AKTUALIZOVÁNO – FOTO
Hamr na Jezeře – 16. února
Letošní sezóna ledových závodů je u nás prozatím velkým provizoriem. To muselo být jasné každému, kdo dnes sledoval zvětšující se praskliny na zamrzlé ploše Hamerského jezera. Nakonec si jimi našla voda cestu na povrch a jediný podnik letošního šampionátu jednotlivců musel být předčasně zrušen po šestnácti jízdách. V těch chvílích byl bezpečně v čele Jan Klatovský, který díky svým čtyřem vítězstvím získal svůj třetí titul. Jeho starší bratr Antonín prohrál pouze s ním, avšak v sedmé jízdě porazil Lukáše Volejníka, což se nakonec ukázalo jako klíčové pro určení majitele stříbra. Smůlu a štěstí zároveň měl Lukáš Hutla. Díky zrušení poslední série přišel o jízdu z kategorie snadnějších, na druhou stranu ovšem za viníka jeho pádu v rozjížďce s číslem tři byl určen Jan Klauz, by oba protagonisté krizové situace zastávali o míře zavinění přesně opačný názor než rozhodčí. Jan Klauz dokonce na znamení nesouhlasu s verdiktem Pavla Kubeše odstoupil ze závodu.
Pocit křivdy z verdiktu sudího ochudil startovní listinu
„Pobavíme se o tom po závodech,“ opáčil Jan Klatovský spíkru Miloslavu Čmejlovi, když zkoušel na nástupu stočit řeč na téma zisku třetího českého titulu jeho kariéry. O pár minut později už dvakrát opanoval rozjížďku s číslem dvě, jejíž start se nepovedl a musel se opakovat znovu.
Po první sérii se však o průběžné vedení musel dělit s trojicí dalších borců, kteří dokázali své úsilí dotáhnout do vítězného konce. „Nic není nemožné,“ smál se Jan Pecina zpod svých vousů, když před závodem reagoval na dotaz, jak se jeho partě povedlo navzdory oblevě zkraje měsíce připravit závodní dráhu.
Nyní jakoby se sám řídil svým vlastním doporučením a triumfoval v rozjížďce s číslem tři stylem start – cíl. Za jeho zády se Vladimír Višváder probíjel dopředu, nicméně Josef Diviš nechtěl kapitulovat příliš snadno. A když se záhorský plochodrážní matador na sklonku druhého kola konečně usadil na třetí příčce, bylo na stíhání Josefa Kreuzbergera pozdě.
Jeden z napjatě očekávaných duelů dnešního závodu se odehrál už v rozjížďce s číslem tři. Plány, aby Lukáš Volejník vytvořil pro týmový šampionát ambiciózní dvojici s Lukášem Hutlou, vzal za své současně s nabídkou Jana Klauze, aby osečenský závodník osedlal motocykl místo jeho syna Petra.
Nyní oba draví představitelé mladší generace, o něž projevili zájem i pořadatelé z Assenu pro svůj tradiční pouák před světovým finále, stanuli na roštu jediné jízdy. O vzruch se nejprve zpočátku postaral Jan Klauz, když se na motocykl posadil s červenu přilbou na hlavě. Jeho omyl byl naštěstí záhy rozpoznán ještě v depu. Náprava byla dílem okamžiku.
Od startu vystřelil dopředu Marcus Jell. Lukáš Volejník se ho ale držel jako klíště, aby se už vnějškem první zatáčky sám posunul do vedení. Lukáš Hutla jel poslední, ale doslova hořel touhou překonat Jana Klauze.
Ve třetím kole se přeloučský závodník hnal vnějškem protilehlé roviny. Ve druhé zatáčce však nestihnul objet Jana Klauze, který ve výjezdu mířil zevnitř na venek. V cestě mu stál balík slámy. Srážka s ním byla nevyhnutelná.
Současně s pádem Lukáše Hutly byla jízda přerušena. Verdikt rozhodčího Pavla Kubeše diskvalifikovaného Jana Klauze pořádně nadzdvihl. „Vyhodil mě úplně nesmyslně!“ rozčiloval se v depu. „A si mě vyloučí, ale když něco udělám! Kdybych tam Lukáše nacpal, tak to beru.“
Lukáš Hutla mu dával za pravdu. „Nedostatek zkušeností,“ našel příčinu kolize. „Sice jsem byl na výjezdu o půl motorky vpředu, ale kdybych se tam dostal o pár metrů dřív, nestalo se to. Pak už jen balík, nebe, zem, nebe, zem, klouzání po ledě a rána. Nevím, jak na to koukal rozhodčí, asi to měl z úhlu, ale zavinil jsem to já.“
Bohové se v bájích mýlí a napravují své omyly, v jiných sportovních odvětvích přiznání vlastní viny za cenu poškození vlastních ambicí přináší ceny fair-play, avšak plochodrážní rozhodčí své 
rozhodnutí nikdy nemění. Zatímco Lukáš Hutla si na bolavé rameno stěžoval až po závodě v přímé úměře s vyplavení adrenalinu, Jan Klauz měl jasno. „Už nemám, proč dneska jezdit,“ říkal rozhodně, když se svlékal z kombinézy.
Test provizorně opraveného motocyklu
Pro repete musel Lukáš Hutla přesednout na motocykl svého otce Radka, který se mezitím svěřoval s veselou historkou z rekonvalescence svých zad, která si pochroumal během čtvrtečního tréninku v Chrastné. „Ruplo mi v zádech,“ popisoval svůj pech před mistrovským kláním. „Byl jsem na masáži a u léčitele. Řekli mi, že tam je problém, ale zmizelo to najednou samo od sebe.“ O pár minut později ovšem už na přemýšlení o svých zádech neměl vůbec žádný čas.
Stejně jako prve se vedení ujal Markus Jell. Lukáš Volejník ho opět objel vnějškem první zatáčky. V nájezdu do druhého oblouku zaútočil rovněž Lukáš Hutla. Navedl svůj motocykl pod Němce, vyvezl ho ven a bez sebemenších skrupulí ho obral o druhé místo. Show přeloučského borce však nebyla ani zdaleka u konce.
Závěr jízdy totiž nebyl poklidný ani náhodou, protože Lukáš Hutla začal ohrožovat vedoucího Lukáše Volejníka. „Slyšel jsem ho a najednou tam byl,“ vyprávěl domácí borec, když se vrátil do depa, nakonec přece jenom jako vítěz. Čtvrtým vítězem úvodní pětiny se stal Antonín Klatovský, který odstartoval na Radka Hutlu. Aplaus však sklízel především Martin Běhal, když srdnatým způsobem na poslední chvíli sebral poslední bod Markusu Birnovi.
Boj o titul nabíral obrátky hned po úpravě. Jan Klatovský ujel Janu Pecinovi už od startu, zatímco Martin Běhal při absenci Jana Klauze inkasoval bod takřka povinně. Ob jednu jízdu byl obhájce titulu na čele už jenom sám se svým bratrem. Antonín Klatovský byl na své cestě do čela rozjížďky s číslem šest ochotný ke kompromisům asi stejně jako prve jeho mladší bratr. Lukáš Volejník se snažil o útok vnějškem prvního oblouku, avšak musel vzít zavděk dvěma body.
Pochroumaný motocykl Lukáše Hutly mezitím prošel improvizovanou opravou přímo v ledovém depu. „Vladovi jsme vzali kus toho jeho dřevěného lešení,“ popisoval Václav Hutla. „Sehnali jsme palici a srovnali předek. Je to sice křivý, ale dá se na tom jet.“
Jeho vnuk dal vzápětí zapravdu jeho slovům, když s přehledem triumfoval v osmé jízdě. „Řidítka na rovinkách házej‘, v zatáčkách je to dobrý,“ zněla informace o bezprostředním testu opraveného motocyklu z jeho úst, sotva projel cílem před Andrejem Divišem. Ten si však se 
zhoršujícím stavem ledového povrchu stěžoval na bolesti v rameni, jehož zranění ho stálo celou loňskou sezónu.
Hrana zvoní předčasně
Jako rozhodující z hlediska mistra se ukázala rozjížďka s číslem deset. Nejen, že se v ní utkali oba neporažení jihočeští bratři, avšak po jejich levici se postavil Lukáš Hutla. Start vyšel nejlépe Janu Klatovskému. „Brácha je letos lepší,“ vysekl mu po závodech pochvalu jeho starší sourozenec, který se nyní zařadil za jeho záda.
Lukáš Hutla ovšem nehodlal být jen pasivním svědkem bodové hostiny jihočeských borců. Ve druhém kole se na protilehlé rovince objevil po pravé ruce Antonína Klatovského. Dostal se dopředu, nicméně odveta na sebe nenechala dlouho čekat. Už v nájezdu do třetího kola byl Antonín Klatovský zpátky na druhé pozici.
„Slyšel jsem ho za sebou,“ vyprávěl později Lukáš Hutla. „Ale nechtěl jsem ho zavírat.“ V okamžiku průjezdu cílem tak na Jana Klatovského ztrácel tři body. A dva body k dobru na něho měl nejen Antonín Klatovský, ale rovněž na Lukáše Volejníka. Ten si ráno předsevzal, že by třetí místo mělo být jeho. A za svým cílem si vytrvale šel rovněž v rozjížďce s číslem devět.
V ní si nebral servítky ani k osobě svého rádce Jana Peciny, díky němuž vyměnil silniční motocykl za ledařský speciál. Odstartoval a od té doby už nebylo v lidské moci sebrat mu tři body. „Mládí vpřed,“ nebral Jan Pecina svou porážku vůbec tragicky.
Podobné pocity vzápětí prožíval i Andrej Diviš, jemuž Radek Hutla svým velkým sólem sebral poslední šanci atakovat stupně vítězů. „Poslední jízdy jsem už vypouštěl,“ přiznával Andrej Diviš s ohledem na své rameno, které mu vystřelujícími bolestmi dávalo najevo jeho nešastný skok přes motokrosovou lavici v Nepomuku na podzim 2011.
Vodu ovšem kalil i Vladimír Višváder, i když v osmé jízdě zůstal záhy stát. „Dostal jsem hajsajdra,“ popisoval svým neopakovatelným způsobem. „Utrh‘ jsem si řadičku a nešla mně tam dát dvojka.“ Během přestávky dokázal dát motocykl do pořádku. Pár minut před startem rozjížďky s číslem dvanáct ještě zkoušel řazení na tréninkové dráze, aby z jedné vody na čisto přijel rovnou na rošt a posléze zaostal jen za Markusem Jellem.
Jenže to už závodu zvonila hrana. „V první zatáčce jsou díry, dráha se posune metr do venku,“ informoval Petr Moravec v roli předsedy jury závodníky, které si operativně sezval po dvanácté jízdě. Nejhorší zprávu si přitom nechal až na závěr: „Tohle bude poslední série a závod končí!“
Lukáš Hutla udělal maximum, co mohl. By mu ve třinácté jízdě ukázal výfuk Jan Pecina, přeloučský borec si nedopřál pokoje, dokud ho v první zatáčce třetího kola nepodjel. Trvalo jen pár minut, než mu bylo nad slunce jasné, že se medailový sen minimálně o jeden rok odkládá. Lukáš Volejník totiž ovládl rozjížďku s číslem čtrnáct.
Josef Kreuzberger se po horším startu sápal dopředu spodní strnou úvodní zatáčky, nicméně na jeho štítě zůstal jen Robert Růžička. Lukáš Volejník dorazil do depa jako majitel jedenácti bodů a teď už mohl jenom vyčkávat, co na to řeknou oba Klatovští.
Ti se však na téma ztráty nejvyšších dvou stupínků pódia odmítli diskutovat. Jan Klatovský odvrátil útok Markuse Jella v první zatáčce patnácté jízdy a po průjezdu cílem mohl třemi vztyčenými prsty hlásit do světa, kolik domácích titulů už má. Vzápětí starší Antonín nechal těžit Vladimíra Višvádera z jeho rychlého startu jen pár metrů.
V úvodním oblouku ho překonal zvenčí. I když měl v cíli stejných jedenáct bodů jako Lukáš Volejník, k žádnému rozjezdu nedošlo. Řády jasně stanoví, že v případě předčasného konce je bernou mincí výsledek vzájemné jízdy. A v té sedmé v pořadí byl Antonín Klatovský pod šachovnicovou vlajkou dříve než Lukáš Volejník, což ho nakonec korunovalo za vicemistra.
Hlasy z depa
„Titul, to je pěknej‘ pocit, ale v týhle republice nic víc,“ povzdechl si Jan Klatovský. „Byly to těžký závody, kluci jedou pěkně. Bráška držel, mladej‘ Hutla taky jede dobře. Je potřeba, abychom se dali dohromady na mančafty v mistrovství světa. Teď jedeme Heidenreichstein, pak Evropu. Mírná zima tím u nás trošku zamotala, led je nesouvislej‘ a šlo to do rohu.“
„Stavím novou hospodu, bude to odnož Klabo Saloonu ve Veselíčku a to je moje priorita,“ svěřoval se Antonín Klatovský. „Letos se mně závody moc nevedly. Nemám rád hodně sněhu a rozbředlou dráhu. To mi nikdy nesedělo. Brácha je letos lepší, má víc času. Jsem rád, že tady jdou ledy nahoru, ale kluci by tady měli pochopit, že musí mít slušnou motorku. Je vidět, že třeba Lukáš Hutla se nás už drží a jde nahoru. Jsem rád, že je tady někdo, kdo nám sekunduje.“
„Paráda, takhle jsem si to ráno přál,“ radoval se Lukáš Volejník ze svého třetího místa. „S Klaáky nemůžu ještě soupeřit. Tajně jsem si přál bejt‘ třetí. A dopadlo to takhle, to je paráda. Rozjezd by byl zajímavej‘, ke konci mi to jelo čím dál tím víc. Měl jsem i větší chu a v rozjezdu bych Antona zkusil potrápit. Sen se mi splnil, nic se mi nestalo, jsem spokojenej‘. Nová motorka mi jela, to je kočár, co se s loňskou nedá srovnat. I tím bylo to třetí místo.“
„Čím míň adrenalinu, tím víc bolesti v rameni,“ říkal Lukáš Hutla při pohledu na stupně vítězů, které mu unikly jen o vlásek. „Bolí to, jak jsem trefil ten balík, ale jenom trošku. Jsem spokojenej‘, Klaáci jsou lepší. Divil jsem se, že jedou tak pomalu (smích). Snažil jsem se jim stačit. Nebyl dost rychlej‘, ale bylo jasný, že se přes mě vrátí zase nazpátek. Slyšel jsem ho za sebou, ale nechtěl jsem ho zavírat.“
„Viděl jsem to v rámci možností,“ bilancoval Jan Pecina. „Nechal jsem se zbytečně předjet Mazňou a Hutlíkem. Ale mládí dopředu, hlavně, že se to vyvedlo a jinak dobrý a v pohodě. Uvidíme, jestli ještě přimrzne, udělali bychom ještě jeden závod.“
„Dobrý, ale v tý druhý jízdě byla chyba,“ neskrýval Radek Hutla. „Zaspal jsem na startu, pak mě to v zatáčce uchcalo a už jsem jel po lokti. Ve druhý zatáčce to udělalo to samý. Měl jsem měkčí kolo, pak jsme to dofoukli a bylo to lepší. Čekal jsem, že skončím líp, co se dá dělat?!“
„Jsem zpátky,“ komentoval Andrej Diviš svůj comeback. „Zezačátku závodu to bylo dobrý, ale čím víc rozbitá dráha byla, ruka to nezvládala. Poslední jízdy jsem vypouštěly, bylo to v prdeli, ty otřesy byly velký.“
„Jak to vyskočí tlak na 220, už se nesoustředíš,“ vysvětloval Jan Klauz své rozhodnutí odstoupit ze závodu. „A mě klidně vyloučí, ale když něco provedu.“
| 1. Jan Klatovský, KLABO Team |
3 3 3 3 |
12 |
| 2. Antonín Klatovský, KLABO Team |
3 3 2 3 |
11 |
| 3. Lukáš Volejník, Osečná |
3 2 3 3 |
11 |
| 4. Lukáš Hutla, Pardubice |
2 3 1 3 |
9 |
| 5. Markus Jell, D |
1 3 3 2 |
9 |
| 6. Jan Pecina, Osečná |
3 2 2 2 |
9 |
| 7. Radek Hutla, Pardubice |
2 1 3 1 |
7 |
| 8. Andrej Diviš, Divišov |
2 2 2 1 |
7 |
| 9. Josef Kreuzberger, A |
2 2 0 2 |
6 |
| 10. Vladimír Višváder, Mšeno |
1 E 2 2 |
5 |
| 11. Robert Růžička |
1 1 1 0 |
3 |
| 12. Josef Diviš, Divišov |
0 0 1 1 |
2 |
| 13. Martin Běhal, Mšeno |
1 1 0 R |
2 (los) |
| 14. Thomas Rathgeb, A |
E 0 1 1 |
2 (los) |
| 15. Markus Birn, CH |
0 1 0 0 |
1 |
| 16. Jan Klauz |
U – – – |
0 |
Poznámka: závod byl ukončen po rozjížďce s číslem šestnáct kvůli děrám na dráze. O pořadí na druhém a třetím místě rozhodl výsledek vzájemné jízdy. Jan Klauz odstoupil po první jízdě na protest proti rozhodnutí rozhodčího, jímž se cítil poškozen.
Foto: Wojta Zavřel a Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II)
