Nässjö – 5. března 1972
Když se Antonín Šváb v roce 1970 vrátil ze švédského Nässjö jako světový šampión na ledové dráze, to bylo slávy. Nebylo divu, protože v mistrovství světa do té doby nezvítězil ani žádný jiný československý plochodrážník, ani závodník z jiného odvětví motocyklového sportu. O to větší naději si všichni dělali napřesrok. Jenže to Antonín Šváb po nezaviněném pádu do světového finále v Inzellu nepostoupil. Ovšem v sezóně 1972 skončil se stříbrem a to paradoxně v době, kdy mu na prahu jeho čtyřicítky už věřil jen málokdo. Magazín speedwayA-Z se na okolnosti zisku titulu světového vicemistra podívá přímo s Antonínem Švábem, jemuž dodatečně gratuluje k jeho úterním osmdesátým narozeninám.
Z nejvyššího stupně do nemocnice
„Když jsem to vyhrál v sedmdesátým roce, další kvalifikaci jsem jel v Rusku,“ vypráví Antonín Šváb o událostech před čtyřiceti lety, jako by je prožíval dnes. Jeho semifinálová skupina měla na programu dva závody v Ufě a třetí v Moskvě. A náš reprezentant záhy poznal, že je skutečně úřadujícím ledařským králem modré planety.
„Poznal jsem, že jezdci respektujou, když je někdo mistr světa,“ říká Antonín Šváb, jehož v sezóně 1971 čekal v tehdejším Sovětském svazu ještě seriál přípravných závodů. „Odstartoval jsem a oni se ani tolik nesnažili. Byl tam Aleksander Ščerbakov. Byl dobrej‘, rychlej‘, ale jel na víc, než měl. Skamarádil jsem se s ruským trenérem Vsevolodem Nerytovem. A on mi říkal, a si na něj dám pozor. Že sice jede dobře, ale zřejmě víc, než na co má. A pár kluků už sundal.“
Aleksander Ščerbakov byl nominován do stejné semifinálové skupiny mistrovství světa. „Uvědomoval jsem si varování Nerytova, dával si na něj bacha, ale skutečnost byla jiná,“ povzdechne si Antonín Šváb. „Faktem je, že první závod jsem vyhrál tak lehce jako nikdy předtím. Druhej‘ a třetí byli Švédové.“
Antonín Šváb, Conny Samuelsson a Kurt Westlund na stupních vítězů představovalo něco, co se v centru ledařské super mocnosti prostě nemohlo líbit. „Pro Sověty to bylo velký zklamání,“ vybavuje si Antonín Šváb. Ten si ovšem jako jeden z mála uvědomil, že takový výsledek není rozhodně samo sebou.
„Prošel jsem si pěšky tra a díval se, jak to vypadá,“ odhaluje příčiny. „Někdo přemejšlel, protože finále bylo v Inzellu a tak pochopitelně změnili tvar podle toho. Roviny jsou blíž u sebe a tím vznikají ostřejší zatáčky. Ale v SSSR jezdili na normálních stadiónech, kde byl tvar dráhy nechanej‘. Někdo si uvědomil, že je to pro Rusy nezvyk a chtěl jim vyhovět, aby se to naučili.“
Jenže zkušeným soupeřům to šlo mnohem více k duhu. „Sověti vyhořeli, čtvrtý místo pro ně bylo zklamání a šlo jim i o postup,“ přibližuje Antonín Šváb atmosféru po prvním závodě v Ufě. „V neděli jsem si procházel dráhu a zjistil, že je zpátky na tom typicky ruským, což docílili změnou vnitřní lajny. Ty nájezdy byly potom jako na normálních drahách. Díval jsem se, jak to najet, viděl jsem, že je to jiný, začal jsem odhrabávat sníh z lajny a zjistil to.“
Antonín Šváb se okamžitě se svým objevem svěřil Josefu Mičánovi, který s ním byl v Rusku jako vedoucí výpravy. „Když se tohle udělá, je pořadatel povinnej‘ udělat novej‘ trénink,“ zdůvodňuje Antonín Šváb své počínání. „Pepík nechtěl dělat zmatky. Říkal, že jsem vyhrál, že o nic nejde. Byl tam i Milan Špinka, ale počítalo se, že já postoupím.“
Nedělní závod tak začal bez tréninku. „První jízdu jsem vyhrál, ale v další blbě odstartoval,“ vypráví Antonín Šváb. „Protočilo se mi to na startu a já byl až čtvrtej‘. Předjel jsem dva a byl u toho Ščerbakova. Ščuchli jsme se a já to odnes‘, že jsem spadnul a někdo mi přejel nohu. Měl jsem ji roztrženou nad patou. Ve špitálu mi to dali do sádry.“
Život začíná ve čtyřiceti
Semifinálový seriál pokračoval o tři dny později v Moskvě a Antonín Šváb se o světové finále hodlal poprat i s poraněnou nohou. „Říkal jsem si, že tam musím zajet,“ zní odhodlání z jeho hlasu ještě po více než čtyř desítkách let. „Ale hned v první jízdě mi prasknul primerák a já věděl, že je to hotový. Snažil jsem se pomoct Milanovi s tím, že já budu v Inzellu náhradník. Počítal jsem, že se to třeba nějak udělá a já pojedu místo někoho.“
Leden se přelomil v únor, nejkratší měsíc byl hnedle pryč, přišel počátek března a finále v Inzellu. Noha se Antonínu Švábovi zahojila a zdálo se, že se našlo řešení, jak by mohl přece jenom být v hlavní šestnáctce. „Venca Verner sám říkal, že mě to nechá,“ přibližuje Antonín Šváb. „Byl nemocnej‘, ale místo něj by postoupil někdo z jeho švédský skupiny. Němci byli pro, abych jel já, protože by to bylo lepší pro diváky. Venca s tím počítal a na rozpravě nahlásil, že nepojede, a že bych jel já. Ale vedoucí Sovětů s tím nesouhlasil, šlo mu o výsledek. Tím pádem byl Venca zase zdravej‘, samozřejmě (smích).“
Roli české jedničky převzal devatenáctiletý Milan Špinka, který při svém debutu v mistrovství světa na ledové dráze vybojoval bronzovou medaili. Svůj díl na ní ovšem měl také Antonín Šváb. „Milanovi ve třetí jízdě něco nevyšlo,“ vypráví. „Řek‘ jsem, a sundaj‘ můj motocykl. Měl jsem červenej‘, Rusové jezdili na stříbrnejch‘. A když jsem v Rusku vyhrál, psali v novinách, že mám tovární motocykl.“
Milan Špinka stál na pódiu, ale Antonín Šváb si tehdy z Inzellu odvezl zcela jasný dojem. „Měl jsem pocit, že bych musel zajet ještě líp než v tom sedmdesátým,“ netají se. Nezbylo však, než medailový sen odložit ještě o další rok. Čtyřicítka se však hlásila ke slovu. Doby ledařských veteránů, z nichž dodnes poskytuje nejlepší příklad Per Olof Serenius, byla ještě daleko v nedohlednu. Před čtyřiceti lety se Antonín Šváb svěřoval novinářům, že mu věk sice nikdo nahlas nepřipomínal, ale bylo to okolo něho cítit.
Po nešastném vyřazení v jednasedmdesátém měl ovšem pocit, že na ledech zůstal ještě něco dlužný. Pustil se do intenzivního tréninku. Každý den cvičil, hodně běhal a plaval a nakonec svou fyzickou kondicí předčil mnohem mladší soupeře.
Výsledky se záhy dostavily. Na domácích rybnících mu sice premiérový titul mistra republiky sebral Milan Špinka, avšak nepočítáme-li postup Jana Vernera v roli náhradníka, do finále se z československých reprezentantů probil pouze Antonín Šváb. „Říkal jsem si, že se udělá výsledek,“ shrnuje svůj postup dnes.
Rozhodčí se nenechal přechytračit
Finále mistrovství světa se v roce 1972 konalo opět ve švédském Nässjö. Pro Antonína Švába ovšem nezačalo optimálně, protože během tréninku hned třikrát upadl. Příčina přitom byla kuriózní a spočívala v přídavné příčce, která byla přivařená na zadní díl rámu, která měla celou konstrukci původně zesilovat.
„Chytlo se to o led, možná sem tam dal blbě nohu nebo co, nevím,“ vzpomíná hrdina našeho vyprávění. „Přemejšleli jsme nad tím a přišli na to, že jsem si nohou přizved‘ kolo a to ztratilo kontakt. A motor se dostal do vysokých otáček. Rychle jsme sháněli někoho, kdo by to zavařil, že to zúžíme. Chtěl jsem se na tom ještě jednou svézt, ale to už nešlo, což chápu, protože by se rozbil led.“
Švédský ovál však Antonínu Švábovi opět kromobyčejně seděl. „Měli jsme pochybnosti, ale když jsem na tom startoval, bylo to dobrý,“ říká. Své první dvě jízdy proměnil ve vítězství. „Tušil jsem, že výsledek by moh‘ bejt‘ podobnej‘ jako v sedmdesátým. Tra mi dost seděla a já si říkal, že chci zase vyhrát.“
Jenže prubířský kámen mu přichystala třetí série, kde se Antonín Šváb setkal na roštu s rovněž neporaženým Gabdrachmanem Kadyrovem, jenž se mohl chlubit už čtyřmi světovými tituly. „Byla to moje chyba,“ přiznává náš reprezentant. „Chtěl jsem zachytračit a snažil se udělat letmák. Stál jsem na přípravný čáře a dostal pokyn popojet na startovní linii. Snažil jsem se tam bejt‘ poslední. Díval jsem se na ostatní a když jsem byl od pásky asi dvacet centimetrů, odstartovalo se. Neměl jsem tam plyn. Než jsem ho tam dal, byli asi třicet metrů daleko. Ty dva jsem ještě dojel, ale Kadyrov byl pryč. Rozhodčí to udělal správně, ale já na to doplatil.“
Přitom Antonín Šváb nebyl rozhodně bez šancí ruského ledařského krále porazit. „Nechci se chlubit, ale faktem je, že jsem byl stejně dobrej‘ jako špičkoví Rusáci,“ svěřuje se, aby své tvrzení vzápětí podpořil pádným argumentem. „Rok před sedmdesátým jsem byl čtvrtej‘. Kamarádil jsem se s Nerytovem a ptal jsem se ho, kolikátej‘ můžu bejt‘. A on říkal, že klidně druhej‘, třetí nebo pátej‘. Že musím počítat, že jedu proti pěti stejně dobrejm‘ jezdcům jako jsem já.“
Za těchto okolností rozhodovala o úspěchu každá maličkost a Antonín Šváb vymyslel speciální fígl na start. „Vyhrál jsem v Rusku dost volnejch‘ závodů,“ přibližuje svou fintu. „Díval jsem se na starty, ty jsou dost rozhodující. Vymyslel jsem způsob startu jako později na dragsteru. Měl jsem plechovou botu i na pravý noze. Nohy za sebou, špičky dolů. Vytvořil jsem si lyžinu pro motocykl. Neubral jsem, že jsem to držel nohama a tělem. Divím si, že si toho nikdo nevšim‘. A neokoukal, že mám zvedlý přední kolo a jedu s tím třicet, čtyřicet metrů, kdežto každej‘ jinej‘ ubere. Plechový špičky na obou botách byly po závodech úplně prodřený!“
I když Antonín Šváb v Nässjö rozhodující rozjížďku prohrál, přesto mu deset tisícovek diváků sledujících závod za mírného mrazu a poměrně silného větru zatleskalo coby novému vicemistru světa. Po bronzové medaili z roku 1966, legendárním světovém titulu v sezóně 1970, do jeho sbírky přibylo rovněž stříbro.
Mistrovství světa na ledové dráze 1972
1. Gabdrachman Kadyrov (SU) 15, 2. Antonín Šváb (CS) 13, 3. Vladimir Paznikov (SU) 12+3, 4. Bernt Hörnfeld (S) 12+2, 5. Konstantin Demachin (SU) 11, 6. Jurij Dudorin (SU) 8, 7. Vladimir Cibrov (SU) 7, 8. Jurij Dubinin (SU) 6), 9. Hans Johansson (S) 6, 10. Kurt Westlund (S) 6, 11. Sture Wattman (S) 5, 12. Conny Samuelsson (S) 5, 13. Vladimir Čekušev (SU) 5, 14. Jan Verner (CS) 4, 15. Sven Sigurd (S) 3, 16. Lennart Eriksson (S) 1.
Poznámka: Jan Verner se z Inzellu kvalifikoval původně jako náhradníka, ale startoval místo Vladimira Smirnova.
