D隝 se do Marmande vrátil sice pozdě, ale pro Josefa France ještě příliš brzy

Marmande – 14. července
Páteční večer nezastihl Josefa France v nejlepším rozpoložení. Z race-off světového poháru družstev ve švédské Malille se hnal na západ Francie ke čtvrtému finálovému závodu na dlouhé dráze ve francouzském Marmande. Po dvou jízdách měl na svém kontě devět bodů, ale mítink musel být kvůli dešti po rozjížďce s číslem sedm zastaven a přeložen na sobotní dopoledne. Pražský závodník se znovu pustil do boje, aby mu nakonec druhý triumf v řadě sebral Joonas Kylmäkorpi až v posledním zatáčce před cílem.

„Teď když jedeme domů autem a já vím, že byl Pepe druhej‘, tak bych mohl říct, že přeložení závodu nevadí,“ přemítal Zdeněk Schneiderwind za volantem své dodávky dnes krátce po půlnoci. „Ale jak nikdy moc netipuju, tak věřím tomu, že by v pátek ty závody vyhrál. Jel s takovou chutí a lehkostí, s dráhou si poradil nejlíp ze všech. A to si zřejmě myslela i většina závodníků.“

Nicméně Josef Franc ze svých ambicí neslevil ani v sobotu odpoledne. „Tím vůbec nechci snižovat jeho sobotní výkon,“ pokračuje Zdeněk Schneiderwind ve svém vyprávění. „Protože opět jel a bojoval s obrovským nasazením, ale v pátek si myslím, že by to bylo ještě o chlup lepší. A nebo taky ne…“

Navzdory deštivému počasí byl ovál v dobrém stavu. „Dráha v Marmande po několika letech experimentů, kdy nápady na hlubší a závodivější dráhu odneslo hodně závodníků zraněním, se zase vrátila na starou klasiku,“ svěřuje se Zdeněk Schneiderwind. „A to je tvrdá dráha. Úrovni závodu to jenom pomohlo.“

Pražský závodník se záhy opět vydal vstříc finálové rozjížďce. „Pepe opět bojoval jako lev, ale na startu už oproti pátku byly hluboký koleje, se kterejma se vyrovnal, ale ostatní ještě lépe,“ líčí Zdeněk Schneiderwind. „Stejně jako minulej‘ tejden předvedl souboj s Theo Pijperem, o kterým se bude dlouho mluvit. Do finále postupoval jako čtvrtý a vybral si start úplně zvenku.“

Jenže těsně před finálovou rozjížďkou se do Marmande vrátil hustý slejvák. Nejlépe odstartoval Theo Pijper, ale v prvním oblouku ho vystřídal Josef Franc a vzápětí i Joonas Kylmäkorpi. „Pepe j po startu všechny obtáh,“ vypráví Zdeněk Schneiderwind. „A hned jim ujel a vypadalo to dobře.“

Ovšem průtrž mračen měnila povrch dráhy každou ze svých tisíce kapek. „Ve vteřině to byla klouzačka,“ říká Zdeněk Schneiderwind. „Toho lišácky využil Kylmäkorpi a po venku v řezance Pepeho objel. Ale i tak je Pepeho druhý místo prostře bomba.“

V průběžné klasifikaci Josef Franc poskočil na třetí příčku o čtrnáct bodů za Theo Pijpera, na něhož má Joonas Kylmäkorpi na čele ještě patnáctibodový náskok. Stejně bodů jako pražský závodník má před zářijovým vyvrcholením šampionátu v Morizes a Vechtě i Martin Smolinski, který se ve druhé zatáčce dostal před Theo Pijpera na druhou pozici.

1. Joonas Kylmäkorpi, FIN 25
2. Josef Franc, CZ 21
3. Martin Smolinski, D 25
4. Glen Phillips, GB 18
5. Theo Pijper, NL (FFM) 24
6. Andy Appleton, GB 20
7. Jerome Lespinasse, F 15
8. Cameron Woodward, AUS 13
9. Mathias Kröger, D 12
10. Jannick de Jong, NL 11
11. Aki Pekka Mustonen, FIN 8
12. Jörg Tebbe, D 6
13. Philippe Ostyn, F 5
14. Mathieu Tresarrieu, F 4
15. Stephan Katt, D 4
16. Richard de Biasi, F (res) 4
17. Bernd Diener, D 4
18. Gabriel Dubernard, F 3
19. Theo di Palma, F 3
20. Jerome Coste Lescoul, F 0

Ilustrační foto: Jiří Bayer

Před 50 lety: Antonín Šváb debutoval při Zlaté přilbě pódiem

Pardubice – 16. září 1962
Když Antonín Šváb před padesáti lety poprvé přijel na pardubické dostihové závodiště, svět ploché dráhy ho pořád bral jako úspěšného cyklistu, vítěze Závodu míru, který oklikou přes silniční okruhy zakotvil u sportu levých zatáček. Již třetí sezónu hájil barvy severočeského krajského týmu, s nímž v jednašedesátém dobyl stříbrné medaile v československé lize. V sezóně 1962 se poprvé probojoval do šampionátu jednotlivců, ale ani jednou neskončil do šestého místa, aby mohl brát mistrovské body do tabulky. Zlatou přilbu ovšem skončil na pódiu a dodnes lituje závady, která ho z něj napřesrok sestřelila, o čemž vyprávěl magazínu speedwayA-Z.

Užitečné návyky z minulosti
Bezmála dvou a půl kilometrová travnatá dráha pardubického závodiště v polovině září roku 1962 ožila první reprízou obnovené tradice Zlaté přilby, která se už před druhou světovou válkou vydala na cestu mezi legendární plochodrážní klání.

„Už při tréninku jsem poznal, že je to něco, co mi půjde,“ vrací se Antonín Šváb o celé půl století zpátky. „Smyk tam nebyl tak velkej‘ jako na klasický plochý dráze. Já jezdil zezačátku na kole, potom zároveň s ním i silniční motocyklové okruhy a silnice se cyklistice podobala více než plochá dráha. Na kole se jezdí na galuskách do kopce a z kopce, na silnici byly taky kočičí hlavy a kluzká dlažba, když namokla. Na kole jel člověk z kopce i osmdesátikilometrovou rychlostí a musel vyvažovat, aby nedostal smyk.“

Jenže když Jan Veselý a Jan Kubr vzdali Závod míru, soudruzi se po cyklistech začali vozit a Antonín Šváb se definitivně začal věnovat motocyklům. Doma připravované stroje však nemohly svou rychlostí konkurovat továrním ČZ. Tehdy se v Kolíně seznámil s Václavem Stanislavem, který tehdy trénoval plochodrážníky v KAMK Praha – venkov. V jeho barvách začal kroužit po oválech, by plochodrážní smyk mu byl zpočátku hodně proti srsti. Zároveň získal práci v divišovském závodě, který tehdy ještě produkoval motocykly pod značkou ESO.

„Abychom se ale vrátili k tý Zlatý přilbě,“ usměrňuje Antonín Šváb tok našeho vyprávění. „Na plochý dráze mi dělalo dost starostí stavět kolo proti smyku. Nakonec jsem se to naučil a dostal se do špičky československých plochodrážníků. Pořád to ale nebylo ono, do světový špičky nám něco chybělo.“

Hrdina našeho vyprávění tomu začal přicházet na kloub právě na travnatém ovále v Pardubicích. „Zjistil jsem to tenkrát na tý dlouhý, když jsem to složil,“ říká. „Člověk musí mít smyk, ale i cit v zatáčkách, aby to šlo dopředu. Výsledek na plochý dráze závisí na výkonnosti a na motocyklu, ale jezdec to ovlivňuje víc než výkon motoru. Nebál jsem se doteku s protivníkem, zařadit se a pohybovat se v tom a nebál jsem se rychlosti. Rychlost jsem se naučil v době, co jsem jezdil silnice, i když jsem na špici neměl motorku, ale návyky a zkušenosti jsem tam získal. Toužil jsem po dobrým výsledku a přišel na to, že na plochý dráze je výsledek z devadesáti procent na jezdci.“

A to byla motivace jako hrom. „Na silnici jsem zjistil, že výsledky, na který jsem byl zvyklej‘ na kole, nejsem schopnej‘ docílit a to mi vadilo,“ vysvětluje. „Na plochý dráze motocykl výsledek neovlivňoval. Kdo to uměl, vyhrál. Když jsem měl možnost svýzt se na trávě v Německu, zjistil jsem, že návyky jsou dobrý. Když potom byla možnost jet na Zlatou přilbu, přihlásil jsem se hned. Byl jsem přijat a viděl, že ty vlastnosti, co mám naučený z dřívějška, tam jsou ku prospěchu.“

Tropická neděle v půlce září
Tři travnaté ročníky Zlaté přilby, které počátkem šedesátých let obnovily tradici, která se nepřetržitě táhne dodnes, se v zásadě příliš nevymykaly od svých předchůdců. Nešlo o mítink vyhrazený pouze plochodrážním speciálům, ale účast byla povolena prakticky libovolným strojům, pakliže projdou technickou přejímkou.

V dvaašedesátém, kdy závod provázelo velké horko, by se léto již pomalu vzdávalo své vlády, jí prošlo jednasedmdesát závodníků z Anglie, Západního Německa, Rakouska, Švédska, Nizozemí a samozřejmě Československa. Terénní motocykly absolvovaly rozjížďky v kubaturách do 250, 350 a 500 ccm, plochodrážníci byli rozděleni do dvou skupin.

Zkušenosti z předchozího roku, který poznamenala tragická tréninková kolize Ericha Stieglmeiera a Libora Dušánka a poněkud chaotické finále, pořadatele přiměly k částečné změně pravidel. Do finále z vylučovacích jízd postupovali první tři bez ohledu na dosažený čas, který hrál dříve klíčovou roli. Ten však musel být lepší než čas vítěze nižší třídy. Ostatní mohli jet opravné jízdy, z nichž postoupil vítěz. Ve finále se tím pádem představilo devatenáct borců, zatímco pro ostatní bylo vůbec poprvé vypsáno malé finále.

„V tý době jsem byl zaměstnán v divišovské fabrice,“ ujímá se slova opět Antonín Šváb. „Oficiálně jsem nebyl její tovární jezdec, to se bralo okrajově. V Pardubicích to byl pokus a já se připravoval sám. A zjistil jsem, že to je to, co hledám. Když jsem jel závod, všechno se mi tam líbilo. Nevěřil jsem si, že bych to moh‘ jet úspěšně, moc jsem toho neodzávodil. A pak jsem zjistil, že je to dobrý.“

Antonín Šváb nastupoval do závodu ve druhé rozjížďce plochodrážníků. Po pěti okruzích se prohnal cílem jako vítěz Antonín Kasper. Antonín Šváb protnul metu jako druhý, když se dalším postupujícím stal Němec Alex Jakob, jenž sedlal divišovské ESO. První rozjížďku prve ovládl Josef Seidl, který ohlídal Martina Tatuma i Rudolfa Havelku. Jeho manažerem byl dvojnásobný předválečný vítěz Hermann Gunzenhauser, který mu signalizoval, aby zvolnil tempo, protože příliš rychlý čas by znamenal větší handicap pro finále.

V opravné jízdě zvítězil Milan Wagner a místo ve finále se našlo i pro druhého Borka Řípu. Dnes se již stěží dopátráme proč, když to odporovalo propozicím. Dalším plochodrážníkem v rozhodující jízdě se stal Jaroslav Machač, který tam ovšem pronikl mezi terénními motocykly.

„Machačovi to myslelo, byl taky dobrej‘ jako jezdec i po technický stránce,“ vysvětluje Antonín Šváb. „Sestrojil speciální motocykl a do plochodrážního rámu dal motor z třistapedesátky. Věděl, že tak dostane menší handicap.“ Reglementy podobné úpravy připouštěly, jedinou podmínkou účasti startu mezi terénáři bylo, že motor musí spalovat benzín.

Chybělo sto metrů
Upravené propozice Zlaté přilby 1962 řešily rovněž handicapy pro finále. Zatímco před rokem museli plochodrážníci čekat na svůj start celou minutu a ještě osm sekund navrch po startu nejslabších terénních motocyklů, nyní bylo výslovně zakotveno, že odstup mezi jednotlivými třídami nesmí přesáhnout třiadvacet sekund. Pořadatelé si od toho slibovali jednak eliminaci přílišného taktizování ve vylučovacích jízdách, a jednak omezení náskoku slabších kubatur. Ty mívali náskok větší než jeden okruh, což mátlo nejen diváky, ale i časoměřiče. Spekulace, zda Oldřich Klaudinger byl v jednašedesátém skutečně první v cíli, se vedou čas od času až dodnes.

Tentokrát vyrazili třistapadesátky třináct vteřin po dvěstěpadesátkách. Pětistovky měly handicap šestadvacet vteřin, plochodrážníci devětačtyřicet. „Machač s třistapadesátkou měl už náskok skoro kolo,“ vzpomíná Antonín Šváb. „V zatáčkách byl skoro stejně rychlej‘ jako s pětistovkou, ale Josef Seidl ho nakonec dojel. Já potřeboval možná jen sto metrů a měl jsem ho taky.“

Třiačtyřicetiletý Josef Seidl se mohl radovat z aplausu osmdesáti tisícovek diváků, ale také z překrásné trofeje. Jaroslav Machač dosáhl svého životního výsledku při Zlaté přilbě. A Antonín Šváb, jehož dráha mezi plochodrážní hvězdy právě v Pardubicích odstartovala, konec konců také.

„Považoval jsem to za úspěch a poznal, že tyhle závody mi sedí víc než klasická plochá dráha,“ říká dnes. „Ještě když jsem se zúčastňoval přípravných táborů Závodu míru, se nám trenéři snažili vysvětlit všechny detaily, co dělat. A hlavně, že musíme přemejšlet. To bylo zvykem v atletice, ale v motorismu ne, tam nikdo nikomu neříkal, co má dělat. Ta technická stránka jízdy se nastudovala, ale já se snažil styl jízdy rozebrat.“

Ke svému cíli si volil své vlastní postupy. „Tenkrát manažeři nebyli,“ popisuje. „Požádal jsem mechanika, aby sledoval, co v tý poslední zatáčce dělá špička, třeba Fundin nebo Briggs. Snažil jsem se to rozebírat, abych se to naučil. Přemejšlel jsem, proč jsme dobří, ale na svět to nestačí. Speciálně u sebe jsem zjistil, že je to otázka ne fyzická, ale psychická. V mistrovství republiky to stačilo, ale když jel člověk se světovými jezdci, ne. Tam už člověk nesmí přemejšlet a musí to jet automaticky.“

Fatální defekt
Rok se sešel s rokem a v Pardubicích se chystal další ročník Zlaté přilby, poslední na travnatém ovále koňského závodiště. Antonín Šváb cítil, že by mohl své umístění z předchozího roku ještě vylepšit. V duchu pomýšlel i na blyštivou trofej a přípravu podřídil velikosti svých ambicí.

„Už jsem měl podporu továrny,“ přibližuje hlavní změnu sezóny 1963. „Připravili jsme se podle toho a udělali třírychlostní skříň. Musím pochválit Jardu Červinku, že to odsouhlasil. Hned nám bylo jasný, že to musí být rychlejší. Ta třetí rychlost měla výhodu, že jsem je moh‘ předjet po rovině.“

Jenže 15. září 1963 neviděl Antonín Šváb cíl ani ve vylučovací, ani v opravné jízdě. „Stala se chyba,“ připouští dnes. „Olej protíkal hlavní hřídelí převodovky až do spojky, což jsme neuhlídali. Byla to jednoduchá chyba, olej tekl drážkou hřídele a spojka prokluzovala. Na tom jsem vypad‘ v kvalifikaci a to byl ten problém. Jinak si myslím, že jsem měl doma zlatou přilbu, měli jsme to jasně rychlejší.“

Po debaklu divišovských motocyklů ESO v kvalifikaci v Mariánských Lázních roku 1961 se čeští závodníci nezúčastňovali evropského šampionátu na dlouhých oválech. Zlatá přilba od sezóny 1964 zakotvila ve Svítkově a Antonín Šváb se tak vrátil na dlouhé a travnaté dráhy až v osmašedesátém.

„Když jsme mohli jezdit s Lubošem Tomíčkem ven, jezdili jsme vyrovnaně se světovou špičkou,“ vzpomíná Antonín Šváb na evropský šampionát, jenž mu roku 1968 přinesl sedmou příčku. „Byla to smůla, kdybychom oba přešli jen na dlouhou, mohli jsme tam mít úspěchy, co já měl potom na tom ledě. Už nám ale bylo dost roků. Na tom ledě jsem to ještě stihnul, ale tady už ne.“

Po skončení své závodní činnosti působil Antonín Šváb jako zaměstnanec Motokovu ve Velké Británii. Po návratu se opět usedl za řidítka závodního motocyklu, jelikož Československo počátkem osmdesátých let zasáhl boom motocyklových sprintů na 400 metrů. Přitom oprášil myšlenku třístupňové převodovky, od níž si v třiašedesátém sliboval útok na zlatou přilbu, jenž se nakonec stala kořistí Antonína Kaspera.

„Vrátil jsem se z Anglie, viděl plakáty na dragstery,“ vzpomíná neuvěřitelně vitální muž, jemuž by nikdo nehádal jeho osm křížků. „To už mi bylo pětačtyřicet roků. První závod jsem byl třetí a chtěl jsem si vylepšit výsledky, tak jsem tu skříň jel. Dali jsme tam jiný převody, ale ten systém byl stejnej‘, jak jsem s ním jel tu Přilbu.“

Stejná touha po výsledku, která ho hnala do pedálů závodního kola a později ho zavírala do garáží a tělocvičen, stála za úspěchem i při dragsterech. „Nechci říkat, že to bylo mojí zásluhou, ale když jsem tu motorku prodal, staly se dragstery mistrovstvím republiky,“ usmívá se svým lišáckým způsobem. „Musel jsem to udělat. Tonda začal jezdit plochou dráhu a já se musel věnovat jeho výchově…“

14. Zlatá přilba Československa – Pardubice:
1. Josef Seidl (D) , 2. Jaroslav Machač (CS), 3. Antonín Šváb (CS), 4. Jan Brabec (CS), 5. Miloslav Souček (CS), 6. Borek Řípa (CS), 7. František Rón (CS), 8. Pavel Tůma (CS), 9. Antonín Hrach (CS), 10. Vlastimil Válek (CS), 11. Vladimír Dubšík (CS), 12. Bedřich Bendík (CS), ve finále dále startovali Martin Tatum (GB), Rudolf Havelka (CS), Antonín Kasper (CS), Alex Jacob (D), Milan Wagner (CS), Oldřich Klaudinger (CS), Ervín Krajčovič (CS) a Vlastimil Čížek (CS).

Foto: archív Antonína Švába a archív autora

Angína vyřešila libereckou kvalifikaci

Praha – 13. července
Zkraje týdne skolila Ondřeje Veverku těžká angína. Pražský junior strávil středu s oteklým krkem v posteli místo přeborového závodění v Pardubicích. Sice figuroval v původní startovní listině zítřejšího třetího podniku juniorského šampionátu v Liberci, avšak jeho start je za daného stavu logicky nereálný.

Jeho absence zároveň učinila kvalifikaci naprosto zbytečnou, jelikož počet volných míst se zvýšil na čtyři startovní číslo sedm tím pádem dostal Stanislav Pouznar, Michaela Krupičková zaznamená debut v české juniorce s devítkou, Zdeněk Růžička zdědil třináctku po Ondřeji Veverkovi, zatímco na Filipa Hájka zbyla šestnáctka.

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II)

Krzysztof Nowacki dostal distanc za rozlučku s diváky

Pardubice – 11. července
Přebor republiky jednotlivců přináší možnost kvalitního závodění především seniorům výkonnostního středu, avšak za své vlastní prostředky, jelikož se nevyplácejí žádné náhrady. Naproti tomu můžete dostat pokutu a následný zákaz činnosti, jako se to stalo ve středu Krzysztofu Nowackemu. Jeho tradiční rozloučení s diváky bylo totiž kupodivu vyhodnoceno jako nesportovní chování.

Pětistovka za kolečka, distanc za nezaplacení
Kamenem úrazu se stala kolečky, která polský závodník provádí po skončení své poslední jízdy. Jednou rukou bravurně ovládá motocykl a tou druhou mává divákům. Jenže u nás nemají showmani na růžích příliš ustláno. Sotva se Krzysztof Nowacki objevil nahoře v pardubickém depu, padl verdikt o pětisetkorunové pokutě.

„Na rozpravě s jezdci bylo všem zřetelně oznámeno, že veškeré takovéto projevy před skončením závodu budou pokutovány částkou 500 Kč, což je polovina sazby za nesportovní chování,“ vysvětluje Petr Moravec. „Mimochodem při prvním přeboru v Pardubicích byl Krzysztof Nowacki napomínán za totéž, když to prováděl na rovince před tribunou.“

Nicméně uplatnit pravidlo o nesportovním chování na kolečka v zatáčce u depa se na první pohled zdá jako poněkud silný šálek kávy. „V pravidlech je napsáno, že jezdec jede přímo ke startu a po skončení jízdy přímo do parkoviště závodních strojů,“ odhaluje Petr Moravec. „Navíc svým kroužením před vjezdem do parkoviště závodních strojů ohrozil právě vyjíždějící jezdce. Vzhledem k tomu, že pokutu nezaplatil, má od včerejšího dne až do zaplacení pokuty zastavenou činnost.“

Děkovat se musí
Smůla potkala Krzysztofa Nowackeho shodou okolností, když se vypořádal se sérií svých třináctek. „Konečně jsem vybojoval vyšší pozici než třináctou,“ radoval se po závodech. „Doteď jsem startoval ve třech závodech a pokaždé byl třináctý. A tak mám velkou radost, že to teď bylo lepší a obsadil jsem deváté místo.“

Jenže vzápětí zjistil, že se jeho dvě kolečka na rozloučenou neobejdou bez trestu. „Radost mi kazí, že musím zaplatit pět set korun pokuty,“ říká polský závodník, který už pátým rokem startuje s českou licencí. „A to jenom proto, že jsem pro fanoušky udělal u depa pár takových malých koleček, abych jim poděkoval na podporu během závodů. Myslím, že si něco takového zaslouží, když se chodí dívat na závody.“

Krzysztof Nowacki nemohl pochopit, jaký přečin vlastně spáchal. „Prý se v pravidlech píše, že se to nesmí dělat,“ krčí rameny. „Ale já jsem takový článek neviděl. Mnohem více je mi líto, že se už nebudu moci loučit s diváky tímto svým způsobem. Kromě toho jsem dostal zákaz jezdit po zadním kole.“

Za wheelie rozhodčí Pavel Váňa napomínal kupříkladu i Michala Škurlu při divišovských stopětadvacítkách minulý týden. Jenže plochodrážní závodníci mají daleko do figurínek v dálkově ovládaných modelech, které své emoce rozhodně projevovat nemohou.

„Něco vymyslím, abych divákům poděkoval za to, že chodí na závody podporovat závodníky,“ plánuje. „My přece jezdíme pro ně. Chtěl bych je všechny moc pozdravit a také svou ženu Karolinu a synky Martinka a Alanka.“

Foto: Wojta Zavřel

Do síta na leadery jsou vyvrtané stále menší díry

Liberec – 13. července
Z dubnového mítinku ve Slaném odjížděli tři závodníci na čele průběžného pořadí juniorského šampionátu. Do Plzně o měsíc později nedorazil Roland Benkö, avšak Eduard Krčmář s Václavem Milíkem zůstali jako jeden muž na pozici leadera. Po zítřejším třetím kole v libereckých Pavlovicích ovšem zbude na čele jenom jeden.

Václav Milík se totiž nemůže zúčastnit, poté co mu před odjezdem na světový pohár družstev v King’s Lynnu spadl motor na levou ruku. Středeční lékařská kontrola naštěstí neodhalila žádné fraktury, nicméně pardubický junior dopřeje naražené dlani klid. Bude přitom spoléhat na pravidlo o škrtání jednoho nejhoršího výsledku.

Absence pardubického juniora přitom želí i Eduard Krčmář, by s největší pravděpodobností zůstane na hrotu průběžné klasifikace osamocený. „Bude mi chybět na ten rozjezd o první místo,“ směje se slánský junior. „Pokaždý jsme ho spolu jeli.“

Ve Slaném jeho cílem projel dříve Václav Milík, v Plzni zase Eduard Krčmář. „Bude to jednodušší,“ vnímá Eduard Krčmář závod bez svého pardubického soka. „Naposled mi to v Liberci šlo, tak uvidíme, jak to dopadne, už mám naložíno. Těším se, poslední závody jsem měl extraligu v Plzni.“

Cestu Eduarda Krčmáře ovšem dozajista budou chtít zkřížit další borci. Především čtveřice pražských mušketýrů Michal Škurla, Ondřej Veverka, Zdeněk Holub a Ondřej Smetana, jejichž výkonnost má letos stále vzestupný trend. Jana Holuba sice stále trápí záda, ale skutečnost, že jede svou poslední sezónu mezi juniory, nepochybně zvyšuje jeho hlad po výsledku. A po svém zranění z mistrovství světa se do závodního kolotoče vrací Roman Čejka.

Mítink zahájí kvalifikační jízdou na samotný závěr tréninku. Vedle mšenských Stanislava Pouznara a Zdeňka Růžičky k ní nastoupí dvojice debutantů v české juniorce Michaela Krupičková a Filip Hájek.

Startovní listina:

kvalifikace: Stanislav Pouznar, Mšeno
  Zdeněk Růžička, Mšeno
  Michaela Krupičková, Divišov
  Filip Hájek, Praha
 
hlavní závod: 1 Roman Čejka, Slaný
  2 David Štěrovský, Pardubice
  3 Michal Průcha, Slaný
  4 Ondřej Smetana, Praha
  5 Daniel Hádek, Plzeň
  6 Michal Škurla, Praha
  7 vítěz kvalifikace
  8 Jan Holub, Plzeň
  9 druhý z kvalifikace
  10 Michal Klein, Mšeno
  11 Patrik Nagy, H – Mšeno (ACCR)
  12 Eduard Krčmář, Slaný
  13 Ondřej Veverka, Praha
  14 Zdeněk Holub, Praha
  15 Dominik Hinner, Praha
  16 třetí z kvalifikace
  17 čtvrtý z kvalifikace

Omluveni: zranění Vít Janoušek, René Vidner a Václav Milík

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II)

Dánská čtyřka ukončila polskou vládu ve světovém poháru družstev

Malilla – 12. července
Celkem pětkrát v posledních letech se Poláci radovali z triumfu ve světovém poháru družstev a letos měli šanci na čtvrtý titul v řadě. Do jejich cesty se ovšem při včerejším race-off v Malille postavili Dánové. Když dánská čtveřice doprovodila na pódiu tóny státní hymny svým vlastním zpěvem, byla však polská vláda u konce. Naši severní sousedé totiž budou ve finále poprvé od roku 2006 chybět. Český národní tým měl několikrát na dohled Brity, nakonec po sympatickém výkonu obsadil čtvrtou příčku.

Manažer Anders Secher měl včera k dispozici Nicki Pedersena, který v Bydhošti chyběl, protože si uprostřed sezóny dopřál relaxační dovolenou na Kanárských ostrovech. Poslal ho do akce místo Mikkela B. Jensena. „Sice nejsem v týmu, jede za mě Nicki, ale jsem v pohodě,“ svěřoval se dánský junior před závodem. „Náš tým vypadá skutečně dobře a silně. A pamatujte si, budu brzy zpátky!“

Dánský junior měl možná na mysli už sobotní finále, kde jeho družstvo bude mít za soupeře domácí Švédy, Rusy a Australany. Včerejší race-off ovládli Dánové dokonale a vypořádali ses polským tlakem, aby polské orlici uzavřeli finálové brány.

Historie však nabízí další polsko – dánské paralely. Seveřané byli posledním týmem, který Poláky ve Vojensu roku 2008 sesadili z trůnu a nyní by rádi na něj opět usedli. „To by pro nás znamenalo hodně,“ vyjádřil se na toto téma Niels Kristian Iversen. „Měli jsme pád těžkých let, kdy jsme byli hodně blízko. Předloni ve Vojensu nás nakonec porazili Poláci, kteří byli hodně silní, nyní ale neměli nejsilnější tým. Museli jsme vyhrát race-off a postoupit do finále.“

Bez zraněných Jaroslawa Hampela a Janusze Kolodzieje však Marek Cieslak dokázal být tvrdým soupeřem a skvělým taktikem, což dokázal v rozjížďce s číslem dvanáct. Když se Tomasz Gollob sebral po dvou úvodních nulách a vyhrál jedenáctou jízdu, neváhal ani vteřinku a svěřil svému kapitánu žolíka.

Na Dány polský nápor nestačil, ale Angličané museli za záda červenobílých. Přitom po úspěšném žolíkovém útoku Tai Woffindena v rozjížďce s číslem osm dýchali na záda vedoucích Dánů s odstupem pouhých dvou bodů. Chris Harris nasazený jako taktická rezerva zvítězil v osmnácté jízdě, čímž definitivně sfouknul českou naději na skok na třetí místo.

Náš tým neprožil rozhodně špatný večer. Josef Franc triumfoval hned v rozjížďce s číslem dvě. Posléze ve čtrnácté jízdě i on zapadl do koncepce úspěšných žolíků konkurenčních týmů a čtrnáctou jízdu vyhrál stylem start – cíl. Maciej Janowski mu sice nedopřál ani chvilku klidu, však pražský borec byl dokonalým pánem situace.

„Je to všechno o štěstí,“ svěřoval se Josef Franc na tiskové konferenci. „Nikdo z nás v národním týmu není špatný závodník. Jenom jsme teď pár hodin neměli štěstí. Já měl dobrý večer a tak to prostě někdy chodí.“

Na seznam vítězů se zapsal také Aleš Dryml, skvěle se orientující v postartovní skrumáži sedmnácté jízdy. Ale česká šance atakovat Brity vzala za své hned vzápětí triumfem Chrise Harrise, jak již bylo řečeno.

„Opravdu jsme neočekávali hodně,“ připouštěl Josef Franc. „Ale je škoda, že jsme poslední. Doufám, že v budoucnosti budeme mít více štěstí a dáme dohromady ještě lepší tým. I když jsme moc neočekávali, naše umístění není příliš špatné. Se svým výsledkem jsem spokojený, i když bych pokaždé rád měl pár bodů navíc, ale jsem šastný.“

Klíčovou informaci pro další vývoj světového poháru přineslo také losování barev povlaků pro sobotní finále. Domácí Švédové budou mít červené, Rusové modré, Australané bílé a Dánové žluté.

1. Dánsko   42
Nicki Pedersen 3 3 2 2 2 12
Michael Jepsen Jensen 3 3 2 3 2 13
Leon Madsen X 0 1 1 2 4
Niels Kristian Iversen 3 3 2 3 2 13
 
2. Polsko   38
Tomasz Gollob X 0 3 6* 3 3 12
Piotr Protasiewicz 2 1 – 1 1 5
Maciej Janowski 1 2 1 2 1 7
Krzysztof Buczkowski 1 2 3 2 3 11
 
3. Velká Británie   30
Scott Nicholls 1 E 1 0 0 2
Tai Woffinden 2 6* 3 2 1 14
Daniel King 2 1 0 0 – 3
Chris Harris 2 2 2 1 3 1 11
 
4. Česká republika   19
Lukáš Dryml 0 1 1 1 0 3
Aleš Dryml F 1 T 0 3 4
Josef Franc 3 2 0 0 6* 0 11
Matěj Kůs 1 0 0 – 0 1

Foto: tiskový servis IMG World