Ledoví veteráni nadchli publikum

Luchovicy – 23. února
Kdyby Kiril Drogalin, Jurij Polikarpov, Per-Olof Serenius, Erkki Aakko, Vitalij Russkich, Jurij Ivanov, Jarmo Hirvasoja, Conny Fastesson, Sergej Tarabanko, Boris Samorodov, Sergej Jakovlev, Vladimir Subbotin, Sergej Kočetov, Vladimir Suchov, Aleksander Moskovka, Nikolaj Posrednikov, Valerij Prževalskij, Milan Špinka a Antonín Klatovský dali všechny své trofeje dohromady, potřebovali by obrovský sál. V sobotu se tihle všichni sešli v ruské Luchovicy na setkání a veteránském závodě na ledové dráze.

Milan Špinka si užíval atmosféru setkání i závod, do něhož však sám nezasáhl. „Copak jsem blázen?“ kroutí hlavou. „Víš, jak to je. Sedneš na to, chceš ukázat, že na to máš. Podržíš a jdeš na hubu.“

Přitom organizátoři měli samozřejmě zájem, aby se majitel šesti medailí z ledařských světových šampionátů předvedl v ostré akci. „Vitalij Russkich na tu akci sehnal dva milióny rublů,“ říká Milan Špinka. „Přemlouval mě, on sám jel, ale nakonec šel na hubu. Stejně šlo hlavně o setkání po letech, večer se popovídalo.“

Z vítězství se nakonec radoval stále ještě aktivní Per Olof Serenius, který neprohrál jedinou rozjížďku. Na stupně vítězů se dostali ještě Jurij Polikarpov (14 bodů) a Jurij Ivanov (13), za nimiž skončili Kiril Drogalin (12) a Erkki Aakko (10), otec současné finské jedničky Anttiho.

Foto: Milan Špinka

Cena Františka Šastného je pro Jiřího Štancla hodně osobní záležitost

Praha – 27. února
Gala večer motoristického sportu minulý týden viděl předávání prestižních Zlatých volantů a Zlatých řidítek. Z plochodrážníků se na pódium dostal jen Jiří Štancl, jemuž excelentní výsledky během celé kariéry přinesly cenu Františka Šastného a vstup do síně slávy našeho motocyklového sportu. Oceněný závodník se magazínu speedwayA-Z svěřil, že ocenění vnímal jako osobní záležitost, a že nad výsledky hlasování motoristických novinářů kroutil hlavou.

„Volal mi Petr Dufek, abych přišel na vyhlášení,“ vypráví Jiří Štancl o událostech, které předcházely jeho uvedení do pomyslné síně slávy českého motocyklového sportu. „Sám jsem byl překvapenej‘, že si po pětadvaceti letech na mě vůbec vzpomněl, že existuju.“

Přitom ocenění Jiřího Štancla má logiku. Za dvacet let své aktivní kariéry nastavil svým následovníkům laky pořádně vysoko, takže se dá oprávněně pochybovat o jejich překonání. Dohromady třiačtyřicetkrát se stal mistrem republiky, přičemž prestižní jednotlivce vyhrál dohromady dvanáctkrát, z toho v letech 1972 – 1981 desetkrát v řadě.

Každé z bezpočtu světových finále, které absolvoval, stojí za zmínku. Nejvýše ční jeho deváté místo v mistrovství světa jednotlivců v Los Angeles 1982, stříbrné medaile na dlouhé z Mariánských Lázních 1983 a Korskra 1985 a bronzové s československým nároďákem ve Wroclawi 1977 a White City 1979.

Jako první český plochodrážník závodil u Protinožců, dvakrát se podílel na vítězství celku v britské lize (Coventry 1978 a Reading 1980), vyhrál pět československých zlatých přileb a pětkrát její slovenskou sestřičku. Svou kariéru zakončil jako profesionál v Německu, což mu ve svazarmovské éře zavřelo dveře nejen do domácích šampionátů, ale i do reprezentace.

„Za dobu, co jsem závodil nikdo ani ze Svazarmu, ani z Rudé hvězdy nepřišel, že by mně podal ruku a poděkoval,“ svěřuje se Jiří Štancl. „Jediné, co jsem dostal, bylo v devadesátých letech od tehdejšího ředitele Jawy Hájka, který mi napsal a poděkoval mi.“

Až letos přišla agentura Sport Press s cenou Františka Šastného. Jiří Štancl je jejím čtvrtým laureátem a před ním jí byli dekorováni soutěžák Saša Klimt, první československý motocyklový mistr světa Antonín Šváb a motokrosař Miloslav Souček.

„Cením si toho o to víc, že je to cena Franty Šastného,“ netají se Jiří Štancl. „Znal jsem ho od mladejch let, kdy táta jezdil silniční závody a on na nich byl taky. Manželce šel na svatbě za svědka, tak je to tak trochu i individuální záležitost. Komentoval pro televizi, mně se jeho vyprávění líbilo. Sladil komentování se svými prožitky. Když jezdil náš Jirka, kolikrát jsme ho odvezli ze Mšena domů. Na to všechno mám vzpomínky, takže je to pro mě čest. Hodně jsme si vyprávěli, když bylo vyhlášení závodníka století v Brně. To bylo naposledy, kdy se nás tolik závodníků sešlo pohromadě a bylo to hodně důstojné.“

Letos byl Jiří Štancl jediným plochodrážníkem, který na slavnostním večeru motoristického sportu vystoupil na pódium, protože hlasující novináře nenadchly jejich medaile. A stříbrný motokrosař z mistrovství světa Martin Michek jen těsně zvítězil před Karlem Abrahamem, jehož druhá sezóna v Moto GP měla do optima daleko.

„Hlasování novinářů není dvakrát férový,“ netají se Jiří Štancl se svým názorem. „Na závodech jich vidíš spoustu, ale druhej‘ den se v novinách stejně nic nedočteš. Karel Abraham je účastník MotoGP, ale plochá dráha odjakživa vozila z mistrovství světa medaile. A třeba Zlatá přilba je de facto stejnej‘ závod jako Grand Prix. My byli na stupních, on jezdí třináctej‘, čtrnáctej‘ a jednou byl sedmej‘. Když vezmeš, kolik na to potřebuje peněz a kolik má závodů. My se za svý éry snažili dávat do techniky něco svýho. Na to, co jsme měli, si myslím, že jsme byli dobří. Kdyby on byl do první desítky, bral bych to, ale loni mu ta sezóna nevyšla.“

MotoGP je zřejmě pro hlasující lákadlem již sama o sobě. „Novináři to asi skutečně berou jen, že jezdí MotoGP,“ konstatuje. „Ale k tý špičce má daleko. Myslím, že Aleš Dryml s Pepou Francem tam měli bejt‘. Pepe byl na vyhlášení hodně zklamanej‘, jeho medaile byla od roku 1991 naše první. Výsledky ankety nejsou objektivní hodnocení celý sezóny a posouzení závodníků z různých disciplín. Plochá dráha má svoje specifika, kluci v ní jsou mnohem všestrannější a zasloužili by si nějaký ocenění. Bohužel je to ale takhle. Je to škoda, ale propagace plochý dráhy je hodně malá.“

Nicméně jméno Jiřího Štancla má velký zvuk ještě dnes. „Ozvalo se mi pár fandů,“ říká oceněný plochodrážník. „Gratulovali mi, takže jim chci touto cestou poděkovat.“

Foto: Antonín Škach

Cesta ke hvězdám může odstartovat už v sobotu v Divišově

Praha – 26. února
Informační schůzka pořadatelů a závodníků v kubatuře do 125 ccm se koná v sobotu od jedenácti hodin v Divišově. Zdeněk Schneiderwind, duchovní otec závodění kolibříků na malých oválech, na ní zve také všechny potenciální zájemce o plochodrážní závodění. Ti se mohou dozvědět důležité informace, aby mohli odstartovat svou kariéru k plochodrážním hvězdám.

Česká plochodrážní ročenka je tu podeváté

Česká Třebová – 25. února
Již deváté vydání publikace Česká plochodrážní ročenka se v těchto dnech připravuje ve vydavatelství Antonín Škach – Angličtina v České Třebové. Publikace se bude opět ohlížet vyčerpávajícím způsobem za veškerým děním na našich oválech a to textem, obrazem i souhrnným přehledem výsledků od prestižních šampionátů až po tréninkové jízdy stopětadvacítek. Dokladem úspěchu knížečky je nejen zájem čtenářů, takže podstatná část nákladu zmizí již v prvních týdnech prodeje, ale i úspěšné marketingové spojení se špičkami ve svých oborech. Letošní vydání podpořily firmy Bellis, LZ trading s.r.o., Autoškola Markéta, Fuchs Oil Silkolene, ARMAT Řetová, Shupa Team a Střechy František Němec Knovíz. Chcete-li také vy vstoupit nejen do knihovničky, ale rovněž do povědomí každého správného plochodrážní fandy, neváhejte nás kontaktovat pro další podrobnosti.

Sen ruského ledového cara se nesplnil

AKTUALIZOVÁNO – FOTO

Ufa – 23. a 24. února
Nikolaj Krasnikov svými fenomenálními výkony přepsal historii světových ledů, nicméně titul evropského šampióna mu stále unikal. Letos se o něho v Ufě pokusil, a by vyhrál sobotní semifinále, dnes ho ve finále porazil Igor Sajdulin, jenž zasedl na evropský trůn. Nikolaj Krasnikov skončil druhý a oběma Rusům na stupních vítězů dělal společnost Harald Simon. Protože se omluvili závodníci Nizozemí, Polska a jeden Švéd, postup do finále nebyl velkým problémem, navíc mohli postoupit pouze dva borci z každé federace. Janu Klatovskému se to povedlo ze sedmé příčky, v dnešním finále skončil šestý jako druhý závodník s rodným listem mimo Rusko. Jeho starší bratr Antonín byl nasazen do finále přímo a skončil v něm sedmý.

semifinále – sobota:    
1. Nikolaj Krasnikov, RUS 3 3 3 3 3 15
2. Sergej Logačev, RUS 1 3 2 3 3 12+3
3. Harald Simon, A 2 2 3 2 3 12+2
4. Artjom Novik, RUS 3 3 2 3 X 11
5. Vladimir Bobin, RUS 2 3 1 3 2 11
6. Igor Sajdulin, RUS 3 1 3 X 3 10
7. Jan Klatovský, CZ 2 2 3 1 2 10
8. Josef Kreuzberger, A 1 1 2 2 2 8
9. Fredrik Olsson, S 3 0 2 1 E 6+3
10. Christoph Kirchner, D 0 2 1 2 1 6+2
11. Tomi Tani, FIN 2 0 X 2 2 6+1
12. Ronny Häring, CH 1 2 1 0 0 4
13. Franz Mayerbüchler, D 0 1 1 1 0 3
14. Thomas Rathgeb, A 1 1 0 X 1 3
15. Claude Gadeyene, F E 0 0 0 1 1
16. OIega Dosajev, UA 0 0 0 0 X 0
 
finále – neděle:    
1. Igor Sajdulin, RUS 3 3 3 3 3 15
2. Nikolaj Krasnikov. RUS 3 3 3 3 2 14
3. Harald Simon, A 2 3 3 2 3 13
4. Artjom Novik, RUS 3 2 2 2 3 12
5. Sergej Logačev, RUS 2 3 2 3 1 11
6. Jan Klatovský, CZ 3 1 1 2 2 9
7. Antonín Klatovský, CZ 2 2 1 2 2 9
8. Fredrik Olsson, S 1 1 1 1 3 7
9. Christoph Kirchner, D 1 M 3 3 0 6
10. Toni Tani, FIN 1 2 0 1 2 6
11. Max Niedermaier, D 0 2 3 0 – 5
12. Josef Kreuzberger, A 0 1 2 1 1 5
13. Franz Mayerbüchler, D 2 1 0 0 E 3
14. Joakim Söderström, S 0 0 1 1 1 3
15. Claude Gadeyene, F (res) 1 1
16. Timo Kankkunen, FIN F 0 0 0 0 0
17. Ronny Härring, CH F F 0 0 M 0
18. Thomas Rathgeb, A (res) 0 X 0

Foto: Jan Hruška

Český titul propadl dírou v ledu do Německa

AKTUALIZOVÁNO – FOTO

Růžená – 23. února
Cesta do Růžené byla vinou silné sněhové kalamity komplikovaná odkudkoliv a dokonce samotní závodníci se na hrázi rybníku Pařezitý objevovali až v době, kdy jindy bývají zvyklí se už sklánět v depu nad svými motocykly. Do nesnází se sněhem se dostávali i diváci, ale kdo dorazil, nemohl litovat. Měknoucí dráha stála za větším množstvím pádů, nicméně největším zraněním se stala tržná rána na ruce Andreje Diviše. Nejpilnějšími sběrači bodů se nakonec stali Jan Pecina s Robertem Růžičkou, kteří se se závodem rozloučili v osmnácté jízdě. V závěru je mohli z trůnu sesadit už jenom Němci a Švýcaři, které čekal vzájemný duel v rozjížďce s číslem jednadvacet. Ve chvíli, kdy německý tandem mířil k triumfu, Thomas Wiest upadl. Markus Jell se však prosadil při repete a remízou si vynutil rozjezd o titul s Osečnou. Když už byly vylosovány startovní pozice a všichni se těšili na dramatickou koncovku, přišel do depa předseda jury Petr Moravec se smutnou zprávou. Díra ve druhé zatáčce otevřela svůj jícen natolik, že rozhodně vyloučila jakékoliv závodění. O titulu rozhodl výsledek vzájemné jízdy, v níže Markus Jell jako jediný dnes porazil Jana Pecinu a Markus Wiest po vyloučení Roberta Růžičky přidal bod. Celkově třetí skončily v Pardubice zastoupené přeloučským rodinným tandemem Hutlových. Otec Radek však měl mnohem větší radost, že se syn Lukáš dostal bezpečně z dosahu jeho ozubených kol, před něž upadl.

Triumf nad sněhovou kalamitou
Dnes byl samo o sobě heroický výkon jen se za volantem do Růžené vůbec dostat. Moderátoři všech rádií se předháněli ve varovných zprávách a doporučeních, abyste s autem raději nevyjížděli ani z garáže, pakliže nemusíte. Měli dokonalou pravdu. Celou republiku zachvátila bílá mlha. A když se sníh náhodou přestal sypat, bylo obtížné rozeznat obzor před sebou. Nebe totiž mělo naprosto stejnou barvu jako zasněžené pláně.

Když jste zvládli nástrahy cesty lemované převrácenými automobily a vyšplhali se úzkou silničkou lemovanou obrovskými závějemi sněhu do více než šesti set metrů nad mořem, pocit, zda nedojedete pozdě, konečně zmizel. Poloprázdné depo dávalo jasně najevo, že problémy mají i ostatní. Vladimír Višváder musel dokonce vyhnat osazenstvo své dodávky ven, aby se na překonání závěrečných úsek ke hrázi Pařezitého podílela vlastními silami.

Navzdory všem strázním na slavnostním nástupu objevilo všech čtrnáct závodníků dle plánu. Veškerá voda stála mimo dráhu zadržená sněhovými bariérami a na ovál se dalo dostat prakticky pouze po úzkých prknech. A to nejen pěšky, ale i s motocyklem, obzvl᚝ nebyl-li obousměrný provoz nijak regulován.

Nicméně pozornost poutal samozřejmě především závodní ovál. A na něm se odehrávala překvapení už od samotného začátku. V rozjížďce s číslem jedna osečenští Jan Pecina s Robertem Růžičkou bez problémů odvedli bratry Divišovy. Hned vzápětí musel Lukáš Volejník opustit vedoucí příčku kvůli pádu.

„S Honzou Klauzem jsme se domluvili, že on pojede vnitřek a já venek,“ povzdechl si později v depu. „Jenže já jsem zapomněl na tu kaluž.“ O diskvalifikaci nemohlo být sebemenších pochyb. Jan Klauz se ovšem při repete snažil parákovu absenci nahradit.

A vskutku se po startu dostal do čela před švýcarský tandem. Jenže Simon Gartmann si stále s větší intenzitou uvědomoval, že by mohl vyhrát. Od třetího kola nedělal nic jiného, než že na svém záměru pracoval. Na protilehlé rovince závěrečného okruhu se ocitnul těsně vedle Jana Klauze. Byla to ovšem chybička českého borce, jehož v posledním oblouku rozhodila díra, že se nakonec radoval Švýcar.

V rozjížďce s číslem tři srovnali Markus Jell s Thomasem Wiestem krok s prvním týmem Osečné. Oba Němci však museli startovat dvakrát, jelikož se v první zatáčce Vladimír Višváder dostal na horší venek. Let přes sněhovou bariéru se ukázal jako nevyhnutelný, takže se ostřílený matador zapíchl do hluboké břečky za bariérou.

Start čtvrté jízdy vynesl do čela Jan Pecinu. Za ním se usadil Lukáš Hutla sledovaný svým otcem. Robert Růžička na měknoucím ledu exceloval. V nájezdu do druhé zatáčky sice nestihnul Radka Hutlu, ovšem třetí místo mu říkalo pane už během druhého kola. Radek Hutla nakonec v posledním kole upadl. „Na tý tříšti mi ujelo přední kolo,“ vysvětloval cestou do depa.

Nikdo není bez chyby
I když ztratili jeden bod, udávali Jan Pecina s Robertem Růžičkou tempo průběžné klasifikaci. Od čtvrté jízdy vykrystalizovala trojice pronásledovatelů. Nepatřili k nim ani Divišov, ani Osečná II, které se střetli v rozjížďce s číslem pět. Zatímco Lukáš Volejník s Janem Klauzem vedli, útočící Andrej Diviš upadl ve druhé zatáčce druhého kola. Při incidentu utrpěl tržnou ránu na levé ruce, která se sice obešla bez chirurgického šití, avšak znemožnila závodníkovi pokračovat.

Při repete se Lukáš Volejník ani neodlepil od startu. „Věnec na spojkovým koši,“ hlásil důvod. Kolegové vyřazených borců však jejich nepřítomnost bohatě vynahradili. Jan Klauz tak dlouho pronásledoval vedoucího Josefa Diviše, že protnuli metu navlas současně. Lenka Felixová se nechtěla pouštět do žádných spekulací a moudře jim oběma přidělila po dvou a půl bodech.

Mezi pretendenty stupňů vítězů se v šesté jízdě bohužel museli přestat počítat také oba Mšeňáci. Simon Gartmann předvedl raketový start, zatímco Markus Birn na protilehlé rovince překonal Vladimíra Višvádera. Ten se navíc ve dvou dalších jízdách neobjevil na startu, jelikož se v depu skláněl nad svým motocyklem.

Švýcaři sice srovnali krok s Osečnou I, nicméně všeho dočasu. V osmé jízdě se mezi Jana Pecinu a Roberta Růžičku vklínil Jan Klauz, ovšem Simon Gartmann a Markus Birn dopadli vzápětí v duelu s Josefem Divišem ještě hůř. I když Andrejův bratr, který premiérově ochutnal ledy v minulé sezóně, vjížděl do první zatáčky jako poslední, na sklonku druhého okruhu už vedl.

Po bodovém přídělu prahli i Hutlové, které letos vedle shodných charakteristik šroubovice DNA spojovala dnes červená vesta s bílým pardubickým koníkem na hrudi. Lukáš Hutla v sedmé jízdě porazil Markuse Jella. A jak se záhy ukázalo, v tomto ohledu se mu dnes neměl vyrovnat vůbec nikdo.

Jenže osud jim postavil do cesty nejtěžší překážku, tam kde by ji čekal jen málokdo. Osamocený Martin Běhal v rozjížďce s číslem deset jednoznačně odmítl hrát roli outsidera. Přeloučský rodinný tandem ho nechal za sebou, nicméně v první zatáčce druhého kola upadl Lukáš Hutla přímo před kola svého otce!

„Když jsem ho viděl před sebou, myslel jsem, že ho trefím,“ neskrýval Radek Hutla šok, o nějž se mu jeho potomek nechtěně postaral. „Naštěstí na poslední chvíli uhnul.“ A co na to jeho syn? „Asi jsem jel moc pomalu, že jsem upad‘,“ krčil rameny. „Ale tady je horší led než na Hamru, je to břečka.“

Při opakované jízdě si Radek Hutla poradil s Martinem Běhalem, ale ztracené body měli Přeloučany ještě pořádně mrzet. V rozjížďce s číslem jedenáct však poprvé zaváhali i osečenští závodníci. Jan Pecina udivoval svými brilantními starty, jenže nyní ho předčil Markus Jell. Jan Pecina se zbavil útočícího Thomase Wiesta, aby sám udeřil a rychle vystřídal na čele jeho krajana.

Ve druhé zatáčce však trefil díru takovým způsobem, že jej v sedle neudržely ani gravitační zákony dohromady. Naštěstí se udržel, nicméně Markus Jell se do čela vrátil. Místo myšlenek na odvetu musel Jan Pecina hlídat dotěrného Thomase Wiesta. Povedlo se, konto svého klubu zatížil dvěma body, avšak i za tohle své zaváhání měla Osečná I v konečném důsledku platit vysokou daň jakoby vystřiženou z horečnatých snů ministra financí.

Němci druhou šanci nakonec ani nepotřebovali
Jan Pecina s Robertem Růžičkou navzdory nepovedené jízdě hlídali své postavení na čele průběžné klasifikace. Ve třinácté jízdě jim ovšem výrazně pomohli jejich kluboví kolegové. Lukáš Volejník se opět objevil na ovále, aby společně s Janem Klauzem vybudovali nepřekonatelnou hráz Thomasi Wiestovi. Markus Jell ovšem profitoval z dokonalého startu a objevil se před oběma Čechy ještě před nájezdem do první zatáčky.

První pád Osečné měl ve druhé třetině patnáct bodů, Němci čtrnáct a na stejnou hranici se ve čtrnácté jízdě vyhoupli i Hutlové. Po vylétnutí pásky zamířili před švýcarskou dvojici. I když měl Lukáš Hutla ve třetím kole honičku na rozbředlé vnější straně první zatáčky, předjel ho jenom otec. Markus Birn a Simon Gartmann klesli na průběžnou čtvrtou příčku, nicméně pouze s jednobodovým odstupem.

A boj o titul nedospěl ke svému konci ani zdaleka. V rozjížďce s číslem patnáct si Jan Pecina opět vybavil svou kouzelnou formulku na povedené starty. V prvním výjezdu zpacifikoval Vladimíra Višvádera, avšak v následujícím oblouku upadli Robert Růžička a Martin Běhal. Robert Růžička byl vyloučen a Jan Pecina musel po restartu znovu řešit dravého Vladimíra Višvádera. Ten se užuž protilehlou rovinkou sunul do čela, když se mu do cesty postavila díra v rozbité dráze.

Navzdory remíze se Osečná I musela začít o své vedení dělit. Josef Diviš se v první zatáčce šestnácté jízdy spodem vklínit mezi Markuse Jella a Thomase Wiesta, avšak Němců stačily i čtyři body na vyrovnání kroku s Osečňany. Zato Radek a Lukáš Hutlovi se vzápětí na nekompromisní válečnou stezku nevydali.

I když Lukáš Hutla vystřihl start jako z partesu, Lukáš Volejník a Janem Klauzem stejně zamířili dopředu, zatímco on v první zatáčce upadl. Repete přineslo na vlas stejnou situaci. S jediným rozdílem, že Lukáš Hutla zůstal od první zatáčky třetí až do cíle, zatímco v předposledním oblouku upadl jeho otec.

Rozjížďka s číslem osmnáct viděla na startovním roštu naposledy první osečenský tým. Jan Pecina úřadoval od startu až do cíle před Simonem Gartmannem, Robert Růžička však přišel o třetí příčku ve prospěch Markuse Birna už na protilehlé rovince úvodního kola.

Jan Pecina s Robertem Růžičkou uzavřeli své účinkování s jednadvaceti body. Všem ostatním připravili poněkud nesnadné zadání se jim vyrovnat, případě je překonat. Radek Hutla se svým synem Lukášem už ovšem nemohli pomýšlet ani na jednu z lákavých alternativ. O stupně vítězů jim ovšem stále ještě šlo.

Osamoceného Josefa Diviše nechali za sebou po startu. Avšak dráha byla hodně za hranou, o čemž Lukáš Hutla už věděl svoje. První krizový moment ještě nepřinesl ztrátu vedení, ale nakonec stejně spadnul na třetí místo. Mobilizoval své síly, ale ve výjezdu z předposlední zatáčky před cílem nakonec dokázal předčit Josefa Diviše.

Ve dvacáté jízdě nadchl Vladímír Višváder. V první zatáčce opět upadl, ale to mu neubralo na odhodlání servat se při repete o druhé místo s Janem Klauzem. Nicméně všichni už vyhlíželi poslední jízdu, která měla celou tajenku dnešního odpoledne vyřešit jednou provždy. Osečná skončila s jednadvaceti body, Pardubice s dvaceti bodů, zatímco Švýcaři šli na svůj poslední start s šestnácti a Němci s osmnácti body.

Vše hrálo do karet Markusi Jellovi s Thomasem Wiestem, kteří se dostali do vedení. Pět bodů by jim přineslo titul, avšak z této vyhlídky se neradovali ani dvě kola. Ve druhém oblouku druhého kola totiž Thomas Wiest upadl a z jeho gest byla nad slunce jasná lítost nad tím, co ztratil. Jenže Markus Jell si v opakované jízdě řekl o druhou šanci. Vítězstvím stylem start – cíl, definitivně sestřelil Markuse Birna a Simona Gartmanna z pódia, a vynutil si rozjezd o titul.

„Nemám rád rozjezdy, vždycky jsem v nich šel na držku,“ přemítal Jan Pecina, nicméně nezbylo mu nic jiného, než se chystat na rozhodující duel. Rovněž Markus Jell si vybral svou dráhu, jenže Petr Moravec byl náhle odvolán na druhý konec rybníku. Když se vracel tempem sprintera Bolta zpátky do depa, bylo jasné, že tentokrát není poslem dobrých zpráv.

„Ve druhé zatáčce je díra, která znemožňuje rozjezd,“ hlásil. „Rozhodne vzájemný souboj.“ Vzápětí odspěchal do stanu německého týmu, z něhož se záhy rozlehl velikánský jásot. Jan Pecina s Robertem Růžičkou totiž dnes prohráli jedinou jízdu právě s Markusem Jellem a Thomasem Wiestem. A její výsledek nakonec korunoval Němce za české šampióny.

Hlasy z depa
„Nevěřil jsem, že budeme na bedně a nakonec jsme skoro vyhráli,“ líčil Jan Pecina se zjevným úžasem v hlase. „Škoda, že jsem hodil toho hajsajdra a Němec mě předjel. Startoval jsem dobře, až jsem byl překvapenej‘. Parák jel pěkně. Do rozjezdu se mi nechtělo, dráha už byla na hranici. A já rozjezdy nemám rád, vždycky jsem v nich šel na držku.“

„Je to zásluha Honzy,“ zůstával Robert Růžička hodně skromný při hodnocení svého nejlepšího výsledku své kariéry. „Škoda, že mi ta druhá polovina nešla. Měl jsem pád a Markus Birn mi sebral bod, kterej‘ nám nakonec chyběl. Doufám, že Honza toho nelituje, že se dal dohromady se mnou. V bednu jsem nedoufal ani ve snu. Pádů tady bylo hodně, každej‘ si to vybral.“

„V jízdě s Modusem jsem nevěděl, jestli jet venek nebo vnitřek,“ vyprávěl Lukáš Hutla. „Asi jsem jel moc pomalu, že jsem upad‘. Byl horší led než minulou sobotu na Hamru. Tady byla břečka. Jsme třetí, takže za rok!“

„Dráha byla, jaká byla,“ přizvukoval Radek Hutla svému synovi cestou ze stupňů vítězů. „Neseděly mi rádiusy, nemoh‘ jsem se vejít do zatáček. Bohužel bylo moc pádů. Co se tady napadalo, jsem hodně dlouho neviděl. S titulem musíme holt počkat až za rok. Stejně chleba levnější nebude.“

„Začátek byl tragickej‘,“ povzdechl si Lukáš Volejník. „Domluvili jsme se Honzou Klauzem, že já pojedu venkem a Honza vnitřkem, ale zapomněl jsem na tu kaluž. Pak to bylo jedno s druhým. Než jsem se dostal do tempa, byl konec závodu. Blbej‘ den.“

1. Německo   21
Markus Jell 3 2 3 3 3 3 17
Thomas Wiest 2 0 1 0 1 X 4(1)
 
2. SK Osečná   21
Jan Pecina 3 3 3 2 3 3 17
Robert Růžička 2 1 1 0 X 0 4(1)
 
3. ZP Pardubice   20
Radek Hutla F 1 3 3 F 3 10
Lukáš Hutla 2 3 X 2 1 2 10(2)
 
4. Švýcarsko   19
Markus Birn 1 2 1 1 1 1 7(4)
Simon Gartmann 3 3 2 0 2 2 12
 
5. SK Osečná II   18,5
Lukáš Volejník X E – 2 3 3 8
Jan Klauz 2 2,5 2 1 2 1 10,5(2)
 
6. AK Divišov   12,5
Andrej DIviš 0 X – – – – 0
Josef Diviš 1 2,5 3 3 2 1 12,5
 
7. Grepl PDK Mšeno   11
Martin Běhal 1 0 2 2 1 0 6(1)
Vladimír Višváder 0 1 – – 2 2 5

Poznámka: rozjezd od titul nemohl být uskutečněn kvůli stavu dráhy

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II) a Eva Palánová