Wroclaw – 3. září 1972
Dostat se do seriálu Speedway Grand Prix není dnes rozhodně jednoduchá záležitost. Avšak i v sedmdesátých letech nebyl průnik mezi šestnáctku závodníků, kteří si to v jediném světovém finále rozdali o titul, nikterak snadný. Plochodrážní svět byl rozdělen do těch zón – britské, skandinávské a kontinentální, v nichž závodníci bojovali o postup v několika kvalifikačních úrovních. Přímou účast ve finále měli zajištěnou buď Angličané, Švédové nebo Poláci, podle toho, jelo-li se finále ve Wembley, Göteborgu či Chorzowě, zatímco ti nejlepší z ostatních zón se střetli v rozhodující bitvě o postup v evropském finále. Právě před čtyřiceti lety byl Milan Špinka nejblíže finálové účasti ve své kariéře vůbec, když mu postup unikl o pouhé dva body.

Začátek vyprávění si musíme ujasnit
„Jo, na to si pamatuju,“ reaguje Milan Špinka na zmínku o evropském finále, které se roku 1972 konalo v polské Wroclawi. „Byli jsme tam s Jirkou Štanclem. Ani jeden z nás nepostoupil. Když nám to vedení vyčítalo, omlouvali jsme se, že jsme se šetřili na světové finále dvojic v Belle Vue. A tak nás potrestali, že tam místo nás dali Honzu Holuba a Honzu Hádka.“

Ovšem ouha, plochodrážní historik by v tomto momentě měl zbystřit svou pozornost. Finále mistrovství světa dvojic se roku 1972 konalo ve švédském Borasu a Československo v něm reprezentovali Jan Holub a Jiří Štancl. Ke všemu se evropské finále ve Wroclawi se uskutečnilo počátkem září, zatímco o šampiónech v párech se rozhodlo už první červnový den. A co víc, Jiří Štancl v mistrovství světa jednotlivců tehdy vypadl už v prvním kole v Liberci.

Čas zkrátka a dobře činorodému člověku utíká strašně rychle a orientovat se v množství odjetých závodů s časovým odstupem více než čtyř desítek let je hodně ošidné. Úvodní zážitek Milana Špinky je spojený s rokem 1974, kdy on i Jiří Štancl byli skutečně v polské Wroclawi vyřazeni. Jenže nešlo o evropské finále, ale o druhé kolo alias kontinentální semifinále, by se tento název vžil až později. A doopravdy v červencovém finále v Belle Vue je nahradili Jan Holub a Jan Hádek, i když si postup v semifinále v Prelogu vyjeli právě Jiří Štancl a Milan Špinka.

„Ledy se mi vryly do paměti víc,“ krčí Milan Špinka rameny nad svým omylem. „Ne, že bych tehdy bral krátkou dráhu na lehkou váhu, ale hlavní sezóna pro mě byla v zimě. Samozřejmě jsem ale i na škváře chtěl dosáhnout co nejvíc.“

Avšak kéž by bádání v plochodrážní historii bylo bez dostatku písemných pramenů lemováno pouze takovými omyly, které mohou být záhy uvedeny na pravou míru! Svůj problém máme tedy vyřešen, na světě je zajímavá informace o sezóně 1974 a nyní se můžeme pustit do procházky kvalifikačním putováním Milana Špinky mistrovstvím světa jednotlivců anno domini 1972.

Horko se vrylo do paměti
Milan Špinka vstoupil do mistrovství světa prvním kolem v Liberci. Mítink provázel d隝, který se negativním způsobem projevil na stavu dráhy. Výsledkem se stalo mnoho pádů, které stály postup mj. Jiřího Štancla, který se o rok dříve dokázal probít až do světového finále v Göteborgu. Na zemi se ocitli také kupříkladu Petr Ondrašík, Zdeněk Majstr či Jan Mucha. Tomu pád sebral zlatý věnec, jelikož do té doby šel od vítězství k vítězství. Nakonec ho porazil Viktor Trofimov, který celý závod vyhrál, když mu jediný bod dokázal v rozjížďce s číslem dvě uzmout pouze nešastně vyřazený Jiří Štancl.

Milan Špinka na promočeném ovále, který byl tehdy mnohem delší než současné krátké kolečko na stejné lokalitě, nasbíral devět bodů a umístil se jako osmý, tedy poslední postupující do druhého kola. „Postupoval jsem s odřenýma ušima,“ komentuje svůj výsledek dnes, i když devátý maďar Pal Perényi získal o dva body méně.

Druhé kolo organizovali na pražské Markétě. Vévodil mu Edward Jancarz, kterého ten den neporazil nikdo. Milan Špinka měl na svém kontě jedenáct bodů, což mu tehdy stačilo na stříbrný věnec. „Byl jsem na domácí dráze,“ říká. „V Praze jsem závodil od roku 1969 a dařilo se mi tam.“

Šestnáct nejlepších závodníků evropského kontinentu zamířilo ke kontinentálnímu finále do ruského Čerkesku. „Letěli jsme tam,“ vybavuje si Milan Špinka. „Přestupovali jsme v Moskvě, v Čerkesku bylo jen takový malý letiště. Je to dost na jihu, bylo tam hrozný vedro. Nesnesitelnej‘ pařák, tím mi ten Čerkesk zůstal v paměti.“

I když ve své první jízdě skončil až třetí, dokázal vzápětí dvakrát vyhrát a nakonec se vracel do Prahy s deseti body a pátým místem. Kromě sovětských závodníků, jimž se v domácím prostředí tehdy dařilo setsakramentsky skvěle, dokázal do evropského finále najít cestu už jen Polák Pawel Waloszek. Jeho krajan Zenon Plech dvakrát upadl a nakonec byl rád, že o jediný bod zachránil postup v roli náhradníka na úkor dalšího domácího borce Anatolije Mironovova.

Wembley uniklo o pouhé dva body
Světové finále 1972 pořádali Angličané v londýnském Wembley. Jako pořadatelé měli rezervovaných pět míst v hlavní šestnáctce a jednoho náhradníka. V duchu doby byli za Angličany pokládáni také borci z bývalých kolonií Jejího veličenstva, z nichž se nejdále dostali Novozélanďané Ivan Mauger a Barry Briggs.

V evropském finále ve Wroclawi se bojovalo o zbývajících jedenáct postů ve světovém finále a jednoho náhradníka. Při absenci závodníků z britského Commonwealthu byli kontinentálním závodníkům konkurenty pouze Seveřané. V praxi šlo především o Švédy, jelikož ze skandinávského finále v Norrköpingu kromě nich postoupili jen Dán Ole Olsen a Nor Reidar Eide.

Závod začal prazvláštně. V rozjížďce s číslem dvě upadli Jan Simensen a Reidar Eide, avšak z repete byli vyloučeni oba, protože dle verdiktu sudího měli podíl na své vzájemné kolizi, což polské publikum pořádně rozvášnilo.

Nás však zajímá výkon Milana Špinky. V archívech se zachovaly především dva prameny. Jaroslav Kraus byl na stránkách Světa motorů tradičně přehnaně kritický a spíše než faktům popustil opět uzdu především svým názorům a lamentacím nad svými nevyslyšenými radami. Výkon Milana Špinky ovšem nemohl neokomentovat.

„Před závodem neměl v elitě evropských jezdců příliš mnoho šancí,“ předem odepsal dvaadvacetiletého borce stylem, který známe od jeho následovníků prakticky až dodnes. „Nepostoupil, ale také nezklamal. Z pěti povinných jízd dojel dvakrát druhý a jednou třetí. Pět bodů na postup nestačilo. Podal však velmi dobrý výkon a nekapituloval před jmény.“

Vladimír David, poměrně spolehlivý dopisovatel slovenského týdeníku Auto-Moto, však tentokrát popustil uzdu žurnalistické latině až přespříliš. Uveřejnil článek s nadpisem Wroclawský monolog Milana Špinky. Poměrně dlouhé čtení líčí závod přímo z pohledu našeho reprezentanta, který jakoby ho sám psal v první osobě jednotného čísla.

Jenže Milan Špinka nad ním dnes kroutí hlavou. „Ne, tohle bych nikdy neřekl,“ odmítá otištěné formulace a nezdají se mu ani uvedené formulace z úst jeho otce Miloslava. „Ne, táta mi nikdy před závodem nevyhrožoval, že mi špatný výsledek doma spočítá.“

Takže historikovi jako v mnoha dalších případech nezbývá, než se držet jasné, avšak poněkud strohé řeči oficiálních výsledků. Milan Špinka skončil na třináctém místě jako první nepostupující, když post náhradníka mu navzdory zmiňované nespravedlivé diskvalifikaci sebral Jan Simensen o jediný bod.

„Kurňa, že jsem tam nezatáh‘!,“ říká Milan Špinka s odstupem čtyř desítek let, když si uvědomí, jak těsně mu uniklo jeho jediné světové finále v mistrovství světa jednotlivců. „Co mám zkušenosti dneska, přistupoval bych k tomu tehdy jinak. Nemůžu říct, že bych něco flinkal, ale těma zkušenostma bych věděl, jak na to. Teď se to snažím poradit mladejm‘, ale oni jsou zase v pozici, co jsem byl tehdy já a berou to na lehkou váhu. Já měl trošku shůry dáno, že jsem uměl startovat. Hlavně na ledě, kde se startuje přes spojku a nejde to pustit. Je to koordinace plynu a spojky, abys měl dost otáček, ale zase neprotočil kolo. To rozhoduje a důležitej‘ je i postřeh.“

Co dodat? Za dva týdny, které dělily evropské finále ve Wroclawi od toho světového ve Wembley nikdo z postoupivších nevypadl. V rozjížďce s číslem pět upadl Barry Briggs tak nešastně, že mu řetěz doslova amputoval prst na ruce. Zatímco Novozélanďan skončil v nemocnici, na startovním roštu ho pravidelně zastupovali náhradníci Jim McMIllan a právě Jan Simensen. Mít Milan Špinka ve Wroclawi o dva body více, jel by jediné dvě rozjížďky ve světovém finále. Jenže to jsou ta ošidná kdyby, na která se v plochodrážní sportu nehraje, což vám řekne i devítiletý špunt, když na malé dráze odloží svou stopětadvacítku.

Jeden z černých roků československé reprezentace:
Československý závodník ve světovém finále jednotlivců nebyl v minulosti rozhodně pravidlem. Jeho brány poprvé dobyl Antonín Kasper ve své životní sezóně 1963. Ten však před nejistou budoucností náhradníka v legendárním Wembley dal přednost Zlaté přilbě ČSSR v Pardubicích, kterou vyhrál.

Vzápětí ho napodobil Jaroslav Volf a v sezóně 1965 Luboš Tomíček. Na další start našeho závodníka mezi šestnáctkou nejlepších světových plochodrážníků světa jsme si ovšem museli počkat až do roku 1971, kdy se do světového finále kvalifikoval Jiří Štancl.

Od mladé generace závodníků narozených na přelomu čtyřicátých a padesátých let se plným právem daly očekávat skvělé výsledky. Jenže roku 1972 se nedostavily. Ještě předkolo v Mariboru dalo dost důvodů k optimismu. Petr Ondrašík vyhrál všech pět svých jízd, Jan Verner se umístil na druhém stupínku hned pod ním a postup do dalšího našel i Zbyněk Novotný, který figuroval na šesté příčce.

Ovšem první kola řady našich borců prosila více než dokonale. V Gorzowě, o němž nám vyprávěl Miroslav Rosůlek, vypadl nejen on, ale také jeho klubový kolega Jan Klokočka. Václav Verner postoupil jako náhradník. V Miskolci nikdo z našich nestartoval, v Abensbergu vypadl Zbyněk Novotný, ale dál se dostali Jan Verner, Miloslav Verner a Jan Holub, který byl druhý za vítězným Henrykem Glücklichem.

Z Liberce šli dál šestý Petr Ondrašík a osmý Milan Špinka. Šokem se stalo vyřazení Jiřího Štancla. Méně informovaní novináři dokonce spekulovali o poklesu jeho formy kvůli svatbě, nicméně pravým viníkem se stalo deštivé počasí a rozmoklá dráha. Pod Ještědem v poli vyřazených tehdy skončili také Miloš Duda a Stanislav Kubíček.

Přes druhé kolo neprošli Jan Verner, Miloslav Verner a Jan Holub, kteří skončili vyřazení v polské Bydhošti. Naproti tomu z Prahy šel dál nejen Milan Špinka, ale také Petr Ondrašík. Stanislav Kubíček dostal druhou šanci místo Zdeňka Majstra, ale nezužitkoval ji k postupu. Václav Verner a Zbyněk Novotný se pražskému publiku představili v roli náhradníků bez nároku na postup.

V kontinentálním finále v Čerkesku skončil Petr Ondrašík, Milan Špinka byl pátý, ovšem jeho pou šampionátem skončila právě ve zmiňované Wroclawi. Pouhé dva body ho dělily od světového finále, které československým borcům zůstávalo zavřené až do roku 1976, kdy do něho pronikl legendární Jiří Štancl.

Evropské finále MS jednotlivců – Wroclaw:
1. Pawel Waloszek (PL) 13, 2. Ole Olsen (DK) 12, 3. Anders Michanek (S) 11, 4. Aleksander Pavlov (SU) 10, 5. Anatolij Kuzmin (SU) 10, 6. Grigorij Chlynovskij (SU) 9, 7. Christer Löfqvist (S) 8, 8. Viktor Trofimov (SU) 8, 9. Bernt Persson (S) 7, 10. Valerij Gordějev (SU) 7, 11. Viktor Kalmykov (SU) 7, 12. Jan Simensen (S) 6, 13. Milan Špinka (CS) 5, 14. Bengt Jansson (S) 3, 15. Hasse Holmkvist (S) 2, 16. Reidar Eide (N) 0, res Tommy Jansson (S) a Zenon Plech (PL) oba DNR.

Foto: archív autora