Minulou sobotu jsme se zaměřili na vznik mistrovství světa jednotlivců na ploché dráze a na premiéry našich závodníků. Dnes se podíváme na zaznamenáníhodné rekordy českých reprezentantů, abychom viděli, jak vysoké laky nastavili pro své následovníky.
Navždy první ve statistikách
Antonín Kasper byl prvním českým plochodrážníkem, jenž roku 1963 dokázal několikastupňovou kvalifikací projít až do světového finále. Avšak ten dal před nejistou perspektivou náhradníka ve Wembley přednost pardubické Zlaté přilbě. A na travnatém dostihovém závodišti vybojoval hlavní titul. Otázka, kdo další se kvalifikačním sítem dostane takhle daleko, došla svého rozuzlení už ve čtyřiašedesátém.
Historicky prvním Čechem, který ve finále mistrovství světa startoval, se stal Jaroslav Volf. Nutno ovšem dodat přídomek mladší, nebo jeho stejnojmenný otec se sám dokázal dostat mezi tehdejší československou špičku, by na oválech debutoval až po své třicítce.
Sám se postaral o vzor pro své dva syny, Jaroslava a Jana. Starší Jaroslav začínal už ve svých osmnácti, aby si záhy zjednal respekt mezi osazenstvem plochodrážních dep. Pozvánka do reprezentace na sebe nenechala dlouhou čekat.
Závodník, jenž po celou svou kariéru nosil vestu Ústí nad Labem, by se později odstěhoval do Červených Peček, jel mistrovství světa jednotlivců poprvé roku 1961 ve svých dvaceti letech. V prvním kole v Abensbergu obsadil čtvrtou příčku. Byl tedy o dvě místa výše než jeho o dvě desítky let starší otec.
Druhé kolo v rakouském Linci mu však přineslo vyřazení. V dvaašedesátém však z prvního kola v Rovně postoupil do Lvova, kde mával ze třetího stupně vítězů. V kontinentálním finále v metropoli Dolního Slezska Wroclawi ovšem neuspěl v rozjezdu o místo náhradníka pro evropské finále.
Roku 1963 na něho žádná vesta pro reprezentaci v mistrovství světa jednotlivců nezbyla. O to větší majstrštyk předvedl Jaroslav Volf v sezóně 1964. Z jugoslávského Záhřebu postupoval do druhého kola jako šestý. Stejné umístění ve Lvově ho poslalo dál do kontinentálního finále ve Slaném. A v něm skončil na excelentním druhém místě mezi fenomenálními Rusy Igorem Plechanovem a Borisem Samorodovem.
Nezaváhal ani v evropském finále ve Wroclawi. Po úvodním třetím místě přidával výraznější bodové dávky, aby nakonec s deseti skončil sedmý. Přitom jedenáct bodů stačilo na pódium. Mnohem důležitější však byl fakt, že se ústecký plochodrážník mohl připravovat na start ve světovém finále se startovním číslem jedenáct.
To se teprve podruhé uskutečnilo mimo slavné londýnské Wembley. Pořadatelské právo si opět vydobyli Švédové, avšak místo přístavního Malmö se závodilo v Göteborgu. Zdejší stadión Ullevi byl postaven tehdy astronomickým nákladem čtyř miliónů švédských korun. Zažil evropský fotbalový šampionát v osmapadesátém a jeho odvážná konstrukce se střechou zavěšenou na ocelových lanech z něj činila jeden z architektonických skvostů města. Angličané mu však nemohli přijít na jméno. Těžce nesli, že korunovaci mistra světa neuvidí oni ve Wembley, a jejich žurnalisté zdůrazňovali téměř o polovinu mešní kapacitu míst pro diváky.
Jaroslav Volf sem vyrazil v doprovodu mechanika a tehdy nezbytného vedoucího výpravy. Silný déš opozdil začátek mítinku o bezmála půldruhé hodiny. Československý závodník z něho neměl radost, nebo mu vyhovovaly tvrdší dráhy. Snad si i vzpomněl na asfaltem pokrytou dráhu ve Slaném. Na nostalgii však neměl kdy. Pořadatelé ukončili sypání dráhy pilinami. Hodiny ukazovaly půl deváté večer, když jezdci na koních přivedli reprezentanty ke slavnostnímu nástupu.
Jaroslav Volf v průběhu večera nasbíral tři body za tři třetí místa, které jej v konečném součtu dostaly na patnácté místo před Angličana Dicka Fishera, jehož v rozjížďce s číslem sedm také porazil. Kromě něho protínal metu ještě před Zbigniewem Podleckim a Bobem Andrewsem. Jeho postup mezi nejlepší šestnáctku světa se však už neopakoval. O dva roky později jeho kariéru přibrzdilo zranění a rozpad ústeckého ligového družstva jej v pouhých jednatřiceti přinutil odejít do předčasného závodnického důchodu.
Nenapodobitelné sedmé místo zůstávalo dlouholetým rekordem
Rok po Jaroslavu Volfovi postoupil do světového finále Luboš Tomíček. S jeho odjezdem z Wembley, kde šampionát opět vyvrcholil, nastal československým plochodrážníkům utrum. Až v jednasedmdesátém, shodou okolností také na Ullevi v Göteborgu, zasáhl do závěrečných bojů o titul mistra světa Jiří Štancl. Po něm přišlo zase pět neúspěšných let, než naši závodníci začali do světového finále nacházet cestu pravidelně.
Jiří Štancl ustavil v našem plochodrážním sportu bezpočet rekordů, které už s největší pravděpodobností zůstanou nepřekonány na věky. Nejlepší umístění v mistrovství světa jednotlivců mu ovšem sebral Zdeněk Kudrna.
Rodák ze středočeských Čisovic, jehož tvář zdobil neodmyslitelný knírek, začínal závodit v motokrosech. Záhy se ovšem shlédl v ploché dráze a vlastní pílí se vypracoval až do nejužší československé špičky. Zdobila ho neuvěřitelná univerzálnost. Sotva skončila škvárová sezóna, objevoval se za řidítky ledařského speciálu, skvěle uměl i dlouhou dráhu. Ve všech případech se dokázal kvalifikovat do finálových mítinků světových šampionátů a vozit i medaile.
V sedmasedmdesátém ještě skončil v kontinentálním kvalifikačním kole ve Slaném poslední bez bodu, aby o rok později už byl v londýnském Wembley náhradníkem světového finále. Pomohla mu k tomu smůla Hanse Wassermanna. Vítěz pražského kontinentálního finále upadl během britského ligového klání a jeho místo zaujal Jerzy Rembas, na jehož post se zase posunul Zdeněk Kudrna.
Famózní sezóna Zdeňka Kudrny však měla přijít hned v sezóně 1979. V Inzellu skončil třetí v mistrovství světa na ledové dráze, aby při premiéře ledařských družstev spolu s Jiřím Jiroutem dovezli z Kaliningradu stříbro. Medailovou kolekci z onoho roku doplnila další bronzová z finále mistrovství světa družstev v londýnském White City. Ta přišla přesně čtrnáct dnů před rekordním umístěním ve světovém finále jednotlivců.
Démon, jak se Zdeňku Kudrnovi v plochodrážních depech přezdívalo, ovšem neměl cestu mezi šestnáctku nejlepších plochodrážníků světa zrovna jednoduchou. Z kvalifikačního kola ve Slaném postupoval sice jako druhý, avšak z kontinentálního semifinále v italském Lonigu po úvodním pádu jen jako náhradník.
V kontinentálním finále v bavorském Pockingu vůbec neměl jet, avšak pardubický Petr Kučera mu musel uvolnit místo a sám se stát náhradníkem. V boji o pouhá čtyři postupová místa však ze sedmi československých reprezentantů na rozbahněné dráze postoupil pouze on. Začínal hrůzostrašnou srážkou s Alešem Drymlem, aby nakonec v rozjezdu o třetí místo porazil domácího Aloise Wiesböcka.
Světové finále v polských Katowicích si v sobotu 2. září 1979 nenechala ujít celá stovka tisíc diváků. V jejich tipech na mistra světa nejčastěji padala jména Edwarda Jancarze, Zenona Plecha, Petera Collinse či Mike Lee, podle toho, odkud který fanoušek dorazil. Všem však rybník vypálil Novozélanďan Ivan Mauger, který ve své čtyřicítce získal svůj rekordní šestý titul individuálního krále modré planety.
Zdeněk Kudrna začal druhým místem za Ole Olsenem, aby vzápětí nebodoval. V rozjížďce s číslem deset se však jako první Čechoslovák vůbec zapsal mezi vítěze jízdy světového finále. Trojku připisoval i ve čtrnácté jízdě, aby své účinkování završil nulou. Osm bodů ho však dostalo na konečné sedmé místo. Trvalo dlouhých sedm let, než jeho rekord v dánském Vojensu vyrovnal Roman Matoušek. Skvělé české časy zásluhou Lukáše Drymla pak přišly až počátkem současného milénia.
Zdeněk Kudrna se už do světového finále jednotlivců nikdy nekvalifikoval. O svých zážitcích z oválů nám však bohužel vyprávět nemůže. V holandském Staadskanaalu podlehl těžkým zraněním po pádu ve finálové jízdě semifinále mistrovství Evropy na travnaté dráze. Na kalendáři bylo pondělí 31. května 1982 a do oslav Démonových šestatřicátin chybělo čtvrt roku.
Oprava výsledků přinesla skok o jedno místo dopředu
Zaobírat se historií ploché dráhy a přehlédnout osobu Jiřího Štancla by bylo stejně pošetilé jako vypravit se na lov lvů vyzbrojeni pouhým skládacím deštníkem. Podíváme-li se na jeho kariéru z úhlu pohledu mistrovství světa jednotlivců, zaznamenáme celkem devět účastí ve světovém finále. A vezmeme-li to telegraficky, poprvé 10. září 1971 v Göteborgu, naposledy tamtéž 1. září 1984.
Nejlepší výsledek ovšem zaznamenal 28. srpna 1982, kdy finálový mítink na stadiónu Memorial Coliseum v kalifornském Los Angeles definitivně ukončil pravidelné střídání Polska, Anglie a Švédska při pořádání finále, které odstartovalo sezónou 1970. Vůbec poprvé se o mistru světa rozhodlo mimo Evropu. Něco podobného se stalo v celé historii už jen jednou, když seriál Grand Prix 2002 vyvrcholil v australském Sydney. A stejně tak se těšilo malému zájmu diváků. Dvacet tisíc lidí v Los Angeles bylo jen pětinou návštěvy o rok dřív ve Wembley.
Jiří Štancl tehdy projel kvalifikačním procesem jako horký nůž máslem. Zahájil čtvrtým místem v prvním kole v Debrecenu. Z kontinentálního semifinále z Loniga postupoval jako třetí, aby ve finále kontinentu v Leszně neztratil jedinou rozjížďku. Výletu za velkou louži už v cestě nemohlo stát vůbec nic.
Nula z úvodní jízdy, kdy náš reprezentant nezvolil optimální převod, naštěstí už nedostala žádnou další, stejně nepříjemně kulaoučkou sestřičku. Rozjížďku s číslem deset Jiří Štancl dokonce vyhrál a v předposlední jízdě mu ujel pouze domácí Bruce Penhall, jenž se tímto výsledkem právě podruhé v řadě stal mistrem světa.
Dohromady Jiří Štancl poskládal sedm bodů. Americké finále ovšem bylo hodně trouble-free. Nebyly vydány žádné oficiální výsledky a podle neoficiálních figuroval náš závodník desátý za Edwardem Jancarzem, jenž dosáhl stejného bodového zisku. Autor pořadí zřejmě předpokládal, že rozhoduje vzájemný střet. A polský borec, jemuž později na onen svět pomohla vlastní manželka, Jiřího Štancla porazil.
Podobná interpretace je však blízká hlavně především britským žurnalistům. Řády hovořily jasně a stejně jako dnes preferovaly lepší umístění. Edward Jancarz nemohl k trojce Jiřího Štancla přidat adekvátní výsledek a ten tak skončil devátý. Kontroverzí však bylo víc. Hodně se diskutovalo o viníkovi kolize Georga Hacka s Václavem Vernerem a polemiky, zda kolizi ve čtrnácté jízdě zavinil Bruce Penhall nebo Kenny Carter se vedou dodnes. Přes noc však z losangeleského stadiónu navždy zmizel plochodrážní ovál, aby se na něm už dopoledne konaly atletické závody.
