Archiv pro měsíc: Listopad 2012

Historie

Před 40 lety: nezničitelný Miroslav Rosůlek se ze svého světového debutu vrátil s vizáží vodníka

Gorzow – 21. května 1972
Počátek sezóny 1972 zastihl Miroslava Rosůlka ve skvělé formě. V historické rubrice magazínu speedwayA-Z už vyprávěl, kterak se v půlce dubna poprvé v kariéře postavil na stupně vítězů závodu mistrovství republiky jednotlivců. Druhý den v Chomutově ovšem skončil v nemocnici s otřesem mozku a roztříštěnou lopatkou. Pacient však pojal zcela jiné plány než dlouhou rekonvalescenci, protože měl poprvé zasáhnout do mistrovství světa. Dnes uznává, že to byla chyba, ovšem tehdy vnímal všechno úplně jinak, o čemž nám se svým charakteristickým humorem poví dnes.


Slánští plochodrážníci jsou hlučnější než Olympic
Systém kvalifikace československých závodníků pro mistrovství světa se v průběhu let lišil. Na jedné straně rozhodoval státní trenér od zeleného stolu, na opačném pólu stojí dlouhý seriál kontrolních závodů z let 1967 a 1968 či dvojstupňová kvalifikace v sezóně 1973. Před čtyřiceti lety se rozhodlo v Břeclavi, kde se adepti na reprezentační vestu sešli na stadiónu v sousedství hradu upraveného v devatenáctém století do podoby romantické zříceniny. Po soustředění následoval rozhodující kontrolní závod.

„Soustředění vedl Tonda Kasper,“ ujímá se slova Miroslav Rosůlek, jemuž břeclavská dráha seděla. Stejně jako v jeho Slaném byl totiž na jejím povrchu asfaltový koberec. „To bylo pro mě jako vystřižený. Dráha tam byl menší, ale na asfaltu ses nesměl bát do nájezdu. V Břeclavi byl čistej‘, hladkej‘ asfalt, kdybys tam jel pomalu, nedostal bys motorku do smyku a nezatočil bys.“

Po dvaceti jízdách na tom byl nejlépe právě Miroslav Rosůlek. Další vavřínové věnce si rozebrali Jiří Štancl a Karel Voborník. Jižní Morava oplývá milými a pohostinnými lidmi. A v době, kdy plochodrážnící dostávali refundováno zameškanou dobu v zaměstnání ze svazarmovských zdrojů, domů se příliš pospíchat nemuselo.

„V Břeclavi byl vedoucí, jmenoval se Maršálek,“ vzpomíná Miroslav Rosůlek. „Po závodech nás pozval do Lanžhota do kulturáku. Přinesl víno ze svýho sklípku. Vypili jsme pár skleniček, já skončil na jedný straně stolu, Honza Klokočka na druhý.“

Společnost se popadala smíchy za břicha, když se dvojice nerozlučných slánských kamarádů bavila svými žerty. „Najednou se otevřely dveře a vešli Petr Janda s Viktorem Sodomou,“ vypráví Miroslav Rosůlek. „Vedle v sále měl vystoupení Olympic. A oni přišli, a se trošku ztišíme, že je rušíme při hraní a lidi neslyšej‘.“

Miroslav Rosůlek měl však pádné důvody k hlučným oslavám. Nejenže na podzim v kvalifikaci potvrdil svou příslušnost k elitní šestnáctce československých závodníků, kteří se v seriálu závodů střetávali o titul. Ale nyní si ke všemu ve svých třiceti letech vysloužil poprvé reprezentační vestu.

Štěstěna se odvrací
Skvělá sezóna Miroslava Rosůlka pokračovala. V půlce dubna odstartoval československý šampionát na jeho dráze ve Slaném. Vyhrál úvodní jízdu, a by mu první bod sebral Zdeněk Majstr, ve třetí a čtvrté sérii opět zvítězil. V rozjížďce s číslem devatenáct vyhrál Jiří Štancl, jehož čekala cesta na nejvyšší stupínek vítězů. Miroslava Rosůlka porazil ještě Jan Klokočka, ale hrdina našeho vyprávění dobyl první vavřínový věnec v mistrovství republiky, by ho v rozjezdu o stříbro odvedl Jan Holub.


Na velké oslavy nebylo tentokrát ani pomyšlení. Když se Miroslav Rosůlek vrátil domů do Knovíze, sousedé ho na ramenou odnesli do hospody, ale on s nimi poseděl jen krátce. Nebylo divu, druhý den pokračoval československý šampionát v Chomutově. Na rozbité dráze plné záludných děr nasbíral osm bodů. V poslední jízdě však upadl, Jan Verner jedoucí těsně za ním stačil pouze zvednout motocykl na zadní kolo. Ležící Miroslav Rosůlek dostal ránu od jeho motoru a skončil v místní nemocnici.

Ředitel slánské Baterie Junek pro něho poslal svou osobní šestsettrojku, která ho přivezla do nemocnice ve Slaném. „Ležel jsem tam tejden,“ říká hrdina našeho vyprávění. „Rozcvičovali mně ruku. Měl jsem závody v Rakousku, chtěl jsem ho jet. Ale ani jsem tu ruku nezved‘. Člověk byl blbej‘, říkal si, že to dopadne.“

Rakouský pouák musel Miroslav Rosůlek nakonec oželet. Mistrovství světa v polském Gorzowě, navíc první v kariéře, byl ovšem jinačí kalibr. A tak vzrůstem maličký slánský bojovník spěchal zpátky za široká řidítka plochodrážního speciálu.

„Asi tejden před Polskem jsem si zkusil ztrénovat,“ odhaluje okolnosti svého comebacku. „Nejdřív pár kol. Pak jsem zkusil start a čtyři kola. Nakonec jsem se jet tak vozil bez brejlí a náhubníku. Přišel Honza Klokočka, vjel taky na dráhu, a že si zkusíme start. Nechtěl jsem, argumentoval, že nemám brejle, ale přemluvil mě, že se mnou jenom odstartuje. Počítal jsem, že mě nechá po startu jet dál, jenže on pokračoval. V zatáčce to dal pode mě. Od jeho zadního kola odlít‘ šutr, trefil mě do obličeje a vyrazil dva zuby. Myslel jsem, že ho zabiju, ale on se smál v depu jako blázen. Pak si ještě dělal srandu, že mi dal deset tisíc a já si nechal ty zuby udělat.“

Doktor řval více než pacient
Počátkem sedmdesátých let byl pavouk kvalifikačních kol světového šampionátu světa pevně daný. Plochodrážníci zápolili ve třech geografických zónách, skandinávské, britské a kontinentální. Společně se potkali až v evropském finále, odkud vedla cesta už jen do světového finále. V něm měli zajištěná místa závodníci pořadatelské země.

Kontinentální část kvalifikace po dvou předkolech v italském Udine a jugoslávském Mariboru startovala naplno čtveřicí kvalifikačních kol v polském Gorzowě, našem Liberci, západoněmeckém Abensbergu a maďarském Miskolci. Vedle Miroslava Rosůlka do Polska zamířili i Jan Klokočka a Václav Verner, který nakonec jako jediný z československého trojlístku našel cestu k postupu, i když jen v roli náhradníka.


„O tréninku pršelo,“ vybavuje si Miroslav Rosůlek svou premiéru v mistrovství světa. „Dráha byla hodně hluboká. Nic pro mě. Už jsem věděl, že to nebude žádná velká sláva. Druhej‘ den při závodech už nepršelo, ale dráha zůstala hluboká. Měl jsem starosti s tou rukou. Sice jsem zatočil, ale kdyby se mi to stalo teď, přemejšlel bych jinak.“

Za daného stavu nebyl žádný div, že po třech sériích měl Miroslav Rosůlek na svém kontě jediný bod. „V předposlední jízdě jsme jeli s Josefem Scharlem,“ vypráví. „Byli jsme kamarádi. Odstartoval jsem poslední, on byl přede mnou. Motal se tam, já zkoušel venek, vnitřek. V posledním kole jsem si říkal, že už to není možný. A dal jsem to po venku. Jeho ale kopla díra a už jsme šli. Já měl držku úplně sedřenou a trošku škváry tam mám ještě dneska.“

Odřeniny se rychle zahojí, ale mnohem větší problém měl Miroslav Rosůlek s rukou. „Myslel jsem, že je vykloubená,“ upřesňuje. „Říkám Klokanovi, a mi ji dá zpátky. Ale ruka byla zlomená a o tři cenáky vyhnutá.“

Stejně jako při posledním závodě před měsícem v Chomutově musel hrdina našeho vyprávění opouštět stadión v sanitce. Spolu s ním byl jejím nedobrovolným pasažérem také Josef Scharl. „Měl ruku pětkrát zlomenou,“ říká Miroslav Rosůlek.


Oba závodníci záhy poznali úroveň lékařské péče v komunistickém Polsku. „Nejdřív jsem šel na řadu já,“ pokračuje slánský závodník. „Rentgenovali mně to a píchli injekci. Přišli tři manící, pak čtvrtej‘. Chytli mě a ten jeden ni vrazil hlavu pod rameno a začal mi rovnat ruku. To bylo příšerný, kousnul jsem ho do boku, takže řval ještě víc než já. Vedle z místnosti na to koukal ten Rakušák. Když viděl, co se mnou dělaj‘, podepsal radši revers a nechal se ošetřit až v Rakousku. Mě odvedli na pokoj, když jsem viděl ty lajtuchy, řek‘ jsem, že tady nebudu ani minutu.“

Člověk vydrží víc než zvíře, vodník víc než člověk a závodník závodí
Rovnou z nemocnice odvezli Miroslava Rosůlka na slavnostní banket, kterým závod končil. „Co jsem tam měl ale ve svým stavu dělat,“ krčí rameny. „Nechal jsem se zavýzt na hotel a ráno jsme jeli do Prahy. Klokan se nabíd‘, že mě hodí domů. Přivez‘ mě do Knovíze, zazvonil, ale hned vlez‘ do auta a utek‘. Dobře věděl, jak by mu moje máma vynadala.“

Polské zdravotnictví se postaralo také o odřeniny, které měl Miroslav Rosůlek v obličeji. „Namazali mě žlutou mastí,“ líčí. „Klokan mi cestou koupil brejle na oči a já v nich s tou žlutou mastí, co nešla umejt‘, vypadal jako vodník. Igor Plechanov, co byl v Gorzowě s ruskejma závodníkama, mi říkal, že to musím drhnout, a na tu mast vezmu rejžák. A tak jsem si vzal kartáč, co jsem měl na kožáky, a podívej, jak jsem si to pěkně vyčistil (smích).“

Debut v mistrovství světa skončil stejně jako jarní část sezóny 1972, která se přitom pro Miroslava Rosůlka tak pěkně začala v Břeclavi a ve Slaném rozvíjet. „Člověk vydrží víc než zvíře,“ filozofuje Miroslav Rosůlek s odstupem čtyř desítek let. „Ale kdybych měl tenkrát ten rozum, co teďka, věděl bych, že po takovým úrazu nemůžu jet. Ale byli jsme závodníci a šli jsme závodit.“

Kontinentální kvalifikační kolo MS jednotlivců – Gorzow:
1. Edward Jancarz (PL) 15, 2. Zenon Plech (PL) 13, 3. Valerij Gordějev (SU) 12, 4. Ryszard Dziatkowiak (PL) 11, 5. Antoni Woryna (PL) 10, 6. Vasilij Baturin (SU) 9, 7. Georgij Ivanov (9), 8. Anatolij Kuzmin (SU) 9, 9. Václav Verner (CS) 6, 10. Jan Klokočka (CS), 11. Nedělko Nedělkov (BG), 12. Miroslav Rosůlek (CS) 1, 13. Josef Scharl (A); traové rezervy startující místo závodníků, kteří nedorazili, bez nároku na postup: Andrzej Pogorzelski (PL) 8, Antoni Fojcik (PL) 6, Boguslaw Nowak (PL) 4.

Foto: archív autora, archív Miroslava Rosůlka a Pavel Fišer

Rozhovory

Vladimír Višváder: „Kouzlo té rozkoše je pryč a to je to špatný!“

Živanice – 4. listopadu
Léta platilo, že sotva sleze sníh a začne se rozbíhat sezóna škvárové dráhy, objeví se v depu. Jenže loni zjara přišel s prohlášením, že na krátké dráze už závodit nebude. I když nikdy nemluvil do větru, přece jenom jeho slova zněla neuvěřitelně. Avšak on jim dostál, ještě jednu vypomohl Mšenu v extralize a oficiálně se rozloučil v říjnu v Žarnovici, kde bezmála před čtvrtstoletím svou kariéru začínal. Co ho motivovalo, vysvětlí Vladimír Višváder v exkluzivním rozhovoru pro magazín speedwayA-Z sám.

speedwayA-Z: „Po dlouhých třiadvaceti letech ses najednou rozhodl skončit s plochou dráhou. Přišel jsi do svítkovských boxů, když Slováci jeli jadranskou ligu proti českému týmu, a oznámil konec. Takové rozhodnutí ale neuzraje ze dne na den. Jak jsi k němu dospěl?“
Vladimír Višváder: „Přestalo mě to bavit. Systém závodů je špatný, třeba extraliga. Vezmi si celkově závodní systémy celkově, nový vejfuky nebo dvě federace. To mě položilo. Už to není hezkej‘ čistej‘ sport. To kouzlo je pryč. Proto přišlo to zásadní rozhodnutí. Už loni jsem nechtěl jezdit kvůli vejfukům. To je něco jako špatná soulož. Chybí tam takovej‘ ten vrchol a tím pádem je to nudný. A víc o penězích. A hlavně požitek z jízdy už není takovej‘. Je to nahoře úplně přerušený. A zase tak těžký rozhodnutí to nebylo. Já jsem prvního května moh‘ závodit a mistři světa potom desátýho už ne?! Uznávám, že dráha ve Mšeně byla o držku už při přeboru. To moje finální rozhodnutí přišlo už tam. Takže jsem se rozhod‘ a konečná. Definitivně, i když se možná svezu ještě nějakej‘ přebor v Pardubicích s Káčou Kadlecem.“

speedwayA-Z: „Nicméně Mšeno bylo v pozici, kdy by šikovného závodníka v letošní extralize potřebovalo. A jednou ses dokonce v jeho sestavě v Pardubicích přece jen objevil…“
Vladimír Višváder: „Já právě chci závodit, abych si vydobyl post na tréninku. Ne proto, že mám doma motorku a umím přidat plyn. Přestaly ale tréninky, přestalo se jezdit na pásku. V srdíčku jsem cejtil, že nejsem rozježděnej‘. Mšenu bych vždycky pomoh‘ velmi rád, ale necejtil jsem, že bych moh‘ dělat ty body. Hlavně to jezdím na deset let starejch‘ motorkách a to ty nový vejfuky přerušily. Řek‘ jsem si, že ne. A mám svoji váhu a třeba kámoš Filip Šitera ví, o čem mluvím. Když jsem jel tu jednu jízdu v Pardubicích a dva dny předtím byl v Žarnovici na veteránech, chtělo se mi brečet, už když jsem sledoval trénink Pardubáků. Ty motorky nemaj‘ správnej‘ zvuk.“

speedwayA-Z: „A co třeba první liga nebo přebor? Tady bys mohl být mšenským mladíkům více než výtečným rádcem. A rozhodně bys zřejmě nehrál druhé housle, loni jsi měl velkou šanci celý přebor vyhrát.“
Vladimír Višváder: „To je stejný jako v té otázce předtím. Kouzlo tý rozkoše je pryč a to je špatný. Už to rozhodnutí od srdíčka přišlo a hlava to musela přijmout. Srdce řeklo, že ne. A já už mám svůj věk a svou váhu.“

speedwayA-Z: „takže když tohle všechno vykrystalizovalo, při žarnovické rozlučce jsi jel svůj poslední závod. Symbolicky se tak uzavřel kruh, protože právě v Žarnovici jsi svou kariéru začínal. Jak sis ten den užil?“
Vladimír Višváder: „Bylo to krásný. Všichni říkali, že to krásný počasí jsem objednal já. Děkuju všem, že to domluvili a spunktovali. Bylo to v rodině mezi závodnicekjma klukama. Měl jsem hezkej‘ pocit, bylo to dojemný. Jel jsem dvaadvacet let za sebou Zlatou přilbu a oni ji pak jeli bez Slováka. To jsou další a další věci, co se ukládaj‘ v hlavě. A se někdo zamyslí, mohli jsme tu rozlučku udělat při ZP SNP a ve větším stylu. Ale o to mi nejde, jsem rádo, že jsem se Martinem Búrim domluvil. Jendou jsme si hodili maila a udělali to při jejich rozlučce. Bylo to bez příprav a proběhlo to všechno v pohodě. Bylo to pěkný. A řešil jsem to tak, že jsem v půlce depa dolaďoval svejm‘ mladejm‘ kámošům motorku. Dominikovi Slezákovi ze Zohoru a Pepíkovi Novákovi z Pardubic. V poslední jízdě jsme jeli v osmnácti doprava, bylo ta takový dojemný. Povedená akce, super.“

speedwayA-Z: „Vždycky jsi říkal, že je pro tebe důležité sedět na motorce. I proto jsi patřil k průkopníkům českého flat tracku. Čím tě ta disciplína oslovila?“
Vladimír Višváder: „Však je to á la plochá dráha, akorát tam řadíš. Do motorky dáváš věci z garáže. Stavíš si svůj speciální stroj, jako sis hrál s Merkurem nebo Legem, když jsi byl malej‘. Letos jsem to pojal jako nultej‘ rok, jestli se tomu budu věnovat dál, nevím, řešíme teď rodinný problémy. Flat track je taková super disciplína jako šroubky, nerozhoduje výkon. Je to hodně o citu a technice jízdy. Nerozhoduje plnej‘ plyn a držet za každou cenu. Je to umění přenýst výkon na dráhu. Moc se mi to líbí. Asi to budu dělat dál, když na to budou finance. Koukal jsem, že je zajímavej‘ kalendář FIM. Přináší to motivaci, ale teď do toho nemůžu tolik financovat, i když by to chtělo lepší stroj.“

speedwayA-Z: „Pavol Pučko si ve flat tracku vybudoval vcelku slušnou pozici. Úspěšně tu závodí i další bývalí plochodrážníci. Fabrizio Vesprini, s nímž ses utkával jako plochodrážník, vyhrál pohár FIM. Když jsi přestal s klasickou speedway, povede tudy i tvoje cesta?“
Vladimír Višváder: „To už jsem říkal. Uvidím, jak se rozmyslím. Spíš to pojmu jako závody v Čechách, aby se člověk neválel doma a potil se v kombinéze. Uvidíme, ten FIMáckej‘ seriál, zatím na to nemám připravenej‘ stroj. Ale flat track se mi jako disciplína moc líbí. Plochá dráha je dobrá, že to děláš tolik let, máš to jako maturitu. Ale obdivuju ostatní kluky v Čechách, že do toho jdou. Když jsem ale dělal ten sport tolik let, mám výuční list za sebou (smích). A můžu jezdit flat track. Je to hezkej‘ sport, není tam žádný omezení hlučnosti, takže je to požitek. Hezká lahodná jízda. Je to o jezdci, nerozhoduje tolik stroj.“

speedwayA-Z: „Pravá zima byla sice letos hodně krátká, trvala prakticky necelý měsíc, ale zato pořádně tuhá, takže ses mohl představit v úloze ledaře. Čím tě právě tahle disciplína nadchla?“
Vladimír Višváder: „Nadchlo mě to tím, že je v Čechách parta kluků ledařů, co znám dlouho. Jezdil jsem vedle nich se šroubkama. Líbilo se mi, že je to rychlý. Přes zimu se člověk nudí. Je to takovej‘ doplněk. Ledová dráha je o citu a o srdíčku, což se mi líbí. Zatím jsem se rozkoukával. Co dál, nevím, řeším tu rodinnou situaci a jsem takovej‘ bez nálady. Jak jsem v únoru odstavil motorku, tak je připravená na novu sezónu. Teď mi Radek Hutla vyrábí náhradní zadní kolo. Jestli ještě pořídím rezervní motor, nevím, je to otázka financí. Mám něco rozjednanýho.“

speedwayA-Z: „Absolvoval jsi oba české ledařské šampionáty s výjimkou závěrečného kola mistrovství republiky družstev v Kopřivnici, kam jsi kvůli autu dorazil pozdě. Jak svou premiéru hodnotíš?“
Vladimír Višváder: „Sed‘ jsem a jel jsem. Ta vysoká škola z plochý dráhy ti něco dá. Ve svým věku už závodním s čistou hlavou. Nešel jsem do každýho souboje. Rozum musí bejt‘ jako u každýho motoristickýho sportu. Líbilo se mi to moc. Motorka mi sedla. Když s něčím začínáš, zamotáš se do toho, ale tady mi motorka sedla. V Mělicích jsem zkoušel novej‘ tlumič Ducati od Jirky Němce alias Fifa a málem šel na hubu. Na Hamru jsme zkusili přepáčkování a jinej‘ tlumič. Bylo to super, akorát jsem ještě nevěděl, jak jet na měkkým ledě. Takže se musím učit. Učit se, učit se, učit se.“

speedwayA-Z: „Jak říkáš, v příští sezóně se nebudeš pravidelně objevovat na škvárové dráze, ale na ledech a ve flat tracku ano. Jak se tedy chystáš a co bys rád na oválech ještě dosáhl?“
Vladimír Višváder: „Příští sezóna je otazník, jak mi hrábne. Sám to neodzávodím. Na zimu potřebuju někoho do týmu, tu těžkou obludu naložit a vyložit. Potřebuješ kamarády, co jsou spolehliví a ochotní pomoct. Sám jseš ten poslední. Ty kamarády k sobě potřebuješ. Bráchy mám moc daleko. S těma by se mi závodilo, ale holt nás dělí dvě stě padesát kilometrů. Dneska je normální, že se každej‘ omlouvá, že přijde o hodinu pozdějc. To je špatně. Když se na něčem domluvíme, platí to. Ale s tou dochvilností je to problém v celý společnosti. Sezóna 2013 je otevřená. Je to věc pudová, buď to pude nebo nepude (smích). Srdíčko bije závodnickým rytmem, ale někdy nad ním musí hlava zvítězit. Takže otazník.“

Vladimír Višváder děkuje:
„Děkování bude těm lidem, co mi pomáhaj‘ deset let. Tam se nic nemění. Pořád jsem v kontaktu s panem Kopeckým, lehce s Oldou Řezníčkem. Finanční zázemí mám od Stopy. Děkuju všem kamarádům, co jsou ochotní mně naložit motorky a roztlačit mě. Musím na ně přitlačit, aby víc fungovali. Aby nebyly zamrzlý autíčka.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Wojta Zavřel, Antonín Škach a Michal Kohout

Ostatní závody

Markéta se loučila se sezónou

Praha – 8. listopadu
Pražská Markéta dnes naposledy v letošní sezóně ožila zvukem plochodrážních motocyklů. Při rozlučkové akci se svezli nejen závodníci mistrovského Olympu, ale i jejich mechanici a další příchozí jako třeba silničář Lukáš Pešek. Po dvou hodinách na ovále se společnost přesunula do salónku Tony Kaspera.

Ostatní závody

Plochá dráha míří do Lysé nad Labem

Lysá nad Labem – 8. listopadu
Čtrnáctý ročník výstavy Rychlá kola, který se uskuteční od zítřka do neděle v Lysé nad Labem, nabídne jako každý rok velký prostor ploché dráze. V sobotu celý den a v neděli dopoledne budou na plochodrážním stánku Josef Franc a Ondřej Smetana. Na programu je rovněž tradiční ukázka stopětadvacítek pod taktovkou Zdeňka Schneiderwinda. Návštěvníci budou mít vedle možnosti získat ceněné autogramy do svých sbírek také možnost vyfotografovat se na motocyklech a užít si další zábavné programy. Jak to v Lysé nad Labem vypadá se čtenáři magazínu speedwayA-Z mohou dozvědět prozatím alespoň na fotografiích.

Foto: Michael Gregor