Mšeno – 16. února
Loni mělo Mšeno extraligový celek kompaktně vyvážený ve všech ohledech. Avšak nyní jsou plzeňští závodníci páteří domácí části sestavy DaK Moto Divišov a Mšeno má zpátky bolavý trn ve své juniorské patě. Specialistům na obhajobu extraligových vítězství ho bude pomáhat tahat nejen Dominik Hinner, avšak také dvacetiletý maďarský závodník Patrik Nagy. Ten se magazínu speedwayA-Z svěřil, proč se rozhodl závodit s českou licencí.

„Svoje první kola na plochodrážním motocyklu jsem obkroužil v roce 2010,” pouští se Patrik Nagy do vyprávění o svých prvních zkušenostech se sportem levých zatáček. „A tehdy jsem se rozhodlo zkusit to vážně.”

Jméno Robert Nagy zůstává stále povědomé mnoha českým fanouškům, kteří si pamatují na jeho působení v našich klubech. S vestami Březolup a Slaného absolvoval dohromady sedmnáct extraligových podniků, přičemž jeho average se pohyboval pokaždé okolo hranice dvou bodů na jízdu. V sezóně 2002 však při mistrovství světa ve Mšeně utrpěl komplikované fraktury nohou, a by jeho kariéra kulminovala roku 2009, v české lize se už neobjevil.

„Otec byl také plochodrážní závodník a tak mě může hodně pomoct díky svým zkušenostem,” říká Patrik Nagy na jeho adresu. „Naučil mě všechno, protože nemáme ani klub, ani dráhu, kde bych mohl pravidelně jezdit a trénovat. Takže loni byla moje první sezóna a já musel bojovat s mladšími závodníky, kteří začali závodit dříve než já. Bez tréninku to nebylo jednoduché a já se musel všechno naučit při závodech.”

Maďarská plochá dráha však rozhodně příležitostmi neoplývá. „Zúčastnil jsem se kvalifikačního kola mistrovství světa juniorů,” vypočítává. „Startoval jsem v chorvatsko-slovinsko-maďarském juniorském šampionátu, kde jsem celkově skončil šestý, a také v několika volných závodech.”

V srpnu se představil rovněž českým divákům, když ve snaze zvýšit si počet závodů naskočil do našeho juniorského šampionátu. „Byl jsem šastný, že jsem dostal příležitost závodit v České republice,” oceňuje svou loňskou zkušenost. „Byl to skvělý způsob, jak se zlepšit. Hlavně mě potěšila pozvánka na Zlatou stuhu a potom i na Zlatou přilbu. Myslím, že na tohle budu vždycky pyšný, když si na tyto závody vzpomenu.”

Díky české plochodrážní škole ovšem přišel o své první pódium při mezinárodním závodě. V rozjezdu při prvním kole MACEC Cupu v Opole mu ho sebral zkušený Jaroslav Petrák. „Ten mítink byl úžasný,” říká jednoznačný, by v něm skončil na nevděčné čtvrté příčce. „Dráha byla vynikající už při tréninku. A se čtvrtým místem jsem byl spokojený, protože to byl můj prozatím nejlepší výsledek vůbec.”

Nicméně loňské sněhy záhy roztají a boje na oválech začnou nanovo, což si uvědomuje také Patrik Nagy. „S loňským rokem jsem spokojený,” bilancuje. „Ale letos se chci dostat ještě výš.”

Česká licence je skvělým prostředkem naplnění jeho ambicí. „Závody v Čechách pro mě budou užitečné, je u vás mnohem více závodů, mnohem více závodníků a to je nejlepší způsob pro pokrok,” vysvětluje svůj krok, jenž s sebou ovšem nese i negativa. „Samozřejmě nejsem šastný, že přijdu o závody světových a evropských šampionátů, ale jsem si jistý, že jsem si vybral dobře. V extralize mohu závodit s největšími jmény a to bude obrovská zkušenost. Kromě toho by bylo dobré dostat pozvánky na volné závody a také do polské ligy.”

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Wojta Zavřel a Eva Palánová

Otrokovice – 14. února
Když viděl plochou dráhu, zamiloval se do ní na první pohled a od té doby stál motokros na vedlejší koleji. Po předloňské premiérové sezóně se s ním už loni muselo mezi kolibříky počítat. A to tím spíše, pakliže se zaměřil také na vylepšení svého technického parku. Patrik Mikel, třetí z klasického šampionátu stopětadvacítek, se magazínu speedwayA-Z svěřil, že se plochodrážní sport musí dělat jedině naplno.

K bronzu v mistrovství republiky
V loňském roce Patrik Mikel hodně investoval do techniky. Nejprve si pořídil motor po Michalu Škurlovi, aby pak přibyla ještě Shupa. „Plochá dráha se nedá dělat jen jako koníček, dá se dělat jenom vážně,“ uvědomuje si podstatu disciplíny, kterou si vybral. „A taky je to sport, kde je potřeba hodně investovat. Motor, co jsem měl, už mi vypověděl službu, proto jsem potřeboval nový co nejdřív. Ale jeden nikdy nestačí, už jsem o jedny závody přišel díky tomu, že jsem neměl náhradní. Teď jsem spokojený, nemusím se bát, že se mi jeden pokazí a já nebudu mít na čem závodit.“

Investice se vyplatily. V půlce července se v Pardubicích dočkal svého prvního vítězství v mistrovství republiky. Na cestě ke zlatému věnci musel ovšem v rozjezdu změřit síly s Michalem Škurlou. A světe div se, žlutý motocykl suverénního diktátora kolibří kubatury zůstal vzadu nejen při startu, ale i v dalších čtyřech kolech. I když jeho majitel útočil, seč mohl, Patrik Mikel na čele neudělal sebemenší chybičku.

„Vždycky pro mě bylo těžký dostat se před Škurliče,“ vzpomíná. „Ale když se mi to v Pardubicích povedlo, byl jsem rozhodnutý, že už ho nepustím. Nebylo lehké najít skulinku v jeho jízdě, ale jakmile jsem ji uviděl, byl jsem tam. A byl to ten nejlepší pocit, jaký jsem zažil. Moje první vítězství! Zlatý věnec mám pořád schovaný na památku.“

Další dva triumfy přišly hned v dalších mítincích v libereckých Pavlovicích. Tentokrát žádná dodatková jízda nebyla potřeba, jelikož Patrik Mikel neměl konkurenci. Ve stejném duchu se začal odvíjet také další, předposlední podnik seriálu. První rozjížďku opět proměnil ve vítězství, avšak v té druhé přišel pád.

„Dráha v Liberci je moje oblíbená,“ svěřuje se s receptem na liberecké úspěchy. „Je menší a dobře mi sedí. Dokázal jsem najít svoji vítěznou stopu. Bohužel při třetím závodě jsem měl v hlavě až moc myšlenek a velkou touhu dosáhnout hattricku, což se postaralo o to, že jsem dělal chyby. Nesoustředil jsem se na jízdu tak, jak bych měl, a proto přišel pád, po kterém jsem skončil v nemocnici. Mrzí mě to doteď, ale poučil jsem se ze svých chyb. A jsem rád, že se mi nic vážného nestalo.“

Suma sumárum, mistrovství republiky mu přineslo třetí místo. Michal Škurla, věrný svému zvyku, ujel všem o parník, avšak na Michaelu Krupičkovou chybělo pouze sedm bodů.

„V Plzni mi bohužel kleknul motor, v Liberci zase přišel ten pád,“ bilancuje a jedním dechem se pouští do hodnocení svého prozatím nejlepšího umístění. „Svůj výsledek hodnotím kladně, protože mým cílem na začátku sezóny bylo dostat se v celkovém pořadí na bednu a to se mi povedlo. S Míšou jsem bojoval až do konce, jsme dobří kamarádi a vítězství ji přeju, stejně jako Škurličovi.“

Silný motor je potřeba
Šampionát na klasických drahách skončil vavříny, avšak na druhou stranu se zdálo, že malé ovály nejsou zrovna podle jeho gusta. Avšak v mistrovství republiky se s ním přece jen počítalo na vyšší příčce než sedmé…

„Malé dráhy jsem neměl moc v oblibě,“ připouští Patrik Mikel. „Ale po výjezdech do Polska jsem si je oblíbil víc a rád bych se na ně zaměřil. Malým drahám se nevyhýbám, ale jsem radši, když mají mantinely, protože jezdím venek. Problémem však je, že závody na malé dráze nestíháme časově, ale když to jde, snažíme se přijet. Sedmá příčka sice není nejlepší, ale vzhledem k tomu, že jsem několik závodů vynechal, se s tím dalo počítat.“

V souvislosti s jeho účinkováním na malých oválech se ozvaly kritické hlasy, že pořízení silného motoru ještě nebylo prozatím to pravé. A že by se měl spíše zaměřit na pilování techniky. Účinným katalyzátorem podobných názorů se stal i fakt, že se Patrik Mikel ve startovních listinách na krátkých drahách objevil až na sklonku sezóny v Divišově.

„Jak jsem již řekl, závody na malé dráze jsme vždycky nestíhali,“ připomíná březolupský závodník velkou vzdálenost svého bydliště od centra plochodrážního dění. „To byl ten hlavní důvod, proč jsem jich několik vynechal. Pokud vím, nebyl jsem první, kdo si nový ‚silný‘ motor pořídil. A myslím si, že pokud chce někdo opravdu vážně závodit, měl by dobrý motor mít a také se o něj dobře starat. Negativní hlasy se objevily nejen na motor, ale i na mou váhu. Moje výsledky oproti loňské sezóně se zlepšily, což se asi každému nelíbí.“

Nechejme však vrabčáky cvrlikat a věnujme se raději faktům. Loni se Patrik Mikel poprvé objevil v reprezentační vestě, když byl vyslán na zlatý pohár FIM ve francouzském St. Macaire.

„Hodně jsem se těšil,“ nezastírá. „Když jsme přijeli, tak na mě dýchla atmosféra mistrovství světa. Ráno před závodem jsme trénovali, takže jsem si dráhu pořádně vyzkoušel a byl připravený. Odpoledne jsme měli volno. Snažil jsem se odpočívat, abych nabral síly na večer. A pak to všechno vypuklo… Závod jsem si pořádně užil, nebylo to vůbec lehké, ale s tím jsem počítal. Zajel jsem několik dobrých jízd. Nečekal jsem, že se umístím v první desítce a nakonec skončil devátý. Byl to skvělý pocit. Ze závodů jsem si ale hlavně odvezl spoustu zkušeností a za to jsem nejvíc rád. Pokud by se mi letos podařilo opět obléknout reprezentační vestu, byl bych moc spokojený.“

Letos ze stopětadvacítek odcházejí Michal Škurla, Michaela Krupičková a Zdeněk Holub, tři špičkoví závodníci, kteří kolibříkům minimálně dvě poslední sezóny udávali trend. „Je mi líto, že si už společně nezajezdíme,“ konstatuje Patrik Mikel, nicméně věří, že si kolibříci udrží svůj trend i nadále. „Je to pro mě výzva, protože tu jsou i další kvalitní soupeři a nelze nikoho podceňovat.“

A tak či onak, Patrik Mikel, který v srpnu oslaví své čtrnácté narozeniny, na své někdejší soky z kolibříků narazí při závodech pětistovek. „Na půllitru jsem se svezl už několikrát,“ říká. „Bylo to super. Podařilo se mi jet obě zatáčky smykem. Další kubatura je v řešení, zatím nevíme nic na sto procent.“

Zatím je tedy březolupský závodník v plné přípravě na další rok se stopětadvacítkou. „Připravuji se poctivě,“ říká. „Snažím se nabrat fyzičku. Hraju squash, dvakrát týdně chodím do kickboxu a každou neděli máme cvičení pod vedením Jindy Hrabici, který připravuje mladé motokrosaře. Změny nechystám zatím žádné, v letošní sezóně bych chtěl dosáhnout co nejlepšího umístění, tak doufám, že se mi to povede.“

Patrik Mikel děkuje:
„Chtěl bych poděkovat především Jožkovi Mizerovi a Autoklubu Březolupy, Martinu Málkovi i Martinu Gavendovi, celému týmu Shupa za bezchybnou přípravu motorů, Speedway Clubu Žarnovica za umožňování tréninků a exhibičních jízd, SCM Slaný, Zdendovi Schneidewindovi a všem, kteří nám pomáhají. Největší díky ale patří mému takovi a rodině, bez kterých bych plochou dráhu nikdy jezdit nemohl.“

Foto: Antonín Škach, Wojta Zavřel, Jiřina Šifaldová a Shupa Team