Chabařovické mládí ztrácí respekt

Chabařovice – 21. dubna
Druhý podnik Speedway Mini Cupu v Chabařovicích přineslo vítězství Michala Škurly, který ve finále A protnul metu před doposud rovněž neporaženými Michaelou Krupičkovou a Václavem Vernerem. Největší komplikace musel řešit v rozjížďce s číslem devět, kdy se celé kolo musel usilovně snažit, aby překonal Adama Fencla. Chabařovické mládí ztrácí evidentně respekt, což svým nasazením v boji se staršími soupeři dokazoval i osmiletý Milan Dobiáš.

    D C B A TOT
1. Michal Škurla, Praha 3 3 3 3       6 18
2. Michaela Krupičková, Divišov 3 3 3 3       4 16
3. Václav Verner, Chabařovice 3 3 3 3       2 14
4. Kryštof Rybář, Osečná 3 1 2 3     3   12
5. Lukáš Kovařík, Praha 2 2 2 2     2   10
6. Roman Herzina, Chabařovice 1 3 3 2     E   9
7. Milan Dobiáš, Chabařovice 1 2 1 1   3     8
8. Filip Šifalda, Chabařovice 2 2 1 2   2     9
9. František Klier, Mšeno 2 1 2 2   1     8
10. Adam Fencl, Chabařovice ex F 2 1 3       6
11. Daniel Šilhán 2 ex 1 1 ex       4

Průběžný stav seriálu:

  DI CH TOT
  15.4. 21.4.  
1. Michaela Krupičková 18 16 34
2. Václav Verner 15 14 29
3. Kryštof Rybář 13 12 25
4. Lukáš Kovařík 11 10 21
5. Filip Šifalda 11 9 20
6. Michal Škurla NS 18 18
7. Roman Herzina 6 9 15
8. Adam Fencl 9 6 15
9. Milan Dobiáš 6 8 14
10. František Klier 6 8 14
11. Patrik Mikel 12 NS 12
12. Celina Liebmann 12 NS 12
13. Mike Jacopetti 12 NS 12
14. Filip Hájek 11 NS 11
15. Daniel Šilhán 4 4 8

Závod družstev:

    C B A TOT
1. Družstvo A         34
Filip Šifalda 3 3 2 3   ex   11
Václav Verner 3 2 3 3     2 13
Adam Fencl F 3 2 2 3     10
 
2. Družstvo C         30
František Klier 1 1 1 1 2     6
Kryštof Rybář 2 3 0 1   3 &nbsp 9
Michal Škurla 3 3 3 3     3 15
 
3. Družstvo B         20
Milan Dobiáš 2 2 2   2   8
Roman Herzina 1 1 1       3*
Lukáš Kovařík 2 2 2     1 7
Daniel Šilhán 1 2 1 1     5

Poznámka: do celkové klasifikace se každému týmu počítají pouze celkové výsledky třech nejlepších závodníků, nezapočítávaný výsledek je označen *

Foto: Jiřina Šifaldová

Češi dali najevo, že patří do semifinále

Rovno – 21. dubna
I když český juniorský národní tým musel odstartovat svou pou letošním světovým šampionátem kvalifikací, v ukrajinském Rovně dal jasně najevo, že patři do semifinále. Milan Špinka úspěšně vyřešil generační výměnu, navíc se musel obejít bez nemocného Jana Holuba, nicméně jeho svěřenci o bod porazili domácí Ukrajince a sebrali jim postup do semifinále ve Scunthorpe.

1. Česká republika   53
Roman Čejka 0 3 3 2 3 11
Eduard Krčmář 3 2 3 3 2 13
Ondřej Veverka 2 E 1 3 2 9
Zdeněk Holub 0 1 2 1 3 7
Václav Milík 3 3 3 2 3 14
 
2. Ukrajina   52
Aleksander Loktajev 3 3 3 3 3 15
Kiril Cukanov 2 2 3 3 3 13
Stanislav Mjelničuk 3 2 0 0 1 6
Vladimir Tejgel 3 3 E 1 2 9
Andrej Kobrin F 3 2 2 2 9
 
3. Slovinsko   23
Matic Ivačič 1 1 2 3 1 1 9
Kristian Revinšek 0 ex 1 0 2 3
Žiga Radkovič ex 0 1 1 – 2
Nejc Malešič ex 1 2 2 1 6
Ladislav Vida 2 1 0 0 0 3
 
4. USA   19
Gino Manzares 2 2 1 1 1 E 7
Bryce Starks 1 2 0 1 2 F 6
Mike Buman E 0 2 0 1 3
Russel Green 2 0 – – 0 2
Dylan Black 1 0 E 0 ex 1

Svitavská jezdecká základna se rozrůstá

Na sklonku minulého tisíciletí se zdálo, že je se svitavskými plochodrážníky veta. Až roku 2004 se Jaromír Otruba svým comebackem postaral, aby se Svitavy vrátily na českou plochodrážní mapu nejen pořadatelsky, ale i jezdecky. Ovšem poslední mohykán tamního speedwaye by záhy nemusel zůstat osamocen. V Cihelně se začíná trénovat pod dohledem bývalých závodníků Richarda Bergera a Zdeňka Peši, jemuž lze s klidným svědomím přiřknout primát prvního zdejšího plošináře. Karl Stiel, svitavský sudetský Němec, se před válkou na sport levých zatáček výhradně nespecializoval.
Dunajský pohár nastartoval svitavský plochodrážní boom
Pátek 27. června roku 1986 zažily Svitavy nevídaný nával. Nově vybudovaný plochodrážní areál Cihelna hostil závod Dunajského poháru, v němž se Maďarsko, Rakousko a bývalá Jugoslávie v sestavách v zásadě odpovídajícím národním týmům utkávalo s československým reprezentačním béčkem.

Výpadovka na Poličku byla ucpaná automobily, by na sklonku reálného socialismu byl počet registrovaných vozidel nesrovnatelně menší než dnes. Stolky výběrčích vstupného stály bratu půl kilometru od stadiónu a kdo tehdy přišel pozdě, neměl šanci se špalírem diváku probít dál než do čtvrté řady. Skvělou podívanou si nemohl nechat ujít ani Zdeněk Peša.

„Přišel jsem se podívat a líbilo se mi to,“ vrací se o čtvrt století zpátky. „Pak dělali nábor a kdo by nechtěl svézt?!“ Náborová akce v šestaosmdesátém zní jako z pohádky. Kdo chtěl, přišel se podívat na soustředění pardubických závodníků. Zájemci nepotřebovali mnoho. Stačilo si přinést vlastní přilbu, prokázat se platným řidičákem a pak už jen sebrat dostatek odvahy zasednout za vypůjčený motocykl bez brzd. Přežili všichni, avšak závodnický drápek se zachytil ve dvou mládencích.

„Byli jsme dva kluci z Vendolí,“ vzpomíná Zdeněk Peša. „Jezdili jsme v kanadách, helma za stovku a na sobě jsme měli montérky nebo rifle. Ten druhej‘ dělal za totáče v Mototechně. Při tréninku si štrejchnul o manák a zlámal si prsty na ruce.

Zatímco kariéra borce, jehož jméno už zmizelo v historii, vzala rychlý konec, Zdeněk Peša u sportu levých zatáček zůstal. „První motorka byla vyřazená z Pardubic,“ vypráví. „Učil mě Mirek Forgáč. Vysvětloval mi a ukazoval co a jak a od něj jsem měl i svoje první rukavice.“

Plochodrážní boom byl tehdy ve Svitavách neuvěřitelný. Pořadatelé dokonce uvažovali o stavbě dlouhé dráhy, do Cihelny si našli cestu diváci a počet závodů utěšeně stoupal i kvůli skutečnosti, že pardubické béčko začalo oblékat vesty se svitavským emblémem. AMK Svitavy, který kvůli bezpečnosti už nemohl pořádat silniční motocyklový okruh ulicemi města, organizoval závody motokár a sprinty na svažující se silnici směrem na Opatov. Ale plochodrážní mítinky nabídly nejperspektivnější možnost rozvoje.

„Tenkrát do toho tady byli všichni nadšení,“ souhlasí Zdeněk Peša. „Bylo to oživení, aby jezdili i závodníci ze Svitav. Po pár tréninkách jsem se naučil jezdit smykem. Dávali mě svézt se o přestávce, aby mě lidi viděli. Staral se o mě pan Janoušek, hlavní trenér a mechanik byl pan Motyčka.“

Debut v závodním tempu
Spojení Svitav s Pardubicemi, které ostatně trvá do dnešních dnů, otevřelo Zdeňku Pešovi cestu k prvoligovému debutu. „Byl jsem nasazenej‘ jako náhradník,“ vybavuje si. „Stál jsem tam celou dobu a jel jednu jízdu. Zalíbil jsem se, že jsem udělal nějaký body, i když jsem sejmul Fandu Kalinu. Ani mě nevyloučili, bylo to v posledním výjezdu.“

Pro juniory byl šampionát republiky do jednadvaceti let stejně klíčový jako dnes. Ovšem s tím rozdílem, že do dvoustupňové soutěže nebylo rozhodně snadné proniknout. Cesta každého začátečníka začínala při předkvalifikaci. V září 1987 se konala v Březolupech a mezi dvaatřiceti aspiranty na postup do semifinále nechyběl ani Zdeněk Peša.

„Dráha byla tvrdá, občas díry,“ vypráví. „Nemohli jsme natočit motorku. Zlobilo zapalování, běhali jsme s tím po dráze a já byl celej‘ zadejchanej‘. Zajel jsem tam minimum, slavný to nebylo. Ve třetí jízdě jsem odstartoval poslední a v nájezdu je srovnal všechny. Radek Štefan z Čakovic to jedinej‘ ustál. A to byl konec.“

Definitivní konec však zdaleka nenastal. By se Zdeněk Peša z Březolup nekvalifikoval, do juniorského šampionátu v sezóně 1989 přece jen zasáhl. „První juniorka byla ve Svitavách,“ vysvětluje. „Někdo vypad‘ a pan Vozár s panem Erbanem mě nasadili. Z pěti rozjížděk jsem vždycky odstartoval na prd, ale čtyřikrát jsem dojel druhej‘ a jednou třetí. Druhej‘ den se jely Březolupy, tam už se mi dařilo. Na tu bídu jsem sedm bodů udělal. Docela šly i Čakovice, ale pak byly Chabařovice, kde jsem si udělal páteř. Dva obratle.“

Nastala nucená přestávka. „Tři měsíce jsem ležel v sádře,“ vzpomíná. „Jenže se blížila juniorská předkvalifikace ve Slaným a já se potřeboval dostat na vojnu do Racku. Tak jsem se rychle uschopnil a ve Slaným to šlo. Dostal jsem se do rozjezdu o postup a kluci mě prosili, a nechám vyhrát Jirku Kocourka, aby se udržel v Racku. Sluníčko svítilo do zad, zezadu jsem pořád viděl stín Zdeňka Holuba, kterej‘ nás chtěl předjet, ale já ho pořád vyblokovával.“

Dvouletou vojenskou službu trávil Zdeněk Peša v dnes už legendárním VTJ Racek Pardubice. „Jsem vděčnej‘, že mě do Racku vzali,“ nezastírá ani dnes. „Za mě se dílna stěhovala ze stadiónu do kasáren. Z naší party jsem tam ale zůstal sám. Roman Bednář šel na civilku, Jarda Hanuš taky, Zdeněk Koliandr skončil a Petr Strasenský taky. Přišli mě tam mladý, Vlado Višváder a spol.“

Do civilu se Zdeněk Peša vrátil roku 1991. „Po revoluci nebyla nálada, nebyl čas, nikdo nevěděl, co bude,“ svěřuje se z rozpoložením tehdejší doby. „Vrátil jsem se do Svitav, že za ně budu jezdit. Ale nepovedlo se to, nemá cenu to rozvádět. Pak jsem byl doma a po roce mě oslovili, jestli to nechci znovu zkusit. Přišel jsem zpátky, sed‘ na motorku, objel jedno kolo a hned si dal ostrej‘ start. Hned tam padla hláška, jestli jsem trénoval doma v obýváku. Ale zase se to nedovedlo z různejch‘ důvodů, o kterejch‘ se tady nechci šířit. Dopadlo to tam, že jsem skončil s armádou na pár let v zahraničí, nejdřív v Chorvatsku a pak v Bosně.“

Od padesátky do Racku
Nicméně ve stopách Zdeňka Peši se vydali další svitavští závodníci a mezi nimi i Richard Berger. „Můj táta dělal pořadatele v AMK Svitavy,“ odhaluje své plochodrážní prvopočátky. „Dotáh‘ mě tam. V mládí jsem tam pomáhal Vendovi Milíkovi, mazal řetězy a dolejval metyl. Potom mě učil, když do Svitav přijel na trénink.“

Zatímco Zdeněk Peša podnikal své první plochodrážní krůčky na pětistovce, Richard Berger o pár let později začal prohánět motocykl s desetkrát slabším kubickým objemem. „Pořídili padesátku Simson,“ říká. „Asi rok jsem na ní jezdil, potom mě pan Motyčka posadil na pětistovku. Trénoval jsem na ní a na podzim 1991 přišla moje první juniorská předkvalifikace v Pardubicích.“

Tehdy se na sklonku října závodilo hned ve dvou dnech. „Spali jsme v Bohdanči na hotelu u nějakýho mafiána,“ vybavuje si Richard Berger. „Někdo po něm tenkrát šel a on nám říkal, že kdyby na nás v noci někdo bouchal, máme dělat, že tam nejsme. A hostil nás v rozestavěným hotelu. Nepostoupil jsem a skončil někde uprostřed. Přišel zase rok trénování a příprav na další předkvalifikaci. Tam už se do povedlo a já postoupil do junioráku.“

V sezóně 1992 bojoval Racek v první lize, která se tehdy naposledy konala systémem dvojutkání, o návrat do extraligy. „Pan Vozár mě občas nasadil jako náhradníka,“ vzpomíná Richard Berger na začátek své ligové dráhy. „Byl to rok náhradničení, přišel konec sezóny a další kvalifikace v Pardubicích.“

Tehdy ze svitavských závodníků postoupil jen Drahoslav Sauer, jenž postup zopakoval i na podzim 2003, kdy už ho ovšem Richard Berger do juniorského semifinále doprovodil. „Projeli jsme tu sezónu spolu,“ říká. „On už byl na vojně v Racku a ten v třiadevadesátým zase jezdil extraligu. Byl to dobrej‘ začátek pro kluky, co třeba nezažili nástup v Pardubicích před velkou a zaplněnou tribunou.“

Do pardubického Racku narukoval i Richard Berger. „Na vojnu jsem odešel na podzim 1993,“ vypráví. „vystřídal jsem zrovna Drahoše. Byl jsem v přijímači snad čtrnáct dnů a přišla předkvalifikace. Přišel pro mě pan Vozár, z kasáren jsme na stadión jeli jen sami dva, ale přijeli tam celým autobusem. Já měl modrý vojenský tepláky, zelený tenisky a holou hlavu. Ale do junioráku jsem postoupil. První závod byl v Liberci a ve skupině se mnou byl i Mário Jirout. Odjel jsem tři kola a odešla mi motorku.“

Seriál však pokračoval dalšími mítinky. „Ve Svitavách jsem měl opět problém s motorkou,“ líčí Richard Berger. „Nechtěla chytnou, tak jsem si vzal dvojku. Když jsem byl na druhým místě, spadnul mi řetěz. Půjčil jsem si motorku od Honzy Pospíšila z Liberce. Měl tam jinej‘ převod. Upadnul jsem, narazil si koleno a tím pro mě závody skončily.“

Racek v sezóně 1994 musel znovu bojovat v první lize, kde jeho největším rivalem byli pražští junioří startující pod hlavičkou Oliba Mšeno. „Byl tam se mnou Radek Semela, Luboš Batelka, Adrian Rymel,“ vypočítává Richard Berger. „Když byl první trénink, šli jsme na start já, Adrian, Luboš a Pospa. Jezdili se ostrý starty a můžu říct, že jsem porazil Adriana. Na lize jsem byl spíš náhradník v pozadí, pan Vozár potřeboval vyhrávat. A to byla moje poslední sezóna. Ve Svitavách se sice jezdilo dál, ale byl jsem odejit. Pak jsem se na plochou dráhu nepovídal až v roce 2009. Byl jsem s manželkou b Benešově a občas se šel podívat do Divišova. Potom jsem se vrátil do Svitav a zapojil se do toho tady.“

Projekt 2012
Loňské oslavy čtvrtstoletí plochodrážního stadiónu v Cihelně nebyly nikterak okázalé, přesto se právě tehdy začal rodit projekt vrátit svitavskou plochou dráhu do dění nejen po pořadatelské, ale i jezdecké stránce. „Můj syn a Ríšův synovec chodili po depu a chtěli to zkusit,“ objasňuje Zdeněk Peša. „Byla výborová schůze a tam jsme se dohodli s předsedou Olivou a od začátku letošního roku jsme to rozjeli,“ dodává Richard Berger.

Stejně jako před čtvrtstoletím oba nadšenci nastartovali náborovou kampaň. „Rozjíždíme to pomalounku,“ říká Zdeněk Peša. „Udělaly se náborové letáky do škol, máme facebook a internetové stránky. A třeba bychom na devatenáctkách mohli mít už svýho závodníka na startu.“

Důležitou stránkou závodění jsou samozřejmě finance. „Rozhazujeme sítě po sponzorech,“ pokračuje Richard Berger. „Taky jsme si dali požadavek na dotace na město. Všechno bude záviset, co seženeme na rok 2013. Letos máme něco přislíbený, zatím do toho kluci dávaj‘ vlastní prachy. Byli bychom rádi, kdyby nám někdo jakkoliv vypomohl, třeba nám dal díly, co bude mít na vyhození, že bychom si to dali do kupy.“

V březnu obnovili malé tréninkové kolečko před vlastním vstupem do svitavské Cihelny. „Kluci si na to sedli a zkusili vyvolat smyk,“ popisuje Zdeněk Peša atmosféru úvodních jarních tréninků. „Částečně se jim to povedlo, druhej‘ trénink to bylo lepší, i když se jelo v dešti a všechno se to válelo včetně mě (smích).“

Vedle Marka Bergera a Zdeňka Peši se do sedla plochodrážního motocyklu posadil i Radek Peňáz z Hradce nad Svitavou. „Mýmu mladýmu je devatenáct, chce to zkusit, Markovi šestnáct a Radkovi čtrnáct,“ představuje Zdeněk Peša své závodníky. Nicméně propagační kampaň udělala dobrou práci a během dubna se ozvali další dva zájemci Jakub Patras a Lukáš Sajler, oba ze Svitav.

„Přemejšlíme, jak to všechno bude, jestli bychom třeba na konci sezóny jeli na Becher Cup,“ přemítá Richard Berger. „Kluci začínaj‘, uvidíme, jestli se namane sehnat ještě jednu nebo dvě motorky. Jsem v kontaktu s Vláďou Dvořákem z Divišova. Dal mi tip, že se Pražáci na konci sezóny zbavujou věcí. Teď doufáme, že se nám podaří sehnat ještě řidítka a chcípák.“

Letos tedy noví svitavští plochodrážníci do závodů příliš zasahovat nebudou. „Letos to bude rok trénování,“ zamýšlí se Zdeněk Peša. „Bude spousta starostí udržet to. A rozvinout.“ Oba bývalí závodníci chtějí dát svému počínání pevný řád. „Tréninkové dny máme stanovené středy a soboty,“ svěřuje se Richard Berger. „Středa bude spíš údržba motorek a fyzická příprava a v sobotu budou jezdit na motorce.“

Projekt je teprve ve svých počátcích, avšak jak Zdeněk Peša, tak Richard Berger jsou připraveni v něm pokračovat. „Jezdit se dá kde, máme zatím i na čem,“ ukazuje Richard Berger na postarší Jawu 897 a padesátku s motorem Simson. „Otázka je, co bude dál. Ptali jsme se pana Vozára, ale tam nemaj‘ nic, jedině snad z tý Prahy, kdyby se daly koupit nějaký ojetý motorky, na novou nemáme.“

Foto: Antonín Škach a archív autora

Josef Franc jde do pražské SGP kvůli štěstí

Pardubice – 18. dubna
Středeční semifinále šampionátu jednotlivců AČR se Josefa France netýkalo, jelikož mu VV SPD přidělil divokou kartu na finálovou sérii. V případě filigránského pražského bojovníka nejde o jedinou divokou kartu. Na základě jeho počínání při Markéta Open ho pražští pořadatelé navrhli na startovní číslo šestnáct pro českou velkou cenu. Josef Franc se magazínu speedwayA-Z svěřil nejen se svými očekávání před prestižním závodem, ale také se stadiem svých příprav na český dlouhodrážní šampionát.

„Zatím mě navrhli,“ nechce Josef Franc prozatím dávat průchod euforii nad přidělením druhé divoké karty pro SGP České republiky ve své kariéře. „Ale moc se těším, proto jsem jel to Markéta Open. Nemůžu říct, že bych ve svejch‘ třiatřiceti letech sbíral zkušenosti, ale chci si na starý kolena zazávodit s grandpristama.“

A jak se na to závodník pořádajícího klubu chystá? „Technika už lepší nebude, než mám,“ odpovídá. „Ledaže bych to postavil ze zlata (smích). Uvidíme, závod bude o štěstí, každej‘ bod se počítá. Říkám ti, že tam nejdu sbírat zkušenosti, jdu tam kvůli štěstí.“

O čtrnáct dnů předtím však Josef Franc opět ozdobí svou účastí startovní listinu šampionátu republiky na dlouhé dráze. „Mariánky pojedu, jestli to stihnem‘ v dílně,“ konstatuje. „Přípravu zatím máme podle představ, vyvíjíme nový díly, ale trvá to všechno dopasovat. Motorky budou hezký, účelný a trošku v retrostylu. Old school stavba, to teď frčí. Blatníky, jak je jezdil Zdenda Schneiderwind a žádná kapotáž.“

Foto: Wojta Zavřel

Novozélandská setkání aneb šlo se na pivo s Maugerem

Článek obsahuje jubilejní 14 000. fotografii publikovanou magazínem speedwayA-Z

Každá Grand Prix není jen podnikem, kde si dává dostaveníčko nejvyšší světová extratřída, ale i místem, kde lze vidět, či potkat řadu zajímavých postav více, či méně dávné historie tohoto sportu. Pokud se navíc závod podobného ranku koná v zemi tak vzdálené a zároveň z plošinářské minulosti proslavené, jako Nový Zéland, je nasnadě, že našinec se vedle zajímavých soubojů může těšit i na setkání s řadou osobností, které psaly plochodrážní dějiny. Vždy jen legendární trio Ronnie Moore, Barry Briggs a Ivan Mauger se může pochlubit plným tuctem světových titulů v jednotlivcích. Je pochopitelné, že i tento aspekt hrál u lidí nakažených plochodrážním bacilem poměrně významnou roli v rozhodování, zda dalekou a nákladnou cestu na zelený kontinent vážit a ani my jsme v tomto ohledu nebyli výjimkou.

Jako s pardubickými Šmídovými
První zcela plánované a domluvené setkání proběhlo hned den po příletu na Nový Zéland v Christchurch, kde jsme navštívili nadšence a bývalého jezdce Tracyho Holmese (viz článek z 21. března). Bohužel za své vzala snaha udělat v Christchurch rozhovor s Ronnie Moorem nebo s bronzovým medailistou z roku 1953 Geoffem Mardonem, kteří ve městě také žijí. Tracy oběma volal, v prvém případě se opakovaně ozval záznamník, druhý byl na golfu a do Aucklandu na závody nejel. S Ronnie Moorem jsme se sice před Grand Prix viděli, ale žádat ho o rozhovor se nám v daných podmínkách nezdálo taktní. Dvojnásobný světový šampión po úrazu ze sedmdesátých let téměř neslyší, a varianta, že bude odpovídat na sepsané otázky nám nepřipadala na akci plné lidí, jako to pravé ořechové.

Po opuštění Christchurch jsme se tedy pár dní věnovali hlavně přírodním zajímavostem a krásám země, kde je rozhodně co obdivovat. Plochodrážní aktivity jsme omezili na příležitostné návštěvy drah cestou. Vše se změnilo až o více než týden později v Aucklandu. To už se k nám připojili i bývalí pardubičtí junioři Tomáš Rambousek alias Rambal a Míra „Jimmy“ Černý a fotograf Pavel Fišer. Právě s Pavlem a Petrem Makuševem jsme v pátek dopoledne dorazili na dráhu ve Western Springs a úplně první, na koho jsme po vyřízení akreditací v areálu natrefili nebyl nikdo menší, než Ivan Mauger. Rekordman v počtu titulů mistra světa se před deseti léty pořadatelsky podílel na podobném závodě v Sydney, tentokrát vše šlo přes Ole Olsena. Mistr se tak mohl věnovat hlavně prodeji svých knih, společnou fotografii také nasměroval k improvizovanému stánku. Až o později se dozvíme, že vedle strojící chlapík je jeho syn Kym, také bývalý jezdec, který do našeho příběhu později výrazně zasáhne.

Ještě v průběhu tréninku se potkávám i s Bobem Andrewsem. Světový šampión dvojic z roku 1969 a čtyřnásobný světový finalista žije v Auckladu a je právě tím, kdo mne před více jak deseti léty seznámil s Tracym. Dále doplňuji sbírku podpisů mj. o novozélandského vicemistra Nathana Murraye, nebo mistra světa superbiků Andrewa Pitta, který sám potvrzuje, že kdysi jezdil doma v Austrálii i dlouhou dráhu.

Krátce po pátečním tréninku se Rambal seznámí s už zmiňovaným Kymem Maugerem, který nás zve do bowlingového klubu RSA nedaleko stadionu. Tady se scházejí vesměs bývalí plošináři. Klub, spíš klasickou větší hospodu, po krátkém tápání opravdu najdeme a atmosféra i průběh akce v ní je podobná té, kterou léta pořádali otec a syn Šmídovi v předvečer Zlaté přilby v pardubickém Labi.

Právě v momentě, kdy vstupujeme, prezentuje a oceňuje Bob Andrews Ivana Maugera, Richarda Daye, Chrise Harrise a také Ronnie Moorea, kterého tak konečně potkáváme. V příjemném prostředí rychle přibývají společné fotky, autogramy i informace do databáze. Hlavně starší jezdci jsou mile potěšeni projeveným zájmem. Nás zase těší, že naše země pro ně není žádnou velkou neznámou, většina z nich automaticky připojuje tři slůvka: „Pardubice, Golden Helmet“.

O věhlasu slavného závodu nikdo z nás nepochyboval, přesto nás úcta a respekt, které Zlatá přilba v tomto vzdáleném koutě světa požívá, nestačily překvapovat. Ještě osobitější vztah pak mají ti, kteří ve Svítkově závodili. Slavný bouřlivák Mitch Shirra, který do Pardubic prvně přijel v šestnácti letech s motorem v tašce, si slavnou epizodu pochopitelně vybavil a hned roztáhl ústa do širokého úsměvu, když zavzpomínal, jak moc se mu u nás líbilo.

„Pardubice, to byl jeden velký mejdan mého života“, říká sedminásobný světový finalista. Jeho někdejší parák z dvojic David Bargh zase udivuje skvělou pamětí, když bez váhání vysype z rukávu všechny závody, které kdy v Pardubicích či v Praze jel. Velice pochvalně se vyjadřuje na adresu Zlaté přilby i Dave Gifford, bývalý profík z anglického Newcastlu.

Pobyt v hospodě, kde se pohybují osobnosti nejvyššího kalibru a kromě ploché, se téměř nic jiného neřeší, je pro nás všechny mimořádným zážitkem. Čas tu ale ubíhá jakoby rychleji. Kolem půlnoci osazenstvo řídne a pomalu se zavírá. V momentě, kdy plni dojmů přemítáme, zda půjdeme spát, či se ještě někde stavíme na sklenku, navrhuje nám Kym Mauger právě tuhle variantu. Má hotel jen kousek od našeho, bereme ho tedy autem s sebou do středu města a po zaparkování vplouváme do víru života nočního Aucklandu, který je asi jediným opravdovým novozélandským velkoměstem se vším všudy.

V přístavním baru už spíš vychutnáváme výborné místní pivo, na velkou komunikaci to tu opravdu není. Dík hudbě je těžké rozumět i mateřštině, přesto se pár zajímavostí dozvídáme. Třeba o ztrátovosti australské GP v Sydney před deseti léty, nebo o tom, jak Kym přesvědčoval při světovém finále 1979 Kellyho Morana, a zabere a otce porazí, protože pokud vyhraje pošesté, už s ním doma nebude k vydržení. Asi nemá cenu zdůrazňovat, že spánek ze soboty na neděli nepatřil zrovna k těm nejvydatnějším.

Nezodpovězené otázky
V sobotu, v den závodu se možná nejzajímavější úlovek povedl Tomáši Rambouskovi, který se nechal vyfotit s elitním pilotem formule 1 Markem Webberem. Australan má k ploché dráze vřelý vztah a občas přijede, či spíš přilétne, podpořit svého kamaráda a krajana Jasona Crumpa. Právě Crumpa zaujal starší obrázek jeho tehdy ještě vlasatého šéfmechanika Mika Farrella v mé databázi natolik, že poté, co svolal a pobavil celý svůj tým, udělal nám s někdejším účastníkem interkontinentálního finále společnou fotku.

V bowling klubu bylo po závodech oproti pátku znatelně méně rušno, řada aktérů včerejších mířila po závodech domů. Nově se tu ale objevil John Titman, který má za sebou pár světových finále. Bývalá opora Exeteru, či Hackney se neopomene zmínit o ani výborné dráze v Mariánských Lázních, kde se v roce 1983 dostal do první světové desítky.

Mezi zajímavá setkání lze počítat i ta, která proběhla na aucklandské televizní věži, kam jsme ještě v neděli těsně před odletem zašli. Už dole před výtahem a poté i plošině se vidíme s ředitelem Grand Prix Tony Olssonem. Otázku o další budoucnosti novozélandské GP či dvojvíkendu Austrálie – Nový Zéland, o nichž se také nahlas uvažuje, zatím nedokáže zodpovědět. Záleží, jak už to bývá, hlavně na penězích.

Pokocháme se tedy alespoň společným pohledem na novozélandské velkoměsto, by stadion ve Western Springs nám zůstává skryt za kopcem. Ještě lepší výhled a hlavně zážitek pak mají členové Gollobova týmu, na něž narazíme ve výtahu ve zvláštním jednotném oblečení. Do toho je organizátory nasoukán každý, kdo sebere dost peněz a hlavně odvahy na to, aby se ze zhruba dvousetmetrové plošiny nechal spustit dolů.

Systém trochu podobný místnímu vynálezu bungee jumpingu nejprve odvážlivce zastaví kousek pod ocelovým prstencem a poté volným pádem, brzděným až těsně před dopadovým terčem, pošle dolů pod věž. Mechanik a také bývalý ligový závodník z Bydhoště Wojtek Malak je první, kdo mizí v dechberoucí hlubině pod námi. Po něm následuje manažer Tomasz Gaszyñski a další. My se jen můžeme dohadovat, zda polské bohatýry uvidíme i na dalších závodech…

Foto: Zdeněk Flajšhanz a Jason Crump

Český juniorský tým už míří k ukrajinským hranicím

Pardubice – 19. dubna
By juniorský nároďák loni startoval ve finále světového šampionátu a po rezignaci ostatních celků vyslyšel volání FIM o pomoc při záchraně závodu, letos se nevešel ani do jednoho ze semifinálových závodů. Proto se bezprostředně po skončení včerejšího semifinále šampionátu jednotlivců vypravil do ukrajinského Rovna. Magazín speedwayA-Z si o českých šancích povídal s reprezentačním koučem Milanem špinkou.

Ze souboje našich s Ukrajinci, Američany a Slovinci vede cesta do semifinále v britském Scunthorpe cesta jenom pro vítěze. „Doufejme, že dnešní závody dopadnou dobře, aby se nikdo nezranil,“ otevřel Milan Špinka konverzaci včera v Pardubicích. Pořádně mu zatrnulo v rozjížďce s číslem jedenáct, kdy Eduard Krčmář po kolizi s Michalem Kleinem skončil v nafukovacích mantinelech. Slánský závodník sice ze semifinále odstoupil, z incidentu si nic nepamatoval, avšak na jeho plánech na ukrajinskou cestu se naštěstí nic nezměnilo.

Milan Špinka se vedle generační výměny po odchodu Michaela Hádka a Michala Dudka musel také vypořádat s absencí Jana Holuba. „Má problém se zdravím,“ konstatoval český kouč smutně. „Nepojede ani příští týden mistrovství světa v Neustadt/Donau, ale prohodil si to za květnový Blijahm s Ondřejem Veverkou.“

České barvy tak vedle nejzkušenějších Václava Milíka a Romana Čejky a Ondřeje Veverky, který si debut v nároďáku odbyl loni, budou hájit nováčci Eduard Krčmář a Zdeněk Holub. „Jsou to závody,“ komentuje Milan Špinka naše vyhlíkdy svou obligátní, avšak léty prověřenou větou. „Kluci jedou pěkně. Venca je jasnej‘, Eda pěkně rozjetej‘, Roman taky, Veve a Zdeněk se zlepšili. Škoda, že to nejsou devatenáctky, tam budou v týmech našich soupeřů určitě starší kluci.“

Česká výprava se vydala na východ hned včera večer s hlavní obavou z přechodu ukrajinské hranice. Zpátky se bude spěchat, jelikož Pražané a Slaňáci jednou proti sobě v úterý extraligu na pražské Markétě. Milan Mach sice navrhoval utkání odložit, ale k dohodě nedošlo, jelikož závod zapadá do koncepce příprav na SGP České republiky. O týden později však bude český juniorský tým na Ukrajině zpátky, jelikož v Červenogradu vstupuje do evropského šampionátu družstev.

Složení českého národního týmu pro kvalifikaci MS juniorských družstev – Rovno, sobota:

Václav Milík, Pardubice
Ondřej Veverka, Praha
Roman Čejka, Slaný
Eduard Krčmář, Slaný
Zdeněk Holub, Praha

Foto: Wojta Zavřel