Archiv pro měsíc: Únor 2012

MČR Na ledové dráze

Zmrzlé sluníčko sledovalo osečenské vítězství

AKTUALIZOVÁNO – FOTO

Růžená – 4. února
V úvodním podniku českého šampionátu ledařských družstev sdílely dva nejsilnější týmy podobný osud. Otec se synem Klauzovými a osečenský tandem Jan Pecina a Lukáš Volejník jasně dominovali svým semifinálovým skupinám. Severočechy potrápil Vladimír Višváder, jenž při svém ledařském debutu naznačil silné ambice, Klauz Team zase řešil zadřený motor syna Petra. V semifinále byla neporazitelnosti obou fenomenálních družstev učiněna přítrž, nicméně na na úkor finálového postupu. Ve finále však dominovali Jan Pecina s Lukášem Volejníkem, kteří tak mají na Klauzovy dva body k dobru před Mělicemi příští neděli. Tady by mohl šampionát vyvrcholit, jelikož Kopřivnice nebyla prozatím potvrzena a Jan Pecina se magazínu speedwayA-Z svěřil, že by v Hamru na Jezeře raději pořádal republikové mistrovství jednotlivců. Ukázkový závod šroubkařů se stal kořistí Jana Holuba.

Lekce létajícího Holuba
Ironií osudu se největší šroubkařská akce u nás po více než patnácti letech dostala do termínové kolize se saskou sérií Speedway-on-Ice v Oberau. Zde jsou hodně aktivní Roman Čejka, Eduard Krčmář, Michal Dudek a Zdeněk Holub, kteří Ronnymu Weisovi již dříve přislíbili svou účast.

V Růžené se dnes neobjevil ani Václav Milík, pro něhož jsou šroubky obvyklou formou zimní přípravy. Nakonec sešlo také z účasti Jana Jaroše, který vyrazil na rodinnou oslavu. A Jiří Němec, mechanik Vladimíra Višvádera, neměl k dispozici motocykl.

Za daných okolností nemohl Jan Holub nehrát roli suveréna. Poprvé ji potvrdil v úvodních dvou rozjížďkách, v nichž bojoval prakticky jen se štípajícím mrazem. Když se vrátil do depa, okamžitě si ohříval zkřehlé ruce o motor svého motocyklu. „Rukavice ze škváry nejsou na ledy moc vhodný,“ vysvětloval příčinu svých patálií.

Mezitím se na seznam vítězů dostala rovněž Michaela Krupičková, která se v rozjížďce s číslem dvě stala bezprostřední svědkyní triumfu Jana Holuba. Avšak té se ve třetí jízdě do cesty postavil Zdeněk Růžička. Mšenský junior si nakonec musel prohlížet zelený motocykl zezadu.

Čtvrtá jízda se znovu změnila v demonstraci umění Jana Holuba. Doplatil na ní Michal Klein, jehož plzeňský junior už podruhé předjel o kolo. Tentokrát mu definitivně zabouchl finálovou bránu před nosem. A bezděky nabídl příležitost Stanislavu Pouznarovi. Toho v úvodní jízdě vyřadil defekt, do druhé nenastoupil, ale přesto se poprvé ve své kariéře postavil na pódium určené pro tři nejlepší!

V rozjížďce s číslem pět sice vyhrála Michaela Krupičková stylem start – cíl, avšak Stanislav Pouznar dojel druhý před Zdeňkem Růžičkou. Dva body stačily na překonání kolegy Michala Kleina a postupu do finále.

V něm po brilantním startu neměl Jan Holub opět konkurenci. Za ním však odstartoval Stanislav Pouznar. Michaela Krupičková se ovšem s daným stavem nesmířila a ve druhém kole se probila na druhou příčku.

„Trošku mi mrzly ruce, nemohla jsem hejbat prstama,“ svěřovala se nad plastikovým talířkem s voňavým, ale hlavně teplým gulášem. „Ale jsem spokojená, Holubín byl lepší. V létě bych mu to chtěla vrátit.“

Liberecká závodnice, kterou si její sponzor František Liebezeit vzal s sebou na svou plzeňsko-divišovskou extraligovou expedici, se však na pódium nadřela nejvíc. „Ty starty,“ vystihla jádro pudla. „Měli jsme dát to druhý kolo. Ale nesvádím to na něj.“

Rodina na čele
Tvůrce startovní listiny se postaral, aby největší favorité se v obou skupinách setkali hned na úvod. Áčko tím pádem zahájil střet úřadujícího šampióna Petra Klauze, který se po nešastném zranění Andreje Diviše spojil se svým otcem Janem, a Hutla Teamu. Ani Přeloučané se nevyhnuli personálním změnám, když si otec Radek při středečním tréninku na Hamru na Jezeře pochroumal ruku.

Lukáš Hutla se tím pádem na nástupu objevil s Němcem Markusem Jellem, ale v rozjížďce s číslem jedna inkasovali maximální prohru. Petr Klauz vystřihl start jako z partesu. Posléze před sebe pustil svého otce, který měl za sebou kvůli noční směně bezesnou noc, aby si připsali sedm bodů.

Lukáš Hutla s Markusem Jellem se jejich příkladem řídili hned v rozjížďce s číslem pět. Angličany Roba Irvinga a Kevina Rowanda za sebou nechali již po startu. Avšak ani oba Klauzovi nechtěli uznávat žádné kompromisy a hromadili další a další sedmičky na své konto.

Alfou a omegou jejich dominance se staly povedené starty. „Nechtěl jsem to klukovi pokazit,“ vysvětloval později Jan Klauz. V sedmé jízdě tak ujeli Polákům Miroslawu Daniszewskemu a Piotru Hejnowskemu. V rozjížďce s číslem třináct získali cenný skalp Josefa Kreuzbergera a Franze Mayerbüchlera, aby své triumfální tažení skupinou zakončili porážkou dvojice Angličanů.

O druhou postupovou příčku si rázně řekl Hutla Team, jemuž ovšem v první půli výrazně šlapali na paty Josef Kreuzberger s Franzem Mayerbüchlerem. Jejich zisk však šel na úkor především slabších soupeřů. A navíc se Miroslawu Daniszewskemu v rozjížďce s číslem tři podařilo hned po startu vklínit mezi ně a obrat je o body.

Osud vyřazení se rakousko-německému tandemu začal záhy naplňovat. O prohře s Klauzovými již byla řeč. Lukáš Hutla a Markus Jell naproti tomu v jedenácté jízdě vůbec nepustili polskou dvojici ke slovu. Svůj postup měli potvrdit právě při vzájemném duelu s Josefem Kreuzbergerem a Franzem Mayerbüchlerem v rozjížďce s číslem sedmnáct.

Oba členové Hutla Teamu perfektně odstartovali, avšak Franz Mayerbüchler jim nechtěl zůstat vůbec nic dlužný. Už ve druhé zatáčce se málem prosmýkl pod Lukášem Hutlou na druhou pozici. Přeloučan ho ohlídal, avšak Němec neustále vyvíjel silný tlak. A v předposledním oblouku se vskutku dostal dopředu. Nicméně k postupu by s Josefem Kreuzbergerem potřebovali o čtyři další body víc.

Dva a půl týmu usiluje o postup
Ostrá úvodní jízda ve skupině B měla mnohem bouřlivější průběh než její sestřička v áčku. Jan Pecina rychle odstartoval, avšak duel mladšího Charly Ebnera s Lukášem Volejníkem skončil pádem osečenského borce. „Složili jsme to a on mě trefil,“ popisoval kolizi, zatímco jeho motocykl museli do jeho stanu odnést. „Kolo je vylámaný a hřebíky v hajzlu,“ dělal Lukáš Volejník rychlou inventuru.

Nezbývalo než usednout na rezervní stroj Jana Peciny. A doufat, že jeho první motocykl poskládaný za tři sta modrých papírků s portrétem Františka Palackého technickým mágem Alexandrem Kopeckým z Českého Dubu vydrží. Na poslední chvíli si pro druhý motocykl běžel do svého stanu také Charly Ebner mladší, avšak nic platno, Pavel Kubeš ho z repete vyloučil. V něm kralovali osečenští závodníci, zatímco otec Ebner neinkasoval ani dva body za třetí místo, když to druhé mu Lukáš Volejník drsně sebral už v první zatáčce. V cíli byl diskvalifikovaný kvůli vyjetí z dráhy.

Ebnerovic pohromám ještě nebyl ani zdaleka konec. Jen málokdo bral vážně, že přídomek nováček není u osoby Vladimíra Višvádera zrovna na místě. Dnes prokázal, že skvělé starty z klasické dráhy, jsou na ledech obrovskou devizou. V šesté jízdě mířil vstříc první zatáčce před oběma Ebnerovými. Syn ho sice vzápětí podjel, avšak otec zaostal vzadu.

Osečenští závodníci další ztráty svých největších soupeřů rozhodně neželeli. V osmé jízdě záhy zmizeli z dohledu Martinu Běhalovi s Robertem Růžičkou v barvách druhého týmu Osečné. Ti přitom mohli své dnešní účinkování rozehrát vítězstvím. Jenže v poslední zatáčce čtvrté jízdy jim ho sebral Martin Glarner svým podjetím Roberta Růžičky.

S nimi se první pár Osečné setkal při svém dalším výjezdu na ledový ovál v rozjížďce s číslem čtrnáct. Nikdo by nečekal, že švýcarský pár přivodí předloňským mistrům vážné problémy. A popravdě řečeno, si je způsobili sami. A tak či onak, ve třetím kole se náhle Markus Birn objevil mezi Lukášem Volejníkem a Janem Pecinou.

„Musíš trénovat všechno, i předjíždění na finále,“ smál se Jan Pecina, který okamžitě sjednal nápravu a odkázal Švýcara do patřičných mezí. „Viděl jsem Mazňu, nechal jsem ho jet, ale nečekal jsem, že tam bude ten Švýcar!“

O další překážku na cestě prvního osečenského páru se postaral Vladimír Višváder. Ten už svou druhou jízdu v sedle ohřebovaného speciálu proměnil ve vítězství. „Baví mě to,“ komentoval svůj triumf nad Švýcary v rozjížďce s číslem deset. „Mám dobrý starty a pak nějak jedu.“ Pokud se stylu týká, se svými cennými radami přispěchal Milan Špinka.

Vladimír Višváder se mu odvděčil dalším vítězstvím nad druhým párem Osečné. A na závěr předvedl, jak se má startovat přímo Janu Pecinovi s Lukášem Volejníkem. Ti si ovšem něco podobného nechali líbit jen jediné kolo. V první zatáčce toho druhého šel dopředu Jan Pecina, ve druhé ho následoval Lukáš Volejník. Osečná tím pádem šla do semifinále bez ztráty květinky, avšak kdyby Vladimír Višváder neměl po svém boku skutečného nováčka Martina Knížeho,kdo ví?

Druhým postupujícím se stali otec a syn Ebnerovi. Poučeni kouskem, který jim přichystal Vladimír Višváder, inkasovali již jen samá sedmibodová maxima. Nejprve na úkor Martina Běhala s Robertem Růžičkou, posléze přišel na řadu Markus Birn, jehož kolega se již se závodem rozloučil.

Bez monopolu na neporazitelnost
Celá řada promrzlých diváků zamířila z hráze rybníku Pařezitý domů poněkud předčasně. Udělali chybu, na vyvrcholení dnešního mítinku dorazilo i sluníčko. I když svým zjevem připomínalo spíše žlutý golfový míček namočený ve sklenici s mlékem, trošku tepla přece jenom poskytlo.

Oba fenoméni základní části se první porážky dočkali až na semifinálové úrovni. Petr Klauz v sedle vypůjčeného motocyklu, jímž nahradil svůj vlastní se zadřeným motorem, dominoval v rodinném souboji s Ebnerovými od startu až do cíle. Svého otce měl po startu za zády, avšak mladší Charly Ebner se v prvním výjezdu druhého kola dostal vnitřní stranou před něho. Útočil i nadále, ale cestičku k dalšímu předjetí už nenašel. Jan Klauz udržel třetí místo, což bylo pro finálový postup rozhodující.

Ve druhé semifinálové rozjížďce se vedení ujali Jan Pecina s Lukášem Volejníkem. Markus Jell a Lukáš Hutla jim ovšem byli neustále v patách. Jízda dospěla do své poloviny a oni stále byli vedoucím osečenským závodníkům nepříjemnými soupeři. Na sklonku druhého kola už byl Markus Jell téměř druhý, avšak Lukáš Volejník jeho atak odrazil.

Než by ovšem člověk stačil říct švec, převzal iniciativu Lukáš Hutla. Vmžiku byl před svým kolegou, aby se v závěru závěrečného okruhu ladně přenesl přes Lukáše Volejníka a Jana Pecinu k triumfu. Jenže v tomto rozpise nevyhrává jednotlivec, ale tým. Markus Jell vyšel bodově naprázdno a první tým Osečné byl finálovým soupeřem obou Klauzů.

Série umisovacích jízd začala premiérově rozjížďkou o páté místo, která měla jediný smysl zvýšit počet rozjížděk alespoň další čtveřici závodníků. Na start však přijeli jen tři, jelikož Martin Glarner se už jen díval. Josef Kreuzberger a Franz Mayerbüchler jednoznačně deklasovali Markuse Birna, aby přihlížející navnadili na závěrečné boje.

Charly Ebner mladší neskrýval svou radost, když si z rukou Petra Moravce vylosoval vnitřní dráhy. Avšak úsměv mu pod přilbou musel dozajista ztuhnout a to nejen mrazem. Dopředu vystřelili Markus Jell a Lukáš Hutla. Mladý Rakušan je po vnitřní stopě v prvním oblouku rozdělil, ale to byl v zásadě vrchol jeho počínání.

Za těchto okolností by třetí příčka připadla Hutla Teamu. Otec Charly Ebner si dobře spočítal, která bije. Ve třetím kole zkusil zaútočit v prvním nájezdu. Dostal se pod Lukáše Hutlu, ale podsekl ho a oba skončili na zemi. Repete se konalo pochopitelně bez vyloučeného Rakušana. Jeho syn sice dominoval, ale Markus Jell s Lukášem Hutlou ho bodově převýšili.

Ve finále nešlo jen o vítězství, ale především o dva body tabulkové převahy, s nimiž vítěz přijede příští neděli do Mělic. Dopředu se dostal Jan Pecina. Klauzovi byli hned za ním, ale v první zatáčce jeli vnější stopu a Lukáš Volejník se zleva dostal před ně.

„Odstartoval jsem,“ vyprávěl později Jan Pecina. „Pak jsem viděl Lukáše a už jsem si to jenom hlídal.“ Jan Pecina na vnitřní čáře, Lukáš Volejník po jeho pravé ruce. Tak oba borci směřovali za svým triumfem. Petr Klauz útočil, ale ve výjezdu z první zatáčky předposledního kola se mu motocykl zvednul na zadní. Bylo definitivně rozhodnuto.

Hlasy z depa:
„Moc jsem to nečekal,“ komentoval Jan Pecina vítězství nad Klauzovými. „Bylo to rozbitý a hodně tříště. Šmudlal jsem lajnu a spoléhal na Lukáše, že pojede venek. Odstartoval jsem, viděl Lukáše a už jsem si to jen hlídal.“

„Super dojmy na to, že to byly půjčená motorka od Pecky a taky na ty problémy na začátku,“ rozpovídal se Lukáš Volejník. „Myslím, že je to super. Z finále jsem měl zpočátku obavy, to se přiznám. Nervy to byly pěkný, navíc s tou půjčenou motorkou jsem z toho byl přepadlej‘. Ale poved‘ se start a to byl základ, Honzovi to taky nešlo, jak tam byly díry. Sedlo mi to, měl jsem chu. Řek‘ jsem si buď a nebo, a jel ten prostředek.“

„Klek‘ mi motor,“ krčil rameny Petr Klauz. „A dvě jízdy jsem jel na cizí motorce. Na tu bídu to druhý místo jde, ale první je první, co si budeme povídat. Musíme dát udělat motor, abychom mohli jet příští tejden v Mělicích. Jeli jsme super, táta držel.“

„Super,“ svěřoval se Jan Klauz. „Až na tu zimu. Byl jsem dneska na noční a nespal jsem. Nechtěl jsem to klukovi pokazit a snaha se vyplatila. Akorát mě mrzí ta finálovka. Kluci jsou víc rozjetí, jeli mistrovství světa, ale doufám, že jim to vrátíme v Mělicích.“

„Dobrý, na to jaký byly komplikace,“ bilancoval Lukáš Hutla. „Zkouším tlumiče. Tátova motorka je dobrá. Měl jsem akorát problémy se spojkou, ta moje od začátku klouzala. Teď se dá trénovat a doštelovat to do Mělic. A spravit to vypletený kolo.“

„Zamotalo se to,“ kroutil hlavou Martin Běhal. „Jsme poslední ve skupině, ale mohli jsme bejt‘ třetí. Měl jsem jet v první jízdě takticky. Musel jsem ale podjet Růžana a on to už neudržel. Ale to je sport. Ještě se musím naučit startovat, ale jede se mi dobře.“

  semifinálová skupina A:      
1. Petr Klauz 3 4 4 4 15(1) 28
  Jan Klauz 4 3 3 3 13(3)  
 
2. Markus Jell, D 0 3 4 4 11(1) 22
  Radek Hutla 2 4 3 2 11(1)  
 
3. Josef Kreuzberger, A 2 3 2 0 7(1) 18
  Franz Mayerbüchler, D 4 4 0 3 11  
 
4. Miroslaw Daniszewski, PL 3 2 2 4 11 13
  Piotr Hejnowski, PL 0 0 0 2 2  
 
5. Rob Irving, GB 2 2 3 2 9 9
  Kevin Rowand, GB 0 X 0 R 0  
 
 
  semifinálová skupina B:      
1. Jan Pecina 4 4 3 4 15(1) 28
  Lukáš Volejník 3 3 4 3 13(3)  
 
2. Charly Ebner, A L 2 3 3 8(2) 20
  Charly Ebner ml., A U 4 4 4 12  
 
3. Markus Birn, CH 4 3 2 2 11 15
  Martin Glarner, CH 2 2 0 – 4  
 
4. Vladimír Višváder 3 4 4 2 13 13
  Martin Kníže 0 – 0 – 0  
 
5. Martin Běhal 3 2 2 3 10 12
  Robert Růžička 0 0 0 2 2  

Finálové skupiny:

    SF1 SF2 o 5.m MF FIN
1. Jan Pecina   3     3
  Lukáš Volejník   2     4
 
2. Petr Klauz 4       2
  Jan Klauz 2       0
 
3. Markus Jell, D   0   2  
  Lukáš Hutla   4   3  
 
4. Charly Ebner, A 0     X  
  Charly Ebner ml., A 3     4  
 
5. Josef Kreuzberger, A     4    
  Franz Mayerbüchler, D     3    
 
6. Markus Birn, CH     2    
  Martin Glarner, CH     –    

Průběžné pořadí seriálu:

  Růžená TOT
  4.2.  
1. SK Osečná: Jan Pecina, Lukáš Volejník 12 12
2. Ream Klauz: Petr Klauz, Jan Klauz 10 10
3. Team Hutla: Markus Jell, Lukáš Hutla 8 8
4. Team Ebner: Charly Ebner, Charly Ebner ml. 7 7
5. Josef Kreuzberger, Franz Mayerbüchler 6 6
6. Markus Birn, Martin Glarner 5 5
7. Grepl PDK Mšeno: Vladimír Višváder, Martin Kníže 4 4
8. Miroslaw Daniszewski, Piotr Hejnowski 3 3
9. SK Osečná II: Martin Běhal, Robert Růžička 2 2
10. Rob Irving, Kevin Rovand 1 1

Závod na šroubcích:

    TOT FIN
1. Jan Holub, Plzeň 3 3 3 9 1.
2. Michaela Krupičková, Divišov 2 3 3 8 2.
3. Stanislav Pouznar, Mšeno E – 2 2 3.
4. Zdeněk Růžička, Mšeno ex 2 1 3 4.
5. Michal Klein, Mšeno ex 1 ex 1  

Poznámka: všechna vyloučení šla na vrub předjetí o kolo

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II)

Ostatní závody

Na požární nádrži se přepisovaly dějiny saských šroubků

AKTUALIZOVÁNO – FOTO + KOMPLETNÍ VÝSLEDKY

Oberau – 4. února
Na zamrzlé požární nádrži v saském Oberau se konal další ze šroubkařských mítinků v pořadatelské režii Ronnyho Weise, který přinesl nečekané výsledky. Zvítězil Rakušan Fritz Wallner startující se slovenskou licencí před Zdeňkem Holubem. Ten se nebál netradičního nastavení a nechal za sebou slánskou ekipu i hlavního pořadatele. Další podnik je na programu dnes ve sportovní hale v Grimmě poblíž Lipska.

    TOT MF FIN
1. Fritz Wallner, A (SMF) 2 2 2 1 9   1.
2. Zdeněk Holub, CZ 2 1 0 2 5   2.
3. Eduard Krčmář, CZ 2 1 1 1 5   3.
4. Roman Čejka, CZ 0 2 2 2 6   4.
5. Sergej Malyšev, D 1 0 1 0 2 1.  
6. Ronny Weis, D 1 1 2 0 4 2.  
7. Michal Dudek, CZ 0 2 1 2 5 3.  
8. Richard Geyer, D 1 0 0 1 2 4.  
9. Dominik Weiss, A 0 0 0 0 0    

Foto: Anke Geyer

MS Na ledě

Rusové si nenechali vládnout

Krasnogorsk – 4. února
By byla síla ruské ledové ploché dráhy omezena národnostním limitem postupujících ze semifinálových závodů, Rusové stejně hráli prim v úvodním finálovém mítinku v Krasnogorsku. Mezi osm domácích závodníků se dokázal vklínit pouze Harald Simon, jemuž šly k duhu závody absolvované v Rusku. Zvítězil Danil Ivanov, jemuž na stupních vítězů dělali společnost Dmitrij Chomicevič a Nikolaj Krasnikov. Jan Klatovský začal čtrnáctým místem.

1. Danil Ivanov, RUS 21
2. Dmitrij Chomicevič,RUS 15
3. Nikolaj Krasnikov, RUS 18
4. Dmitrij Koltakov, RUS 15
5. Vitalij Chomicevič, RUS 12
6. Eduard Krysov, RUS 11
7. Harald Simon, A 9
8. Sergej Karačincev, RUS 9
9. Antti Aakko, FIN 7
10. Robert Hendersson, S 6
11. Grzegorz Knapp, PL 4
12. Franz Zorn, A 3
13. Mats Järf, FIN 2
14. Jan Klatovský, CZ 2
15. Max Niedermeier, D 2
16. René Stellingwerf, D 1
res Andrej Gavrilkin, RUS DNR
res Andrej Gavrilkin, RUS DNR
res Maksim Lužnikov, RUS DNR
Historie

O plochodrážního mistra světa se závodí téměř osmdesát let

Sobotu 30. června mají ve svých diářích červeně zakroužkovanou všichni příznivci ploché dráhy. V Divišově se totiž uskuteční race-off světového šampionátu jednotlivců alias semifinále kvalifikace o Grand Prix 2013. Plochodrážní mistrovství světa je přitom vůbec nejstarším šampionátem světa v motoristickém sportu vůbec, jehož historii není od věci si připomenout.
Starší než MotoGP
Před druhou světovou válkou se vrcholem silničních motocyklů i vozů tehdejší formule 1 stalo mistrovství Evropy. Proto překvapí informace, že v ploché dráze byl název světový šampionát zaveden už roku 1931. Jednalo se o rozjížďkový závod mezi dvěma jezdci, avšak silně ambiciózní pojmenování na hony vzdálené realitě bylo rychle změněn na mnohem realističtější British Individual Championship.

Velká Británie hrála v předválečném plochodrážním světě jednoznačný prim. Motorističtí historikové se už léta přou, kde je vlastně kolébka ploché dráhy. Podobné pátrání je svým způsobem pošetilé, protože archívy neustále vydávají svědectví o stále starších pokusech závodit s motocykly na stadiónech kolem dokola. A tak či onak, je jasné, že Angličané plochou dráhu nevymysleli, avšak dokázali jí dát řád už na počátku třicátých let.

Jenže liga jim záhy začala být málo. Promotéři klubů tudíž ochotně přijali nabídku londýnského večerníku The Star, jehož majitelé jako první z masmédií pochopili reklamní možnosti rozvíjejícího se sportu. Věnovali pěkný pohár pro vítěze a finanční prémii 250 liber, což tehdy byly vcelku slušné peníze.

Soutěž jednotlivců byla na světě. Kalendář ukazoval 22. červen, kdy se v Southamptonu proti sobě postavili první dva závodníci. Pohár Staru se měl čile k světu. Už v dalším roce se začalo bojovat v rozjížďkách po třech jezdcích a kvalifikační proces vyvrcholil velkým finále v legendárním londýnském Wembley.

Léta plynula a Pohár Staru se stal velkou událostí britské plochodrážní sezóny. Ročník 1935 však přinesl revoluční změnu. Poprvé byl použit rozpis pro šestnáct závodníků, kteří se po čtyřech utkali stylem každý s každým ve dvaceti rozjížďkách. Ten se jen s mírnými obměnami používá dodnes, kdy jen málokoho napadne, že důvěrně známým tabulkám s čísly už táhne na osmdesátku.

Finále ve Wembley vyhrál Frank Charles a když se desítky tisíc diváků rozcházely do svých domovů, nikdo z nich nemohl tušit, že se Pohár Staru konal naposledy. Čas totiž dozrál pro vypsání oficiálního mistrovství světa pod dohledem FICM, předchůdce dnešní FIM. Podle britských předpisů a výhradně na britských drahách. Dvoukolová kvalifikace vyvrcholila finále ve Wembley.

Organizátoři obdrželi přihlášky z domova i ze zahraničí. Počet přijatých závodníků činil 63. Kromě početného kontingentu Angličanů tu bylo 11 Australanů, 3 Američané, 2 Švédové, 3 Dánové, 2 Španělé, 2 Němci, Kanaďan, Jihoafričan a Novozélanďan. Dva přihlášení Rumuni se nakonec na druhé straně kanálu La Manche nevylodili.

Většina zahraničních závodníků, za něž byli v duchu tehdejší doby pokládáni všichni, kdo ve svém rodišti neměli Velkou Británii nebo některou z jejích kolonií, neprošla už prvním kvalifikačním kolem. Výjimkou se stali dánští bratři Morian a Baltzair Hansenovi. Baltzairovi se finálové brány definitivně uzavřely ve druhém kole, Morian stanul mezi šestnácti finalisty. Ovšem bez zkušeností z ligového Hackney by na podobný úspěch nemohl pomýšlet.

Čtvrtek 10. září 1936 zažil korunovaci prvního oficiálního plochodrážního mistra světa vůbec. Epochální thriller vidělo asi 65 tisíc diváků a ceny byly úměrné lesku šampionátu. Vítěz si odnesl repliku okřídleného kola pro vítěze a šek na 500 liber, další tři v pořadí medaile a adekvátně nižší finanční prémie. Vítězem byl Australan Lionel van Praag, když v rozjezdu porazil Angličana Erica Langtona a z rukou automobilového závodníka Malcolma Campbella převzal ty nejlákavější ceny.

Československé premiéry
Britové si v mistrovství světa udržovali pořadatelský prim i v dalších letech. Ve Wembley se konalo finále i nadále, když ročník 1939 přerušil až Adolf Hitler rozpoutáním bleskové války proti Polsku. Na Britských ostrovech se však plochá dráha v omezené podobě udržela i během nejničivějšího konfliktu historie. Nebylo divu, že už v šestačtyřicátém se v intencích předválečného mistrovství světa uskutečnil britský šampionát.

Po dvou jeho reprízách se o mistra světa válčilo opět v sezóně 1949. Zatímco se mezi šampióny zapsal domácí Tommy Price, britské ministerstvo zahraničí řešilo diplomatický problém. Norská ambasáda si totiž stěžovala, že dvojice jejich závodníků nebyla k soutěži přizvána. To byl ovšem jen začátek kontinentální emancipace, jenže Britové se své hegemonie vzdávali jen pomalu a velice neradi.

Až v sezóně 1952 se konala kvalifikační kola jinde než v zemi mladičké královny Alžběty II., která se právě tehdy ujala vlády. Nicméně postupující ze švédského Falköpingu stejně museli do druhého kola britské kvalifikace. Až o tři roky později postoupili čtyři závodníci z evropského finále přímo do Wembley. Legendární stadión stále zůstával dějištěm finálových bojů.

Jeho monopol zlomili až Švédové v sezóně 1961, kdy se světové finále konalo ve Wembley. Až od roku 1964 však dokázali ve FIM prosadit, aby se v pořadatelství rozhodujícího závodu pravidelně střídali s Angličany. Mezi ně se počátkem sedmdesátých let podařilo dostal ještě Polákům, ale na první finále mimo Anglii, Švédsko či Polsko jsme si museli počkat až do roku 1982!

V našem vyprávění doposud nebyla řeč o československých závodnících. Před válkou se v mistrovství světa žádný z Čechů neobjevil. Tady je ovšem nutno dodat, v oficiálním mistrovství světa za kanálem La Manche, protože konkurenční klání o mistra světa na pařížském stadiónu Bufalo české závodníky tu a tam mělo, nicméně jeho výsledky jsou uznávány jako neoficiální.

Po komunistickém puči nebyla plochá dráha ve vývěsním štítu motoristické exekutivy, dvakrát bylo její pořádání dokonce zakázáno. Psalo se o ní jako o úpadkovém sportu cirkusového charakteru, jímž by se poctivě pracující soudruzi budující světlé zítřky neměli vůbec zaobírat. Jenže diváci měli jiný názor, profit z tisícovek prodaných vstupenek a v neposlední řadě plochodrážní boom v Sovětském svazu otočily kormidlem dějin.

Také v Polsku plochá dráha v padesátých letech vzkvétala. Poláci si dokázali v roce 1956 prosadit právo uspořádat ve své metropoli jedno ze dvou prvních kvalifikačních kol mistrovství světa jednotlivců. Mítink s datem 29. dubna byl určen pro závodníky z komunistického bloku, ale v praxi šlo pouze o Poláky a Čechy. Šestnáct míst ve startovní listině si rozdělili rovným dílem.

Tím ovšem dělení půl na půl skončilo. Cestu do druhého kola našel pouze Hugo Rosák, který z deseti body skončil šestý. Josef Kysilka, Richard Janíček, Rudolf Havelka, Miloslav Špinka, Karel Polák, Jaroslav Machač a Alois Jarolím se ovšem seřadili od desátého místa níže. Ani fenomenální Hugo Rosák se ovšem neprobojoval do evropského finále. V Oberhausenu, kde zahynul Rakušan Fritz Dirtl, skončil až desátý.

Příčina neúspěchu se našla v nevhodných pneumatikách. A vskutku o rok později už bylo lépe. Do druhého kola postoupili už tři čeští závodníci a pardubický Rudolf Havelka dokonce ve Varšavě mával ze druhého místa stupňů vítězů. V osmapadesátém vstoupili do hry i naši pořadatelé. V neděli 20. dubna se ve Slaném konalo první kolo, kde Luboš Tomíček skončil druhý a dále se dostali rovněž Libor Dušánek, Jaroslav Volf starší a František Richter. Svět motorů nadšeně referoval, že motocykly ESO a pneumatiky Barum předčily konkurenční produkty JAP a Dunlop.

Zlatá přilba místo Wembley
Luboš Tomíček se v osmapadesátém na své cestě světovým šampionátem nezastavil ve druhém kole, ale až v evropském finále ve Varšavě. O rok později se poslední kvalifikační předstupeň konal ve švédském Göteborgu a naše plochá dráha tady měla hned trojnásobné zastoupení v osobách Luboše Tomíčka, Miloslava Špinky a Bohumíra Bartoňka.

Nejblíže postupu do světového finále měl ovšem Stanislav Svoboda v sezóně 1960. V evropském finále ve Wroclawi se rozjížděl s Mieczyslawem Polukardem o místo náhradníka, ale upadl. Následovala dvě hubená léta, v evropském finále v Prátru nejel z našich nikdo a v dvaašedesátém Luboš Tomíček v norském Oslo skončil až jako třináctý.

V třiašedesátém ovšem začala stoupat hvězda Antonína Kaspera. Ten po vojně startoval v motocyklových soutěžích. Na splátky si pořídil stopadesátku čezetu a hned svou první soutěž dokončil na stříbrnou medaili. Vyjezdil si první výkonnostní třídu, jenže v sedmapadesátém potkal plochou dráhu. Stalo se na začátku Středočeské soutěže, jejíž přejímka probíhala na spořilovském stadióně na pozadí tréninku prvoligového týmu KAMK Praha. Slovo dalo slovo a Jaromír Baďura půjčil Kasperovi svůj plochodrážní speciál. Křest nedopadl špatně a Antonín Kasper zakotvil u popelářů, jak se v motoristické hantýrce plochodrážníkům přezdívalo.

Stálý výkonnostní růst Antonína Kaspera kulminoval právě v třiašedesátém. Z boje o titul mistra republiky vypadl jen kvůli zahraničnímu výjezdu v termínu žarnovického vyvrcholení. S nároďákem získal světové stříbro ve Vídni a prosadil se také v individuálním mistrovství světa.

V prvním kole na pražském Strahově dokonce porazil i pozdějšího dvojnásobného vicemistra světa Igora Plechanova. Když však jednou skončil za pískovým náspem, jenž tu býval místo klasických mantinelů, byl celkově druhý. Přes druhé kolo ve Lvově postoupil do kontinentálního finále. Tady dvanáct bodů stačilo na druhé místo, ale osm znamenalo vyřazení. On se však vyvaroval veškerých chyb a dovezl zelený věnec.

Elita kontinentu svedla bitvu o světové finále se Seveřany v evropském finále Göteborgu. Pršelo, pršelo a pršelo. Kvůli přívalům vody z oblohy musel být zrušen trénink. Z bahna rozmočené dráhy vydoloval osm bodů a stal se náhradníkem pro Wembley. Jenže to následovalo tři týdny po Göteborgu. A ve stejném termínu jako Zlatá přilba. Tehdy se československý kalendář světovými termíny neřídil, jelikož nikdo nepředpokládal postup nějakého našeho borce až mezi nejlepší šestnáctku.

Vidina náhradníka zasáhnout do bojů ve Wembley byla prakticky nulová, o čemž se ostatně přesvědčili Ron Mountford a Tadeusz Teodorowicz, když se divákům světového finále představili pouze při nástupu. Navíc se psal rok 1963 a k cestě za západní hranici nestačilo vzít si jen občasný průkaz jako dnes. A tak se Antonín Kasper místo v hlavním městě Velké Británie již počátkem týdne objevil v Pardubicích. Doladil stroj, který ho v neděli dovezl až k triumfu ve Zlaté přilbě.

Stal se posledním vítězem legendárního závodu pořádaného na travnaté dráze dostihového závodiště. A prvním Čechoslovákem, který se do světového finále nejen dostal, ale také v něm startoval, byl Jaroslav Volf mladší. To už ale je jiný příběh.

MČR Na ledové dráze

Růžená hlásí připraveno a další změnu na poslední chvíli

Růžená – 3. února
Již jen hodiny nás dělí od ostrého startu české ledařské sezóny. Z Růžené, kde zítra po obědě zahájí letošní šampionát ledařských družstev, hlásí připravený ovál na zamrzlé hladině rybníku Pařezitý. Oproti původní verzi startovní listiny dochází ještě k jedné změně.

Rakušana Thomase Rathgeba, který si při tréninku poranil zápěstí, nahradí Němec Franz Mayerbüchler, který na poslední chvíli přijal pozvání organizátorů. „Angličané jsou už u Plzně, Švácaři dorazí dnes do Milevska a ostatní čekáme ráno,“ doplňuje Miroslav Topinka.

Foto: Topinka Racing

Rozhovory

Ondřej Veverka: „Nechci se zastavit, ale jít pořád nahoru!“

Praha 28. ledna
Předloni na sebe začal upozorňovat výraznějším způsobem, avšak se svými výsledky nebyl spokojený. Jaro mu zkomplikovaly studia a autoškola a pak přišlo období, v němž přetržený řetěz byl jistý prakticky stejně jako termín podání daňového přiznání. Přesto dokázal trápit zkušenější soupeře. Nyní zdědil post pražské juniorské jedničky, ale rozhodně ho nebere formálně a je plný odhodlání se s novou sezónou začít naplno prát o skvělá umístění. Čtenáři magazínu speedwayA-Z se o tom mohou přesvědčit sami, jelikož Ondřej Veverka je dalším v řadě zimních exkluzivních rozhovorů.

speedwayA-Z: „Loňská sezóna pro tebe byla trošičku zlomová. Matěj Kůs odešel z juniorské kategorie a pro úspěch v extralize jsou juniorští závodníci klíčoví. Najednou byla na tobě a Pavlu Pučkovi větší zodpovědnost. Jak ses s ní vypořádal a jak jsi celou extraligovou kampaň prožíval?“
Ondřej Veverka: „Extraliga, to byly závody, co mě nějak bavily. Jsou to velký závody a funguje při nich větší spolupráce v kolektivu. Přijdou starší a poradí ti. Jistý místo juniora neměl nikdo. Záleželo na průběžný výkonnosti. Trenéři to ale hodnotili spravedlivě, kdo měl nejlepší formu, byl tam. Šanci měl každej‘. Extraliga se mi líbila, výsledky jsou ale věc druhá. Snažil jsem se maximálně, ale kolikrát to nešlo. Nejvíc se mi to líbilo ve Slaným. Pepe mi poradil nastavení a motorka fungovala. To bylo asi nejlepší. Nevím, mám takový výkyvy, spíš asi psychický. Jednou jedu dobře, pak ne, snažím se, ale nejde to. V semifinále jsme měli smůlu, mohli jsme to vyhrát. Jak se Pepovi zastavila motorka a přestala jet, byl to rozhodující okamžik. A my s Pučkinem jsme v juniorský jízdě nezatáhali. To byla taky chyba. Škoda, to byla velká škoda. První moje sezóna extraligy a mohli jsme bejt‘ ve finále. A nejlepší by bylo ho vyhrát!“

speedwayA-Z: „Pakliže ještě úplně neopustím předcházející otázku, nyní jsi z pražských juniorů nejstarší, protože Pavol Pučko přešel na flat track. Jsi připraven porvat se o roli klubové juniorské jedničky s mladšími dravci?“
Ondřej Veverka: „Určitě. Ale rozhodně chci jít nahoru. Nechci bojovat s nima, ale chci jít vejš‘, než aby mě oni dohnali. To by bylo asi něco špatně. Ale rozhodně to jednoduchý mít nebudu. Oni budou draví a půjdou po tom místě. Snažím se na to připravit co nejlíp. Ale je to i v týmu, abychom si nedělali naschvály a bylo to fair play. Ještě nejsem v situaci, abych moh‘ těm mladším radit, sám toho hodně nevím. Ale Pepe se nám snaží hodně pomáhat, to je velký plus. Škoda, že těch závodníků, který by nám poradili, není víc. Rozhodně když nebude konkurence, nebudem‘ se nikam posouvat. Doufám, že to pro mě bude plus. Musíme bojovat mezi sebou a pak na závodech s těma ostatníma.“

speedwayA-Z: „Noční můrou tvé loňské sezóny se staly defekty. Nikomu bych nepřál přehazovat hromadu přetržených řetězů, které tě ruku v ruce s dalšími patáliemi připravily například o pódium při Hurychově memoriálu či postup do finále mistrovství republiky. Co se dělo, někdo tě snad proklel?“
Ondřej Veverka: „Rozhodně přetrhanejch‘ řetězů mám v krabici v dílně spousta. Začalo to Hurychem, praskaly nový primáry. A jsem tam dal jakejkoliv, prasknul. Na motorce jsem měnil spoustu věcí, zkoumali jsme to i s Pepčou a ostatníma klukama, ale na nic jsme nepřišli. Bylo to strašný, ale najednou to zničehonic zase přestalo praskat a bylo to v pohodě. Doteď nevím, čím to bylo. Všechno bylo v pořádku. Ani jsme to nenatahovali moc, ani nepovolovali, ale stejně to rupalo. A nebyli jsme jediný, na Zlatý stuze to praskalo i jinejm‘. Bylo to strašný, byl jsem na pokraji zhroucení, když jsem jel na jízdu a počítal, že mi zase rupne řetěz.“

speedwayA-Z: „V Goričanu jsi vstoupil do mistrovství světa juniorů, v Krosně do evropského šampionátu do devatenácti let. Jak na tyto závody vzpomínáš?“
Ondřej Veverka: „V tom Goričanu to byl můj první hodně velkej‘ závod. Byl jsem nervózní, nevěděl, jak to tam chodí. Vůbec se mi to nepovedlo, získal tři body a to bylo dost málo. Byla to dobrá zkušenost pro závody, co jsem jel v Krosně. Tam jsem přijel s tím, že vím, jak to bude fungovat. Byl jsem si jistější a myslím, že to už bylo vidět. Nebyl to postup, ale nebyl jsem nespokojenej‘. Spokojenej‘ ale taky ne. Výhodou pro mě byla dráha, třeba Pulczynski tam dvakrát spadnul. Sice nejsem technickej‘ typ, ale tam se mi vyplatilo, že byla technická dráha. Odstartovat a držet to. Spíš to nehodnotím pozitivně, je to průměrný, lehce podprůměrný, ale snad to budou pozitivní zkušenosti na tajtu sezónu a projeví se to. Postoupit aspoň v tý Evropě do finále by bylo dobrý. Už by nějaký takový výsledky mohly přijít.“

speedwayA-Z: „Předloni jsi válčil o místo v národním týmu do devatenácti let, až jsi skončil na divišovském mantinelu. Dočkal ses loni a na svůj debut v Červenogradu asi nezapomeneš, že?“
Ondřej Veverka: „Cesta byla dlouhá. Jel jsem s otcem a panem Špinkou. Na hranicích jsme stáli patnáct hodin a to bylo úmorný. Všichni byli vyřízený stát tam v tom vedru. Ale budu na to vzpomínat rád. Podíval jsem se na Ukrajinu a to jsem v životě neviděl, co jsem tam zažil. Pěkný silnice tam hlavně maj‘. Ale na tank nebo čtyřkolku. V depu jsme měli víc mechaniků než závodníků. Zezačátku jsem měl problém se spojkou. Táhla a vůbec jsem nemoh‘ odstartovat. Pak si sedla a začlo to startovat. Hned z toho byla trojka a pak dvojka. A tu poslední jízdu jsem posral, to se mi nepovedlo. Neodstartoval jsem a vůbec na tom neuměl předjíždět. S pěti bodama jsem nebyl spokojenej‘, chtěl jsem víc. Udělal jsem je v nejtěžších rozjížďkách a v těch jednoduchejch‘ nic. Ty jsem snad ani nejel, ale ty nejtěžší jízdy jsem zatáh‘. Zkušenost to ale byla dobrá. I do života, že na Ukrajinu už ne. Když mě tam pošlou, pojedu, ale sám ne.“

speedwayA-Z: „O českých devatenáctkách se raději šířit nebudeme, ale co jednadvacítky? V nich jsi skončil na osmém místě. Jak bys komentoval své vystoupení a celkový výsledek?“
Ondřej Veverka: „Nejsem spokojenej‘. Ani s devatenáctkama, tam vůbec. To byl velkej‘propadák. Tam jsem měl vybojovat vítězství, ne se plazit vzadu. Defekt byl, ale spíš v mý hlavě. Ani jednadvacítky bych nehodnotil jako dobrej‘ výsledek. Nevím, čím to je, měl jsem snad dva závody dobrý, ale zbytek byla hrůza. Je prostor na zlepšení. Už musím… Nebo nemusím, musím jenom umřít, ale už chci nějaký výsledky. Co nejlíp se připravit na sezónu a pak, aby to někde bylo vidět. Had odejde, ale přijdou zase mladší. Jsou taky draví a s náma staršíma si nebudou brát servítky. Příští sezóna bude asi zajímavá.“

speedwayA-Z: „Na přebor jednotlivců ovšem budeš dozajista vzpomínat rád, že? Hlavně na bednu v Praze. Kdyby jich bylo víc, skončil jsi lépe než na šestém místě.“
Ondřej Veverka: „Ten přebor se mi poved‘, hlavně v Praze jízda s Filipem Šiterou. Ke konci sezóny jsem si aspoň zlepšil náladu. Každej‘ závod je jako závod, ale rozhodně jsem neměl z bedny takovou radost, jako kdyby to byly jednadvacítky. Je tady slabší konkurence než tam. V přeboru jsem z toho měl radost, ale zase ne takovou, ta konkurence nebyla v přeboru zase tak veliká. Jely se tam i jízdy ve třech. Ale je to lepší než trénink, každej‘ závod je lepší než trénink.“

speedwayA-Z: „Pražská Markéta dávala v první lize šanci výhradně juniorským závodníkům. Nechyběl vám třeba zkušenější závodník, jenž by vás mohl nasměrovat na pódium, které se vám celou sezónu úspěšně vyhýbalo?“
Ondřej Veverka: „Určitě, všichni ostatní měli v týmu minimálně jednoho zkušenějšího, aby tahal ten tým. V Praze rozhodli, že budou mít jen juniory. Snažili jsme se, bojovali, ale moc to nešlo. Byli jsme opravdu nejmladší, sešlo se to tak, prostě se nám nedařilo. Rozhodně to nebyla špatná soutěž, nebyly to špatný závody. Štvalo nás bejt‘ pořád poslední nebo dvakrát předposlední. Ale nešlo to, byly pády, defekty, nevím, prostě první liga. Ale příští rok jim dáme pořádně. Víc se vyjezdíme. Všichni i taktizovali, jezdili ve třech, aby mohli nasazovat ty lepší, ale Praha to myslela pro ty mladý, aby měli závody. Není to špatnej‘ nápad, aspoň jsme se vyjezdili.“

speedwayA-Z: „Zajímavou zkušeností bylo tvé účinkování v jadranské lize, kde jsi vedle vítězné české sestavy pomáhal rovněž Chorvatům. Dá se porovnat fungování obou družstev?“
Ondřej Veverka: „Ty Chorvaty jsem v Žarnovici fakt posílil, ti museli koukat (smích)! Udělal jsem jeden bod. V chorvatským týmu jsem je neznal, tak jsem se s těma klukama ani nebavil. S Čechama se znám, vzájemně si poradíme, ale v tom koučování je to stejný. Rozdíly jsem nepostřeh‘. Vítězství je samozřejmě dobrý, ale taky to neberu jako nejdůležitější závody. Na začátek sezóny to bylo dobrý rozjetí, ale v Goričanu jsem nezajel a tak mě nenasadili do Krška. Celkově ten začátek sezóny byl pro mě hroznej‘. Měl jsem toho hodně ve škole a dělal ještě autoškolu na céčko a béčko. Nezvládal jsem to psychicky, ale pak se to zlepšilo, když jsme dostali ty klubový GM. A posunuli jsme se vejš.“

speedwayA-Z: „Už jsme začali psát nový letopočet a nová sezóny se blíží mílovými kroky, obzvl᚝ když Markéta vyráží už v půlce března do Maďarska. Jak se připravuješ a jaké cíle sis stanovil?“
Ondřej Veverka: „Fyzickou přípravu se snažím dělat co nejvíc, abych na tom byl co nejlíp. Motorky teď začnu dělat. Bude změna, moje nejoblíbenější barva je černá a není na ní nic vidět (smích). Když se to meje, je to lepší, aspoň z dálky (smích). Ptal jsem se v Polsku, ale není nic, bohužel, což mě docela štve, protože by to byly taky zkušenosti. Polska je škoda. Cíle jsou rozhodně jít do sezóny naplno a snažit se mít co nejlepší výsledky. A do každýho závodu dát maximum.“

Ondřej Veverka děkuje:
„“Určitě tátovi, že to se mnou vydržel. A trenérům pánům Schneiderwindovi a Špinkovi. CS MV, panu Vopatovi a celý mý rodině. A kamarádům, který mi pomáhali.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Wojta Zavřel a Antonín Škach