Zima 2010/2011 byla vůči českým ledařům náramně štědrá. Po třech závodech mistrovství republiky jednotlivců a stejnému počtu kol šampionátu družstev pořádali v Hamru na Jezeře rozlučkový závod o stříbrnou přilbu, kterou promptně zhotovil Jan Pecina. Jak už to při takových příležitostech bývá, za řidítka ohřebovaných speciálů se dostali i mechanici. Muž v zelených montérkách však svým počínáním na zamrzlé ploše dával najevo, že by se rozhodně neztratil i mezi regulérními závodníky, i když jsem přijel hlavně jako mechanik svého vnuka Lukáše. Dostal se až na stupně vítězů, by ho zezadu sestřelil méně zkušený soupeř. Jakby také ne, Václav Hutla sice dosáhl nejvíce coby pilot motocyklového dragsteru, avšak plochá dráha a to nejen ledová pro něho v minulosti rozhodně nebyla neznámým pojmem.
Dlouhé čekání na ostrý začátek kariéry
„To bylo dávno,“ povzdechne si Václav Hutla nad otázkou, kdy poprvé zasedl za motocyklová řidítka. „Otec mi koupil Sachse, motokolo o obsahu 98 ccm.“ Na něm podniknul své první krůčky a první kola na vesnickém dvoře kolem dřevníku. Avšak k závodění bylo ještě daleko. A cesta k němu ani zdaleka nepřipomínala hladkou a rovnou dálnici.

„Závodění bylo průser, musel jsi mít řidičák,“ připomíná přeloučský matador, že legislativa brzdila tehdejší plošinářské benjamínky mnohem účinněji než věk. „Nebylo mi vůbec nic platný, že jsem od čtrnácti chodil k Havelkovi do dílny.“

Nicméně nikdy se nic nejí tak horké, jak se na první pohled zdá. „Nadšení tady bylo, u strejce v regálu vrak motoru z Nortona z roku 1926, Havelka dodal vyřazený rám a kola a tak jsem s tátou přes zimu postavil v obýváku motorku,“ popisuje Václav Hutla svůj první plochodrážní speciál, v pardubickém klubu zvaný buchar, který byl o dvacet let starší než on sám. „Na něm jsem se svez‘ občas při tréninku na dráze na zodpovědnost Havelky, ale stejně dokud ti nebylo sedmnáct, byl jsi bez šancí. Zato strniště v okolí vesnice to bylo pré.“

Vysněné narozeniny se naštěstí blížily hodně rychle. „Pak mi Havelka nechal postavit motorku z nějakýho šrotu, co přišel z Domu armády,“ pokračuje dál ve svém vyprávění. „Jenže se objevil maník, že by chtěl jezdit plochou dráhu. A já zase stál.“

Přitom jediné, co kariéře Václava Hutly v polovině šedesátých let bránilo, byla právě jenom příležitost. „Řidičák jsem udělal a licenci mi z Hradce přivezli,“ popisuje. „Jenže ten chlapík pálil za Špinkovou dcerou. Chtěl se svýzt a ukázat se. Dopadlo to tak, že upad‘ pětkrát za závod a já nejel. A tak jsem se nasral a tři roky nejezdil. Dělal jsem v kolchoze, chodil za holkama, takže na motorky nebyl čas.“

Nicméně ruce svrběly. „Až ve třiadvaceti, kdy jsem už byl ženatej‘ a měl dva kluky, jsem přišel za Havelkou, že bych zase začal,“ dostává se Václav Hutla k opravdovému počátku své aktivní kariéry. „Bylo ale mraky lidí a málo závodů, družstva se jely a nejely. V roce 1969 se vůbec netrénovalo a až v tom sedmdesátým jsem začal pořádně.“

Starým pořádkům československé ligové soutěže, jejíž vyšší divize naposledy nesla název 1. liga, zvonila hrana. Pardubice rozhodně čekaly lepší časy ve vzdálenější budoucnosti. V tabulce skončily poslední, když jejich jediné dva body šly na vrub zářijové výhry nad Ústím nad Labem ve Svítkově.

„Dva lidi skončili, trénovalo se fest a já konečně jel pár závodů,“ vzpomíná Václav Hutla, který v sezóně 1970 prožil rovněž debut na mezinárodní scéně. „Zlatá přilba jela na zájezd do Gdaňsku. Naše úderná dvojice byla Evžen Erban a Miroslav Rosůlek. Já jel s Karlem Buřičem, ten mi dal v tréninku za dvě kola celou rovinu.“

Trénink je ale trénink a chleba se láme až při vlastních závodech. „Trefil jsem se do startu,“ vybavuje si Václav Hutla svou první rozjížďku. „Udělal jsem dva body, a jestli mě neklame pamě, tak to byla jediná jízda, která neskončila 5:1. Jarda Machačů mě učil jezdit lajnu a já jí v tom Gdaňsku jezdil, ale neuměl jsem jezdit ve víc lidech na dráze. Ve druhý jízdě jsem čekal na zelený světlo. To ale nebylo, protože Poláci vyčuchali, že jsem od startu na ně dobrej‘.“

Ledový debut na Matičním jezeře skončil ještě před jeho začátkem
V průběhu sezóny 1970 se zdálo, že se Václav Hutla dostal na správnou cestu. „Začal jsem se dobře vyvíjet,“ souhlasí dnes po čtyřiceti letech. „Ale motorka nebyla nic moc a závodů jsme měli málo.“ Ještě než začala škvárová kampaň, dostal se Václav Hutla poprvé do bližšího kontaktu s ledovou dráhou.

Po čtrnácti letech od posledního závodu na Pohránovském rybníku se pardubické publikum mohlo v neděli 11. ledna opět vypravit za atraktivní podívanou, kterou produkovali muži v sedlech ohřebovaných speciálů.

„Chtěl jsem se svýzt,“ říká Václav Hutla, jehož syn Radek shodou okolností vrátil ledy na Pardubicko až loni v Mělicích po více než čtyřech desetiletích. „Jarda Machač tehdy dělal ve zbrojovce v Přelouči, já taky a on mě vzal pod patronát. Měl starej‘ rám, takovej‘ úplně ničemnej‘, pak měl jednu horší a jednu reprezentační motorku.“

S jeho pomocí se Václav Hutla začal chystat na svůj ledařský debut. „Dal mně rám, gumy, hřebíky, za motorku totiž bylo tři sta korun startovný, který jsem mu odved‘. No, a v tý době to byla vejplata asi za tejden. Podle nejlepšího vědomí jsem v kuchyni nabouchal vyřazený krátký hřebíky do gum,“ popisuje hrdina našeho vyprávění. „Před závodem jsem se svez‘ u nás na slepým rameni Labe. Kluci, co tam hráli hokej, se na chvíli uhnuli. Hned ve druhým kole jsem hodil koleno, moc se mi to líbilo, na hladkým ledě sranda. A tak jsem přijel hrdinsky na Maák, že to v neděli vyhraju.“

Jenže ledový povrch měl daleko k ideálu. „Dráha byla po těch jejich trénincích rozsekaná na mraky,“ kroutí hlavou nad svým tehdejším počínáním. „Já jezdil, debil mladej‘, smykem tak dlouho, až mi to ustřelilo. Zlomil jsem si kličku a lopatku, bylo po ledový sezóně a já musel doma manželce přísahat, že ledy už nikdy nepojedu.“

Díra v přilbě a hlavně manželka řekli ne
Jak už bylo řečeno, škvárová kariéra Václava Hutly pokračovala. V sezóně 1971 prošla československá soutěž družstev jednou ze svých zásadních změn. Vyšší liga se přejmenovala na extraligu, zatímco ta nižší po ní podědila název první liga. Především se však ke slovu dostal rozpis pro čtyřčlenná družstva, známý ze světového šampionátu, s nímž se ovšem u nás na ligové bázi experimentovalo již počátkem šedesátých let.

„Závodil jsem na škváře, tenkrát jezdili všichni všechno,“ svěřuje se Václav Hutla. Pardubice po tristním průběhu předchozí sezóně spadly do první ligy, kde byly zařazeny do skupiny B společně s Bratislavou, Žarnovicou a Březolupy. Systém čtyřčlenných družstev však ukázal své nedostatky, což je poučné i v dnešní době, kdy se objevují hlasy po jejich comebacku na extraligovou scénu.

Závody plánované na konec dubna do Bratislavy a Břeclavi musely být kvůli špatnému počasí zrušeny. Odjely se v náhradních termínech v Žarnovici a Pardubicích vždy den před řádně naplánovaným mítinkem. Celá ligová skupina se smrskla na dva závodní víkendy na dvou stadiónech.

Václav Hutla přitom může sloužit jako učebnicový příklad, co to pro závodníky znamenalo. „Závodů bylo málo,“ krčí rameny. V Žarnovici v pardubické sestavě chyběl, avšak v Pardubicích se do akce dostal. „V prvním závodě jsem dělal devět bodů, ve druhým deset z dvanácti možnejch‘ a měl jsem nejrychlejší čas dne,“ dodává, že v pardubickém družstvu rozhodně nemohl být považován za statisty.

Pardubice po čtyřech triumfech logicky skončily na samotném hrotu závěrečné tabulky. Po více než tříměsíční pauze je čekala říjnová kvalifikace o postup do extraligy 1972. O právo působit mezi elitou se s nimi prala Plzeň, vítěz prvoligové skupiny A, a poslední dva celky z extraligy Ústí nad Labem a Kopřivnice. Jenže severočeský klub nakonec odstoupil a byl vystřídán Českými Budějovicemi.

Čtyřdílný seriál rozhodně nebyl prost dramatičnosti. V Kopřivnici vyhráli domácí, Pardubice byly první v Plzni, ale na českobudějovické Dlouhé Louce se nevešly na stupně vítězů s jihočeskými závodníky na jejich vrcholu.

Před posledním kolem ve Svítkově neměla Plzeň už šanci, zatímco ostatní tři týmy se s osmi tabulkovými body dělily o průběžné vedení. Postoupit mohly však jen dva. „Nabil jsem si tlamu,“ vzpomíná Václav Hutla na závod, který jednou provždy vrátil Pardubice do extraligy. „Nechtěl jsem si připustit, že bych byl poslední. Motorka mi nestartovala, Standa Kubíček odlít, Pepík Plíšek s Jardou Lucákem jeli za ním dvojici a já je nemoh‘ předjet. Z výjezdu jsem se vždycky zahrabal. A tak jsem to v posledním kole vsadil mezi ně. Jenže Plíšek mě zbliknul a přizdil mě.“

Pád měl fatální důsledky na další činnost Václava Hutly. „Díra v přilbě, ráno jsem ani nevstal z postele,“ vysvětluje. „Žena zase protestovala a než abych se rozváděl, tak jsem skončil. A taky se v Pardubicích děly divný věci. Před tou kvalifikací jsme jeli tréninkovej‘ závod o místo v sestavě. Byli jasný Bedřich Mareš, Havelka a rozhodovalo se mezi mnou a Zdeňkem Haklem. Měl jsem ojetou gumu, tehdy se jezdily, dokud měly špunty. Zdenda mě porazil, ale protože mu Havelka půjčil svou motorku se svou novou gumou a mě předtím seřval.“

V rozhodujícím závodě o extraligu však Václav Hutla startoval. „Jednou jsem přijel z práce a u nás seděli funkcionáři z klubu, že se Hakl neosvědčil, abych jel v Pardubicích já,“ vzpomíná. „Koupily se nový motorky a Zdeněk je pokaždý rozbil. Tak jsem nastoupil, ale jak jsem říkal, nabil jsem si tlamu a bylo po žížalkách.“

Motocyklové sprinty přinesly bezpočet možností
Ani druhý konec závodní kariéry Václava Hutly nebyl definitivní, i když si zpočátku našel jinou disciplínu na sportovní vyžití. „Začal jsem závodně střílet,“ vypráví. „A když u nás začaly v osmdesátejch‘ letech sprinty, chyt‘ jsem se jich.“

Sprinty motocyklů na čtyři sta metrů se těšily velkému zájmu pořadatelů, jimž za závodní dráhu posloužil jen pořádně dlouhý kus silnice, a konec konců i publika, které vedle běžných motocyklů a strojů z jiných disciplín mohlo spatřit i dvoukolová monstra poháněná motory z wartburgů či šestsettrojky.

„Mně to oslovilo, že to jsou závody, jinak ničím,“ říká muž, který měl dvacet let udávat rodící se disciplíně tempo. „Byli jsme se podívat v Mejtě a potom jsem se v Holicích už svez‘. Nejdřív jsem jel na cesáku, ale pak jsem si pořídil speciál. Byli jsme tři, Řehounek, já a Křížek. Pak jsem přešel ke čtyřventilovejm‘ motorům. Byl to mazec, za léto bylo třeba čtrnáct závodů. Jezdily se většinou dva o víkendu a nikdo do toho nekecal. Když přijel maník na závodním pinckovi, musel mít licenci, ale když přijel někdo na speciálu, zaplatil stovku startovný a jinak nic. A to už se jezdilo taky za dvanáct vteřin!“

Netrvalo dlouho a Václav Hutla měl ve svém týmu syna Radka. „Jezdil pár závodů na pinckovi,“ komentuje počínání svého potomka. „Pak jsem mu půjčoval veteránskýho půllitra Jawa a nakonec jezdil na mý motorce. Já byl mezitím ve spolupráci se Zlatou přilbou. Opravoval jsem jim kliky.“

Radek Hutla nakonec osedlal plochodrážní stroj. „Věčně byl na držce,“ hodnotí otec Václav. „A padal pořád na koleno. Než začal závodit, měl ho rozbitý. Na vojnu šel do Racku, ale začaly tam bejt‘ svinský vztahy. Já jsem pár klukům udělal motory a začalo jim to jet. Jenže to se nelíbilo mechanikům, co tam byli placený. A pak jeden závodník přišel, a jim to nedělám, že mu to Venca stejně poladí líp.“

Konflikt na sebe nedal dlouho čekat. „Pozval si mě Venca Verner, šéf tehdejšího SVS,“ líčí Václav Hutla. „Myslel jsem, že mě bude chválit a on mě začal prcat, že dehonestuju práci mechaniků. Udělal jsem motor Radkovi a on mu spadnul řetěz. Jenže to byla sabotáž, chybělo mu pérko.“

S koncem vojenské služby přestal Radek Hutla jezdit na škváře, avšak z plochodrážního světa nezmizel. „Postavil jsem mu leďáka,“ směřuje Václav Hutla své vyprávění k nové stránce svého závodnického životopisu. „Začali jsme na něm lítat oba na písáku. Evžen Erban nám pak dal ještě jeden. Měli jsme dvě motorky, jezdili jsme tady načerno, rybáři nás jebali, že bude průser, ale nebyl. Potom jel Radek závody ve Svitavách. Vždycky ho někdo podjel. Snažil jsem se mu poradit, ale on mě odbyl, že když jsem tak chytrej‘, že si to mám zkusit sám.“

Mezi ledovou plochou dráhou a dragstery
Václav Hutla vzal narážku svého syna doslova. Byl únor 1991 a on se jednadvacet let po nepovedené premiéře na zamrzlém pardubickém Matičním jezeře vrhnul s plnou vervou na ledy. „Tonda Klatovskej‘ a Standa Dyk jeli do světa, tak jsem šel za Milanem Špinkou, že bych se ve Svratouchu svez‘ místo nich,“ svěřuje se s okolnostmi svého dalšího plochodrážního comebacku.

Závod dokončil jako desátý. „Někdo chyběl,“ připomíná skutečnost, že ve startovní listině figurovalo pouhých třináct jmen. „Předjížděl jsem v posledním výjezdu Víu Lajbnera, měl jsem dobrej‘ motor, naladěnýho langhuba . Radek skončil osmej‘. Ten motor se ale po závodech posral a další už zdaleka tak nejel.“

Ledový drápek byl zaseknutý. „Od tý doby jsme jezdili závody několik let,“ vypráví. „Pro mě to byla radost ze svezení, jako king v dragsterech jsem žádný ambice neměl. A když se mi povedlo odletět od startu na druhým místě – v nájezdu pod levým kolenem zubatý kolo, vedle háku druhý zubatý kolo – pánové polibte mně… Přece si nenechám roztrhat novou kombinézu a klapnul jsem. Byla to hobárna.“

Díky příznivým zimám se konal šampionát republiky nejen v sezóně 1992, ale také o rok později. Na pořadatelské mapě se poprvé objevila Větřkovická přehrada poblíž Kopřivnice. „Odešel mně žigul,“ utkvěl závod v paměti Václava Hutly. „Poslal jsem večer po naložení motorek kluka pro benzín, ale nesvítila nám světla. Honem jsem vzal půjčenýho favorita, ale v Pardubicích se posralo topení. To nás ještě čekalo dvě stě kiláků. Přijeli jsme do Kopřivnice na hráz a bylo mínus dvacet dva.“

Ani při závodech se však Václav Hutla příliš neohřál. „Měl jsem jen slaboučký tepláky pod kombinézou, a když jsem přijel z jízdy, nemoh‘ jsem hejbat hubou. Dost jsem prodělával na svý motorce. Když jsem si vzal Radkovu dvouvačku, jelo to úplně jinak. Ale to už mi bylo přes padesát let. Jenže to byla doba, kdy se na nás pořadatel nedovolal. To byl problém, mobily nebyly, spojení se odehrávalo po veřejných budkách a telegramech a nemohlo se jet, nesešlo se nás ani třináct lidí.“

Ke všemu zimy v letech 1994 a 1995 byly hodně mírné. „ Dneska vidím, že jsem si jen myslel, že mám dobrej‘ motor,“ ohlíží se Václav Hutla. „Při posledním Svratouchu malej‘ Holoubek (Libor, mladší bratr Jana Holuba prostředního – pozn. redakce) přijel na závod a já si říkal, že toho musím udělat. V zatáčce jsem ho objel a on mě ujel po rovince asi čtyřikrát. Tak jsem si řek‘ ‚hochu, tady nemáš, co dělat‘ a skončil jsem.“

Přes zimu se Václav Hutla se svým synem Radkem věnovali ledům, nicméně motocyklové sprinty dominovaly. „V roce 1995 jsme vyrazili ven na mistrovství Evropy. “ vypráví. „Nikdo nevěděl, co se tam děje. Poslal jsem dopis do Hockenheimu a oni odpověděli, a přijedeme. Byli jsme první Češi v zahraničí, na doma vyrobených dvouválcích, Němci se na nás chodili koukat jako do ZOO. Měli jsme jen jednu origo závodní gumu na dragstery, druhá byla slick pro silniční závody. Já vypad‘ v kvalifikaci v nejsilnější třídě, Radek postoupil do nedělního finále. Večer jsme lešeňovejma trubkama ohejbali rám, aby se do jeho rámu vešla správná závodní guma z mýho motocyklu. Němci se kroutili smíchy. A pak v půlce trati odešla na dvouválci svíčka a já byl nasranej‘ jako brigadýr.“

Vedle role aktivního pilota dragsteru se oba Hutlové organizačně podíleli na pořádání závodů v Přelouči a později v Pardubicích. „Už v roce 1992 byli v Břehách Holanďani a Angláni,“ vzpomíná. „Pak jsme jednou jeli na Valech a nakonec v Pardubicích na letišti. Když ale Bush napad‘ Irák, v dubnu nám zakázali, že žádný závody nebudou. A tím skončila historie přeloučskejch‘ závodů, kde jsme kromě jednoho roku vyhrávali buď já nebo Radek. Tam si nikdo jinej‘ ani neškrt‘!“

V rodinném týmu Hutlových se však objevil další člen. „Lukáš to měl nejjednodušší,“ vnímá Václav Hutla motocyklové počátky svého vnuka. „Bylo mu osm, když dostal minibajka. Vášnil se na něm, na závodech byl nejmladší ze všech a pokaždý jezdil čtvrtej‘ po třech klukách co měli fabrický motorky. Jeho svět byl hokejbal, ale jeden rok jsem ho stáh‘ na sprinty, připravil mu padesátku a on na ní udělal mistra. A tak jsme byli všichni tři mistři, na čem jsme jeli.“

Mistrovství republiky už určitě ne
Nicméně v posledních dvou sezónách se Lukáš Hutla úspěšně prezentuje plochodrážním fanouškům v roli ledaře. „Vytáh‘ jsem ho svýzt do Osečný,“ přibližuje dědeček Václav jeho prvopočátky na zamrzlých oválech. „Poprvý hodil motorku do svíce, hned začal tahat a šel na držku. Pak přijel na rozlučku do Hamru 2010. Bylo to rozteklý, jezdily se jen stíhačky na dvě kola proti sobě. Radek vyhrál všechny jízdy a jedinej‘, kdo ho porazil, byl Lukáš.“

Počátkem sezóny 2011 bylo rozhodnuto, že zkusí ledy také v závodním rytmu. „V prosinci jsem udělal motor,“ líčí Václav Hutla. „Ale nejel kvůli zapalování, to byl průser. Kluci se svezli až poslední den roku a druhýho ledna se mělo jet v Gniezně. Radek řek¡, že by moh‘ jet Lukáš taky, protože Klauzíci to odřekli. Jeli s Radkem na jedný motorce, to byl očistec. Výsledek ale stál za to! Radek po čtyřech vyhraných jízdách a jedné držce třetí místo, Lukáš osm bodů a osmý místo.“

Na ledové ploché dráze není střídání dvou závodníků na jednom stroji neobvyklé, avšak v zásadě jde vesměs o dočasné řešení. „Začalo bejt‘ jasný, že v Lukášovi něco je, a tak jsem dal do kupy druhou motorku,“ ztotožňuje se s tímto názorem také Václav Hutla. “

Sám ovšem nevydržel jen v úloze mechanika. „Svez‘ jsem se už v Hamru, když byla ta stíhačka na vodě,“ svěřuje se. „Ale to se mně do toho nechtělo. V tý vodě jsem vlažil, předjel mě Luboš Pytloun a já ho celej‘ rok hecoval, že mu to vrátím.“

Loňská zima byla z ledařského hlediska takřka dokonalá a led v potřebné síle vydržel na hamerském jezeře až do března. Jan Pecina proměnil obyčejnou motocyklovou přilbu ve stříbrnou putovní trofej, aby se stal jejím prozatím jediným vítězem. Kromě toho byl vypsán i extra závod pro mechaniky, který se stal tou správnou parketou pro ambice Václava Hutly.

„V první jízdě jsem Luboše odved‘, ale v tý druhý mě ten druhej‘ blbec sundal zezadu,“ povzdechne si Václav Hutla nad nešastným posledním kláním, by v něm nakonec stejně skončil na třetí příčce pódia. „Šel jsem přes řídítka na budku, cejtil jsem, jak to křuplo v zádech a měl jsem po prdeli. Jen jsem si zkusil, jestli hejbu nohama. Pak mě doktoři zjistili dvě zlomený žebra. Jen jsem se kroutil a bez prášků nedal ani ránu.“

Letos neměl na pokračování svých dobrodružství v sedle ohřebovaného speciálu kdy. „Byl fofr,“ neskrývá. „Nejdřív to vypadalo, že u nás nebude nic, pak se ale jelo. Letos musím shodit, abych se moh‘ příští rok svýzt, ale mistrák už rozhodně nepojedu. Vysolit prachy za licenci se mi už nechce. Kdyby bylo málo lidí, tak jo, ale u nás už těch málo lidí přestává bejt‘ a jezdí se kvalifikace.“

A jaké další plány ledařský nestor má? „Co můžeš plánovat?,“ odpovídá otázkou. „Dožít se příštího roku, třeba. Letos jeli kluci loňský motory. Radek měl BM Saši Kopeckýho po repasi, ale nebyl čas na dolaďování. Letos bych chtěl, aby to jelo. Na tý rovině je to potřeba. Letos jsem vyrobil vlastní rám, nikdo mě nechtěl nechat ho oměřit. A tak jsem si ho vyrobil sám podle fotek. A po zprávě od Radka ze soustředění ve Švédsku jsem hned začal stavět druhou motorku pro Lukáše. Dvaadvacátýho prosince jsem ohnul první trubku na rám, pětadvacátýho ledna jsme odjížděli s Lukášem na rozjížďku mistrovství světa do St. Johannu.“

A historik, aby jenom hádal, má-li jeho kariéru považovat za ukončenou. „Nebudu předbíhat, jestli se svezu,“ nevnáší do této problematiky jasno ani sám Václav Hutla, který letos oslavil šestašedesáté narozeniny. „Letos na to nebyl čas. Vezmi, že za necelej‘ měsíc bylo po závodech… A rezultát? Střízlivý odhad možností: před třemi lety jsem na střeleckých závodech v akčních disciplinách v Přelouči málokdy chyběl na bedně, letos v průměru. Prostě reakce jde do prčic. Tlačit proti tomu je proti přírodě. Takže určitě nepojedu žádné závody, mám se rád.“

Foto: Antonín Škach, Jiří Schánělec, Milan Dvořák, Eva Palánová, archív Václava Hutly a archív autora