Nikolaj Krasnikov útočí na hrot průběžné klasifikace

Ufa – 11. února
Poněkud problematická dráha čekala dnes na ledaře při třetím finálovém závodě světového šampionátu. Pády na ní doplatil nejen Stefan Svensson, ale především Danil Ivanov. Ten se sice udržel na čele průběžné klasifikace, avšak Nikolaj Krasnikov ho stáhnul už na dva body. Ledařský fenomén si odvezl vítězství, by také on upadl. Jan Klatovský skončil devátý a magazínu speedwayA-Z se svěřil, že se už na motocyklu cítil lépe.

„Máme za sebou první den druhého podniku Grand Prix,“ hlásí Jan Klatovský přímo z Ufy. „Dnes už jsem se trochu cítil líp, ale pořád to není, jak bych si představoval. Dnes jsem dělal šest bodů a devátý místo. Uvidíme, jak to půjde zítra.“

Prozatím je Jan Klatovský na jedenáctém místě průběžné klasifikace. A zatímco se čeští příznivci obávají mrazivé noci, která je dělí od pokračování českého šampionátu družstev v Mělicích, jeho třeskutý mráz nezaskočil. „Počasí nás už nepřekvapuje,“ říká. „Dnes bylo při závodech okolo mínus čtyřiadvacet stupňů.“

1. Nikolaj Krasnikov, RUS 17
2. Dmitrij Chomicevič, RUS 18
3. Eduard Krysov, RUS 14
4. Dmitrij Koltakov, RUS 15
5. Danil Ivanov, RUS 14
6. Antti Aakko, FIN 10
7. Harald Simon, A 10
8. Sergej Karačincev, RUS 8
9. Jan Klatovský, CZ 6
10. Mats Järf, FIN 6
11. Grzegorz Knapp, PL 4
12. Stefan Svensson, S 4
13. Martin Leitner, A 4
14. Robert Hendersson, S 3
15. Rene Stellingwerf, NL 2
16. Max Niedermaier, D 1

Dosažené milníky měly životnost letitých rekordů

Minulou sobotu jsme se zaměřili na vznik mistrovství světa jednotlivců na ploché dráze a na premiéry našich závodníků. Dnes se podíváme na zaznamenáníhodné rekordy českých reprezentantů, abychom viděli, jak vysoké laky nastavili pro své následovníky.
Navždy první ve statistikách
Antonín Kasper byl prvním českým plochodrážníkem, jenž roku 1963 dokázal několikastupňovou kvalifikací projít až do světového finále. Avšak ten dal před nejistou perspektivou náhradníka ve Wembley přednost pardubické Zlaté přilbě. A na travnatém dostihovém závodišti vybojoval hlavní titul. Otázka, kdo další se kvalifikačním sítem dostane takhle daleko, došla svého rozuzlení už ve čtyřiašedesátém.

Historicky prvním Čechem, který ve finále mistrovství světa startoval, se stal Jaroslav Volf. Nutno ovšem dodat přídomek mladší, nebo jeho stejnojmenný otec se sám dokázal dostat mezi tehdejší československou špičku, by na oválech debutoval až po své třicítce.

Sám se postaral o vzor pro své dva syny, Jaroslava a Jana. Starší Jaroslav začínal už ve svých osmnácti, aby si záhy zjednal respekt mezi osazenstvem plochodrážních dep. Pozvánka do reprezentace na sebe nenechala dlouhou čekat.

Závodník, jenž po celou svou kariéru nosil vestu Ústí nad Labem, by se později odstěhoval do Červených Peček, jel mistrovství světa jednotlivců poprvé roku 1961 ve svých dvaceti letech. V prvním kole v Abensbergu obsadil čtvrtou příčku. Byl tedy o dvě místa výše než jeho o dvě desítky let starší otec.

Druhé kolo v rakouském Linci mu však přineslo vyřazení. V dvaašedesátém však z prvního kola v Rovně postoupil do Lvova, kde mával ze třetího stupně vítězů. V kontinentálním finále v metropoli Dolního Slezska Wroclawi ovšem neuspěl v rozjezdu o místo náhradníka pro evropské finále.

Roku 1963 na něho žádná vesta pro reprezentaci v mistrovství světa jednotlivců nezbyla. O to větší majstrštyk předvedl Jaroslav Volf v sezóně 1964. Z jugoslávského Záhřebu postupoval do druhého kola jako šestý. Stejné umístění ve Lvově ho poslalo dál do kontinentálního finále ve Slaném. A v něm skončil na excelentním druhém místě mezi fenomenálními Rusy Igorem Plechanovem a Borisem Samorodovem.

Nezaváhal ani v evropském finále ve Wroclawi. Po úvodním třetím místě přidával výraznější bodové dávky, aby nakonec s deseti skončil sedmý. Přitom jedenáct bodů stačilo na pódium. Mnohem důležitější však byl fakt, že se ústecký plochodrážník mohl připravovat na start ve světovém finále se startovním číslem jedenáct.

To se teprve podruhé uskutečnilo mimo slavné londýnské Wembley. Pořadatelské právo si opět vydobyli Švédové, avšak místo přístavního Malmö se závodilo v Göteborgu. Zdejší stadión Ullevi byl postaven tehdy astronomickým nákladem čtyř miliónů švédských korun. Zažil evropský fotbalový šampionát v osmapadesátém a jeho odvážná konstrukce se střechou zavěšenou na ocelových lanech z něj činila jeden z architektonických skvostů města. Angličané mu však nemohli přijít na jméno. Těžce nesli, že korunovaci mistra světa neuvidí oni ve Wembley, a jejich žurnalisté zdůrazňovali téměř o polovinu mešní kapacitu míst pro diváky.

Jaroslav Volf sem vyrazil v doprovodu mechanika a tehdy nezbytného vedoucího výpravy. Silný d隝 opozdil začátek mítinku o bezmála půldruhé hodiny. Československý závodník z něho neměl radost, nebo mu vyhovovaly tvrdší dráhy. Snad si i vzpomněl na asfaltem pokrytou dráhu ve Slaném. Na nostalgii však neměl kdy. Pořadatelé ukončili sypání dráhy pilinami. Hodiny ukazovaly půl deváté večer, když jezdci na koních přivedli reprezentanty ke slavnostnímu nástupu.

Jaroslav Volf v průběhu večera nasbíral tři body za tři třetí místa, které jej v konečném součtu dostaly na patnácté místo před Angličana Dicka Fishera, jehož v rozjížďce s číslem sedm také porazil. Kromě něho protínal metu ještě před Zbigniewem Podleckim a Bobem Andrewsem. Jeho postup mezi nejlepší šestnáctku světa se však už neopakoval. O dva roky později jeho kariéru přibrzdilo zranění a rozpad ústeckého ligového družstva jej v pouhých jednatřiceti přinutil odejít do předčasného závodnického důchodu.

Nenapodobitelné sedmé místo zůstávalo dlouholetým rekordem
Rok po Jaroslavu Volfovi postoupil do světového finále Luboš Tomíček. S jeho odjezdem z Wembley, kde šampionát opět vyvrcholil, nastal československým plochodrážníkům utrum. Až v jednasedmdesátém, shodou okolností také na Ullevi v Göteborgu, zasáhl do závěrečných bojů o titul mistra světa Jiří Štancl. Po něm přišlo zase pět neúspěšných let, než naši závodníci začali do světového finále nacházet cestu pravidelně.

Jiří Štancl ustavil v našem plochodrážním sportu bezpočet rekordů, které už s největší pravděpodobností zůstanou nepřekonány na věky. Nejlepší umístění v mistrovství světa jednotlivců mu ovšem sebral Zdeněk Kudrna.

Rodák ze středočeských Čisovic, jehož tvář zdobil neodmyslitelný knírek, začínal závodit v motokrosech. Záhy se ovšem shlédl v ploché dráze a vlastní pílí se vypracoval až do nejužší československé špičky. Zdobila ho neuvěřitelná univerzálnost. Sotva skončila škvárová sezóna, objevoval se za řidítky ledařského speciálu, skvěle uměl i dlouhou dráhu. Ve všech případech se dokázal kvalifikovat do finálových mítinků světových šampionátů a vozit i medaile.

V sedmasedmdesátém ještě skončil v kontinentálním kvalifikačním kole ve Slaném poslední bez bodu, aby o rok později už byl v londýnském Wembley náhradníkem světového finále. Pomohla mu k tomu smůla Hanse Wassermanna. Vítěz pražského kontinentálního finále upadl během britského ligového klání a jeho místo zaujal Jerzy Rembas, na jehož post se zase posunul Zdeněk Kudrna.

Famózní sezóna Zdeňka Kudrny však měla přijít hned v sezóně 1979. V Inzellu skončil třetí v mistrovství světa na ledové dráze, aby při premiéře ledařských družstev spolu s Jiřím Jiroutem dovezli z Kaliningradu stříbro. Medailovou kolekci z onoho roku doplnila další bronzová z finále mistrovství světa družstev v londýnském White City. Ta přišla přesně čtrnáct dnů před rekordním umístěním ve světovém finále jednotlivců.

Démon, jak se Zdeňku Kudrnovi v plochodrážních depech přezdívalo, ovšem neměl cestu mezi šestnáctku nejlepších plochodrážníků světa zrovna jednoduchou. Z kvalifikačního kola ve Slaném postupoval sice jako druhý, avšak z kontinentálního semifinále v italském Lonigu po úvodním pádu jen jako náhradník.

V kontinentálním finále v bavorském Pockingu vůbec neměl jet, avšak pardubický Petr Kučera mu musel uvolnit místo a sám se stát náhradníkem. V boji o pouhá čtyři postupová místa však ze sedmi československých reprezentantů na rozbahněné dráze postoupil pouze on. Začínal hrůzostrašnou srážkou s Alešem Drymlem, aby nakonec v rozjezdu o třetí místo porazil domácího Aloise Wiesböcka.

Světové finále v polských Katowicích si v sobotu 2. září 1979 nenechala ujít celá stovka tisíc diváků. V jejich tipech na mistra světa nejčastěji padala jména Edwarda Jancarze, Zenona Plecha, Petera Collinse či Mike Lee, podle toho, odkud který fanoušek dorazil. Všem však rybník vypálil Novozélanďan Ivan Mauger, který ve své čtyřicítce získal svůj rekordní šestý titul individuálního krále modré planety.

Zdeněk Kudrna začal druhým místem za Ole Olsenem, aby vzápětí nebodoval. V rozjížďce s číslem deset se však jako první Čechoslovák vůbec zapsal mezi vítěze jízdy světového finále. Trojku připisoval i ve čtrnácté jízdě, aby své účinkování završil nulou. Osm bodů ho však dostalo na konečné sedmé místo. Trvalo dlouhých sedm let, než jeho rekord v dánském Vojensu vyrovnal Roman Matoušek. Skvělé české časy zásluhou Lukáše Drymla pak přišly až počátkem současného milénia.

Zdeněk Kudrna se už do světového finále jednotlivců nikdy nekvalifikoval. O svých zážitcích z oválů nám však bohužel vyprávět nemůže. V holandském Staadskanaalu podlehl těžkým zraněním po pádu ve finálové jízdě semifinále mistrovství Evropy na travnaté dráze. Na kalendáři bylo pondělí 31. května 1982 a do oslav Démonových šestatřicátin chybělo čtvrt roku.

Oprava výsledků přinesla skok o jedno místo dopředu
Zaobírat se historií ploché dráhy a přehlédnout osobu Jiřího Štancla by bylo stejně pošetilé jako vypravit se na lov lvů vyzbrojeni pouhým skládacím deštníkem. Podíváme-li se na jeho kariéru z úhlu pohledu mistrovství světa jednotlivců, zaznamenáme celkem devět účastí ve světovém finále. A vezmeme-li to telegraficky, poprvé 10. září 1971 v Göteborgu, naposledy tamtéž 1. září 1984.

Nejlepší výsledek ovšem zaznamenal 28. srpna 1982, kdy finálový mítink na stadiónu Memorial Coliseum v kalifornském Los Angeles definitivně ukončil pravidelné střídání Polska, Anglie a Švédska při pořádání finále, které odstartovalo sezónou 1970. Vůbec poprvé se o mistru světa rozhodlo mimo Evropu. Něco podobného se stalo v celé historii už jen jednou, když seriál Grand Prix 2002 vyvrcholil v australském Sydney. A stejně tak se těšilo malému zájmu diváků. Dvacet tisíc lidí v Los Angeles bylo jen pětinou návštěvy o rok dřív ve Wembley.

Jiří Štancl tehdy projel kvalifikačním procesem jako horký nůž máslem. Zahájil čtvrtým místem v prvním kole v Debrecenu. Z kontinentálního semifinále z Loniga postupoval jako třetí, aby ve finále kontinentu v Leszně neztratil jedinou rozjížďku. Výletu za velkou louži už v cestě nemohlo stát vůbec nic.

Nula z úvodní jízdy, kdy náš reprezentant nezvolil optimální převod, naštěstí už nedostala žádnou další, stejně nepříjemně kulaoučkou sestřičku. Rozjížďku s číslem deset Jiří Štancl dokonce vyhrál a v předposlední jízdě mu ujel pouze domácí Bruce Penhall, jenž se tímto výsledkem právě podruhé v řadě stal mistrem světa.

Dohromady Jiří Štancl poskládal sedm bodů. Americké finále ovšem bylo hodně trouble-free. Nebyly vydány žádné oficiální výsledky a podle neoficiálních figuroval náš závodník desátý za Edwardem Jancarzem, jenž dosáhl stejného bodového zisku. Autor pořadí zřejmě předpokládal, že rozhoduje vzájemný střet. A polský borec, jemuž později na onen svět pomohla vlastní manželka, Jiřího Štancla porazil.

Podobná interpretace je však blízká hlavně především britským žurnalistům. Řády hovořily jasně a stejně jako dnes preferovaly lepší umístění. Edward Jancarz nemohl k trojce Jiřího Štancla přidat adekvátní výsledek a ten tak skončil devátý. Kontroverzí však bylo víc. Hodně se diskutovalo o viníkovi kolize Georga Hacka s Václavem Vernerem a polemiky, zda kolizi ve čtrnácté jízdě zavinil Bruce Penhall nebo Kenny Carter se vedou dodnes. Přes noc však z losangeleského stadiónu navždy zmizel plochodrážní ovál, aby se na něm už dopoledne konaly atletické závody.

Vrtulník se na odmetání sněhu nehodí

Mělice – 10. února
Stejně jako loni si Radek Hutla se svým týmem může prohlédnout výsledek svého budovatelského úsilí na zamrzlé ploše mělického písníku z ptačí perspektivy. Martin Sokyra z firmy MONTplast CZ, jenž se na nedělním mítinku podílí sponzorsky, nepřiletěl dnes letadlem, nýbrž vrtulníkem. Ten se ukázal jako neúčinný pro odmetání sněhu, ale záběry z něho jsou nádherné. Změny doznala startovní listina, v jejíž nejnovější verzi se objevuje jméno Diviš, ale Andrej to není.

„Včera jsme to vyhrnuli,“ svěřuje se Radek Hutla. „Večír to zapadalo. Martin to zkoušel foukat rotorem vrtulníku, ale moc mu to nešlo.“ Záběry z výšky však vyšly dokonale a čtenáři magazínu speedwayA-Z se mohou na dvojici oválů podívat sami.

Na tom tréninkovém se dnes měl objevit Hutla Team. „Chtěli jsme zkoušet motorky,“ říká Radek Hutla. „Ale mladej‘ přijel pozdě z práce, tak tam půjdeme až zítra.“ Přitom budou finišovat veškeré činnosti, aby návštěvníci nedělního druhého kola šampionátu ledařských družstev byli maximálně spokojeni.

Na nedělní noc se předpovídá překonání historických teplotních rekordů, a pořadatelé logicky pamatují na dostatek občerstvení, především teplých nápojů. Vstupné bylo stanoveno na rovnou stovku, přičemž děti do patnácti let uvidí ledaře v akci zadarmo.

„Zejtra všechno nachystáme,“ popisuje přeloučský ledař, jehož vedle závodění čeká i méně tradiční pořadatelská role. „Dáme reklamy a připravíme tra. Přes noc to necháme osvětlený a dva nebo tři kluci to budou hlídat.“

A v neděli konečně nastane den D. zatímco v Mělicích půjde o ledařskou reprízu, Josef Diviš zaznamená premiéru. Ze startovní listiny totiž na poslední chvíli vypadl Švýcar Martin Galarner. Po boku Markuse Birna tedy nastoupí bratr úřadujícího dvojnásobného šampióna republiky, který se v sedle ledařského speciálu objevil tréninkově již minulý týden v Růžené.

Foto: MONTplast CZ a Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II)

Jan Jaroš: „Rozhodlo, že jsme chtěli víc vyhrát než Pardubice!“

Praha – 2. února
V plochodrážních depech patří mezi nepříliš hovorné typy závodníků, jimž mnohdy nerozváže jazyk ani kromobyčejně povedený mítink. Když však přesto promluví pro médie, jeho komentáře jsou trefné a výstižné. A loňská sezóna s třetím titulem v extralize a životním výsledkem v mistrovství republiky jednotlivců dalo mnoho podnětů pro exkluzivní rozhovor. Nicméně Jan Jaroš se v něm pouze neotáčí zpátky, ale hledí vstříc rychle se blížící sezóně.

speedwayA-Z: „Mistrovství republiky skončilo tvým rozjezdem s Matějem Kůsem o bronzovou medaili. Stíhal jsi ho vytrvale a po závodě tvrdil, že by stačilo jedno jediné kolo navíc a podařilo se ti ho předjet. Skutečně bys na něho dokázal něco vymyslet?“
Jan Jaroš: „Ono to není podstatný, protože se plochá dráha právě jezdí na čtyři kola. Pořád je to na čtyři kola. Bylo to hrozně rychlý. Zkoušel jsem se prosmyknout kolem mantinelu. Ale Matěj mi bohužel nikde nenechal skulinku, abych se tam moh‘ dostat. Hlídal si mě, byli jsem stejný rychlí. Bylo to o tom, kdo udělá chybu. Jak říkám, zkoušel jsem všechno možný. Dokonce tam byl v nájezdu jeden okamžik, kdy by to šlo, ale nedokázal jsem nabrat takovou rychlost, abych ho předjel. Hlídal si mě, chtělo to lepší start.“

speedwayA-Z: „Za těchto okolností jsi skončil celkově čtvrtý. Toto umístění bývá tradičně vnímáno jako nevděčné. Ke stupňům vítězů chyběl kousíček, avšak na druhou stranu jde o tvůj nejlepší výsledek v šampionátu vůbec. Jak to vnímáš ty coby osoba nejpovolanější?“
Jan Jaroš: „Vnímám to, jak říkáš. Jako úspěch a myslím si, že vyloučení v Praze bylo rozhodující. To byl v ten bod, kterej‘ mi v konečným výsledku scházel. Ten rozjezd byl potom takovej‘ bonus, kterej‘ se mi nepovedlo úplně na sto procent využít. Ale stejně to vnímám jako úspěch, je to nejlepší výsledek, kterej‘ jsem v mistráku dosáhl. A tak to řadím mezi svý úspěchy, i když je to čtvrtý místo. Vždycky může bejt‘ líp a nebo hůř. To nikdy nevíš. Výběr drah byl loni pro mě výhodnej‘. V Divišově to mám rád, v Praze to nebylo špatný, kdyby nebylo to vyloučení a Mšeno je doma. Ale podmínky má každej‘ stejný.“

speedwayA-Z: „Zato čtvrté místo v šampionátu dvojic budeš hodnotit jako zklamání. Co pro tebe znamenala výměna Filipa Šitery za Zdeňka Simotu oproti předloňské sestavě HBC fans? A jak na závod v Březolupech vzpomínáš?“
Jan Jaroš: „Tam si myslím, že nám to s Hadičákem nevyšlo, i když ten tam jel fantasticky. Já se pořádně nemoh‘ srovnat a doladit motorku, by jsem tam předtím jel první ligu a fungovalo to. Začlo to už od rána. Na dálnici jsem uvařil auto. Nakonec mě do Březolup vzal Richard Wolff. Naložil nás i s malinkým Honzíkem, za což mu chci poděkovat. Měl to i se zvukovou kulisou, když se malej‘ díval celou cestu Praha – Březolupy na Krtečka. Dvojice byly zakletý už od rána. To mě mrzí, opravdu mrzí, Březolupy řadím mezi své oblíbený dráhy. Škoda, no. Letos bych chtěl jet, chtěl bych nastoupit za Mšeno, ale jak to ve finále dopadne, je ještě ve hvězdách.“

speedwayA-Z: „Mšeno získalo třetí extraligový titul ve své historii. Letos ovšem neprohrálo jediné utkání, by v pár případech sehrála Štěstěna možná větší roli než přesně nasazený žolík. Jak jsi prožíval vaše vítězné tažení ze svého úhlu pohledu?“
Jan Jaroš: „Mšeno jako celek získalo třetí titul, což je fantastický. A že jsme vůbec neprohráli, je neuvěřitelný. Každopádně štěstí při nás stálo po celou dobu. Co se týče finálovýho závodu ve Mšeně, myslím, že to pro všechny i pro mě byl obrovskej‘ zážitek, na kterej‘ moc rád vzpomínám. To byla špička. Štěstí při nás stálo po celou dobu třech let a konstelace v týmu je celkově fantastická. Funguje to.“

speedwayA-Z: „2009, 2010 a 2011. Pěkná řádka titulů. Dá se nějak srovnat, který byl nejtěžší? Říká se, že obhajoba bývá mnohdy těžší, ale v tomto ohledu musíte být specialisté.“
Jan Jaroš: „Jak říkám, při každým závodě při nás stálo štěstí. Hodně při nás stálo, bylo nám nakloněný. Petr Vandírek jako manažer dělá svou práci špičkově a tituly jsou zásluha všech lidí ve Mšeně. Všechny tři byly těžký. Finále je vždy infarktový, ale nejvíc jsem si užil to poslední. Z toho mám radost, že to tam vyšlo. Paráda, fakt super. Užil jsem si ten závod jako takovej‘, od začátku do konce to bylo v takovým klidu. Sice nervy šílený, ale někde vevnitř si člověk říkal, že to dopadne dobře. I ten mančaft se sešel v dobrý formě, by kluci z Pardubic byli rychlí, ale my jsme chtěli víc vyhrát. A to si myslím, že rozhodlo.“

speedwayA-Z: „V depu působíš poměrně uzavřeným introvertním dojmem a ani povedený závod mnohdy neotevře stavidla tvé výřečnosti. Je to součást nějaké strategie? A když už se bavíme o dění v tvých boxech, mnohdy si dáváš hodně na čas s vjezdem na ovál…“
Jan Jaroš: „Ty vjezdy nejsou záměrný, bejvám‘ rád i první na pásce, ale spíš to bylo zaviněný tím, že jsme do poslední chvíle něco předělávali nebo dodělávali na motorce. Mám vždycky pocit, že to stihnu, ale párkrát se mi vymstilo, že jsem to nestih‘. Takže to je možná ten důvod, proč po závodech nemluvím (smích). Řídím se spíš pravidlem mluvit stříbro, mlčeti zlato. Mám svůj mikrosvět, jak jsi jednou napsal, do kterýho si málokdy někoho pustím.“

speedwayA-Z: „V polské lize jsi loni pokračoval opět v Krosně, ale pro letošek podepsal Gniezno. Už ti nestačila druholigová jistota?“
Jan Jaroš: „V Krosně jsem byl dlouho a potřeboval už změnu. Chtěl jsem se upgradovat o stupeň nebo ligu výš. Jeden z důvodů byl taky, že po čtyřleté spolupráci se ke mně Krosno nezachovalo korektně. Podařilo se mi podepsat do Gniezna do první ligy. Zjara tam mám na začátku března tréninky. Těším se na novej‘ klub, novej‘ mančaft a novou spolupráci s více profesionálním klubem. Jistý nemáš nikde nic, ani v polský druhý lize a jak říkám, chtěl jsem jít o úroveň vejš. A myslím, že bylo nezbytně nutný to udělat takhle. Dráhu znám, už třetí rok se tam jezdím zjara rozjezdit a trénovat. Najezdím tam pokaždý sto koleček. A ještě když Gniezno bylo ve druhý lize, jeli jsme tam s Krosnem závody proti sobě. A tak doufám, že tam na mě Toník Kasper bude zezhora dohlížet.“

speedwayA-Z: „A co ostatní světové ligy? Býval jsi hodně aktivní na Britských ostrovech, kam sis našel cestu už v juniorském věku. To je už uzavřená kapitola? A není problém obejít se bez většího počtu angažmá?“
Jan Jaroš: „Co se týče Anglie, je to spíš o tom, že letos určitě ještě asi ne. Je tam otazník. Jsou tu určitý věci, který potřebuju mít vyřešený předtím, než bych do Anglie šel. Zatím to není reálný. Ostatní ligy jsou složitý, jak tu sezónu postavit. Momentálně jsem jezdec amatér, naplno se věnuju práci a plochou dráhu dělám jako koníček. Je to s tím všechno spojený. Ale to je směr, kterým bych se chtěl vydat. Závodit míň, než se honit a závodit čtyřikrát do tejdne. Aby kvantita nepřesáhla kvalitu. Ale Anglii mám ještě v hlavě, že bych se tam chtěl jednou vrátit, ale v tuhle chvíli na to není zatím prostor.“

speedwayA-Z: „V reprezentaci jsi loni absolvoval semifinále evropského šampionátu v Murecku, kde tě o postup připravil úvodní defekt. Letos jsi však poskočil v mistrovství republiky výš, budeš tedy mít více příležitostí. Hodláš je využít?“
Jan Jaroš: „První čtyři jezdci v mistráku mají mít nejvíc možností, ale praxe může bejt‘ jiná, tak uvidíme, jaký budou ty příležitosti a pak, jak se s nima popasuju. Určitě se chystám je využít všechny. Mám přislíbený semifinále mistrovství světa v Divišově, tam bych chtěl postoupit. Co se týčce mistrovství Evropy, co jsem mluvil s panem Špinkou, konkrétně ani nevím, kam jsem nominovanej‘. Neberu reprezentaci jako výhodu nebo nevýhodu, ale těší mě to. Prostě jseš reprezentant a každej‘ závod je čest. Člověk reprezentuje zemi, kde se narodil, což je špička. A jak jsem využil těch příležitostí, si povíme po sezóně.“

speedwayA-Z: „Nyní na počátku února je ještě měsíc relativního klidu. Jak se na novou sezónu chystáš a co bys v ní rád dosáhl?“
Jan Jaroš: „Nějaký změny zřejmě budou, uvažuju o tom, že přestoupím do silnější kubatury tisíc kubíků (smích)! S těmi cíli, je to momentálně tak, že si je sám se sebou probírám. A až budu mít jasno a odsouhlaseno, nechám si je pro sebe. A pak na konci sezóny ti řeknu, jestli byla trefa. Teď nevím, kde mi hlava stojí. Pracuje se, pracuje, postupně se všechno vytřibuje, uvidíme, jak se to podaří.“

Jan Jaroš děkuje:
„Chtěl bych poděkovat svýmu tátovi. Díky němu už umím spousta věcí a dneska závodím na motorce. Potom Zdenče a malýmu JPJ, že při mně stojí v dobrým i zlým. A celé rodině. Pak panu Greplovi, bez kterýho bych nejspíš těžko závodil. Panu Vopatovi, klukům ze Stuhy, Oldovi Řezníčkovi za žihadlo, klukům z DC, mechanikům Mufovi a Milanovi a samozřejmě i těm všem, které jsem nevyjmenoval.
PS – Jituš, dort se ti poved‘, byl výbornej‘, děkujeme!“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Wojta Zavřel, Jiří Havlíček a Antonín Škach

S ledovou plochou dráhou se končí obtížně

Frövi – 4. února
Minulá neděle dozajista uspokojila každého příznivce ledové ploché dráhy. První kolo šampionátu ledařských družstev svedl na startovní čáru deset dvojic, mezi nimi i jednu s britským Union Jackem. Jenže po boku starého známého Kevina Rowanda stanul Rob Irving, který v Čechách závodil poprvé. Chyběl Mark Uzzell, který se magazínu speedwayA-Z svěřil, že byl v neděli snad jediným člověkem na celé zeměkouli, jehož v souvislosti s podnikem v Růžené přemohla lítost.

„V neděli to bylo poprvé, kdy se cítím smutně, že jsem přestal se závoděním,“ říká dvaapadesátiletý Mark Uzzell, jenž v uplynulých dvou letech býval pravidelným hostem českých ledů. Ze vzdáleného švédského Frövi přitom musel celou štreku odřídit sám za volantem stařičkého Transitu, o němž se smíchem žertoval, že ho drží pohromadě jenom kobercová páska.

„Mé cesty do České republiky byly vždycky speciální,“ vzpomíná. „Cesta byla dlouhá, ale přijetí, kterého se mi u vás dostalo, udělalo, že každý kilometr měl svou cenu. Proto bych chtěl pozdravovat každého a doufám, že si závody na ledě užijí.“

Z tönu jeho hlasu je přitom zřetelné, že by se nejraději sám znovu posadil za řidítka. Že by tuto neděli v Mělicích? „Přál bych si to, ale ne,“ říká rozhodně.

Jak obtížné je skončit s ledovou plochou dráhou, se přesvědčil i další českému fanouškovi známý závodník. René Dünki ještě minulý týden hlásil do světa konec kariéry, ale v neděli už bude figurovat ve startovní listině v rakouském Heidenreichsteinu!

„Přilba už téměř visela na hřebíku,“ připouští švýcarský závodník. „Ale jedu dál.“ A proč ne v Mělicích, ale v Rakousku? „Bylo to přání šéfa týmu,“ odpovídá. „A navíc myslím, že je teď v Čechách dostatek českých ledařů.

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II)

Zbývá vyřešit rakousko-polskou otázku

Mělice – 9. února
Milan špinka byl ze sobotní ouvertury šampionátu ledařských družstev nadšený. Svěřoval se, že úroveň českých ledů jde jednoznačně nahoru. Startovní listina nedělního závodu pokračování v Mělicích mu dává stoprocentně zapravdu. Vždy ještě předloni by bylo možné postavit náš závod do termínové kolize s finálovou sérii mistrovství světa, ale navíc s mítinkem v Rakousku rozhodně nikoliv.

Že se na pozadí druhého kola Golden Spike v Heidenreichsteinu nepodaří zopakovat klání s deseti dvojicemi, bylo nabíledni. Rozpis se tak vrací ke klasické podobě utkání sedmi párů na jednadvacet jízd. Protože se do závěrečné klasifikace přidělují tabulkové body, nedojde k žádnému zkreslení průběžného pořadí.

Řády pamatují rovněž na situaci, pakliže byl Jan a Petr Klauzovi vrátili porážku Janu Pecinovi s Lukášem Volejníkem, přičemž by osečenští borci skončili druzí. V tom případě by oba týmy měly stejný počet bodů a byl by pro ně vypsán rozjezd. Na plánu jsou sice ještě dva mítinky, nicméně náhlá obleva by je mohla rozpustit a v tom případě by nastal problém v otázce šampióna.

Bylo by ovšem chybou podceňovat ostatní závodníky a limitovat boj o vítězství pouze na první dva týmy z Růžené. Lukáš Hutla konečně nastoupí v kombinaci se svým otcem Radkem a ti by se dozajista před svým publikem rádi blýskli skvělým výkonem. A když už hovoříme o domácím prostředí, do Živanic, kde bydlí Vladimír Višváder, je to také coby kamenem dohodil.

Slovensko-český matador oslnil mnohé přihlížející svým ostrým debutem v Mělicích. Rozpis pro sedm dvojic, kde se neustále přičítají body, odstraňuje nevýhody výkonnostně nevyrovnaných párů. Z klasické dráhy známe bezpočet případů, kdy excelentní jednotlivec dotáhl svého kolegu až na stupně vítězů.

Ve startovní listině najdeme jen dva zahraniční páry. Švýcaři Markus Birn a Martin Galarner spolu jeli už minulý týden, avšak otazník visí nad spojením Josef Kreuzberger – Miroslaw Daniszewski. Jak Rakušan, tak Polák nastoupili v Růžené za jiný tým, přičemž reglementy stanoví, že každý závodník může bodovat jen za jeden.

„Nechám chlapce, aby se rozhodli, který výsledek se anuluje,“ přichází Petr Moravec, předseda VV SPD se šalamounským řešením. „Buď se Josef Kreuzberger přidá k Polákům nebo Miroslaw Daniszewski k té rakousko-německé dvojici.“ Budou-li závodníci uvažovat stejně pragmaticky, měla by být jejich volba jasná. V průběžné klasifikaci je tým Josef Kreuzberger/Franz Mayerbüchler o tři body výše než Poláci.

Startovní listina: MR družstev, 2. závod – Mělice, neděle 13:00:

Hutla Team: 1 Radek Hutla
  2 Lukáš Hutla
 
Grepl Mšeno: 3 Vladimír Višváder
  4 Martin Kníže
 
SK Osečná II: 5 Martin Běhal
  6 Robert Růžička
 
SK Osečná: 7 Jan Pecina
  8 Lukáš Volejník
 
Klauz Team: 9 Petr Klauz
  10 Jan Klauz
 
tým bude určen na místě: 11 Miroslaw Daniszewski, PL
  12 Josef Kreuzberger, A
 
Švýcarsko: 13 Markus Birn, CH
  14 Martin Galarner, CH

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II)