Archiv pro měsíc: Květen 2012

Historie

Jan Klauz si nejlépe zazávodil letos

Březnové sluníčko rychle rozpouštělo ledové zrcadlo mělického Becher Cupu. Mezi šesti ledaři, kteří se rychle loučili s krátkou sezónou, nechyběl ani Jan Klauz. Jeho excelentní výkony vyprovokovaly přítomné k poznámkám o létech závodní praxe. Samozřejmě jejich základem byl věk pětapadesátiletého borce, který však fakta o své závodní kariéře uváděl na pravou míru. Magazín speedwayA-Z příběh motorkáře, jehož do sedla plochodrážního motocyklu přivedla touha po řídítkách, zpracoval.
Topič jezdil na Havranu
„V roce 1981 jsem si koupil svoji první Yamahu RD 350,“ vrací se Jan Klauz zpátky ve svých vzpomínkách ke dni, kdy si splnil svůj motorkářský sen. V sedle cestovního motocyklu také absolvoval své první závody. Československo před pětatřiceti lety zasáhla vlna motocyklových sprintů na 400 metrů. Vrchol představovaly dragstery, ovšem v tehdejší terminologii raději oficiálně nazývané speciály, aby nepřipomínaly svět na západní straně železné opony. Avšak v pestrém startovním poli našly své místo i silniční či motokrosové závodní motocykly stejně jako cestovní stroje. A tak se třeba vedle Antonína Švába v sedle speciálu mohl objevit kupříkladu i šestnáctiletý teenager s mustangem, na němž jezdil přes týden do školy.

O sprintech se tehdy dozvěděl i Jan Klauz. „Jezdilo se to v Tachlovicích,“ vzpomíná. „Tam jsem jel svůj první sprint. Jeden rok jeden závod, druhej‘ rok druhej‘. Pak jsem už nejel, v třiaosmdesátým jsem se oženil a odstěhoval se do Divišova. A kam jinam jsem moh‘ nastoupit?! Do Jawy, motorkář přece nepůjde k houskám (smích).“

Jan Klauz podepsal pracovní smlouvu jako topič, ale v hlavě se mu stále proháněly motocykly. „Pan Červinka mi nechal rám z leďáka,“ přibližuje okolnosti zrodu svého prvního motocyklu. „Z toho jsem si postavil první dragstera. Říkali mu havran. Nic moc, na příští rok jsem to předělával. Udělal jsem další šestistovku, Venca Vítků mi okop‘ rám podle Tondy Švába. Vzal jsem do Jawy starej‘ rám a odnes‘ si novej‘, jinak to snad ani tenkrát nešlo.“

Další speciál brzy následoval. „Druhého dragstera jsem postavil v kotelně,“ vypráví. „Byl lepší a rychlejší. Standa Dvořák mi pomoh‘ s šestistovkovým motorem, dělal je na sajdy. Dragstery jsem jezdil tři roky, z toho dva roky dělal v Divišově, ale pak šel zpátky do Prahy. Byly tam lepší prachy.“

Shodou okolností ho však změna bydliště přiblížila více k ploché dráze, by opustil městečko proslavené především výrobou plochodrážních motocyklů. „Nejdřív jsme bydleli na Petřinách, ale pak jsme se přestěhovali do Miškovic u Čakovic,“ vysvětluje. „Seděl sem u baráku, slyším motorky a říkám, že je zle.“

Jan Klauz nelenil a záhy se na čakovický ovál vypravil, jestli by mohl zkusit plochou dráhu. „Řekli mi, že to nejde, že jsem starej‘,“ připomíná svá tehdy se blížící Kristova léta. „Tak jsem se zeptal, jestli se můžu svýzt na svý vlastní motorce. To nebyl problém. Tak jsem s nima začal trénovat a pak začal jezdit svý závody.“

Každá jízda na motocyklu je hezká
Dnes se šikovní čtrnáctiletí plochodrážníci nemohou dočkat svých patnáctých narozenin, aby konečně mohli začít závodit v sedle plnokrevného motocyklu. Své by o tom mohli vyprávět kupříkladu Eduard Krčmář, Daniel Hádek, Michal Škurla nebo v poslední době Michaela Krupičková. Janu Klauzovi ovšem v devětaosmdesátém, kam jsme se v našem vyprávění dostali, bylo dvaatřicet.

„Hned mi začali říkat dědku,“ vybavuje si čakovickou atmosféru. Byla sobota 15. dubna 1989 a do Březolup dorazilo devětadvacet borců tehdejšího českého výkonnostního středu, aby se ve dvou závodech střetli o šestnáct postupových míst do přeboru ČSR. Hrdina našeho vyprávění skončil ve skupině B na posledním čtrnáctém místě, když jeden bod spíše utrpěl, než vybojoval. Na svůj plochodrážní debut však dodnes nezapomněl.

„Šel jsem na držku hned v první jízdě,“ směje se dnes s patřičným časovým odstupem. „Nemohlo se trénovat, jenom junioři museli, ale ty jdeš do toho naostro. Pěkně jsem si nabil hubu. Jeden bod, to je strašný. Ale snaha se cení a už mi taky nebylo dvacet.“

Nicméně plochodrážní drápek byl zachycen a Jan Klauz se vcelku pravidelně objevoval v sestavě Čakovic, které tehdy vesměs uzavíraly první ligu. Závodění na oválech mu přitom kompenzovalo svezení na pořádném cestovním motocyklu, na nějž se mu tehdy nedostávaly finance.

„Každá jízda na motorce je hezká,“ filozofuje. „Neměl jsem v mládí podmínky závodit. Jezdil jsem na různejch‘ šuplíkách. A tady byla šance. Plochá dráha v tý době byla nejdostupnější, protože tě to nic nestálo. Stavěl jsem barák, a kdybych k tomu jezdil motokros, nešlo by to. Když jsem prodal tu svou první Yamahu, šetřil jsem dalších deset let na novou. A tak jsem si to kompenzoval, že jsem šel závodit na plochou dráhu. Všichni mi říkali, že mám zahnojený motorky a já jim odpovídal ‚tak to zkuste stavět barák a uvidíte‘.“

Otcova plochá dráha nešla spojit se synovým motokrosem
Atmosféra v Čakovicích byla neopakovatelná a mnozí pamětníci dodnes litují, že skvělá dráha na severním okraji Prahy patří už jen do plochodrážní historie. „Fůra srandy tam byla,“ září Jan Klauz ještě dnes. „Do Čakovic se chodilo kvůli srandě a ježdění. Ti, co trošku jezdili a vyrostli, odešli do Rudý hvězdy. A ta první liga byla pro nás ostatní optimální.“

Přišla sametová revoluce a do Čakovic se vrátil Vladislav Hudák. „Doba s ním byla krásná,“ říká Jan Klauz. „Byla amnestie a jeho pustili z lochu, za komunistů ho zavřeli za veksl. Přišel jezdit k nám do Čakovic. Když to rozvěsil, zavolal si rovnou do Divišova pro novej‘ rám. Teď jezdí pod Hell’s Angels, nedávno jsme se potkali na jednom srazu.“

Časy s Vladislavem Hudákem však byli příliš krátké, protože bohémský závodník se dostal do křížku se zákonem díky loupeži Picassových obrazů z Národní galerie. Nicméně i škvárová kariéra Jana Klauze se chýlila ke svému konci, který ovšem nenastal za tak dramatických okolností jako v případě jeho týmového kolegy.

„Škvára by se dala jezdit pod podmínkou, že by byly prachy a byly by motory,“ filozofuje. Jinak tě to odradí. Ale já skončil, když mladej‘ začal jezdit motokrosy a nebyl na oboje čas. Ale byly to krásný roky. Jeli jsme třeba s Avií do Kopřivnice. Já byl na matraci, protože mě přejeli v Divišově. Mladej‘ spal v tom košíku, jak je na zavazadla. Byli jsme mladší a tolik to nebolelo.“

Onen zmiňovaný závod v Divišově bylo semifinále mistrovství republiky dvojic počátkem června 1991. Čakovice nastoupily ve složení Ladislav Černý, Jan Boháč a Jan Klauz. Ten se z role náhradníka dostal do akce hned na druhou jízdu, jelikož se v té první zranil Ladislav Černý. Jenže vzápětí skončili v sanitce i zbývající dva z čakovické sestavy. A závod za pražský tým musel dokončit Jiří Petrásek, jenž původně nastoupil jako náhradník k Robertu Rálišovi a Vladislavu Hudákovi v sestavě GRS Liberec.

„Bylo to daný tím, že jsme měsíc nejezdili,“ vysvětluje Jan Klauz. „Přijeli jsme na dvojky. „Dráha blbě nakropená. Šel jsem na držku a Honza Boháčů mě přejel a zlomil si ruku. Já měl těžkej‘ otřes mozku a zvalchovaný žebra. Ještě jsem v tý době kouřil a to jsem nemoh‘ tři měsíce ani zakašlat. Docela nešastnej‘ pád. A všechno v trapu, hlava by to vzala, ale nejsi vyjetej‘, v Kopřivnici mě bolela žebra, nemoh‘ jsem to udržet. Ale to už jsem to balil, mladej‘ už měl Kawu. Sezónu jsem odjezdil a začli jsme jezdit motokros. A tím jsem skončil se vším. Čtyřikrát tejdně s ním trénovat, to už by asi nešlo dělat nic jinýho.“

Plochodrážní důchod trval třináct let
V duchu své motorkářské filozofie se Jan Klauz kromě klasické škváry věnoval i dlouhé a ledové ploché dráze. Poprvé do obou disciplín naskočil v sezóně 1990, aby v jednadevadesátém všechny zaskočil šestým místem z ledařského šampionátu republiky.

„Přišel za mnou Míla Verner,“ vypráví. „Jestli bych nešel do střediska. Ale já řek‘, že ne. Že mi Čakovický koupili motorku a že od nich neodejdu. A tak jsem se nikam nedostal.“ V souvislosti se startem motokrosové kariéry syna Petra šla stranou nejen škvára, kde roku 1992 absolvoval jediný ligový závod, ale vzápětí i dlouhá a ledy. Na nich závodil naposledy v třiadevadesátém, kdy k dvojlístku pardubických a svitavských pořadatelů s mítinky ve Svratouchu a Dolním rybníku ve Svitavách přibyla i Kopřivnice.

Na Větřkovické přehradě tehdy seriál začínal a mrazy se rozhodně za arktické hodnoty vůbec nestyděly. „Trošku jsem přibral a pod kůži se mi vešly jenom slipy,“ vzpomíná Jan Klauz na patnáct stupňů pod nulou v Kopřivnici. „Přijel jsem z rozjížďky, přinesli mi kafe a já ho hned kop‘ do sebe. Měl jsem blbý kolo a moc mi to nešlo.“

Problémům nebyl konec ani při pokračování ve Svratouchu. „Řídila manželka Iveta,“ líčí Jan Klauz. „Řídila, řídila… Byli jsme asi čtyřicet kiláků od Svratouchu, přijeli do ostřejší levý zatáčky a už jsme se váleli. Přišel pán s lopatou, vozejk‘ s motorkama jsme nechali na silnici, vyházeli jsme si cestu sněhem a objeli to přes vesnici. Do rozbitejch‘ dveří jsme dali vaák a pokračovali do Svratouchu.“

V závodě obsadil šestou pozici. „Svratouch se mi líbil nejvíc,“ říká i po letech. Seriál ledařského mistrovství republiky v roce 1993 vyvrcholil ve Svitavách. „Tam Jirka Petrásek udělal titul,“ usmívá se. „Večer jsme ho nesli ze sálu jako prkno a on druhej‘ den udělal titul.“

Jenže Jan Klauz ten den závodil naposledy. „Jezdil jsem s mladým na motokrosy,“ vysvětluje svůj tehdejší konec. „Až do jeho patnácti. Já nejezdil vůbec a měl absák.“ Jenže na věčné časy tady nebyl ani Sovětský svaz.

Comeback se trefil do renesance českých ledů
Jan Klauz se s koncem kariéry trefil přesně do nešastného období českých ledů. V sezónách 1994 a 1995 nedovolilo špatné počasí uspořádat vůbec žádný závod. V následujících dvou letech se šampionát konal, avšak když se v únoru 1997 rozjížděli ledaři domů z kopřivnické Větřkovické přehrady, nastala dokonalá doba temna.

Není počasí, není led, nejsou pořadatelé, není vhodný rybník. Podobné argumenty bylo slýchat až do ledna 2005, kdy tehdejší divišovský šéf Milan Hajný se svou partou připravil mistrovský podnik přímo na ploše stadiónu na plochou dráhu. Svým příkladem strhnul i ostatní pořadatele a především závodníky. A roku 2006 se do akce vrátil také Jan Klauz.

„Rozved‘ jsem se,“ líčí okolnosti, které ho vrátily za řidítka ohřebovaného speciálu. „Bydlel jsem na chatě. Začal jsem jezdit k Jirkovi Petráskovi a tam to začalo. Měli jsme od něho motorku a s mladým jsme jezdili trénovat.“

Poprvé se Jan Klauz širší veřejnosti představil v půlce ledna při tréninku na rybníku Hrádek poblíž Pardubic, kde se vedle něj a Jiřího Petráska po ledové ploše proháněli ještě osečenští Jan Pecina a Martin Běhal. Své motocykly půjčili i dychtivým plochodrážníkům, takže se na led postupně dostali i Marián Jirout, Matyáš Hlaváček, Pavel Fuksa a Vladimír Višváder . O čtrnáct dnů později však tréninkové svezení v Divišově po boku Jana Klatovského a Jiřího Petráska skončilo pádem.

„Nakopalo mě to a já si narazil kostrč,“ vybavuje si Jan Klauz detaily. „Potom se jely závody, já nemoh‘ ani sedět, natož pak jet. Cpal jsem si pod kombinézu molitan.“ Jako náhradník zasáhl do divišovského Golden Spike, druhý den měl na programu šampionát republiky, který vyvrcholil o týden později v Českých Budějovicích. „Tam mi to nejelo,“ vzpomíná. „Motorka byla pořád podtočená.“

Bez závodů se nedá vydržet
Dvě mírné zimy opět nechaly český termínový kalendář v letech 2007 a 2008 bez ledařských závodů. Nanovo vše vypuklo až před třemi léty. Jan Klauz ovšem nefiguroval ani v mistrovství republiky jednotlivců, ani v nově vzniklých družstvech. Jenže v Osečné konečně dotáhli záměr uspořádat své vlastní závody. Dráha na louce pod starým cihlovým komínem, na němž v létě sídlí čapí rodinka, se během závodu šampionátu družstev zdála zahraničním závodníkům příliš nebezpečná s ohledem na blízké stromy a potok.

Když koncem února zrušili v sobotu pokračování individuálního mistrovství republiky v Růžené, cizincům se do Osečné v neděli příliš nechtělo. Parta místních nadšenců ovšem nechtěla nechat připravený ovál jen tak roztát. Zdařilým kompromisem se stal neoficiální závod o starostův pohár. Zbývala vyřešit jediná maličkost. Kde vzít závodníky.

Pár telefonátů rozpoutalo stejnou řetězovou reakci, jenž se odehrává v částicích radioaktivního uranu. K ledům se vrátil Radek Hutla, který přivedl s sebou později i syna Lukáše. A nabídce Jana Peciny neodolal ani Jan Klauz, jehož syn Petr dokonce stanul na nejnižším stupni vítězů.

„A tím to začalo nanovo,“ komentuje dopady jednoho podmračeného únorového odpoledne hrdina našeho vyprávění, jemuž tehdy finálová rozjížďka unikla o pouhé dva body. Nicméně stejně jako před lety se veškeré dění odehrávalo ve prospěch synova závodění.

„V roce 2010 jsem řek‘, že už nepojedu,“ vysvětluje Jan Klauz další ze svých absencí ve výsledkových listinách. „Ale další sezónu jsem už zase jel na starý motorce. Poslední rozjížďku v mistráku jsem si půjčil motorku od mladýho. Zalíbilo se mi to, že se s tím tolik nepereš. A tak jsem si taky pořídil novou a teď mám na příští sezónu objednaný kola. Doplatil jsem dluh, trochu jsme se s Tondou Klatovským zmazali a teď se těším na novou sezónu. Abychom měli s mladým stejný motorky, řek‘ jsem, že chci novej‘ nachromovanej‘ rám.“

Šedesátka není žádný limit
Zní to neuvěřitelně, avšak životní sezóna Jana Klauze přišla až letos, kdy v září bude muset dlouho plnit plíce, aby jedním dechem sfouknul pětapadesát svíček na narozeninovém dortu. Se synem Petrem skončili třetí v domácím šampionátu družstev, přičemž lepší výsledek jim vzala jenom obrovská smůla.

„Prosrali jsme si to sami,“ nehledá ovšem žádné výmluvy. „Závady. Prostě to tak je. Takový přiblblý závady. A na to dojedeš.“ Přitom na sezóně dokáže najít i pozitiva. „Letos jsem si pozávodil dost,“ říká. „Odjel jsem pět závodů. To jsem neodjel ani za celou svou kariéru, ani když mi bylo třiatřicet.“

Velký dojem v něm zanechal premiérový start na umělé dráze, když v Drážďanech v březnu zaskočil za svého zraněného syna Petra. „Bylo příjemný jet chvilku stejně rychle jako Serenka,“ svěřuje se. „Nebo na Hamru bejt‘ před Zornem, i když nás pak předjel. Letos jsem dobře startoval, ale potom se mi na Hamru nepovedli jednotlivci. Připadal jsem si, že na tom sedím poprvý.“

Řeč se logicky stáčí na další pokračování závodní kariéry. „Když to půjde, budu jezdit klidně i dál než do šedesáti,“ říká Jan Klauz bez obalu. Jenže ještě před podzimním soustředěním v Rusku, kam by se rád podíval, ho čekají mnohem méně příjemnější záležitosti.

„Teď budu tři měsíce doma,“ vzdychá. „A tejden ve špitále, to tam snad chcípnu.“ Příčina zdravotních potíží Jana Klauze tkví v loňském závodě v Mělicích. „Nakopalo mě to, když jsem jel s Ebnerem,“ vysvětluje. „Křuplo mi v zápěstí, ale nejdřív to bylo v pohodě. Potom jsem však neunes‘ ani kufřík s brejlema. Ve špitále mi řekli, že to nic není, dali mi to do gypsu. Když měl kluk teďka to rameno, jel jsem s ním k doktorovi, aby mi řek‘, co s tím je. Bylo to zlomený a jak to nezfixovali, blbě to srostlo, udělal se pakloub a pořád to bolí. Ale už teď se těším do Ruska.“

Plochodrážní kariéra Jan Klauze (narozen 19. září 1957):

  1. liga:  
1989 Čakovice 5. ve skupině A
1990 Čakovice 5. ve skupině A
1991 Čakovice 4.
1992 Čakovice 4.
 
  MR na dlouhé dráze:  
1990 Mariánské Lázně 18.
1991 Mariánské Lázně 15.
1992 Mariánské Lázně 18.
 
  MR na ledové dráze:  
1990 Svratouch 10.
1991 Svitavy, Svratouch 6.
1992 Svitavy, Svratouch 11.
1993 Kopřivnice, Svratouch, Svitavy 10.
2006 Divišov, České Budějovice 15.
2011 Růžená, Hamr na Jezeře, Hamr na Jezeře 21.
2012 Hamr na Jezeře 12.
 
  MR družstev na ledové dráze:  
2011 Hamr na Jezeře, Mělice, Růžená 8. (s Markem Uzzellem)
2012 Růžená, Mělice, Kopřivnice 3. (se synem Petrem)

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Antonín Škach, Eva Palánová, Jiří Havlíček, Lubomír Hrstka, Jan Janů a archív autora

Rozhovory

Richard Wolff: „Dlouhá to vyhrála!“

Praha – 24. dubna
Ještě coby účastník finálové série dlouhodrážního mistrovství světa kombinoval tuto disciplínu s klasickými ovály. Po zranění ze Zlaté přilby SNP před třemi lety se stával větším a větším specialistou na dlouhé a travnaté dráhy. A letos musel jít speedway úplně stranou. Richard Wolff v exkluzivním rozhovoru s magazínem speedwayA-Z vysvětlil důvody, ale rozhovořil se na celou řadu jiných témat.

speedwayA-Z: „V loňském roce jsi všehovšudy absolvoval čtyři mítinky na krátké dráze. Dvakrát první ligu, český šampionát dvojic a jarní pouák v Německu. Co toho bylo příčinou?“
Richard Wolff: „Šlo o to, že jak jsem byl v Grand Prix, soustředil jsem se na dlouhou dráhu. Nešlo to s krátkou kombinovat a stálo to udržovat park čtyř motorek. Musely se korigovat termíny. Problém začal už v dřívější době, když jsem kombinoval polskou ligu s dlouhou dráhou. Potom v roce 2009 ještě přišlo zranění, to byla ještě plná sezóna, že se skákalo z dlouhý na krátkou. Od toho zranění, za prvý komplikace se zraněním plus za druhý ty termíny. Samozřejmě jsem chtěl závodit, na začátku loňský sezóny jsem podepsal první ligu do Plzně, což bylo super, ale vypukly dohady, tak jsem to odpískal. Německo se nepovedlo, čekal jsem víc. Jel jsem na turné s jednou motorkou, protože tam byla ještě dlouhá. Motor nefungoval, zatahoval se. Připravil jsem se na první ligu v Praze a dělal osm plus jedna. Krátký bylo poskrovnu, na konci sezóny 2010 jsem byl ještě třetí v Rakousku, jel jsem hlavně dlouhou a letošní sezónu jsem krátkou už ani nechtěl. Nešlo to skloubit, ne že bych chtěl skončit, ale korigování termínů a celkové zaneprázdnění způsobily, že jsem se přiklonil k tý dlouhodrážní kariéře. To je priorita. Chtěl jsem k tomu ještě něco vzít, ale Polsko se jezdí o víkendech jako dlouhá a tak je to neslučitelný. Dlouhá to vyhrála, a proto jsem se na ní soustředil.“

speedwayA-Z: „V extralize se pražská filozofie řídila v zásadě dle vzoru Matěj Kůs, Josef Franc, dva cizinci a dva povinní junioři. Na tebe by zbylo místo náhradníka, což by tě zřejmě uspokojit nemohlo, že?“
Richard Wolff: „Určitě mě to neuspokojovalo. I na náhradníka se musíš svědomitě připravit. Strávíš několik hodin mytím motorek a přípravou, pak to odstojíš a jedeš pryč. O tu práci nejde, ale stát jen na kopci tě štve, když máš na extraligu výkonnost. Nemít ji, děla čvančaru, to ne, to tě morálně ubíjí. To není dobrý pro závodníka. Závodník má závodit a stání na kopci tě nenadchne. Jsem klubista, rád hraju hokej, to je týmová hra. Radši přihraju, než abych střílel gól. Mám větší radost, když se povede akce. To je i v plochý dráze. Dělat šaška, to ne. Jsou i další důvody, o kterejch‘ se nechci bavit. Navíc jsem loni na začátku sezóny začal chodit do práce. Jestli někdo vidí, že mám okurku na hlavě, tak nemám.“

speedwayA-Z: „V první lize ses dohodl s Plzní, avšak její vestu jsi oblékl pouze při dvou závodech. Není snad první liga soutěž dle tvého gusta?“
Richard Wolff: „Ale ne, zrovna včera jsem se o tom bavil se Zdendou Schneiderwindem. Dlouhý léta jsem jezdil první ligu ještě za Markétu, snažil se bejt‘ tahoun a radit mladejm‘. Tady se to nesešlo, že by se někdo revanšoval a interní věci nedopadly, jak měly. Co se týká Plzně, měli jsme dobrej‘ tým. S klukama jsme mysleli na vítězství. Na prvním pohovoru jsme si řekli podmínky, za jakejch‘ budu v Plzni jezdit. Že upřednostňuju férovost jednání. Bohužel se to jednou pokazilo a už se to táhlo. Navíc je to problém s termínama, řek‘ jsem, že rád Plzni pomůžu, ale moje priorita je připravovat se na dlouhou. Když někde podepíšeš závody tři neděle dopředu a když si potom někdo vzpomene za pět minut dvanáct, taky to nejde. Je to prostě o komunikaci. V Polsku se točej‘ hodně velký peníze, tam by si to mohli dovolit. Ale řeknou, že máš čekat, že zavolaj‘. A zavolaj‘. Je třeba to vědět už ve středu, protože třeba přehazuješ motor na jinou dráhu. Jako všude, je to o komunikaci. Jako v autě. Když blikáš doleva a jedeš doprava, je to průser.“

speedwayA-Z: „Za daného stavu přišla nabídka od Františka Liebezeita zaskočit za Martina Vaculíka při mistrovství republiky dvojic v Březolupech. Jaké to bylo připravit se na takový prestižní závod ze dne na den?“
Richard Wolff: „Ty dvojice mě mrzej‘. Bylo to náročný. Vrátil jsem se ze Scheesselu a Staphorstu a bylo to relativně na rychlo. Fanda volal ve čtvrtek večer a přípravy začly hned po ránu, takže to bylo omezený. Byl jsem flexibilní, čas na motorky byl, asi do sedmnácti jsem ladil a ještě si psal se Šíou. Dokázal jsem se připravit, ale upozorňoval jsem Fandu, že jsem na tom půlku sezóny neseděl a nevím, co to udělá. Když kombinuješ dlouhou, krátkou, krátkou, dlouhou, dlouhou a zase krátkou, funguje to. Jako to má Pepe, vždycky se aklimatizuješ. Ale jak něco vynecháš, je to problém, i když to nezapomeneš jako jezdit na kole. Líp se dá zvyknout z krátký na dlouhou než obráceně. Krátká je víc technická, a když dva měsíce na tom nesedíš, je to problém. Motorka je jinak dlouhá a není odpružená. Není to výmluva, ale musí se skákat v nějakým sledu. Nebo by sis musel zatrénovat, aby sis na tu kratší motorku zvyknul. Na Březolupy příprava proběhla, i když to bylo náročný. Ale já se ten den cejtil dobře. Trénink dobrej‘. Říkám si ‚jo, to půjde‘, dráha byla super.“

speedwayA-Z: „S Filipem Šiterou jsi mistrovské dvojice již jednou jel. Bylo to shodou okolností také v Březolupech a ani tehdy před čtyřmi lety jste o výsledku nemohli mluvit v superlativech. Z toho by se jeden už stal pověrčivým.“
Richard Wolff: „Asi budu pověrčivej’. Březolupy mám rád. Když se podívám zpátky, vždycky se mi to líbilo a mám na Březolupy dobrý vzpomínky. Není to tvrdý, dráha odsejpá, dá se tam něco vymyslet, je to závodivá dráha. Na dvojice, myslím, že byla ideálně dobrá. Samozřejmě tenkrát před čtyřmi lety mi kleknul motor, když jsme jeli první a druhej‘ a to nás stálo postup. Teď to bylo v opačném gardu. Motor se rozlít‘ na maděru v poslední jízdě. Taky paradox, zrovna v tý nejlehčí jízdě. Teď nemá cenu řešit kdyby, kdyby, je to za náma, ale až mi teď bude Šía volat na dvojice do Březolup, řeknu ne (smích). Samozřejmě v dobrým, nemám problém s ním jet, ale nějak nám to spolu nevyšlo. To asi bude těma gumídkama, že mi nedal. Velká omluva Fandovi, ale to je sport.“

speedwayA-Z: „Sezóna na dlouhých drahách pro tebe loni začala v Artigues du Lussac s postupem do challenge ve St. Colomb du Lauzun. Jak své vystoupení v loňském mistrovství světa hodnotíš?“
Richard Wolff: „Myslím, že se to táhlo od zranění v Žarnovici v roce 2009. Rehabilitace s tím kolenem dopadly dobře, ale bylo to komplikovanější, než jsem čekal. Musím prodělat ještě jednu operaci. Doktor Kutáček mi dovolil operaci odložit s tím, že jsme blázni, a že jsem hodně makal a jezdil na kole. Čekali jsme na poslední chvíli a už to nebylo ono. Ani v tom Grand Prix, a jsem se snažil, výsledky nebyly, aby byl člověk spokojenej‘. Jestli byla malinko spokojenost, bylo to ještě v sezóně 2009. Ale 2010 a 2011 to byla špatenka. Artigues je dráha z těch dlouhejch‘ plochejch‘ ta kratší. Tam mi to sedí, věřím si tam. Je to dlouhá, uváděj‘ to jako trávu, ale je tam hlína a typově to patří mezi krátký dráhy. Je to, že jedeš dlouhou na krátkodrážní motorce. Risknul jsem na finále, chtěl jsem tam do třetice udělat pódium. Ale přepísk‘ jsem to a byl rád, že jsem dojel šestej‘. Na challenge jsem byl připravenej‘ dobře, ale tam bych se vůbec nebavil o technice. Selhal jsem já. Cesta na otočku, blbý počasí, den dopředu nás nepustili do depa a nemohli jsme se připravit. Byla zima, mlha, zataženo. Vůbec nebylo vidět a už měl bejt‘ trénink. Já chytnul nějakej‘ únavovej‘ syndrom. Byl jsem vymačkanej‘ jako citrón, nebyla síla a chvílema jsem si připadal, že na tý motorce sedím obráceně. První jízdu jsme se s Pepou plácali vzadu. Jenže Pepe se z toho oklepal, dal se do kupy a vyzávodil krásný třetí místo, ale já zůstal na ocase. Byl jsem unavenej‘, nebyla síla, dráha těžká, ale pro všechny stejná. Bylo to o fyzický kondici, sezóna byla dlouhá a tam se to nějak nepovedlo. Beru to na sebe, motorku jsem si vybral dobře, chtělo to jen donastavit.“

speedwayA-Z: „Ke svým pětatřicátým narozeninám jsi dostal určitě mnoho dárků. A jeden z nich byl svým způsobem i divoká karta na finálový závod mistrovství světa v Mariánských Lázních. Jak sis to užil?“
Richard Wolff: „Jo, samozřejmě chtělo to lepší výsledek. Byl to dobrej‘ dárek a dost jsem si ho užil. Jednu jízdu jsem se honil s Krögerem. Vyloktovával mě, ale užil jsem si to. S těma grandpristama se potkávám, mám tam spousta kamarádů. Je to příjemný, Mariánky jako takový jsou pěkný svezení, dobrejch‘ tisícovek je málo, tohle je jedna z mála, co jsou v kalendáři. Vrací se sem rádo i spousta grandpristů,mrzí je, že tady už není Grand Prix. Česká republika je střed Evropy a dobře se jim tady závodí. Jestli chce někdo mít požitek z dlouhý, musí v Mariánkách, ale nesmí bejt‘ vzadu. Když to rozbalíš na rovince, je to adrenalin. Ten den jsem si určitě užil, kór v takový společnosti.“

speedwayA-Z: „Bezprostřední kontakt se světovou špičkou musel být určitě hodně podnětný. Nakolik je reálné, že by ses do finálového seriálu znovu vrátil?“
Richard Wolff: „Nejprve je první kolo v Tayacu, teprve pak bude účast o Grand Prix, to už jsme výše malinko nakousli. Ve výkonnostních cílech klubu jsem psal, že bych chtěl udělat evropský finále na trávě a kousnout se do Grand Prix. Tayac je nevyzpytatelnej‘, je to menší dráha. Uvidíme, reálná šance je. Nesmíš podceňovat nikoho, sbírat bod po bodu, protože v každý jízdě je vedle tebe pět vlčáků. Hlavně postoupit a potom v září v Mariánkách překvapit. Mám dobrý vztahy s Mírou Musilem, kterej‘ mi loni lehce finančně pomoh‘ k narozeninový Grand Prix. Věřím tomu, že by nám zařídil soustředění jako předtím. Toho se nebojím, teď se tam dostat. A potom se tam zkusit vmáčknout. Uvidíme, teď s panem Dvořákem ladíme novej‘ motor a uvidíme, jak jsme konkurenceschopný. Speciální motor na dlouhou mám, loni jawy v Mariánkách nestíhaly, musí tam bejt‘ GM. Ale myslím, že bychom se na to dokázali připravit. Motto letošní sezóny mám to evropský finále a kousnout se do Grand Prix. A trošku ti to malinko užít. Vždycky byl stres a nervy, prostě chci, chci, chci, to je důležitý si to říct a udělat výsledek. A nenervovat se a nemít nůž na krku. Když jsem měl divoko kartu, člověka to svazuje, poslední divoká karta se nepovedla, vždycky to chce nějakej‘ plus. Musí to bejt‘ podložený výkonama, než tohleto, to tam jsem jako chudej‘ příbuznej‘ a bejt‘ za okurku, není dobrý. Důležitý je tam bejt‘, ale taky se zviditelnit a mít tam svoje dětičky a rodinu.“

speedwayA-Z: „Loni byl český nároďák na dlouhou dráhu prakticky v nejsilnější možné sestavě. Výkon tomu odpovídal, avšak medaile vám doslova proklouzla mezi prsty…“
Richard Wolff: „Já bych zdůraznil, že každej‘ rok, co jsme tam jeli, vždycky chybělo malinko. Rok předtím jsme měli podobnou šanci a mohli jsme bejt‘ plackoví. Už i předtím jsme mohli chodit s Káčou s medailema po Plzni. To by bylo skvělý! V tý Francii jsem kluky hecoval, že tohle by bylo úsměvný a super. Ty oslavy bych podniknul. Bejt‘ Káča na bedně, věřím, že by to prodal a sehnal víc sponzorů než já, Pavel nebo Zdenda dohromady. My jsme to nedokázali, loni to byli jiný. Byl tam Ála a Pepa. Bohužel měl vždycky někdo výpadek a to nás odsunulo od dobrýho výsledku. A samozřejmě, loni jsem to vzal na sebe já. Snažil jsem se, ale Scheessel mi nesed‘. Tyhle situace mě doopravdy mrzej‘. Vždycky nám za ty roky chyběl nějakej‘ bodík a mohli jsme bejt‘ jinde. Ve Werlte, když jsem byl nejúspěšnější, jsme si dělali srandu, že kdybych udělal o jeden bod víc, bylo by to jiný. Kdyby teď Pepe udělal o bod víc, je to stejně úsměvný. Je to jako v hokeji, někdo gól dá, někdo nedá, ale vybojuje akci. Vždycky nám chybí ten pověstnej‘ malinkej‘ krůček. Když prohraješ o kilometr, není to, jako když prohraješ o koňskou dýlku. Před Scheesselem jsem byl ve Staphorstu, úplně jiná dráha. Jeden defekt, když jsem předjížděl z třetího místa na druhý, a místo Evropy v Anglii jsem měl víkend volno. Tak ten sport je, vyhraje ten nejlepší, ale musí udělat iks kroků, a když ti pět pé neklapnou, nezrodí se výsledek. Pokud zvládneš čtyři body a nezvládneš ještě jeden bod, výsledek nepřijde.“

speedwayA-Z: „Sezóna už odstartovala a z tvého úhlu bude první, jenž se ponese výhradně v duchu účinkování na dlouhých a travnatých oválech. Co od ní očekáváš?“
Richard Wolff: „Bude to ve znamení dlouhý a trávy. Krátká už ne, to bude jen jako tréninková fáze, ale závody ne. Motorky připravený mám, bohužel jsem bez motoru, ty mám už jen na dlouhou. Dá se to překousnout, na krátký jsem dal prostor mládí. Vím, že bych se namotivoval a hecnul se, ale nemá cenu jet čtyři závody za rok. Přišel čas, že jsem se dal dlouhodrážní cestou. Mrzí mě to, ale mládí vpřed, budou tady jiný a já to tak beru. Šel bych do krátký, ale nejde to zvládnout časově a logisticky. Vrátit se z víkendu a mít čtyři motorky špinavý, je problém. A to se ještě nesmí nic stát. To jde na amatérský úrovni, ale když chceš postoupit, nejde to tak dělat. Je to spousta práce, nejde to takhle dokola. Mrzí mě to, stejská se mi hrozně po těch motorkách, ale udržovat si další motory nejde. Než dělat někde tu okurku na ocase, radši si připravím krosku a pojedu se na ní projet. Koukat na závody a bejt‘ oblečenej‘ v kombinéze, nejde. Plochá dráha mi hodně dala, něco vzala, ale jsem rád, že jsem ji jezdil. Nějaký výsledky se zrodily, ale blbě se závodí, když vidíš ty prázdný ochozy. Není to tak dávno, co na extralize bylo tisíc lidí nebo dva a půl tisíce v Kopřivnici. To se závodí potom jinak. Na těch dlouhejch‘ drahách jedu nějakej‘ top závod a tam bejvá patnáct tisíc lidí. A to tě žene dopředu. Je to smutný, když by se diváci pomalu měli chodit ukazovat závodníkům do depa. Mrzí mě, že tam ty lidi nejsou, ale recept sám nevím.“

Richard Wolff děkuje:
„Divákům v první řadě, potom divákům ve třetí řadě a v pátý řadě. Omlouvám se divákům ve druhý řadě. Globálně velký poděkování všem, kdo mi pomohli, oni se tam sami najdou. Bez pomoci to nejde. Kdo to nevyzkouší, neví. Není to jako ve fotbale, skončí závod a už přemejšlíš, co tam dáš za motor, jak pojedeš. Proto dík všem, který mi pomůžou. Díky za Žarnovici, rozhovor jsme spolu dlouho nepsali, oni budou vědět, kdo přidal ruku k dílu.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Antonín Škach a Jiří Bayer

MS juniorských družstev

Jan Holub byl povolán na reprezentační výjezd do Lakeside

Praha – 24. května
Český juniorský národní tým vstoupil skvělým způsobem do mistrovství světa, když v ukrajinském Rovně na poslední chvíli otočili vývojem kvalifikačního závodu a postoupili do semifinále. To je na programu v neděli odpoledne v britském Lakeside, v němž se kromě našich závodníků představí domácí Angličané, Dánové a Australané. V českém týmu dochází k jediné změně, když zraněného Romana Čejku musel nahradit Jan Holub.

Plzeňský junior sice kvůli problémům s páteří musel vynechat prakticky celý obvyklý předsezónní tréninkový program a do závodního kolotoče naskočil před necelými čtrnácti dny při duelu jadranské ligy se Slováky v Pardubicích. Během třech absolvovaných mítinků toho ovšem dokázal hodně, postoupil do semifinále juniorského mistrovství světa a včera v Plzni přišel o vítězství v české juniorce až v rozjezdu. „Už jsem se na to po pauze těšil,“ svěřoval se magazínu speedwayA-Z bezprostředně po návratu ze stupňů vítězů. „Když ti doktoři řeknou, že už se třeba nesvezeš vůbec, máš chu o to větší.“

Včerejší závody v Plzni si logicky nemohl nechat ujít ani Milan Špinka, pod jehož taktovkou český tým v Lakeside pojede. „Tahle dráha je taky taková dost za roh,“ připomíná atypický tvar britského oválu. „Kluci jedou pěkně, všichni se s tím vyrovnali dobře. I ty mladí Zdenda a Veve. Samozřejmě Eda, Vašek a Jéňa, to jsou základ týmu.“

Významný sponzor české ploché dráhy Fuchs Oil Silkolene věnovala každému reprezentantovi pět litrů oleje a mechanikům pracovní kombinézy. Český tým se vydává na cestu za kanál La Manche během zítřejšího dopoledne. Všichni jedou jedním velkým mercedesem s vlekem. Dostatek prostoru podnítil Milana Špinku, aby uvažoval o šesti závodnících na palubě.

„Chtěl jsem tam vzít i Honzu Holuba, aby trénovali všichni,“ svěřuje se. Nyní však Jan Holub zaskakuje za slánského juniora, který se chtěl jet na své kolegy alespoň podívat. Nicméně pondělní operace zhatila i tento plán. „Ta cesta by mu nepřidala, jeho zdravotní stav ještě není dobrej‘,“ říká Milan Špinka.

A jak český kouč vnímá naše ambice? „Jedeme bojovat,“ odpovídá jedním dechem. „Samozřejmě proti nám jedou střelci, co na té dráze jezdí. Ve druhé zatáčce se tam pomalu couvá, jak je ta dráha specifická. Ale jsou to závody, uvidíme!“

Foto: Wojta Zavřel

MČR Juniorů

Tropická bodová obíračka pouze snížila počet leaderů průběžné klasifikace

AKTUALIZOVÁNO – FOTO

Plzeň – 23. května
Dubnová ouvertura českého juniorského šampionátu pod gescí AČR přinesla tříčlenný rozjezd o prvenství, avšak dnešní pokračování seriálu na plzeňských Borech nabídlo neméně vyrovnanou podívanou. Nikdo se nedokázal pasovat do role jednoznačného suveréna, když se hned sedm závodníků navzájem obíralo o body. A o obsazení stupňů vítězů se museli rozjíždět čtyři borci. Nakonec v něm měl vrch Eduard Krčmář, který se prozatím stále dělí o vedení s Václavem Milíkem, když třetí spoluleader po Slaném Roland Benkö tentokrát chyběl.

Závod bez jednoznačného favorita
Plzeň dnes přivítala účastníky druhého podniku české juniorky tropickým horkem. By dopoledne komplikovali provoz zemědělci, kteří za volanty svých traktorů dávali najevo, co si myslí o snaze vlády získat peníze na úkor jejich kapsy, nikdo neměl problémy dostat se do západočeské metropole včas. Chyběl jen Zdeněk Růžička, avšak na vině bylo jeho tréninkové zranění.

Česká juniorská špička je v současné době vyrovnaná. Ne, že by si nikdo nechtěl střihnout úlohu nepřemožitelného suveréna, jenže převis poptávky po podobné úloze závody nesmírně vyrovnává. Jako dnes, kdy se po třech sériích ve vedení hřálo hned sedm závodníků v rozpětí pouhých dvou bodů.

Ale pojďme si o tom vyprávět postupně. Do rozjížďky s číslem jedna vyrazil Daniel Hádek tak jednoznačně, že to zavánělo letmým startem. A vskutku Miroslav Topinka na věži rozsvítil červená světla a povolal celou čtveřici k restartu. Daniel Hádek byl znovu vpředu a proklatě rychlý, jenže ještě před první zatáčkou klesl na třetí příčku.

„Byl jsem tam suverénně,“ líčil plzeňský junior. „Ale pak zaklepalo v motoru a bylo to.“ Daniela Hádka na čele vystřídal Michal Škurla, který posléze až do cíle odvracel veškeré útoky, jimiž ho častoval Václav Milík. Vzápětí Patrik Nagy sebral vedení Davidu Štěrovskému už v první zatáčce. Prvním borcem, jenž dosáhl triumf ve stylu start – cíl, se stal Jan Holub. Stalo se tak v rozjížďce s číslem tři, kdy Eduard Krčmář musel ke dvěma bodům v úvodním oblouku předčit Ondřeje Smetanu.

Ve čtvrté jízdě se dostal René Vidner do křížku s bílou startovní páskou a byl vyloučen. Dnešek byl pro pardubického juniora den blbec. V dalších dvou jízdách neviděl cíl kvůli poruchám a nakonec musel házet předčasně ručník do ringu. „V pondělí jsem na tréninku zadřel,“ svěřoval se René Vidner se svou smůlou. „Na druhým motoru mi bouchal píst do hlavy a tak jsem dnes musel přijet jen s jednou motorkou.“

Na čele se usadil Zdeněk Holub, avšak Ondřej Veverka doslova hořel touhou ho z výsluní vystrnadit. Po velkém úsilí se mu to povedlo, když se jeho klubový kolega nechal ve výjezdu z druhé zatáčky příliš vynést. Jenže vedení Ondřeje Veverky se počítalo na pouhé sekundy, jelikož v již v první zatáčce druhého kola jel Zdeněk Holub znovu první. A byl to právě on, kdo po druhé sérii osaměl na hrotu průběžné klasifikace, i když před startem šesté jízdy zažíval infarktové stavy.

Už si od vjezdu na dráhu utíkal pro rezervní stroj, avšak otec Zdeněk ho přivolal zpátky k původně připravenému motocyklu. V jeho sedle předvedl Zdeněk Holub skvělý start. V prvním nájezdu ho objel Patrik Nagy, ale ten v první zatáčce druhého kola upadl. „Spojka řetězu byla špatná,“ vysvětloval Zdeněk Holub, sotva vítězně projel pod šachovnicovou vlajkou. „Běžel jsem už pro druhou motorku, ale naštěstí to na týhle vydrželo.“

Ondřej Veverka se dočkal svého dnes prvního triumfu v rozjížďce s číslem pět, kdy odvedl nejen Daniela Hádka, ale především Jana Holuba. „Nejede to, viděl jsi to sám, je to úplně marný,“ říkal Jan Holub v depu. Sedmou jízdu vyhrál Václav Milík s náskokem půl rovinky před Ondřejem Smetanou. Eduard Krčmář se vzápětí na svou první trojku nadřel o poznání lépe a to nejen kvůli repete zaviněnému pádem Víta Janouška.

Dvakrát na něho totiž odstartoval Michal Škurla. V prvním případě ho Slaňák objel v prvním oblouku, ve druhém o kousek dál na protilehlé rovině, kdy se zjevil zleva vedle pražského závodníka stejně nečekaně jako passat dálniční policie. O čtyři jízdy později se však oba dva dělili o průběžné vedení.

Eduard Krčmář měl v rozjížďce deset snazší soupeře na rozlousknutí, ovšem Michal Škurla o dvě jízdy později musel čelit nájezdům Ondřeje Veverky až do cíle. Mezi tím Jan Holub odstartoval na Václava Milíka. I když Padubičan neustále útočil, domácí borec jel bezchybně. Ve druhé zatáčce třetího okruhu zmařil i nadějný nájezd Václava Milíka vnitřní stranou. Zdeněk Holub, doposud neporažený, za těchto okolností skončil až třetí.

Sto kol v rozjezdu by bylo zbytečných
A tak před třináctou jízdou měli Eduard Krčmář s Michalem Škurlou po osmi bodech, Václav Milík, Jan Holub, Ondřej Veverka a Zdeněk Holub po sedmi. Daniel Hádek nakonec na začátku třetího kola deváté jízdy uštval René Vidnera, jehož záhy vadná cívka přinutila zastavit. Díky prvému vítězství tam zdvojnásobil svůj dosavadní bodový zisk a s šesti body mohl stále promluvit do obsazení na stupních vítězů.

Čtvrtá pětina závodu přinesla nástup Eduarda Krčmáře. Vedoucí příčku v rozjížďce s číslem třináct začal okupovat již s letem pásky. A nebylo síly, která by ho o tři body připravila. Zdeněk Holub ve druhé zatáčce neuhlídal po levé straně útočícího Daniela Hádka. A vidina stupňů vítězů se mu začala rozplývat.

Při takovém počtu favoritů však byly různé bodové ztráty logickou záležitostí. Ondřej Veverka a Václav Milík ovšem využili slabšího obsazení čtrnácté a patnácté jízdy, aby inkasovali poměrně nízko visící trojky. Drama vyprodukovala až rozjížďka s číslem šestnáct, ale bohužel se netýkalo boje o poháry.

Zatímco Jan Holub ujížděl na čele Michalu Škurlovi, ve druhé zatáčce upadl Michal Klein. Za ním jedoucí Patrik Nagy neměl jinou možnost než složit motocykl. Pro Michala Kleina dojela sanitka, avšak první zprávy naštěstí nehovořily o vážnějším zranění.

Ani při repete Jan Holub nezaváhal, by Michal Škurla neskrýval touhu po dalším cenném skalpu. Tím pádem se domácí závodník dostal na deset bodů. Tolik měl i Michal Škurla a stejné hranice před nimi dosáhli i Václav Milík a Ondřej Veverka. Pouze jedenáctibodový Eduard Krčmář se mohl pochlubit vyšším ziskem.

O kolik ho poškodily úvodní trable s motorem, se Daniel Hádek přesvědčil v rozjížďce s číslem sedmnáct. Po odstoupení potlučených Michala Kleina a Víta Janouška a technickými potížemi stíhaného René Vidnera na plzeňského juniora čekal jen Dominik Hinner.

S tím si Daniel Hádek poradil a s jedenácti body mohl jen sledovat, jak těsně mu premiérové pódium uteče. „Jsem rád, že už nemusím jet,“ říkal však s úlevou v hlase a připomínal známou nevýhodu orientace borské dráhy při západu slunce. „Sluníčko ti svítí přímo do očí, musíš je mít zamhouřený.“

Vzápětí Jan Holub podobným způsobem naložil s Michalem Průchou. Ten ovšem jistotu, že pro něho závod skončil rozhodně neměl. Na cifru třináct totiž mířili i další účastníci. Do předposlední jízdy sice nejlépe odstartoval Eduard Krčmář, avšak s tím se nehodlal smířit Václav Milík. Ondřej Veverka a Patrik Nagy nyní zaostali vzadu, avšak pardubický závodník útočil.

Slaňák ovšem nechtěl složit zbraně jenom tak, ale Václav Milík si v prvním výjezdu třetího okruhu přece jen našel vnitřní stranou cestu dopředu. Třináct bodů měl tak nejen on, ale i Eduard Krčmář. A v poslední jízdě se rozjezdu o vítězství zapojil také Michal Škurla, když odstartoval na Zdeňka Holuba.

Když se celá čtyřka seřadila u vjezdu na ovál, Eduard Krčmář štengroval Václava Milíka, že by měli jet rozjezd na sto kol. „Klidně je ujedu,“ opáčil oslovený, jenž však ovšem s nevolí sledoval kropičku. „Teď je dráha teda hodně závodivá!“

Nejkratší cesta k velkému poháru s velkou jedničkou vedla přes rychlý start. Ten nejlépe zvládl Eduard Krčmář. Z výjezdu se za ním seřadili ostatní v pořadí Jan Holub, Václav Milík a Michal Škurla. A slánský junior je vedl k šachovnicové vlajce jako na provázku.

Hlasy z depa
„Super to bylo,“ radoval se Eduard Krčmář. „Akorát v první jízdě jsem neodstartoval. Pak jsme předělali motorku a šlo to. Ale nemyslel jsem si, že z červený vyhraju rozjezd. Udržel jsem to a bylo to dobrý. Chtěli jsme jet s Václavem na sto kol, ale štěstí, že jsme jeli jen na čtyři kola.“

„Závody nebyly špatný,“ vyprávěl Jan Holub. „Až na tu jednu jízdu. Z tý čtyřky jsem vůbec neodjel, měl jsem jinak spojku. Nebejt‘ týhle jízdy, nemusel jsem se potit na rozjezdu. Chtěl jsem to vyhrát, ale trošku se to nepovedlo. Už jsem se na to po pauze těšil, když ti doktoři řeknou, že se už možná nesvezeš vůbec, máš chu o to větší.“

„Motorka mi nejela,“ krčil rameny Václav Milík. „Špatně jsme to nastavili. Druhá motorka by jela líp, ale to jsem poznal pozdě. V Goričanu jela líp, ale tady to bylo tvrdý a vůbec se to nerozjíždělo. Sral jsem starty, pak se to blbě dohání a hlavně to neumí upravovat. Buď je to suchý nebo mokrý. Na rozjezd to nachcali a byla z toho jednokolejka. Ale v průběžný klasifikaci jsem nepřišel ani o bod, jen jsme poposkočili.“

„Na hovno,“ nebylo Michalu Škurlovi po prohraném rozjezdu vůbec do řeči. „Třináct bodů jsem ještě neměl, ale mohlo to bejt‘ lepší. O kousek, aspoň bedna. Kdybych předjel Edu nebo Holubína, nemusel jsem vůbec nic řešit. Byli ale rychlejší. V rozjezdu nic moc, nakopalo mě to po startu, málem jsem si rozbil hubu. Snad bude příště bedna.“

„Nejsem vůbec spokojenej‘,“ nezastíral Ondřej Veverka. „Škoda těch jízd s Holubínem a Škurličem. Předjeli mě ti, co mě předjet neměli. Dvakrát jsem neodstartoval a dráha nebyla vůbec na předjíždění. Prostě nejsem vůbec spokojenej‘.“

„Docela dobrý,“ svěřoval se Daniel Hádek. „Až na ten zadřenej‘ motor v první jízdě. Od startu jsem tam byl suverénně, pak v tom zaklepalo a bylo to. Jedenáct bodů je můj zatím nejlepší výsledek. Doma to mám najetý, ale hlavně jsem už startoval, takže hodně dobrý.“

„První dvě jízdy byly nejlepší,“ bilancoval Zdeněk Holub. „Pak už nevím, čím to bylo. Určitě ale mnou, dráha mi moc neseděla a nájezdy byly hopsáky. Deset bodů není marnej‘ výsledek, ale jsem až sedmej‘. Škoda, doufám, že příště to vyjde líp.“

1. Eduard Krčmář, Slaný 2 3 3 3 2 13+3
2. Jan Holub, Plzeň 3 1 3 3 3 13+2
3. Václav Milík, Pardubice 2 3 2 3 3 13+1
4. Michal Škurla, Praha 3 2 3 2 3 13+0
5. Ondřej Veverka, Praha 2 3 2 3 1 11
6. Daniel Hádek, Plzeň 1 2 3 2 3 11
7. Zdeněk Holub, Praha 3 3 1 1 2 10
8. Ondřej Smetana, Praha 1 2 2 2 1 8
9. Dominik Hinner, Praha E 2 1 2 2 7
10. Patrik Nagy, H – Mšeno (ACCR) 3 F 1 1 0 5
11. Michal Průcha, Slaný 0 1 1 1 2 5
12. Michal Klein, Mšeno 1 1 2 X – 4
13. David Štěrovský, Pardubice 2 0 F – – 2
14. Vít Janoušek, Liberec 1 X – – – 1
15. René Vidner, Pardubice T E E – – 0

Průběžné pořadí šampionátu:

  SLA PLZ TOT
  13.4. 23.5.  
1. Eduard Krčmář, Slaný 13 13 26
2. Václav Milík, Pardubice 13 13 26
3. Ondřej Veverka, Praha 11 11 22
4. Michal Škurla, Praha 8 13 21
5. Zdeněk Holub, Praha 11 10 21
6. Daniel Hádek, Plzeň 6 11 17
7. Patrik Nagy, H – Mšeno (ACCR) 11 5 16
8. Ondřej Smetana, Praha 7 8 15
9. Jan Holub, Plzeň NS 13 13
10. Roland Benkö, H 13 NS 13
11. Roman Čejka, Slaný 11 NS 11
12. Dominik Hinner, Praha 3 7 10
13. Michal Klein, Mšeno 3 4 7
14. Michal Průcha, Slaný 1 5 6
15. David Štěrovský, Pardubice 2 2 4
16. Stanislav Pouznar, Mšeno 4 NS 4
17. Vít Janoušek, Liberec 2 1 3
18. Zdeněk Růžička, Mšeno 0 NS 0
19. René Vidner, Pardubice NS 0 0

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II)

MS Na dlouhé dráze

Josef Franc vybojoval postup z promoklého Mühldorfu

Mühldorf – 6. května
Deštivé počasí posledních týdnů poznamenalo hned několik závodů. Jedním z nich byl i kvalifikační závod mistrovství světa na dlouhé ploché dráze v neděli 6. května v bavorském Mühldorfu. V závodě se bojovalo o šest postupových míst do zářijového Challenge v Mariánských Lázních, proto měl pro naše barvy obzvláštní důležitost. Naše naděje se upíraly především k osobě Josefa France, čerstvého vicemistra republiky a účastníka letošního seriálu Grand Prix. Ten nezklamal, splnil roli favorita a stejně jako vloni se na stejném místě mohl usmívat ze stupňů vítězů. Neztratil se ani druhý náš zástupce a čerstvý bronzový medailista z republikového šampionátu Michael Hádek.

Nic není předem dané
Husté síto kvalifikačního pavouka mistrovství světa na dlouhé ploché dráze dovoluje postoupit do závěrečného kola pouze nejlepší šestici z každého ze dvou kvalifikačních závodů. Boje o postupové příčky jsou tak dramatické až do posledních jízd. Přesvědčit se o tom v Mühldorfu mohl například Holanďan Jeffrey Woortman. Objev posledních let a jeden z hlavních strůjců stříbrného holandského úspěchu v loňském finále MS družstev na tisícovce v Scheesselu patřil v letošní kvalifikaci k vážným kandidátům na postup. Šestnáct bodů z prvních čtyř jízd dalo těmto předpokladům jasně za pravdu. Celkem jasná postupová záležitost však vzala rychle za své již po prvních metrech semifinálové jízdy. Nedbalost mechaniků v podobě uvolněné spojky zavřela mladému jezdci cestu do finále o jediný bod.

To další z favoritů a nutno dodat, že označení žhavý kandidát na postup by bylo na místě, australský bouřlivák Cameron Woodward zaváhal daleko dříve. Hladký triumf v úvodní jízdě a prvních pět bodů na kontě jistě překvapily málokoho, o to větší pozornost na sebe obrátil při svém druhém vystoupení. Na startu hrubě podcenil sílu svého motocyklu a výsledkem byla ukázková svíce, za kterou by se nemusel stydět leckterý nezkušený adept plochodrážního řemesla. A aby té smůly nebylo málo, k naražené kostrči se přidal defekt v následující jízdě. Body najednou začaly scházet a v dáli se pomalu rozplývala nejen vidina stupňů vítězů ale i šance na postup. Otřesený Australan přidal ve své poslední jízdě s bídou dva body a s velkým štěstím a pořádně odřenýma ušima proklouzl jako poslední do semifinálových jízd. Tam mu hubený zisk jednoho bodu přiřkl konečnou jedenáctou příčku. Vrátka do závodu Challenge v Mariánských Lázních mu ale stále zůstávají pootevřena. Woodward je totiž držitelem jedné z divokých karet na celý letošní seriál Grand Prix na dlouhé ploché dráze.

Trochu z formy byl i miláček domácího publika a dlouholetý účastník Grand Prix Herbert Rudolph. Svůj loňský hladký triumf sice zopakovat nedokázal, ale po úvodním zaváhání si pravidelným bodovým přídělem postup zajistil.

Kdo naopak v Mühldorfu překvapil, byl Švéd Joel Nyström. Sedmý jezdec našeho otevřeného mistrovství v Mariánských Lázních se v Bavorsku představil jako vyměněný. Bezesporu disponoval jedním z nejrychlejších motorů ve startovním poli a velmi dobrý výkon z úvodních jízd zpečetil k postupové jistotě triumfem v druhé semifinálové jízdě. V konečném účtování mu ze čtvrtého místa chyběl jediný bod na stupně vítězů.

Josef Franc sbíral body ve velkém
Mladší z naší reprezentační dvojice Michael Hádek nezačal vůbec dobře. Na startu své první jízdy zaspal a osamocený bodík na jeho kontě nepřidával příliš optimismu postupovým úvahám, ale Michael se rozhodl nedarovat svou kůži zadarmo. Dobrý start v další jízdě jej katapultoval na druhou pozici za domácího Rudolpha, kterou plzeňský jezdec s přehledem uhájil. Za svými zády nechal mimo jiných i jednoho z největších favoritů Ape Mustonena. V dalších dvou jízdách přidal na své konto ještě šest bodů a s celkovým počtem jedenácti se mohl v klidu připravovat na semifinále. Mezitím se však mrholení nad stadionem změnilo v obstojný d隝 a ochozy rozkvetly záplavou deštníků. Dráha ztěžkla a jak bývá v Mühldorfu při dešti zvykem, kdo neodstartuje na čele, pozná, co je to jet proti gejzíru malty. O tom se při svém posledním startu přesvědčil i Michael Hádek. Přes veškerou snahu nevyválčil ani bod a v konečném účtování mu připadla desátá pozice.

To Josef Franc začal podstatně lépe, body sbíral ve velkém a o jeho postupu nikdo nepochyboval. Cestu do finále mu nezhatilo ani malé zaváhání v desáté jízdě, kde se houževnatě ale přesto marně pokoušel probít ze čtvrté pozice přes Bjørna Hansena na vedoucí dvojici Appleton-Rudolph. Po druhém místě v semifinálové jízdě se dělil o druhou a třetí příčku s Nyströmem o bod před Rudolphem a finským rychlíkem Mustonenem. Spolu s nimi proklouzl do finálové šestky ještě Brit Richard Hall, který se v depu svěřil Karlu Kadlecovi, že jede o poznání lépe, když při tom více používá hlavu. Suverénem celého závodu byl však jeho krajan Andrew Appleton. Ve všech jízdách nekompromisně vítězil a soupeřům nedal nejmenší šanci.

Appleton nezaváhal ani ve finále a jako jediný prošel zabláceným závodem s čistou kombinézou. Za ním se však rozpoutává bitva. Mustonen s Hallem bojují o každý metr dráhy, s menším odstupem za nimi Franc, Nyström a Rudolph. Ve třetím kole oslepený Hall odhazuje brýle, aby jej vzápětí další bolestivá cejcha přinutila zastavit. Rudé šrámy kolem jeho očí později v depu byly důkazem nebezpečí, jakému se jezdec bez ochrany zraku vystavuje. Jenže při jízdě je všechno jinak a babo raď, když v rychlosti kolem stotřiceti kilometrů za hodinu najednou není vidět ani na vlastní řídítka. V nájezdu do posledního kola tak brýle odhazuje i Franc. Naštěstí se vše obejde bez újmy na zdraví a náš jezdec projíždí cílem jako třetí. Tahle pozice mu patří i celkově, když los přisoudí stříbrný věnec Mustonenovi.

Postupu do Mariánských Lázní a potažmo do dalšího ročníku seriálu Grand Prix tak Francovi nestojí nic v cestě. Scénář se však bude odvíjet i od jeho účinkování v letošní finálové sérii šampionátu. Pokud se umístí do sedmého místa, má vstupenku na příští rok zajištěnu a do Mariánských Lázní může v Září přijet jen jako divák. Pokud se mu vytýčený cíl splnit nepodaří, má účast v Challenge zajištěnu jak z Mühldorfu, tak coby sestupující jezdec Grand Prix. V obou případech tak dává naději na start v posledním kvalifikačním kole svému mladšímu reprezentačnímu kolegovi Hádkovi. Z desátého místa je sice do Challenge daleko, ale vzhledem k faktu, že dvojitě pojištěný postup mají i Appleton s Mustonenem, nejsou jeho šance tak úplně nereálné.

Hlasy z depa:
Josef Franc: „Super, jsem spokojenej. V Dingolfingu jsem byl zoufalej, nedokázal jsem odstartovat ani na béčkaře, ale dneska supr. Bylo tady pár dobrejch, co se prali o ty postupový místa, byla tam docela bitka. Jsem rád, že tam jsem. Zbejvá jenom trochu dopasovat motorku na mě.”

Michael Hádek: „Starty na hovno. Mariánky byly super, ale tady mi to nešlo, dráha těžká, vody jak kráva.”

Foto: Jiří Bayer

MČR Juniorů

Pojede se bez kvalifikace

Plzeň – 22. května
Český šampionát juniorů pod jurisdikcí AČR pokračuje zítra svým druhým kolem na plzeňských Borech. Mítink bez jednoznačného favorita se však tentokrát bude muset obejít bez kvalifikace, jelikož počet došlých přihlášek koresponduje se šestnácti kolonkami pro jména v rozpise jednotlivců.

Kromě Romana Čejky, jenž si z Blijhamu přivezl zlomenou klíční kost, a dalšího zraněného maroda Stanislava Pouznara bude chybět i Roland Benkö. Maďarský závodník se omluvil s ohledem na technické problémy.

Vítězství z úvodního podniku ve Slaném bude obhajovat Václav Milík. Už na středočeské dráze se přesvědčil, že mu roste zdatný konkurent v osobě Eduarda Krčmáře. S ním se dělí o průběžné vedení v seriálu, by na skládání konečných účtů je logicky ještě setsakramentsky brzy.

Oběma leaderům však budou na paty šlapat další borci, především lepšící se mladící z pražské Markéty a domácí Jan Holub s Danielem Hádkem. Podceňovat nelze ani Patrika Nagye a konec konců ani nikoho jiného. Český juniorský šampionát navzdory mírně generační obměně totiž naštěstí znovu prožívá skvělé časy, v nichž výsledek každé jízdy je předem doprovázen otazníkem.

Startovní listina:

1 Daniel Hádek, Plzeň
2 Michal Průcha, Slaný
3 Václav Milík, Pardubice
4 Michal Škurla, Praha
5 David Štěrovský, Pardubice
6 Patrik Nagy, H – Mšeno (ACCR)
7 Zdeněk Růžička, Mšeno
8 Vít Janoušek, Mšeno
9 Jan Holub, Plzeň
10 Dominik Hinner, Praha
11 Ondřej Smetana, Praha
12 Eduard Krčmář, Slaný
13 Ondřej Veverka, Praha
14 Zdeněk Holub, Praha
15 Michal Klein, Mšeno
16 René Vidner, Pardubice

Foto: Wojta Zavřel