Pardubice – 8. listopadu
Předloni na podzim odevzdal klubovou stopětadvacítku a naplno se vrhnul na start své kariéry s plnoobjemovým motocyklem. Nemohl se dočkat svých patnáctých narozenin a debutu v šampionátu juniorských družstev na své domácí dráze v Pardubicích. Na sklonku června se však z tréninku v Chabařovicích vrátil se zlomenou rukou. A jeho tehdejší plány musely být o rok odloženy. S letošní sezónou je však David Štěrovský spokojený, jak prozradil magazínu speedwayA-Z.

Odložený debut
„Přijeli jsme do Chabařovic,“ vrací se David Štěrovský ve svém vyprávění na samý konec loňského června. „Prošel jsem si dráhu, vypadala pěkně. Přijeli Poláci se svým trenérem Januszem Chudzikowskim. Šli jsme na trénink, oni první, já po nich. Janusz šel se mnou na dráhu, začal mi radit. Dostal jsem se do fáze, že jsem s těma Polákama držel krok.“

Jenomže neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. „Byl jsem na dráze už asi osm kol,“ pokračuje pardubický junior ve svém vyprávění. „A že si ještě zkusím start a dám si tři kola. Dal jsem si dvě kola a zkusil si ještě jeden start. Pak jsem v první zatáčce ve výjezdu zased‘ moc motorku. Ta se zvedla a už jsem nestih‘ nic, jenom ji zahodit. Jinak bych šel do prken. Zlomil jsem si přitom nadvakrát zápěstí.“

S dlouho plánovaným ostrým debutem v sedle pětistovky byl samozřejmě logicky konec. „Plány se škrtly až do začátku srpna,“ krčí David Štěrovský rameny a připomíná další důsledky. „Sezóna byla poloviční, přišel jsem o tři měsíce. A další tři měsíce jsem se rozjížděl. Klukům jsem stačil až někdy koncem srpna. Byli rozjetější a já to doháním až doteď. Stál jsem tři měsíce, pak rehabilitace. Neměl jsem v ruce sílu a cit.“

Během zimy však David Štěrovský usilovně pracoval. „Soustředil jsem se, abych nabral sílu,“ říká. „Ruka byla ze sádry ochablá, že jsem se neuměl ani podepsat. Naštěstí jsem nemusel na přeoperaci, když se vystkyt‘ problém. Soustředil jsem se na sebe a na motorky.“

Na jaře vyjel připravený a výsledky se dostavily. „Měli jsme konečně dvě motorky,“ přibližuje David Štěrovský. „První závody v Pardubicích mi vyšly. Měl jsem jedenáct bodů a postoupil do semifinále mistrovství republiky. Tam už to nevyšlo, měli jsme technický problémy. A navíc tam začalo moje celosezónní trápení a smůla na řetězy.“

Extraligová škola
Nastavený extraligový systém otevřel Davidu Štěrovského dvířka do sestavy pardubické Zlaté přilby. „Za to jsem strašně rád, že jsem se dostal mezi špičku,“ rozzáří se. „I když jsem udělal nula bodů, dalo mi to hodně. Vzpomínám si na jízdu proti Divišovu, kdy jsem byl tak přemotivovanej‘ z Patryka Dudka, že jsem to na startu zahodil. Už večer jsem se těšil, chtěl jsem s Patrykem Dudkem jet a takhle to dopadlo. Ale v každým týmy byly hvězdy. Rune Holta, Greg Hancock, Matej Žagar, Nicki Pedersen. To jsou světový jména a já jsem rád, že jsem se s nima v mým věku moh‘ potkat.“

V průběhu soutěže Pardubice odvrátily trojkoaliční hrozbu a postoupily do finále. Z pražské Markéty však odjížděly s deseti body ztráty na Olymp, kterou posléze doma nedokázaly eliminovat. „To nás všechny mrzí, že nám ten poslední závod s Prahou nevyšel,“ netají se David Štěrovský. „To je jedinej‘ tým, kterej‘ nás dokázal porážet. V Praze jsme měli problémy. Magnusovi nesedla dráha, Alešovi prasknul primár, Venca spojka, já zadřel motor a Renek taky.“

Obrat ale nepřišel ani při odvetě ve Svítkově. „Po jezdecký stránce jsme na titulu měli, ale chybělo nám trošku štěstí,“ analyzuje David Štěrovský příčiny finálových porážek od Prahy. „Teď ale musíme koukat na příští sezónu. Jsem zvědavej‘ na pravidla, mluvil jsem s panem Moravcem, Pardubice a Praha by chtěly anglickej‘ systém, což si myslím, že by bylo lepší než čtyřutkání. Bylo by to zajímavější a závody by nevyhrávali jen dva jezdci.“

Kromě toho dvojutkání přinášejí větší možnosti pro juniorské závodníky, kteří by se jinak do sestavy nemuseli vůbec dostat. „Extraliga je podle mě nejlepší škola,“ netají se David Štěrovský. „Jsou tam nejlepší jezdci z Čech a zahraničí. Moh‘ jsem se s nima srovnat a porovnat se. Každej‘ bod v extralize je rozhodující. A hlavně vydřenej‘.“

První titul
Největší krajíc závodnického chleba ovšem pro Davida Štěrovského připravily juniorské šampionáty. „Titul pro Pardubice v juniorskejch‘ družstvech byl ten nejlepší výsledek,“ neskrývá svou radost z prvního zápisu svého jména na seznam mistrů republiky. „Pomoh‘ nám hlavně Vašek, kterej‘ dělal nejvíc bodů. Jsem rád, že jsme udělali titul a doufám, že ho příští rok obhájíme.“

Dnes má David Štěrovský ze zlaté medaile stejnou radost jako před téměř dvěma měsíci na plzeňských Borech, kde juniorská družstva vyvrcholila. „Je to krásnej‘ pocit,“ říká. „Škoda, že nejsme mistři extraligy, ale i tohle potěší. Každej‘ titul je dobrej‘ pro tým a pro jezdce samozřejmě taky. Bojovali jsme až do tý Plzně. V posledním závodě nás mohli ještě porazit, stačilo by zranění a mohli jsme to ještě krásně prohrát. Nejlepší závod se nám poved‘ s Pawlem Parysem v Pardubicích. Všichni tři jsme jeli pěkně a hlavně bez defektu.“

V jednadvacítkách skončil David Štěrovský na dvanácté příčce, avšak získat v pětidílném seriálu o dva body navíc, patřilo by mu desáté místo. „Jednadvacítky byly taky dobrý závody,“ souhlasí. „I Když výsledky nebyly takový, jak bych si přál, přineslo mi to další zkušenosti. Všechny výsledky bych chtěl příští rok zlepšit nebo aspoň udržet.“

Zlepšit by ovšem chtělo především až deváté místo v mistrovství republiky do devatenácti let, protože jeho předchozí prvoligový debut na svitavském ovále dával na zdejší technické dráze mnohem lepší vyhlídky. „Myslel jsem si, že to bude lepší,“ připouští David Štěrovský. „Ale měl jsem dva pády hned v první rozjížďce. To mě rozhodilo a nechytal jsem se.“

Přitom obavy z dráhy nebyly v žádném případě na místě. „Čekal jsem, že bude horší,“ tvrdí. „Byla ale pěkná, takže se nemůžu vymlouvat. Udržel jsem si svůj standard, že jsem porazil lidi, co jsem měl. Akorát Zdeněk Růžička mě nasral.“

David Štěrovský naráží na rozjížďku s číslem jedenáct, kterou mšenský junior dokonale opanoval už od vylétnutí pásky. „Poved‘ se mu start,“ vzpomíná. „Já trošičku promydlil a musel jsem ještě vyvážet Michala Kleina. Pak jsem jel za Zdeňkem jako kachna. Přijel jsem do depa naštvanej‘, ve Svitavách se nedá moc předjíždět. To byla velká smůla, byl jsem z toho hodně smutnej‘. Ta jízda se Zdeňkovi hodně povedla, jel z červený a jednička šla dobře od startu.“

Podzimní vrchol sezóny
Ještě ve stopětadvacítkářských časech se David Štěrovský netajil, že prvním z jeho cílů je účast při pardubické Zlaté přilbě. „Pro mě to byl největší závod a připravovali jsme se na něj už od začátku sezóny fyzicky, psychicky a technicky,“ svěřuje se. „Byl jsem připravenej‘, že bych moh‘, ale nemusel jet. Nakonec jsem byl náhradník. Bylo to asi podle výsledků v sezóně, takže jsem byl rád.“

Nakonec se však mohl chystat k vlastnímu závodu jako jeho regulérní účastník. „Na rozpravě zjistili, že tam není Anton Rosen, za což mu děkuju (smích),“ vypráví. „Nevěděl jsem, jestli se budeme s Renckem střídat. Nakonec přišel pan Kubeš, že pojedu s číslem jedenáct celej‘ závod. O nástupu jsem byl nervní, že jsem se nemoh‘ ani pousmát. S týmem jsme si řekli, že každej‘ bod bude dobrej‘, protože tam byli dobří jezdci.“

Výsledek přitom předčil očekávání. „V první jízdě jsem byl vynervovanej‘ na startu,“ říká. „Nakonec jsem ale dovez‘ dva body. Uklidnil jsem se a vybojoval další dva. Škoda třetí jízdy. Bojoval jsem s Patrikem Nagym o druhý a třetí místo a zase mi prasknul primár. Skončil jsem čtrnáctej‘, měl jsem štěstí, že pár jezdců mělo defekt nebo pád. Ale na to se historie neptá. Po dvou sériích jsem se držel v první osmičce.“

A tak mohl být s letošním rokem spokojený. „Cíle sezóny se nám splnily,“ přikyvuje. „Kromě defektů proběhla v klidu a v pohodě. Naštěstí musím zaklepat, že jsem neměl žádnej‘ úraz. Odjel jsem všechny závody, co jsem moh‘. A nevynechal jsem snad žádnou jízdu.“

A navíc s otcem Ladislavem a mechanikem Davidem Vrtáčkem konečně objevili příčinu fatálního konce tolika primárních řetězů. „Pohnul se trošku vymezovací kroužek za košem,“ odhaluje. „Koš nešel rovně, a proto ty řetězy praskaly. Doteď nevím, jak je to možný, jestli se to vymačkalo. Každopádně jsme to vyměnili a už to bylo lepší. A doufám, že jsem si smůlu vybral. Teď už jenom jezdit a bojovat.“

Ukrajinské dobrodružství
Účinkováním ve vysněné Zlaté stuze však sezóna Davida Štěrovského ještě neskončila. „Jeli jsme s Ondrou Smetanou na MACEC Cup,“ vypráví o své cestě do ukrajinského Červenogradu. „Na poslední chvíli jsem si zařizoval pas. Patnáct set korun a za tři hodiny byl hotovej‘. Už jsem nečekal, že pojedu nějaký závody. Jednu motorku jsem měl rozebranou a připravenou na udělání na další sezónu. Narychlo jsem dal do rámu lepší motor a jel s jednou motorkou.“

Problémem cestování na Ukrajinu bývají zejména překročení hranic a stav tamních silnic. „Cesta byla dlouhá a únavná,“ svěřuje se David Štěrovský se svou zkušeností. „Přes Polsko to šlo, ale pak to začalo bejt‘ horší a horší. Na hranicích jsme trčeli asi tři hodiny, největší problém jsme měli s komunikací. Ani já, ani táta neumíme rusky.“

Hranice měl pardubický junior se svým otcem Ladislavem za sebou. „Když jsme přejeli na Ukrajinu, začaly tam hrozný silnice,“ pokračuje David Štěrovský. „Jeli jsme tam třicítkou, abychom neurvali nápravy, a okolo nás lítaly moskviče sto padesát. Přijeli jsme na stadión a šli si s Ondrou projít dráhu. Poradil mi převody a nastavení. Závod začínal ve dvanáct, ale čekalo se na jezdce, takže start byl nakonec až v pět. Nevěděli jsme co dělat, pospávali jsme v autech, šli do města pro energy drinky a zabíjeli čas.“

Dvojice českých reprezentantů se nakonec dočkala. „Zjistil jsem, že se závod pojede bez tréninku,“ odhaluje David Štěrovský další svéráz ukrajinské ploché dráhy. „Nikdy jsem v Červenogradě nejel a měl startovat hned ve druhý jízdě z červený, kde byla díra dvacet cenáků. Po startu jsem tam byl s Pieszczekem, ale samozřejmě mě v nájezdu předjel. V nájezdu do druhý zatáčky jsem složil motorku a vyrval přitom zapalování. Ztratil jsem prakticky jistý dva body, měl jsem už náskok.“

Přitom dva body mohly být plnou polovinou jeho celkového bodového zisku v posledním dílu MACEC Cupu. „Rozhodilo mě to a už jsem se nechytal,“ odhaluj David Štěrovský. „Překvapili mě Ukrajinci a Rumuni. Jezdili tam pěkně dobře. Člověk ty jména v životě neslyšel a oni bojovali s Polákama. Příští rok bych ten MACEC Cup chtěl jet celej‘.“

Ve jménu skvělých výsledků
A když už jsme se dostali k plánům Davida Štěrovského na sezónu 2013, měli bychom se na ně podívat přece jen podrobněji. „Chceme zlepšit techniku, abychom se vyhnuli všem problémům,“ plánuje pardubický junior. „Musím dát do kupy sebe po fyzický stránce, abych měl sílu. Už tak nějak začínám, objednal jsem si permanentku do posilovny. Budu hodně makat, abych neměl žádný problémy.“

Ambice se odvíjejí od smělé přípravy. „Určitě bych chtěl obhájit s klukama ten juniorskej‘ titul,“ přemítá nad svými cíly. „Lepší výsledek v těch devatenáctkách, co se mi letos nepovedly dle očekávání. A chtěl bych se dostat do finále mistrovství republiky jednotlivců. A bylo by dobrý udělat titul v extralize, což si myslím, že je tak nějak v plánu nás všech. A pak moje oblíbený ukončení sezóny Zlatá stuha a Zlatá přilba. Příští rok bych chtěl jet už oba závody. Budu se snažit udělat pro to všechno.“

David Štěrovský děkuje:
„určitě bych chtěl poděkovat tátovi, že i přes zdravotní problémy se mnou jezdí po závodech. Potom mechanikovi Davidu Vrtáčkovi, kterej‘ se mnou bude, doufám, i příští rok. Hynku Štichauerovi, že se mi snaží pomoc‘, jak může. Firmě FOMPEX Group a panu Láďovi Peškovi. A v neposlední řadě vedení ZP Pardubice, především panu Moravcovi, a všem fanouškům, který mě podporujou.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II, Wojta Zavřel a Antonín Škach

Jablonec nad Nisou – 5. listopadu
Při Memoriálu Antonína Vildeho ve Slaném se před pěti lety rozloučil se svou aktivní kariérou. To ovšem neznamená, že bychom ho přestali za řidítky plochodrážních speciálů nadobro. Naposledy nechyběl ve Svitavách. Sice přijel bez motocyklu, ale ještě než dojedl párek, měl domluvené svezení. František Liebezeit však magazínu speedwayA-Z prozradil, že jeho kombinéza zůstane viset na řebíčku i nadále a navíc se představil i v roli extraligového kouče a průkopníka nových myšlenek.

Za řidítky plochodrážního motocyklu
„Po ukončení svého závodění jsem vlastně každý rok jel nějaký závod,“ vysvětluje, jak se počátkem června dostal ve slovenské Žarnovici na nejvyšší stupeň. „Letos jsem přijal pozvání Žarnovických a velmi dobře zorganizovaný závod jsem si fakt užil. Ti kluci Žarnovický to fakt umí. Velice příjemná atmosféra jak při závodě, tak mimo depo. Velký dík patří i Míše Krupičkový, která mi se svolením svýho otce zapůjčila motorku, která na tamní dráze fungovala velice dobře. Závod se mi povedl, i když jsem jel bez tréninku. To veteránský závodění mě nadchlo a rád bych v budoucnu ještě nějaký podobný závod absolvoval.“

Příležitost se naskytla hned na sklonku sezóny, by ve Svitavách o závod v pravém slova smyslu nešlo. „Objevil jsem se tam na poslední chvíli,“ říká. „Měli jsme jako tým pozvání na rozlučkový závod do Žarnovice. Myslím, že to bylo hlavně díky Míše, protože jí tam diváci fakt rádi vidí. Ale Míša odřekla, že má jiný závody. Kluci taky moc nadšený nebyli a mně se už nechtělo nikoho přemlouvat. A tak jsem přijal pozvání svitavských mohykánů. A vůbec nelituju. Skvělá parta kluků, kteří ve svém volnu a prakticky bez prostředků staví na nohy svitavský plochodrážní ovál. Svezl jsem se, ale ten párek mi chutnal víc než jízda samotná. Dráha byla po dešti dost těžká a heft plynu nebylo lehký dát nadoraz. Ale o tom to ten den nebylo. Potkala se tam prostě parta lidí, kteří mají v plochý dráze svý srdíčko, i když dlouhou dobu nebyli nikde moc vidět.“

I když by František Liebezeit dozajista prohnal leckterého soupeře i v regulérním závodě, on sám tuto možnost odmítá. „Ostré závodění už asi nepadá v úvahu,“ tvrdí jednoznačně. „Lákají mě spíše ty veteránské podniky. To je spíš společenská událost.“

V manažerském křesle
Zatímco v sedle motocyklu jsme ho letos mohli vidět pouze dvakrát, v roli trojkoaličního kouče nemohl být rozhodně přehlédnut. DaK Moto Plzeň-Divišov dal závěru soutěže náboj svým bojem o postup do play-off, jenže jeho naděje nakonec zhasla v pardubickém Svítkově.

„Trojkoaliční experiment, jak tomu někteří říkali, myslám, vyšel,“ usmívá se. „Po zpackaném prvním závodě v Praze se tým kolem Zdendy Simoty semknul a začalo to šlapat. Zejména na české jezdce měla osobnost a výkony našeho kapitána velký vliv. Nejelo se jen na sebe a peníze za body, ale byl v tom cítit hodně týmový duch. Tohle se projevilo nejvíc při závodu v Plzni proti Praze, kdy si Kosa Puodžuks spletl datumy. My jeli jen s jedním cizincem a vyhráli jsme. Tým tam šlapal přímo neuvěřitelně kolem Mateje Žagara a právě Zdendy Simoty. Ostatní kluci je následovali a viděli jsme fakt hezký závod. Divákům se, myslím, líbil. Od tohoto okamžiku jsme si získali respekt našich soupeřů a bylo vidět, jak se na závody s námi patřičně vyzbrojili. Nejsmolnější závod jsme jeli doma v Divišově proti Pardubákům. V první jízdě se zranil Martin Vaculík a bylo po závodech. Přesto jsme měli naděje na finále, ale závod v Pardubicích jsme v boji kdo s koho odešli na techniku. Dobře rozjetý závod byl napínavý až do konce, ale domácí měli ten den více štěstí. Asi si ho ale vybrali proti nám, protože ve finále jim potom chybělo.“

Skvělým tahem bylo angažmá Mateje Žagara. Jak jenom Františka Liebezeita napadlo rozhodit své udičky ve vodách, které v české extralize nejsou příliš tradiční? „Získat Mateje nebylo sice jednoduché, ale podařilo se mi s ním domluvit podmínky výhodné pro obě strany,“ líčí trojkoaliční kouč. „Matej se stal naší nejúdernější zbraní. Je to profík se vším všudy, spolehlivý, i když maličko nervák, ale to dobří závodníci bývají. Chtěl jsem ho získat, už když jsem koučoval Mšeno, ale tam jsem neměl tak volné ruce a tak jsem to vzdal. Tenkrát tam i tak byla silná zahraniční sestava kolem Grega. Ale nebyl to jen Matej, jehož angažmá nám vyšlo. I přes průšvih v závodě v Plzni to byl i Kosa Puodžuks. Překvapil svými kvalitními výkony.“

Přitom řada lidí prorokovala, že spojení tří subjektů bude skřípat jako starý gauč s rezavými péry… „Je pravda, že hodně lidí a mezi nima i někteří moji kámoši tvrdili, že nám dávají čas do léta a já se s parákama chytnu a odejdu jako ve Mšeně,“ připouští František Liebezeit. „Doufám, že jim sklaplo. Neříkám, že problémy nebyly. Jistěže přišly, konkrétně já se od poloviny sezóny potýkal s nedostatkem financí, které tekly do týmu z mé firmy. Díky Honzovi Trojánkovi, kterýmu tímto děkuju, jsme to ustáli a dopadlo to stupínek pod finálovým dvojzávodem. Plzeňští byli v pohodě. Spolupráce s panem Klímou a Láďou Kosinou neměla problém. Maličkou jsme museli s Laďou zapracovat na kompetencích při koučování závodu, ale pak to klapalo.“

Na politickém poli
Za těchto okolností by budoucnost trojkoalice měla být kreslena růžovými barvami. „Co se týče příští sezóny, asi bych nechal ještě tuto otázku otevřenou,“ zachovává František Liebezeit opatrný postoj. „Budeme o tom s partnerama mluvit. Nejdřív se musí dořešit nevyřešené věci z letoška a pak se můžeme bavit o příští sezóně.“

Nicméně o možné podobě extraligy léta páně 2012 bychom už hovořit mohli. „Co se podoby extraligy pro roky příští týče, je několik modelů, ale jedno je jisté,“ pouští se František Liebezeit do diskuse. „Tento složitý systém se musí změnit! Praxe ukázala, že je složitý jak pro diváky, tak moc náročný pro koučování. Vím, že diváci volají po návratu starého systému čtyř týmů, pátý by měl pauzu, bez žolíků a taktik. Něco na tom asi bude. Žolík a taktická rezerva by pak byla otázkou. Já bych se přikláněl pouze k možnosti jedné taktické rezervy a bez žolíka.“

Mezi ostatními kluby se ovšem najdou zastánci modelu dvojutkání. „Čtyřutkání asi budou někomu připadat jako krok zpět,“ reaguje kouč bronzového celku. „Ale jezdců ubývá, peněz díky tahanicícm o kompetence a autoritu taky, sponzoři se do tohodle bordelu nehrnou. Nemůžeme přebírat systém Polska, Anglie, Švédska, Dánska ba ani Ruska. Všichni jsou finančně i jezdeckou základnou jinde a my si musíme přestat namlouvat, že se jim můžeme rovnat.“

I v otázce koncepce dalšího vývoje české ploché dráhy má František Liebezeit jasné názory. „Vedení, a bude z jakékoliv federace, by mělo zapracovat na systému, financování a výchově mladých jezdců. Za úvahu by stálo i prodloužení věku z 21 na 23 let, aby přechod našich juniorů do seniorské kategorie nebyl takový šok. Právě v tomto přechodovém období přicházíme o talenty. Bez systémových změn a bez financí, které jsou věcí nejen klubů, ale i manažerů z vedení se naše plochá dráha nikam nepohne.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Antonín Škach, Eva Palánová a Michal Kohout