Před 50 lety: mezi ostřílené mazáky pronikl dvaadvacetiletý František Ledecký

Březolupy – 1. července 1962
Za dnešního stavu české seniorské scény by pro kteréhokoliv ambiciózního mladíka byl neúspěch, kdyby se nekvalifikoval do finálové části šampionátu republiky. Jenže před padesáti lety se teenageři mohli na plochou dráhu dlouho chodit jen dívat. V tomto světle je tudíž nutno vnímat výkon Františka Ledeckého, který si to ve dvaašedesátém ve svých dvaadvaceti letech zamířil při svém debutu v šampionátu rovnou do finále. Mistrovské body do závěrečné klasifikace brala jen nejlepších šestka v každém závodě a on mezi tuto elitu proniknul počátkem července v Březolupech. Jelikož František Ledecký parkuje svůj obytný přívěs za tribunou při každém mšenském závodě, nebyl problém zaklepat na dveře a zavzpomínat nejen na mistrovství republiky před půlstoletím, ale i na kariéru borce, jenž i dnes tvrdí, že nebral plochodrážní závodění zas až tak vážně.

U plochodrážníků kvůli vojně
František Ledecký neměl cestu k plochodrážníkům přímočaře nalinkovanou, i když se na motocyklech proháněl už ve svých osmi letech. „Začínal jsem v roce 1948,“ zasní se za skly svých brýlí při vzpomínce na své dětství. „Dělali jsme na motorkách akrobacii, jezdili jízdy zručnosti po stadiónech a gymkhány. Chodil jsem cvičit do Sokola a salta a kotrmelce mě bavily.“

Jak dospíval, táhlo ho to k závodění na okruzích, ale v duchu tehdejší praxe každý adept musel prokázat své schopnosti v motocyklových soutěžích. „V roce 1955 mi nemohli dát řidičák, výjimka byla až v sedmnácti a mně tehdy bylo patnáct,“ vypráví. „Jezdil jsem soutěže, abych si vyjezdil třídu. V sedmnácti jsem nemohl na silnice, ale dali mi papíry na soutěže. Muselo být asi třicet bodů a pak se člověk mohl rozhodnout, co dál, jestli silnice, motokros, soutěže nebo plochou dráhu.“

I když František Ledecký toužil po silnicích, nakonec se stal plošinářem. „Jednou nám řekli, že Jan Lucák z KAMK Praha-město pořádá nábor s tím, že umožní vojnu u nich,“ připomíná, že strávit dva roky jenom v zeleném sukně bez závodění pro něho nebylo rozhodně atraktivní. „Ale já už měl povolávací rozkaz do Vyškova.“

Přesto se na pražský Spořilov vypravil. „Přijel jsem na ČAFku s tátou a svezl se tam dvakrát na tréninku,“ vzpomíná. „Hned ten druhej‘ trénink jsem jim stačil a tam mě nominovali na ligu do Zbůchu. Ve smyku jsem jezdil rád už při té gymkháně, ale plochá dráha mně nebavila. I když jsem byl potom dvanáct let v reprezentaci, nikdy jsem si ji nevychutnal a dělal ji jen z legrace.“

V sezóně 1958 se František Ledecký poprvé objevil v plochodrážním závodě, avšak vojna ve Vyškově ho stejně neminula. „Lucák mi říkal ‚my ti tu vojnu zařídíme‘, ale já už byl v tom Vyškově,“ pokračuje hrdina našeho vyprávění. „Ale potom nějakej‘ Hofman, co jezdil v Praze motokros, udělal průser. Ožral se nebo něco a udělali výměnu. Já šel za něj do Prahy a on za mě do Vyškova.“

Nicméně František Ledecký se ve stověžaté matičce dlouho neohřál. „Stáhli mě do Prahy, ale tam se to rušilo, tak jsme šli do Luštěnic,“ říká. „Byli tam plochodrážníci a motokrosaři. Měli jsme funkci instruktorů, dostali es-pětky a vychovávali řidiče. Pak jsme se stěhovali do Motola a končili v Čáslavi, kde nám to nakonec prodloužili o tři měsíce.“

František Ledecký se v ligovém týmu KAMK Praha-město, přímého předchůdce Viktorie Žižkova a potažmo Čakovic, rozhodně neztratil. „Hugo Rosák, Tonda Kasper, Míla Vágner, Tonda Novák, Borek Řípa, Petr Hanuš,“ vypočítává své týmové kolegy. „Dostal jsem se do užší reprezentace mladých jezdců. Jezdili jsme po soustředěních, třeba v Liberci nebo ve Mšeně, měli jsme seriály mezinárodních závodů a cestovali i ven do Ruska, Polska, Maďarska nebo NDR.“

Skok do finále
V sezóně 1962 byl systém mistrovství republiky prakticky totožný jako v předcházejících letech. Od roku 1959 platil bodový klíč 8-6-4-3-2-1, dle něhož dostávalo tabulkové body prvních šest závodníků v klasifikaci každého závodu.

„To už bylo po vojně,“ zalétávají vzpomínky Františka Ledeckého o půl století zpátky. „Neměl jsem nic. Vždycky mi někdo půjčil motorku a já na ní jel. Neměl jsem zázemí, neřekli nám, co máme s motocyklem dělat. Jenom jednou nebo dvakrát nás Lucák pozval do dílny. Měl starýho JAPa a my tam jen šmirglovali kanály.“

Čím se však šampionát republiky 1962 lišil od svých předchůdců, byl zvýšený počet závodů. A to nejen těch ve finálové sérii, ale i těch kvalifikačních. V pondělí 30. dubna se celkem osmačtyřicet závodníků utkalo ve Slaném, v Plzni a v Kroměříži o postup. Z každého stadiónu šlo do finále pět nejlepších, přičemž kvalifikace se netýkala Luboše Tomíčka, který coby úřadující šampión byl dosazen přímo.

Při výběru závodníků tentokrát motoristická sekce ÚV Svazarmu nebrala v úvahu dosaženou výkonnostní třídu, ale skutečnou jezdeckou kvalitu a formu. Všechny tři kvalifikační mítinky byly tedy obsazeny rovnoměrně, co se týče slavných jmen a výkonnosti.

František Ledecký byl nominován do Olomouce. Tam kraloval neporazitelný Bedřich Slaný a na stupně vítězů se dostali Bohumil Rendek a Zdeněk Dominik, kteří nasbírali po dvanácti bodech. František Ledecký skončil s devíti body jako šestý. A hned druhý den mohl cestovat do Mšena k prvomájovému finále coby náhradník.

„V Olomouci byl blízko zahradnickej‘ park,“ je to první, co Františka Ledeckého dnes napadne při zmínce o jeho postupu. Další podrobnosti ovšem záhy následují. „Líbilo se mi tam, dráha byla bez bariér. Poprvé jsem tam postoupil do finále. Ale jak říkám, nikdy jsem nebral plochou dráhu vážně. Bylo to ve mně, ale miloval jsem motokros. Hlavně skoky, už jako kluk jsem na Péráku skákal na hřišti patnáct, dvacet metrů.“

První mistrovský bod
O tom, zda se František Ledecký aktivně zapojil do finálové části mistrovství republiky hned druhý den po Olomouci ve Mšeně, dochované prameny mlčí. Avšak jisté je, že o dva měsíce později v Březolupech oblékl vestu s velkou bílou sedmičkou, jenž v duchu doby byla vyvedena nejen na zádech, ale i na druhé straně.

Březolupy stály teprve na začátku svého plochodrážního boomu a fanoušci závodních motocyklů je znaly výhradně jako dějiště motokrosové Slovácké rokle. O rok dříve však přímo na návsi vybudovali plochodrážní ovál s asfaltovým povrchem. Po úvodním pouáku v červenci 1961 dostali důvěru, aby napřesrok uspořádali rovnou mistrovství republiky jednotlivců.

„V Březolupech se mi jezdilo dobře,“ vypráví František Ledecký. „Miloval jsem, když škvára na asfaltu uschla, ale když to pokropili, musel jsem to honit plynem. Já jezdil přetočenej‘ a měl rád plnej‘ knedlík. V zatáčce jsem se zastavil, narovnal motocykl, přenesl váhu a sednul na zadní kolo. Z výjezdu jsem byl jako raketa a předjel i ty, co to šmrdlali po lajně. “

Pokud se týká vzpomínek na vlastní závod, v němž poprvé výrazně nakoukl mezi československou elitu, nemůže bohužel sloužit. „Programy psala moje žena, já jel tak, jak jsem moh‘,“ svěřuje se. „Někdy mi to nevyšlo a skončil jsem pomuchlanej‘. Tři závody jsem odjel, ale čtvrtej‘ nebo pátej‘ jsem byl v léčení. Měl jsem hodně klíční kosti. Když to šoupneš pod někoho a ubereš, jdeš do něj. Než jsem na to přišel, měl jsem tu kličku třikrát. V pátek třináctého jsem si jednou v Polsku zlomil lopatku. Měli tam betonový bariéry a Polák to do mě prdnul. Odvezli mě a zase šest neděl v klidu. Byli jsme mladí kluci a závody pro nás byly až to poslední. Těšili jsme se, že se někam podíváme a nic nás to nestálo. V lize jsme měli padesát korun za bod, v mistráku dvacet. Když jsem jel sám autem, byla k tomu ještě koruna za kilometr. To bylo všechno, co jsi za to dostal.“

Cestování po tehdejších silnicích bylo na hony vzdálené tomu dnešnímu, kdy jen ti nejmladší závodníci vozí motocykly na vozíku za osobním automobilem. „Měl jsem pětasedmdesátku tatřičku,“ vypráví František Ledecký. „Dal jsem motorku na stupačku. Potom jsme namontovali stejšnovskou kabinu, abychom mohli dávat motorku dovnitř. Po Tatře jsem si pořídil americkýho Studebackera. Byl to řadovej‘ osmiválec a žral asi pětadvacet litrů. Tak jsme se rozjeli na benzín a potom to míchali s naftou. Přívod nafty jsem omotal kolem vejfuku a měl tak předehřívání. Pak jsme to přepli a jelo se. Jezdili jsme ty závody ne jako profíci, ale jako amatéři pro zábavu.“

Ale zpátky do Březolup prvního červencového dne roku 1962. Antonín Kasper hned v rozjížďce s číslem jedna zlepšil traový rekord časem 78,4 sekund, aby vzápětí neztratil jedinou jízdu a skončil s maximálním ziskem na nejvyšším stupni pódia. Jaroslav Volf, který se o dva roky později měl jako první Čechoslovák dostat až do světového finále, s ním sice prohrál, avšak podařilo se mu vyzrát na mistra taktiky Bedřicha Slaného. Protože předtím ze Mšena odjížděl jako vítěz, udržel se na čele průběžné klasifikace.

„Mile překvapili Ledecký a Šmíd, kteří si doslova vydřeli šesté a sedmé místo,“ psal Adolf Kuba ve svém referátu v patnáctém čísle Světa motorů. František Ledecký se po dvou závodech ocitnul s jedním mistrovským bodem na průběžném sedmém místě. Mezi prvních šest, což by mu garantovalo další příděl bodů do tabulky, už roku 1962 nepronikl. Blízko k tomu měl v srpnu v Partizánském, avšak dvě vítězné jízdy mu pokazily dva pády a přetržený řetěz. Celkově skončil jedenáctý, jako poslední z těch, jimž se ve společnosti pětadvaceti plochodrážníků podařilo bodovat.

Do Prahy a do Mšena
František Ledecký bral vskutku plochou dráhu jako zábavu a tak si příliš nevzpomíná ani na svůj titul vicemistra republiky z devětašedesátého, ani na pódium při úvodním ročníku Memoriálu Luboše Tomíčka. Tehdy nad ním stáli jen vítězný Barry Briggs a stříbrný Jan Holub. Přitom závodník, na jehož počest se tehdy poprvé jelo, výrazně zformoval další osudy Františka Ledeckého.

„Až do roku 1964 jsem jezdil za Prahu,“ vzpomíná. „Ale pak jsme byli v Rusku a Luboš Tomíček říkal ‚poj’d k nám do Rudý hvězdy, nebudeš mít problémy s motocykly‘. A tak jsem tam přešel. V osmašedesátým se Luboš zabil a já po něm převzal motorky na dlouhou. Jezdil jsem do Německa. V Pockingu jsem vyhrál, i když tam byli Mauger, Briggs, Odegaard a další hvězdy. Udělal jsem si tam jméno mezi pořadateli, oni mě zvali a já měl na dlouhou dost nabídek.“

Mezitím se změnilo desetiletí a na politickém barometru začalo přituhovat. „Tonda Kasper se vrátil z Anglie,“ vypráví František Ledecký. „Byl automechanik u sanitek na Karláku a chtěl dělat trenéra na Markétě, tak jsem se přimluvil, aby ho vzali. Povídal jsem jim, že budu jezdit dlouhou, a si krátkou jezdí mladší. S Tondou začali dělat sportovní přípravu, chodili také v deset večer plavat. Tonda vyžadoval, abych tam chodil taky. Jsem ze Starý Boleslavi, tak jsem mu řek‘, že mu na to seru. Táta koupil es-pětku, vozil s ní písek na Strahov, já mu pomáhal. Nechtěl jsem do střediska, ale jenom tu dlouhou, jenže funkcionáři začali tvrdit, že chci jenom na západ.“

Spor se záhy vyhrotil. „V roce 1971 bylo soustředění v Mariánských Lázních,“ líčí František Ledecký. „Oni místo mě nominovali Milana Špinku, i když jsem byl ve formě. Žena zavolala Tondovi a hrozně ho znectila. Nakonec Milan nepřijel a telefonovali mě, a tam přijedu. Najednou bych jim byl dobrej‘, tak jsem řek‘, že ne, a skončil.“

Bez ploché dráhy však František Ledecký neměl být dlouho. „Tonda to špatně vedl, měl jenom Oldu Slámu a mladého Luboše Tomíčka,“ vysvětluje. „Přišel za mnou Mičán, jestli bych nechtěl dělat trenéra já. Tonda šel na jiné oddělení ve vnitru. Podnikání s es-pětkou nám zakázali, tak jsem to vzal a začal s mladejma. Potom tu vzali osm vojáků z celé republiky, namátkou Čestmír Váňa, Pepík Jůza nebo Pavel Karnas. Myslel jsem, že s nimi půjdu do extraligy, ale vedoucí mi do toho začali kecat a začali stahovat profíky z Anglie. A tak jsme s těmi mladými jezdili nižší ligy. Je fakt, že jsme stahovali nejlepší z celé republiky, ale měli i vlastní výchovu.“

Dominance Prahy však mnohým ležela v žaludku. „V Pardubicích založili svazarmovské středisko,“ říká František Ledecký. „Míla Verner se v tom angažoval a chtěl podobné středisko, jako jsme měli my v Praze, udělat v Pardubicích a povedlo se mu to. A tak se Rudá hvězda a Pardubice staly konkurenty. Chtěli, aby nás už někdo porazil. Ale k nám chtěl třeba i Aleš Dryml. Já mu to rozmluvil, že u nás je Štancl, Vernerové a Ondrašík, že v Pardubicích pro něho bude lepší.“

Ve funkci pražského trenéra vydržel až do roku 1991. „Vrátili nám takový menší podnik a já se rozhod‘, že půjdu do vlastní firmy,“ vysvětluje svůj odchod. „Nikdy jsem nebyl ve straně, na Rudý hvězdě v ní byli všichni a já byl syn živnostníka. I když jsem byl na Markétě zaměstnaný od roku 1977, nepasoval jsem tam. Jako trenér jsem mohl na západ, ale jako vedoucí výpravy už ne, to jsem dělal jen na pohárech míru a přátelství. Na Markétě se to mydlilo, ale já už byl doma a dělal zámečničinu.“

Nová plochodrážní příležitost na sebe nenechala dlouhou čekat. „Přišli za mnou, že zakládají klub ve Mšeně, jestli to nechci vést,“ pokračuje František Ledecký ve svém vyprávění. „Ještě v čase Rudé hvězdy bylo Mšeno náš druhý stadión. Sehnal jsem druholigové závodníky a dělal soustředění. Potom tady začínal třeba Zdeněk Simota. Pilovali jsme starty, starty a starty. A potom, jak na tom musí sedět. Měli jsme tréninky, začali závodit a dostali jsme se až do extraligy. Jenže do toho začal kecat výbor. Já chtěl jezdit extraligu s těmi, co se do ní dostali, ale oni si chtěli kupovat jiné závodníky. Tak jsem jim poděkoval a jezdím se sem už jenom dívat.“

Mistrovství republiky jednotlivců 1962 – 2. závod Březolupy
1. Antonín Kasper 15, 2. Jaroslav Volf ml. 14, 3. Bedřich Slaný (RH Praha) 13, 4. František Richter 11, 5. Karel Průša 11, 6. František Ledecký, 7. Miroslav Šmíd, 8. Bohumír Bartoněk (RH Praha) 8, 9. Antonín Šváb 7, 10. Stanislav Kubíček 5, 11. Jaroslav Machač 5, 12. Hannibal Pattermann 4, 13. Miloslav Špinka, 14. Jaroslav Průcha, 15. Pavel Mareš, 16. Zdeněk Dominik.

Celkové pořadí mistrovství republiky jednotlivců 1962:

  Mšeno Březolupy Krupka D.Čermná Partizánske TOT
  1.5. 1.7. 22.7. 12.8. 19.8.  
1. Luboš Tomíček 0 NS 8 8 8 24
2. Bedřich Slaný 2 4 6 6 4 20
3. František Richter 6 3 2 3 6 18
4. Jaroslav Volf ml. 8 6 0 0 3 17
5. Antonín Kasper 1 8 3 2 0 14
6. Karel Průša 4 2 4 NS NS 10
7. Bohumír Bartoněk 0 0 0 4 0 4
8. Stanislav Kubíček 3 0 0 NS NS 3
9. Hannibal Pattermann 0 0 1 0 2 3
10. Miloslav Špinka 0 0 0 1 1 2
11. František Ledecký 0 1 0 0 0 1

Nebodovali: Antonín Šváb, Jaroslav Machač, Miroslav Šmíd, Jaroslav Průcha, Pavel Mareš, Zdeněk Dominik, Bohumil Rendek, Karel Polák a traové rezervy pořadatelů Borek Řípa, Petr Hanuš, Karol Kubela, Milan Haverl, Jozef Krajčík a Miroslav Rybanský.

Systém: prvních šest v klasifikaci každého závodu bralo mistrovské body dle klíče 8-6-4-3-2-1 a do celkové klasifikace byly započteny čtyři nejlepší výsledky.

Foto: archív Františka Ledeckého a archív autora

Eduard Krčmář chce dát vale dvěstěpadesátkám tím nejlepším možným způsobem

Mšeno – 2. srpna
Mezi diváky včerejší extraligy ve Mšeně nechyběl ani Eduard Krčmář. Již zítra se ovšem dostane z pozice zasvěceného diváka přímo do centra pozornosti. Na plzeňských Borech totiž vrcholí zlatá trofej dvěstěpadesátek. Ve své krátké historii nepoznala jiného vítěze než jeho a slánský závodník se magazínu speedwayA-Z svěřil, že by rád své jméno zapsal na nejvyšší post do třetice.

„Dneska táta přiveze z Divišova motor a zejtra ho zajedeme,“ říkal včera, než se oba extraligové týmy vydaly na nástup. V úvodním díle v Goričanu ovšem Eduard Krčmář sedlal jeden z prvních motorů GM, který byl pro čtvrtlitrovou kubaturu vyroben.

„GM nevydrželo, musí se to celý předělat a není to ještě hotový,“ vysvětluje slánský závodník změnu značky. „Pojedu JRM, dělá ho Honza Hlačina. Musím to šetřit, zejtra to jen zajedu a o tréninku dám jen čtyři kola.“

Předpověď počasí na zítřek slibuje oblačnou oblohu s teplotami okolo pětadvaceti stupňů, což by mohlo být motorům k duhu na rozdíl od tropických veder v loňském Norrköpingu, kdy si pohonné agregáty říkaly o generálku už po třech jízdách.

„V Plzni jsme jeli na soustředění,“ připomíná Eduard Krčmář, že dopolední trénink nebude zase až tolik důležitý. „Vím, jaký tam mám jet převody, snad bude stejná dráha.“

Po víkendu bude Eduard Krčmář, který své plochodrážní působení rozehrál před osmi lety při exhibičních jízdách na stopětadvacítce Shupa s malými koly, už výhradně závodníkem v pětistovkách.

„Snad vyjde hattrick,“ doufá společně s mnoha českými fanoušky. „Jedu to naposled, chtěl bych to vyhrát. Když mi motor vydrží, pojedu i v neděli Slaný. To už bude můj poslední závod na dvěstěpadesátce, potom ji prodáme.“

Foto: Wojta Zavřel

Dvěstěpadesátky pojedou i ve Slaném

Slaný – 3. srpna
Brány plochodrážního stadionu ve Slaném se po červencové přestávce znovu otevřou v tuto neděli, kdy se od čtrnácti hodin uskuteční mezinárodní závod juniorů – jednotlivců v kubatuře do 250 ccm nazvaný Velká Cena Královského města Slaný konaný pod záštitou starosty RNDr Ivo Rubíka.

Tento mezinárodní závod je vypsán pro mladé adepty sportu levých zatáček ve věkové kategorii 13 až 17 let tak, jak to umožňují řády Federace motocyklové sportu AČR. Osloveni byli jezdci z Německa, Chorvatska, Itálie, Francie, Nizozemí, Anglie, Finska, Ruska a samozřejmě od nás.

Z tuzemských nadějí by se na startu měli objevit Michaela Krupičková z DaK Moto Liebezeit, Daniel Hádek PK Plzeň, Michal Průcha s Eduardem Krčmářem, oba dva reprezentují domácí AK Slaný. Účast potvrdil Jordan Dubernard z Francie, Rus Arslan Fajzulin,finský jezdec Jesse Mustonen a celá řada německých závodníků v čele Michaelem Härtelem a Richardem Geyerem.

Další svoji účast potvrdí později a to z toho důvodu, že se v zítra koná v Plzni druhý finálový závod Zlatý Pohár FIM ve třídě do 250 ccm, což je neoficiální mistrovství světa v této třídě.

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II)

Petr Vandírek pomýšlí na titul

Mšeno – 3. srpna
Petr Vandírek se coby závodník naposledy zúčastnil mistrovství republiky dvojic v červenci 2004, když ve Mšeně s o generaci mladším Zdeňkem Simotou vybojoval bronz. Příští sobotu se párový šampionát znovu vrací do Mšena a on bude manažerem domácí dvojice. Sice mu nevyšel záměr s Gregem Hancockem, avšak i přesto jeho tým vzbuzuje respekt. Ve složení některých dalších dvojic došlo ke změnám a zveřejnění oficiální startovní listiny brání fakt, že se Michael Hádek objevuje ve dvou z nich.

„Byl to jeho první pohár,“ vzpomíná Petr Vandírek na společné pódium se Zdeňkem Simotou, který je věkem bližší jeho vlastnímu synovi. „Pořád se mě ptal, jestli si ten pohár může nechat.“ Nyní je však Petr Vandírek v manažerské roli a po nešastném průběhu letošní extraligy má nyní možnost zaútočit na zlato alespoň v šampionátu dvojic.

„Greg má Grand Prix,“ vysvětluje mšenský kouč změnu svého originálního plánu. „A tak pojede Mads Korneliussen a asi s Przemkem Pawlickim. Myslím, že je to hodně dobrá dvojice a měli by mít na titul.“

Přitom se konečná podoba startovní listiny ještě nikdy nerodila s takovými obtížemi jako v letošním roce, kdy padl reglement o povinném nahlášení složení týmu nejpozději třicet dnů před závodem.

Situaci komplikuje zdravotní stav Ondřeje Veverky, jemuž byla bohužel diagnostifikována mononukleóza. Navíc se Jan Holub příští týden musí podrobit vyšetření magnetickou rezonancí své páteře, jenž mu zkomplikovala úvod sezóny.

Tomáš Topinka proto provedl rošádu mezi pražskými juniory a do svého vlastního týmu pozval Michaela Hádka. Ten si ještě zkraje týdne nebyl vědomý žádných obtíží spojených se svým startem ve vestě konkurenčního týmu. Jenže nyní po něm Plzeň chce, aby startoval za ní po boku Zdeňka Simoty.

Patová situace by měla dojít svého rozuzlení během zítřejšího závodu zlatého poháru FIM dvěstěpadesátek na plzeňských Borech. Michael Hádek sám za sebe zajistil Jana Jaroše, který by za Plzeň nastoupil. Mšenský závodník by přitom mohl být ideálním řešením i pro Tomáše Topinku, pakliže by Michael Hádek musel zůstat ve svém klubu.

Známe složení dvojic – Mšeno, 11. srpna:

kvalifikace: DaK Moto odhlášen
  PK Plzeň Zdeněk Simota – Michael Hádek nebo Jan Jaroš
  Otruba Team Jaromír Otruba – Michal Dudek
  Markéta Praha Ondřej Smetana – Zdeněk Holub
  SC Žarnovica Fritz Wallner, A – Ján Halabrín, SK
  Topinka Racing Club Michal Škurla – Michael Hádek
 
nasazení: PSK Olymp Praha Matěj Kůs – Josef Franc
  ZP Pardubice Václav Milík – Tomáš Suchánek
  AK Slaný Eduard Krčmář – Martin Málek
  HBC@Vrates Divišov Daniel Hádek – Michaela Krupičková
  AK Březolupy  
  PRO-TEC SK Miletice Michal Mitko – Roman Čejka
  Grepl PDK Mšeno Mads Korneliussen, DK – Przemyslaw Pawlicki, PL

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II) a Antonín Škach

Mšenu nepomohlo ani pokropení živou vodou z nebes

AKTUALIZOVÁNO – FOTO

Mšeno – 2. srpna
Odložené utkání mezi Mšenem a DaK Moto Plzeň-Divišov definitivně sfouklo mšenskou naději na postup do play-off. Hosté začali ve velkém stylu a první tři jízdy ovládli poměrem 5:1. Petr Vandírek reagoval briskně žolíkovým útokem, jenže František Liebezeit odpověděl povoláním Mateje Žagara. Slovinec nezaváhal a trojkoalice udržela vrch. Do konce duelu dovolila Mšeňákům vyhrát jenom dvě jízdy. S konečnou šestnáctibodovou převahou si navíc vytvořila skvělou platformu pro zisk bonusu v odvetě.

Pecka na úvod
Hrany, které mezi oběma soupeři vybrousilo zrušení utkání v květnovém termínu, se velice rychle otupily. Petr Vandírek a František Liebezeit našli rychle společnou řeč a dokonce si ani dnes neznačili pneumatiky. Boj propukl až na dráze, sotva se závodníci vrátili z nástupu. A byl to vskutku frmol. Nad nedostatkem času láteřil především Bořivoj Hádek. Sotva se jeho mladší syn Daniel vrátil z nástupu, rozběhly se dvě minuty pro rozjížďku s číslem jedna.

Daniel Hádek však nepodlehl tlaku. Hned po vylétnutí pásky se usadil za Janem Holubem, aby s poměrnou převahou dovezli do trojkoaličních boxů pět bodů na úkor Michala Kleina a Patrika Nagye. Maďarského juniora, jenž by si zasloužil metál už jen za své cestování z okolí Szegedu, čekal druhý start již v rozjížďce s číslem dvě.

Na motocykl si sedl, když z dvouminutového limitu zbývalo jen osmatřicet sekund, nicméně u pásky stál včas. Nejlépe odstartoval Filip Šitera. „Myslel jsem, že to bude bolet víc,“ vyjádřil se na adresu své zlomené klíční kosti. V prvním oblouku se však okolo něho jen mihli Zdeněk Simota s Matejem Žagarem.

Jediný boj, kteří diváci na dráze viděli, produkoval Matej Žagar. Slovinec si nedopřál klidu, dokud se nedostal před svého týmového kolegu. „To je pro diváky,“ odvracel František Liebezeit narážky, zda svého závodníka poučil, kdo je jeho soupeř. Mezitím se ovšem nachystala třetí jízdy.

Do ní nejlépe odstartoval Jan Holub. Kjastas Puodžuks se zařadil za jeho zády, když v úvodním výjezdu za sebou nechal Jana Jaroše. Ten ovšem nechtěl házet flintu do žita. Celé kolo se tlačil na Lotyše spodní stranou, doku se v první zatáčce druhého kola nevrátil na druhé místo. Jenže Kjastas Puodžuks dokázal být ještě tvrdší než mšenský borec. A hned v následující zatáčce ho odsunul za svá záda.

Jenže problém jménem Jan Jaroš tím nevyřešil. Mšeňák prahnul po odvetě jako ministr financí po příjmech z daní. V předposlední zatáčce ale upadl. Všichni si s ulehčením oddechli, když se sanitka vrátila do depa bez pasažéra, jelikož Jan Jaroš dorazil pěšky.

Třetí maximální prohra domácího celku nemohla Petra Vandírka v klidu. Přispěchal nahlásit, že ve čtvrté jízdě nastoupí místo Stanislava Pouznara Greg Hancock v roli žolíka. Když tuto informaci řekl Františkovi Liebezeitovi, ten odpověděl zbraní stejného kalibru. Nechal Daniela Hádka, a si zase sundá přilbu a nahradil ho Matejem Žagarem.

Slovinský závodník se tentokrát mohl pyšnit excelentním startem. Ze mšenského páru sršel iniciativou hlavně Mads Kornelliusen. Útočil ze všech sil, ale když poznal marnost svého počínání, v závěru třetího kola uvolnil cestu Gregu Hancockovi, jehož body se násobily dvěma. Remíza se tak změnila alespoň v částečně chlácholivé vítězství Mšena v poměru 5:3.

Hosté ovšem stále vedli o deset bodů a paní Smůla ne a ne vypadnout ze mšenských boxů. V rozjížďce s číslem pět nestihnul Jan Jaroš dvouminutový limit. Kjastas Puodžuks po vylétnutí pásky nepustil Madse Korneliussena před sebe a Dán se tentokrát mohl pochlubit jen skalpem Zdeňka Simoty.

V sedmé jízdě si Daniel Hádek opět vylepšil svůj osobní average, když konkurenci svých vrstevníků deklasoval stylem start – cíl. „Konečně přišlo v extralize vítězství,“ radoval se. Domácí tandem Patrik Nagy – Stanislav Pouznar se usadil hned za ním, aby čelil srdnatým útokům Michaely Krupičkové. Stanislav Pouznar, jemuž připadla úloha nárazníku na ambice dívky v zeleném, však držel třetí místo zuby nehty. Michaela Krupičková se navíc v první zatáčce třetího kola přetočila a ztratila kontakt. „Mrzí mě to, ale snad dostanu ještě šanci,“ svěřila se.

Živá voda domácím nepomáhá
Za stavu 13:25 se na startovním roštu rozjížďky s číslem sedm shromáždili jenom samí cizinci. Vrch měl opět Matej Žagar, který dnes opět prokazoval, jaké terno s jeho angažmá trojkoalice udělala. Greg Hancock a Mads Korneliussen se seřadili za jeho zády. V úvodním oblouku druhého okruhu mezi ně pronikl Kjastas Puodžuks, avšak dánský borec byl zase před ním v nájezdu do třetího kola.

Pokus Zdeňka Simoty o letmý start do rozjížďky s číslem osm u Pavla Kubeše neprošel. Při repete se plzeňský borec dostal do čela regulérně, navíc s Janem Holubem za zády. „Z jedničky start hrozně vázne, je to pískovitý,“ líčil Filip Šitera, jenž spolu s Patrikem Nagyem dovezli jediný bod. Z oblohy se mezitím začaly snášet dlouhé provazce deště, které ve svém důsledku prakticky jen osvěžily vzduch po horkém dni. I když se zpočátku mohl zdát, že jde o živou vodu s ambicemi vzkřísit mšenské závodníky.

Mads Korneliussen s Gregem Hancockem totiž opanovali rozjížďku s číslem osm před Janem Holubem a Michaelem Hádkem, jenž nakonec neprojel pod šachovnicovou vlajkou. Od nejsilnějšího páru domácích v méně nabité jízdě se však něco podobného dalo očekávat a trojkoalice navýšila svůj náskok hned vzápětí.

Jan Jaroš, převlečený do staré modrobílé kombinézy, stál u vrat výjezdu na ovál jako první, avšak Patrik Nagy si nyní dával na čas. Z depa na dráhu vjel, když na rampě u pásky začalo blikat vylučovací světlo, které svým modrým odstínem korespondovalo s jeho přilbou. Kjastas Puodžuks odčinili předchozí nulu hladkým triumfem před Janem Jarošem, zatímco Daniel Hádek ukončil své dnešní účinkování jedním bodem.

Před jedenáctou jízdou se opět na krátkou dobu rozpršelo. Matej Žagar, který zastoupil Michaela Hádka, mířil ke svému motocyklu přichystanému u vrat se žlutým povlakem. František Liebezeit byl ovšem ve střehu a briskně ho poslal pro bílý. Slovinec posléze opět exceloval, zatímco Jan Jaroš s Madsem Korneliussenem nedali ani náznak šance Zdeňku Simotovi.

První a jediné prohry se Matej Žagar dočkal ve dvanácté jízdě. S vylétnutím pásky letěl dopředu Greg Hancock stínovaný Madsem Korneliussenem. Oba Mšeňáci si vzápětí své příčky prohodili, což se jim stalo osudným. Ve druhém okruhu se Matej Žagar dostal v zatáčce u depa na druhé místo.

Okamžitě vytrapoval po Madsi Korneliussenovi a do cílové rovinky vedl smělý útok, aby nakonec na metě zaostal o pár centimetrů. S dvanácti body ztráty mohlo Mšeno ještě doufat v zázrak, který ovšem jejich hosté nepřipustili. Zdeněk Simota s Janem Holubem letěli z roštu třinácté jízdy jako rakety. Jan Jaroš zůstal ve druhém kole stát, jeho bod podědil Michal Klein, ale v trojkoaličních boxech mohli začít slavit.

V sázce byl už jenom bonus pro srpnovou odvetu v Divišově, avšak domácí trojkoalici nepovolili prolomení čtrnáctibodové hranice, jež je ovšem sama o sobě úctyhodná. Greg Hancock teprve podruhé za dnešní večer předvedl své obvyklé sólo, avšak Kjastas Puodžuks a Zdeněk Simota nenechali Filipa Šiteru bodovat.

Závěr patřil Mateji Žagarovi, jenž neohroženě zamířil za svým pátým triumfem. Mads Korneliussen a Greg Hancock museli vzít za vděk skalpem Jana Holuba. „Škoda,“ litoval plzeňský junior své jediné dnešní nuly. „Ale je to přece jen patnáctá jízda!“

Hlasy z depa
„Jsem rád, že jsme vyhráli,“ svěřoval se Matej Žagar. „Před jedenácti lety jsem tady měl těžký pád. Dnes jsem šastný, bylo to o moc lepší. A publikum bylo super.“

„Závody dobrý, dráha super, vyšlo to,“ liboval si Jan Holub. „Určitě lepší než na začátku sezóny, kdy jsem měl zdravotní problémy. Jsem spokojenější než po poslední extralize, teď tam nějaký vítězství bylo. Uvidíme, jak to půjde dál, kdyby takhle, bylo by to suprový. Škoda poslední jízdy, ale tam by asi moc šancí nebylo.“

„Lepší než jak v Divišově,“ bilancoval Zdeněk Simota. „Vyhráli jsme a ve Mšeně! Tři tejdny jsem neseděl na motorce, teď je to najednou takový divný. Chce to závodit, závodit, závodit. Ale dneska určitě spokojenost.“

„Dobrý,“ odtušil Daniel Hádek. „Nestěžuju si, dělal jsem body a dobře jsem startoval. Dneska to byl dobrej‘ závod, konečně přišlo vítězství v extraligový jízdě. Rozhod‘ start, mám novou spojku a jede to. V Plzni budu chtít vyhrát dvěstěpadesátky a hlavně dát těm skopčákům na prdel.“

„Z pohledu diváka paráda,“ zachovával Michael Hádek svůj obvyklý sarkastický přístup. „Jezdil jsem, až lehl prach, co víc si přát?!“

„Ta nula mě mrzí,“ tvrdila Michaela Krupičková. „Doufám, že příště dostanu víc šancí.“

„Lituji porážky,“ svěřoval se Mads Korneliussen. „Ale to se stane, jsou to závody.“

„Jde to,“ odtušil Filip Šitera na téma svého zdravotního stavu. „Ale start z jedničky hrozně vázne, je to pískovitý. Myslel jsem, že rameno bude bolet víc. Už jsem si zvyk‘, že když něco začne jít, zkurví se to.“

1. DaK Moto Plzeň-Divišov     54
Michaela Krupičková – – 0 – –   0
Kjastas Puodžuks, LAT 2 3 0 3 0 2 10(1)
Daniel Hádek 2 – 3 – 1   6(1)
Michael Hádek 0 – R – –   0
Zdeněk Simota 2 1 3 0 3 1 10(2)
Matej Žagar, SLO 3 3 3 3 2 3 17
Jan Holub 3 3 2 1 2 0 11(2)
 
2. Grepl PDK Mšeno     38
Michal Klein 1 1 – – 1   3
Jan Jaroš F M – 2 2 E   4
Stanislav Pouznar – – 1 – –   1(1)
Mads Korneliussen, DK 1 2 1 3 1 3 2 13(3)
Filip Šitera 1 – 1 – – 0 2
Patrik Nagy, H (ACCR) 0 0 2 0 M   2
Greg Hancock, USA 4* 2 2 1 3 1 13(2)

Aktuální extraligová tabulka:

  závody skóre body
1. Pardubice 5 239:220 9
2. Praha 3 155:121 6
3. Dak Plzeň Divišov 4 187:180 4
4. Slaný 5 217:243 4
5. Mšeno 5 213:247 1

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Wojta Zavřel a Michal Kohout

Eduard Krčmář vyrazí za třetím titulem se startovním číslem tři

Plzeň – 2. srpna
Eduard Krčmář, Daniel Hádek, Michal Průcha a Michaela Krupičková budou mít za soupeře ve druhém a závěrečném dílu zlaté trofeje dvěstěpadesátek v sobotu v Plzni jedenáct cizinců. Šestnáctka zůstává volná. V prvním kole v Goričanu byl použit rozpis pro dvacet závodníků, takže Eduard Krčmář a Michael Härtel se dělí o průběžné vedení s patnácti body. Minimálně po sobotní rozjížďce s číslem jedenáct zůstane na čele už jen jeden z nich, jelikož je rozpis závodu svede na startovní rošt dohromady.

Startovní listina – sobota:

1 Marc Herter, D
2 Jordan Dubernard, F
3 Eduard Krčmář, CZ
4 Philipp Schmuttermayer, D
5 Dimitri Berge, F
6 Onno Rykena, D
7 Michal Průcha, CZ
8 Jeremy Cibinski, D
9 Giorgio Trentin, I
10 Daniel Hádek, CZ
11 Daniel Spiller, D
12 Pavel Savelev, RUS
13 Steven Mauer, D
14 Michael Härtel, D
15 Michaela Krupičková, CZ
16 neobsazeno

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II)