Mělice – 12. února
Co víc si přát, rekordně mrazivá noc a slunná neděle přilákala do rekreační oblasti lohenicko-mělických písníků velký počet motoristů a tedy diváků na druhé klání mistrovství republiky v ledové ploché dráze dvojic. Led byl pro závodníky až moc tvrdý a hodně se tříštil. Nicméně nemohl prasknout, avšak přesto si dění na zamrzlém písníku budete brzy moct prohlédnout z druhé strany.
O netradiční záběry se totiž pokusil místní potápěč jako při loňském premiérovém závodě. Led měl sílu 37 centimetrů a záběry ledového plochodrážního speciálu připomínající pojízdnou cirkulárku zpod vodní hladiny se objeví na Youtube pod názvem ICE speedway Mělice.
Archiv pro den: 13.2.2012
Ledoví muži nás zásobují stále skvělými zprávami
Hamr na Jezeře a Kopřivnice – 13. února
Zážitky ze včerejšího druhého podniku šampionátu ledařských družstev v Mělicích si přímí účastníci budou vstřebávat ještě pořádně dlouho dobu. A přitom se už můžeme těšit na příští víkend s prvním kolem šampionátu jednotlivců v Hamru na Jezeře a pokračováním družstev při ledařském comebacku na Větřkovickou přehradu u Kopřivnice. Pakliže vše klapne, dle prvních zpráv se české ledy posunou opět o kousek dál.
Luboš Pytloun z SK Osečná se magazínu speedwayA-Z svěřil, že pracují na skvělé startovní listině. Kromě bratří Klatovských by chtěli přilákat také Franze Zorna a Günthera Bauera. Dnes budou žhavit telefonní linky s jejich manažerem, aby doladili podmínky.
Přítomnost hvězd vítají i samotní závodníci, by by se jejich šance na pódium mohli zmenšit. „Byla by to bomba,“ netajil se Lukáš Volejník. „Aspoň by se člověk od nich něco přiučil a získal zkušenosti, jak to dělají oni.“
Luboš Pytloun také prozradil, že myslí rovněž na nedělní Kopřivnici. „Chceme pozvat i Rakušany, aby se svezli v sobotu také u nás a pak mohli pokračovat na Moravu,“ řekl. Rekordní mrazy jdou ledovým oválům k duhu. Předevčírem naměřili na hamerském jezeře třicet centimetrů. Kopřivnický led ztloustnul ještě víc.
„Máme pětatřicet čísel,“ pochlubil se včera v Mělicích Jaromír Lach, který rezolutně odmítl možnost svého návratu. „Ne, já jsem už skončil, teď jezdí jiní.“
Po tomto víkendu si dají organizátoři pauzu kvůli mistrovství světa, aby pak oba šampionáty vyvrcholily počátkem března v Hamru na Jezeře a v Růžené. Přitom ovšem nemusí jít o poslední závody. Jan Pecina by chtěl opět uspořádat pouák O pohár starosty, avšak prozatím nemá termín. Situaci mu paradoxně komplikuje pozvánka do národního týmu pro Togliatti.
Foto: Jiří Havlíček
Češi v akci 03
Předčasné jaro, které nás všechny rozehřívalo ještě v polovině ledna, bylo vystřídáno arktickými mrazy. A tak není divu, že si libují ledaři, i když by si ledaskdo mohl postesknout, že jejich závodů na pozadí ladovské zimy není víc.
Zatímco Jan Klatovský má za sebou další dvě Grand Prix v ruské Ufě a poločas seriálu ho zastihl na dvanácté příčce průběžné klasifikace, jeho starší bratr Antonín se v neděli vrátil do závodního kolotoče po prosincovém pádu ve švédském Arjeplogu. Se čtrnácti body skončil na druhém místě při druhém pokračování série Golden Spike v Heidenreichsteinu. Výše čněl pouze neporažený Stefan Pletschacher a na pódium se dostal ještě mladší Charly Ebner.
V sobotu se měl konat další pouák v rakouském St. Johannu, kam dostali pozvání i naši závodníci, díky čemuž se Mělice konaly až v neděli. Avšak podnik byl přeložen na příští neděli, takže se dostal do termínové kolize s Kopřivnicí.
V Mělicích nechyběly ani šroubky. Václav Milík se proháněl o přestávkách hlavního závodu na tréninkové dráze, avšak Michaela Krupičková na ní měla dopoledne ošklivý pád. Naštěstí byly následky horší pro její motocykl než pro ni samotnou. Hynek Štichauer se po návratu z novozélandského turné aklimatizoval na teploty nižší o čtyřicet stupňů a už spřádal plány na cestu do Telfordu.
Matěj Kůs se v daleké Argentině dostal do akce hned dvakrát. V úterý pokračoval tamní šampionát tradičně v Bahia Blanca. Pražan v něm po druhém místě v malém finále skončil sedmý. Avšak v sobotním dvanáctém pokračování v Daireaux zvítězil a v průběžné klasifikaci si polepšil na šesté místo.
Foto: Michal Kohout
Hynek Štichauer publikuje svůj novozélandský deník
Pardubice – 13. února
Hynek Štichauer se přes zimní přestávku vypravil na Nový Zéland. A jako každý správný cestoval si vedl deník. Po návratu do Čech se s ním pochlubil magazínu speedwayA-Z a stal se dalším závodníkem, jenž rozšířil řady našich dopisovatelů.
Moore Park – 6. ledna
První dva závody se jely na Jižním ostrově, a jelikož žijeme na Severním, museli jsme se tam nějak přepravit. Rozhodlo se, že Jason Bunyan s Jesperem Kristiansenem pojedou dodávkou, aby tam dopravili motorky a všechno vybavení.
Tak jsme naházeli sedm motorek do starého Fiat Ducato, tašky a všechno nářadí, dobili asi pět náhradních baterek, protože Ducato už asi tři roky nedobíjí a oni ve středu vyjeli. Zjistilo se, že než aby se platila nafta do dalšího auta, bude lepší, když zbytek výpravy poletí.
Letěli jsme v pátek v jedenáct z Aucklandu do Christchurche na Jižním ostrově. Tam jsme měli přistavený auto a jeli rovnou na staďák. Závody byly super, moc hezky udělaná dráha. Ve finále si vybíral první startovní pozici Jason. Vybral si trojku.
Já sem byl na řadě jako druhej‘ a samozřejmě šáhnul o jedničce. Odstartoval jsem nejlíp a vezl Jespera do prken. Ale u manáku mu to dláblo a z výjezdu tam byl dřív. Přece jenom bylo znát, že jsem na tom čtyři měsíce neseděl a ve druhým kole začal vadnout.
Toho využil Jason a v nájezdu do třetího kola to dal pode mě a předjel mě. Takže jsem skončil třetí, ale o to tady moc nejde… Byly to super závody a užili jsme si to.
Jako zahraniční jezdci jsme skončili na prvních čtyřech místech. Jesper, Jason, já a Chris Mills. Stejně nám jde hlavně o to, abychom dali pokouřit místním Kiwi, jak se Novozélanďanům říká.
Poslední z nás Ritchie Hawkins neměl dobrej‘ den. Hned v první jízdě si brnknul předním kolem o jednoho Kiwiho a zahodil to do prken. Zkrátil si motorku asi o metr a potlučenej‘ na půjčený motorce od Jasona už mu to tak nešlo.
Ruapuna – 7. ledna
Hned druhý den v sobotu jsme jeli v Ruapuna. Dráha je asi hodinu jízdy od Moore Park. Spali jsme v kempu, kde jsem zažil svoje první zemětřesení. Asi v jednu ráno se začalo všechno klepat. Nejdřív jsem si myslel, že do toho Jason s Zoe bušej‘, páč jsem spal na přistýlce a oni necelý dva metry ode mě na gauči.
Ale rychle mi došlo, že se sakra pletu. Jen jsme leželi a čekali, co se bude dít dál. Ráno jsem se dozvěděl, že to mělo sílu asi 4,6 stupně. Mohlo to trvat necelejch‘ dvacet vteřin, ale mně to bohatě stačilo
.Pak jsme se nasnídali a jeli na staďák. Byli jsme tam asi ve dvanáct a závody byly od sedmi večer, takže jsme se tam akorát vometákovali a koukali na různý vystavěný air brush auta, protože to bylo v takovým velkým areálu, kde byl i silniční motodrom.
Když jsme se pak dostali na dráhu, zjistil jsem, že to s plochou nemá nic moc společného. Bylo to normální dráha pro midgety, což jsou takový závody osmisetkoňových aut, na které jsme se už byli podívat v Auclandu na dráze Western Springs, kde se mimochodem pojede první SGP 2012.
V tréninku jsem skoro nezatočil. Byl to nějakej‘ jíl a drželo to ukrutně! První jízdu jsem dojel druhej’ a měl toho fakt plný kecky. Začalo mě trochu pobolívat rameno, tak sem se rozhodl, že si ta dám místo motokrosovejch‘ řidítek normální na plochou a udělal si silnější motorku.
Jenže mezi tím tam pustili midgety a ty z tý dráhy udělali během pěti minut totální beton. Takže další jízdu jsem zjistil, že zaprvé s plochodrážníma řidítkama už dávno neumím startovat, a že nemůžu jet ani na půl plynu, aniž by se mi to nemydlilo. No, a od tý doby už jsem to prostě nenaladil.
Měnil jsem převody, trysky… Předstih a pořád to bylo silný… Chvílema jsem už přemejšlel‘, že si naleju do metylu trochu vody, abych tu motorku utlumil. Kluci si už, ze mě taky dělali prdel a začali mi řikat Karl Bloumfeld, to je slavnej‘ tuner, kterej‘ dělal i pro Tonyho Rickardssona.
No, prostě jsem se v tom pořád vrtal a nic. Do finále B jsem postoupil jen díky tomu, že ve finále C prasknul Ritchiemu řetěz a já tím pádem vyhrál. V B finále jsem se už na všechno vykašlal, jen dolil metyl a jel. Šel jsem zvenku, nechal je odstartovat, dal to na lajnu a z výjezdu tři podjel. Jezdil jsem druhej‘ a nakonec mě jeden Kiwi předjel po venku. Takže třetí ve finále B. Rozhodně jsem si to užil míň než v Moore Park, ale dobrá zkušenost. Už vím, že když mezi solos, jak tu říkaj‘ plochodrážním motocyklům, pojedou ještě midgets, tak dráha dlouho hluboká nezůstane.
Waikaraka – 14. ledna
Třetí a ty další dva závody se jely na Severním ostrově na nedaleko od sebe vzdálených drahách v okolí Aucklandu, takže cestování v podstatě ubylo. Waikaraka je ta nejmenší dráha na klasickou speedway, kde jsem kdy jel, když nepočítám halové závody na betoně v rakouském Wiener Neustadt nebo šroubky na hokejovém stadióně v Telfordu. Moje domácí dráha v Plymouth z minulého roku měří 213 metrů a tohle bylo ještě menší. Jediná výhoda je, že to nemá mantinely, takže když se tam nevejdeš, uděláš si jen menší projížďku po trávě a zase se vrátíš na dráhu.
V bedně jsem našel největší rozetu 67, tak jsem to tam dal. První jízdu jsem šel z venku, dobře jsem odstartoval a vyhrál. Bylo to hlavně o startech, nebo když už se start nepovedl, tak čekat, jestli někdo udělá chybu, jinak se moc předjíždět nedalo. Druhou jízdu jsem dojel druhej za Jasonem. Třetí jízdu jsem šel z trojky. Odjel jsem docela dobře, zavírám to a najednou vidím Jespera, jak z jedničky vůbec nezatáčí!
Bylo to ten den docela rozbitý, takže si nemyslím, že to udělal naschvál, ale máznul mi to tam hrozně. No, prostě po Dánsku, a jelikož to byl on, kdo mě v srpnu poslal v Plymouth přes plot mezi diváky, tak mi prostě ruplo v bedně. Dvě kola jsem to pod něj zkoušel až do třetího z výjezdu jsem už byl vedle něj.
Tak jsem si řek‘: ,,A mám tě, ty sráči“. Jenže jak jsem moc chtěl, tak sem to zased‘ víc, než bylo zdrávo a než sem se rozkoukal, motorka lítala panna orel po trávě a já seděl na zadku jako trubka. Po týhle jízdě se rozhodli, že tam vjedou grejdrem, ale nakonec to bylo ještě horší. V depu jsme tu moji motorku jakžtakž srovnali a bylo semifinále.
To jsem vyhrál. Milsy vyhrál druhý semifinále. Jesper ani Jason se do finále nedostali. Ritchie vyhrál finále B, takže byl ve velkým nakonec taky. Šel jsem z dvojky. Dělám si tam kolej a najednou koukám, že všichni už maj‘ skoro naloženo a startuje se! Rychle jsem tam dal nějakej‘ plyn a samozřejmě neodjel. Tady se totiž na nikoho nečeká. Tak sem dojel čtvrtej‘. Vyhrál Ritchie, Sean Mason druhej, Milsey třetí a já.
Po finále se měla jet ještě jedna handicapová jízda na šest kol. To je něco pro mě, páč já mám rád takovéhle blbůstky. Startoval jsem jako třetí asi z patnáctimetrovýho handicapu. Samozřejmě jsem ulil start a do prvního výjezdu už jednoho předjížděl. Jenže jsem to zahodil znova v tý samý díře jako poprvé. S tím rozdílem, že teď to odneslo moje špatný rameno. V ambulanci mi to asi za patnáct minut hodili zpátky a já si říkal, že to je konec, že pojedu domů a bude operace.
Rosebank – 15. ledna
Druhý den se jelo v Rosebank. Klasická pěkná evropská dráha. S jedním rozdílem. Prkenný mantinely z venku obsypaný tunama zeminy, takže jako zeď. Co zeď, horší než zeď. Mají to tam kvůli midgetům, protože ty by normální manáky rozsekaly. Já jsem po tom vykloubení tou rukou skoro nehejbal‘, takže o ježdění nemohla být ani řeč.
Závody začaly tak, že Milsey se v první jízdě přetočil a jen tak lehce se do těch prken sklouznul. Byl to snad ten nejnevinnější pád, co jsem kdy viděl. Vypadalo to, že má jen vyraženej‘ dech, ale nakonec se ukázalo, že má lehké faktury na třech obratlech, takže pro něj tím tour skončila.
Ten den se jely dvojice a vyhrál to Jason s Jamiem, což to je takovej‘ místní týpek. Jelikož jsem nepočítal s tím, že bych tady ještě závodil, tak jsem motorku a většinu vybavení po závodech prodal. Druhý den mi promotér John zajistil sezení na soukromé Adidas klinice pro ragbisty. V Česku jsou asi machři na kolena kvůli fotbalu, tady jsou machři na ramena kvůli rugby. Fakt profíci.
Po vyšetření mi bylo řečeno, že mám asi utrženou manžetu rotátoru, kterou jsem už měl pravděpodobně stejně utrženou, než jsem sem přijel a volné vazivo na přední straně ramena. Zeptal jsem se teda co s tím.
Řekli mi, že bez operace už to nikdy stoprocentní nebude, ale že rekonvalescence po této operaci je pět měsíců! To mi trochu vyrazilo dech. Nabídli mi tedy další řešení. Speciální tréninkový plán, který bude udržovat rameno dostatečně silné, abych s tím mohl závodit a pořádný taping. Rameno mám zatapované o závodech vždycky, ale to co jsem používal, tomu prej‘ tady taping vůbec neříkají. Takže když pánbůh dá, odjedu s tím sezonu a na operaci půjdu hned v říjnu po sezoně. Kývnul jsem a začal makat.
Waikaraka Park – 21. ledna
O týden později se jelo opět ve Waikaraka Park. Volné dny mezi závody jsem strávili u jezera Taupo, což je největší jezero na Jižní polokouli. Před závodama jsem se na to moc necejtil‘, protože když sem si to rameno udělal poprvé v Berwicku, tak mi to trvalo měsíc, než jsem zas mohl jezdit.
John chtěl, abych alespoň nastoupil do první jízdy a pak se na to klidně vykašlal. Chyběli mu lidi, protože Milsey byl out a ještě dalších pár lidí se v Rosebank vyrakvilo. Jel jsem na takový rezervní motorce pro nás pro všechny, protože moje byla už pohotově prodaná.
Ta půjčená žádnej‘ zázrak není ale má to motor a dvě kola, takže super. První jízdu jsem je nechal odstartovat a rozjel se za nima. Odjel jsem čtyři kola a rameno drželo. Po jízdě za mnou přišel John, že dobrý, že už to můžu zabalit, ale já jsem chtěl alespoň ještě jednu jízdu.
Tu první jsem jel na šedesát procent, tak jsem řek‘, že zkusím ještě jednu na devadesát. Dojel jsem třetí za Jesperem a Ritchiem a porazil Jamieho a to je docela dobrej‘ závodník, takže sem byl spokojenej‘ a ten den už nejel. Jason to ve finále zahodil úplně stejně, ve stejný díře jako já tejden předtím. Jesperovi spadnul řetěz, takže vyhrál Ritchie a ani nevím, jak to bylo dál.
Rosebank – 29. ledna
Poslední závod se jel opět v Rosebank. Zároveň se do toho jely vložený jízdy veteránů, juniorů nebo spíše začátečníků a sajdkáry. První jízdu jsem šel ze čtyřky. Nějak jsem se tam do nájezdu nevešel a když sem viděl ten neprůstřelnej‘ manák, tak sem se trochu pokadil a radši to zatočil na lajnu a dojel poslední.
Druhou jízdu jsem šel z dvojky. První dva metry jsem odskočil snad o motorku, ale do nájezdu se to všem rozjelo, jako když mě potkaj‘, tak mi začalo docházet, že mi to moje půjčený brko asi zas tak moc nejede, tak sem dojel třetí.
Mezi druhou a třetí rundou tam pustili sajdy, takže to trochu ztvrdlo. Šel jsem z trojky a odjel dobře, ale Ritchie mě z jedničky stejně stihnul, takže sem dojel druhej‘. Po týhle jízdě už bylo jasný, že se dostanu maximálně tak do finále B.
Přišla za mnou Zoe, Jasonova přítelkyně, že jdu z jedničky a a na Jasona a Jespera dávám bacha, že už mi stejně o nic nejde a oni potřebujou body kvůli startovním pozicím na finále. Prostě abych je pustil. Řekl sem ji, že se asi nemusí bát, protože sem ten den opravdu moc rychlej‘ nebyl, ale taky to, že si chci ještě zazávodit.
Všechno se ale vyřešilo dřív, než sem si myslel. Na startu jsem tam naložil a najednou rána, kouknu dolů na motorku, z který se docela řádně kouřilo. Myslel jsem si, že to hoří tak jsem z toho rychle seskočil. Jenže jak se motor ještě točil, motorka se rozjela do pásky. Nakonec jsem zjistil, že nic nehořelo, že se z toho jen zakouřilo, jak se zadřel motor a bylo po závodění. Ve finále vyhrál Ritchie před Jesperem a třetí byl Jason.