) 20, 3. Paul Ellens (NL) 19, 4. Hemut Zapf (D) 18, 5. Henk Snijder (NL) 15, 6. Kent Noer (DK) 13, 7. Trevor Banks (GB) 13, 8. Peter Read (GB) 10, 9. Robert Fortune (NL) 9, 10. Christophe Dubernard (F) 9, 11. Jörg Pingel (D) 6, 12. Andy Riley (GB) 6, 13. Armando dal Chiele (I) 6, 14. Rif Saitgareev (CIS) 4, 15. Zdeněk Schneiderwind (CS) 3, 16. Klaus Ziegler (D) 3, 17. Detlef Conradi (D) 2, 18. Gerard Kok (NL) 1, res Rias Cazemier (NL) 0.
Poznámka: Robert Fortune a Klaus Ziegler se kvalifikovali jako náhradníci, ale startovali místo Olega Kurguskina a Uppie Bose, kteří se zranili v tréninku.

Účinkování Václava Milíka v mistrovských závodech na travnaté dráze:

mistrovství Evropy:	1987	3.5.	kolo Joure (NL)	6.
		8.8.	semifinále Uithuizen (NL)	5.
		23.8.	finále Nandlstadt D)	15.
	1988	5.6.	semifinále La Reole (F)	10.
		28.8.	finále Joure (NL)	4.
	1989	4.6.	semifinále Werlte (D)	9.
		27.8.	finále La Reole (F)	12.
	1990	1.7.	kolo Montanagna (I)	1.
		29.7.	semifinále Winterbourne (GB)	3.
		4.8.	finále Uithuizen (NL)	13.
	1991	7.7.	kolo Montanagna (I)	10.
	1992	10.5.	kolo Vechta (D)	3.
		8.6.	semifinále Stadskanaal (NL)	5.
		25.7.	finále Alken (B)	2.
	1993	31.5.	semifinále Stadskanaal (NL)	4.
		21.8.	finále Eenrum (NL)	10.
	1994	15.5.	semifinále Werlte (D)	10.
		17.7.	finále Cloppenburg (D)	res
	1995	27.5.	kolo Aduard (NL)	3.
		11.6.	semifinále Bielefeld (D)	4.
		27.8.	finále Joure (NL)	14.
	1996	14.7.	kolo Noordwolde (NL)	7.
		4.8.	semifinále Schwarme (D)	7.
		25.8.	finále St.Colomb (F)	8.
mistrovství republiky:	1988	30.7.	Vysoký Chlumec	2.
	1989	17.9.	Vysoký Chlumec	4.
	1990	13.10.	Praha-Kbely	2.
		14.10.	Praha-Kbely	1.
		23.10.	Praha-Kbely	2.
		celkově:		1.

Foto: archív Václava Milíka