Archiv pro den: 18.2.2012

MČR Na ledové dráze

Jan Klatovský vykročil za návratem na český trůn

AKTUALIZOVÁNO – FOTO

Hamr na Jezeře – 18. února
Jan Klatovský nemohl loni své mistrovské žezlo předat Andreji Divišovi více symbolicky. Zúčastnil se pouze závěrečného podniku v Hamru na Jezeře, který suverénně vyhrál. A dnes pod siluetou zříceniny Děvína začal, jak loni skončil, když na své cestě za patnácti body za sebou nechal i Franze Zorna. Hvězdný Rakušan měl namále i v rozjížďce s číslem dvanáct, kdy narychlo musel přeskakovat na vypůjčený motocykl Ebner Teamu. Dlouho jezdil poslední, ale nakonec i tady vyhrál a na pódiu stanul těsně nad Antonínem Klatovským.

Změněné klimatické podmínky
Zatímco z Mělic si diváci kromě skvělých dojmů mohli domů odnášet i omrzliny, o týden později nabrala zima úplně jiný ráz. Oteplení přineslo sněžení a kalamita ve středu a ve čtvrtek paralyzovala dopravu v celé naší zemi. Sníh rázem přišel o renomé poetického hrdiny dětských zábav a stal se nepřítelem číslo jedna.

Také v Hamru na Jezeře si s ním užili spoustu patálií. Nevyspání bylo znát i na Janu Pecinovi. „Spal jsem snad jen dvě hodiny,“ svěřoval se před nástupem, zatímco si své nervy tišil vychutnanými nikotinovými doušky. „Čekal jsem dlouho na závodníky a Charlyho Ebnera jsem musel tahat, když zapadnul.“

Prudké oteplení však působilo potíže i jinde. „Potřebovali jsme vyzkoušet motor s jinou hlavou,“ popisoval Václav Hutla snahy svého týmu o testování v Mělicích. „Ale nešlo to. Radek se vrátil z dráhy a měl vodu až po kolena!“ Vladimír Višváder si zde na svatého Valentýnka zatrénoval, ale málem na závody nedorazil. Jeho obstarožní Renault stále vařil a vařil a tak si s Pavlem Fuksou a Martinem Kratochvílem mohli dopřát oběd u jedné benzínové pumpy poblíž Hořic ještě v průběhu dopoledne.

Markus Birn na sever Čech nedorazil vůbec, protože se nemohl uvolnit z práce. Čtyřčlenná kvalifikační jízda se tím pádem smrskla o jednoho účastníka. O poslední volné místečko si nejrázněji řekl Robert Růžička, který se do čela propracoval sotva mu startovací gumička zmizela z očí. Josef Diviš na chvilku pronikl na druhou příčku před Martina Knížete, jenže ten si nakonec vydobyl post prvního náhradníka. Škoda absence čtvrtého závodníka, díky níž sešlo z plánovaného doprovodného závodu a dva Češi se tak nakonec už na ovál vůbec nepodívali.

První fáze závodu vyzněly v duchu papírových předpokladů. Franz Zorn se do role hvězdné posily startovní listiny stylizoval hned v rozjížďce s číslem jedna. Záhy za sebou nechal domácí duo Jan Pecina – Lukáš Volejník, kteří nepustili ke slovu Miroslawa Daniszewskeho. „Hlavně jsem se bál, aby mi Franta nedal celý kolo,“ komentoval jízdu Lukáš Volejník.

Antonín Klatovský následoval Rakušanův příklad a napodobil jeho triumf, by Lukáš Hutla se zaskvěl vynikající startovní reakcí. V rozjížďce s číslem osm si náš nejlepší ledař posledních let chtěl vyšlápnout i na Franze Zorna. Ten si ho však dobře hlídal a po rychlém startu se udržel ve vedení i po průjezdu první zatáčkou.

Šesti body na svém kontě se po druhé úpravě dráhy mohl chlubit už jen Jan Klatovský. Před svým prvním vjezdem na ovál byl jedno ucho, jak naslouchal radám staršího bratra, jenž se právě vracel do depa ověnčený vítězstvím. Evidentně se mu to vyplatilo, protože na protilehlou rovinku vjížděl už s desetimetrovým náskokem na Petra Klauze.

Druhý triumf dodal Jan Klatovský v páté jízdě, z jejíhož roštu se nejrychleji odlepil Radek Hutla. Ten prve v rozjížďce s číslem čtyři proháněl mladého Charly Ebnera, aby až v poslední zatáčce doplatil na pomalejší vnější stopu a na metě o pár metrů za vítězem zaostal. Nyní vyšel bodově naprázdno. Záhy se okol něj přehnali Lukáš Volejník a Jan Klatovský a ve třetím kole ho udolal rovněž syn Lukáš. Vedení osečenského borce ale trvalo jen do druhé zatáčky, v níž ho Jan Klatovský předčil spodní stranou.

Zmýlená při závodech platí
Boj o hrot průběžné klasifikace pokračoval s neztenčenou intenzitou i po druhé přestávce. Magnetem třetí série se stalo vzájemné střetnutí obou bratří Klatovských v jedenácté jízdě. Naposledy to před třemi lety v Růžené skončilo oblaky zvířeného sněhu, nicméně hlavní protagonisté tehdejšího pádu nezašli dnes až za hrot nože.

Antonín Klatovský se hřál na vedoucí příčce jediné kolo, avšak jeho mladší bratr ho podjel hned v úvodním nájezdu toho druhého. Jan Klatovský se vrátil do depa se třetí trojkou na svém kontě, ale o pár metrů dále se odehrávalo drama. Franz Zorn si hodně dával na čas. Společně s mechanikem nebyli schopni uvést do chodu motor jejich jediného stroje a Rakušan musel na rošt v sedle červenobílého motocyklu Ebnerovic týmu.

Senzace byla užuž na spadnutí. Zatímco se vedení ujal Vladimír Višváder a Petr Klauz a Radek Hutla se s ním prali o každý centimetr dráhy, Franz Zorn zůstával pasivně vzadu. Přitom se ovšem držel svých soupeřů jako klíště. Z tlačenice nakonec profitoval Radek Hutla, jenž se na sklonku třetího okruhu posunul do vedení. Franze Zorna si ovšem za sebou táhl jako na provázku.

Rakušan se ovšem s úlohou hráče druhých houslí nehodlal jen tam smířit. V první zatáčce posledního kola pronikl do čela. „Myslel jsem si, že je to Ebner,“ vysvětloval přeloučský závodník o chvilku později ve svém depu. „Motorka byla stejná, viděl jsem u ní mladýho Charlyho, myslel jsem, že pomáhá před startem starýmu. Až když mě předjel a já viděl ty zlatý písmena na jeho prdeli, došlo mi, že je to Zorn. Kurňa, to moh‘ bejt skalp!“

Zmýlená bohužel na ploché dráze platí. O tom se mohl ostatně přesvědčit také Lukáš Volejník. V deváté jízdě připravil Josefa Kreuzbergera o vedení již v první zatáčce, avšak Rakušan přesně v její půli upadl. Čtyřkolka ho odvezla do depa nezraněného, avšak z opakování byl vyloučen. Verdikt Lenky Felixové připravil o start Josefa Diviše, který se už v doprovodu staršího bratra Andreje chystal na rošt. Jenže náhradník nemůže na start místo závodníka vyloučeného za pád.

Lukáš Volejník při repete záhy ujel Petru Klauzovi, jenž se dnes netrefil do optimálního nastavení. V rozjížďce s číslem třináct osečenský borec odstartoval na Charly Ebnera a dvě kola odrážel jeho nájezdy. Na počátku třetího okruhu se však Rakušan dostal vnitřkem prvního oblouku přece jen do čela.

Hrob nemalým ambicím Lukáše Volejníka ale vyhrabala až poslední zatáčka, v jejímž výjezdu upadl po kontaktu se sněhovou bariérou. „Jsem nasranej‘,“ dštil oheň a síru, sotva seskočil z tandemu Jana Klauze, jenž ho dovezl do depa. „Spad‘ jsem vlastní blbostí! Nacpal to pode mě. Nechtěl jsem mu to nechat, přidal jsem a vytáhlo mě to do závěje. Chytlo mě to za hák a bylo to.“

Jenže Lukáš Volejník se ještě kalichem hořkosti nepropil až na dno. By v sedmnácté jízdě od začátku vedl, nakonec skončil bez bodů a mohl jen nevěřícně kroutit hlavou a přemýšlet, kde se stala chyby. Zato jeho kolega Martin Běhal patřil do tábora spokojených. Stoupající křivka jeho výkonnosti se opět projevila. Největší dojem zanechal úspěšnou stíhací jízdou v rozjížďce s číslem šest, na jejímž závěru uzmul poslední bod Vladimíru Višváderovi.

Ani ho příliš nemrzelo, když v jedenácté jízdě zůstal stát. „Najednou jedu štorcem, pích‘ jsem kolo,“ hlásil. „Ani mě to nebolelo, tady jsem neměl šanci na body, ale jinde by mě to mrzelo, to víš…“

Trio úřaduje až do konce
Otázka složení stupňů vítězů se začala rozmotávat již v průběhu třetí série. Jan Pecina odrazil počáteční nápor Lukáše Hutly, jehož neodradil neúspěch při podjíždění domácího závodníka v první zatáčce. Krátce po průjezdu do druhého kola se však Přeloučan sám stal obětí mladšího Charly Ebnera. Vedoucí Jan Pecina se pak ve druhé zatáčce otočil a spatřil za sebou červenobílého Rakušana, jak se sune do vedení.

„Škoda bodu,“ litoval později, aniž by ovšem hledal nějaké výmluvy za ztrátu třech bodů. „Byl jsem pomalej‘.“ Rozpis mu pro zbytek závodu přihrál do cesty silnější soupeře, s nimiž se ovšem ledařský nestor vypořádal se ctí. V rozjížďce s číslem čtrnáct odstartoval za Antonínem Klatovským, aby v první zatáčce zastavil posun Radka Hutly, který právě odsoudil Petra Klauze k bodovému výpadku.

Jan Pecina však neměl ani pomyšlení sledovat dění za svými zády. Před sebou měl Antonína Klatovského,jemuž ve druhém oblouku nesmlouvavě sebral vedení. Antonín Klatovský ovšem reagoval bleskurychle. Protáhl nájezd do druhé zatáčky a svou vítěznou jízdu si už nenechal přerušit. A to ani v sedmnácté jízdě, kde záhy zpacifikoval Lukáše Volejníka, jak již byla řeč. S třinácti body mohl už jen čekat, jak se situace vyvine. Zato mladý Charly Ebner, který nyní ve druhém kole pronikl na druhé místo po tuhém boji s Lukášem Volejníkem, mohl být sice se svými jedenácti body spokojený, avšak už tušil, že na stupně vítězů to stačit nebude.

Podobnou jistotu hned vzápětí nabyl Jan Pecina, by skvělým způsobem odstartoval na Jana Klatovského. Ovšem i on pokračoval v rodinné tradici a ponechal osečenského matadora na čele jen do druhé zatáčky. V ní se dostal dopředu a zakulatil svou bodovou sumičku na kulaoučkých patnáct bodů.

Teď už se čekalo jen na poslední jízdu, v níž se na hamerský led naposledy chystal Franz Zorn. Rakušan však nevypadl z konceptu dominující trojice. Na pohyb gumičky zareagoval nejrychleji Lukáš Hutla, ale už v prvním výjezdu se díval na Rakušanova záda. Ve druhém oblouku se okolo něj zleva mihnul Petr Klauz, jenž na tuto jízdu přenastavil nastavení svého motocyklu.

Franz Zorn se díky svým čtrnácti bodům dostal přesně mezi oba bratry Klatovské. Scénáře pracující s myšlenkami rozjezdů se mohly rázem roztrhat. Jan Pecina zaujal post české trojky a potvrdil oprávněnost své pozvánky do nároďáku. Při bodové rovnosti s Charly Ebnerem rozhodla jejich vzájemná jízda, která vylepšila Rakušanovo skóre o jednu trojku. Dalším Čechům nevyšel mítink dle představ, ale dopřejme raději slovo jim v našich hlasech z depa.

Hlasy z depa
„Uvidíme,“ reagoval Jan Klatovský na připomínku magazínu speedwayA-Z, že s patnácti body vykročil nejrázněji za obhajobou ztraceného titulu. „Je to určitě srovnání a já se na něj těšil. Jsem doma, ne v Rusku, tam je to strašný. Franky říká ‚motorka, motorka‘, že nejel v druhý Grand Prix, ale v Rusku je psycho, nejde o motorku. Tam nemůžu bejt‘ mistrem světa poprvý. Dneska to byla dobrý, jsem rád, že se bráška vrací a srovnává se. Letos to po jeho zranění musím tahat sám. Teď se řeší týmy, prachy jsou prachy. Mně se má v červenci narodit kluk, tak musím bejt‘ v pohodě. Doma jsou vždy perfektní závody. Rád bych, aby to dopadlo i v Růžený a vyšla mi i Evropa a zbytek Grand Prix.“

„Jsem zpátky, ale vidím to střízlivě,“ komentoval závod Antonín Klatovský. „Sám se na tý dráze hledám, každej‘ pád a úraz ti nafackuje. Ladím a zkouším novým spojku a pérování a dělám si pěšinku na příští rok. Udělal jsem si vnitřní klid a pracuju na cestičce na další sezónu. A se děje, co se děje, zaplapánbůh, že kluci tady udělaj‘ závody. Je ale vidět, že ne každej‘ chce investovat do motorky tak, aby to bylo plnohodnotný., ale zaplapánbůh, že český ledy jsou. Mistrovství světa družstev je v řešení, měl jsem úraz a nemám na to munici. Jde o padesát tisíc, ale loni jsme udělali bronz a nic za to nedostali. Chce to financování nastavit jinak.“

„Dobrý jízdy, závody se vyvedly,“ hodnotil Jan Pecina dnešní závod z pohledu organizátora, aby nabídl i vlastní pohled zevnitř své přilby. „Zkurvil jsem to s mladým Charlym, ale s Zornem a Klaákama jsem závodil. Jsem spokojenej‘ sám se sebou. A teď zejtra do Kopřivnice!“

„Nechal jsem nastavení na tvrdej‘ led,“ svěřoval se Petr Klauz. „Pořád jsem ale hrabal a z výjezdu nestíhal. Až když mě předjel Radek, zkusili jsme s tím hnout. Ale hlavně ty starty!“

„V Mělicích to letělo,“ rozpovídal se Lukáš Hutla. „Teď jsme na začátku dali velkou rozetu a bylo to přetočený brzo a ostatní byli rychlejší. Pak jsme dali menší, ale motor se neroztočil do těch toček. Nevím, jestli to bylo tvrdým ledem. Nechápu to, ale je to i v rukách. Jinak se jede před dvěma tisícema kámošema v Mělicích na písáku.“

„Nevím, sám nevím,“ krčil Lukáš Volejník rameny. „Fakt nevím, co ti mám k dnešku říct. Tyk pěkně rozjetý jsem to měl a pak… Sám jsem z toho přepadlej‘. Zejtra v Kopřivnici to bude o udržení, máme šest bodů náskok, snad se to povede. Ne jako dneska, začátek dobrej‘ a konec potom na prd.“

„Furt mě bolej‘ záda jako v Mělicích,“ posteskl si Vladimír Višváder. „A na rozpravě říkali, že startovací gumička půjde zleva, ale šla zprava. Zezačátku jsem se na ní nechytal. Chtěl jsem ty první dvě jízdy restartovat jako na play stationu, ale to nejde. Potom mě to bavilo, ale musím se do toho víc dostat, abych věděl.“

Kvalifikace:

1. Robert Růžička, 2. Martin Kníže, 3. Josef Diviš

Poznámka: protože Markus Birn nedorazil kvůli pracovní zaneprázdněnosti, zůstali jen dva náhradníci hlavního závodu a jejich zamýšlený závod o Pohár SK Osečná se neuskutečnil.

1. Jan Klatovský, Divišov 3 3 3 3 3 15
2. Franz Zorn, A 3 3 3 2 3 14
3. Antonín Klatovský, Divišov 3 2 2 3 3 13
4. Charly Ebner ml., A 3 2 3 1 2 11
5. Jan Pecina, Osečná 2 3 2 2 2 11
6. Miroslaw Daniszewski, PL 0 3 1 3 3 10
7. Charly Ebner, A 1 1 0 3 2 7
8. Petr Klauz 2 1 2 0 2 7
9. Lukáš Hutla 2 1 1 2 1 7
10. Lukáš Volejník, Osečná 1 2 3 F 0 6
11. Radek Hutla 2 0 2 1 1 6
12. Jan Klauz 0 0 0 2 1 3
13. Josef Kreuzberger, A 1 2 X 0 0 3
14. Vladimír Višváder, Mšeno 0 0 1 1 1 3
15. Martin Běhal, Osečná 1 1 E 1 0 3
16. Robert Růžička 0 0 1 0 0 1
res Martin Kníže   DNR
res Josef Diviš   DNR

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II)

Historie

Seriál Grand Prix přinesl české ploché dráze zklamání a čekání, ale také zlaté časy

Čtyři ročníky ve třicátých letech, jeden nedokončený kvůli začátku druhé světové války. A potom nepřetržitá série od roku 1949. Ve všech případech se o korunu mistra světa jednotlivců na ploché dráze bojovalo pouze v jediném finále. To však vzalo za své se začátkem sezóny 1995, kdy vznikl seriál Grand Prix. Ačkoliv se myšlenka více závodů nezamlouvala především britským fanouškům, dnes po sedmnácti letech si už jiný model nedokážeme ani představit. A stejně tak, že by se světová elita na své cestě za titulem mistra světa nezastavila v Praze, kde se letošní česká velká cena pojede v sobotu 12. května.

České dobývání Grand Prix
S dnešním neotřesitelným postavením polských závodníků se zdá téměř nemožné, že zhruba před čtvrtstoletím patřili k absolutní špičce kontinentální části Evropy naši plochodrážníci. Nicméně úspěch v šampionátu jednotlivců nám stále unikal. Pouze fenomenální bouřlivák Roman Matoušek dokázal ve Vojensu v září 1988 vyrovnat historické sedmé místo Zdeňka Kudrny z devětasedmdesátého.

A bylo ještě hůř. Severoanglický Bradford viděl ještě roku 1990 v akci Romana Matouška, Antonína Kaspera a Zdeňka Tesaře, avšak v dalších dvou letech dokázal mezi šestnáctku světových finalistů postoupit nejprve pouze Roman Matoušek a potom Zdeněk Tesař. V sezónách 1993 a 1994 se to nepovedlo vůbec nikomu.

Za těchto okolností nebylo divu, že se v prvním ročníku Grand Prix neobjevil žádný z českých závodníků. Nezbylo jim než bojovat v kvalifikaci, jež zůstávala prakticky ve stejných intencích jako za časů jediného finále. Jenže se nedařilo a všichni Češi v ní uvízli.

Do elitní společnosti se česká plochá dráha dostala dříve pořadatelsky než jezdecky. V květnu 1997 začínala seriál velkých cen Praha. Tomáš Topinka tehdy jako závodník pražského Olympu a úřadující mistr obdržel divokou kartu. Dostal se do finále D o třinácté místo, v němž za sebou nechal Piotra Protasiewicze.

O letních prázdninách mu přímý postup do série Grand Prix unikl jen o vlásek. Při kontinentálním finále v italském Lonigu se rozjížděl o druhé místo s ikonou maďarské ploché dráhy Zoltanem Adorjanem. Po těsném průjezdu cílem se radovali oba, avšak sudí přiřkl triumf Maďarovi.

Napřesrok už se stálou divokou kartou závodil v celém šampionátu Antonín Kasper. Pomohla mu k tomu smlouva promotéra s českou televizní stanicí Kabel Plus, která začala vysílat záznamy ze všech zastávek seriálu. Že se jednalo o přínos i po jezdecké stránce potvrdil pražský závodník pátým místem ve Vojensu a šestým v Coventry.

Na konci července Antonín Kasper zvítězil v kontinentálním finále v maďarském Debrecínu. Společně s ním z druhého místa postoupil do Grand Prix 1999 i Marián Jirout. Jemu se však nevedlo dle představ a britskou velkou cenu v Coventry musel dokonce vynechat, když mu přetržený řetěz roztrhnul kombinézu i s nohou.

Antonín Kasper se blýsknul pátou příčkou v promočené Praze a na závěr roku potvrdil svou příslušnost do společnosti velkých cen v prolínacím závodě challenge. Se sezónou 2000 se však jeho stálé působení v Grand Prix definitivně uzavřelo. Kariéra veleúspěšného borce se chýlila ke konci, jeho mladší kolegové vesměs uvízli v nástrahách kvalifikačních kol a zdálo se, že český fanoušek nebude mít v seriálu Grand Prix komu fandit. Nicméně zlaté časy mu měly přece jenom ještě přijít.

Čech vede průběžnou klasifikaci
Žádný jiný český závodník neměl tak strmý vzestup své kariéry od svých jezdeckých prvopočátků jako Lukáš Dryml. Do pomyslné síně slávy se zapsal už ve svých jednadvaceti letech. Ve Slaném se vypořádal se všemi soupeři i s všudypřítomným psychickým tlakem a ozdobil se titulem juniorského mistra světa.

Ve chvíli, kdy se slánský stadión radoval z jeho vítězství, už patřil ke stálým závodníkům cyklu velkých cen. Jeho cesta do špičkové společnosti byla neuvěřitelná. Ještě týden před challenge ve slovinském Kršku v říjnu 2001 neměl sebemenší tušení, že v něm pojede. Jenže pak se zranil Polák Dawid Kujawa, který měl své místo ve startovní listině jisté z titulu juniorského mistra světa. Po jeho vyřazení přišla řada na druhého v pořadí a tím byl právě Lukáš Dryml.

Kvůli světovému šampionátu juniorů a Zlaté přilbě si Lukáš Dryml odložil operaci přetržených kolenních vazů, které si přivodil při květnovém utkání ve Velké Británii. Navíc si v pondělí při Tomíčkově memoriálu přivodil zlomeninu kůstky v pravé ruce. V sobotu si v Kršku příliš nevěřil. Naštěstí ho otec Aleš přesvědčil, a si nechá převzít tři nové pneumatiky, protože on to pokládal za zbytečné. Dostatek neojetých hran se vyplatil a Lukáš Dryml postoupil ze čtvrtého místa do Grand Prix 2002.

Pakliže si ovšem někdo myslel, že tam bude ve svém věku pouhým inventářem, strašlivě se zmýlil. Hned v prvním závodě v norském Hamaru, kde střecha stadiónu vypadá jako vikingská loď, vyhrál rozjížďku s číslem osm. V euforii zajel rovnou do depa a zapomněl na povinné čestné kolo se státní vlajkou v ruce. Přísný šéf seriálu Ole Olsen se však spokojil jen se zahrozením a varováním, aby si příště dal větší pozor.

Slůvka ‚next time‘ z úst legendárního závodníka zněla českým uším jako rajská hudba. Konečně jsme měli opět závodníka, jehož plochodrážní svět nebral na lehkou váhu. Ve velšském Cardiffu si kroužení s červenomodrobílou vlajkou náležitě vychutnal, ale co přišlo v pátém podniku ve švédském Stockholmu, překonalo veškerá očekávání. Lukáš Dryml se probil přes semifinále až do finále A, kde byl rychlejší pouze Tony Rickardsson.

U jednoho umístění na stupních vítězů však první sezóna Lukáše Drymla v Grand Prix neskončila. V Göteborgu své účinkování rozehrál úvodní nulou, aby nakonec přes opravu postoupil do semifinále. Tam vyhrál a stál opět na startu finále A! Čtyři kola a spíkr ohlásil jako vítěze Leigha Adamse, druhého Tonyho Rickardssona a třetího Lukáše Drymla. V celkovém účtování skončil osmý a udržel se v seriálu i pro rok 2003.

V něm hvězda Lukáše Drymla stále stoupala vzhůru. V polském Gorzowě byl při úvodní velké ceně znovu ve finále A. V něm proháněl vedoucího Tony Rickardssona, aby ho ve třetím kole rozhodila díra, takže ho podjel Nicki Pedersen. Druhý závod byl kvůli stávce státních zaměstnanců narychlo přeložen ze Stockholmu do Avesty. Lukáš Dryml prožíval další skvělý večer a jeho putování rozpisem jízda skončilo znovu ve finále A.

V jeho první zatáčce náš závodník upadl po kontaktu s Leighem Adamsem. Na repete neměl Lukáš Dryml lepší motocykl, který zůstal v depu s pokrouceným rámem. Nakonec protnul metu jako druhý hned za vítězným Ryanem Sullivanem. A po dvou velkých cenách se dělil o vedení celého seriálu se slavným Tony Rickardssonem.

Přišly Cardiff a Kodaň, kdy se Lukáš Dryml neprokousal ani do semifinále. Do slovinského Krška však přesto přijížděl jako pátý muž průběžného pořadí. Leč neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. V rozjížďce s číslem patnáct útočil na Grega Hancocka, ale hákem zachytil o nafukovací vaky. Z kolize ve zhruba stokilometrové rychlosti vyvázl notně potlučený. A sezóna pro něho předčasně skončila.

Divoká karta zůstává jediná možnost
S nešastným pádem Lukáše Drymla ve slovinském Kršku české hody v seriálu Grand Prix skončily. Skvělého výsledku dosáhl už jen Tomáš Topinka, když v Praze v září 2003 zaskočil jako stálý náhradník a obsadil šestou příčku. V sezóně 2004 jsme měli tři stálé zástupce. Lukáš Dryml obdržel stálou divokou kartu, jeho starší bratr Aleš se sem probojoval a druhou sezónu tu působil také Bohumil Brhel.

Na konci seriálu však všichni tři vypadli, k čemuž pomohla i redukce počtu účastníků z dvaadvaceti na patnáct, jelikož se změnil formát závodů. Lukáš Dryml se do seriálu velkých cen vrátil na skok v roce 2008, ale od té doby čeští fanoušci opět čekají na stálou účast svého závodníka.

Jedinou cestou, jak se mezi elitu dostat, je uspět v kvalifikaci. Ta se koná v intencích kvalifikačního pavouka někdejšího mistrovství světa jednotlivců, jež se v názvu udrželo dodnes. Londýnská společnost BSI, promotér cyklu Grand Prix, sice kvalifikační proces v sezóně 2005 zrušila, avšak pouze na jediný rok.

Postup mezi elitu modré planety svítal v rukou Luboš Tomíček. Challenge v dánském Vojensu se v září 2007 původně nechtěl ani zúčastnit. Fatální defekty mu zkazily výsledky ve slánském finále mistrovství republiky a jejich psychické důsledky se negativně projevily i o dva dny později při juniorském světovém finále v Ostrowě, jehož vestu tehdy vozil.

Uvažoval dokonce o konci kariéry, ale nakonec poslechl moudré rady a do Dánska se vypravil. Nakonec v rozjezdu o třetí, poslední postupové místo o pouhé centimetry zaostal za domácím Bjarne Pedersenem. Nakonec se však i on jako záskok do SGP 2008 podíval.

Od roku 2009 je však jedinou možností českého závodníka účast na divokou kartu při SGP České republiky. Třikrát po sobě ji obdržel Matěj Kůs, který se loni blýsknul vítězstvím v jedné z rozjížděk. Vzhledem k pražské klubové přítomnosti je žhavým kandidátem na vestu se šestnáctkou i letos. Rozhodování však pražský management bude mít těžké, protože jejich jedničku z trůnu mistra republiky sesadil Aleš Dryml. A on by se rád ve vrcholném závodě představil, o čemž svědčí i osobní kontakty s jistými osobnostmi blízkými pražské Markétě. Nicméně nechme kuloární informace prozatím uležet a vyčkejme nejbližších měsíců.

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Petr Makušev, Karel Herman a Kevin D. Gipp