Roman Čejka přišel o ledové vítězství až v poslední zatáčce

AKTUALIZOVÁNO – FOTO

Freital – 25. listopadu
Pečlivá příprava v dílně a především precizně připravené zadní kolo se Romanu Čejkovi vyplatilo ve včerejší premiéře saské šroubkařské série Speedway-on-Ice na kluzišti ve Fretailu. Slánský závodník jako jediný v deváté jízdě porazil pořádajícího Ronnyho Weisem, avšak předtím podlehl Fritzu Wallnerovi v šesté jízdě. Ve finále ale odstartoval jako pánbůh. Celou dobu vytrvale odrážel nápor Fritze Wallnera. Rakušan se slovenskou licencí se však před něho nedostal, když v předposlední zatáčce útočil za vnitřním označením. V závěrečném oblouku se však stejně po spodní straně dostal na nejvyšší stupeň. Zklamaný Roman Čejka nemohl nic, než mu ukázat vylomený červený kužel, jimiž byla ve Freitalu vnitřní čára vyznačena. Michal Dudek, druhý z českých zástupců ve startovním poli, doplatil na tupé šroubky z loňského roku ve svém kole.

Sluneční paprsky naštěstí vystřídaly neprostupnou mlhu
Dopolední zprávy, které se zásluhou GSMS sítí dostaly přes Krušné hory do Čech, nebyla zrovna optimální. Ronny Weis informoval dvojici slánských závodníků, že ve Freitalu prší. Pro závodní ovál vytyčený na ploše místního kluziště by to vzhledem k jeho zastřešení nebyl sebemenší problém. Jenže depo, které se nachází hned vedle, by bez střechy bylo dešovými kapkami bezprostředně ohroženo.

Naštěstí si ovšem dešové kapky svůj let vstříc zemskému povrchu rozmyslely, mlha setrvala na české straně příhraničních hor, zatímco na saském úpatí svítilo sluníčko, jako kdyby ho za to platili. Jediným problémem slánských závodníků, kteří se z ekonomických důvodů vtěsnali do jediné dodávky, nastal při překročení Krušných hor jediný problém. Na poslední benzínové pumpě na českém území se řidič kamiónu pokoušel vtěsnat do úzké mezery mezi vozidly svých kolegů natolik neúspěšně, že vytvořil nekonečnou kolonu vozidel, v níž uvízla také bílého dodávka Romana Čejky.

Takové prkotiny ovšem musí závodníci řešit dennodenně, takže se Roman Čejka přece jenom do shopu, kde ještě akceptují české koruny, dokázal probít. Zastávka byla tak či onak krátká a už po půlhodině vedl svůj dodávkový automobil vstříc městečku nedaleko vnějších hranic saské metropole Drážďany. Mlha v pohraničí se rozplynula stejně rychle, jako se na německé dálnici rozjely automobily, jejichž řidiče přestaly svazovat jakékoliv rychlostní limity.

Ronny Weis v roli dokázal překvapit už mnohokrát a to nejen v roli organizátora šroubkařských akcí. Berle, bez jejichž pomoci tentokrát nedokázal udělat jediný krok, však nebyl žádným trikem. „Upadl jsem doma a zlomil si nárt u pravé nohy,“ vysvětloval německý závodník, který si na letošní rok pořídil českou licenci.

Na dráze však handicap nebyl vůbec znát, protože Ronny Weis vyhrál rozjížďku s číslem jedna stylem start – cíl před Sergejem Malyševem a Fritzem Wallnerem. A než se parní lokomotiva na sousedící úzkokolejce dokázala vrátit se svými vagóny zpět do Freitalu, zopakoval svůj triumf ve čtvrté jízdě.

Na seznam jeho obětí se tentokrát dostali Michal Dudek a německý Polák Marcin Sekula. Slánský závodník zpytoval své svědomí kvůli zadnímu kolu, jehož přípravu evidentně podcenil. „Myslel jsem, že kolo z loňska jenom otočím a bude to dobrý,“ svěřil se se svým očekáváním, jež se nakonec ukázalo jako přespříliš vzdálené realitě. „Ale jak víc narovnám motorku, nejede to.“

Naneštěstí bylo ještě hůř, protože v dalších dvou jízdách nedosáhl na body vůbec. Roman Čejka však neponechal při své přípravě vůbec nic náhodě. Jeho otec Roman a doyen všech mechaniků Antonín Polák se v boxech plným právem pyšnili nejen vypiplaným zadním kolem nebo čerstvě vyrobeným startovacím zařízením, ale také netradičním primárním převodem. Ten nebyl obstarán klasickým řetězem, ale ozubeným řemenem, který je odolnější prasknutí. Jeho největší slabina v podobě zanesení nečistotami z dráhy na ledovém povrchu rozhodně nehrozí.

Super nekompromisní vnitřek
Za těchto okolností se nikdo nemohl divit, měl-li Roman Čejka už v úvodním výjezdu rozjížďky s číslem dvě pětimetrový náskok před Dominikem Weissem. A by se s ohledem na stav dráhy jelo jen na tři kola, Marcin Sekula slánskému borce v posledním okruhu překážel.

Roman Čejka zopakoval svůj nejlepší start rovněž v šesté jízdě. Jenže Fritz Wallner nemohl po nulovém zisku z úvodní jízdy vyznávat vůbec žádné kompromisy. Na protilehlé rovince zaútočil na slánské závodníky zleva, protáhl nájezd do druhé zatáčky a byl v ní dřív než Slaňák. Po delší úpravě oválu dominoval Ronny Weis a poté opět Fritz Wallner. Ten musel do osmé jízdy startovat dvakrát kvůli hodinám, které Pascal Swart roztočil v prvním výjezdu. Holanďan posléze zmizel v depu, z něhož se místo něj objevoval už jen náhradník Steven Mauer.

Roman Čejka v rozjížďce s číslem devět bez potíží odvedl Sergeje Malyševa a Michala Dudka. A hned vzápětí si vyšlápnul také na samotného Ronnyho Vise. Úhelným kamenem triumfu slánského závodníka se stal povedený start, po němž mu domácí matador mohl jen sekundovat.

Roman Čejka tím pádem dokončil základní část se sedmi body, stejně jako Ronny Weis. Do velkého finále je doprovodil ještě Fritz Wallner, který po svém úvodním zaváhání šel už jenom od vítězství k vítězství.

Po čtyřkolkách a rallyekrosových automobilech, což je tradiční doprovodný program saských šroubků, se diváci konečně dočkali malého finále. Marcin Sekula, který si po úvodních dvou nulách šel opatřit pořádné zadní kolo, aby poté už jen vítězil, opět nepoznal hořkost porážky.

Show na ledě vygradovala ovšem až ve velkém finále. Ronny Weis přišel k roštu o berlích. Zatímco Roman Čejka zvolil vnitřní dráhu, on sáhnul po modrém povlaku své přilby. Poté usedl na motocykl, každou berli dal jednomu mechanikovi. Ti mu vzápětí pomohli z bundy a mohlo se startovat.

S vylétnutím pásky vypálil dopředu Roman Čejka. Fritz Wallner byl hned za ním, zatímco Ronny Weis zaostal vzadu. Rakušan se slovenskou licencí útočil na vedoucí příčku, avšak slánský borec jel bezchybně. Fritz Wallner se však nevzdával, jenže v předposledním oblouku odskákala jeho nájezd pěkná řádka červených kuželů vymezujících vnitřní okraj závodní dráhy.

Rakušan útočil vnitřkem i nadále a v nájezdu do závěrečné zatáčky se vskutku posunul dopředu. „Jel jsem těsně po lajně a on mě předjel po lajně,“ divil se Roman Čejka, který svému přemožiteli před cestou na stupně vítězů ukázal ulomený kužel. Nicméně při show nejsou pravidla tak striktně dodržována, takže Fritz Wallner mohl na stupních vítězů rozvinout slovenskou vlajku.

Hlasy z depa
„Vyhrával jsem všechno až na jízdu s tím Wallnerem a dostal jsem se do finále,“ vyprávěl Roman Čejka. „Bomba, že jsem porazil Ronnyho. Ve finále jsem jel těsně po lajně a Wallner mě předjel po lajně?! Byly vidět kužely v dráze, musel do nich narazit, tutově byl až za lajnou. Tady ale diskvalifikace neřešej‘, je to show. Mám udělaný super kolo, drží skvěle, je to pomalu jako na normální motorce. Ale musí se držet, startoval jsem na čtvrt plynu, abych to stačil utrhnout do nájezdu a stejně to byla raketa. Dnes jsem se naučil šroubky a příští tejden mě čeká klasika v Maďarsku.“

„Myslel jsem, že jen otočím kolo z loňska a bude to dobrý,“ sypal si Michal Dudek popel na hlavu. „Ale jak víc narovnám motorku, nejede to. Posral jsem to já. Pořád jsem byl z výjezdu přetočenej‘, nebralo to. Kdybych jel kolo za kolem, šlo by to, ale jak to postavím, ohoblovaný šroubky začnou mydlit. Ale hned příští tejden koupím nový šroubky a v lednu v Drážďanech budu připravenej‘.“

    TOT malé velké
      finále finále
1. Fritz Wallner, A (SMF) 0 2 2 2 6   1.
2. Roman Čejka, CZ 2 1 2 2 7   2.
3. Ronny Weis, D (ACCR) 2 2 2 1 7   3.
4. Marcin Sekula, D (PL) 0 0 1 2 3 1.  
5. Richard Geyer, D 2 1 1 0 4 2.  
6. Sergej Malyšev, D (RUS) 1 2 1 1 5 3.  
7. Dominik Weiss, A (SMF) 1 0 0 1 2    
8. Michal Dudek, CZ 1 1 0 0 2    
9. Pascal Swart, NL 0 0 +/R – 0    
res Steven Mauer, D E R 0    

Foto: Eva Palánová

Plochodrážníci střídají bruslaře

Freital – 25. listopadu
V pátek se po kluzišti v saském městečku Freital proháněli ještě bruslaři, avšak přítomnost Ronnyho Weise jasně předznamenala dnešní závod na šroubcích. Roman Čejka s Michalem Dudkem ještě včera připravovali kola, která se dnes ještě nebudou fasovat, protože Ronny Weis jasně stanovil maximální délku šroubků na osm milimetrů. V úloze náhradníka bude připraven Zdeněk Holub, s nímž hlavní organizátor nepočítal, protože se po pádu v šampionátu jednotlivců ČSMS pohyboval s dlahou na zlomeném prstu. Sezóna českých závodníků však dnes ještě nekončí, jelikož řada z nich obdržela pozvánku od Roberta Nagyho na příští víkend do Szegedu.

Foto: Anke Geyer

Před 40 lety: Milan Špinka měl světové finále na dohled

Wroclaw – 3. září 1972
Dostat se do seriálu Speedway Grand Prix není dnes rozhodně jednoduchá záležitost. Avšak i v sedmdesátých letech nebyl průnik mezi šestnáctku závodníků, kteří si to v jediném světovém finále rozdali o titul, nikterak snadný. Plochodrážní svět byl rozdělen do těch zón – britské, skandinávské a kontinentální, v nichž závodníci bojovali o postup v několika kvalifikačních úrovních. Přímou účast ve finále měli zajištěnou buď Angličané, Švédové nebo Poláci, podle toho, jelo-li se finále ve Wembley, Göteborgu či Chorzowě, zatímco ti nejlepší z ostatních zón se střetli v rozhodující bitvě o postup v evropském finále. Právě před čtyřiceti lety byl Milan Špinka nejblíže finálové účasti ve své kariéře vůbec, když mu postup unikl o pouhé dva body.

Začátek vyprávění si musíme ujasnit
„Jo, na to si pamatuju,“ reaguje Milan Špinka na zmínku o evropském finále, které se roku 1972 konalo v polské Wroclawi. „Byli jsme tam s Jirkou Štanclem. Ani jeden z nás nepostoupil. Když nám to vedení vyčítalo, omlouvali jsme se, že jsme se šetřili na světové finále dvojic v Belle Vue. A tak nás potrestali, že tam místo nás dali Honzu Holuba a Honzu Hádka.“

Ovšem ouha, plochodrážní historik by v tomto momentě měl zbystřit svou pozornost. Finále mistrovství světa dvojic se roku 1972 konalo ve švédském Borasu a Československo v něm reprezentovali Jan Holub a Jiří Štancl. Ke všemu se evropské finále ve Wroclawi se uskutečnilo počátkem září, zatímco o šampiónech v párech se rozhodlo už první červnový den. A co víc, Jiří Štancl v mistrovství světa jednotlivců tehdy vypadl už v prvním kole v Liberci.

Čas zkrátka a dobře činorodému člověku utíká strašně rychle a orientovat se v množství odjetých závodů s časovým odstupem více než čtyř desítek let je hodně ošidné. Úvodní zážitek Milana Špinky je spojený s rokem 1974, kdy on i Jiří Štancl byli skutečně v polské Wroclawi vyřazeni. Jenže nešlo o evropské finále, ale o druhé kolo alias kontinentální semifinále, by se tento název vžil až později. A doopravdy v červencovém finále v Belle Vue je nahradili Jan Holub a Jan Hádek, i když si postup v semifinále v Prelogu vyjeli právě Jiří Štancl a Milan Špinka.

„Ledy se mi vryly do paměti víc,“ krčí Milan Špinka rameny nad svým omylem. „Ne, že bych tehdy bral krátkou dráhu na lehkou váhu, ale hlavní sezóna pro mě byla v zimě. Samozřejmě jsem ale i na škváře chtěl dosáhnout co nejvíc.“

Avšak kéž by bádání v plochodrážní historii bylo bez dostatku písemných pramenů lemováno pouze takovými omyly, které mohou být záhy uvedeny na pravou míru! Svůj problém máme tedy vyřešen, na světě je zajímavá informace o sezóně 1974 a nyní se můžeme pustit do procházky kvalifikačním putováním Milana Špinky mistrovstvím světa jednotlivců anno domini 1972.

Horko se vrylo do paměti
Milan Špinka vstoupil do mistrovství světa prvním kolem v Liberci. Mítink provázel d隝, který se negativním způsobem projevil na stavu dráhy. Výsledkem se stalo mnoho pádů, které stály postup mj. Jiřího Štancla, který se o rok dříve dokázal probít až do světového finále v Göteborgu. Na zemi se ocitli také kupříkladu Petr Ondrašík, Zdeněk Majstr či Jan Mucha. Tomu pád sebral zlatý věnec, jelikož do té doby šel od vítězství k vítězství. Nakonec ho porazil Viktor Trofimov, který celý závod vyhrál, když mu jediný bod dokázal v rozjížďce s číslem dvě uzmout pouze nešastně vyřazený Jiří Štancl.

Milan Špinka na promočeném ovále, který byl tehdy mnohem delší než současné krátké kolečko na stejné lokalitě, nasbíral devět bodů a umístil se jako osmý, tedy poslední postupující do druhého kola. „Postupoval jsem s odřenýma ušima,“ komentuje svůj výsledek dnes, i když devátý maďar Pal Perényi získal o dva body méně.

Druhé kolo organizovali na pražské Markétě. Vévodil mu Edward Jancarz, kterého ten den neporazil nikdo. Milan Špinka měl na svém kontě jedenáct bodů, což mu tehdy stačilo na stříbrný věnec. „Byl jsem na domácí dráze,“ říká. „V Praze jsem závodil od roku 1969 a dařilo se mi tam.“

Šestnáct nejlepších závodníků evropského kontinentu zamířilo ke kontinentálnímu finále do ruského Čerkesku. „Letěli jsme tam,“ vybavuje si Milan Špinka. „Přestupovali jsme v Moskvě, v Čerkesku bylo jen takový malý letiště. Je to dost na jihu, bylo tam hrozný vedro. Nesnesitelnej‘ pařák, tím mi ten Čerkesk zůstal v paměti.“

I když ve své první jízdě skončil až třetí, dokázal vzápětí dvakrát vyhrát a nakonec se vracel do Prahy s deseti body a pátým místem. Kromě sovětských závodníků, jimž se v domácím prostředí tehdy dařilo setsakramentsky skvěle, dokázal do evropského finále najít cestu už jen Polák Pawel Waloszek. Jeho krajan Zenon Plech dvakrát upadl a nakonec byl rád, že o jediný bod zachránil postup v roli náhradníka na úkor dalšího domácího borce Anatolije Mironovova.

Wembley uniklo o pouhé dva body
Světové finále 1972 pořádali Angličané v londýnském Wembley. Jako pořadatelé měli rezervovaných pět míst v hlavní šestnáctce a jednoho náhradníka. V duchu doby byli za Angličany pokládáni také borci z bývalých kolonií Jejího veličenstva, z nichž se nejdále dostali Novozélanďané Ivan Mauger a Barry Briggs.

V evropském finále ve Wroclawi se bojovalo o zbývajících jedenáct postů ve světovém finále a jednoho náhradníka. Při absenci závodníků z britského Commonwealthu byli kontinentálním závodníkům konkurenty pouze Seveřané. V praxi šlo především o Švédy, jelikož ze skandinávského finále v Norrköpingu kromě nich postoupili jen Dán Ole Olsen a Nor Reidar Eide.

Závod začal prazvláštně. V rozjížďce s číslem dvě upadli Jan Simensen a Reidar Eide, avšak z repete byli vyloučeni oba, protože dle verdiktu sudího měli podíl na své vzájemné kolizi, což polské publikum pořádně rozvášnilo.

Nás však zajímá výkon Milana Špinky. V archívech se zachovaly především dva prameny. Jaroslav Kraus byl na stránkách Světa motorů tradičně přehnaně kritický a spíše než faktům popustil opět uzdu především svým názorům a lamentacím nad svými nevyslyšenými radami. Výkon Milana Špinky ovšem nemohl neokomentovat.

„Před závodem neměl v elitě evropských jezdců příliš mnoho šancí,“ předem odepsal dvaadvacetiletého borce stylem, který známe od jeho následovníků prakticky až dodnes. „Nepostoupil, ale také nezklamal. Z pěti povinných jízd dojel dvakrát druhý a jednou třetí. Pět bodů na postup nestačilo. Podal však velmi dobrý výkon a nekapituloval před jmény.“

Vladimír David, poměrně spolehlivý dopisovatel slovenského týdeníku Auto-Moto, však tentokrát popustil uzdu žurnalistické latině až přespříliš. Uveřejnil článek s nadpisem Wroclawský monolog Milana Špinky. Poměrně dlouhé čtení líčí závod přímo z pohledu našeho reprezentanta, který jakoby ho sám psal v první osobě jednotného čísla.

Jenže Milan Špinka nad ním dnes kroutí hlavou. „Ne, tohle bych nikdy neřekl,“ odmítá otištěné formulace a nezdají se mu ani uvedené formulace z úst jeho otce Miloslava. „Ne, táta mi nikdy před závodem nevyhrožoval, že mi špatný výsledek doma spočítá.“

Takže historikovi jako v mnoha dalších případech nezbývá, než se držet jasné, avšak poněkud strohé řeči oficiálních výsledků. Milan Špinka skončil na třináctém místě jako první nepostupující, když post náhradníka mu navzdory zmiňované nespravedlivé diskvalifikaci sebral Jan Simensen o jediný bod.

„Kurňa, že jsem tam nezatáh‘!,“ říká Milan Špinka s odstupem čtyř desítek let, když si uvědomí, jak těsně mu uniklo jeho jediné světové finále v mistrovství světa jednotlivců. „Co mám zkušenosti dneska, přistupoval bych k tomu tehdy jinak. Nemůžu říct, že bych něco flinkal, ale těma zkušenostma bych věděl, jak na to. Teď se to snažím poradit mladejm‘, ale oni jsou zase v pozici, co jsem byl tehdy já a berou to na lehkou váhu. Já měl trošku shůry dáno, že jsem uměl startovat. Hlavně na ledě, kde se startuje přes spojku a nejde to pustit. Je to koordinace plynu a spojky, abys měl dost otáček, ale zase neprotočil kolo. To rozhoduje a důležitej‘ je i postřeh.“

Co dodat? Za dva týdny, které dělily evropské finále ve Wroclawi od toho světového ve Wembley nikdo z postoupivších nevypadl. V rozjížďce s číslem pět upadl Barry Briggs tak nešastně, že mu řetěz doslova amputoval prst na ruce. Zatímco Novozélanďan skončil v nemocnici, na startovním roštu ho pravidelně zastupovali náhradníci Jim McMIllan a právě Jan Simensen. Mít Milan Špinka ve Wroclawi o dva body více, jel by jediné dvě rozjížďky ve světovém finále. Jenže to jsou ta ošidná kdyby, na která se v plochodrážní sportu nehraje, což vám řekne i devítiletý špunt, když na malé dráze odloží svou stopětadvacítku.

Jeden z černých roků československé reprezentace:
Československý závodník ve světovém finále jednotlivců nebyl v minulosti rozhodně pravidlem. Jeho brány poprvé dobyl Antonín Kasper ve své životní sezóně 1963. Ten však před nejistou budoucností náhradníka v legendárním Wembley dal přednost Zlaté přilbě ČSSR v Pardubicích, kterou vyhrál.

Vzápětí ho napodobil Jaroslav Volf a v sezóně 1965 Luboš Tomíček. Na další start našeho závodníka mezi šestnáctkou nejlepších světových plochodrážníků světa jsme si ovšem museli počkat až do roku 1971, kdy se do světového finále kvalifikoval Jiří Štancl.

Od mladé generace závodníků narozených na přelomu čtyřicátých a padesátých let se plným právem daly očekávat skvělé výsledky. Jenže roku 1972 se nedostavily. Ještě předkolo v Mariboru dalo dost důvodů k optimismu. Petr Ondrašík vyhrál všech pět svých jízd, Jan Verner se umístil na druhém stupínku hned pod ním a postup do dalšího našel i Zbyněk Novotný, který figuroval na šesté příčce.

Ovšem první kola řady našich borců prosila více než dokonale. V Gorzowě, o němž nám vyprávěl Miroslav Rosůlek, vypadl nejen on, ale také jeho klubový kolega Jan Klokočka. Václav Verner postoupil jako náhradník. V Miskolci nikdo z našich nestartoval, v Abensbergu vypadl Zbyněk Novotný, ale dál se dostali Jan Verner, Miloslav Verner a Jan Holub, který byl druhý za vítězným Henrykem Glücklichem.

Z Liberce šli dál šestý Petr Ondrašík a osmý Milan Špinka. Šokem se stalo vyřazení Jiřího Štancla. Méně informovaní novináři dokonce spekulovali o poklesu jeho formy kvůli svatbě, nicméně pravým viníkem se stalo deštivé počasí a rozmoklá dráha. Pod Ještědem v poli vyřazených tehdy skončili také Miloš Duda a Stanislav Kubíček.

Přes druhé kolo neprošli Jan Verner, Miloslav Verner a Jan Holub, kteří skončili vyřazení v polské Bydhošti. Naproti tomu z Prahy šel dál nejen Milan Špinka, ale také Petr Ondrašík. Stanislav Kubíček dostal druhou šanci místo Zdeňka Majstra, ale nezužitkoval ji k postupu. Václav Verner a Zbyněk Novotný se pražskému publiku představili v roli náhradníků bez nároku na postup.

V kontinentálním finále v Čerkesku skončil Petr Ondrašík, Milan Špinka byl pátý, ovšem jeho pou šampionátem skončila právě ve zmiňované Wroclawi. Pouhé dva body ho dělily od světového finále, které československým borcům zůstávalo zavřené až do roku 1976, kdy do něho pronikl legendární Jiří Štancl.

Evropské finále MS jednotlivců – Wroclaw:
1. Pawel Waloszek (PL) 13, 2. Ole Olsen (DK) 12, 3. Anders Michanek (S) 11, 4. Aleksander Pavlov (SU) 10, 5. Anatolij Kuzmin (SU) 10, 6. Grigorij Chlynovskij (SU) 9, 7. Christer Löfqvist (S) 8, 8. Viktor Trofimov (SU) 8, 9. Bernt Persson (S) 7, 10. Valerij Gordějev (SU) 7, 11. Viktor Kalmykov (SU) 7, 12. Jan Simensen (S) 6, 13. Milan Špinka (CS) 5, 14. Bengt Jansson (S) 3, 15. Hasse Holmkvist (S) 2, 16. Reidar Eide (N) 0, res Tommy Jansson (S) a Zenon Plech (PL) oba DNR.

Foto: archív autora

Pavol Pučko: „Ve flat tracku se závody nevyhrávaj‘ v dílně, ale na trati!“

Prešov – 17. listopadu
Historie se zkrátka a dobře opakuje. Když nemohl jezdit motokros, realizoval se na ploché dráze. Ve třinácti zcela opanoval premiérový šampionát republiky stopětadvacítek a přešel do pětistovek. Jenže nedostatek finančních prostředků vyprovokoval tu část jeho osobnosti, která se nehodlá smířit s odevzdanou prohrou. A tak přidával plyn, dostával se za únosnou hranu a přišly pády. Na sklonku loňské sezóny učinili zásadní rozhodnutí. Odstěhoval se do Prešova, kde na dopravním hřišti vedle restaurace bývalého silničního esa Mariána Troligy coby předškolák vůbec poprvé usedl za řidítka motocyklu. Nyní se s jeho pomocí naplno vrhnul na flat track, s nímž koketoval už tři roky. Pavol Pučko se v exkluzivním rozhovoru pro magazín speedwayA-Z svěřil, že chtěl-li se dál počítat mezi motocyklové závodníky, nebyla jiná alternativa.

speedwayA-Z: „Poslední exkluzivní rozhovor jsme spolu vytvářeli v prosinci 2010 v Praze, skoro sedm set kilometrů odsud. Tehdy jsi nebyl se svou plochodrážní sezónou spokojený a pro rok 2011 plánoval zlepšení. Ale ani loňský rok na plochodrážních oválech nedopadl dle tvých představ.“
Pavol Pučko: „Tam to vůbec nevyšlo. Přes zimu jsem šel do toho, že to už musí konečně jít. Nastrkal jsem do toho peníze, co jsem měl i neměl. V posilovně jsem dělal hodně moc. První závody ve Slaným jsem jel rozjezd o druhý místo a upad‘ na čtrtý. Nebylo to špatný a říkal jsem si, kdyby to takhle pokračovalo, bylo by to OK. Pak přišly Pardubice a pád s Honzou Holubem. Otřes mozku a začalo se to se mnou táhnout. Když mi to nešlo a jel jsem poslední, stejně jsem přidal a dostal se nakonec do stadia, že jsem byl pořád otlučenej‘. Od půlky sezóny jsem se snažil s Markétou to dát dohromady, aby se to zlepšilo. Ale nešlo to. Hodně to stagnovalo a takhle to dál nemělo cenu. V Polsku jsem se neprosadil. V první jízdě držka, ve druhý držka. Krev z přilby jsem dodnes neumyl. Nejde to, zaschla v tom molitanu. A co dál? Chtěl jsem moc. Dost pádů bylo v kontaktu, ale dost jich bylo ve stylu, že jsem se nedokázal smířit jezdit vzadu. Tak jsem něco zkusil a šel na držku. Moje filozofie byla zkusit jít ještě přes hranu. A to už nemělo takhle dál význam.“

speedwayA-Z: „Flat track jsi poprvé vyzkoušel počátkem září 2009, kdy se tato disciplína představila divákům před Tomíčkovým memoriálem. Už tehdy jsi vůbec neskrýval, že se ti zalíbila. Proč?“
Pavol Pučko: „Mě to tehdy strašně oslovilo. Dřív jsem jezdil motokros, tím mi ta motorka byla blízká. Plochodrážní motorka je, aby dělala smyk a jela. A na to flat tracková motorka není stavěná. A to se mně na flat tracku líbí, že si motorku můžeš postavit jakoukoliv a jakkoliv. Samozřejmě podle řádů. Ty jsou v tom, že ve světlý výšce můžeš mít maximálně dvacet čísel. Pak už to jsou spíš věci jako velikost tabulky čísla. Vybereš si motor, podle toho si postavíš motorku, jak ti vyhovuje. Koupíš si motarda nebo krosku a za dostupný peníze si ji přizpůsobíš. Když jsem viděl, že to jezdí Harleye a KTMky plus poznal finanční úroveň, hodně mě to zaujalo.“

speedwayA-Z: „A tak jsi nějakou dobu kombinoval plochou dráhu s flat trackem. Jak těžké to bylo skloubit a proč tě to spíše táhlo k flat tracku?“
Pavol Pučko: „Bylo to hodně těžký skloubit. Hlavně si pokaždý uvědomit, na čem zrovna sedím. Jízda má odlišný charakteristiky. Flat track je větší rokenrol (smích), plochá dráha je, že na plnej‘ plyn tam přilítneš, táhneš to do smyku a zase plnej‘ plyn. Na flat tracku si s tím musíš pohrát. Gumy tolik nedržej‘, pracujou tlumiče, je tam převodovka. Možná to tak nevypadá, ale z pohledu jezdce je to mnohem techničtější. Proto mě to sem táhlo, že je to zajímavější. Nemluvím teď o kategorii mistrovství světa, ale na český nebo evropský úrovni nejde o to, jakou máš motorku, ale jak na tom sedíš. Ve Svitavách jsem to jel třeba na pitbajku. To samozřejmě není cesta, ale je to důkaz, že je to o jezdci a ne o tom, jak silnej‘ má motor. Mám třeba jen dvě rozety. Jedna je na krátký dráhy, druhá na ovály o rozměrech Mariánek. Příští rok se chci posunout dál a koupit třetí rozetu. Zatím jsem z motorky maximum ještě nedostal, používal jsem jen základní nastavení. Na plochý dráze máš štůs rozet a nevíš, kterou tam dát. Tady má motorka převodovku, takže to doženeš tím. Kluci z flat tracku říkej‘, že se jim plochá dráha líbí, ale že by tam nešli kvůli tý práci při závodech. Já jel teď na flat tracku dva závody bez mechána. Tady se nevyhrávaj‘ závody v dílně, ale na trati.“

speedwayA-Z: „A pak přišel podzim 2011. Skončil jsi zaměstnání na pražské Markétě a skončil s plochou dráhou. Jak těžké rozhodnutí to bylo a nestálo zato pokračovat se speedway alespoň ještě jednu sezónu, než bys letos skončil s juniorským věkem?“
Pavol Pučko: „Ne. Určitě ne. Plochou dráhu nemůžeš jezdit, aby ses nezadlužil. Potřebuješ chodit do práce. To ale nejde, plochá dráha se jezdí sedm dnů v tejdnu. Pokračovat by bylo dost nebezpečný. Když nemám dostatečnou techniku, přidám. A ve finále jsem skončil v nemocnici. Flat track se jezdí o víkendu, takže přes tejden si na to můžu vydělat. Bylo to určitě těžký rozhodnout se skončit s plochou dráhou. Strávil jsem tam pár let, zvyk‘ si na lidi. Byl to kus života, kterej‘ jsem prožil. A ještě k tomu jsem se přestěhoval až do Prešova. Jinak to nešlo, když jsem chtěl závodit. Kdybych jel plochou dráhu ještě jeden rok, byl bych v ještě jednu sezónu v uvozovkách profesionální závodník. Ale co pak? Tohle byla jediná cesta, když jsem chtěl závodit dál. Koukal jsem na to stylem, co dál po juniorech. Zas taková hvězda jsem nebyl a viděl, že mnohem větší borci při přechodu do seniorů vyhořely. A viděl jsem, že mi flat track jde. A když byla možnost jet mistrovství světa, proč ne?!“

speedwayA-Z: „Kdysi jsi mi tvrdil, že plochou dráhu jezdíš, jelikož bys motokrosové závodění na srovnatelné úrovni nedokázal finančně utáhnout. To tedy znamená, že flat track je levnější než speedway?“
Pavol Pučko: „Jo. Neznám levnější moto sport, než je flat track. A další věc. Vezmi si, že tam máš ve finále ve světě dvanáct lidí na startu. To je mazec! V českým finále jedou všichni, co přijdou. V Americe jsme jeli finále v devíti na sto třicetimetrový dráze. Je to kontaktní víc než plochá dráha, ale je to hlavně o techničtější jízdě. Jízda na plochý dráze není lehká, to ji nechci shazovat, ale flat track je pro mě jako závodníka zajímavější. Plus to, že pro mě jako plochodrážníka v mý finanční situaci nebyla možnost dalšího vzestupu. Neměl jsem na to prachy, na Markétě se nějaký věci, co se týče podpory, změnily. A tím jsem na to neměl. Když už mě začali zvát do Polska, nemoh‘ jsem, neměl jsem motory, protože jsem na ně neměl prachy. Byl to kolotoč. Servisní doba plochodrážního motoru je čtyřicet jízd. Jedna jízda je zhruba minuta, takže čtyřicet pět motominut. Teďka mám servisní dobu sto motohodin a letos jsem jich ujel jen třicet dva. Dělal jsem motor, ale protože mi prasknul rozvodovej‘ řetěz. To se stane, ale pravidelná údržba není tak drahá. Spojku ani neotvírám, neřeším lamely. Řetěz dvě sezóny. Řeším naftu na cestu na závody, ale do motorky víc než dvacet litrů benzínu nevezu. V Mariánkách to nežere vůbec, v Plzni jsem třikrát dolejval, a když na tréninku v Žarnovici dám plnou nádrž, můžu jet potom ještě někam na vejlet. Gumy vydržej‘ půl roku, rok. Já jezdím pro Mitas, tak je víc střídám, ale od kluků vím, že se nesjíždí. Olej měníš jednou za tři závody, jsou to motory dělaný na enduro, ale tam jedeš v kuse dvě hodiny. Flat track mi přines‘ strašně moc novejch‘ možností, který se mi ale naskytly, že mám hodně odježdíno na plochý dráze. Když si to vezmeš, tohle byla moje patnáctá závodní sezóna.“

speedwayA-Z: „Nakonec ses odstěhoval z Prahy až do Prešova. Co tě k tomu motivovalo? Jsou tady na východě pro flat track lepší podmínky nebo tu zakládáš flat trackovou líheň?“
Pavol Pučko: „Nebyla jiná alternativa. Pan Troliga mi nabíd‘ pro tuto sezónu podporu a pomoc. Těžko se shání sponzoři, když to jdeš jezdit poprvý. Dal mi k dispozici motorku a zázemí. Díky jeho podpoře jsem to moh‘ odzávodit, neměl jsem motorku, nic, z Prahy by to byl těžkej‘ začátek, z Mlčechvost zvl᚝. Prostě byla tahle varianta a já to mám v hlavně, že když dostanu podporu a možnost závodit, odstěhuju se třeba do Ruska. Nic jinýho nebyl. Buď jsem si moh‘ koupit starší motorku a jezdit v Čechách ten cup nebo jít sem a jezdit mistrovství světa.“

speedwayA-Z: „Plochodrážní veřejnost se vesměs staví vůči flat tracku poněkud skepticky. A víceméně ho začala intenzivněji vnímat až v souvislosti s tvým účinkováním v seriálu FIM, který začal v červnu v Praze. Jak hodnotíš své páté místo v jeho celkové klasifikaci?“
Pavol Pučko: „Celkově se mi po tý Praze dost lidí ozvalo, že se jim to i líbí. Že to není špatný. Po organizátorský stránce byla Praha nejlepší závod v seriálu, bylo tam i hodně závodníků. Nejvíc se mi líbila dráha v Itálii. Je to koňskej‘ hipodrom, Castagna říkal, že se tam jezdí až sto padesát. A v podstatě člověk nebrzdí. V Mariánkách je zatáčka zatažená, tam se musí ubrat, ale tady byla zatáčka strašně dlouhá a úměrná tý rychlosti. Strašně se mi ta tra líbila. Pak přišla Amerika. Lidskej‘ zážitek byl už, že jsem poprvý v životě letěl. Byla škola, že jsem tam bydlel v rodině a mluvil anglicky. Závodnicky mě to posunulo na úplně jinej‘ level. Oba závody v Americe byly výborný, ta druhá na tý TT trati se mi moc líbila. Povrch byl skvělej‘, výjimečně se to jelo i s přední brzdou, aby se mohlo brzdit pozdějc‘. Ten materiál tam drží líp, u nás když někdo zmáčkne předek, jde okamžitě na hubu. Nakonec následoval ten Miskolc. Přijel jsem tam celej‘ rozhozenej‘ v hlavě i fyzicky. Nebyl jsem v pohodě. Když jsem viděl dráhu, nelíbila se mi svým poloměrem. Ostrý nájezdy a ostrý výjezdy, dlouhá zatáčka a divnej‘ povrch. Testujeme Mitasy na různejch‘ tratích, tohle bylo něco jinýho. Nepovedlo se mi nastavit podvozek. Normálně na něj nesahám, tady to ale nefungovalo. Souhrn víc věcí, únava, nepohoda, špatný nastavení. Jsem rád, že jsem pátej‘ na světě. Neznal jsem tam nikoho, neměl porovnání, na začátku sezóny jsem si říkal, že kdybych byl v první pětce, byl bych happy. Povedlo se. Chtěl jsem se první rok oukávat a naučit se to. Teď vím, co musím zlepšit a do příští sezóny to musí bejt‘.“

speedwayA-Z: „A co flat trackové závody v Čechách a na Slovensku? Flat track není ve srovnání s plochou dráhou zas až tak medializovaný…“
Pavol Pučko: „Na Slovensku není zatím vůbec nic. Možná v Žarnovici budou něco dělat, jede se tam svět, aspoň se to tu ukáže. Českej‘ flat track je výrazně v plenkách. Zkusil jsem Březolupy, to je nejlepší flat tracková tra, kde jsem jel. Materiál, ovál, nádhera. Kopřivnice je další super dráha, kde by se to mělo jet. Vyhrál jsem v kategorii FT1. V prvním závodě ve Svitavách jsem všechno vyhrával, ale ve finále jsem dvacet metrů před cílem upad‘. Ztratil jsem a doběh‘ až sedmej‘. Další dva závody byly v Mušově. Roztrh‘ se mi rozvoďák, únava materiálu, to se stane. První závod jsem jel na půjčeným Harleyi devítistovce, z který jsem byl vykulenej‘. A to jsem byl třetí. Druhej‘ den jsme jeli TT a to na Harleyi nešlo. Půjčili mi Yamahu XT 500 z roku 1983, co jezdí veterány. Je o dost starší než já. Na tý jsem nebyl konkurenceschopnej‘. Pořád ale bylo lepší jet na ní, než se koukat. I ta jízda na veteránu mi nakonec pomohla k titulu, body by mi jinak utekly. Plzeň jsem vyhrál, v Mariánkách byl druhej‘ a pak už jsem jen vyhrával. Na tom světě jsem se totiž tolik naučil, že jsem se dostal úplně někam jinam.“

speedwayA-Z: „V seriálu FIM se prosazují bývalí plochodrážníci. Jako příklad by mohli posloužit Aidan Collins, Tom Woolley či Fabrizio Vesprini. Jsou zkušenosti z ploché dráhy v tomto sportu výhodou, a jak se projevuje rozdílná kubatura?“
Pavol Pučko: „Jak jsem říkal, na motorce nezáleží tolik jako na jezdcovi. Když jsi slabej‘ jezdec, bude ti jízda na devítistovce k neprospěchu. Čím větší obsah, motor je průběhem klidnější. Pořád je to na jezdci, jak přenese výkon motoru na zadní kolo. A jestli je člověk plochodrážník, je velká pomoc. Ale třeba Marzotto na plochý dráze nejezdil, jezdil motardy a podívej se na něj. Marco Belli na plochý trénoval, ale nezávodil. Není to tak, že by člověk mimo plochou dráhu neměl šanci, ale samozřejmě je to pomoc. Velká pomoc, ale myslím, že to není základ. V Praze loni při Memoriálu přijel Pavel Kejmar, třetí na světě v národech motardů, a ukázal nám. Sednul na to a dokázal jet. A myslím, že ve světě by se taky neztratil. Většina plochodrážníků je zvyklá jezdit na čtyři kola a pak může mít problém fyzicky i s nastavením v hlavě. Líbil se mi Gavendík, když se před finále na Zlatý přilbě držel za hlavu, že pojede šest kol. A já mu říkal ‚ty vole, my máme šest kol už v základních rozjížďkách‘.“

speedwayA-Z: „Tvoje premiérová sezóna ve flat tracku tedy dopadla ke tvé velké spokojenosti a jsi evidentně spokojený se svým rozhodnutím. Za měsíc a půl ovšem kalendáře s číslicemi 2012 skončí nenávratně v nádobách na recyklovatelný odpad. Co bude v roce 2013?“
Pavol Pučko: „Konec světa, vole (smích). V tuhle chvíli mám plány, že se chci posunout zase kousek dál. Myslím, že potřebuju jezdit s jezdcema, co jsou rychlejší než já. A to je italskej‘ mistrák. To je pro mě cesta. Nechci stagnovat, chce to rychlejší a rychlejší soutěže. Anglie je daleko, Itálie je lepší. Ale odsud je to patnáct set kiláků, což je dálka. Naskytla se mi možnost jít bydlet do Rakouska. Zase se mi otevřela nová alternativa jako loni. Z Wiener Neustadtu je to domů půlku blíž než z Prešova. Místo osmi set jen čtyři sta kiláků. Jenny Schreiner mi nabídla možnost, že u ní můžu bydlet. Je to blíž taky na trénink do Žarnovice. Miskolc a Krosno jsem měl odsud sto kiláků, ale trénovat tam nešlo. Kde jsou ty doby, kdy jsem měl tréninky na Markétě! Je tam jeden závodník, Hanson Schruf, kterej‘ bude jezdit svět. Letos byl zraněnej‘, ale vyhrál u nás celý Pasohlávky. Je to motardista a pro mě by byl skvělej‘ sparingpartner na trénink. Je to samozřejmě konkurent, ale můžeme se posunout dál. A na delší závody jet společně. Doufám, že se to povede. A kalendář mistrovství světa je pro mě z Rakouska blíž než z Prešova. V tuhle chvíli mám spíš posezónní odpočinek, obíhám doktory, snažím se dát do kupy, ale nic vážnýho to není. Teď to hlavně dotáhnout organizačně a odstěhovat se. Fyzickou a pravou zimní přípravu plánuju až z Rakouska, takže počítám s prosincem. Pojedu Česko, Itálii a svět. Na celou Itálii nebudu mít asi prachy, ale aspoň Terenzano, tři čtyři závody bych tam chtěl jet. To je bonus, zase něco novýho. Je to ve stadiu, že se snažím sehnat sponzory. Cíle mám vyhrát Česko, objet co nejvíc závodů v Itálii a bednu ve světě. A další cíl je, že jsem dostal nabídku, když jsem byl v USA, abych se tam vrátil. Jsem člověk, co chodí do práce a musí si brát volno, ale chtěl bych tam na měsíc zmizet a něco se tam přiučit. Nadělal jsem si tam dobrý kontakty a šance objezdit tam pár závodů je.“

Pavol Pučko děkuje:
„Bez koho by to nešlo, je pan Marián Troliga. MPM, Bellis, obrovskej‘ dík patří panu Plzákovi a firmě Mitas. CORRIDA shop, Speedway Club Žarnovica za tréninky, Pavlu Kubešovi, AČR, Richardu Bayerovi a firmě PRO TEC. Radku Dobiášovi a Slávo Tomkovi. Celé rodině, Jenny Schreiner, Hansonu Schrufovi, Dave Joinerovi, Jimu Lewisovi, Aďovi Rymlovi, Davidu Hlouškovi a J. W. Hansenovi za půjčení motorky, když moje nejela. Wojtovi Zavřelovi a všem, co mi nějak pomohli a fandili.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Wojta Zavřel a Eva Palánová

Do bitvy o finále ledařského mistrovství světa zasáhnou bratři Klatovští

Praha – 23. listopadu
Ledařský šampionát světa čeká nejpodivnější ročník historie. Finále skládající se z pěti dvojzávodů bude předcházet jediná kvalifikační možnost, jíž je lednové challenge v rakouském St. Johann im Pongau. Zatímco FIM nominovala Nikolaje Krasnikovova, Danil Ivanovova, Dmitrije Chomiceviče, Haralda Simona, Antti Aakka, Roberta Henderssona a Grzegorze Knappa přímo do finále, zbytek světa se musí poprat o zbývajících osm míst.

Přitom díky jedinému závodu se prostor pro závodníky snižuje. Pokud komice CCP FIM na svém budapešském zasedání o druhém prosincovém víkendu nerozhodne jinak, Česká republika má v challenge přidělena pouze dvě místa.

Za daných okolností jsou jejich držitelé jasní. Jako rozhodující kritéria pro nominaci jsou u nás už léta brána v první řadě účast ve finále dané disciplíny v přecházejícím roce a poté výsledky národního šampionátu.

V tomto případě jsou však výsledky obou kritérií vyrovnané a hovoří ve prospěch Jana a Antonína Klatovských.

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II)

Divišov z kalendáře UEM nevypadl snad definitivně

Praha – 23. listopadu
Evropská motocyklová federace zveřejnila svůj kalendář na příští rok. Oproti původním informacím v něm chybí finálový podnik evropského šampionátu jednotlivců v Divišově. Jeho absence ovšem nikterak neznamená, že by se vrchol sezóny pod Blaníkem nemusel uskutečnit. Novinkou je zlatá trofej dlouhodrážních stopětadvacítek v Pardubicích.

Pořadatelská práva na finále evropského šampionátu byla prodána polskému promotérovi, který v současné době vede jednání i s Divišovem. Proto je prozatím jasné pouze, že dvě finále se budou pořádat za naší severní hranicí.

Po říjnové ukázce zůstává dlouhá dráha v Pardubicích i nadále, i když jen formou stopětadvacítek. „Nebyl pořadatelem,“ vysvětluje Petr Moravec. „Když se to letos jelo v Blijhamu, naše dráha je proti němu superdlouhá.“

Kromě toho pardubický klub motivovaly k pořadatelství i zájmy českých závodníků. „Naši mají dobré výsledky,“ říká Petr Moravec. „Je třeba ukázat je doma. A pro Čechy bude výhodnější jet tady, než cestovat do Francie.“

Pardubický termín 25. května je jistý, což je známkou, že se semifinále světového šampionátu na dlouhé dráze v Mariánských Lázních posune. Západočeský klub by si přál větší časový rozptyl mezi závody světového a českého šampionátu, navíc další závod ranku mistrovství světa týden po pražské SGP nevidí jako příliš optimální řešení.

Kalendář UEM 2013:

  ME jednotlivců:  
20.4. semifinále 1 Červenograd (UA)
1.5. semifinále 2 Debrecen (H)
23.6. semifinále 3 Mureck (A)
6.7. challenge Žarnovica (SK)
27.7. finále 1 (PL)
10.8. finále 2 bude potvrzeno
14.9. finále 3 bude potvrzeno
29.9. finále 4 (PL)
 
  ME juniorů:  
1.6. semifinále 1 Pila (PL)
8.6. semifinále 2 Malilla (S)
16.6. semifinále 3 Macon (F)
24.8. finále Güstrow (D)
 
  ME juniorských družstev:  
2.6. semifinále Pfaffenhofen (D)
6.7. finále Opole (PL)
 
  ME dvojic:  
27.4. semifinále Miskolc (H)
29.6. finále Herxheim (D)
 
  ME na travnaté dráze:  
25.5. semifinále 1 Artigues de Lussac (F)
7.7. semifinále 2 Noordwolde (NL)
21.7. finále Bielefeld (D)
 
  ME na ledové dráze:  
23.2. semifinále Luchovicy (RUS)
24.2. finále Luchovicy (RUS)
 
  Zlatá trofej UEM 125 ccm:  
25.5. Pardubice (CZ)

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II)