Tento jubilejní 6000. článek magazínu speedwayA-Z obsahuje rovněž 16 000. publikovanou fotografii

Mühldorf – 9. července 1972
Když Antonín Šváb zjistil, že dlouhé dráhy by mohly být podle jeho závodnického gusta, měl smůlu. Divišovské ESO zrovna přestalo produkovat dlouhodrážní speciály a účast československých reprezentantů v mistrovství Evropy skončila. V osmašedesátém však popadl svojí příležitost za pačesy. I když se mu do cesty bohužel připletla normalizace a zranění, právě před čtyřiceti lety stačil zajet v Mühldorfu své životní šesté místo v mistrovství světa. Magazínu speedwayA-Z však nedávno vyprávěl, že nebýt neregulérního startu ve finálové jízdě a splněných cílů továrny Jawa, nebylo by vyloučeno, že by seznam českých medailistů z dlouhé dráhy vedle Jiřího Štancla, Aleše Drymla a Josefa France obsahoval rovněž jeho jméno.

Na správném místě v nesprávném čase
Sotva se Antonín Šváb ve svých sedmadvaceti letech začal věnovat ploché dráze, sport levých zatáček mu byl zpočátku proti srsti. Dávat motocykl do smyku bylo něco, co za řidítky silničního kola či motocyklu doposud nezažil. V půlce září 1962 však poprvé přijel na travnaté dostihové závodiště v Pardubicích, kde se konala repríza před rokem obnovené Zlaté přilby. A Antonín Šváb projel cílem velkého finále jako třetí.

„V kategorii plochodrážníků jsem byl druhý,“ připomíná Antonín Šváb povedený tah Jaroslava Machače s motorem z terénní třistapadesátky v plochodrážním rámu, který jeho motocykl poslal do kategorie motokrosových strojů. „Myslelo mu to, jel s ním ve třídě terénních motocyklů. Tam byl ve výhodě proti svým soupeřům, protože mohl jet jako na plochodrážce a byl rychlejší. Navíc byl chytrej‘, takže zajel takovej‘ čas, aby měl ve finále náskok a my dostali velkej‘ handicap.“

Skvělá myšlenka málem zapsala Jaroslava Machače jako vítěze čtrnácté Zlaté přilby. „Seidl ho dojel až těsně před cílem,“ vzpomíná Antonín Šváb, který se v té chvíli pohyboval vstříc šachovnicové vlajce na třetí příčce. „A já mít ještě čtvrtinu kola navíc, předjel jsem ho taky. Dojel jsem ho těsně před čárou a tak jsem byl třetí, ale druhej‘ ve třídě plochodrážníků. Ale kdyby bylo to finále kratší, Seidl by ho nikdy nedojel. Jarda Machač byl dobrej‘ jezdec a s tím svým motocyklem projížděl zatáčky stejně jako my.“

Antonín Šváb už na stránkách magazínu speedwayA-Z vyprávěl, že se mu dlouhé dráhy svým stylem jízdy zalíbily. Mohl na nich zužitkovat zkušenosti z motocyklových okruhů a konec konců i z cyklistické kariéry. Jenomže takové zjištění přišlo v nesprávnou chvíli. Debakl dlouhodrážních motocyklů ESO při kvalifikačním kole evropského šampionátu před zraky domácího publika v Mariánských Lázních v jednašedesátém vedl nejen k zastavení jejich produkce, ale také k vycouvání účasti československé reprezentace.

„Tenkrát jsme ty závody na dlouhé dráze nejezdili, motocykly se nevyráběly v sérii,“ souhlasí Antonín Šváb. „Až podepsal smlouvu Barry Briggs, přitáh‘ motocykl, který si upravil na dlouhou dráhu. Díky tomu se začalo uvažovat vyrábět motocykl také na dlouhou dráhu.“

A hrdina našeho vyprávění ucítil příležitost. „Už když jsem jel závody na trávě v Pardubicích, zjistil jsem, že tady mám do tý špičky blíž než na škváře,“ svěřuje se Antonín Šváb. „Myslím špičku světovou, v naší špičce jsem byl, vyhrál jsem dva tituly. Ale na svět to nestačilo. To si musíme přiznat, že na to nestačil nikdo z nás. Kluci jeli třeba i světový finále, když měli štěstí, ale tam prostě nestačili, aby mohli vyhrát nebo skončit třeba do pátýho místa. Až Zdeňkovi Kudrnovi se povedlo, že byl v devětasedmdesátým sedmej‘. To byl první úspěch. A já jsem vždycky uvažoval, že na dlouhý dráze by moh‘ člověk jet se špičkou rovnocenně.“

Nové obzory československé dlouhé dráhy
Jak již bylo výše řečeno, doba uzrála, aby si Antonín Šváb svou domněnku ověřil rovnou v ostré praxi. „Ve fabrice se začaly dlouhodrážní motocykly vyrábět,“ pokračuje Antonín Šváb ve svém vyprávění. „Tenkrát byla v Praze na Svazarmu dílna, co připravovala motocykly pro reprezentaci. Tři nebo čtyři mechanici se o to starali a motorky se klukům půjčovaly. Jawy byly motoricky dobrý, rámy díky konstruktérům Červinkovi a Hofmanovi taky. Dá se říct, že motocykly byly schopný konkurence. Svazarm nějaký zakoupil, i na Markétě měli koupenej‘ motocykl, kterej‘‘ jsem jezdil. Bylo to v době, kdy se politická situace uvolnila.“

Dlouhodrážní speciál Jawa 890 ruku v ruce s oteplením na československém politickém nebi otevřely dvířka ke startům v západoněmeckých závodech. Hned první výjezd do Pockingu skončil neskutečným úspěchem.

„Nebyla to ani krátká, ani klasická dráha,“ popisuje Antonín Šváb ovál. „Bylo to něco mezi tím, mělo to okolo 550 metrů. To byl můj první závod, co jsem jel na dlouhý. Nevěděl jsem, jak to vypadá. Seznámili jsme se s jezdci jako Manfred Poschenrieder nebo Jon Ödegaard a celou tehdejší evropskou špičkou. Na konci závodu byly tři velký finále. Hodnotily se samostatně. Já vyhrál jedno, Luboš Tomíček taky a Jarda Machač byl v tom svém třetí nebo čtvrtej‘.“

Výsledek z Pockingu měl zásadní dopad. „Byl to velkej‘ úspěch,“ netají se Antonín Šváb. „Zjistili jsme, že na tu špičku máme a můžeme s ní závodit. Já zjistil něco podobnýho jako předtím na ledech. Že s nimi můžeme jezdit vyrovnaně a že na ně s Lubošem stačíme, což se o krátký dráze nedalo tvrdit.“

Odezva na sebe nenechala dlouhou čekat. „Po tom úspěchu v Pockingu jsme dostali spoustu nabídek,“ vypráví Antonín Šváb. „Nechali nás tam startovat, začali jsme jezdit do Německa a výsledky se dostavily.“

Už v osmašedesátém po osmi letech zavlála vlajka červenomodrobílou trikolórou opět v dějišti finále evropského šampionátu na dlouhé dráze. V Mühldorfu skončil Luboš Tomíček sedmnáctý, avšak Antonínu Švábovi patřila sedmá příčka. Páté místo Františka Richtera z Plattlingu z července 1960 stále zůstávalo nejlepším umístěním československého borce v šampionátu, avšak jako počátek nových časů nebyl výsledek obou Pražanů vůbec špatný.

Jenže doba se měnila. Pražské jaro vzalo za své pod pásy tanků armád Varšavské smlouvy, které přerušily slibný vývoj v naší zemi. Antonín Šváb navíc prošel zraněními, díky nimž nezasáhl do dlouhodrážního šampionátu ani v roce 1969, ani v roce 1971, kdy byl povýšen na mistrovství světa.

Zájmy značky byly prvořadé
Sezóna 1972 zastihla Antonína Švába v oslnivé kondici. Ještě na podzim předcházejícího roku se pustil do intenzivního tréninku. Každý den cvičil, plaval a jezdil na kole. Kritikům, kteří mu připomínali čtyřicítku na krku, odpověděl stříbrnou medailí z finále mistrovství světa na ledové dráze ve švédském Nässjö.

Stejně jako pro ledovou dráhu nejsou letité závodnické zkušenosti na překážku ani na dlouhých oválech. Do mistrovství světa vstoupil koncem května v jugoslávském městě Gornja Radgona. Zatímco František Ledecký a Evžen Erban skončili pod čarou ohraničující sedmičku postupujících, Antonín Šváb mával z pódia s vavřínovým věncem okolo krku.

„Byl jsem třetí, ty dva Němčouři přede mnou už byli špička,“ vzpomíná dnes a míní Heinricha Sprengera a vítězného Josefa Unterholznera. Nyní ho očekávalo semifinále v Scheessellu, kde mu los přidělil startovní číslo jedna. I když ho rozehrál ziskem jediného bodu, díky dvojici druhých míst postoupil do finále. Tehdy se totiž při kvalifikačních mítincích každý závodník objevil na startu pouhých tří jízd. Na rozdíl od finále, kde program pokračoval nejen semifinálovými, ale i jednou finálovou rozjížďkou, přičemž body se stále přičítaly.

Finále hostil Mühldorf, tedy dráha, kde Antonín Šváb při svém debutu ve finále šampionátu skončil sedmý. Dvacet tisícovek přítomných diváků vidělo našeho borce poprvé v akci v rozjížďce s číslem dvě. Skončil třetí, avšak v páté jízdě před ním dojel pouze Ivan Mauger. Třetí příčka za Ivanem Maugerem a Hansem Sieglem ve třetí sérii otevřela československému reprezentantovi semifinálová dvířka. Ani tam Antonín Šváb nezaváhal a protnul metu jako druhý hned za Ivanem Maugerem.

V té chvíli se na čele průběžné klasifikace hřál Ivan Mauger, který doposud neprohrál, takže měl na svém kontě čtyřiadvacet bodů. Manfred Poschenrieder mu dýchal na záda s jednadvaceti, Bengt Norregard doposud inkasoval šestnáct, zatímco skóre Jona Odegaarda, Hanse Siegla a Antonína Švába se prozatím zastavilo na hodnotě čtrnáct. Vítěz jízdy tehdy bral šest bodů, druhý čtyři a pak se klasicky ubíralo až do nuly šestého závodníka v cíli, takže ve finále šlo třem borcům o titul a všem o stupně vítězů.

„Na startu jsem stál u prken,“ vzpomíná Antonín Šváb na klíčový moment závodu. „Díval jsem se na levý běžec na tyči startovacího zařízení. Měl normální pohyb, odstartoval jsem, ale na pravé straně zůstala páska viset. Chytil jsem jí za přilbu a strhla mi brejle.“

Kupodivu rozhodčí nesáhl po knoflíku s červenými světly, takže se jelo dál. „Je jasný, že bez brejlí je to blbý obzvl᚝ na dlouhý dráze. Když to nezastavili, jel jsem dál. Myslel jsem, že to někdo zabalí. Zkoušel jsem ještě předjíždět a málem ještě jednoho jezdce předjel.“

Když přijel Antonín Šváb do depa, nemyslel si, že je všechno ztraceno. „Jako zástupce Jawy tam byl se mnou Jarda Červinka,“ vysvětluje. „Myslel jsem, že podá protest. Ale on mi říkal, a se nezlobím, že vyhrál Mauger, že je to tovární jezdec Jawy, a že značka vyhrála.“

Jawa přitom měla u svého hvězdného Novozélanďana trošku vroubek. O rok dříve, kdy se finále konalo v norském Oslo, upadl z jeho továrního motoru ventil zrovna ve chvíli, kdy s ním mířil na start semifinálové jízdy. Aby se Ivan Mauger zapsal do historie jako první mistr světa vůbec, musel narychlo přeskočit na vypůjčený JAP od Dona Goddena.
V motoristickém sportu zájmy značky převažují tradičně i zájmy reprezentace a Antonín Šváb se s postojem Jaroslava Červinky nakonec smířil. „Uznávám to, po opakovaném startu se mohlo stát cokoliv a Jawa by třeba nevyhrála vůbec,“ říká. „Pochopil jsem, že má Jarda Červinka pravdu, že vyhrála Jawa, ale já na tom prodělal.“

Medaile přitom nevisela vysoko. „Neříkám, že bych vyhrál, Ivan Mauger byl lepší, ale moh‘ jsem klidně dojet čtvrtej‘ nebo třetí,“ přemítá Antonín Šváb dnes po čtyřech desítkách let. „Ale někdy musí člověk brát to, co je. I tak si myslím, že to špatnej‘ výsledek nebyl, ve finále startovala celá špička.“

Medaile až od syna
Umístění Antonína Švába ve finále mistrovství světa zlepšil až Jiří Štancl. V Mariánských Lázních v září 1976 přivedl novou čtyřventilovou Jawu na pátém místě. Napřesrok v dánském Aalborgu se ještě o jednu příčku zlepšil. Čtvrtý byl i v Mariánských Lázních 1979.

Nejúspěšnější plochodrážník československé historie dokázal jako první dobýt světovou dlouhodrážní medaili. Roku 1983 byl v Mariánských Lázních druhý, což zopakoval o dva roky později v dánském Korskro. Bohužel komerční styk, který mu umožnil fungovat coby plochodrážní profesionál, znamenal také zavřené dveře do reprezentace. O co jsme přišli, dokázal Aleš Dryml, který mohl navzdory komerčnímu styku v roce 1989 reprezentovat. A výsledkem se stala stříbrná medaile z Mariánských Lázních, na níž pardubický borec dosáhl ještě jednou o dva roky později. Na tyto úspěchy navázal až letos Josef Franc svým bronzem.

Pokud se týká Antonína Švába, vstup do sezóny 1973 si zkomplikoval frakturou ruky při ledařském tréninku ve Švédsku. Do mistrovství světa na dlouhé dráze zasáhl naposledy toho roku při kvalifikaci v Mariánských Lázních, ale byl vyřazen. Medaili mohl obdivovat až o dvaatřicet let později, kdy jeho syn Antonín triumfoval v posledním díle finálového seriálu v Morizes. Jenže o čtvrt roku později se vydal na osudnou cestu do Argentiny.

Finále MS na dlouhé dráze 1972 – Mühldorf:
1. Ivan Mauger (NZ) 30, 2. Manfred Poschenrieder (D) 23, 3. Jon Odegaard (N) 18, 4. Hans Siegl (D) 17, 5. Bengt Norregard (DK) 17, 6. Antonín Šváb (CS) 14, 7. Hans Zierk (D) 13, 8. Josef Angermüller (D) 11, 9. Willihard Thomsson (S), 10. Don Godden (GB) 9, 11. Rudi Kastl (9), 12. Jan Käter (D) 6, 13. Heinrich Sprenger (D) 4, 14. Gottfried Schwarze (D) 3, 15. Henning Hansen (DK) 3, 16. Matti Olin (FIN) 2, 17. Nils Otto Haraldsen (N) 1, 18. Runo Wedin (S) 1, res Ole Olsen (DK) DNR.
Poznámka: Runo Wedin se kvalifikoval původně jen jako náhradník, ale nakonec startoval místo Aloise Wiesböcka

Působení Antonína Švába v ME a v MS na dlouhé dráze:

1968	kvalifikační kolo – Gornja Radgona (YU)	4.
	finále – Mühldorf (D)	7.
1970	kvalifikační kolo – Vilshofen (D)	6.
	semifinále – Gornja Radgona (YU)	15.
1972	kvalifikační kolo – Gornja Radgona (YU)	3.
	semifinále – Scheessel (D)	6.
	finále – Mühldorf (D)	6.
1973	kvalifikační kolo – Mariánské Lázně (CS)	14.

Poznámka: mistrovství světa bylo poprvé vypsáno roku 1971, do té doby se závodilo o mistrovství Evropy

Foto: archív Antonína Švába a archív autora