Na počátku devadesátých let bylo v české ploché dráze doslova přeholubováno. Vedle Jana a Libora, synů slavného budějovického Jana Holuba, na oválech závodil rovněž Zdeněk Holub. Ten ovšem kromě příjmení nemá s jihočeským plochodrážním klanem pranic společného. Abyste se o kariéře otce juniora pražské Markéty dozvěděli něco více, musíte se vypravit na sever Čech do Ústí nad Labem.
Dlouhé čekání na premiéru
„Můj bratranec Vondráček dělal s Láďou Šifaldou ve Stavbách silnic,“ otáčí se Zdeněk Holub zpátky, aby odhalil okolnosti, které ho přivedly do sedla plochodrážního motocyklu. „Jeho synové potom jezdili plochou dráhu taky. Jako kluci z vesnice jsme jezdili na pionýrech a bratranec vyprávěl, že na plochý dráze jde závodit, aniž by sis něco musel pořídit za svý peníze.“

Nabídka závodit, přičemž veškeré vybavení poskytne klub, zněla samozřejmě velice lákavě. „Začátky byly krutý,“ sundává Zdeněk Holub růžové brýle. „Začínalo nás dvacet a tři jsme se střídaly na jedný motorce. Po roce jsem zjistil, že jsem zůstal sám. Za rok zase to samý. A když se to sečetlo, zůstal jsem já a Martin Morávek. A pak už dlouho nic.“

Přesto nelitoval počátečních obtíží. „Člověka to bavilo,“ připouští. „Poznal jsem lidi, co smýšleli stejně jako já a měli stejný zájmy. A od mladýho věku ses učil samostatnosti. Musel ses učit dělat dospělou práci. Jezdili jsme s traktorem a s další technikou. To prospívalo klubu i nám samotným. Tehdy ten sport nebyl tak individuální jako teď, bylo to víc klubový. Měl jsi mraky zážitků, který by člověk za normálních okolností nezažil. Každej‘ víkend se jelo na závody společně autobusem. I ti, co nezávodili, jeli taky a pomáhali.“

První polovina osmdesátých let zastihla Chabařovice v první lize, která tehdy byla druhou ze tří československých ligových soutěží. Zdeněk Holub se v ní poprvé objevil v pátek 14. září 1984, kdy bylo na programu předposlední kolo v Liberci. S náhradnickou dvacítkou sice do bojů bezprostředně nezasáhl, avšak spolu s bratry Milanem a Bohuslavem Polákovými, Ladislavem Šifaldou, Karlem Voborníkem a Martinem Morávkem si přišel pro zlatý věnec.

V Liberci se tehdy přenocovalo do soboty, kdy už Zdeněk Holub v chabařovické sestavě nefiguroval. V závodní akci se poprvé svezl počátkem října v Pardubicích. Do Svítkova zamířilo celkem třiačtyřicet plochodrážníků, aby ve dvou dnech mezi sebou zápolili o dvacet volných míst v semifinálových skupinách juniorského mistrovství republiky. Zdeňku Holubovi utekl v sobotu postup do nedělního kola o jediný bod.

„Na první závod se nepamatuju,“ zkouší si Zdeněk Holub po více než čtvrtstoletí marně vybavit podrobnosti z Liberce a Pardubic. „Dlouhou dobu člověk jen trénoval, aspoň v Chabařovicích ses učil třeba rok sám zatáčet. Pak tě někam nominovali, třeba do předkvalifikace juniorů, kde jsi neuspěl. Bylo hodně závodníků, ale tím pádem i velká úmrtnost mezi nimi. Když tě nebavilo nezávodit, tak jsi od toho odešel.“

Tehdejší liga se jezdila systémem čtyřutkání čtyřčlenných družstev, která měla náhradníka a juniora, jenž startoval pouze ve dvou zvláštních rozjížďkách proti svým vrstevníkům ve vestách protivníků. „Bylo to komplikovaný,“ vybavuje si Zdeněk Holub své možnosti. „V Chabařovicích jsme měli silnýho juniora Martina Morávka. Ten měl to místo předplacený a zasloužený. Výkonnost ostatních nebyla srovnatelná.“

Rovnou do extraligové pohádky
Zdeněk Holub se však nevzdal. Ve druhé polovině pětaosmdesátého jezdil juniorské jízdy v první lize. V říjnu se kvalifikoval do juniorského šampionátu, avšak dva vynechané semifinálové podniky jej do finálových bojů nepustily. A tak se jeho hlavním závodnickým chlebem stala opět první liga, kde mu byly po celou sezónu souzeny dvě juniorské rozjížďky v každém z osmi závodů.

Jenže se blížila povinná dvouletá vojenská služba. Zatímco pro mnohé nadějné sportovce znamenalo 730 dnů v zeleném sukně v nejlepším případě zkomplikování kariéry, Zdeněk Holub měl štěstí. Na povolávacím rozkaze měl pardubickou posádku s určením pro plochodrážní klub VTJ Racek.

„Do Racku jsem se dostal přičiněním našich funkcionářů,“ vysvětluje. „To bylo zlomový. Začal jsem dělat plochou dráhu odlišně než doposud. Technika, dostatek času a příprava závodníků. Důležitý bylo, že vedle profesionálních vojáků nás vedl Evžen Erban. Učil nás profesionální přístup, že aby to závodníkovi šlo, musí mít kondici. Tam se z poloamatérskejch‘ jezdců stali opravdoví závodníci.“

Zdeněk Holub se v pardubickém vojenském klubu nemohl objevit ve vhodnější dobu. Racek v sezóně 1986 udělal svým počínáním na tehdejší plochodrážní generalitu takový dojem, že ho při reorganizaci československé ligové soutěže poslala rovnou do extraligy.

„Byl jsem juniorem Racku a střídal se o juniorský místo se Standou Holým,“ vzpomíná Zdeněk Holub na svou první extraligovou sezónu. „Z nejistýho místa v první lize v Chabařovicích jsem byl rovnou v extraligovejch‘ závodech.“

Skvělé pardubické zázemí, kde byl Racek třetím klubem vedle domácí Zlaté přilby a prestižního Střediska vrcholového sportu, jenž bylo jakýmsi svazarmovským protipólem Rudé hvězdy pod jurisdikcí ministerstva vnitra, se stalo správným katalyzátorem sportovního růstu. Ale vrame raději slovo Zdeňku Holubovi.

„Bez nějaký změny jsi najednou začal stíhat velkejm‘ závodníkům,“ líčí. „Měl jsi techniku z vrcholu, ne sice nejlepší, ale velice dobrou. Zimní příprava byla na vysoký úrovni. A na jaře jsi začal jezdit nedaleko od velkejch‘ profesionálních závodníků.“

Konečně nastal také průlom do finále juniorského šampionátu. Podzimní předkvalifikace byla už jen pouhou rutinou. Celková klasifikace po třech semifinálových kláních v Březolupech, Kopřivnici a Svitavách zastihla Zdeňka Holuba na šestém místě. Do finále, vzhledem k věku posledním v životě, ale zasáhnout nemohl.

„Zlomil jsem si při extralize na Markétě obratel,“ vysvětluje. „Jel jsem s Danielem Boháčem. Poslal mě do prken a já asi tejden chodil s prasklým obratlem. Ještě jsem s tím jel jedny závody. Ale pobolívalo mě to, šel jsem do nemocnice a tam mi to dali na dva měsíce do krunýře.“

Návrat ve správnou chvíli
V extralize 1987 nakonec dělilo Racek od čtvrtého Slaného pouhých čtyřiatřicet bodů. Zatímco ostatní extraligové celky čekaly na výsledky prvoligových týmů, aby se s nimi střetly v prolínacím semifinále a později finále mistrovství republiky družstev, pardubičtí vojáci se mohli jen dívat. Navíc je čekal pád do první ligy 1988. Avšak v ní zase prokázali svou sílu.

„V osmdesátým osmým to bylo zase obráceně,“ uvědomuje si Zdeněk Holub dolní úvra ligového kyvadla. „Jeli jsme s Rackem první ligu a vyhráli ji.“ Pro něho samotného byl důležitý třetí ze čtveřice finálových mítinků v Chabařovicích, kde na konto Racku přispěl dvanácti body.

„Byla to pro mě satisfakce,“ nezastírá. „Vrátil jsem se po dvou letech domů. Neměl jsem nejvíc bodů (klubový kolega Gašpar Forgáč měl třináct – pozn. redakce), ale byl jsem druhej‘ nejlepší. A druhej‘ den jsme v Liberci ligu vyhráli!“

Účinkování Racku skončilo až ve finále mistrovství republiky družstev v Kopřivnici, kde na neutrální dráze v souboji se třemi extraligovými týmy obsadil čtvrté místo. „Byl to úspěšnej‘ rok pro Racek,“ bilancuje Zdeněk Holub. „Do extraligy nás dosadili, ale po roce jsme si to vybojovali zpátky. Kluci po nás jeli zase extraligu.“

Vojenská služba Zdeňka Holuba sice skončila, ale on v Pardubicích zůstal. „Byl jsem v SVS,“ vzpomíná. „Bylo to obrovský štěstí, že si mě Venca Verner s panem Laštovkou ve vedení vytipovali. Bylo to super, že člověk měl profesionální podmínky jak v létě, tak v zimě. Nechali mě hostovat v Racku, byla smůla, že ne v Chabařovicích, ale v Racku v první lize.“

Přitom Chabařovice šly zrovna nahoru. V prvoligové skupině A jim sice po čtyřech závodech chybělo jen sedm bodů na vítězný Líberec. Ten však vypadl ve finále, které Chabařovice vyhrály. Jejich cesta se zastavila až v semifinále mistrovství republiky družstev, v němž by se jim závodník formátu Zdeňka Holuba náramně hodil. Ten naproti tomu sice exceloval v barvách Racku, avšak bez výraznější podpory svých kolegů, skončil celek až čtvrtý. Vítězství v malém finále první ligy bylo jen příliš slabou náplastí.

Nicméně Zdeněk Holub byl severočeský klub stejně souzený. Revoluce z listopadu 1989 přinesla rozpad starých struktur, mezi něž patřil i Svazarm se svými středisky vrcholového sportu. Úsporná opatření se nevyhnula ani Rudé hvězdě, takže spousta závodníků rázem mířila zpátky do svých mateřských klubů.

Okolnosti pro začátek chabařovické zlaté éry nemohly být nastaveny lépe. Kouč Karel Voborník mohl rázem počítat nejen se Zdeňkem Holubem, ale i Pavlem Kotenem či Karlem Průšou. Později využil hostování Roberta Ráliše a na severu Čech načas zakotvil i Jaroslav Pták a po odchodu z pražského Olympu i Jan Holub. Měnila se i liga. Ve čtyřkách se naposledy jela v sezóně 1990, aby léta 1991 patřila znovu dvojutkáním.

„V Chabařovicích se sešlo dost dobrejch‘ závodníků, co jinde nebyli perspektivní,“ vypráví Zdeněk Holub. „Podařilo se nám třeba remízovat s Pardubicemi a vyhrát doma nad Prahou. Ukázalo se, že domácí dráha byla výhoda. Taky Karel Voborník využíval taktický možnosti. Dával Karla Průšu na náhradníka a posílal ho do jízd, kde mohl dovézt body. Díky jeho taktice se vyhrálo pár závodů. A pak se to od něj začali učit i ostatní.“

Skutečně závěrečná Závěrečná
Bronz Chabařovic z jednadevadesátého nebyl jediným cenným kovem z české ligové soutěže, který zůstal na severu Čech. Už v jednašedesátém skončilo severočeské družstvo druhé v prvoligové soutěži, jenž se tehdy odbývala na bázi krajských reprezentací. Po renesanci ligy v sezóně 1968 zaznamenali ústečtí plochodrážníci stříbro (1968) a bronz (1969 a 1971). Avšak prozatím jde o medaili poslední.

Zdeněk Holub však v první půli devadesátých let nezávodil jenom v české extralize. Kupříkladu v sezóně 1990 mu patřila osmá příčka v Poháru Světa motorů, což tehdy byla soutěž nejlepších extraligových individualit.

„Když jsem se vrátil do Chabařovic, měl jsem štěstí, že jsem měl kontakty po Německu a Polsku, takže jsme jezdili tam,“ svěřuje se. „O co to tady bylo horší, bylo to lepší tam. Ze spolupráce s Wolfslake a Gnieznem, kdy se jezdila trojutkání Karel Super Cup, vyšlo, že Poláci angažovali mě, Pavla Kotena a Karla Průšu na ten jeden rok do svý ligy. Člověk se po vojně dostal do normální rodiny, byl doma, ale o víkendech jezdil do Polska a v týdnu na závody u nás.“

Léta 1991 a 1992 byla vrcholem nejen Chabařovic, ale i Zdeňka Holuba. „Byly to jedinečný dvě sezóny, co se vyvedly,“ souhlasí. „Začalo se všechno privatizovat. A tady to klub jako první postavil na bázi, kde si jezdíš na svým a co si vyzávodíš, máš. Rozprodaly se motorky, kdo chtěl, koupil si svoji. Postavili to na bází progresivního bodovného. Ale byli schopni sehnat závodníkům i mraky dalších závodů, který jim samozřejmě pomáhaly. Luboš Hrstka, co to ved‘, byl schopnej‘ sehnat hodně financí a materiální podpory. Byla tam i silná osobnost Karla Voborníka jako kouče v závodech. Všechno muselo hrát dohromady, bylo tam mraky jinejch‘ lidí, co tam pracovali, ale hlavní podíl na tom výsledku byli oni dva a Martin Morávek.“

Chabařovická pohádka ovšem neměla dlouhého trvání. Roku 1994 prožil severočeský celek poměrně tristní sezónu. Na úvod sice porazil Plzeň, shodou okolností pozdějšího šampióna, ale další a poslední bod do tabulky přibyl až v červenci za domácí remízu s Březolupy.

„Když vypadneš z toho profesionálního sportu, je zákonitý, že jít dolů musíš,“ komentuje Zdeněk Holub toto ožehavé téma ze svého úhlu pohledu. „Všechno jsem to financoval ze svýho a čas hrál proti. Chodil jsem do práce, odpoledne věnoval čas na přípravu, trénování a závodění. To muselo jít jednoznačně dolů.“

A jednoho dne se každý postaví na startovní čáru naposledy. Zdeněk Holub v sezóně 1995 účinně pomáhal Chabařovicím v první lize k extraligovému návratu. Prim sice v soutěži hráli junioři pražské Markéty, ale reglementy neumožňovaly postup klubu, který už měl jiný tým v extralize. A zatímco na svůj první závod si Zdeněk Holub už nedokáže vzpomenout, ten poslední se mu vryl do paměti.

„Můj poslední závod bylo, když mě Jarda Zobal starší srazil z motorky při jízdě doprava,“ povzdechne si nad vzpomínkou na Závěrečnou v říjnu 1995. „Přehlídnul mě a zlomil mi pažní kost. To bylo naposledy, kdy jsem závodil.“

Za svou jezdeckou kariérou se Zdeněk Holub může ohlížet s uspokojením. „Výsledky bych ani nehodnotil,“ říká. „Není to v tuhle chvíli důležitý. Důležitý je, že člověk poznal spousta zajímavejch‘, fantastickejch‘ lidí. A bylo skvělý se v tom prostředí pohybovat.“

V závodnickém kolotoči v nové roli
Z plochodrážního prostředí však Zdeněk Holub neodešel. Po skončení kariéry se čas od času mihnul hledištěm či depem. Až přišel 15. duben roku 2010 a on dorazil do Prahy se svým synem Zdeňkem, který se v prvním díle tehdejšího Markéta Cupu vydal v sedle stopětadvacítky vstříc své vlastní závodnické kariéře.

Otcovy zkušenosti a konexe mu samozřejmě přišly náramně vhod. „Teď mám výhodu, že se nějakou formou v tom umím pohybovat,“ souhlasí Zdeněk Holub, jemuž motorističtí historii musí od předloňského jara přidávat za jméno přídomek starší. „Technika utekla jinam, ale pořád je lepší ten systém modifikovat, než začínat od nuly. Lituju rodičů, kteří začínají, protože jim bude trvat roky, než to rozpracujou.“

První rok své vlastní kariéry strávil Zdeněk Holub mladší v sedle stopětadvacítky, loni střídal kolibříka s pětistovkou, aby se od letoška soustředil výhradně na klasickou kubaturu. „Co se týče možností, který syn má, relativně se mu daří,“ hodnotí hrdina našeho vyprávění. „Není to ale jen jeho úspěch. Svůj podíl na něm má i Zdeněk Schneiderwind. Dal mu šanci, že mohl u nich v klubu začít a závodit. Větší dík za synovo závodění patří AK Markéta a jemu. Bez něho by ten mládežnickej‘ sport asi takhle nevzkvétal.“

Účinkování Zdeňka Holuba v českých ligách:

1984	Chabařovice	1. liga – 3. místo
1985	Chabařovice	1. liga – 3. místo
1986	Chabařovice	1. liga – 2. místo
1987	VTJ Racek Pardubice	extraliga – 5. místo
1988	VTJ Racek Pardubice	1. liga skupina B – 1. místo
		1. liga finále – 1. místo
		finále MR družstev – 4. místo
1989	VTJ Racek Pardubice B	1. liga skupina B – 4. místo
		1. liga malé finále – 1. místo
1990	Chabařovice	extraliga – 3. místo
		semifinále MR družstev – 3. místo
1991	Chabařovice	extraliga – 3. místo
1992	Chabařovice	extraliga – 5. místo
1993	Chabařovice	extraliga – 5. místo
1994	Chabařovice	extraliga – 6. místo
1995	Chabařovice	1. liga – 2. místo

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Lubomír Hrstka, Jan Janů, Jiřina Šifaldová a archív autora