Archiv pro měsíc: Listopad 2012

Minirozhovor

První letošní věnec Davida Štěrovského byl trofejí i pro jeho otce Ladislava

Pardubice – 16. listopadu
Když skončil úvodní závod letošních juniorských družstev ve Slaném a David Štěrovský pověsil stříbrný věnec na krk svého otce Ladislava, málokdo mohl tušit, že otec pardubického závodníka je úspěšně v cíli svého závodu, kde jde o mnohem více než body či sekundy.

„Začalo to tím, že mě zničehonic otíkala noha, a bylo mi špatně,“ vypráví Ladislav Štěrovský, že zimní příprava na letošní sezónu dostala rázem jiný rozměr. „Po návštěvě u doktora Novohradského a na jeho doporučení jsem absolvoval další vyšetření na interně a urologii, kde se mně snažili pomoct. Byl jsem odeslanej‘ na cé-téčko a magnetickou rezonanci. Přitom se zjistilo, že mám rakovinu na levý ledvině. A že mě nemine operace a odstranění celý ledviny.“

Věci nabraly rychlý spád. „Zajímal mě průběh,“ pokračuje otec pardubického juniora. „Čekala mě sedmihodinová nebezpečná operace. Operoval mě primář Lucký a primářem Kaberlem. Byly tam mě dva týmy, kterým bych chtěl poděkovat.“

Ladislav Štěrovský měl ovšem štěstí. „Nejlepší pro mě byl výsledek, kterej‘ přišel z Prahy,“ říká. „Že je to nezhoubnej‘ nádor. Navíc to bylo v únoru, takže štěstí, že to bylo před začátkem sezóny, do který David nastupoval. Měl jsem zájem, abych se dostal do stavu, abych s ním moh‘ jezdit na závody a hlavně řídit. Na doporučení lékařů jsem odešel do důchodu, rok nemůžu dělat nic, kde se musí trvale stát nebo sedět, musím střídat polohy. V autě zastavím, odpočnu, nemůžu sedě deset hodin za volantem, jako když jsem jezdil s taxíkem.“
A tak si Ladislav Štěrovský onen věnec zasloužil plným právem. „Moje největší odměna a vítězství je to, že žiju,“ nezastírá. „A podpora syna, přítelkyně Sabiny a kamarádů. Jsem rád, že můžu bejt‘ při Davidově závodění. A že se mu všechno podařilo a náš dlouhodobej‘ cíl se Zlatou stuhou se splnil.“



Foto: Eva Palánová

Polsko

Tři závody, které rozhodly polskou ekstraligu

Polská ENEA Ekstraliga je bezesporu nejúspěšnější plochodrážní soutěž současnosti. A mé osobní preference jsou I nadále v Anglii kvůli tamnímu staromilskému přístupu a bezchybnému vysílání SkySports TV, je třeba uznat, že elita dnes jezdí v Polsku. Potvrdilo se to i na konci sezóny, když jsem na vlastní oči sledoval tři klíčové závody roku.
Odložený postup
Nejdřív to bylo opakování souboje Unibax Toruň vs. Azoty Tarnow. Jela se odveta, která měla určitě druhého účastníka velkého finále play-off o zlato. První finalista Stal Gorzow byl znám už o týden dříve. Dotyčný závod se opakoval oficiálně kvůli chybě rozhodčího, který nedokázal spočítat bodový průměr sestavy hostů a přidělil domácím walk over, tedy vítězství bez boje.

Doplatilo na to 16 tisíc přítomných diváků, a jak se ukázalo o něco později i věrní fanoušci Zlaté přilby města Pardubic, která v důsledku pozdějšího vývoje přišla o několik hvězd ve startovní listině.

K počítání average došlo kvůli asi dvouminutovému zpoždění Grega Hancocka z týmu hostů, kterému prostě neodletěl spoj ze Švédska a do Toruně se dostával oklikou přes Dánsko. Paradoxem je, že jede-li plochodrážník dvě jízdy za sebou, dostává minutu navíc na přípravu. Jede-li mistr světa na závody za sebou na stadiónech stovky kilometrů vzdálených, není žádná tolerance. Důležité je, že se nakonec našla cesta, jak nevracet vstupné a odjet velice prestižní závod.

Hosté z Tarnowa nastupovali se šestibodovým náskokem po domácí výhře 48:42 z prvního střetnutí. Domácí to brali jako velice příznivý výsledek a jak ukázal začátek závodu, zcela oprávněně. Oproti sestavě z před týdnem zrušeného závodu, jim ale chyběl Ryan Sullivan, jehož nepřítomnost byla výrazným oslabením. Hostům chyběl Martin Vaculík kvůli dobře známým zdravotním problémům.

Unibax spoléhal hlavně na trio Holder – Ward – Miedzinski, Tarnow na Hancocka – Madsena – Kolodzieje a skvělého juniora Macieje Janowskeho zvaného Magic, jehož jsme viděli zvítězit v pardubickém kole světového finále do jednadvaceti let.

Před osmou jízdou zněl průběžný stav obou utkání 66:66 a domácí se viděli ve finále. Vítězství 5:1 dvojice Emil Pulczynski – Darcy Ward nad mistry světa Hancockem a Janowskim. Unibax kontroloval zápas až do jedenácté rozjížďky, po které měl pořád už osmibodový náskok, tj. dva body navrch v celkovém účtování.

Pak ale přišla série třech jízd s naprosto šokujícím stejným vítězstvím 5:1 pro hosty a bylo rozhodnuto. Domácí odveta 5:1 v závěrečné patnácté jízdě sice srovnala skóre na 45:45, ale do finále postoupil Tarnow s náskokem, který si přivezl z prvního utkání. Největší dojem na mě udělal Leon Madsen (12 bodů a dva bonusy. Hlavně jak přečetl tra a po dvou třetích místech vyjel v rozhodujících soubojích připraven a zazářil.

Bronzové drama poslední zatáčky
Mezitím se odjelo první kolo soubojů o třetí a první místo konečného zúčtování, které jsem sledoval akorát v televizi. Unibax Toruň vs. Stelmet Falubaz Zielona Gora 50:40 a Stal Gorzow vs. Azoty Tauron Toruň 47:42. Pak mě naštěstí pracovní povinnosti poslaly do Polska v pravý čas, takže jsem stihnul oba revanše.

Nejdříve na beznadějně vyprodaném velkém finále Tarnow vs. Gorzow mě pořadatelé pustili do zákulisí mezi profesionální fotografy za to, že jsem vážil cestu až z Čech. O týden později na utkání Zielona Gora vs. Toruň o třetí místo jsem se znovu usadil mezi diváky.

Zdá se mi logické stručně referovat nejdřív o závodě v Zielonej Gore, i když to bylo chronologicky obráceně. Ze třech stadiónů, které jsem letos v Polsku navštívil, je tento nejméně komfortní. Asistence a viditelná přítomnost policie před branami trati, organizace pokladen i vstupu na objekt a služby pořadatelů, ale byly na nejvyšší úrovni. Samotné tribuny, přestože jsou částečně pod střechou a sedačky jsou nové, nemají ani rodinnou atmosféru Tarnowa, ani velkolepost svatostánku v Toruni.

fanoušci Falubazu ale rychle vymazali tento relativní nedostatek a vytvořili typickou atmosféru pro polskou extraligu. Vlajkonoši, bubny, skandování pod taktovkou MC a vše, co k tomu patří. Skandování se účastnilo publikum kompletní, nikoliv jen jeho tvrdé jádro.

Unibaxu se vrátil už skoro uzdravený Ryan Sullivan, chyběl jim ale Darcy Ward. Domácí postrádali Rune Holtu, který měl nastoupit, ale na poslední chvíli mu to zdravotní stav nedovolil, a Patryka Dudka po nešastném pádu 16. září v Gorzowě.

Samotný zápas měl perfektní tempo a pro nezaujatého diváka přímo dramatický vývoj. Ryan Sullivan a Chris Holder za hosty a domácí Piotr Protasiewicz, Andreas Jonsson a Aleksander Loktajev sbírali body, kde se dalo. Nakonec po čtrnácté jízdě stáhli bodový náskok Unibaxu na šest bodů. Případná výhrad 5:1 v závěrečné jízdě by jim přinesla bronz díky lepším výsledkům během sezóny.

Toruňané navíc nemohli postavit Chrise Holdera, jemuž se během smolné třinácté jízdy zaklínila noha a bolest ho nepustila na start. K němu přijeli Loktajev a Jonsson za Falubaz a Sullivan s Miedzinskim za hosty z Unibaxu. Přes slušný výkon během celého závodu Miedzinskemu poslední jízda prostě nevyšla.

A byl pořád nablízko soupeřům, do boje nezasáhl. Zato Sullivan odstartoval a vklínil se mezi vedoucí Loktajeva a Jonssona. Švéd využil dokonalou znalost místní dráhy, nabíral rychlost a nakonec Australana předjel. Tribuny se mohly zbláznit.

Jenomže zbývala poslední zatáčka. V ní Sullivan podjel Jonssona, vyvezl ho k mantinelu, nenechal mu ani centimetr prostoru a ještě si ho přidržel loktem. Zaklínění projeli cílovou čáru. Pár metrů před nimi otáčející se Loktajev bezmocně přihlížel, jak přichází o bronz. Publikum mohlo jen dlouho pískat, ale bronz si stejně odvezli Toruňané.

Pro zvědavé tato klasická jízda je k vidění tady.

Velké finále, to nejlepší nakonec
Koncem sezóny 2011 polští plochodrážní funkcionáři po dlouhém a složitém jednání s týmy rozhodli, že v ročníku 2012 bude v každém týmu pouze jeden jezdec SGP. Bylo na natruc BSI za prosazení nových výfuků a v souladu s přesvědčením Poláků, že poplatek za přidělení světového šampionátu je příliš vysoký. Vše bylo zakamuflováno jako starost o krácení nákladů týmů za špičkové jezdce.

V lize o deseti klubech to znamenalo, že hned pět, tedy třetina, závodníků SGP zůstalo v nejlépe dotované soutěži bez práce. Co bylo dál, je známo a už není tak důležité. Důležité ale je, že na jedné straně jsme měli jeden z nejzajímavějších ročníků SGP a na druhé straně přes toto nemoudré opatření se ve finále polské ligy sešlo hned šest stálých účastníků SGP 2013.

Zajímavé by bylo zjistit, co si o tom všem myslí Piotr Protasiewicz, který se účasti v letošním seriálu velkých cen vzdal. Co si myslí fanoušci Falubazu, který nové pravidlo zcela rozvrátilo a klub se musel vzdát služeb Grega Hancocka?

Vše ale bylo zapomenuto okamžikem slavnostního nástupu na stadiónu v Tarnowě. Hosté z Gorzowa si přivezli náskok pouhých pět bodů, ale domácí si dobře pamatovali, že stejný šestibodový náskok jim stačil k celkovému vítězství nad rivalem z Toruně v semifinále.

Oba týmy připravili to nejlepší, co měli k dispozici během sezóny. Gorzowu vévodil jeden z nejlepších plochodrážníků všech dob, polská legenda Tomasz Gollob. Sekundovali mu čerství vítězové z goričanského challenge Krzysztof Kasprzak, Matej Žagar a Niels Kristian Iversen, mimochodem všichni tři navrátilci do SGP jezdící ve skvělé formě obzvl᚝ na konci sezóny, plus vítěz z Vojensu Michael Jepsen Jensen. Domácí kontrovali dle všeobecného názoru nejlepším letošním plochodrážním týmem s mistry světa Gregem Hancockem a Maciejem Janowskim, den po jeho pardubickém úspěchu, naším člověkem v polské lize Martinem Vaculíkem, objevem sezóny Leonem Madsenem a nikoliv na posledním místě rychlým Januszem Kolodziejem.

Za zvláštní zmínku stojí přítomnost Fan Klubu Martina Vaculík, který se v počtu jednoho autobusu v šestnáctitisícovém davu rozhodně neztratil. Navíc Slováci zaujali strategickou pozici v levé části hlavní tribuny u výjezdu z depa. A tak mohutně podporovali Martina Vaculíka a jeho tým od okamžiku vyjetí na tra.

On se jim odvděčil výbornou jízdou a vítězstvím nad Tomaszem Gollobem ve třinácté jízdě, které definitivně udělalo z Tarnowa mistra polské ligy po sedmileté pauze. Martin Vaculík skončil na osmi bodech, ale v týmových závodech to není to samé co v individuálních. Dvě třetí místa byla vždy po vítězství nad soupeřem, takže se počítala de facto dvojnásobně. Defekt těsně před cílovou páskou připravil Slováka o další už vybojované body.

Hrdinou závodu byl Leon Madsen. Ten ztratil jediný bod v poslední patnácté jízdě na úkor Mateje Žagara, který vyjel s takovou determinací neodjet poražen už po ztraceném titulu, že zajel nejrychlejší čas večera. Obecně ale jednotliví jezdci obou týmů jeli dle předpokladů. Výrazně zklamal pouze hostující Michael Jepsen Jensen se třemi body ze třech jízd.

Tomasz Gollob tentokrát nepředvedl své největší umění a sice přizpůsobit se po úvodních jízdách podmínkám trati a vyhrávat jednu jízdu za druhou, jak se mu to opakovaně daří v cyklu SGP. V tomto velkém finále nedokázal vyhrát ani jednou a pak není divu, že nakonec triumfovali domácí. Svému soupeři prostě víc nedovolili.

Co ale na mě udělalo největší dojem, byla intenzita příprav před každým startem a vysoké tempo průběhu celého závodu. Otevřením bran depa se na tra vmžiku objevili všichni čtyři jezdci i s mechaniky. Rychlost testování a dolaďování spojek byla pozoruhodná. Tomasz Gollob jako vždy zkoušel v těsném sledu nastavení dvou motocyklů. Přesedlával z jednoho na druhý i několikrát, než konečně přijel k pásce. Měl jsem pocit, že se před startem děje mnohem víc než v kterémkoliv jiném závodě, co jsem kdy viděl.

Foto: Kiril Ianatchkov

Ostatní závody

Saské šroubky startují příští neděli

Míšeň – 14. listopadu
Šroubkařská série Speedway-on-Ice, kterou pořádá Ronny Weis, bude letos zahrnovat dohromady osm mítinků v lokalitách v okolí Drážďan. Startuje se hned příští neděli na kluzišti ve Freitalu. Novinkou budou dva Poláci ve startovním poli, z nichž jeden by neměl být nikdo menší než Piotr Swist. Vedle půllitrů a automobilů se publiku premiérově představí také sajdkáry s motory o zdvihovém objemu 1000 ccm.

Minirozhovor

Zdeněk Růžička nelituje svého rozhodnutí začít s plochou dráhou

Ovčáry – 13. listopadu
Na kalendáři stálo datum 25. května 2011. Na plzeňských Borech se vše chystalo na začátek druhého dílu juniorského šampionátu republiky. Měla mu předcházet kvalifikace, jejíž program se nakonec smrsknul na jedinou rozjížďku. René Vidner nedorazil a Daniel Hádek byl ke svému prvnímu závodu v sedle pětistovky dosazen rovnou coby zástupce pořádajícího klubu. Čtvrtý v cíli kvalifikační rozjížďky byl Zdeněk Růžička. Mšenského juniora tehdy znal jen málokdo, ale on se během svých dvou sezón postaral o opak.

Přes plochou dráhu vede cesta
„Na Markétu a do Mšena jsem se s tátou a bráchou jezdíval dívat odmala,“ vypráví Zdeněk Růžička, že při jeho loňském debutu mu plochodrážní prostředí nebylo zas až tak cizí. „Odmala jsem taky chtěl jezdit, ale nevěděli jsme, jak se dostat do klubu. Neměli jsme vůbec žádné kontakty kolem plochý. Nakonec mě k ní dostali Roman a Michal Kleinovi.“

Plochodrážní speciál však nebyl první motocykl v životě Zdeňka Růžičky. „U motorek jsem byl odmalinka,“ říká. „První, na čem jsem se učil, byla Babeta, pak padesátka Malaguti. Potom kroska dělaná z pionýra a nakonec motokrosová Kawasaki, na který jsem začal jezdit motokros.“

Jeho kariéra v terénu ovšem neměla dlouhého trvání. „Moc mi to nešlo kvůli brýlím, který mi vadily v helmě a hůř jsem viděl,“ vysvětluje, aby vzápětí připomněl poněkud kuriózní konec své závodní činnosti. „Závodně jsem jezdil tři roky, od devíti asi do třinácti. Pak mi prodali motorku kvůli ultimátu, že zmizí dvojka z chování. A já dostal za tři (smích). A tak jsem zkoušel triatlon a cyklistiku, ale k závodní úrovni jsem se nedostal.“

Nakonec přišla plochá dráha a jeho debut naznačený v úvodním odstavci. I když postoupil jen jako náhradník, příležitost k závodění se mu naskytla velice rychle, když Jaroslav Hladký odstoupil kvůli prasklému rámu.

„Měl jsem smíšený pocity,“ svěřuje se Zdeněk Růžička s tím, co před svým debutem prožíval. „Těšil jsem se a zároveň měl obavy. Největší ze startů. Vyptával jsem se na všechno kluků z klubu a Fandy Liebezeita, když nás ještě ve Mšeně trénoval. A nervozita ze mě nějak opadala. Bral jsem to jako trénink. Na startu jsem nechal všechny odjet, nijak jsem to nehrotil.“

V průběžné klasifikaci za sebou nechal Rolanda Benköa a Ondřeje Smetanu, by za to svým způsobem mohly jejich problémy. „Měl jsem radost, když jsem se držel Michala Kleina,“ září i dnes po roce a půl. „Po závodech jsem měl radost, že jsem dojel celej‘. A taky, že už vím, co to závody jsou. Byl jsem překvapenej‘. Všechno bylo oproti motokrosu hodně rychlý a říkal jsem si, jak budu všechno stíhat. Ale hned po prvních závodech jsem věděl, že plochá dráha je to, co chci dělat.“

Víc plynu přináší méně pádů
Ale do konce sezóny 2011 stihnul už jen prakticky juniorské šampionáty a první ligu. „Jo, to je pravda,“ souhlasí. „Loni jsem toho nestih‘ tolik, ale trénovalo se víc než letos. Byl jsem rád a jsem rád za každou chvilku, co se můžu sklouznout. Loňskou sezónu jsem se se vším seznamoval, takže jsem všechno vnímal trošku jinak. Hlavně jsem neměl vůbec zkušenosti s plochodrážní motorkou a než dostala vlastnosti závodního stroje, chvíli to trvalo.“

V tomto světle je tedy nutné hodnotit jeho tehdejší výsledky. „V roce 2011 byly pro mě celkem neuspokojivé,“ říká bez obalu. „Závodů, ze kterých jsem odjížděl spokojenej‘, bylo málo a to mi moc nepřidávalo. Na druhou stranu to byl začátek. Ale i tak bych si to představoval lépe. Svého rozhodnutí jsem určitě nelitoval a ani nelituju. Je to sport, kterej‘ mě opravdu baví a jsem strašně rád za to, že ho dělám. Splnil se mi sen a toho opravdu nelituju.“

Přišel listopad a sezóna 2011 vešla do historie. „Přes zimu jsem chodil do práce a vydělával na lepší motorku,“ svěřuje se Zdeněk Růžička. „Taky jsem cvičil, připravoval se na další sezónu. Měl jsem málo času, protože jsem dělal jen odpolední a domů jezdil až v noci. I tak jsem se ale snažil se sebou něco dělat. Taky jsme párkrát trénovali na šroubkách a jel jsem taky vložený závod v Růžené, kde se mi dařilo. Chyběl kousek v posledním kole, abych předjel Standu Pouznara a byl třetí.“

Začátek letošní plochodrážní kampaně ho však poznamenal větší počet pádů. „Bylo jich hodně,“ přikyvuje. „A i zlomená vřetenní kost. Ale určitě se dá pracovat i na tom, snažil jsem se a ke konci sezóny se i dařilo. Přesvědčil jsem sám sebe, že když je víc plynu, míň se padá. I únava je menší a bylo to vidět i na výsledcích.“

O výsledcích rozhoduje i mimozávodní období
A tak Zdeněk Růžička začal vystrkovat růžky. V červenci při přeboru v Pardubicích dokázal vyhrát svou první rozjížďku. „Z prvního vítězství jsem měl velkou radost,“ netají se. „Byl to zvláštní pocit nekoukat nikomu na záda. Hodně mě to nakoplo. Když úspěch je pro mě největší motivace.“

Ale ten největší úspěch přišel až na konci září, osmým místem při svitavských devatenáctkách musel překvapit i sám sebe. A v rozjížďce s číslem deset dokázal za svými zády nechat Davida Štěrovského, Michala Průchu a Michala Kleina.

„Ve Svitavách jsem si udělal opravdu radost,“ usmívá se. „Ještě před závodama jsem měl obavy z rozbité dráhy a nakonec se mi na ní dařilo. Jízdu, kterou jsem vyhrál jsem měl štěstí a byl namotivovanej‘. Bylo to super zakončení sezóny, které jsem vůbec nečekal, i když jsem si přál zakončit sezónu úspěchem.“

V letošním roce nakouknul poprvé i do extraligy. A co čert nechtěl, Mšeno se zrovna propadlo z absolutního vrcholu až na samotné dno tabulky. Kdyby se Zdeněk Růžička dostal do sestavy loni, bylo by jeho jméno zapsáno mezi mistry republiky, ale takto nezbývá než čekat na nový ročník.

„Doufal jsem, že Mšeno bude zas na vrcholu, ale nevyšlo to,“ krčí rameny. „Byl tam jeden zrušenej‘ závod, kterej‘ si myslím, že bychom vyhráli. S posledním místem jsem určitě nepočítal, ale co se dá dělat?! Mrzelo mě to, ale je to prostě sport. Doufám, že příští sezónu nám to vyjde, že se bude dařit tak, abychom byli zase první.“

Zdeněk Růžička se do sytosti vyzávodil v první lize či šampionátech juniorských jednotlivců a družstev. „Moc jsem nerozlišoval, jestli je to liga nebo mistrovství republiky,“ připouští. „Bral jsem to závod jako závod. V každým jsem se snažil o to, aby bylo zlepšení. A taky jsem si moh‘ vyzkoušet všechno, co jsem trénoval. Jak se říká, závod je nejlepší trénink.“

I tady může být se svým progresem spokojený. „Na první lize se mi podařilo předjet Ondru Smetanu,“ chlubí se. „A chyběl kousek na Jardu Petráka. V družstvech nám chyběl jeden bod na třetí místo, myslím, že v Plzni. Jsem určitě spokojenější než minulej‘ rok. Oproti němu byly pokroky vidět a doufám, že to takhle bude i další sezónu, a že půjdeme pořád výš.“

Letos ho čeká už jenom příprava na nadcházející rok. „Tak, to je zimní příprava, do které se chci teď opravdu opřít, a dát do toho všechno,“ odhaluje své plány. „Pak taky doufám, že budeme trénovat na šroubkách. A třeba že se znovu pojede v Růžené jako minulou zimu. Byla by to super příprava. Myslím, že šroubky mi hodně pomohly. Období, kdy se nezávodí, ovlivňuje výsledky v další sezóně, takže to nechci určitě zanedbat. Dokonce jsem se dohodnul s kamarádem, kterej‘ dělá short track, že by mně mohl pomoct s cvičením a všeobecně poradit. Takže doufám, že se to ukáže v další sezóně.“

Zdeněk Růžička děkuje:
„Chtěl bych poděkovat panu Greplovi, svému tátovi, Romanovi a Michalovi Kleinovým, že mě k plochý dráze dostali a klukům z klubu obecně. Taky chabařovickému klubu za možnost trénování a soustředění na začátku sezóny, které mi nesmírně pomohlo. Panu Ledeckému, Michalu Pospíšilovi a panu Jarošovi staršímu za trénování. Jirkovi Šedovi za zimní přípravu. Adrianu Rymelovi. A všem, co mi pomáhali a co mi fandí.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Wojta Zavřel, Antonín Škach, Michal Kohout a Eva Palánová

Servis

ŠPENDLÍKY a KVRDLAČKA jsou novinkou Shupa na rok 2013

Jelikož konkurence nikdy nespí, nebo alespoň nezahálí, pustili jsme se ještě v letošní sezóně trochu s předstihem do nových kombinací motorů. Cílem bylo ověřit si funkčnost nových tuningových dílů, tak abychom na sezónu 2013 mohli zákazníkům nabídnout nejenom něco nového ale i něco lepšího, ale hlavně výkonnějšího. Pod vedením našeho tunera Ing. Petra Schmída jsme se pustili do dvou nových modelů motorů s krycími názvy „ŠPENDLÍKY“ tedy motor se čtyřmi ventily o rozměrech špendlíků a „KVRDLAČKA“, která ke svému jménu vděčí za odhadovaný pohyb nízkého a lehkého pístu ve válci.

Z hlediska náročnosti konstrukce a výroby dílů se na svět dostal rychleji motor s lehounkým pístem tvaru „T“ a s vrtáním 57 mm při zdvihu 49,5mm. Běžně používáme písty 54 mm při zdvizích 54,5 až 56,2 mm. Tady bylo potřeba sladit rozměry motoru, tedy zdvih, délka ojnice, pístu a rozvodového řetězu, aby se dosáhlo co nejlepší komprese.

To se vcelku povedlo a v průběhu srpna motor absolvoval zkušební jízdy s Patrikem Mikelem a Michalem Škurlou. Očekávaný rychlý nástup motoru do otáček, i díky použité lehké klice, a zvolené odstupňování převodovky přineslo problémy při startu, kdy jednička byla moc pomalá a motocykl připomínal vzpínajícího se koně ze znaku Ferrari.

Jelikož jsme se nechtěli účastnit Velké pardubické tak nezbylo, než upravit převodovku. To se vcelku povedlo a tak jsme byli rádi, že se Michal Škurla odhodlal použít tento motor v blížícím se závodě zlatého poháru UEM v Blijhamu. Je fakt, že Michal se při úvodním testování perfektně naučil řadit při jízdě na zadním kole a tak i s upravenou převodovkou předváděl v Blijhamu tuto startovní ekvilibristiku.

Zhlédnout je to možné na odkazu: zde.

Nakonec se v Blijhamu objevila i další naše novinka a to motor se čtyřventilovou technikou, i když jen na výstavním stojanu.

Motor zkušebně zavrčel na brzdě, tak jsme ho vzali s sebou na ukázku potencionálním zákazníkům. Použité ventily o rozměrech talířků: sací 21,5mm a výfukové 18,5mm mají průměr dříku 4mm. Jsou to opravdu špendlíky.

Titěrnost tohoto řešení ještě umocňuje svíčka se závitem M8. Dát do kupy tento motor bylo z hlediska úpravy jednotlivých komponentů dost náročné a nakonec se kvůli jiným karterům muselo změnit uložení převodovky, zcela změnit typ a pohon olejového čerpadla a ještě několik maličkostí.

První dojmy byly pozitivní, motor má sílu v celém rozsahu otáček. Vůbec si v otáčkách libuje a určitě na to má vliv celková malá hmotnost celého rozvodu včetně rozdvojených duralových vahadel s kladkou. Takže i tady to vypadalo na požadované zlepšení výkonových parametrů.

Po Blijhamu jsme motor zabudovali do podvozku a po dohodě s Michalem Škurlou absolvoval poslední závod mistrovství republiky v Březolupech. Tady vcelku úspěšně proháněl nového mistra republiky Patrika Mikela i vítěze závodu Igora Kopece.

Z testování na dráze se ukazuje, že motor s lehkou klikou vyžaduje opravdu už zkušeného závodníka, který si dokáže poradit s výhodami i nevýhodami tohoto řešení. Tenhle motor zkrátka nic neodpustí. Naproti tomu čtyřventil v kombinaci s velkou klikou slibuje nárůst výkonu v ještě zvýšeném rozsahu otáček a lepší stabilitu otáček v kritických situacích.

V nejbližší době chceme na válcové brzdě porovnat tyto nové dva motory s naším běžným typem a vyzkoušet další úpravy. Sezóna 2013 se blíží…

Foto: Shupa Team a Eva Palánová

Servis

Odešel Tjitte Bootsma

Počátkem týdne zemřel ve věku pouhých šestapadesáti let po delší těžké nemoci vynikající holandský ledař Tjitte Bootsma.
Ve své bohaté kariéře, kterou započal už v polovině osmdesátých let minulého století, byl mimo jiné několikanásobným účastníkem světových finále, či série Grand Prix. Nejlepšího umístění dosáhl v Assenu v roce 1997, kdy mu patřila jedenáctá příčka na světě, stejný výsledek dokázal zopakovat i v GP o dva roky později.

Asi největšího úspěchu dosáhl bojovník s typickým knírkem v roce 1993, kdy se spolu se spolu s Robertem Janem Munnecomem a Anne van der Helmem radoval z bronzu ve světovém šampionátu družstev. K jediné světové medaili v historii holandské ledové dráhy tehdy přispěl nejvyšším počtem sedmnácti bodů.

Tjitte Bootsmu jsme mohli několikrát vidět i na našich ledových oválech. Určitě nejvýraznější stopu zanechal na větřkovické přehradě u Kopřivnice v únoru 1997, kdy se ozdobil vítězstvím ve dvojdílném českém šampionátu.

Asi poslední okamžik, kdy seděl na ohřebovaném speciálu byl březen 2010. Tehdy neodolal a ve švédském Örnsköldsviku se aktivně zúčastnil volného závodu k pětadvacetiletému výročí působení Jouni Seppänena na ledových oválech.

U ploché dráhy zůstal i poté, co pověsil kombinézu na hřebík. Ještě během aktivní kariéry začal konstruovat a vyrábět rámy ledovou dráhu známé pod značkou TIBO.

Čest jeho památce!