Kryštof Rybář se rozhodl pro plochou dráhu hned po prvním usednutí na motocykl

Bílá – 11. prosince
Loni se na svatého Václava přijel s tatínkem Danielem a dědou Josefem, někdejším plochodrážním reprezentantem, podívat na jeden z podniků Speedway Mini Cupu do Divišova. Nezůstalo jen u okukování, sám usedl do sedla plochodrážní stopětadvacítky. A by se závodních jízd nezúčastnil, byl nakonec přece jen klasifikován na poslední příčce. Neuběhl ani rok a nebýt celonočního deště přijel by do Divišova zamávat z nejvyššího stupně pódia coby celkový vítěz celého Speedway Mini Cupu. Kryštof Rybář magazínu speedwayA-Z vyprávěl, nejen co se seběhlo v mezilehlých padesáti týdnech, ale také se svěřil, že první svezení na plochodrážním motocyklu rozhodlo, že motokros půjde stranou.

Za úspěšný debut pochvala od mistra světa
„Poprvé jsem se posadil na motorku v pěti letech,“ vypráví Kryštof Rybář, že v jeho případě jablko rozhodně nepadlo daleko od stromu. „Byla to taková malá motorka s motorem z Babetty. V šesti letech jsem začal v šesti a nic moc jsem v něm nedosáhl. Největší úspěch asi byl, že jsem vyhrál sezónu v soutěži MX Bakov.“

Jenže jeho motokrosová kariéra se už blížila ke svému konci. „Motokros mě přestával pomalu bavit, chyběl mi tam kontakt s jinými jezdci,“ vysvětluje. „U ploché dráhy jsem v kontaktu pořád.“ Svou roli nakonec sehrála plochodrážní minulost Josefa Rybáře.

„Jo, jo, to sehrálo hodně velkou roli,“ souhlasí Kryštof Rybář. „S tátou a dědou jsme pořád jezdili na závody a už odmalička mě vedli k ploché dráze. První svezení na plochodrážní motorce jsem absolvoval v Liberci. Motorku mi půjčil Dany Šilhán, za což mu moc děkuju. Ale byla na malém rámu, takže to nebylo úplně ono. Ale už v tu chvíli, kdy jsem si na Danyho motorku sednul, řek‘ jsem si, že plochou dráhu chci jezdit. A po cestě domů jsem řekl tátovi, že chci s plochou začít. Byl z toho nadšený.“

Následovala zmiňovaná cesta do Divišova. V sezóně 2011 stihnul ještě tři podniky Speedway Mini Cupu. Učení mu šlo náramně, soudě dle skutečnosti, že hned v dalším klání v Divišově o necelé dva týdny později pronikl už do finále B a do průběžné klasifikace si připsal deset bodů.

„Na to, že to byl můj první závod, jsem z toho byl překvapenej‘,“ nezastírá. „Dokonce mě za to pochválil i pan Špinka, čehož si moc cením.“

Permanentka na domácí stupně vítězů
Letos vykročil tím nejlepším možným směrem. V dubnu se v Divišově poprvé postavil na stupně vítězů. Třetí podnik Speedway Mini Cupu v květnu v Chabařovicích už vyhrál. „Výkony v dubnu asi byly hlavně díky tomu, že jsem mohl v zimě trénovat na šroubkách, za což děkuju Honzovi Pecinovi,“ přemítá. „V Divišově jsem moh‘ skončit druhej‘ za Míšou Krupičkovou. Odstartovali jsme, po prvním kole jsem byl druhej‘, ale pak mi začala vynechávat motorka. Tak jsem skončil třetí, bylo to karburátorem. V Chabařovicích jsem vyhrál všech pět jízd a měl plnej‘ počet osmnáct bodů. Byl to krásnej‘ pocit! Vzpomínám na to moc hezky.“

Od té doby se na stupních vítězů docela zabydlel. V mistrovských závodech ČSMS i AČR skončil třetí, Speedway Mini Cup vyhrál. „ČSMS i AČR mi vyšlo moc pěkně,“ bilancuje. „V ČSMS jsem měl i štěstí, protože na dva závody nepřijely Chabařovice. V AČR už to bylo horší! Pořád jsme se přetahovali o třetí místo s Adamem Fenclem. Bylo to těsný! Asi o dva body jsem skončil třetí. Chvíli to i vypadlo, že bude rozjezd s Adamem o celkové třetí místo. Mini Cup byl krásnej‘! Tam jsem si vždycky spravil náladu. Teď nevím, jestli jsem měl tři nebo čtyři závody za sebou plnej‘ počet bodů. Mini Cup byl úžasnej‘, akorát škoda, že nebyly ceny jako minulej‘ rok, když to vyhrál Michal Škurla.“

Nadějný závodník dostal pozvánku do reprezentačního týmu pro zlatý pohár UEM v nizozemském Blijhamu, avšak na rozdíl od domácí scény loni v říjnu tento debut zrovna vydařený nebyl…

„Jo, jo, moc to nevyšlo,“ povzdechne si Kryštof Rybář. „Na hotelu to bylo luxusní, s Patrikem, Michalem, Míšou a Romanem bylo o srandu postaráno. Když jsme vstali, začala nervozita. Když jsme přijeli na dráhu, všichni tam už byli. Soupeři byli zajímaví! Dva tréninky proběhly v poho, dokonce jsem se držel i těch paličů. Pak došlo na tréninkové jízdy. V první jsem dobře odstartoval, celou jízdu dojel druhý za Igorem Kopiecem a před Darellem de Vriesem.“

Ta druhá ovšem dopadla nepříjemně. „Odstartoval jsem zase na druhým místě za Igorem a zase před Darellem,“ říká. „A v druhém kole v první zatáčce po startu na to došlo. On byl na rovince rychlejší a dostával se před mě. Když byl kousek přede mnou, zavřel mě. Naše kola se o sebe zadrhla a už se s tím nedalo nic dělat. Od té doby si to nepamatuju. Silnej‘ otřes mozku, zlomenej‘ nos, dva dny v nemocnici a doma průser.“

Účty letošní sezóny jsou ovšem už podtrženy a sečteny. „Snažím se cvičit, běhat a posilovat,“ popisuje Kryštof Rybář svou přípravu na nadcházející rok. „Jinak asi budeme kupovat dvěstěpadesátku. A chtěli bychom i dlouhána do Německa. Jinak nevím, možná budou i nový dečky. Na příští rok nemám nějaký extra velký cíle. Malou dráhu asi moc jezdit nebudem‘. Tak cíl je asi dělat nějaký dobrý výsledky v tom Německu.“

Kryštof Rybář děkuje:
„Za prvé bych chtěl poděkovat celé rodině. Tátovi, mámě, ségře, dědovi Pepovi, no prostě všem příbuznejm‘. Shupě za pomoc, Láďovi a Jiřině Šifaldovým za možnost tréninků a soustředění. Divišovu taky za možnost tréninků. Taky bych chtěl poděkovat Zicu za opravy blatníků. Panu Schneiderwindovi za rady a všem, co mi nějak pomohli.“

Foto: Wojta Zavřel, Antonín Škach a Jiřina Šifaldová