Archiv pro měsíc: Prosinec 2012

MS Na dlouhé dráze

Finále dlouhodrážního mistrovství světa se pojede skutečně na krátkém ovále

Rzeszow – 12. prosince
Pravidlo, že finálová část mistrovství světa na dlouhé dráze se může konat na oválech s délkou začínající na 350 metrech, evidentně napřesrok dojde svého uplatnění. Z kalendáře totiž vypadl nizozemský Groningen, který by měl být nahrazen polským Rzeszowem.

V současné době se dolaďují poslední detaily a také termín. Otázky vzbuzuje udělení divoké karty pořadatele. Thierry Bouin, dlouhodrážní koordinátor FIM, je zastáncem myšlenky, aby se se startovním číslem dvacet objevil buď někdo ze špičkových Poláků či dokonce Jason Crump.

Foto: Kiril Ianatchkov

Minirozhovor

Kryštof Rybář se rozhodl pro plochou dráhu hned po prvním usednutí na motocykl

Bílá – 11. prosince
Loni se na svatého Václava přijel s tatínkem Danielem a dědou Josefem, někdejším plochodrážním reprezentantem, podívat na jeden z podniků Speedway Mini Cupu do Divišova. Nezůstalo jen u okukování, sám usedl do sedla plochodrážní stopětadvacítky. A by se závodních jízd nezúčastnil, byl nakonec přece jen klasifikován na poslední příčce. Neuběhl ani rok a nebýt celonočního deště přijel by do Divišova zamávat z nejvyššího stupně pódia coby celkový vítěz celého Speedway Mini Cupu. Kryštof Rybář magazínu speedwayA-Z vyprávěl, nejen co se seběhlo v mezilehlých padesáti týdnech, ale také se svěřil, že první svezení na plochodrážním motocyklu rozhodlo, že motokros půjde stranou.

Za úspěšný debut pochvala od mistra světa
„Poprvé jsem se posadil na motorku v pěti letech,“ vypráví Kryštof Rybář, že v jeho případě jablko rozhodně nepadlo daleko od stromu. „Byla to taková malá motorka s motorem z Babetty. V šesti letech jsem začal v šesti a nic moc jsem v něm nedosáhl. Největší úspěch asi byl, že jsem vyhrál sezónu v soutěži MX Bakov.“

Jenže jeho motokrosová kariéra se už blížila ke svému konci. „Motokros mě přestával pomalu bavit, chyběl mi tam kontakt s jinými jezdci,“ vysvětluje. „U ploché dráhy jsem v kontaktu pořád.“ Svou roli nakonec sehrála plochodrážní minulost Josefa Rybáře.

„Jo, jo, to sehrálo hodně velkou roli,“ souhlasí Kryštof Rybář. „S tátou a dědou jsme pořád jezdili na závody a už odmalička mě vedli k ploché dráze. První svezení na plochodrážní motorce jsem absolvoval v Liberci. Motorku mi půjčil Dany Šilhán, za což mu moc děkuju. Ale byla na malém rámu, takže to nebylo úplně ono. Ale už v tu chvíli, kdy jsem si na Danyho motorku sednul, řek‘ jsem si, že plochou dráhu chci jezdit. A po cestě domů jsem řekl tátovi, že chci s plochou začít. Byl z toho nadšený.“

Následovala zmiňovaná cesta do Divišova. V sezóně 2011 stihnul ještě tři podniky Speedway Mini Cupu. Učení mu šlo náramně, soudě dle skutečnosti, že hned v dalším klání v Divišově o necelé dva týdny později pronikl už do finále B a do průběžné klasifikace si připsal deset bodů.

„Na to, že to byl můj první závod, jsem z toho byl překvapenej‘,“ nezastírá. „Dokonce mě za to pochválil i pan Špinka, čehož si moc cením.“

Permanentka na domácí stupně vítězů
Letos vykročil tím nejlepším možným směrem. V dubnu se v Divišově poprvé postavil na stupně vítězů. Třetí podnik Speedway Mini Cupu v květnu v Chabařovicích už vyhrál. „Výkony v dubnu asi byly hlavně díky tomu, že jsem mohl v zimě trénovat na šroubkách, za což děkuju Honzovi Pecinovi,“ přemítá. „V Divišově jsem moh‘ skončit druhej‘ za Míšou Krupičkovou. Odstartovali jsme, po prvním kole jsem byl druhej‘, ale pak mi začala vynechávat motorka. Tak jsem skončil třetí, bylo to karburátorem. V Chabařovicích jsem vyhrál všech pět jízd a měl plnej‘ počet osmnáct bodů. Byl to krásnej‘ pocit! Vzpomínám na to moc hezky.“

Od té doby se na stupních vítězů docela zabydlel. V mistrovských závodech ČSMS i AČR skončil třetí, Speedway Mini Cup vyhrál. „ČSMS i AČR mi vyšlo moc pěkně,“ bilancuje. „V ČSMS jsem měl i štěstí, protože na dva závody nepřijely Chabařovice. V AČR už to bylo horší! Pořád jsme se přetahovali o třetí místo s Adamem Fenclem. Bylo to těsný! Asi o dva body jsem skončil třetí. Chvíli to i vypadlo, že bude rozjezd s Adamem o celkové třetí místo. Mini Cup byl krásnej‘! Tam jsem si vždycky spravil náladu. Teď nevím, jestli jsem měl tři nebo čtyři závody za sebou plnej‘ počet bodů. Mini Cup byl úžasnej‘, akorát škoda, že nebyly ceny jako minulej‘ rok, když to vyhrál Michal Škurla.“

Nadějný závodník dostal pozvánku do reprezentačního týmu pro zlatý pohár UEM v nizozemském Blijhamu, avšak na rozdíl od domácí scény loni v říjnu tento debut zrovna vydařený nebyl…

„Jo, jo, moc to nevyšlo,“ povzdechne si Kryštof Rybář. „Na hotelu to bylo luxusní, s Patrikem, Michalem, Míšou a Romanem bylo o srandu postaráno. Když jsme vstali, začala nervozita. Když jsme přijeli na dráhu, všichni tam už byli. Soupeři byli zajímaví! Dva tréninky proběhly v poho, dokonce jsem se držel i těch paličů. Pak došlo na tréninkové jízdy. V první jsem dobře odstartoval, celou jízdu dojel druhý za Igorem Kopiecem a před Darellem de Vriesem.“

Ta druhá ovšem dopadla nepříjemně. „Odstartoval jsem zase na druhým místě za Igorem a zase před Darellem,“ říká. „A v druhém kole v první zatáčce po startu na to došlo. On byl na rovince rychlejší a dostával se před mě. Když byl kousek přede mnou, zavřel mě. Naše kola se o sebe zadrhla a už se s tím nedalo nic dělat. Od té doby si to nepamatuju. Silnej‘ otřes mozku, zlomenej‘ nos, dva dny v nemocnici a doma průser.“

Účty letošní sezóny jsou ovšem už podtrženy a sečteny. „Snažím se cvičit, běhat a posilovat,“ popisuje Kryštof Rybář svou přípravu na nadcházející rok. „Jinak asi budeme kupovat dvěstěpadesátku. A chtěli bychom i dlouhána do Německa. Jinak nevím, možná budou i nový dečky. Na příští rok nemám nějaký extra velký cíle. Malou dráhu asi moc jezdit nebudem‘. Tak cíl je asi dělat nějaký dobrý výsledky v tom Německu.“

Kryštof Rybář děkuje:
„Za prvé bych chtěl poděkovat celé rodině. Tátovi, mámě, ségře, dědovi Pepovi, no prostě všem příbuznejm‘. Shupě za pomoc, Láďovi a Jiřině Šifaldovým za možnost tréninků a soustředění. Divišovu taky za možnost tréninků. Taky bych chtěl poděkovat Zicu za opravy blatníků. Panu Schneiderwindovi za rady a všem, co mi nějak pomohli.“

Foto: Wojta Zavřel, Antonín Škach a Jiřina Šifaldová

Ostatní závody

Speedway-On-Ice míří na nová kolbiště

Míšeň – 10. prosince
Po listopadové ouvertuře ve Freitalu si německá šroubkařská série Speedway-On-Ice dopřeje v prosinci volno. Zato v lednu se bude závodit naplno. V sobotu 19. ledna se šroubky vrátí do Drážďan, kde se však premiérově pojede pod střechou v prostorách Energieverbund Areny. Druhý den se závodníci premiérově představí v Schönheide.

Foto: Anke Geyer

Ostatní závody

Matěj Kůs nemá důvod měnit klubové barvy

Middlesbrough – 6. prosince
Čtvrteční večer patřil v Medvědím baru v Redcaru slavnostnímu Christmas Race Night. Fanoušci, kteří si díky zájmu museli lístky v hodnotě pěti liber objednávat již tři týdny předem, si mohli užít nejen simulované koňské dostihy nebo menu skládající se z koláče a rýže s kari nebo hrachovou omáčkou, ale také slyšeli šest jmen, s nimiž Medvědi z Redcar vstoupí do Premier League 2013. Mezi nimi nechyběl ani Matěj Kůs.

Pražský závodník se před časem klubovému webu svěřil, že nemá důvod měnit klubové barvy, což platí nejen pro Olymp, ale také pro Redcar a Krakov. „V Redcar mě drží místní dráha, sponzoři a mezilidské vztahy,“ nechal se slyšet. „Neznám jediný důvod, proč bych měl klub opouštět. I v Krakově, tam také chtějí, abych zůstal.“

Foto: Michal Kohout

Historie

Václav Hutla měl plochodrážní část své závodnické kariéry rozdělen na etapy

Zima 2010/2011 byla vůči českým ledařům náramně štědrá. Po třech závodech mistrovství republiky jednotlivců a stejnému počtu kol šampionátu družstev pořádali v Hamru na Jezeře rozlučkový závod o stříbrnou přilbu, kterou promptně zhotovil Jan Pecina. Jak už to při takových příležitostech bývá, za řidítka ohřebovaných speciálů se dostali i mechanici. Muž v zelených montérkách však svým počínáním na zamrzlé ploše dával najevo, že by se rozhodně neztratil i mezi regulérními závodníky, i když jsem přijel hlavně jako mechanik svého vnuka Lukáše. Dostal se až na stupně vítězů, by ho zezadu sestřelil méně zkušený soupeř. Jakby také ne, Václav Hutla sice dosáhl nejvíce coby pilot motocyklového dragsteru, avšak plochá dráha a to nejen ledová pro něho v minulosti rozhodně nebyla neznámým pojmem.
Dlouhé čekání na ostrý začátek kariéry
„To bylo dávno,“ povzdechne si Václav Hutla nad otázkou, kdy poprvé zasedl za motocyklová řidítka. „Otec mi koupil Sachse, motokolo o obsahu 98 ccm.“ Na něm podniknul své první krůčky a první kola na vesnickém dvoře kolem dřevníku. Avšak k závodění bylo ještě daleko. A cesta k němu ani zdaleka nepřipomínala hladkou a rovnou dálnici.

„Závodění bylo průser, musel jsi mít řidičák,“ připomíná přeloučský matador, že legislativa brzdila tehdejší plošinářské benjamínky mnohem účinněji než věk. „Nebylo mi vůbec nic platný, že jsem od čtrnácti chodil k Havelkovi do dílny.“

Nicméně nikdy se nic nejí tak horké, jak se na první pohled zdá. „Nadšení tady bylo, u strejce v regálu vrak motoru z Nortona z roku 1926, Havelka dodal vyřazený rám a kola a tak jsem s tátou přes zimu postavil v obýváku motorku,“ popisuje Václav Hutla svůj první plochodrážní speciál, v pardubickém klubu zvaný buchar, který byl o dvacet let starší než on sám. „Na něm jsem se svez‘ občas při tréninku na dráze na zodpovědnost Havelky, ale stejně dokud ti nebylo sedmnáct, byl jsi bez šancí. Zato strniště v okolí vesnice to bylo pré.“

Vysněné narozeniny se naštěstí blížily hodně rychle. „Pak mi Havelka nechal postavit motorku z nějakýho šrotu, co přišel z Domu armády,“ pokračuje dál ve svém vyprávění. „Jenže se objevil maník, že by chtěl jezdit plochou dráhu. A já zase stál.“

Přitom jediné, co kariéře Václava Hutly v polovině šedesátých let bránilo, byla právě jenom příležitost. „Řidičák jsem udělal a licenci mi z Hradce přivezli,“ popisuje. „Jenže ten chlapík pálil za Špinkovou dcerou. Chtěl se svýzt a ukázat se. Dopadlo to tak, že upad‘ pětkrát za závod a já nejel. A tak jsem se nasral a tři roky nejezdil. Dělal jsem v kolchoze, chodil za holkama, takže na motorky nebyl čas.“

Nicméně ruce svrběly. „Až ve třiadvaceti, kdy jsem už byl ženatej‘ a měl dva kluky, jsem přišel za Havelkou, že bych zase začal,“ dostává se Václav Hutla k opravdovému počátku své aktivní kariéry. „Bylo ale mraky lidí a málo závodů, družstva se jely a nejely. V roce 1969 se vůbec netrénovalo a až v tom sedmdesátým jsem začal pořádně.“

Starým pořádkům československé ligové soutěže, jejíž vyšší divize naposledy nesla název 1. liga, zvonila hrana. Pardubice rozhodně čekaly lepší časy ve vzdálenější budoucnosti. V tabulce skončily poslední, když jejich jediné dva body šly na vrub zářijové výhry nad Ústím nad Labem ve Svítkově.

„Dva lidi skončili, trénovalo se fest a já konečně jel pár závodů,“ vzpomíná Václav Hutla, který v sezóně 1970 prožil rovněž debut na mezinárodní scéně. „Zlatá přilba jela na zájezd do Gdaňsku. Naše úderná dvojice byla Evžen Erban a Miroslav Rosůlek. Já jel s Karlem Buřičem, ten mi dal v tréninku za dvě kola celou rovinu.“

Trénink je ale trénink a chleba se láme až při vlastních závodech. „Trefil jsem se do startu,“ vybavuje si Václav Hutla svou první rozjížďku. „Udělal jsem dva body, a jestli mě neklame pamě, tak to byla jediná jízda, která neskončila 5:1. Jarda Machačů mě učil jezdit lajnu a já jí v tom Gdaňsku jezdil, ale neuměl jsem jezdit ve víc lidech na dráze. Ve druhý jízdě jsem čekal na zelený světlo. To ale nebylo, protože Poláci vyčuchali, že jsem od startu na ně dobrej‘.“

Ledový debut na Matičním jezeře skončil ještě před jeho začátkem
V průběhu sezóny 1970 se zdálo, že se Václav Hutla dostal na správnou cestu. „Začal jsem se dobře vyvíjet,“ souhlasí dnes po čtyřiceti letech. „Ale motorka nebyla nic moc a závodů jsme měli málo.“ Ještě než začala škvárová kampaň, dostal se Václav Hutla poprvé do bližšího kontaktu s ledovou dráhou.

Po čtrnácti letech od posledního závodu na Pohránovském rybníku se pardubické publikum mohlo v neděli 11. ledna opět vypravit za atraktivní podívanou, kterou produkovali muži v sedlech ohřebovaných speciálů.

„Chtěl jsem se svýzt,“ říká Václav Hutla, jehož syn Radek shodou okolností vrátil ledy na Pardubicko až loni v Mělicích po více než čtyřech desetiletích. „Jarda Machač tehdy dělal ve zbrojovce v Přelouči, já taky a on mě vzal pod patronát. Měl starej‘ rám, takovej‘ úplně ničemnej‘, pak měl jednu horší a jednu reprezentační motorku.“

S jeho pomocí se Václav Hutla začal chystat na svůj ledařský debut. „Dal mně rám, gumy, hřebíky, za motorku totiž bylo tři sta korun startovný, který jsem mu odved‘. No, a v tý době to byla vejplata asi za tejden. Podle nejlepšího vědomí jsem v kuchyni nabouchal vyřazený krátký hřebíky do gum,“ popisuje hrdina našeho vyprávění. „Před závodem jsem se svez‘ u nás na slepým rameni Labe. Kluci, co tam hráli hokej, se na chvíli uhnuli. Hned ve druhým kole jsem hodil koleno, moc se mi to líbilo, na hladkým ledě sranda. A tak jsem přijel hrdinsky na Maák, že to v neděli vyhraju.“

Jenže ledový povrch měl daleko k ideálu. „Dráha byla po těch jejich trénincích rozsekaná na mraky,“ kroutí hlavou nad svým tehdejším počínáním. „Já jezdil, debil mladej‘, smykem tak dlouho, až mi to ustřelilo. Zlomil jsem si kličku a lopatku, bylo po ledový sezóně a já musel doma manželce přísahat, že ledy už nikdy nepojedu.“

Díra v přilbě a hlavně manželka řekli ne
Jak už bylo řečeno, škvárová kariéra Václava Hutly pokračovala. V sezóně 1971 prošla československá soutěž družstev jednou ze svých zásadních změn. Vyšší liga se přejmenovala na extraligu, zatímco ta nižší po ní podědila název první liga. Především se však ke slovu dostal rozpis pro čtyřčlenná družstva, známý ze světového šampionátu, s nímž se ovšem u nás na ligové bázi experimentovalo již počátkem šedesátých let.

„Závodil jsem na škváře, tenkrát jezdili všichni všechno,“ svěřuje se Václav Hutla. Pardubice po tristním průběhu předchozí sezóně spadly do první ligy, kde byly zařazeny do skupiny B společně s Bratislavou, Žarnovicou a Březolupy. Systém čtyřčlenných družstev však ukázal své nedostatky, což je poučné i v dnešní době, kdy se objevují hlasy po jejich comebacku na extraligovou scénu.

Závody plánované na konec dubna do Bratislavy a Břeclavi musely být kvůli špatnému počasí zrušeny. Odjely se v náhradních termínech v Žarnovici a Pardubicích vždy den před řádně naplánovaným mítinkem. Celá ligová skupina se smrskla na dva závodní víkendy na dvou stadiónech.

Václav Hutla přitom může sloužit jako učebnicový příklad, co to pro závodníky znamenalo. „Závodů bylo málo,“ krčí rameny. V Žarnovici v pardubické sestavě chyběl, avšak v Pardubicích se do akce dostal. „V prvním závodě jsem dělal devět bodů, ve druhým deset z dvanácti možnejch‘ a měl jsem nejrychlejší čas dne,“ dodává, že v pardubickém družstvu rozhodně nemohl být považován za statisty.

Pardubice po čtyřech triumfech logicky skončily na samotném hrotu závěrečné tabulky. Po více než tříměsíční pauze je čekala říjnová kvalifikace o postup do extraligy 1972. O právo působit mezi elitou se s nimi prala Plzeň, vítěz prvoligové skupiny A, a poslední dva celky z extraligy Ústí nad Labem a Kopřivnice. Jenže severočeský klub nakonec odstoupil a byl vystřídán Českými Budějovicemi.

Čtyřdílný seriál rozhodně nebyl prost dramatičnosti. V Kopřivnici vyhráli domácí, Pardubice byly první v Plzni, ale na českobudějovické Dlouhé Louce se nevešly na stupně vítězů s jihočeskými závodníky na jejich vrcholu.

Před posledním kolem ve Svítkově neměla Plzeň už šanci, zatímco ostatní tři týmy se s osmi tabulkovými body dělily o průběžné vedení. Postoupit mohly však jen dva. „Nabil jsem si tlamu,“ vzpomíná Václav Hutla na závod, který jednou provždy vrátil Pardubice do extraligy. „Nechtěl jsem si připustit, že bych byl poslední. Motorka mi nestartovala, Standa Kubíček odlít, Pepík Plíšek s Jardou Lucákem jeli za ním dvojici a já je nemoh‘ předjet. Z výjezdu jsem se vždycky zahrabal. A tak jsem to v posledním kole vsadil mezi ně. Jenže Plíšek mě zbliknul a přizdil mě.“

Pád měl fatální důsledky na další činnost Václava Hutly. „Díra v přilbě, ráno jsem ani nevstal z postele,“ vysvětluje. „Žena zase protestovala a než abych se rozváděl, tak jsem skončil. A taky se v Pardubicích děly divný věci. Před tou kvalifikací jsme jeli tréninkovej‘ závod o místo v sestavě. Byli jasný Bedřich Mareš, Havelka a rozhodovalo se mezi mnou a Zdeňkem Haklem. Měl jsem ojetou gumu, tehdy se jezdily, dokud měly špunty. Zdenda mě porazil, ale protože mu Havelka půjčil svou motorku se svou novou gumou a mě předtím seřval.“

V rozhodujícím závodě o extraligu však Václav Hutla startoval. „Jednou jsem přijel z práce a u nás seděli funkcionáři z klubu, že se Hakl neosvědčil, abych jel v Pardubicích já,“ vzpomíná. „Koupily se nový motorky a Zdeněk je pokaždý rozbil. Tak jsem nastoupil, ale jak jsem říkal, nabil jsem si tlamu a bylo po žížalkách.“

Motocyklové sprinty přinesly bezpočet možností
Ani druhý konec závodní kariéry Václava Hutly nebyl definitivní, i když si zpočátku našel jinou disciplínu na sportovní vyžití. „Začal jsem závodně střílet,“ vypráví. „A když u nás začaly v osmdesátejch‘ letech sprinty, chyt‘ jsem se jich.“

Sprinty motocyklů na čtyři sta metrů se těšily velkému zájmu pořadatelů, jimž za závodní dráhu posloužil jen pořádně dlouhý kus silnice, a konec konců i publika, které vedle běžných motocyklů a strojů z jiných disciplín mohlo spatřit i dvoukolová monstra poháněná motory z wartburgů či šestsettrojky.

„Mně to oslovilo, že to jsou závody, jinak ničím,“ říká muž, který měl dvacet let udávat rodící se disciplíně tempo. „Byli jsme se podívat v Mejtě a potom jsem se v Holicích už svez‘. Nejdřív jsem jel na cesáku, ale pak jsem si pořídil speciál. Byli jsme tři, Řehounek, já a Křížek. Pak jsem přešel ke čtyřventilovejm‘ motorům. Byl to mazec, za léto bylo třeba čtrnáct závodů. Jezdily se většinou dva o víkendu a nikdo do toho nekecal. Když přijel maník na závodním pinckovi, musel mít licenci, ale když přijel někdo na speciálu, zaplatil stovku startovný a jinak nic. A to už se jezdilo taky za dvanáct vteřin!“

Netrvalo dlouho a Václav Hutla měl ve svém týmu syna Radka. „Jezdil pár závodů na pinckovi,“ komentuje počínání svého potomka. „Pak jsem mu půjčoval veteránskýho půllitra Jawa a nakonec jezdil na mý motorce. Já byl mezitím ve spolupráci se Zlatou přilbou. Opravoval jsem jim kliky.“

Radek Hutla nakonec osedlal plochodrážní stroj. „Věčně byl na držce,“ hodnotí otec Václav. „A padal pořád na koleno. Než začal závodit, měl ho rozbitý. Na vojnu šel do Racku, ale začaly tam bejt‘ svinský vztahy. Já jsem pár klukům udělal motory a začalo jim to jet. Jenže to se nelíbilo mechanikům, co tam byli placený. A pak jeden závodník přišel, a jim to nedělám, že mu to Venca stejně poladí líp.“

Konflikt na sebe nedal dlouho čekat. „Pozval si mě Venca Verner, šéf tehdejšího SVS,“ líčí Václav Hutla. „Myslel jsem, že mě bude chválit a on mě začal prcat, že dehonestuju práci mechaniků. Udělal jsem motor Radkovi a on mu spadnul řetěz. Jenže to byla sabotáž, chybělo mu pérko.“

S koncem vojenské služby přestal Radek Hutla jezdit na škváře, avšak z plochodrážního světa nezmizel. „Postavil jsem mu leďáka,“ směřuje Václav Hutla své vyprávění k nové stránce svého závodnického životopisu. „Začali jsme na něm lítat oba na písáku. Evžen Erban nám pak dal ještě jeden. Měli jsme dvě motorky, jezdili jsme tady načerno, rybáři nás jebali, že bude průser, ale nebyl. Potom jel Radek závody ve Svitavách. Vždycky ho někdo podjel. Snažil jsem se mu poradit, ale on mě odbyl, že když jsem tak chytrej‘, že si to mám zkusit sám.“

Mezi ledovou plochou dráhou a dragstery
Václav Hutla vzal narážku svého syna doslova. Byl únor 1991 a on se jednadvacet let po nepovedené premiéře na zamrzlém pardubickém Matičním jezeře vrhnul s plnou vervou na ledy. „Tonda Klatovskej‘ a Standa Dyk jeli do světa, tak jsem šel za Milanem Špinkou, že bych se ve Svratouchu svez‘ místo nich,“ svěřuje se s okolnostmi svého dalšího plochodrážního comebacku.

Závod dokončil jako desátý. „Někdo chyběl,“ připomíná skutečnost, že ve startovní listině figurovalo pouhých třináct jmen. „Předjížděl jsem v posledním výjezdu Víu Lajbnera, měl jsem dobrej‘ motor, naladěnýho langhuba . Radek skončil osmej‘. Ten motor se ale po závodech posral a další už zdaleka tak nejel.“

Ledový drápek byl zaseknutý. „Od tý doby jsme jezdili závody několik let,“ vypráví. „Pro mě to byla radost ze svezení, jako king v dragsterech jsem žádný ambice neměl. A když se mi povedlo odletět od startu na druhým místě – v nájezdu pod levým kolenem zubatý kolo, vedle háku druhý zubatý kolo – pánové polibte mně… Přece si nenechám roztrhat novou kombinézu a klapnul jsem. Byla to hobárna.“

Díky příznivým zimám se konal šampionát republiky nejen v sezóně 1992, ale také o rok později. Na pořadatelské mapě se poprvé objevila Větřkovická přehrada poblíž Kopřivnice. „Odešel mně žigul,“ utkvěl závod v paměti Václava Hutly. „Poslal jsem večer po naložení motorek kluka pro benzín, ale nesvítila nám světla. Honem jsem vzal půjčenýho favorita, ale v Pardubicích se posralo topení. To nás ještě čekalo dvě stě kiláků. Přijeli jsme do Kopřivnice na hráz a bylo mínus dvacet dva.“

Ani při závodech se však Václav Hutla příliš neohřál. „Měl jsem jen slaboučký tepláky pod kombinézou, a když jsem přijel z jízdy, nemoh‘ jsem hejbat hubou. Dost jsem prodělával na svý motorce. Když jsem si vzal Radkovu dvouvačku, jelo to úplně jinak. Ale to už mi bylo přes padesát let. Jenže to byla doba, kdy se na nás pořadatel nedovolal. To byl problém, mobily nebyly, spojení se odehrávalo po veřejných budkách a telegramech a nemohlo se jet, nesešlo se nás ani třináct lidí.“

Ke všemu zimy v letech 1994 a 1995 byly hodně mírné. „ Dneska vidím, že jsem si jen myslel, že mám dobrej‘ motor,“ ohlíží se Václav Hutla. „Při posledním Svratouchu malej‘ Holoubek (Libor, mladší bratr Jana Holuba prostředního – pozn. redakce) přijel na závod a já si říkal, že toho musím udělat. V zatáčce jsem ho objel a on mě ujel po rovince asi čtyřikrát. Tak jsem si řek‘ ‚hochu, tady nemáš, co dělat‘ a skončil jsem.“

Přes zimu se Václav Hutla se svým synem Radkem věnovali ledům, nicméně motocyklové sprinty dominovaly. „V roce 1995 jsme vyrazili ven na mistrovství Evropy. “ vypráví. „Nikdo nevěděl, co se tam děje. Poslal jsem dopis do Hockenheimu a oni odpověděli, a přijedeme. Byli jsme první Češi v zahraničí, na doma vyrobených dvouválcích, Němci se na nás chodili koukat jako do ZOO. Měli jsme jen jednu origo závodní gumu na dragstery, druhá byla slick pro silniční závody. Já vypad‘ v kvalifikaci v nejsilnější třídě, Radek postoupil do nedělního finále. Večer jsme lešeňovejma trubkama ohejbali rám, aby se do jeho rámu vešla správná závodní guma z mýho motocyklu. Němci se kroutili smíchy. A pak v půlce trati odešla na dvouválci svíčka a já byl nasranej‘ jako brigadýr.“

Vedle role aktivního pilota dragsteru se oba Hutlové organizačně podíleli na pořádání závodů v Přelouči a později v Pardubicích. „Už v roce 1992 byli v Břehách Holanďani a Angláni,“ vzpomíná. „Pak jsme jednou jeli na Valech a nakonec v Pardubicích na letišti. Když ale Bush napad‘ Irák, v dubnu nám zakázali, že žádný závody nebudou. A tím skončila historie přeloučskejch‘ závodů, kde jsme kromě jednoho roku vyhrávali buď já nebo Radek. Tam si nikdo jinej‘ ani neškrt‘!“

V rodinném týmu Hutlových se však objevil další člen. „Lukáš to měl nejjednodušší,“ vnímá Václav Hutla motocyklové počátky svého vnuka. „Bylo mu osm, když dostal minibajka. Vášnil se na něm, na závodech byl nejmladší ze všech a pokaždý jezdil čtvrtej‘ po třech klukách co měli fabrický motorky. Jeho svět byl hokejbal, ale jeden rok jsem ho stáh‘ na sprinty, připravil mu padesátku a on na ní udělal mistra. A tak jsme byli všichni tři mistři, na čem jsme jeli.“

Mistrovství republiky už určitě ne
Nicméně v posledních dvou sezónách se Lukáš Hutla úspěšně prezentuje plochodrážním fanouškům v roli ledaře. „Vytáh‘ jsem ho svýzt do Osečný,“ přibližuje dědeček Václav jeho prvopočátky na zamrzlých oválech. „Poprvý hodil motorku do svíce, hned začal tahat a šel na držku. Pak přijel na rozlučku do Hamru 2010. Bylo to rozteklý, jezdily se jen stíhačky na dvě kola proti sobě. Radek vyhrál všechny jízdy a jedinej‘, kdo ho porazil, byl Lukáš.“

Počátkem sezóny 2011 bylo rozhodnuto, že zkusí ledy také v závodním rytmu. „V prosinci jsem udělal motor,“ líčí Václav Hutla. „Ale nejel kvůli zapalování, to byl průser. Kluci se svezli až poslední den roku a druhýho ledna se mělo jet v Gniezně. Radek řek¡, že by moh‘ jet Lukáš taky, protože Klauzíci to odřekli. Jeli s Radkem na jedný motorce, to byl očistec. Výsledek ale stál za to! Radek po čtyřech vyhraných jízdách a jedné držce třetí místo, Lukáš osm bodů a osmý místo.“

Na ledové ploché dráze není střídání dvou závodníků na jednom stroji neobvyklé, avšak v zásadě jde vesměs o dočasné řešení. „Začalo bejt‘ jasný, že v Lukášovi něco je, a tak jsem dal do kupy druhou motorku,“ ztotožňuje se s tímto názorem také Václav Hutla. “

Sám ovšem nevydržel jen v úloze mechanika. „Svez‘ jsem se už v Hamru, když byla ta stíhačka na vodě,“ svěřuje se. „Ale to se mně do toho nechtělo. V tý vodě jsem vlažil, předjel mě Luboš Pytloun a já ho celej‘ rok hecoval, že mu to vrátím.“

Loňská zima byla z ledařského hlediska takřka dokonalá a led v potřebné síle vydržel na hamerském jezeře až do března. Jan Pecina proměnil obyčejnou motocyklovou přilbu ve stříbrnou putovní trofej, aby se stal jejím prozatím jediným vítězem. Kromě toho byl vypsán i extra závod pro mechaniky, který se stal tou správnou parketou pro ambice Václava Hutly.

„V první jízdě jsem Luboše odved‘, ale v tý druhý mě ten druhej‘ blbec sundal zezadu,“ povzdechne si Václav Hutla nad nešastným posledním kláním, by v něm nakonec stejně skončil na třetí příčce pódia. „Šel jsem přes řídítka na budku, cejtil jsem, jak to křuplo v zádech a měl jsem po prdeli. Jen jsem si zkusil, jestli hejbu nohama. Pak mě doktoři zjistili dvě zlomený žebra. Jen jsem se kroutil a bez prášků nedal ani ránu.“

Letos neměl na pokračování svých dobrodružství v sedle ohřebovaného speciálu kdy. „Byl fofr,“ neskrývá. „Nejdřív to vypadalo, že u nás nebude nic, pak se ale jelo. Letos musím shodit, abych se moh‘ příští rok svýzt, ale mistrák už rozhodně nepojedu. Vysolit prachy za licenci se mi už nechce. Kdyby bylo málo lidí, tak jo, ale u nás už těch málo lidí přestává bejt‘ a jezdí se kvalifikace.“

A jaké další plány ledařský nestor má? „Co můžeš plánovat?,“ odpovídá otázkou. „Dožít se příštího roku, třeba. Letos jeli kluci loňský motory. Radek měl BM Saši Kopeckýho po repasi, ale nebyl čas na dolaďování. Letos bych chtěl, aby to jelo. Na tý rovině je to potřeba. Letos jsem vyrobil vlastní rám, nikdo mě nechtěl nechat ho oměřit. A tak jsem si ho vyrobil sám podle fotek. A po zprávě od Radka ze soustředění ve Švédsku jsem hned začal stavět druhou motorku pro Lukáše. Dvaadvacátýho prosince jsem ohnul první trubku na rám, pětadvacátýho ledna jsme odjížděli s Lukášem na rozjížďku mistrovství světa do St. Johannu.“

A historik, aby jenom hádal, má-li jeho kariéru považovat za ukončenou. „Nebudu předbíhat, jestli se svezu,“ nevnáší do této problematiky jasno ani sám Václav Hutla, který letos oslavil šestašedesáté narozeniny. „Letos na to nebyl čas. Vezmi, že za necelej‘ měsíc bylo po závodech… A rezultát? Střízlivý odhad možností: před třemi lety jsem na střeleckých závodech v akčních disciplinách v Přelouči málokdy chyběl na bedně, letos v průměru. Prostě reakce jde do prčic. Tlačit proti tomu je proti přírodě. Takže určitě nepojedu žádné závody, mám se rád.“

Foto: Antonín Škach, Jiří Schánělec, Milan Dvořák, Eva Palánová, archív Václava Hutly a archív autora

Rozhovory

Tomáš Suchánek: „Štěstí k tomu patří a musíš ho mít víckrát!“

Pardubice – 1. prosince
Loni si sezónu zorganizoval sezónu v pohodovém rytmu, vypustil zahraniční angažmá a na domácí scéně se radoval se třech stříbrných medailí. Letos v podobném trendu pokračoval a trable počátku sezóny vyřešil změnou ladiče. Dostal se do finálové části mistrovství Evropy jednotlivců a v případě Zlaté přilby a domácích šampionátů mohl právem hovořit o smůle. O tom se ostatně můžete přesvědčit sami, protože Tomáš Suchánek poskytl magazínu speedwayA-Z exkluzivní rozhovor.

speedwayA-Z: „Zkraje roku jsou všichni závodníci natěšení na start nové sezóny. Ty jsi však letos do konce dubna měl odjetý pouze jediný pouák v Natschbachu. Nebyla to nevýhoda?“
Tomáš Suchánek: „Začal jsem trošku neobvykle pozdějc‘. Začínal jsem většinou už v půlce března díky Anglii. Ale letos žádný jiný závody nebyly. Nikdo nevolal, nezbylo mi nic jinýho. I tréninky začaly pozdě, nebylo počasí. Asi to nevýhoda bude, dá se říct, že tři čtvrtiny jezdců ze světa byly už měsíc rozjetý. To je znát, už maj‘ něco odježděný a ty se teprve rozjíždíš a začínáš testovat. Takže určitě nevýhoda. Buď šlo víc shánět závody, nebo se už vrátit do Anglie, kde by nebylo co řešit. Nabídky byly. Asi tři nebo čtyři v průběhu sezóny, ne zkraje, ale tak od půlky. Ani jednou jsem na to nepřistoupil. Bylo mi tady doma líp. Byla nabídka i na dubnovej‘ přebor, ale za ty peníze, je lepší, když to nechám jinejm‘. Závody jsem neměl, ale tohle je přece jen pro někoho jinýho. Uvidíme, kdo se ozve, přiklonil bych se k Polsku. A kdyby se tam dařilo, není třeba víc shánět. Pokud nic z lig nebude, budu muset shánět volňásky, abych každej‘ tejden nějakej‘ závod měl. Ale to je ještě čas, teprve teď se to začíná podepisovat, i když některý kluby v Anglii maj‘ už kompletní sestavy. Ale znáš to, že jsem nikdy nepodepisoval nic předčasně, ale většinou až na Vánoce nebo Novej‘ rok. Kolikrát něco uspěcháš a pak přijde další lepší nabídka. Když počkáš, můžeš mít jiný angažmá anebo taky nic. Plochá dráha je rizikovej‘ sport na všechno. Nemáš jistotu, jestli budeš mít závody, jestli ti tam zaplatěj‘. A kolikrát nemáš ani jistotu, jestli dojedeš závod s výbavou, s kterou tam přijedeš.“

speedwayA-Z: „Ovšem mistrovství republiky AČR začínalo už na začátku května v Divišově. Proklatě brzy, uvážíme-li, že další závod přišel na řadu až v říjnu ve Mšeně. Přitom právě lepší výsledek z prvního kola tě mohl posunout v závěrečné klasifikaci mnohem výše než na páté místo.“
Tomáš Suchánek: „Určitě to bylo dost brzo. Mistrák většinou bejvá od půlky sezóny, v tomhle čase bejvalo akorát semifinále. Měl jsem obavy, abych to nezničil. Mohl bej’t lepší výsledek, devět punktů nebylo moc. Co s tím naděláš? Každej‘ závod se nepovede podle tvejch‘ představ. Starty se mi tolik nedařily. Celej‘ začátek sezóny, možná první tři měsíce jsem měl s motorama problém, že každej‘ jel hezky, ale nešel dobře od startu. Už jsem hledal chyby i v sobě, i kluci řekli, že mám špatnou reakci, ale kolikrát jsem cejtil, že to tak nebylo, že to bylo motorama. V Divišově byla tvrdá dráha a to byl velkej‘ problém, startovali mi to jenom z materiálu, takže jsem byl dvě motorky za nima. Prvně jsem to zjistil, když jsem změnil ladiče. Součástky v motoru zůstaly stejný, jen to jinak načasoval. Motorka měla stejnou rychlost, akorát od startu šlapala třikrát rychlejc‘. Už to šlapalo, ale na to jsem musel změnit ladiče. Ve Mšeně to byla škoda a ta první jízdě mě vyloženě nasrala. Jednak Lukáš, co udělal, a pak si já debil v tom spěchu neotevřu kohouty. Nebejt‘ tý první jízdy, jak se to vyvíjelo, závod by dopad‘ úplně jinak. Venca v ní jezdil až třetí… Jinak ten závod byl pěknej‘, nejhezčí ta jízda Pepíčkem. To se mi líbilo, jak jsme se asi třikrát předjeli. To mě bavilo, užíval jsem si to na tý super připravený dráze (smích).“

speedwayA-Z: „Své závodění pojímáš víceméně v pohodovém duchu. Trénuješ při první nebo jadranské lize, nelétáš po zahraničních soutěžích. Zůstaneš u této koncepce i nadále?“
Tomáš Suchánek: „Doufám, že ne. Nebo když jo, tak aby mi aspoň o dvacet volňásků navíc přibylo. V první lize moc nevyděláš, v jadranský nevyděláš nic, tam proděláš a v extralize je jen deset závodů za rok, to je taky málo. Takže by to chtělo Polsko. Vydělávat, vydělávat, a se může investovat. Zatím jsem se do toho nevrhnul, minulej‘ víkend jsem teprve rozebral zohejbanou motorku z Přilby. Já to většinou mám, že do Vánoc je pohodička a klídeček a pak se začíná dělat a shánět. Kluby se začínaj‘samy ozývat. Na Anglii mám pořád choutky, že by se to tam vrátit chtělo. Mám tam dost kámošů, je t dobrej‘ život a navíc máš přístup ke všem věcem. Hned si seženeš každej‘ díl, tady musíš čekat a pořád otravovat, kdo ti co doveze. Nelíbí se mi kurz libry. A Hynek se teď vrátil z Anglie a říkal, že ty pravidla pro cizince budou nevýhodný. Ale kdyby byla nabídka do Elitky, tam bych šel. Premier League asi ne, chtěl bych spíš zkoušet ty vyšší ligy.“

speedwayA-Z: „Litovat jsi mohl kvalifikačního kola mistrovství světa v rakouském St. Johannu, obzvl᚝ když jsi druhou jízdu vyhrál a měl na svém kontě čtyři body. Jenomže pak následovaly tři nuly. Co se dělo?“
Tomáš Suchánek: „Tam se mně hlavně nedařily starty. Šel jsem z pozic, kde každej‘ jinej‘, kdo z nich šel, většinou vyhrál. Čtyřka a jednička byly suverénní, start – cíl. Já z nich dojel na nuly a z těch nejhorších vyhrával. V poslední jízdě jsem potřeboval dojet druhej‘, abych byl náhradník, a první, abych postoupil. A tak jsem v poslední zatáčce zadřel. A tím bylo všechno ztracený. Blbej‘ víkend, věřil jsem si, že postoupím. Byl tam problém od startu. Má to sice dlouhý rovinky, ale je to úzký a má to uzoučký nájezdy. Většinou, jak kdo odstartuje, tak dojede, tady nepředjedeš jen tak. Byl začátek sezóny, to mi to nestartovalo vůbec a ještě ta poslední jízda k tomu. Smolnej‘ den. Džípíčko nebude, musí se čekat na další rok, až dva čtrnáct.“

speedwayA-Z: „Zato kvalifikace mistrovství Evropy jednotlivců ti vycházela. Žarnovickou dráhu jsi otestoval už při květnové jadranské lize. Postoupil jsi do challenge ve Stralsundu a odtud i dál do finále. Jak na tyto závody vzpomínáš?“
Tomáš Suchánek: „No, vycházelo… V Žarnovici to bylo jen taktak, musel jsem s Covattim do rozjezdu. Postoupil bych stejně, už se vědělo, že Martin Vaculík do Stralsundu nepojede kvůli Grand Prix. Ale nikdy nevíš, je lepší to mít vždycky jistý. Jednou jsem zkurvil start, jel jsem do koleje, a jak je hlubší kolej, chytím se za koleno, hrabu, všichni jsou v zatáčce a já ještě u pásky. Jednu jízdu jsem dal jiný převody a bylo to blbý. A hlavně jsem měl poprvý motor od toho novýho ladiče. Nikde jsem ho netestoval a jel rovnou do Žarnovice. Chovalo se to trošku jinak než předtím, musel jsem to dopasovat. A ten motor si musí sednout, když je to všechno nový, takže začíná jet tak od druhýho závodu. Nervíčky pracovaly. V rozjezdu jsem odstartoval a byl před ním. On jel zvenku, po pár metrech jsem viděl v obrysu, jak nabírá rychlost. Zavíral by mě, tak jsem trošku protáhnul nájezd a vyšoupnul ho do toho hrášku. Tím jsem se ho zbavil a jel zase to svoje piánko. Stralsund byl v pohodě. Měl jsem štěstíčko, ale to potřebuješ, bez toho by to nešlo. První jízda se musela snad dvakrát nebo třikrát opakovat. Pokaždý jsem byl poslední i z výjezdu, ale vždycky se sestřelili, že se vylučovalo a nakonec jsme jeli ve dvou. Z posledních místeček jsem byl hned druhej‘. Pak byla taky opakovačka a hned jsem to tam Dilgerovi vsadil. Jinak všechny ty jízdy byly start – cíl.“

speedwayA-Z: „Finálová část evropského šampionátu je poprvé konala formou čtyřdílného seriálu. Jak se to tato myšlenka zamlouvá a jak hodnotíš své účinkování?“
Tomáš Suchánek: „Tenhle systém si myslím, že je určitě lepší než jeden závod. Je to víc spravedlivější, není to jen o tom jednom dnu. A to štěstí musíš mít víckrát. Připomínalo to SGP a mně, protože jsem neměl ligy, mi to vyhovovalo. Celý dva měsíce jsem měl každej‘ víkend jistej‘ závod. Z hlediska úspěchu jsem ale moc nespokojenej‘. Čekal jsem to lepší, kór po tom Stralsundu jsem byl vybuzenej‘ i na majstra Evropy. Ale aspoň to zůstalo v Čechách, když se to nepovedlo mně. Dost jsem to kurvil. V Rawiczi jsem to zkazil pádem, moh‘ jsem mít víc, ale nakonec měl jen devět bodů. Naposledy jsem tam jen snad v šestnácti nějakou kvalifikaci na mistrovství světa juniorů. V Daugavpilsu jsem jel semifinále juniorskýho mistrovství světa a hned potom evropský devatenáctky. To bylo před deseti rokama a víckrát jsem tam nejel. Byla to velká bída. Trénink jakž takž, ale při závodech se dráha během čtyř jízda rozbila, že tam byly obří díry. Jednou jsem jí chytil, že zadní kolo vylítlo a rámovina mi dala do koulí, že jsem patnáct minut nemoh‘ ani chodit. Měl jsem špatný starty a s dráhou jsem se nesrovnal. Jsem lehkej‘, jak najedu do díry, hází mě to nohu z háku. Na takový dráhy bych potřeboval patnáct kilo navíc, asi budu muset vozit dlažebky (smích). Nerad na to vzpomínám. Krško další tragédie, ale tam jsem to nečekal. Dráha byla pod vodou, netrénovalo se. Byl to takovej‘ beton, že všechny motory jsem měl na hlubší, protože jsem počítal, že aspoň na venku bude materiál. Ale pořád jsem jenom mydlil, byl to beton, nemoh‘ jsem vůbec přilepit zadní kolo. Mureck byl nejlepší výsledek, byl jsem hodně překvapenej‘. Když jsem tam jel volňásek, dráha byla během chvíle rozmlácená jako v tom Daugavpilsu. Ale na tenhle závod byla připravená perfektně. Rovná, žádný koleje, co tam bejvaly. Hodně mě překvapili, vůbec jsem to nečekal. Fungovalo to hezky, měl jsem fungl novej‘ motor, co jsem si koupil. Tam jsem ho poprvý testoval. Takhle měly bejt‘ všechny předchozí závody a byl bych kolem pátýho a osmýho místa. A s pátým místem bych byl spokojenej‘. Jel jsem finále podruhý, poprvý jsem skončil s jedním punktem šestnáctej‘. Pak pár let nic a až teďka. Takže letos, jestli bude finále, což nebude jednoduchý, jestli pojede Emil a Gollob, doufám, že bych konečně do toho pátýho místa moh‘ skončit. Ne-li na bedně.“

speedwayA-Z: „S klubovým kolegou Václavem Milíkem jste v maďarském Miskolci postoupili do finále mistrovství Evropy dvojic, avšak v Rovně vám nepomohl ani Josef Franc. od tohoto závodu jsi asi čekal mnohem víc, co?“
Tomáš Suchánek: „Čekalo se od nás určitě víc. Skoro každej‘ rok to Česká republika vyhrála. Ale mně a Vencovi se vůbec nedařilo. Problém byly starty a nedoladili jsme motory, Venca měl navíc defekt. Pepíček to naladil, že startoval a taky mu to jelo. Určitě to bylo zklamání. Obsazení finále bylo sice slušný, domácí byli suverénní, ale určitě se od nás očekávalo víc. Ta bedna by potěšila.“

speedwayA-Z: „S Václavem Milíkem jsi nastoupil také v mistrovství republiky dvojic, kde se vám přisuzovaly ambice zbavit Pardubice letitého čekání na první titul v tomto šampionátu. Nakonec jste ale skončili před finálovými branami. Nepřináší ti Václav Milík smůlu, samozřejmě bráno se smajlíkem a notnou dávkou nadsázky?“
Tomáš Suchánek: „To ne, mně se s ním jezdí dobře. Sice jsme měli jednou dohady, ale to jsme si už vyřešili spolu. A od tý doby nám to klape. Mysleli jsme, že by to na bednu mohlo bejt‘. A spíš doufali, že budeme první. Rencek nás tam pěkně odveď a to jsme si o tom ještě před tou jízdou dělali prdel. A on tam fakt byl! Určitě klub nečekal, že skončíme takhle, ani my sami jsme to nečekali. A klub určitě taky pomýšlel na bednu. Ale v nový sezóně to proměníme a titul už bude. Letos to nebylo ono, nebylo to podle našeho gusta.“

speedwayA-Z: „V extralize jste se úspěšně probili do play-off, ale v něm jste narazili na Prahu. Prohráli jste s ní nejen na Markétě, ale i ve Svítkově. Traduje se nevděčnost čtvrtého místa. Ovšem tady se podsouvá myšlenka, zdali jste obdobné pocity neprožíval i s pomyslnými stříbrnými medailemi na krku…“
Tomáš Suchánek: „Něco takovýho to bylo, ale pořád lepší bejt druhej‘ než čtvrtej‘. To jsi zase dál od bedny. A máš co zlepšovat do další sezóny, když jseš druhej‘, i když jseš čtvrtej‘. Ta extraliga nebyla špatná. Občas se objevilo, že se mi dařilo jako ve Slaným, body ale byly vesměs všude, akorát ten systém byl divnej‘. Nebyl to tým sedmi lidí, ale utkání rozhodovali dva jezdci. To bych řek‘, že je blbej‘ systém. Nic nenaděláš, pro všechny to bylo stejný. Měli jsme smůlu, že nám odpad‘ Rune Holta. Ten bodoval v každým závodě naplno. Nicki s Troyem Batchelorem byli neporazitelní. Titul byl blízko, ale po prvním závodě jsme ztráceli deset bodů. Za patnáct jízd, když proti tobě jedou většinou dva střelci, se to špatně dohání. Dělaj‘ plný počty a ty těžko uděláš 5:1. Myslím, že novej‘ systém bude lepší, tenhle byla hovadina. Švédskej‘ systém neznám, ligu jsem tam nikdy nejel, ale dle mýho je ten anglickej‘ systém nejlepší. Bodovej‘ průměr, každej‘ average má svý číslo a to mi přijde nejspravedlivější. Určitě nám ale nezbude než po tom titulu zase jít. Už by bylo načase to zase vyhrát. Snad budou Pardubice kompletní, snad se Hynek douzdraví.“

speedwayA-Z: „Posledním závodem sezóny byla Zlatá přilba v Pardubicích. Tvé souboje s Nicki Pedersenem ve čtvrtfinále zvedaly diváky ze sedadel, ale ve třetí jízdě ses otočil, abys viděl Nicklase Porsinga mířícího přímo na tebe. Co ti v té chvíli problesklo hlavou a kde jsi sebral motivaci pokračovat, když finále bylo v prachu?“
Tomáš Suchánek: „Pro mě se celej‘ závod vyvíjel velice dobře. A že bych měl extra lehkou skupiny, bych neřek‘. Jezdit Nickimu za prdelí a spíš ho tlačit, že mě musel brzdit a blokovat, abych ho nepředjel, mně zvedlo sebevědomí a nabudilo mě, že bych moh‘ vyhrát. Až do tý doby, než jsem viděl toho Švéďáka. Měl jsem jistej‘ postup, ale s tím ladičem jsem se domluvil, že zkusím ještě jeden převod. Říkal, a odstartuju, zkusím jedno kolo, a když to pojede, a zaklapnu. Jel jsem si druhý kolo, blíž a blíž k Nickimu a říkal si, že ho nemůžu nechat, aby mě třikrát zmydlil. Uvažoval jsem ještě, že ve třetím kole to přece jen zaklapnu, ale rozhod‘ jsem se, že zkusím NIckimu dát. Najednou slyším zvuk. Úplně jinej‘, než klasickej‘, co v helmě slyšíš. Něco tam zvadlo, otočím se a měl jsem ho v sobě. Takovou ránu jsem nedostal, ani když jsem šel do prken, bylo to, jak když tě nakopne kůň. Měl jsem vzpříčený nohy za řidítka a letěl i s motorkou. Byl jsem chvíli v bezvědomí a už jsem věděl, že to nebude ono. Sdělali na mě tři spreje, abych necejtil‘ bolest. Ale lajna byla rozbitá, ale když jsi chytil kolej, nabral jsi rychlost. Měl jsem obě ramena v prdeli, hlavně levý a neudržel jsem se tam. Musel jsem jezdit v prašánku, kde to nejelo. Viděl jsem, že finále je v čudu, že jede padesát, šedesát procent. Věděl jsem, že na vítězství nemůžu pomýšlet, že finále je na šest kol. Že bych to sice dojel, ale pak asi celej‘ rok jenom spal a odpočíval (smích). Byla to škoda. Ze svýho hlediska jsem byl ani ne zklamanej‘, ale pořádně nasranej‘. Když jsem si tu kolizi pouštěl ze záznamu, přišlo mi to z jeho strany hrozně amatérský. Byl za mnou daleko, jak mu to zvadlo, koplo ho to dopředu a rovnou do mě. Záleží, jaký máš setrváky, ale když klapneš, většinou tě to kopne dva metry dopředu. Smůla ve špatnej‘ čas jsem byl na špatným místě. Ale víš, jak to je. Loni mi to uteklo, letos taky, takže to vidím do třetice všeho dobrýho. A už to na velký finále vidím. Když bude naladíno jako letos. Až jsem byl překvapenej‘, jak mi to jelo. V Pardubicích jezdil celý roky motor, teď ke konci si koupím fungl novej‘, taliánskou Jawu (smích). A jak to jelo o Přilbě, tak mi to nikdy nejelo. I ve Mšeně jsem byl překvapenej‘, jak to šlapalo. A o Přilbě, když jsem jezdil s Nickim, byl jsem hodně překvapenej‘, jak to jelo. Takže na příští rok ještě jeden motor, větší dělo a přijde novej‘ českej‘ Sajfutdinov (smích).“

speedwayA-Z: „Doposud jsme spíše rozebírali uplynulou sezónu, nicméně do Vánoc máme jen pár dnů a se změnou letopočtu už budeš přemýšlet nad novým plochodrážním rokem. Čeho bys v něm rád dosáhl a jak se na něj připravuješ?
Tomáš Suchánek: „Klasicky. Rozebral jsem zatím tu zohejbanou motorku. Potřebuju to dát do kupy, jinak motorky na příští sezónu mám připravený. Stavěl jsem je už v průběhu sezóny, akorát tam šoupnout motor. Práce moc nemá, teď akorát sám na sobě, kór jak v Pardubicích dělaj‘ tu hlubinu. Bude to hodně na fyzičku a už ne takový lážo plážo. Na takový velký dráze se to rozjede. Posilovna, taky se budu muset vrhnout do manažerství a sehnat sponzory. Pár let jich už moc nemám, tak budu muset něco sehnat. Cíle, když vezmu od republiky, jsou jasný. Udělat titul v jednotlivcích, jestli pojede dvojičky, tak tam taky. V extralize je to samozřejmost, v první lize budu muset taky, letos byly Březolupy moc suverénní, s tím budem‘ muset něco udělat. Doufám, že se zase dostanu do finále Evropy. Počítám a doufám, že bude pro mě nějaký místečko ve světě. A Přilbu, do třetic to musí vyjít. Mám takový předsevzetí vyhrát jí do třicítky, takže na to mám ještě dva roky, ale já už to udělám v devětadvaceti. A ve světe, jestli dostanu do místo, aspoň do challenge a budu spokojenej‘. Loni mi to uteklo, další rok to přijde, aspoň challenge, ne-li SGP.“

Tomáš Suchánek děkuje:
„Určitě poděkuju rodině, protože mně pořád pomáhaj‘ a doufám, že pomáhat budou. Potom ze sponzorský stránky nejvíc děkuju Jimmymu – Autovrakoviště Škoda Mětice. Petru Makuševovi a Fandovi Liebezeitovi – DaK Moto za podporování v sezóně. ZP Pardubice, že to se mnou vydrželi a já s nima (smích). Radimovi, že letos odved‘ docela dost práce a pomáhal od začátku sezóny až do konce. Byl se mnou na všech závodech, chyběl snad jen na dvou prvních ligách. A ještě poděkuju fanouškům, co chodí na plochou dráhu, a svýmu fan klubu GMB.“

Foto. Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Wojta Zavřel, Antonín Škach a Michal Kohout